5. Mojžíšova 12

yní vstupujeme do nového oddílu naší obdivuhodné knihy. Když řeči, obsažené v prvních jedenácti kapitolách, stanovily nade vše důležitou zásadu poslušnosti, přicházíme nyní k praktickému použití této zásady na zvyky a cesty lidu, až bude uveden do vlastnění země. „Tato jsou ustanovení a soudové, kterých ostříhati budete, činíce je v zemi, kterou Hospodin Bůh otců tvých dal tobě, abys dědičně vládl jí po všecky dny, v nichž živi budete na zemi.“ (5. Mojžíšova 12,1)

Kapitola 12

Mravně je naprosto důležité, aby srdce a svědomí byly uvedeny do správného postoje ve vztahu k Boží autoritě, dříve než bude mluveno o čemkoli do podrobností. Ty najdou své správné místo, když se srdce naučilo sklánět se v úplné a absolutní poddanosti před svrchovanou autoritou Božího slova.

Nuže, jak jsme viděli při studiu prvních jedenácti kapitol, zákonodárce velmi vážně a věrně pracuje na tom, aby vedl srdce Izraele do tohoto podstatného stavu. Cítil, že by nemělo smysl mluvit o praktických podrobnostech, dokud ta velká zásada vší mravnosti nebyla plně ustavena v samé hloubce duše. Zásada je tato (vezměme si ji my křesťané k srdci): Je povinností člověka, aby se bezvýhradně skláněl před autoritou Božího slova. Ani v nejmenším nezáleží na tom, co to Slovo přikazuje nebo zda můžeme vidět důvod toho či jiného ustanovení. Ta velká, nade vše důležitá a rozhodující věc je toto: Bůh mluvil? Jestliže ano, pak to naprosto stačí. Není prostor pro nějakou další otázku a není jí potřeba.

Dokud tento bod není plně stanoven, nebo spíše dokud srdce není přivedeno přímo pod jeho mravní sílu, nejsme v stavu zabývat se detaily. Je-li svévoli dovoleno působit, jestliže je slepému rozumu dovoleno mluvit, bude srdce vysílat své nekonečné dotazy. Jak před nás budou přicházet jednotlivá ustanovení, budou se projevovat stále nové těžkosti jako kameny úrazu na cestě prosté poslušnosti.

„Cože?“ – řekne snad někdo – „My nemáme užívat svůj rozum? Jestliže ne, pak proč nám byl dán?“ Na to máme dvojí odpověď. Předně náš rozum není takový, jaký byl, když nám ho Bůh dal. Musíme pamatovat, že přišel hřích. Člověk je padlé stvoření, jeho rozum, jeho úsudek, jeho porozumění, celá jeho mravní bytost jsou naprostý vrak. A kromě toho to bylo nedbání na Boží slovo, co způsobilo celý ten vrak a zkázu.

A potom, na druhém místě, musíme mít na paměti, že kdyby byl rozum ve zdravém stavu, prokázal by své zdraví tím, že by se sklonil před Božím slovem. Ale on není zdravý. Je slepý a naprosto převrácený. V duchovních, Božích či nebeských věcech mu nelze důvěřovat ani na chvíli.

Kdyby bylo této prosté skutečnosti správně rozuměno, urovnalo by to tisíce otázek a odstranilo by to tisíce těžkostí. Je to rozum, co činí všechny ty nevěrce. Ďábel šeptá člověku do ucha: „Jsi obdařen rozumem. Proč ho neužít? Byl dán, aby byl užíván, užíván ve všem. Neměl bys dávat svůj souhlas ničemu, co tvůj rozum nedokáže pochopit. Je to tvé dané právo, abys jako člověk podřídil vše testu svého rozumu. Jen blázen a hlupák přijímá ve slepé lehkověrnosti vše, co mu je předkládáno.“

Kapitola 12

Jaká je naše odpověď na takové lstivé a nebezpečné našeptávání? Velice prostá a rozhodná, totiž tato: Boží slovo je vysoko nad rozumem. Tak dalece převyšuje rozum, jako je Bůh nad stvořením nebo nebe nad zemí. A proto když Bůh mluví, všechno rozumování musí být umlčeno. Kdyby to bylo pouze lidské slovo, lidské mínění, lidský úsudek, potom skutečně může rozum vykonávat svou působnost. Anebo spíše, abychom mluvili správněji, musíme vše, co je řečeno, posuzovat podle jediného dokonalého standardu – podle Božího slova. Avšak má-li rozum posuzovat Boží slovo, musí se duše nevyhnutelně ponořit do husté tmy nevěry, z níž je až příliš snadné sestoupit do hrozné temnoty ateismu.

Musíme tedy pamatovat – ba chránit v samé hloubce naší mravní bytosti, že ten jediný bezpečný základ pro duši je Bohem působená víra v nadřazenou autoritu, božský majestát a všedostatečnost Božího slova. To byl základ, na kterém stál Mojžíš, když se obracel k srdci a svědomí Izraele. Jeho velkým cílem bylo vést lid do postoje hluboké, naprosté poddanosti Boží autoritě. Bez ní nemělo nic smysl. Kdyby každé ustanovení, každý soud, každé nařízení, každá instituce měly být poddány působení lidského rozumu, pak by byl konec s Boží autoritou, Písmem, jistotou a pokojem. Ale je-li naopak duše Božím Duchem vedena do rozkošného postoje absolutní a nepochybující poddanosti autoritě Božího slova, pak každý z Jeho soudů, každé Jeho přikázání, každá věta Jeho požehnané Knihy jsou přijímány jako přicházející přímo od Něho. A to nejprostší nařízení nebo ustanovení je oděno důležitostí, kterou je schopna dát Jeho autorita. Snad nejsme schopni porozumět plnému významu nebo přesnému dosahu každého ustanovení a soudu. O to zde nejde. Pro nás je postačitelné vědět, že to přichází od Boha. On mluvil, to je rozhodující. Dokud neuchopíme tuto velkou zásadu, anebo dokud ona plně neovládne duši, není vykonáno nic. Ale když jí je plně porozuměno a poddáme se jí, je položen pevný základ vší pravé mravnosti.

Tento sled myšlenek umožní čtenáři pochopit spojení mezi kapitolou, kterou nyní máme otevřenou před sebou, a předcházejícím oddílem této knihy. A nejenom to, ale věříme, že mu také pomůže porozumět zvláštnímu místu a dosahu počátečních veršů 12. kapitoly.

„Zkazíte do gruntu všecka místa, na nichž sloužili národové, (které vy dědičně opanujete) bohům svým, na vrších vysokých a na pahrbcích a pod každým stromem ratolestným. Oltáře jejich zbořte a obrazy jejich ztlucte, háje také jejich ohněm spalte a rytiny bohů jejich ztroskotejte a vyhlaďte jméno jejich z místa toho.“ (5. Mojžíšova 12,2-3)

Kapitola 12

Ta země byla Hospodinova. Oni byli u Něho nájemníky, a proto jejich první povinností, když vešli v její držení, bylo zničit každou stopu starého modlářství. To bylo absolutně nezbytné. Podle lidského rozumu se to zdálo být velmi nesnášenlivé, jednat takovým způsobem vůči náboženství jiného národa. Bez váhání odpovídáme: Ano, bylo to netolerantní, neboť jak ten jediný pravý a živý Bůh mohl být jiný než netolerantní k falešným bohům a falešnému klanění? Předpokládat, byť na chvíli, že On by mohl ve Své zemi dovolit klanění se modlám, by znamenalo předpokládat, že by mohl zapřít Sám Sebe, což je jednoduše rouhání.

Nechť nám čtenář dobře rozumí. Neznamená to, že Bůh ve Svém dlouho shovívajícím milosrdenství nesnáší svět. Sotva je potřebné toto říkat, když máme před svýma očima téměř šest tisíc let trvající Boží shovívání. Buď provždy velebeno Jeho svaté jméno, On snášel svět velmi podivuhodně ode dnů Noeho a stále ho snáší, i když je poskvrněn vinou ukřižování Jeho milovaného Syna.

To vše je jasné, ale ponechává to zcela nedotčenou tu velkou zásadu, stanovenou v naší kapitole. Izrael se měl naučit, že mají vzít v držení zem Pána, a že jejich první a nezbytnou povinností jako držitelů té země je zahladit každou stopu modlářství. Pro ně tu měl být jen „jeden Bůh“. Jeho jméno bylo nad nimi vzýváno. Byli Jeho lidem a On jim nemohl dovolit, aby měli společenství s démony. „Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš.“ (Mat. 4,10; 5. M. 6,13)

To se mohlo v úsudku neobřezaných národů okolo nich zdát velmi netolerantní, velmi úzkoprsé, velmi bigotní. Ty se mohly chlubit svou svobodou a pyšnit širokou platformou svého klanění, které připouštělo „mnoho bohů a mnoho pánů“ (viz 1. Kor. 8,5). Příslušníci těchto národů snad mluvili o širokosti mysli, která nechává každého, aby ve věcech náboženství smýšlel tak, jak sám chce, a aby si zvolil svůj vlastní předmět a také svůj vlastní způsob klanění. Anebo, ještě dále, mohlo to být svědectvím o pokročilejším stavu civilizace, větším lesku a jemnosti, když například v Římě byl postaven Panteon, kde mohli nalézt místo všichni bohové pohanstva. „Co záleželo na formě lidského náboženství nebo na předmětu klanění, hlavně když člověk byl upřímný! Všichni jistě přijdou ke správnému konci. Velkým předmětem pro všechny bylo, aby přispívali k materiálnímu pokroku, aby pomáhali k prosperitě národa jako nejjistějšímu prostředku zajištění individuálních zájmů. Samozřejmě, že je správné, aby každý člověk měl nějaké náboženství, ale pokud jde o formu toho náboženství, ta není důležitá. Velkou otázkou je, jaký jsi ty sám, ne jaké je tvé náboženství.“

Kapitola 12

Můžeme dobře rozumět tomu, že by se to vše obdivuhodně hodilo k tělesnému smýšlení a bylo by to velmi populární mezi neobřezanými národy. Ale pokud šlo o Izrael, měli pamatovat na tu jednu přikazující větu: „Hospodin, Bůh tvůj, Hospodin jeden jest.“ (5. M. 6,4) A opět: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (5. M. 5,7) To mělo být jejich náboženství; základna jejich velebení měla být tak široká a tak úzká jako ten jeden pravý a živý Bůh, jejich Stvořitel a Vykupitel. Ta byla jistě dost široká pro každého pravého velebitele, každého člena obřezaného shromáždění, pro všechny, jejichž vysokou a svatou výsadou bylo, že patřili k Božímu Izraeli. Neměli se zabývat názory nebo pozorováním neobřezaných národů kolem sebe. Jakou cenu měly? Neměly váhu ani peříčka. Co lidé z těchto národů mohli vědět o nárocích Boha Izraele na Jeho obřezaný lid? Vůbec nic. Byli oprávněni rozhodovat o správné šíři Izraelovy základny? Jasně, že ne. V této věci byli naprosto nevědomí. Proto jejich myšlenky, úvahy, důvody a námitky byly zcela bezcenné, nemělo jim být ani na chvíli nasloucháno. Tou jedinou Izraelovou skutečnou povinností bylo sklánět se před svrchovanou a absolutní autoritou Božího slova. A toto slovo trvalo na úplném odstranění každé stopy modlářství ze země, kterou měli výsadu držet jako nájemci u Něho.

Ale nejenže měli Izraelité zničit všechna místa, na kterých se pohané klaněli svým modlám, to bylo zcela jistě jejich vážnou povinností; – bylo tu více než jen to. Srdce by mohlo rychle pojmout myšlenku, že na těch různých místech se odstraní modloslužba a postaví se místo toho oltář pravému Bohu. To by mohlo vypadat jako cesta správným směrem. Ale Bůh smýšlel jinak: „Neučiníte tak Hospodinu Bohu svému, ale které by místo vyvolil Hospodin Bůh váš ze všech pokolení vašich, aby položil jméno své tu, a bydlil na něm, hledati ho, a tam choditi budete. Tam také přinášeti budete zápaly své a oběti i desátky své, oběti rukou svých i sliby své, dobrovolné oběti své, i prvorozené ze skotů a bravů svých. A jísti budete tam před Hospodinem Bohem svým, a veseliti se budete v každé věci, k níž přičiníte ruky své, vy i domové vaši, v nichž požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj.“ (5. Mojžíšova 12,4-7)

Kapitola 12

Zde je shromáždění Izraele ukázána základní pravda. Měli mít jedno místo velebení – místo zvolené Bohem a ne člověkem. Jeho příbytek – místo Jeho přítomnosti, mělo být velkým středem Izraele. Tam měli přicházet se svými oběťmi a dary a měli přinášet své velebení a nalézat svou společnou radost.

Zdá se to být exkluzivní? Samozřejmě, že to bylo exkluzivní. Jaké jiné to mohlo být? Jestliže se Bohu zalíbilo vybrat místo, kde chtěl přebývat uprostřed Svého vykoupeného lidu, pak jistě byli nutně omezeni na to místo jako místo velebení. To byla božská exkluzivita, a každá zbožná duše se z toho radovala. Každý, kdo skutečně miloval Hospodina, z celého srdce řekl: „Hospodine, já miluji obydlí domu tvého, a místo příbytku slávy tvé.“ (Žalm 26,8) A opět: „Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů! Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé i tělo mé pléše k Bohu živému.… Blahoslavení, kteří přebývají v domě tvém, ti tebe na věky chváliti budou.… Nebo lepší jest den v síňcích tvých, než jinde tisíc; zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích bezbožníků.“ (Žalm 84,2.11)

Zde byl ten jeden velký a nejdůležitější bod. Bylo to místo Hospodinova přebývání, které bylo drahé srdci každého pravého Izraelity. Nepokojná vlastní vůle by si mohla přát běhat sem a tam. Bloudící srdce by mohlo toužit po nějaké změně. Ale pro srdce, které milovalo Boha, každá změna, vzdalující od místa Jeho přítomnosti, místa, s kterým On spojil Své požehnané jméno, mohla být jen změnou k horšímu. Opravdu zbožný velebitel mohl najít uspokojení a zalíbení, požehnání a odpočinutí jen v místě Boží přítomnosti; a to ze dvojího důvodu: – kvůli autoritě Jeho vzácného Slova a mocné přitažlivosti Jeho přítomnosti. Takový nikdy nemohl myslet na to, že by šel někam jinam. Kam by mohl jít? Byl jen jeden oltář, jeden příbytek, jeden Bůh – to bylo to místo pro každého upřímného, věrného Izraelitu. Myslet na nějaké jiné místo velebení by v jeho soudu byl nejen odklon od Hospodinova Slova, ale také od Jeho svatého místa přebývání.

Na tuto velkou zásadu je velmi kladen důraz v celé naší kapitole. Mojžíš lidu připomíná, že od chvíle, kdy vejdou do Hospodinovy země, to bude znamenat konec vší nepravidelnosti a svévole, která je charakterizovala na rovinách moábských nebo v poušti. „Nebudete dělati tak, jak my nyní zde činíme, jeden každý, což se mu dobrého vidí. Nebo až dosavad nepřišli jste k odpočinutí a dědictví, které Hospodin Bůh tvůj dává tobě. Ale když, přejdouce Jordán, bydliti budete v zemi, kterou Hospodin Bůh váš dá vám, abys jí vládl právem dědičným, a odpočinutí dá vám ode všech vůkol nepřátel vašich, a bydliti budete bezpečně; tedy k místu tomu, které by vyvolil Hospodin Bůh váš, aby tam přebývalo jméno jeho, přinášeti budete všecky věci, které já přikazuji vám, … Vystříhej se, abys neobětoval zápalných obětí svých na žádném místě, které bys sobě obhlédl. Ale na tom místě, které by vyvolil Hospodin v jednom z pokolení tvých, tam obětovati budeš zápaly své, a tam učiníš všecko, co já přikazuji tobě.“ (5. M. 12,8-14)

Kapitola 12

Takto nejen ohledně předmětu, ale i místa a způsobu velebení byli Izraelité absolutně odkázáni na Hospodinova přikázání. To, co se jim samým líbilo, co si sami zvolili, co sami chtěli ve vztahu ke klanění se Bohu, mělo skončit ve chvíli, kdy překročí řeku smrti a kdy jako vykoupený lid vstoupí do svého dědictví, které jim dal Bůh. Když tam pak budou v užívání Hospodinovy země a v odpočinutí, které země poskytuje, má být poslušnost Jeho Slova jejich odůvodněnou, jejich rozumnou službou. Na poušti se mohly dít věci, které by nemohly být trpěny v Kanánu. Čím vyšší výsada, tím vyšší odpovědnost a standard jednání.

Nuže, je možné, že naši volnomyšlenkáři a ti, kteří bojují za svobodu vůle a svobodu jednání, za právo osobního úsudku ve věcech náboženství, za liberálnost myšlení a univerzálnost ducha, budou hotovi to vše, čím se nyní zabýváme, prohlásit za krajně úzkoprsé a naprosto nehodící se k našemu osvícenému věku a k inteligentním a vzdělaným lidem.

Jaká je naše odpověď všem těm, kdo si osvojují tuto formu mluvení? Velmi prostá a rozhodná, totiž tato: Cožpak Bůh nemá právo předepsat způsob, jakým Ho má Jeho lid uctívat? Neměl naprosto právo stanovit místo, kde se chtěl setkávat se Svým lidem Izraelem? Zajisté že musíme buď popřít Jeho existenci, anebo připustit Jeho absolutní a nezpochybnitelné právo ukázat Svou vůli ohledně toho, jak, kdy a kde se Mu má Jeho lid blížit. Chce to snad někdo, ať už jakkoli vzdělaný a osvícený, popřít? Je to důkaz vysoké kultury, vytříbenosti, širokosti mysli a univerzálnosti ducha, upírat Bohu Jeho práva?

Jestliže tedy Bůh má právo přikázat, je to úzkoprsost nebo bigotnost, když Jeho lid poslechne? To je právě ta věc. V našem soudu je to tak prosté, jak jen nějaká věc může být. Jsme naprosto přesvědčeni, že jediná širokost mysli, širokost srdce a univerzálnost ducha je poslouchat Boží přikázání. Proto když Izraeli bylo přikázáno, aby šel k tomu jednomu místu a tam obětoval své oběti, nebyla to na jejich straně zcela jistě ani bigotnost, ani úzkoprsost, když tam šli a když se svatou rozhodností odmítli jít kamkoli jinam. Neobřezaní pohané mohli jít, kam se jim zlíbilo. Boží Izrael měl jít pouze na místo, které Bůh určil.

A jaká to byla nevýslovná výsada pro všechny, kteří milovali Boha a měli lásku jeden k druhému, shromažďovat se na místě, kde On dal přebývat Svému jménu! A jaká dojemná milost září ze skutečnosti, že On si přál shromažďovat čas od času Svůj lid kolem Sebe! Nedotýkala se tato skutečnost jejich osobních práv a výsad jejich domů? Ne, ta je nesmírně zvyšovala. Bůh se o to ve Své nekonečné dobrotivosti staral. Bylo Jeho rozkoší sloužit radosti a požehnání Svého lidu v jeho soukromí, společně i veřejně. Proto čteme: „Když rozšíří Hospodin Bůh tvůj pomezí tvé, jakož mluvil tobě, a řekl bys sám v sobě: Budu jísti maso, protože žádá duše tvá jísti maso, vedle vší libosti své jísti budeš maso. Jestliže by daleko bylo od tebe místo, které vyvolí Hospodin Bůh tvůj, aby přebývalo tam jméno jeho, zabiješ zvíře ze skotů nebo bravů svých, které by dal Hospodin tobě, jak jsem přikázal tobě, a jísti budeš v městě svém, vedle vší libosti duše své. Jako se jídá srna a jelen, tak je jísti budeš, nečistý i čistý bude je jísti.“ (5. Mojžíšova 12,20-22)

Kapitola 12

Zde máme zcela jistě široký prostor, daný dobrotivostí a něžnou péčí Boha pro plný rozsah osobního i rodinného požitku. Jediné omezení se týkalo krve: „Toliko buď stálý, abys krve nejedl; nebo krev jest duše /život/, proto nebudeš jísti duše s masem jejím. Nejez ji, ale na zemi ji vyceď jako vodu. Nebudeš jísti jí, aby tobě dobře bylo i synům tvým po tobě, když bys činil, což dobrého jest před očima Hospodinovýma.“ (5. Mojžíšova 12,23-25)

Toto byl základní princip pod zákonem, o kterém jsme se zmiňovali v našich „Poznámkách k 3. Mojžíšově knize“. Není podstatné, jak dalece mu Izrael rozuměl. Měli v tom být poslušni, aby jim bylo dobře i jejich dětem po nich. Měli v této věci uznat Boží svrchovaná práva.

Když stanovil tuto výjimku ve vztahu k osobním i rodinným zvyklostem, zákonodárce se vrací k tomu velmi důležitému předmětu jejich veřejné bohoslužby: „Ale posvěcené věci své, které bys měl, a což bys slíbil, vezmeš, a doneseš na místo, které vyvolí Hospodin, a obětovati budeš oběti své zápalné, maso a krev, na oltář Hospodina Boha svého; ale krev obětí tvých vylita bude na oltář Hospodina Boha tvého, maso pak jísti budeš.“ (5. Mojžíšova 12,26-27)

Kapitola 12

Pokud by bylo dovoleno rozumu nebo vlastní vůli, aby mluvily, mohly by říci: „Proč musíme všichni chodit na to jedno místo? Cožpak nemůžeme mít oltář doma? Anebo alespoň ať je oltář v každém hlavním městě, anebo uprostřed každého pokolení?“ Rozhodná odpověď zní: „Bůh přikázal jinak.“ To stačí pro každého věrného Izraelitu. I když z důvodu své nevědomosti nejsme schopni poznat, proč nebo kvůli čemu, prostá poslušnost je naší zřejmou a svatou povinností. Kromě toho se může stát, že když radostně vstoupíme na cestu poslušnosti, rozbřeskne se v naší duši světlo ohledně důvodu a my nalezneme hojné požehnání v tom, když budeme činit, co se dobře líbí Hospodinu, našemu Bohu.

Ano, čtenáři, toto je správná metoda, jak odpovídat na všechna rozumování a zpochybňování tělesné mysli, která není poddána zákonu Božímu, ani nemůže být. V naší duši se zcela jistě rozjasní, když s pokornou myslí půjdeme po svaté cestě poslušnosti. A nejenom to, ale do srdce poplyne nevýslovné požehnání ve vědomé blízkosti Boha, kterou mohou znát jen ti, kdo s láskou zachovávají Jeho převzácná přikázání. Jsme povoláni k tomu, abychom tělesně smýšlejícím lidem, majícím námitky, a nevěřícím vysvětlovali své důvody, proč tak činíme? Zcela jistě nikoli. To není naše záležitost. Byl by to ztracený čas a práce, protože ti, kteří mají námitky, a rozumáři jsou naprosto neschopni pochopit a ocenit naše důvody.

Například ve věci, o které nyní uvažujeme: Mohla tělesná mysl – nevěřící člověk – pouhé dítě přirozenosti rozumět, proč dvanácti pokolením Izraele bylo přikázáno, aby se klaněla u jednoho oltáře, aby chodila na jedno místo, aby se shromažďovala kolem jednoho středu? Ani v nejmenším. Velký mravní důvod takového milého ustanovení leží zcela mimo jejich chápání.

Ale pro duchovní mysl je to vše jasné a krásné. Hospodin chtěl čas od času kolem Sebe shromažďovat Svůj milovaný lid, aby se společně před Ním radovali a aby On z nich mohl mít Svou zvláštní radost. Nebylo to něco velice vzácného? Jistě bylo pro všechny, kteří skutečně milovali Pána.

Není pochyb o tom, že kdyby bylo srdce chladné a bezstarostné vzhledem k Bohu, málo by mu záleželo na místu uctívání. Všechna místa by byla stejná. Ale jako pevnou zásadu můžeme stanovit, že každé oddané a milující srdce od Dan až do Bersabé se radovalo, když mohlo s druhými jít k místu, kde Hospodin dal přebývat Svému jménu a kde ustanovil, že se chce setkávat se Svým lidem: „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova, a že se postavují nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme [Boží střed pro Izrael]. Již je Jeruzalém ušlechtile vystaven, a jako v město k sobě vespolek připojen. Do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova, k svědectví Izraelovu, aby oslavovali jméno Hospodinovo. Nebo tam jsou postaveny stolice soudu, stolice domu Davidova. Žádejte pokoje Jeruzalému, řkouce: Děj se pokojně těm, kteří tě milují. Budiž pokoj v předhradí tvém, a upokojení na palácích tvých. Pro bratří své a přátele své žádati budu pokoje tobě. Pro dům Hospodina Boha našeho budu tvého dobrého hledati.“ (Žalm 122)

Kapitola 12

Zde máme milý dech srdce, které milovalo příbytek Boha Izraele – Jeho požehnaný střed – místo shromažďování dvanácti pokolení Izraele – to posvěcené místo, které bylo v myšlenkách každého pravého Izraelity spojeno se vším, co bylo jasné a radostné ve spojení s klaněním se Hospodinu a s obecenstvím s Jeho lidem.

Budeme mít příležitost, abychom se o tomto velmi vzácném tématu opět zmínili, když přijdeme k šestnácté kapitole naší knihy. Nyní uzavřeme tento oddíl tím, že pro čtenáře budeme citovat poslední odstavec kapitoly, kterou máme před sebou:

„Když by pak vyplenil Hospodin Bůh tvůj od tváři tvé národy ty, k nimž ty tudíž vejdeš, abys dědičně vládl jimi a dědičně je opanoval a bydlil v zemi jejich, vystříhej se, abys neuvázl v osidle, jda za nimi, když by již vyhlazeni byli od tváři tvé. Nevyptávej se na bohy jejich, říkaje: Jak jsou sloužili národové ti bohům svým, tak i já učiním. Neučiníš tak Hospodinu Bohu svému, nebo všecko, což v ohavnosti má Hospodin a čehož nenávidí, činili bohům svým; také i syny své a dcery své ohněm pálili ke cti bohům svým. Cožkoli já přikazuji vám, ostříhati budete, činíce to; nepřidáte k tomu, aniž co z toho ujmete.“ (5. Mojžíšova 12,29-32)

Drahé Boží slovo mělo tvořit svatou ohradu kolem Jeho lidu, uvnitř které se směli těšit z Jeho přítomnosti a radovat se z hojnosti Jeho milosrdenství a přívětivosti; a v ní měli být zcela odděleni od všeho, co bylo urážející pro Toho, jehož přítomnost měla být zároveň jejich slávou, jejich radostí, i jejich velkou mravní ochranou před každou nástrahou a každou ohavností.

Běda, běda! Oni nezůstali uvnitř té ohrady. Rychle zbořili její zdi a odešli od Božího svatého přikázání. Dělali právě ty věci, o kterých jim bylo řečeno, aby je nedělali, a museli sklízet hrozné následky. Ale o tom a o jejich budoucnosti více později.

Kapitola 12