5. Mojžíšova 11

„M

iluj tedy Hospodina Boha svého a ostříhej nařízení jeho, ustanovení a soudů jeho, i přikázání jeho po všecky dny. A znejte dnes (nebo ne k samým synům vašim mluvím, kteří neznali toho, ani neviděli) trestání Hospodina Boha svého, důstojnost jeho, ruku jeho silnou a rámě jeho vztažené, a znamení i skutky jeho, které činil uprostřed Egypta Faraonovi, králi Egyptskému, i vší zemi jeho, a co učinil vojsku Egyptskému, koňům i vozům jeho, který uvedl vody moře rudého na ně, když vás honili, a shladil je Hospodin až do dnešního dne; také co učinil vám na poušti, dokud jste nepřišli až k místu tomuto. A co učinil Dátanovi a Abironovi, synům Eliaba, syna Rubenova, když země otevřela ústa svá, a pozřela je i čeledi jejich, stany jejich se vším statkem jejich, který při sobě měli, uprostřed všeho Izraele. Ale oči vaše viděly všecky skutky Hospodinovy veliké, které činil.“

(5. Mojžíšova 11,1-7)

Mojžíš cítil, že je velmi důležité, aby všechny Hospodinovy mocné skutky byly udržovány jako velké před srdcem lidu a byly hluboce vryty do jejich paměti. Ubohá lidská mysl je bloudící a srdce přelétavé. A přes všechno to, co Izrael viděl z vážných Božích soudů nad Egyptem a faraonem, přesto byli v nebezpečí, že na ně zapomenou a ztratí dojem, kterým tyto měly na ně působit a k čemu byly velmi způsobilé.

Kapitola 11

Možná, že se divíme, jak mohl Izrael někdy zapomenout na ty působivé výjevy své historie v Egyptě od prvního až do posledního – na sestoupení svých otců tam jen jako hrstky lidí, na jejich stálý růst a rozvoj jako lidu přes vážné těžkosti a překážky, takže z nevýznamného malého množství se pod dobrotivou rukou jejich Boha rozmnožili jako hvězdy nebeské.

A pak ty rány na egyptskou zemi! Jak je to plné hrozné vážnosti! Jak opravdu schopné působit na srdce pocitem o velké Boží moci, krajní neschopnosti a nevýznamnosti člověka se vší jeho moudrostí, silou a slávou, jimiž se chlubí, a obrovskou pošetilostí jeho pokusů stavět se proti všemohoucímu Bohu! Co byla všechna moc faraona a Egypta v přítomnosti Boha Izraele? Během jedné hodiny byli všichni ponořeni do beznadějné zkázy. Všechny vozy Egypta, všechna pompa a sláva, odvaha a moc toho starého a daleko známého národa – vše bylo pohlceno hlubinami moře.

A proč? Protože si dovolili zasahovat do věcí Božího Izraele; opovážili se protivit se věčnému úmyslu a radě Nejvyššího. Chtěli rozdrtit ty, ke kterým On obrátil Svoji lásku. Přisáhl, že požehná Abrahamovu semeni, a žádná moc země ani pekla nemohla zrušit Jeho přísahu. Farao se ve své pýše a tvrdosti srdce pokoušel jednat proti Božímu konání, ale jednal jen ke své vlastní zkáze. Jeho země byla otřesena do samého základu a on sám a jeho mocná armáda byli uvrženi do Rudého moře. To je vážný příklad pro všechny, kteří by se chtěli někdy pokoušet stát v cestě Hospodinovu úmyslu požehnat semeni Abrahama, Jeho přítele.

Izraelité si měli pamatovat nejen to, co Hospodin učinil Egyptu a faraonovi, ale také to, co činil mezi nimi. Jak pokořující byl soud nad Dátanem a Abironem a jejich domácnostmi! Jak hrozné je pomyšlení na to, že země otevřela svá ústa a pozřela je! A proč? Kvůli jejich vzpouře proti Božímu ustanovení. V historii, podané ve 4. Mojžíšově knize, je Lévita Chóre význačnou postavou. Ale zde je vynechán a jsou jmenováni dva Rubenitští – dva členové shromáždění, protože se Mojžíš snažil působit na všechen lid, když před něj postavil hrozné důsledky svévole ve dvou z nich – dvou obyčejných členech, jak bychom my řekli, a ne pouze v privilegovaném Lévitovi.

Krátce řečeno: Ať byla pozornost vedena k Božímu jednání vně nebo uvnitř, za hranicemi nebo doma, bylo to vše za tím účelem, aby vtisklo jejich srdcím hluboký pocit o mravní důležitosti poslušnosti. To byl velký účel všeho toho opakování, všech komentářů, všech napomenutí toho věrného Božího služebníka, který měl být tak brzo vzat z jejich středu. Z toho důvodu přechází přes jejich staletou historii, vybírá, seskupuje, komentuje, volí tuto skutečnost a přechází onu, jak je veden Duchem Božím. Cesta dolů do Egypta, pobyt tam, těžké soudy nad svévolným faraonem, vyjití ze země, průchod mořem, výjevy na poušti, a zvlášť hrozný osud dvou vzpurných Rubenitských – vše je vedeno k tomu, aby s obdivuhodnou silou a jasností působilo na svědomí lidu, aby posílilo základ Hospodinových nároků na jejich naprostou poslušnost Jeho svatých přikázání.

„Proto ostříhejte všech přikázání, která já dnes přikazuji vám, abyste zmocněni byli, a vejdouce, dědičně obdrželi zemi, do které vy jdete k dědičnému jí obdržení, a aby se prodlili dnové vaši na zemi, kterou s přísahou zaslíbil dáti Hospodin otcům vašim i semeni jejich, zemi mlékem a medem oplývající.“ (5. Mojžíšova 11,8-9)

Kapitola 11

Nechť si čtenář všimne krásného mravního spojení mezi těmi dvěma větami: „Ostříhejte všech přikázání“ – „abyste zmocněni byli.“ Neomezenou poslušností Božího slova se získá velká síla. Vybírat si nepomůže. Jsme k tomu nakloněni, nakloněni brát určitá přikázání, která se nám zamlouvají. Ale to je ve skutečnosti svévole. Jaké právo máme vybírat si ze Slova ty a ty předpisy a zanedbávat jiné? Vůbec žádné. Když tak činíme, je to v zásadě prostě svévole a vzpoura. Je snad služebníkovou věcí rozhodovat o tom, které s příkazů svého pána chce poslouchat? Jistěže ne. Každý příkaz je oděn autoritou pána, a proto vyžaduje služebníkovu pozornost. A my můžeme dodat, že čím úplněji služebník poslouchá, tím více obrací svou uctivou pozornost ke každému z příkazů svého pána, ať už je jakkoli prostý, a tím více je posilován ve svém postavení a roste v důvěře a vážnosti u svého pána. Každý pán miluje a cení si poslušného, věrného a oddaného služebníka. My všichni víme, jaká útěcha to je, mít služebníka, kterému můžeme důvěřovat, – někoho, kdo má své zalíbení v provádění každého našeho přání a kdo nevyžaduje ustavičný dohled, zná svou povinnost a koná ji.

Nuže, neměli bychom se snažit osvěžit srdce našeho velebeného Mistra milující poslušností všech Jeho přikázání? Jen, čtenáři, pomysli, jaká výsada to je, smět činit radost srdci Toho, jenž nás miloval a vydal se za nás. Je to něco obdivuhodného, že taková bídná stvoření, jako jsme my, mohou nějakým způsobem osvěžit Ježíšovo srdce. A přece tomu tak je, buď velebeno Jeho jméno! On má radost, když zachováváme Jeho přikázání. A jistě myšlenka na to by měla povzbudit celou naši mravní bytost a vést nás ke studiu Jeho slova, abychom stále více viděli, jaká jsou Jeho přikázání, abychom je činili.

Tato Mojžíšova slova, která jsme právě citovali, nám silně připomínají apoštolovu modlitbu za „svaté a věrné bratry v Kristu Ježíši“, kteří jsou v Kolossis: „Proto i my, od toho dne, jak jsme to uslyšeli, nepřestáváme modliti se za vás a žádati, abyste naplněni byli známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní, abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží, všelikou mocí zmocněni jsouce podle síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí. Díky činíce Otci, který hodné nás učinil účastnosti losu svatých ve světle, který vytrhl nás z moci temnosti a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů.“ (Koloským 1,9-14)

Kapitola 11

Když bereme ohled na rozdíl mezi pozemským a nebeským – mezi Izraelem a Církví, je tu nápadná podobnost mezi slovy vydavatele zákona a apoštolovými slovy. Obojí společně jsou výtečně vhodná pro vyjádření krásy a vzácnosti milující poslušnosti ochotného srdce. Je vzácná Otci, vzácná Kristu, vzácná Duchu Svatému. A jistě by to mělo být dosti, aby to vytvořilo a posílilo v našich srdcích touhu být naplněni známostí Jeho vůle, abychom mohli chodit hodně Pána ke vší Jeho líbeznosti, nesouce ovoce v každém dobrém skutku a rostouce v poznání Boha. Mělo by nás to vést k pilnějšímu studiu Božího slova, tak abychom mohli stále více poznávat myšlenky a vůli našeho Pána. Přitom bychom se měli učit tomu, co se Jemu líbí, a vzhlížet k Němu pro milost, abychom to činili. Tak by naše srdce byla udržována blízko Něho a nalézali bychom stále prohlubující se zájem o zkoumání Písem nejenom kvůli růstu v známosti pravdy, ale i v poznání Boha, v poznání Krista – v hlubokém, osobním poznání ze zkušenosti všeho toho, co je skryto v Něm, v němž přebývá plnost Božství tělesně. Ach, kéž Duch Boží skrze Svoji převzácnou a mocnou službu v nás vzbuzuje větší zájem, abychom znali a činili vůli našeho požehnaného Pána a Spasitele Ježíše Krista, abychom tak osvěžovali Jeho milující srdce a líbili se Mu ve všech věcech!

Nyní se musíme na chvíli obrátit ke krásnému obrazu zaslíbené země, který Mojžíš vyzdvihuje před očima lidu: „Nebo země, do které ty již vcházíš, abys ji dědičně obdržel, není jako země Egyptská, z níž jsi vyšel, v které jsi rozsíval símě své, a svlažoval ji do ustání noh svých jako zahradu bylinnou. Ale země, do které vy jdete, abyste jí dědičně vládli, jest země hornatá, mající i údolí, která z deště nebeského svlažována bývají vodou.“ (5. Mojžíšova 11,10-12)

Kapitola 11

Jaký jasný protiklad mezi Egyptem a Kanánem! Egypt neměl déšť z nebe. Tam bylo vše jen lidská námaha. Ne tak v Pánově zemi. Lidská noha tam nic nemohla, ani toho nebylo zapotřebí, neboť na ni stékal požehnaný déšť z nebe: Hospodin sám se o ni staral a zavlažoval ji časným i pozdním deštěm. Egyptská země byla závislá na svých vlastních zdrojích; země Kanán byla zcela závislá na Bohu – na tom, co přišlo dolů z nebe. „Řeka má jest,“ (Ez. 29,3) byla řeč Egypta. „Potok Boží“ byla naděje Kanánu. Zvykem Egypta bylo zavlažovat. Zvykem Kanánu je vzhlížet k nebi.

V 65. Žalmu ve verších 10-14 máme milý popis stavu věcí v zemi Pána, jak je viděn okem víry: „Navštěvuješ zemi a svlažuješ ji, hojně ji obohacuješ. Potok Boží naplňován bývá vodami, i nastrojuješ obilí jejich, když ji tak spravuješ. Záhony její svlažuješ, brázdy její snižuješ, dešti ji obměkčuješ, a zrostlinám jejím požehnání dáváš. Korunuješ rok dobrotivostí svou a šlépěje tvé kropí tučností; skropují pastviště po pustinách, tak že i pahrbkové plesáním přepasováni bývají. Přiodíny bývají roviny dobytkem a údolí přistřína obilím, tak že radostí prokřikují a prozpěvují.“

Jak dokonale krásné! Jen pomysli na to, jak Bůh zavlažuje horské hřebeny a urovnává brázdy! Mysli na to, jak se sklání, aby konal dílo rolníka pro Svůj lid! Ano, a činí to se zalíbením! Byla to radost Jeho srdce vylévat Své sluneční paprsky a Své osvěžující spršky na „pahrbky a údolí“ Svého milovaného lidu. Osvěžovalo to Jeho ducha, poněvadž to bylo k chvále Jeho jména, když viděl vinnou révu, fíkovníky a olivovníky, jak kvetou, údolí, pokrytá zlatým zrnem, a bohaté pastviny se stády ovcí.

Tak tomu mělo vždy být a tak by tomu také bylo, kdyby jen Izrael kráčel v prosté poslušnosti Božího svatého zákona. „Proto jestliže opravdově poslouchati budete přikázání mých, která já vám dnes přikazuji, milujíce Hospodina Boha svého a sloužíce jemu z celého srdce svého a ze vší duše své, dám déšť zemi vaší časem svým, ranní i pozdní, a sklízeti budeš obilí své, víno své i olej svůj. Dám i pastvu na poli tvém pro zvířata tvá, a budeš jísti až do sytosti.“ (5. Mojžíšova 11,13-15)

Kapitola 11

Tak stály věci mezi Bohem Izraele a Božím Izraelem. Nic nemohlo být jednodušší, nic požehnanější. Izraelovou vysokou a svatou výsadou bylo milovat Hospodina a sloužit Mu. Hospodinovou výsadou bylo žehnat Izraeli a dávat mu prospěch. Štěstí a úrodnost měly být jistým doprovodem poslušnosti. Lidé a jejich země byli zcela závislí na Bohu. Všechno jejich zásobování mělo přicházet dolů z nebe, a proto dokud chodili v milující poslušnosti, hojné deště skrápěly jejich pole a vinice. Nebesa dávala rosu a země odpovídala plodností a požehnáním.

Když ale Izrael zapomněl na Pána a opustil Jeho drahá přikázání, nebe se stalo mědí a země železem; neplodnost, zpuštění, hlad a bída byly smutnými průvodci neposlušnosti. Jak by tomu mohlo být jinak? „Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pakli nebudete povolní, ale vzpurní, od meče sežráni budete, nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1,19-20)

Nuže toto vše má hluboké praktické naučení pro Boží Církev. Ačkoli ne-jsme pod zákonem, jsme povoláni k poslušnosti, a protože je nám skrze milost umožněno být s láskou a srdečně poslušni, je nám požehnáno v našem vlastním duchovním stavu, naše duše jsou zavlaženy a posilněny, a my přinášíme ovoce spravedlnosti, které je skrze Ježíše Krista k Boží slávě a chvále.

Ve spojení s tímto velkým praktickým předmětem se čtenář s velkým užitkem může obrátit k počátečním veršům 15. kapitoly Evangelia Jana – velmi vzácným veršům, vyžadujícím vážnou pozornost každého upřímného Božího dítěte: „Já jsem ten vinný kmen pravý a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, která nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla. Již vy čisti jste pro řeč, kterou jsem mluvil vám. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, tak ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; neboť beze mne nic nemůžete učiniti. Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest a uschne, a budou sebrány a na oheň uvrženy a shoří. Zůstanete-li ve mně a slova má zůstanou-li ve vás, což byste koli chtěli, proste, a stane se vám. V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedníci. Jako miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce, jako i já přikázání Otce svého zachoval jsem a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15,1-10)

Kapitola 11

Tento důležitý oddíl Písma velmi utrpěl teologickými spory a náboženským svárem. Je tak jasný, jako je praktický, a potřebuje jen být brán tak, jak stojí, ve své božské jednoduchosti. Jestliže se snažíme do něho vnést něco, co tam nepatří, porušujeme ho a ztrácíme jeho správné použití. Máme v něm Krista, pravý vinný kmen, jak zaujímá místo Izraele, který se Hospodinu stal degenerovanou rostlinou cizího vinného kmene. Jeviště podobenství je zjevně země a nikoli nebe. O vinném kmeni a rolníkovi (γεωργος) nepřemýšlíme ve vztahu k nebi. Kromě toho náš Pán říká: „Já jsem ten vinný kmen pravý.“ Obraz je velmi zřetelný. Není to Hlava a údy, ale kmen a jeho větve. Nadto předmět podobenství je tak zřetelný jako podobenství samo. Není jím věčný život, ale nesení ovoce. Jestliže toto držíme v mysli, velmi nám to pomůže v porozumění tohoto často chybně chápaného oddílu Písma.

Krátce řečeno tedy, z obrazu vinného kmene a jeho ratolestí se učíme, že pravé tajemství nesení ovoce spočívá v zůstávání v Kristu, a cesta, jak zůstávat v Kristu, je zachovávání Jeho vzácných přikázání. „Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce, jako i já přikázání Otce svého zachoval jsem a zůstávám v jeho lásce.“ To činí všechno tak jednoduchým. Cestou k nesení ovoce ve správný čas je zůstávání v Kristově lásce, a toto zůstávání se ukazuje v tom, že uchováváme Jeho přikázání ve svém srdci a všechna ze srdce s láskou posloucháme. Není to běhání sem a tam v pouhé energii přirozenosti. Není to vzrušení pouhé tělesné horlivosti, která se projevuje křečovitými snahami být oddanými. Nikoli, je to něco zcela odlišného od tohoto všeho. Je to tichá a svatá poslušnost srdce – milující poslušnost našeho milovaného Pána, která osvěžuje Jeho srdce a oslavuje Jeho jméno.

„Jak požehnaní jsou ti, kdo tiše zůstávají

Kapitola 11

po Tvém bdělém boku blízce chráněni;

kteří život a sílu od Tebe dostávají,

a v Tobě žijí a s Tebou se hýbají.“

Čtenáři, kéž bychom pilně přiložili srdce k tomuto velkému předmětu nesení ovoce. Kéž bychom lépe rozuměli, co to je. Jsme nakloněni ohledně toho velmi bloudit. Je se co obávat, že mnoho – velmi mnoho z toho, co se považuje za ovoce, nebude v Boží přítomnosti uznáno. Bůh nemůže jako ovoce přijmout nic, co není přímým výsledkem zůstávání v Kristu. Mezi svými druhy můžeme získat velké jméno pro svou horlivost, energii a oddanost. Můžeme se velmi angažovat v pracích v každé oblasti díla. Můžeme si dobře vést jako velcí cestovatelé, velcí kazatelé, vážní dělníci na vinici, velcí filantropové a mravní reformátoři. Můžeme dát královské bohatství na podporu všech těch velkých předmětů křesťanské dobročinnosti, a přitom to vše nepřinese ani jeden hrozen ovoce, přijatelného pro Otcovo srdce.

A na druhé straně může být naším podílem trávit čas našeho přebývání zde v ústraní a ve stínu před lidským okem. Svět a vyznávající církev si nás snad jen málo váží. Snad zanecháváme na písku času jen velmi malou stopu. Ale jestliže jen zůstáváme v Kristu, zůstáváme v Jeho lásce, uchováváme Jeho vzácné slovo ve svých srdcích a vydáváme se svaté a milující poslušnosti Jeho přikázání, pak naše ovoce přijde ve svůj čas, náš Otec bude oslaven a my budeme růst v poznání ze zkušenosti našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Nyní se na chvíli podíváme na zbytek naší kapitoly, ve kterém Mojžíš slovy hluboké vážnosti zdůrazňuje shromáždění naléhavou potřebu bdělosti a píle ve vztahu ke všem ustanovením a soudům Pána, jejich Boha. Milovaný a věrný Boží služebník, který opravdu miloval lid, se neunavil ve svém úsilí přivést je k poslušnosti z celého srdce, o které věděl, že bude zároveň pramenem jejich štěstí a jejich plodnosti. A právě tak jako náš požehnaný Pán varuje Své učedníky, když před ně staví vážný soud nad neplodnou ratolestí, tak Mojžíš varuje lid ohledně jistých a hrozných následků neposlušnosti.

„Vystříhejte se tedy, aby nebylo svedeno srdce vaše, abyste odstupujíce, nesloužili bohům cizím a neklaněli se jim.“ (5. Mojžíšova 11,16) Smutný pokrok směrem dolů! Srdce je svedeno. To je začátek všeho odchýlení se. „Abyste odstupujíce.“ Nohy zcela jistě následují srdce. Odtud ta hluboká potřeba udržování srdce se vší pílí. Ono je baštou celé mravní bytosti, a dokud je udržováno pro Pána, nepřítel nemůže získat žádnou výhodu. Ale jakmile je vydáno, je ve skutečnosti vše ztraceno. Dojde k odvrácení; skrytý odklon srdce se ukáže praktickými cestami. Slouží se „cizím bohům“, a jsou uctíváni. Sestup dolů po nakloněné rovině je hrozně rychlý.

Kapitola 11

„Pročež“ – všimni si jistých a vážných následků – „Hospodin velice by se na vás rozhněval a zavřel by nebe, aby deště nedávalo, a země aby nedávala úrody své; i zahynuli byste rychle ze země výborné, kterou Hospodin vám dává.“ (5. Mojžíšova 11,17) Jaká vyprahlost a zpuštění musí nastat, když je nebe zavřeno! Nebylo by osvěžujícího padajícího deště, nepadaly by kapky rosy, nebylo by spojení mezi nebem a zemí. Žel, jak často okusil Izrael tuto hroznou skutečnost! „Obrací řeky v poušť a prameny vod v suchost, zemi úrodnou v slatinnou, pro zlost obyvatelů jejích.“ (Žalm 107,33-34)

A nemůžeme vidět v neúrodné zemi a pustině vhodný a pozoruhodný obraz duše, která je kvůli neposlušnosti Kristových drahých přikázání mimo společenství s Ním? Takový člověk nemá osvěžující spojení s nebem – nemá sestupující déšť – nemá ukázání vzácností Krista srdci – nemá milou službu nezarmouceného Ducha pro svou duši. Bible se mu zdá být zapečetěnou knihou, vše je temné, pusté a smutné. Ach, v celém světě nemůže být nic bídnějšího než duše v takovém stavu. Kéž to pisatel ani čtenář nikdy nezakusí! Kéž nakláníme své uši k vroucím napomínáním adresovaným Mojžíšem shromáždění Izraele! Jsou velmi vhodná, velmi prospěšná, velmi potřebná v těchto dnech chladné lhostejnosti a svévole. Stavějí před nás Boží působení proti zvláštním zlům, kterým je Boží církev vystavena právě v této hodině – hodině kritické a vážné nad každou lidskou představu.

„Ale složte tato slova má v srdci svém a v mysli své a uvažte je sobě za znamení na rukou svých, a budou jako náčelník mezi očima vašima. A vyučujte jim syny své, rozmlouvajíce o nich, když sedneš v domě svém, aneb když půjdeš cestou, když lehneš i když vstaneš. Napíšeš je také na veřejích domu svého i na branách svých, aby byli rozmnoženi dnové vaši a dnové synů vašich na zemi, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům vašim, že ji dá jim, dokud nebe trvá nad zemí.“ (5. Mojžíšova 11,18-21)

Blažené dny! A jak vroucně toužilo to široké, milující Mojžíšovo srdce, aby lid užil mnoho takových dnů! A jak jednoduchá je ta podmínka! Vskutku nemohlo být nic jednoduššího, nic vzácnějšího. Nebylo na ně vloženo těžké jho, ale milá výsada zachovávat vzácná přikázání Pána, jejich Boha, ve svých srdcích a dýchat atmosféru Jeho svatého Slova. Vše na tom mělo záviset. Všechna požehnání země Kanán – té dobré, přízní obdařené země, země oplývající mlékem a medem, země, na které Hospodinovy oči vždy spočívaly s milujícím zájmem a něžnou péčí. Všechno její vzácné ovoce, všechna její privilegia měly být jejich na věky pod jednou prostou podmínkou, že s láskou budou poslušní slova jejich Boha smlouvy.

„Nebo jestliže bedlivě ostříhati budete všech přikázání těchto, která já přikazuji vám, abyste je činili, milujíce Hospodina Boha svého, a chodíce po všech cestách jeho, a přidržejíce se jeho: Tedy vyžene Hospodin všecky ty národy od tváři vaší a vládnouti budete dědičně národy většími i silnějšími, nežli jste vy.“ (5. Mojžíšova 11,22-23) Krátce řečeno, bylo před nimi jisté a bezpečné vítězství, naprosté zničení všech nepřátel a překážek, vítězný pochod do zaslíbeného dědictví – vše jim bylo zajištěno na požehnaném základě milující a uctivé poslušnosti těch nejvzácnějších ustanovení a soudů, které kdy byly určeny lidskému srdci – ustanovení a soudů, z nichž každé bylo právě hlasem jejich nejmilostivějšího Vysvoboditele.

Kapitola 11

„Všeliké místo, na které by vstoupila noha vaše, vaše bude; od pouště a od Libánu, a od řeky Eufraten až k moři nejdalšímu bude pomezí vaše. Nepostaví se žádný proti vám; strach a bázeň vás pustí Hospodin Bůh váš na tvář vší země, po které choditi budete, jakož jest mluvil vám.“ (5. Mojžíšova 11,24-25)

Zde byla Boží stránka věci. Celá země ve své délce, šířce a plnosti leží před nimi. Na nich pouze bylo, aby se jí ujali jako volného Božího daru. Bylo pro ně jednoduché položit v prosté, přivlastňující si víře nohu na to krásné dědictví, které jim udělila svrchovaná milost. To vše vidíme uskutečněno v knize Jozue, když tam v 11. kapitole čteme: „Tak tedy vzal Jozue všecku tu zemi, jakž byl rozkázal Hospodin Mojžíšovi, a dal ji Jozue v dědictví Izraelovi vedle dílů jejich, po pokoleních jejich. I odpočinula země od válek.“ (verš 23)^⁶

Ale žel, byla tu lidská stránka věci stejně jako Boží. Kanán, jako zaslíbený Hospodinem a uskutečněný vírou Jozue, byl jednou věcí. A Kanán, držený Izraelem, byl zcela jinou věcí. Proto ten velký rozdíl mezi knihami Jozue a Soudců. V knize Jozue vidíme neochvějnou Boží věrnost vůči Jeho zaslíbení. V knize Soudců vidíme bídné selhání Izraele, a to od samého začátku. Bůh ručil Svým neproměnným slovem za to, že žádný člověk nebude moci před nimi obstát. A meč Jozue – předobraz velkého Vůdce našeho spasení, uskutečnil tuto záruku do poslední tečky. Ale kniha Soudců zaznamenává smutnou skutečnost, že Izrael nevyhnal nepřítele – neujal se vlastnictví, které Bůh udělil, ve vší jeho královské nádheře.

Co tedy? Je Boží zaslíbení učiněno neúčinným? Nikoli, ale je ukázána nedostatečnost člověka. V „Galgala“ vlála nad dvanácti pokoleními s jejich nepřemožitelným vůdcem korouhev vítězství. V „Bochim“ museli plačící naříkat nad žalostnou porážkou Izraele.

Kapitola 11

Máme nějakou potíž v porozumění rozdílu? Vůbec žádnou. Vidíme ty dvě věci probíhat celou Boží knihou. Člověk se nedokáže povznést k výši Božího zjevení – nedokáže se ujímat toho, co milost udílí. To je pravda v historii Církve, jako to byla pravda v historii Izraele. V Novém zákoně, stejně jako ve Starém, máme Soudců a Jozue.

Ano, čtenáři, a v historii každého jednotlivce, patřícího k Církvi, vidíme tutéž věc. Kde je pod nebem křesťan, který žije na výši svých duchovních výsad? Kde je Boží dítě, které nemusí naříkat nad svým pokořujícím selháním v chápání se a praktickém uskutečňování vysokých a svatých výsad svého povolání od Boha? Ale činí to Boží pravdu neúčinnou? Nikoli, buď provždy velebeno Jeho svaté jméno! Jeho slovo tu stojí ve vší své božské neporušenosti a věčné stálosti. Tak jako v případě Izraele před nimi ležela země zaslíbení ve všech svých krásných rozměrech a Bohem dané přitažlivosti, a oni se nadto mohli spolehnout na všemohoucí Boží moc, že je do ní přivede a uvede je v plné vlastnictví, tak je tomu s námi. Je nám požehnáno všemi duchovními požehnáními v nebeských místech v Kristu. Není tu absolutně žádné omezení pro výsady, spojené s naším postavením, a náš skutečný požitek těchto výsad je jen otázkou víry, která se uchopí všeho, co Boží neomezená milost učinila naším v Kristu.

Nesmíme nikdy zapomenout, že výsadou křesťana je žít na výši Božího zjevení. Není žádná omluva pro mělké zkušenosti a nízké chození. Nemáme žádné právo říkat, že nemůžeme uskutečnit svůj plný podíl v Kristu, že standard je příliš vysoký, výsady jsou příliš rozsáhlé, takže nemůžeme očekávat, že se budeme těšit z takových nádherných požehnání a důstojností v našem přítomném nedokonalém stavu.

To vše je jasná nevěra, a tak by s tím měl každý pravý křesťan nakládat. Otázka zní: Udělila nám Boží milost výsady? Prokázala pro nás Kristova smrt nárok na ně? A vyhlásil Duch Svatý, že jsou vlastním podílem i toho nejslabšího údu na těle Krista? Je-li tomu tak – a Písmo prohlašuje, že tomu tak je – proč bychom se z nich neměli těšit? Na Boží straně není žádná překážka. Je přáním Božího srdce, abychom vcházeli do plnosti svého podílu v Kristu. Slyšme modlitbu inspirovaného apoštola za svaté v Efezu a za všechny svaté: „Proto i já, slyšev o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všechněm svatým, nepřestávám díků činiti z vás, zmínku čině o vás na modlitbách svých, aby Bůh Pána našeho Ježíše Krista, Otec slávy, dal vám ducha moudrosti a zjevení ku poznání jeho, a tak osvícené oči mysli vaší, abyste věděli, která by byla naděje povolání jeho, a jaké bohatství slávy dědictví jeho v svatých, a kterak jest nesmírná velikost moci jeho k nám věřícím podle působení mocnosti síly jeho, které dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých, a posadiv na pravici své na nebesích, vysoce nade všecko knížectvo i mocnosti i moci i panstvo i nad každé jméno, které se jmenuje, netoliko ve věku tomto, ale i v budoucím, a všecko poddal pod nohy jeho, a jej dal hlavu nade všecko církvi, která jest tělo jeho a plnost všecko ve všech naplňujícího.“ (Efezským 1,15-23)

Kapitola 11

Z této obdivuhodné modlitby můžeme poznat, jak vážně si Duch Boží přeje, abychom si osvojovali a prožívali ty slavné výsady pravého křesťanského postavení. On chce vždy Svou vzácnou a mocnou službou udržovat naše srdce v potřebném stavu. Ale žel, my Ho, podobně jako Izrael, zarmucujeme svou hříšnou nevěrou a olupujeme své vlastní duše o nevyčíslitelné požehnání.

Ale buď všechna chvála Bohu vší milosti, Otci slávy, Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista. On přece uskuteční každou čárečku Své nejvzácnější pravdy, a to jak Svému pozemskému, tak i nebeskému lidu. Izrael se ještě bude v plnosti těšit ze všech požehnání, zajištěných mu věčnou smlouvou. A Církev přece vstoupí do plného uskutečnění všeho, co věčná láska a Boží rada pro ni v Kristu připravila. A nejen to, ale ten požehnaný Utěšitel je mocen a ochoten vést jednotlivého věřícího do přítomného požitku naděje Božího slavného povolání a do praktické moci té naděje, když osvobozuje srdce od přítomných věcí a odděluje je pro Boha v pravé svatosti a živé oddanosti.

Kéž naše srdce, milovaný křesťanský čtenáři, vroucněji touží po plném uskutečnění všeho toho, abychom tak žili více jako ti, kteří nalézají svůj podíl a svůj odpočinek ve vzkříšeném a oslaveném Kristu. Bůh nám to ve Své nekonečné dobrotivosti dej pro jméno a slávu Ježíše Krista.

Zbývající verše naší kapitoly uzavírají první oddíl 5. Mojžíšovy knihy, který, jak si čtenář všiml, spočívá v řadě řečí, adresovaných Mojžíšem shromáždění Izraele – jistěže památných řečí, ať se na ně díváme z kteréhokoli hlediska. Sotva potřebujeme říkat, že závěrečné věty jsou v dokonalém souladu s celkem a dýchají stejnou hlubokou vážností, pokud jde o předmět poslušnosti, který, jak jsme viděli, zvlášť ležel na srdci milovaného mluvčího v dojemných řečech na rozloučenou.

„Hle, já předkládám vám dnes požehnání i zlořečení.“ – Jak je to ostré a vážné! – „Požehnání, budete-li poslouchati přikázání Hospodina Boha svého, která já dnes přikazuji vám, zlořečení pak, jestliže byste neposlouchali přikázání Hospodina Boha svého, ale sešli byste s cesty, o které já dnes přikazuji vám, následujíce bohů cizích, kterých neznáte. A když by tě uvedl Hospodin Bůh tvůj do země, do které ty jdeš, abys dědičně vládl jí, tedy dáš požehnání toto na hoře Garizim, a zlořečení na hoře Hébal, kteréž jsou za Jordánem, za cestou chýlící se k západu slunce, v zemi Kananejského, jenž bydlí na rovinách naproti Galgala, blízko rovin More. Nebo vy půjdete přes Jordán, abyste vešli a dědičně vládli zemí, kterou Hospodin Bůh váš dá vám; i obdržíte ji dědičně, a budete v ní bydliti. HLEĎTE TEDY, ABYSTE ČINILI VŠECKA USTANOVENÍ A SOUDY, KTERÉ JÁ DNES VÁM PŘEDKLÁDÁM.“ (5. Mojžíšova 11,26-32)

Kapitola 11

Zde máme souhrn celé věci. Požehnání je spojeno s poslušností; zlořečení s neposlušností. Hora Garizim stojí proti hoře Hébal – plodnost a vyprahlost. Až přijdeme k 27. kapitole, uvidíme, že hora Garizim a její požehnání jsou zcela pominuty. Zlořečení hory Hébal padá s hroznou jasností do uší Izraele, zatím co na hoře Garizim vládne děsivé mlčení. „Kteříž pak koli ze skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou.“ (Gal. 3,10) Abrahamovo požehnání může přijít jen na ty, kteří jsou na základě víry. Ale o tom více později.

Kapitola 11