5. Mojžíšova 10

„T

oho času řekl mi Hospodin: Vyhlaď sobě dvě desky kamenné, podobné prvním, a vstup ke mně na horu, a udělej sobě truhlu dřevěnou. I napíši na deskách těch slova, která byla na deskách prvních, které jsi rozrazil, a vložíš je do té truhly. Tedy udělal jsem truhlu z dříví setim, a vyhladiv dvě desky kamenné, podobné prvním, vstoupil jsem na horu, nesa ty dvě desky v rukou svých. I napsal na těch deskách, tak jako prvé byl napsal, deset slov, která mluvil k vám Hospodin na hoře z prostředku ohně v den shromáždění onoho, a dal je Hospodin mně. A obrátiv se, sestoupil jsem s hory té, a vložil jsem ty desky do truhly, kterou jsem byl udělal, a byly tam, jakož mi přikázal Hospodin.“ (5. Mojžíšova 10,1-5)

Zdá se, že ten milovaný a ctihodný Boží služebník se nikdy neunavil opakováním těch zajímavých, závažných a významných událostí z minulosti do uší lidu. Pro něho byly stále svěží, stále vzácné. Jeho srdce v nich mělo svou rozkoš. V jeho očích nemohly nikdy ztratit svůj půvab. Nalézal v nich nevyčerpatelný poklad pro své vlastní srdce a mocnou hybnou páku pro srdce Izraele.

V těchto mocných a hluboce působivých řečech jsme stále upomínáni na slova inspirovaného apoštola jeho milovaným Filipským: „Psát vám tytéž věci mně není zatěžko, vám pak to bezpečné jest.“ (Fil. 3,1) Ubohé, neklidné, nestálé, toulavé srdce snad touží po nějakém novém tématu. Ale věrný apoštol našel své hluboké, nepomíjivé zalíbení v předkládání těch vzácných předmětů, které se hromadily v bohaté hojnosti kolem Osoby a kříže Jeho velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista, a setrvávání u nich. Nalezl v Kristu vše, co potřeboval pro čas i pro věčnost. Sláva Jeho Osoby naprosto zastínila všechny slávy země a přirozenosti. Mohl říci: „Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu; nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za smetí, abych Krista získal.“ (Fil. 3,7.8)

Kapitola 10

To je řeč pravého křesťana, toho, kdo nalezl dokonale pohlcující a ovládající předmět v Kristu. Co by mohl svět takovému člověku nabídnout? Co by pro něho mohl udělat? Chtěl jeho bohatství, jeho pocty, jeho vyznamenání, jeho radosti? Považoval je všechny za smetí. Jak to bylo možné? Protože nalezl Krista. Viděl v Něm předmět, který tak upoutal jeho srdce, že získat Ho, poznat o Něm více a být v Něm nalezen, bylo hlavní touhou jeho duše. Kdyby někdo mluvil Pavlovi o něčem novém, jaká by byla jeho odpověď? Kdyby mu někdo nabízel myšlenku na postup ve světě nebo na vydělávání peněz, co by mu odpověděl? Prostě: „Já jsem nalezl své VŠECHNO v Kristu. Nechci nic více. Nalezl jsem v Něm nevystižitelná bohatství – trvalá bohatství a spravedlnost. V Něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a známosti. Co já potřebuji z těchto bohatství světa, z jeho moudrosti nebo jeho učenosti? Všechny tyto věci pomíjejí jako ranní opar. A dokonce dokud trvají, jsou naprosto neschopné utišit přání a naděje nesmrtelného ducha. Kristus je věčný předmět, střed nebe, záliba Božího srdce. On mne bude uspokojovat po nesčetné věky jasné věčnosti, která je přede mnou. A když mne může uspokojit věčně, jistě mne může uspokojit nyní. Mám se obracet k ubohému smetí tohoto světa, k jeho snahám, jeho radostem, jeho zábavám, jeho divadlům, jeho koncertům, jeho bohatstvím nebo jeho poctám, abych doplnil svůj podíl v Kristu? Odstup to! Všechny takové věci by byly pro mne prostě nesnesitelnou obtíží. Kristus je mé všechno a ve všem, nyní i na věky!“

Kapitola 10

Taková, jak můžeme věřit, by byla jasně řečená odpověď požehnaného apoštola. Taková byla jasná odpověď jeho celého života. A taková, milovaný křesťanský čtenáři, by měla být také naše odpověď. Jak opravdu žalostné, jak hluboce pokořující je nalézt křesťana, jak se obrací ke světu, aby nalezl požitek, oddech nebo zábavu! To prostě ukazuje, že nenalezl uspokojující podíl v Kristu. Jako pevnou zásadu můžeme stanovit, že srdce, které je naplněné Kristem, nemá místo pro cokoli jiného. Není to věc správnosti nebo nesprávnosti věcí; srdce je nepotřebuje, nechtělo by je mít; nalezlo svůj přítomný a věčný podíl a odpočinek v tom Požehnaném, který naplňuje Boží srdce a naplní rozsáhlý vesmír paprsky Své slávy po věčné věky.

K předchozímu sledu myšlenek jsme byli vedeni ve spojení se zajímavou skutečností, že Mojžíš neúnavně opakoval všechny ty velké události v podivuhodné historii Izraele od Egypta až k hranicím zaslíbené země. Jemu působily ustavičnou radost. A on nejen nalézal své hluboké osobní zalíbení v prodlévání u nich, ale také cítil nesmírnou důležitost jejich předkládání celému shromáždění. Jemu to zcela jistě nebylo zatěžko, a pro ně to bylo bezpečné. Jak rozkošné pro něho, a jak dobré a potřebné pro ně, prodlévat u skutečností, spojených se dvěma sadami desek – první, rozbité na kusy u paty hory, a druhé, uzavřené v truhle.

Který lidský jazyk by byl schopen vyjádřit hluboký význam a mravní závažnost takovýchto skutečností? Ty rozbité desky! Jak to působí! Jak je to plné zdravého naučení pro lid! Jak velmi podnětné! Odváží se někdo říci, že zde máme pouhé suchopárné opakování skutečností zaznamenaných ve 2. Mojžíšově knize? Jistěže nikdo, kdo uctivě věří v božskou inspiraci pěti Mojžíšových knih.

Nikoli, čtenáři, desátá kapitola 5. Mojžíšovy knihy vyplňuje místo a koná dílo, které je zcela její vlastní. V ní vydavatel zákona předkládá srdcím lidu minulé výjevy a okolnosti takovým způsobem, aby je vštípil do paměti duše. Dovoluje jim slyšet rozmluvu mezi Hospodinem a sebou. Vypráví jim, co se dělo během těch tajemných čtyřiceti dnů na hoře pokryté oblakem. Dává jim slyšet, jak se Hospodin zmiňuje o rozbitých deskách – vhodném a důrazném vyjádření naprosté bezcennosti lidské smlouvy. Neboť proč byly ty desky rozbity? Protože oni tak hanebně zklamali. Ty roztříštěné úlomky vyprávěly pokořující příběh o jejich beznadějné zkáze na půdě zákona. Vše bylo pryč. Takový byl zřejmý význam té skutečnosti. Bylo to pozoruhodné, působivé a jasné. Jako zlomený sloup nad nějakým hrobem, který na první pohled vypráví o tom, že opora a podpěra rodiny leží v prachu dole. Není zapotřebí žádného nápisu, neboť žádný lidský jazyk by nemohl mluvit k srdci s takovou výmluvností, jako tento velice výmluvný symbol. Tak měly rozbité desky přiblížit srdci Izraele tu závažnou skutečnost, že pokud se jeho smlouvy týká, byl naprosto ruinován – beznadějně zničen. Pokud se týká spravedlnosti, naprosto ztroskotal.

Ale potom ta druhá sada desek! Jak je to s ní? Ta vypráví, díky Bohu, něco zcela jiného. Tyto desky nebyly rozbity. Bůh se o ně postaral. „A obrátiv se, sestoupil jsem s hory té, a vložil jsem ty desky do truhly, kterou jsem byl udělal, a byly tam, jakož mi přikázal Hospodin.“ (5. Mojžíšova 10,5)

Kapitola 10

Požehnaná skutečnost! „Byly tam.“ Ano, uzavřené v truhle, která mluvila o Kristu, tom Požehnaném, jenž učinil zákon velikým a poctil ho, jenž naplnil jeho každé písmenko k slávě Boha a k věčnému požehnání Jeho lidu. A tak, zatím co rozlomené úlomky prvních desek vyprávěly smutný a pokořující příběh naprostého selhání a zkázy Izraele, druhé desky, nedotčené, uzavřené v truhle, ukazují slavnou pravdu, že Kristus je konec zákona pro spravedlnost každému, kdo věří, Židu předně, a také pohanovi.

My samozřejmě nechceme říci, že Izrael rozuměl hlubokému významu a daleko sahajícímu použití těchto obdivuhodných skutečností, které jim Mojžíš opakoval. Jako národ tomu tehdy nerozuměli, ačkoli skrze svrchované Boží milosrdenství tomu v budoucnosti porozumějí. Jednotlivci mohli, a bezpochyby vnikli do něčeho z jejich významu. To není nyní předmětem. Je na nás, abychom viděli a přivlastnili si tu vzácnou pravdu, ukázanou v těch dvou sadách desek, totiž selhání všeho v rukou člověka a věčnou pevnost Boží smlouvy milosti, stvrzené krví Krista. Ta se má ukázat ve všech svých slavných výsledcích v budoucím království, kdy Davidův Syn bude kralovat od moře k moři a od řeky až do končin země; když Abrahamovo símě bude v souhlasu s Božím obdarováním vlastnit zemi zaslíbení; a kdy všechny národy země se budou radovat pod žehnající vládou Knížete pokoje.

Jaký to slavný výhled pro nyní zpuštěnou zem Izraele a tuto naši vzdychající zem. Král spravedlnosti a pokoje potom vše povede Svým vlastním způsobem. Všechno zlo bude sraženo mocnou rukou. V té vládě nebude žádná slabost. Žádnému vzpurnému jazyku nebude dovoleno pronášet řeči drzé vzpoury proti jejím výnosům a nařízením. Žádnému hrubému a necitelnému demagogovi nebude dovoleno rušit pokoj lidí, anebo urážet majestát trůnu.

Každému zneužití bude zabráněno, každý rušivý element bude zneškodněn, každý kámen úrazu bude odstraněn a každý kořen hořkosti vyhlazen. O chudého a potřebného bude dobře postaráno. Ano, o vše bude Božím způsobem postaráno. Námaha, žal, chudoba a zpuštění budou neznámé. „Veseliti se budou z toho poušť a pustina, plésati, pravím, bude poušť, a zkvetne jako růže.“ (Iz. 35,1) „Aj, v spravedlnosti kralovati bude král, a knížata v soudu panovati budou. Nebo bude muž ten jako skrýše před větrem, a schrána před přívalem, jako potokové vod na místě suchém, jako stín skály velké v zemi vyprahlé.“ (Iz. 32,1-2)

Kapitola 10

Čtenáři, jaké slavné věci se budou dít na tomto našem ubohém, hříchem stiženém, Satanem zotročeném, žalostném světě! Jak osvěžující je myslet na to! Jaká úleva pro srdce uprostřed duševní bídy, mravního úpadku, tělesné sešlosti, jak se jeví kolem nás na všech stranách! Díky Bohu, rychle se blíží ten den, kdy kníže tohoto světa bude svržen ze svého trůnu a bude uzavřen v bezedné propasti, a kdy Kníže nebe, ten slavný Immanuel, vztáhne Své požehnané žezlo nad Boží rozsáhlý vesmír, a nebe i země se budou vyhřívat ve slunečním svitu Jeho královské tváře. Jistě smíme zvolat: Pane, přijď brzy!

„Synové pak izraelští hnuli se z Beerot synů Jakan do Moserah. Tam umřel Aron, a tu jest pochován; i konal úřad kněžský na místě jeho Eleazar, syn jeho. Odtud táhli do Gadgad, a z Gadgad do Jotbata, do země vod tekutých. Toho času oddělil Hospodin pokolení Léví, aby nosili truhlu smlouvy Hospodinovy, a aby stáli před Hospodinem k službě jemu, a k dobrořečení ve jménu jeho až do dnešního dne. Pročež nemělo pokolení Léví dílu a dědictví s bratřími svými, nebo Hospodin jest dědictví jeho, jakož mluvil k němu Hospodin Bůh tvůj. (5. Mojžíšova 10,6-9)

Čtenář nesmí dovolit, aby jeho mysl byla zmatena otázkou historického pořadí v předcházejícím oddílu. Je to prostě vsuvka, ve které vydavatel zákona velmi pozoruhodným a působivým způsobem seskupuje okolnosti, vybrané se svatou obratností z historie lidu, které ilustrují jak Boží vládu, tak i milost. Aronova smrt ukazuje vládu. Vyvolení a vyzdvižení Léví představuje milost. Obojí je spojeno ne s pohledem k chronologii, ale pro velký mravní účel, který byl vždy v mysli zákonodárce – účel, který leží daleko za okruhem nevěreckého rozumu, ale který se doporučuje srdci a porozumění zbožného studenta Písma.

Kapitola 10

Jak krajně opovrženíhodné jsou vytáčky nevěřícího, když na ně pohlédneme v jasném světle božské inspirace! Jak ubohý je stav mysli, která se může obírat chronologickým puntičkářstvím, aby, kdyby to bylo možné, našla chybu v Boží knize, místo aby se chopila skutečného účelu a předmětu inspirovaného pisatele!

Ale proč Mojžíš jako vsuvku a zdánlivě nesouvislým způsobem uvádí ty dvě zvláštní události v historii Izraele? Prostě aby pohnul srdce lidu k tomu velkému předmětu poslušnosti. Za tím účelem provádí výběr a seskupuje podle moudrosti, která mu byla dána. Očekáváme, že najdeme u tohoto Bohem vyučeného služebníka malichernou přesnost pouhého opisovače? Nevěřící tak snad mohou se zalíbením činit. Ale pravý křesťan to ví lépe. Pouhý písař může psát o událostech v jejich chronologickém pořadí. Pravý prorok podá ty události tak, aby mravním způsobem působily na srdce a na svědomí. Tak zatím co svedený nevěřící tápe uprostřed stínů, které si sám vytvořil, zbožný student se těší z mravních sláv té nesrovnatelné Knihy, která stojí podobná skále, o niž se s opovrženíhodnou nemohoucností tříští vlny nevěreckých myšlenek.

Nebudeme se pokoušet prodlévat u okolností, zmíněných ve výše uvedené vsuvce; o nich se pojednávalo jinde, a proto pouze cítíme jako potřebné ukázat na tomto místě čtenáři to, co snad smíme nazvat významem, dávaným těmto skutečnostem v 5. Mojžíšově knize. Zde je vydavatel zákona používá k tomu, aby posílil základ své konečné výzvy k srdci a svědomí lidu, aby dal důraz a sílu svému napomenutí, když jim vštěpoval absolutní nutnost naprosté poslušnosti ustanovení a soudů jejich Boha smlouvy. Takový byl důvod zmínky o vážné skutečnosti Aronovy smrti. Měli si pamatovat, že Aron byl přes své vysoké postavení nejvyššího kněze Izraele přece svlečen ze svých šatů a zbaven života pro neposlušnost vůči Hospodinovu slovu. Jak je potom důležité, aby dali na sebe pozor! Boží vládu nelze brát na lehkou váhu, a právě skutečnost Aronova vyvýšení zdůrazňovala nutnost jednat s jeho hříchem tak, aby se ostatní báli.

A potom měli mít na paměti jednání Pána s Lévím, ve kterém září milost tak nádherným jasem. Prudký, krutý, svévolný Léví byl vzat z hloubky své mravní zkázy a přiveden blízko k Bohu, „aby nosili truhlu smlouvy Hospodinovy, a aby stáli před Hospodinem k službě jemu a k dobrořečení ve jménu jeho“.

Kapitola 10

Ale proč by měla být tato zpráva o Lévím spojována se smrtí Arona? Prostě proto, aby ukázala požehnané důsledky poslušnosti. Jestliže Aronova smrt ukázala hrozný výsledek neposlušnosti, vyvýšení Léví ilustruje vzácné ovoce poslušnosti. Slyš, co prorok Malachiáš říká o této věci: „A budete vědět, že jsem vám poslal tento příkaz, aby má smlouva byla s Lévím, praví Hospodin zástupů. Má smlouva s ním byla život a pokoj; a dal jsem mu ji k bázni, a on se mne bál, a chvěl se před mým jménem. Zákon pravdy byl v jeho ústech, a nepravost se nenalézala na jeho rtech; a chodil se mnou v pokoji a přímosti, a mnohé přivedl zpět od jejich nespravedlnosti.“ (Malachiáš 2,4-6 – přel.)

Toto je velmi pozoruhodný oddíl a vrhá mnoho světla na předmět, který máme před sebou. Jasně nám říká, že Hospodin dal Svou smlouvu života a pokoje Lévimu, protože „se mne bál“. Bál se Ho při té strašné události se zlatým teletem, které udělal Aron (sám Lévita vysokého postavení). Proč byl Aron souzen? Kvůli vzpouře u vod v Meribah (4. M. 20,24). Proč bylo Lévimu požehnáno? Kvůli jeho uctivé poslušnosti u paty hory Oréb (2. M. 32). Proč jsou ty dvě věci seskupeny v 5. Mojžíšově 10? Aby srdci i svědomí shromáždění byla zdůrazněna naléhavá nutnost bezpodmínečné poslušnosti přikázání jejich Boha smlouvy. Jak dokonalé je Písmo ve všech svých částech! Jak krásně spolu souvisí! Jak jasné to je oddanému čtenáři, že ta krásná 5. Mojžíšova kniha má své Bohem dané místo, které má vyplňovat, své vlastní rozlišené dílo, které má vykonat, svou vlastní sféru, záměr a předmět! Jak je zjevné, že pátý svazek Pentateuchu není ani protiřečením, ani opakováním, ale Božím použitím jeho Bohem inspirovaných předchůdců! A nakonec můžeme jen dodat: Jak přesvědčivá je zřejmost toho, že nevěřící pisatelé neznají ani co říkají, ani o čem ujišťují, když se odvažují napadat Boží výroky, ba že velmi bloudí, protože neznají ani Písma, ani Boží moc!^⁵

U 10. verše naší kapitoly se Mojžíš vrací k předmětu své řeči: „Já pak zůstal jsem na té hoře jako dnů prvních, čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a uslyšel mne Hospodin i tehdáž, a nechtěl shladiti tebe. Potom řekl mi Hospodin: Vstaň, jdi, předcházeje lid, aby vešli a vládli zemí, kterou jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, že jim ji dám.“ (5. Mojžíšova 10,10-11)

Kapitola 10

Hospodin chtěl splnit Své zaslíbení otcům vzdor jakékoli překážce. Chtěl uvést Izrael do plného vlastnictví země, ohledně které přisáhl Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji dá jejich semeni do věčného vlastnictví.

„Nyní tedy, Izraeli, čeho žádá Hospodin Bůh tvůj od tebe? Jediné aby ses bál Hospodina Boha svého, a chodil po všech cestách jeho, a abys miloval ho, a sloužil Hospodinu Bohu svému v celém srdci svém, a ve vší duši své, ostříhaje přikázání Hospodinových a ustanovení jeho, která já přikazuji tobě dnes k tvému dobrému.“ (5. Mojžíšova 10,12-13) To vše bylo pro jejich skutečné dobro, jejich hluboké, plné požehnání, aby chodili po cestě Božích přikázání. Cesta poslušnosti z celého srdce je ta jediná cesta pravého štěstí. A Bůh buď veleben, po této cestě mohou vždy jít ti, kteří milují Pána.

To je nevýslovná útěcha ve všech dobách. Bůh nám dal Své drahé slovo, dokonalé zjevení Svých myšlenek. Dal nám něco, co Izrael neměl, totiž Svého Ducha Svatého, aby bydlel v našich srdcích, a tak můžeme rozumět Jeho slovu a cenit si ho. Proto jsou naše závazky mnohem vyšší, než tomu bylo u Izraele. Jsme povinni žít životem poslušnosti, a to ze všech důvodů, které mohou být předneseny, aby působily na srdce a porozumění.

A jistě je pro nás dobré být poslušní. Skutečně je v dodržování přikázání našeho milujícího Otce „velká odměna“. Každá myšlenka na Něho a na Jeho milostivé cesty, každá zmínka o Jeho obdivuhodném jednání s námi – Jeho milující služba, Jeho něžná péče, Jeho starající se láska – to vše by mělo poutat naše srdce v oddané lásce k Němu a osvěžovat naše kroky při chození po cestě milující poslušnosti vůči Němu. Ať obrátíme své zraky kamkoli, všude se setkáváme s mocným svědectvím o Jeho nárocích na oddanost našeho srdce a na všechnu energii naší vykoupené bytosti. A buď velebeno Jeho jméno, čím více jsme Jeho milostí uschopněni odpovídat jeho vzácným nárokům, tím musí být naše stezka jasnější a šťastnější. Na tomto světě není nic hlouběji požehaného, než je stezka a podíl poslušné duše. „Pokoj mnohý těm, kteří milují zákon tvůj, a nemají žádné urážky.“ (Žalm 119,165) Pokorný učedník, který nalézá svůj pokrm a nápoj v činění vůle svého milovaného Pána a Mistra, vlastní pokoj, který svět nemůže dát ani vzít. Může být sice nechápán a chybně mu rozuměno. Snad je nazýván úzkoprsým a bigotním či podobně. Ale žádná z těchto věcí jím nepohne. Jeden schvalující úsměv od jeho Pána je více než bohatá odměna za všechno pohanění, které na něho vrší lidé. Ví, jak si má správně cenit myšlenek lidí. Jsou pro něho jako plevy, které žene vítr.

Kapitola 10

V závěrečných verších naší kapitoly se zdá, že vydavatel zákona vystupuje stále výše při předkládání mravních pohnutek pro poslušnost a v tom, aby se stále více blížil srdci lidu. Říká: „Aj, Hospodina Boha tvého jest nebe i nebesa nebes, země a všecky věci, které jsou na ní. Však toliko v otcích tvých zalíbilo se Hospodinu, aby je zamiloval a vyvolil símě jejich po nich, vás totiž ze všech národů, jako dnes vidíš.“ (5. Mojžíšova 10,14-15) Jaká nádherná výsada být vyvolen a milován Vlastníkem nebe a země! Jaká čest být povolán sloužit Mu a poslouchat Ho! Jistě nic na celém světě by nemohlo být vyšší nebo lepší. Být povolán a spojen s Nejvyšším Bohem, smět vzývat Jeho jméno, být Jeho zvláštní lid, Jeho zvláštní vlastnictví, lid Jeho volby, aby byl postaven stranou od všech národů země, aby byli Hospodinovými služebníky a Jeho svědky. Mohli bychom se zeptat: Co může být vyšší, kromě toho, k čemu je povolána Boží Církev a každý jednotlivý věřící zvlášť?

Naše výsady jsou zajisté vyšší, poněvadž známe Boha vyšším, hlubším, bližším, důvěrnějším způsobem, než jak Jej kdy znal Izrael. Známe Ho jako Boha a Otce Pána Ježíše Krista a jako našeho Boha a Otce. Máme Ducha Svatého, který v nás přebývá a rozlévá Boží lásku do našich srdcí a vede nás k volání: Abba, Otče. To vše je daleko nade vším, co Boží pozemský lid kdy znal nebo mohl znát. A poněvadž naše výsady jsou vyšší, Jeho nároky na naši srdečnou, ničím neomezovanou poslušnost jsou také vyšší. Každá výzva k srdci Izraele by se měla obracet zvětšenou silou k našemu srdci, milovaný křesťanský čtenáři. Každé napomenutí, adresované jim, by mělo mnohem mocněji mluvit k nám. Zaujímáme to nejvyšší postavení, ve kterém by nějaké stvoření mohlo stát. Ani Abrahamovo símě na zemi, ani Boží andělé v nebi nemohli říci to, co my můžeme říci, nebo znát to, co my známe. Jsme spojeni a věčně připojeni ke vzkříšenému a oslavenému Božímu Synu. Můžeme si přivlastnit jako nám náležející slova verše 1. J. 4,17: „Jaký jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ Co může být vyšší, pokud jde o výsadu a důstojnost? Jistě nic kromě tohoto: být tělem, v duši a duchu učiněni podobnými Jeho velebeníhodnému obrazu, jak z Boží nekonečné milosti zanedlouho budeme.

Kapitola 10

Nuže, mějme potom vždy na mysli – ano, mějme to hluboko, hluboko uvnitř svých srdcí, že našim výsadám odpovídají také naše závazky. Neodmítejme to zdravé slovo „závazek“, jako kdyby mělo kolem sebe nějaký řetěz zákona. Vůbec ne; bylo by naprosto nemožné přijít na něco více vzdáleného vší myšlence zákonictví, než jsou závazky, které plynou z křesťanského postavení. Je to velmi vážný omyl, když se ustavičně volá: „Zákonické! To je zákonické!“, kdykoli je nám připomínána svatá odpovědnost našeho postavení. Věříme, že každý skutečně zbožný křesťan se bude radovat ze všech výzev a napomenutí, s nimiž se na nás Duch Svatý obrací ohledně našich závazků, když vidí, že jsou všechny založeny na výsadách, které nám jsou dány Boží svrchovanou milostí skrze vzácnou krev Krista a jsou uskutečňované mocnou službou Ducha Svatého.

Ale naslouchejme dále srdce povzbuzujícím Mojžíšovým výzvám. Jsou pro nás skutečně prospěšné, i když naše světlo, známost a výsady jsou vyšší:

„Proto obřežte neobřízku srdce svého, a šíje své nezatvrzujte více. Nebo Hospodin Bůh váš, on jest Bůh bohů, a Pán pánů, Bůh silný, veliký, mocný a hrozný, který nepřijímá osoby, ani bere darů, čině soud sirotku a vdově, miluje také příchozího, dávaje mu chléb a oděv.“ (5. Mojžíšova 10,16-18)

Kapitola 10

Zde Mojžíš nemluví pouze o Božím konání a jednání a cestách, ale o Něm samém, o tom, čím On je. Je vysoko nade všemi, velký, mocný a hrozný. Ale má srdce pro vdovu a sirotka – pro ty bezmocné bytosti, zbavené vší pozemské a přirozené opory, pro ubohou osamělou vdovu se zlomeným srdcem i pro opuštěného sirotka. Bůh na takové myslí a stará se o ně zvláštním způsobem. Mají nárok na Jeho milující srdce a mocnou ruku. „Otec jest sirotků a ochránce vdov, Bůh v příbytku svatém svém.“ (Žalm 68,6) „Která pak právě vdova jest a osamělá, má naději v Bohu, a trvá na modlitbách a svatých žádostech dnem i nocí.“ (1. Tim. 5,5) „Zanech sirotků svých, já živiti je budu, a vdov svých mně se dověřte.“ (Jeremiáš 49,11)

Jaké bohaté opatření tu je pro vdovy a sirotky! Jaká je to obdivuhodná Boží péče o takové! Kolik vdov je na tom mnohem lépe, než když měly své manžely! O kolik sirotků je lépe postaráno, a jsou lépe opatřeni, než když měli své rodiče! Bůh o ně má péči! To je dosti. Tisíce manželů a tisíce rodičů jsou mnohem horší než žádný. Ale Bůh nikdy nezklame ty, kteří jsou uvrženi na Něho. On je vždy věrný Svému jménu, ať je v kterémkoli vztahu. Nechť všechny vdovy a sirotci mají toto na paměti pro svoji útěchu a povzbuzení.

A potom chudý příchozí! Není zapomenut: „Miluje také příchozího, dávaje mu chléb a oděv.“ Jak je to vzácné! Náš Bůh se stará o všechny ty, kteří jsou zbavení zemských opor a lidských nadějí. Všichni takoví mají na Něho zvláštní nárok. Zcela jistě jim chce odpovědět podle vší lásky Svého srdce. Vdova, sirotek a cizinec jsou zvláštními předměty Jeho něžné péče a všichni takoví potřebují jen vzhlížet k Němu a ve všech svých rozmanitých potřebách čerpat z Jeho nevyčerpatelných zdrojů pomoci.

Ale mají-li Mu důvěřovat, musí Ho znát: „I budou v tebe doufati, kteří znají jméno tvé, nebo neopouštíš hledajících tě, Hospodine.“ (Žalm 9,11) Ti, kteří Boha neznají, budou dávat přednost pojištění nebo státní rentě před Jeho zaslíbením. Ale pravý věřící nalézá v tom zaslíbení neklamnou oporu svého srdce, protože zná Toho, který zaslíbil, a miluje Ho. Má radost z pomyšlení, že je zcela odkázán na Boha, že na Něm je naprosto závislý. Za nic na světě by nechtěl být v jiném postavení. Právě to, co by nevěřícího téměř vyvedlo z míry, je pro křesťana – muže víry, nejhlubší radostí jeho srdce. Takový bude vždy říkat: „Vždy přece měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. /Jen/on jest zajisté skála má.“ (Žalm 62,6.7) Požehnané postavení! Vzácný podíl! Kéž je čtenář skrze mocnou službu Ducha Svatého zná ve svém srdci jako božskou skutečnost, živou moc! Pak bude moci být svobodný od zemských věcí. Bude moci světu říci, že je na něm nezávislý, protože v živém Bohu a Jeho Kristu nalezl vše, co potřebuje pro čas i pro věčnost.

Ale všimněme si zvláště opatření, které Bůh činí pro cizince. Je velmi jednoduché: „chléb a oděv“. To je dosti pro skutečného cizince, jak to požehnaný apoštol říká svému synu Timoteovi: „Nic jsme zajisté nepřinesli na tento svět, bez pochyby že také nic odnésti nemůžeme. Ale majíce pokrm a oděv, na tom přestaneme.“ (1. Timoteovi 6,7.8)

Kapitola 10

Křesťanský čtenáři, zvažme to. Jaký je to zde lék pro neklidné ambice! Jaký lék proti lakotě! Jaké požehnané vysvobození od horečného vzrušení obchodního života, chamtivého ducha doby, ve které žijeme! Kdybychom jen byli spokojeni s Bohem určeným opatřením pro cizince, jak jinak bychom mluvili! Jak klidný a vyrovnaný by byl běh našeho denního života! Jak prosté by byly naše zvyky a chutě! Jaké mravní vyvýšení nad poživačností a luxusem, tak převládajícími mezi vyznávajícími křesťany! Prostě bychom jedli a pili k Boží slávě, a abychom udržovali své tělo v náležitém pořádku. Jít nad to, ať v jídle nebo v pití, znamená hovět si v „tělesných žádostech, které bojují proti duši“ (1. Petra 2,11).

Žel, žel, kolik toho tu je, zvláště ve vztahu k pití! Je přímo hrozné pomyslet na konzumaci otravujících nápojů mezi vyznávajícími křesťany. Naším přesvědčením je, že ďáblu se podařilo zničit svědectví mnoha set a způsobit, že ztroskotali ve víře a dobrém svědomí tím, že užívali alkohol. Tisíce lidí ničí své bohatství, ruinují své rodiny, své zdraví, své duše nesmyslnou, zlou a zlořečenou touhou po alkoholu.

Nemáme v úmyslu vyhlašovat křížovou výpravu proti alkoholu nebo narkotikám. Chyba nespočívá v těch věcech samých, ale v jejich nestřídmém a hříšném užívání námi. Nezřídka se stane, že lidé, kteří upadli pod hroznou vládu pití, se snaží svalit vinu na své lékařské poradce. Ale zcela jistě žádný opravdový lékař nikdy nebude svému pacientovi radit, aby si hověl v užívání alkoholu. Může mu předepsat „vína skrovné užívání pro jeho žaludek a časté nemoci“, a má pro to velmi vysoké oprávnění. Ale proč by to mělo někoho vést k tomu, aby se stal opilcem! Každý je odpovědný za to, aby chodil v Boží bázni ve vztahu k jedení i pití. Jestliže doktor předepíše trochu výživné stravy pro svého pacienta, má mu být dávána vina, stane-li se ten pacient žráčem? Jistěže ne. Zlo není v doktorově předpisu nebo v alkoholu nebo v potravě, ale ve zlé žádosti srdce.

Jsme přesvědčeni, že zde leží kořen zla. A lék lze nalézt ve vzácné Boží milosti, přinášející spasení všem lidem a vyučující ty, kteří jsou spaseni, „aby odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě“ (Titovi 2,11.12). A budiž připomenuto, že „žít střízlivě“ znamená mnohem více než střídmost v jedení a pití. Zcela jistě to je význam těchto slov, ale zahrnuje to také celou oblast vnitřního sebeovládání – ovládání myšlenek, ovládání nálady, ovládání jazyka. Milost, která nás zachraňuje, nám nejenom říká, jak máme žít, ale učí nás, jak to dělat, a jestliže následujeme její vyučování, budeme dobře spokojeni s Božím opatřením pro cizince.

Kapitola 10

Je to zároveň zajímavé i vzdělávající všimnout si způsobu, jakým Mojžíš staví božský příklad před lid jako jeho vzor: Hospodin „miluje také příchozího, dávaje mu chléb a oděv. Proto milujte hosty, neboť jste byli hosty v zemi Egyptské.“ (5. Mojžíšova 10,19) To je velmi dojímavé. Nejenže měli mít před svýma očima božský vzor, ale také měli pamatovat na svou vlastní minulou historii a zkušenost, aby jejich srdce byla v soucitu a slitování vedena k chudému cizinci bez domova. Byla to svatá povinnost a vysoká výsada Božího Izraele, aby se vžívali do okolností a pocitů druhých. Měli být mravními představiteli toho Požehnaného, jehož lidem byli a jehož jméno nad nimi bylo vzýváno. Měli Ho napodobovat v tišení potřeb a obveselování srdcí sirotků, vdov a cizinců. A jestliže Boží pozemský lid byl povolán k této milé činnosti, oč více jsme to my, kterým je „požehnáno všelikým požehnáním duchovním v nebeských místech v Kristu“. Kéž se více zdržujeme v Jeho přítomnosti a více nasáváme Jeho Ducha, abychom věrněji vyzařovali Jeho mravní slávy ke všem, s nimiž přijdeme do styku!

Závěrečné řádky naší kapitoly nám podávají velmi krásný souhrn praktického učení, které tvořilo předmět naší pozornosti. „Hospodina Boha svého báti se budeš, jemu sloužiti a jeho se přidržeti, a ve jménu jeho přísahati budeš. On jest chvála tvá, a on jest Bůh tvůj, který učinil s tebou tyto veliké a hrozné věci, které viděly oči tvé. V sedmdesáti duších sestoupili otcové tvoji do Egypta, nyní pak rozmnožil tě Hospodin Bůh tvůj, abys byl v množství jako hvězdy nebeské.“ (5. Mojžíšova 10,20-22)

Jak osvěžující to vše je pro mravní bytost! Toto připoutávání srdce k Pánu samému prostřednictvím všeho toho, co On je, a pomocí všech Jeho předivných skutků a milostivých cest, je nevýslovně vzácné. Můžeme vpravdě říci, že to je skrytý pramen vší pravé pobožnosti. Kéž Bůh dá, aby pisatel i čtenář ustavičně pociťovali tuto hybnou sílu!

Kapitola 10