5. Mojžíšova 9

„S

lyš, Izraeli, ty přejdeš dnes přes Jordán, abys vejda, dědičně vládl národy většími a silnějšími, než jsi ty, městy velikými a ohrazenými až k nebi, lidem velikým a vysokým, syny Enakovými, o kterých víš, a o kterých jsi slyšel praviti: Kdo se postaví proti synům Enakovým?“

(5. Mojžíšova 9,1-2)

Tato kapitola začíná toutéž velkou větou, charakteristickou pro 5. Mojžíšovu knihu: „Slyš, Izraeli.“ Můžeme říci, že to je hlavní obsah této velmi požehnané knihy, a zvláště úvodních řečí, které právě upoutávaly naši pozornost. Ale kapitola, kterou máme otevřenou před sebou, předkládá předměty nesmírné váhy a důležitosti. Zákonodárce v prvé řadě staví před shromáždění hluboce vážnými slovy to, co leží před nimi, když vejdou do země. Neskrývá před nimi skutečnost, že tam jsou vážné těžkosti a obávaní nepřátelé, s kterými se musejí střetnout. Sotva potřebujeme říkat, že to nečiní proto, aby zmalomyslněl jejich srdce, nýbrž aby byli předem varováni, posilněni a připraveni. Jaká příprava to byla, uvidíme brzy. Ale věrný Boží služebník cítil správnost, ba naléhavou potřebu představit svým bratrům skutečný stav věcí.

Kapitola 9

Jsou dva způsoby, jak se dívat na těžkosti: můžeme se na ně dívat z lidského nebo z Božího stanoviska. Můžeme se na ně dívat v duchu nevěry, anebo se na ně můžeme dívat v klidu a pokoji důvěry v živého Boha. Příklad prvního máme ve zprávě o nevěřících zvědech ve 4. Mojžíšově 13. Příklad druhého způsobu máme v úvodních verších této kapitoly.

Není to působení ani cesta víry popírat, že tu jsou těžkosti, s nimiž se musí Boží lid setkávat. Byl by to vrchol pošetilosti, kdybychom tak chtěli činit, protože tu jsou těžkosti a byla by to jen bláznivá zatvrzelost, fanatismus nebo tělesné nadšení, kdybychom to popírali. Vždy je pro lidi dobré, aby věděli, co před nimi je, aby se slepě nehnali na cestu, pro kterou nejsou připraveni. Nevěřící lenoch může říci: „Lev litý jest na cestě.“ Slepý nadšenec může říci: „Taková věc neexistuje.“ Pravý muž víry řekne: „I kdyby na ulici bylo tisíc lvů, Bůh se s nimi brzy může vypořádat.“

Ale velkou praktickou zásadou s všeobecným použitím je, že je velmi důležité pro všechen lid Pána, aby hluboce a klidně zvážil, co chce dělat, dříve než vstoupí na nějakou zvláštní cestu služby nebo začne něco činit. Kdyby na to bylo více dbáno, nebyli bychom kolem sebe svědky tak mnohého mravního a duchovního ztroskotání. Co znamenají ta velice vážná, zpytující a zkoušející slova, adresovaná naším velebeným Pánem zástupům, které se tísnily kolem Něho, v Lukáši 14? „A obrátiv se, řekl jim: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem. A kdokoli nenese kříže svého a nejde za mnou, nemůže býti mým učedníkem. Nebo kdo z vás jest, chtěje stavěti věži, aby prvé sedna, nepočetl nákladu, má-li to, nač by ji dokonal? Aby snad, když by základ položil, a dokonati nemohl, všichni, kteří by to viděli, nepočali se posmívati jemu, řkouce: Tento člověk počal stavěti, a nemohl dokonati.“ (verše 26-30)

Kapitola 9

To jsou vážná a potřebná slova pro srdce. S kolika nedokončenými budovami se setkávají naše zraky, když se díváme přes široké pole křesťanského vyznání, které dává divákovi smutnou příležitost k posměchu! Kolik je takových, kteří se vydávají na stezku učednictví pod nějakým náhlým impulzem anebo pod pouhým tlakem lidského vlivu bez správného porozumění nebo náležitého uvážení všeho toho, co to zahrnuje. A pak, když vyvstávají těžkosti, když přijde zkouška, když shledají, že stezka je úzká, drsná, osamělá, nepopulární, se vzdávají, a tak ukazují, že nikdy opravdově nespočítali náklad, nikdy se nevydali na cestu ve společenství s Bohem, nikdy neporozuměli tomu, co dělají.

Nuže, takové případy jsou velmi smutné. Přinášejí pohanění na Kristovu věc, dávají protivníkovi příležitost, aby se rouhal, a působí velmi skličujícím dojmem na ty, kteří mají péči o Boží slávu a o blaho duší. Mnohem lépe je vůbec nevstupovat na takovou půdu, nežli ji po vstupu opustit v temné nevěře a světském smýšlení.

Proto můžeme pozorovat moudrost a věrnost úvodních slov naší kapitoly. Mojžíš jasně říká lidu, co je před ním. Jistě ne proto, aby mu bral odvahu, ale aby ho zachoval od sebedůvěry, která se zcela jistě ve chvíli zkoušky vzdá, a uvrhl ho na živého Boha, který nikdy nezklame důvěřující srdce.

„Proto věz dnes, že Hospodin Bůh tvůj, který jde před tebou, jest jako oheň spalující. On vyhladí je a on sníží je před tebou; i vyženeš je a vyhladíš je rychle, jako mluvil tobě Hospodin.“ (5. Mojžíšova 9,3)

Zde tedy je Boží odpověď na všechny těžkosti, ať jsou jakkoli hrozivé. Co byly mocné národy, velká města a uzavřené hradby v přítomnosti Hospodina? Prostě jen plevy před vichřicí. „Když je Bůh pro nás, i kdo proti nám?“ (Řím. 8,31) Právě ty věci, které lekají a vedou ke klopýtání bojácné srdce, poskytují příležitost pro ukázání Boží moci a pro nádherná vítězství víry. Víra řekne: „Nechť jen Bůh je přede mnou a se mnou, a já mohu jít kamkoli.“ A tak jediná věc na celém tomto světě, která skutečně oslavuje Boha, je víra, která Mu umí důvěřovat, spoléhat na Něho a chválit Ho. A protože víra je ta jediná věc, která oslavuje Boha, je také jedinou věcí, která dává člověku jeho náležité místo, totiž místo úplné závislosti na Bohu, a to zajišťuje vítězství a vede k chvále – nepřestávající chvále.

Ale nesmíme nikdy zapomínat, že právě ve chvíli vítězství tu je morální nebezpečí – nebezpečí vyvstávající z toho – co jsme sami v sobě. Je tu nebezpečí, že budeme sami sobě blahopřát – jak hrozná léčka pro nás, ubohé smrtelníky. V hodině boje cítíme svou slabost, svou nicotnost, svou potřebu. To je dobré a mravně bezpečné. Je dobré, abychom byli přivedeni až na dno sebe samých a všeho, co k tomu patří, neboť tam nacházíme Boha ve vší plnosti a požehnání toho, co On je. A to znamená bezpečné a jisté vítězství a následnou chválu.

Ale naše zrádné a klamavé srdce je nakloněno k tomu, aby zapomnělo, odkud přichází síla a vítězství. Proto ta mravní síla, cena a potřeba následujících napomínajících slov, adresovaných věrným Božím služebníkem srdcím a svědomím jeho bratrů: „Neříkej v srdci svém,“ – zde většinou vždy začíná to neštěstí – „když by je zapudil Hospodin Bůh tvůj od tváři tvé, řka: Pro spravedlnost mou uvedl mne Hospodin, abych dědičně obdržel zemi tuto, tak jako pro bezbožnost národů těch Hospodin vyhnal je od tváři tvé.“ (5. Mojžíšova 9,4)

Kapitola 9

Běda! Jaké to v nás jsou věci! Jaká neznalost vlastního srdce! Jak mělký pocit o skutečném charakteru našich cest! Jak hrozné je pomyslet, že jsme schopni ve svém srdci říci taková slova jako: „Pro spravedlnost mou!“ Ano, čtenáři, jsme skutečně schopni takového nehorázného bláznovství. Neboť tak, jako toho byl schopen Izrael, tak jsme i my, poněvadž jsme učiněni z naprosto stejného materiálu. A že oni toho byli schopni, je zřejmé ze skutečnosti, že jsou před tím varováni. Neboť Duch Boží zcela jistě nevaruje proti přeludu nebezpečí nebo domnělým pokušením. Jsme skutečně schopni obracet Boží jednání v náš prospěch v příležitost k samolibosti. Místo abychom v takovém Božím milostivém jednání v náš prospěch viděli důvod k srdečné chvále Boha, užíváme je jako důvod pro vyvýšení sebe.

Proto bychom učinili dobře, kdybychom zvážili slova věrného napomenutí, adresovaného Mojžíšem srdcím a svědomí lidu. Skýtají nám velmi užitečnou dávku léku proti samospravedlnosti, která je nám stejně přirozená, jako byla Izraeli: „Ne pro spravedlnost svou a pravost srdce svého ty jdeš, abys dědičně obdržel zemi jejich, ale pro bezbožnost národů těch Hospodin Bůh tvůj vyhání je od tváři tvé, a aby splnil slovo, které s přísahou zaslíbil otcům tvým Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Proto věz, že ne pro spravedlnost tvou Hospodin Bůh tvůj dává tobě zemi tu výbornou, abys dědičně držel ji, poněvadž jsi lid tvrdé šíje. Pamatuj a nezapomínej, že jsi k hněvu popouzel Hospodina Boha svého na poušti; hned od toho dne, když jsi vyšel ze země Egyptské, až jste přišli na místo toto, odporní jste byli Hospodinu.“ (5. Mojžíšova 9,5-7)

Kapitola 9

Tento oddíl ukazuje dvě velké zásady, které, pokud jsou plně uchopeny, musejí uvést srdce do správného mravního postoje. Na prvním místě je lidu připomenuto, že jejich vlastnění země Kanán je prostě v souladu s Božím zaslíbením jejich otcům. To znamená postavení věci na nejpevnější základ – základ, kterým nemůže být nikdy ničím pohnuto.

Pokud jde o sedm národů, kterým mělo být vlastnictví odebráno, bylo to kvůli jejich špatnosti, že je Bůh ve vykonávání Své spravedlivé vlády chtěl vyhnat pryč. Každý vlastník země má naprosté právo vyhnat špatné nájemce. A národy Kanánu nejenže neplatily svůj nájem, jak my říkáme, ale porušily a poskvrnily vlastnictví v takovém rozsahu, že Bůh je už nemohl snášet. A proto je vyháněl, a to zcela nezávisle na přicházejících nájemnících. Ať už se měl ujmout vlastnictví kdokoli, tito zlí nájemníci museli být vypuzeni. Nepravost Amorejských dosáhla svého vrcholu a nezbývalo nic jiného, než aby nastoupil soud. Lidé se mohou přít a rozumovat ohledně mravní vhodnosti a souladu s blahovolnou Bytostí, zbavovat střechy tisíce rodin a uvádět obyvatele pod meč. Ale můžeme spoléhat na to, že Boží vláda učiní se všemi takovými argumenty krátký proces. Bůh, jehož svaté jméno buď velebeno na věky, ví, jak řídit Své vlastní záležitosti, aniž by se ptal na lidské názory. Snášel špatnost sedmi národů do takového stupně, že se stala absolutně nesnesitelnou. Sama země ji nemohla snést. Nějaká další snášenlivost by byla schvalováním nejhroznějších ohavností; a to bylo samozřejmě mravně nemožné. Boží sláva absolutně vyžadovala vyhnání Kananejských.

A my můžeme dodat, že Boží sláva vyžadovala uvedení Abrahamova semene do vlastnictví, aby je drželo jako nájemník provždy pod Pánem Bohem Všemohoucím, nejvyšším Bohem, jemuž patří nebe a země. Tak se měly věci pro Izrael, jen kdyby to chtěl vidět. Jejich vlastnění země zaslíbení a zachování Boží slávy byly tak spolu spojeny, že jedno nemohlo být dotčeno, aniž by nebylo dotčeno druhé. Bůh zaslíbil dát zemi Kanán Abrahamovu semeni do věčného vlastnictví. Neměl snad právo to učinit? Budou snad nevěrci zpochybňovat Boží právo dělat se Svým vlastnictvím to, co On chce? Odmítnou Stvořiteli a Vládci vesmíru právo, které si nárokují pro sebe? Ta země byla Hospodinova, a On ji provždy dal Abrahamovi, Svému příteli. A i když toto byla pravda, přece nebyli Kananejci ve svém držení země rušeni, dokud se jejich špatnost nestala jasně nesnesitelnou.

Tak vidíme, že ve věci odcházejících i přicházejících držitelů byla zahrnuta Boží sláva. Ta sláva vyžadovala, aby Kananejci byli vyhnáni kvůli svým cestám; a ta sláva vyžadovala, aby Izrael byl uveden ve vlastnictví kvůli zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

Ale na druhém místě Izrael neměl žádný důvod k samolibosti, jak je Mojžíš velice jasně a věrně poučuje. Velmi dojímavě a působivě jim opakuje všechny hlavní výjevy jejich historie od Orébu do Kádesbarne. Mluví o zlatém teleti, o rozbitých deskách smlouvy, o Tabbera a Massah a o Kibrot Hattáve. To vše shrnuje ve 24. verši těmito ostře pokořujícími slovy: „Odporní jste byli Hospodinu od toho dne, jak jsem vás poznal.“

Kapitola 9

To bylo jasné působení na srdce a svědomí. Ten vážný přehled celé jejich dráhy byl pozoruhodně směrován k tomu, aby opravil všechny chybné názory o nich samých; každý výjev a okolnost v celé jejich historii, jsou-li spatřovány ze správného hlediska, jen přivádějí na světlo pokořující skutečnost toho, co byli, a jak znovu a znovu byli blízko naprostému zkažení. Následující slova musela jistě s omračující silou padat do jejich uší: „I řekl mi Hospodin: Vstana, sestup rychle odsud, nebo poskvrnil se lid tvůj, který jsi /ty/ vyvedl z Egypta; sešli brzy z cesty, kterou jsem jim přikázal, a učinili sobě slitinu. Mluvil také Hospodin ke mně, řka: Viděl jsem lid ten, a jistě lid tvrdošíjný jest. Pusť mne, ať je setřu, a zahladím jméno jejich pod nebem, tebe pak učiním v národ větší a silnější, nežli jest tento.“ (5. Mojžíšova 9,12-14)

Jak zničující bylo toto vše pro jejich přirozenou marnivost, pýchu a samospravedlnost! Jak měla být jejich srdce až do hloubky pohnuta těmi závažnými slovy: „Pusť mne, ať je setřu, a zahladím jméno jejich!“ Jak vážné je uvažovat o skutečnosti, kterou tato slova zjevila – o hrozné blízkosti jejich národní zkázy a zničení! Jak nevědomí byli o všem tom, co se odehrálo mezi Hospodinem a Mojžíšem na vrchu hory Oréb! Byli na samém okraji hrozné propasti. Další okamžik je mohl smést dolů. Mojžíšova přímluva je zachránila, přímluva právě toho muže, kterého obvinili, že si na sebe bere příliš mnoho. Žel, jak velmi se mýlili a chybně o něm soudili! Jak úplně bloudili ve všech svých myšlenkách! Cože? Právě ten muž, kterého obžalovali ze sobectví a touhy učinit se zcela knížetem nad nimi, ve skutečnosti odmítl Bohem dávanou příležitost, aby se stal hlavou většího a mocnějšího národa, než jsou oni? Ano, tentýž muž vážně prosil, aby, pokud jim nemá být odpuštěno a nemají být přivedeni do země, bylo jeho jméno vymazáno z Boží knihy.

Jak předivné bylo toto všechno! Jak se to vše obrátilo proti nim! Jak naprosto malí se museli cítit při pohledu na tyto obdivuhodné skutečnosti! Když přehlíželi všechny tyto věci, jistě asi dobře viděli krajní pošetilost slov: „Pro spravedlnost mou uvedl mne Hospodin, abych dědičně obdržel zemi tuto.“ (5. M. 9,4) Jak by mohli zhotovitelé slitého obrazu takto mluvit! Neměli spíše vidět a cítit a sami uznat, že nejsou lepší než národy, které měly být vyhnány před nimi? Neboť co způsobilo, že se lišili? Svrchované milosrdenství a vyvolující láska jejich Boha smlouvy. A čemu vděčili za své vysvobození z Egypta, za svou potravu na poušti a za vstup do země? Prostě věčné pevnosti smlouvy učiněné s jejich otci, „která všelijak upevněna a ostříhána bude“, smlouvy, schválené a ustanovené skrze krev Beránka, v jejíž moci ještě bude všechen Izrael spasen a bude mu požehnáno v jeho vlastní zemi.

Kapitola 9

Ale nyní musíme pro čtenáře citovat nádherný oddíl, jímž naše kapitola končí – oddíl pozoruhodně vhodný k tomu, aby otevřel oči Izraele vzhledem ke krajní pošetilosti všech jeho myšlenek ohledně Mojžíše, jejich myšlenek ohledně jich samých a jejich myšlenek, týkajících se toho Požehnaného, který je tak podivuhodně snášel se vší jejich temnou nevěrou a opovážlivým odporováním.

„A padna, ležel jsem před Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, v nichž jsem rozprostíral se; nebo řekl Hospodin, že vás chce zahladiti. I modlil jsem se Hospodinu, řka: Panovníče Hospodine, nezatracuj lidu svého, a to dědictví svého, které jsi vykoupil velikomocností svou, které jsi vyvedl z Egypta v ruce silné. Rozpomeň se na služebníky své, Abrahama, Izáka a Jákoba; nepatři na tvrdost lidu tohoto, na bezbožnost jeho a na hříchy jeho, aby neřekli obyvatelé země té, z níž jsi nás vyvedl: Proto že nemohl Hospodin uvésti jich do země, kterou zaslíbil jim, anebo že je měl v nenávisti, vyvedl je, aby je pobil na poušti. Však oni jsou lid tvůj a dědictví tvé, které jsi vyvedl v síle své veliké a v rameni svém vztaženém.“ (5. Mojžíšova 9,25-29)

Jaká to jsou nádherná slova, adresovaná lidskou bytostí živému Bohu! Jaké mocné zastání se Izraele! Jaké sebezapření! Mojžíš odmítá nabídnutou důstojnost být zakladatelem většího a mocnějšího národa, než je Izrael. Pouze si přeje, aby Hospodin byl oslaven a Izraeli bylo odpuštěno, požehnáno a aby byl přiveden do zaslíbené země. Nemohl snést myšlenku na nějakou pohanu uvedenou na to slavné Jméno, které bylo jeho srdci tak drahé. Ani nemohl snést, aby byl svědkem zkázy Izraele. Těchto dvou věcí se děsil. A pokud šlo o jeho vlastní vyvýšení, to byla právě ta věc, o kterou se vůbec nestaral. Tento milovaný a poctěný služebník se staral jen o slávu Boha a o záchranu Jeho lidu. A pokud šlo o něho samého, jeho naděje, jeho zájmy, o cokoli jeho, mohl s naprosto klidnou myslí spočinout v jistotě, že jeho osobní požehnání a Boží sláva jsou spolu spojeny poutem, které nemůže být nikdy přetrženo.

Jak vděčné to všechno muselo být Božímu srdci! Jak osvěžující Jeho duchu byla tato vážnost, milující zastávání se u Jeho služebníka. Jak to bylo mnohem více v souladu s Jeho myšlenkami než přímluva Eliáše proti Izraeli o staletí později! Jak nám to připomíná požehnanou službu našeho velikého nejvyššího Kněze, který je vždy živ, aby se přimlouval za Svůj lid, a jehož aktivní přímluva za nás nikdy ani na okamžik nepřestává.

A jak velmi dojímavé a krásné je všimnout si způsobu, jakým Mojžíš trvá na skutečnosti, že ten lid je Hospodinovo dědictví a že On jej vyvedl z Egypta. Pán řekl: „Lid tvůj, který jsi /ty/ vyvedl z Egypta.“ Ale Mojžíš říká: „Oni jsou lid Tvůj a dědictví Tvé, které jsi /Ty/ vyvedl z Egypta.“ To je dokonale krásné. Vskutku je celý ten výjev hluboce významný a zajímavý.

Kapitola 9