5. Mojžíšova 8

„V

šelikého přikázání, které já přikazuji tobě dnes, skutečně ostříhejte, abyste živi byli a rozmnožili se a vešli k dědičnému obdržení země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům vašim. A rozpomínati se budeš na všecku cestu, kterou tě vedl Hospodin Bůh tvůj již teď čtyřicet let po poušti, aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém, budeš-li ostříhati přikázání jeho, čili nic.“ (5. Mojžíšova 8,1-2)

Je to zároveň osvěžující, vzdělávající i povzbuzující, když hledíme zpět na celou cestu, po které nás vedla věrná ruka našeho Boha; když vidíme Jeho moudré a milostivé jednání s námi; když si připomeneme mnohý obdivuhodný zásah v náš prospěch: jak nás vysvobodil z té nesnáze a z oné těžkosti. Jak se často zjevil, aby nám pomohl, když jsme byli v koncích, a otevřel před námi cestu, káral naše obavy a plnil naše srdce písněmi chvály a děkování.

V žádném případě nesmíme toto milé cvičení zaměňovat s bídným zvykem hledět zpět na své cesty, své úspěchy, svůj pokrok, svoji službu, na to, co jsme dokázali udělat, i když jsme ochotni všeobecným způsobem připustit, že to byla jen Boží milost, že jsme byli uschopněni udělat pro Něho nějaký malý skutek. To vše slouží jen naší samolibosti, která ničí všechno duchovní smýšlení. Hledění zpět na sebe je ve svém mravním účinku zrovna tak škodlivé jako hledění do sebe. Krátce řečeno, zabývání se sebou samým ve všech jeho mnohých fázích je krajně škodlivé. V té míře, jak je mu dovoleno působit, je smrtelnou ranou společenství. Všechno, co má tendenci přivádět před mysl vlastní já, musí být souzeno a s přísnou rozhodností odmítnuto. Přináší to vyprahlost, tmu a slabost. Posadit se a dívat se zpět na úspěchy svých činností je asi tím nejhorším zaměstnáním, jakým se kdo může zabývat. Můžeme si být jisti, že to nebyla žádná taková věc, k níž Mojžíš vyzýval lid, když jej slavnostně napomínal, aby se rozpomínal „na všecku cestu, kterou tě vedl Hospodin Bůh tvůj“.

Kapitola 8

Na chvilku se obrátíme k památným slovům apoštola v Epištole Filipským 3,13-14: „Bratři, já nemám za to, že bych již dosáhl. Ale to jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“

Nyní vyvstává otázka, co byly ty „věci“, o nichž apoštol mluví? Zapomínal na to vzácné Boží jednání s jeho duší po celou jeho cestu pouští? To je nemožné! – Vždyť máme velmi plné a jasné svědectví o opaku. Slyš jeho dojemná slova před Agrippou: „Poněvadž se mi nyní dostalo pomoci od Boha, ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému.“ (Sk. 26,22 – část přel.) Tak také když psal svému milovanému spolupracovníkovi Timoteovi, hledí do minulosti a mluví o pronásledováních a souženích, která přestál. „Ale,“ dodává, „ze všech vysvobodil mne Pán.“ A opět: „Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všichni mne opustili. Nebudiž jim to počítáno. Pán pak byl se mnou, a posilnil mne, aby skrze mne utvrzeno bylo kázání, a slyšeli je všichni národové. I vytržen jsem byl z úst lva.“ (2. Tim. 3,11; 4,16-17)

Kapitola 8

Na co tedy apoštol myslí, když říká: „Na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje“? Věříme, že myslí na všechny ty věci, které nemají spojení s Kristem – věci, ve kterých by mohlo srdce spočívat a přirozenost by se mohla chválit – věci, které by mohly působit jako zátěže a překážky, to vše mělo být zapomenuto při horlivém chvátání k těm velkým a slavným skutečnostem, které ležely před ním. Nevěříme, že by si Pavel nebo kterékoli jiné Boží dítě či služebník Krista mohli někdy přát zapomenout na jediný výjev nebo okolnost na celé své pozemské cestě, které nějakým způsobem ukazovaly Boží dobrotivost, přívětivost, něžné milosrdenství a věrnost. Naopak věříme, že to vždy bude naším nejmilejším cvičením, když budeme prodlévat u požehnané vzpomínky na všechny cesty našeho Otce s námi, když jsme šli přes poušť domů, k našemu věčnému odpočinku.

Ale nechť nám není špatně rozuměno. V žádném případě si nepřejeme podporovat zvyk zdržovat se pouze u svých vlastních zkušeností. To je často velmi ubohé dílo a končí v zabývání se sebou samými. Musíme se mít před tím na pozoru jako před jednou z mnoha věcí, které mají tendenci snižovat duchovní tón a táhnout naše srdce pryč od Krista. Ale nikdy nemusíme mít obavy o výsledek setrvávání u jednání a cest Pána s námi. To je požehnaný zvyk, směřující vždy k našemu pozvednutí a naplňuje nás chválou a děkováním.

Proč, můžeme se ptát, byl Izrael vážně napomínán, aby se rozpomínal „na všecku cestu“, po které jej Pán, jejich Bůh, vedl? Jistěže proto, aby jejich srdce vedl ke chvále za minulost a posiloval jejich důvěru v Boha pro budoucnost. Tak tomu vždy musí být.

Kéž bychom tak činili stále více. Kéž bychom tak šli den za dnem, chválíce a důvěřujíce, důvěřujíce a chválíce. To jsou dvě věci, které přispívají k Boží slávě a k našemu pokoji a radosti v Něm. Když oko spočívá na různých „Eben-Ezer“, které leží podél celé cesty, srdce musí přinášet svá líbezná „haleluja“ Tomu, který nám až dosud pomáhal a bude nám pomáhat až do samého konce. On vysvobodil, On vysvobozuje a On vysvobodí. Požehnaný řetězec! Každým jeho článkem je Boží vysvobození.

A máme se nejenom s oddanou vděčností zdržovat u těch význačných milosrdenství a milostivých vysvobození rukou našeho Otce, ale také u „ponížení“ a „zkoušek“ Jeho moudré, věrné a svaté lásky. Všechny tyto věci jsou plné nejbohatšího požehnání pro naši duši. Nejsou snad „milosrdenstvími v přestrojení“, jak je lidé někdy nazývají, ale jasnými, hmatatelnými, patrnými milosrdenstvími, za která budeme muset oslavovat našeho Boha v průběhu zlatých věků jasné věčnosti, která leží před námi.

Kapitola 8

„Rozpomínati se budeš na všecku cestu“ – na každou zastávku té cesty, každý výjev života v poušti, na všechna Boží jednání, od prvního do posledního, se zvláštním účelem: „aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém“.

Jak vzácné to je, myslet na Boží trpělivou milost a usilovnou lásku vůči Jeho lidu na poušti! Jaké vzácné naučení pro nás! S jak intenzívním zájmem a duchovním zalíbením se můžeme zabývat záznamem o Božím jednání s Izraelem na všech jeho cestách pouští! Jak mnoho se můžeme učit z té obdivuhodné historie! I my musíme být pokořováni a zkoušeni a musí nám být ukazováno, co je v našich srdcích. Je to velmi prospěšné a mravně zdravé.

Když se prvně vydáme, abychom následovali Pána, tu víme jen málo o hloubce zla a pošetilosti ve svých srdcích. Jistě, my jsme povrchní ve všem. Teprve když jdeme ve svém praktickém životě dále, začínáme si uvědomovat skutečnost věcí. Nalézáme hlubiny zla v sobě, naprostou prázdnotu a bezcennost všeho, co je ve světě, a naléhavou potřebu úplné závislosti na Boží milosti v každé chvíli. To všechno je velmi dobré. Činí nás to pokornými a sobě nedůvěřujícími. Vysvobozuje nás to od pýchy a soběstačnosti a vede nás to, abychom se s dětskou prostotou přidrželi Toho, jenž jediný je schopen nás zachovat od pádu. Tak, jak rosteme v sebepoznání, získáváme hlubší pocit o milosti, hlubší poznání obdivuhodné lásky Božího srdce, Jeho něžnosti vůči nám, Jeho předivné trpělivosti, v níž snáší všechny naše nedostatky a selhání, Jeho bohatého milosrdenství, když se nás vůbec ujal, Jeho laskavé služby všem našim různým potřebám, Jeho nesčetných zásahů v náš prospěch a cvičení, kterými On považoval za vhodné nás vést k hlubokému a trvalému užitku pro naše duše.

Praktický účinek všeho toho je neocenitelný: Dodává to hloubku, pevnost, vyzrálost charakteru; léčí nás od všech našich nezdravých názorů a marných teorií; vysvobozuje nás to od jednostrannosti a divokých extrémů; činí nás to jemnými, přemýšlivými, trpělivými a ohleduplnými vůči druhým; opravuje to naše tvrdé soudy a dává nám milostivou touhu vykládat si co nejlépe jednání druhých; dává nám to také ochotu připisovat nejlepší pohnutky v případech, které se nám snad zdají být dvojaké. To je vzácné ovoce zkušeností pouště, po kterém smíme všichni vážně toužit.

„I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě krmil mannou, které jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, co vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk.“ (5. Mojžíšova 8,3)

Kapitola 8

Tento oddíl získává zvláštní význam a důležitost ze skutečnosti, že je prvním z citátů z 5. Mojžíšovy knihy našeho Pána v Jeho střetu s odpůrcem na poušti. Hluboce jej zvažme, vyžaduje si naši vážnou pozornost. Proč náš Pán citoval z 5. Mojžíšovy knihy? Protože je to kniha, která se více než ostatní zvláště týkala tehdejšího stavu Izraele. Izrael naprosto zklamal, a tato závažná skutečnost je předvídaná v 5. Mojžíšově knize od začátku do konce. Avšak přes selhání národa je cesta poslušnosti otevřena pro každého věrného Izraelitu. Byla to výsada a povinnost každého, kdo miloval Boha, aby zůstával u Jeho Slova za všech okolností a na všech místech.

Nuže, náš velebený Pán byl dle Boha věrný postavení Božího Izraele. Izrael podle těla selhal a všechno promarnil. On byl tam na poušti jako věrný Boží Izrael, aby čelil nepříteli prostou autoritou Božího slova: „Ježíš pak, pln byv Ducha svatého, vrátil se od Jordánu, a puzen jest v Duchu na poušť. A za čtyřicet dní pokoušen byl od ďábla, a nic nejedl v těch dnech. Ale když se skonaly, potom zlačněl. I řekl jemu ďábel: Jestliže jsi Syn Boží, rci kamenu tomuto, ať jest chléb. I odpověděl jemu Ježíš, řka: Psáno jest: Že ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem Božím.“ (Lukáš 4,1-4)

Zde máme něco, co bychom měli zvážit. Dokonalý Člověk, pravý Izrael v poušti, obklopený divokými zvířaty, postící se čtyřicet dní v přítomnosti velkého nepřítele protivícího se Bohu, člověku, Izraeli. V tomto výjevu nebyl jediný rys, který by mluvil pro Boha. U druhého Člověka to nebylo jako u prvního. Nebyl obklopen všemi těmi rozkošemi Edenu, ale smutkem a opuštěností pouště – byl tam v osamění a v hladu, ale byl tam pro Boha!

Ano, buď velebeno Jeho jméno, byl tam i pro člověka, aby tam člověku ukázal, jak čelit nepříteli ve všech jeho rozmanitých pokušeních, aby tam člověku ukázal, jak má žít. Nesmíme ani na chvíli předpokládat, že náš velebeníhodný Pán se setkal s protivníkem jako Bůh, který je nade vším. Je pravda, On byl Bůh, ale kdyby stál v tom konfliktu jen jako Bůh, nebyl by to pro nás žádný příklad. Ostatně by nebylo potřebné nám říkat, že Bůh mohl porazit a zahnat na útěk stvoření, které zformoval Svou vlastní rukou. Ale vidět Jednoho, jenž byl v každém směru člověk a ve všech okolnostech lidství s výjimkou hříchu – vidět Ho ve slabosti, v hladu, stojícího uprostřed následků pádu člověka, a nalézt Ho úplně triumfujícího nad tím hrozným nepřítelem, je právě to, co pro nás je tak plné útěchy, potěšení, síly a povzbuzení.

A jak triumfoval? To je pro nás ta velká a nejdůležitější otázka – otázka, vyžadující nejhlubší pozornost každého člena Božího shromáždění – otázka, jejíž velikost a důležitost nemůžeme docenit. Jak tedy Člověk Kristus Ježíš porazil Satana na poušti? Prostě Božím slovem. Zvítězil nikoli jako všemohoucí Bůh, ale jako pokorný, závislý a poslušný Člověk. Máme před sebou nádherný pohled na Člověka, stojícího před ďáblem a naprosto ho zahanbujícího jen Božím slovem, žádnou jinou zbraní. Nebylo to rozvinutím Boží moci, neboť to by nemohlo být příkladem pro nás. Bylo to prostě Božím slovem v Jeho srdci a v Jeho ústech. Tak druhý Člověk porazil hrozného Božího i lidského nepřítele.

Kapitola 8

A dobře si všimněme, že náš velebeníhodný Pán se nepře se Satanem. Nepřipomíná žádné skutečnosti týkající se Jeho samého – skutečnosti, s nimiž byl nepřítel dobře seznámen. Neříká: Já vím, že jsem Boží Syn. Otevřená nebesa, sestoupení Ducha, Otcův hlas, to vše svědčilo o skutečnosti, že jsem Boží Syn. Ne, to by nebylo ono. Nebylo by to pro nás příkladem. Ten zvláštní bod, který máme uchopit a naučit se mu odtud, je, že náš velký Příklad, když čelil všem pokušením od nepřítele, použil jen zbraň, kterou vlastníme. Totiž prosté, drahé, psané Boží slovo.

Říkáme: „Ve všech pokušeních“, protože ve všech třech případech náš Pán stále odpovídal slovy: „Psáno jest.“ Neříká: „Vím“ – „Myslím“ – „Cítím“ – „Věřím“ tomu nebo onomu. Prostě se odvolává na psané Boží slovo – na 5. Mojžíšovu knihu zvlášť – právě na tu knihu, kterou se nevěřící odvážili urážet, ale která je především knihou pro každého poslušného člověka tváří v tvář úplnému, všeobecnému, beznadějnému ztroskotání a zkáze.

To má pro nás, drahý čtenáři, nevýslovnou důležitost. Je to, jako kdyby Pán Ježíš Kristus protivníkovi řekl: Zda jsem Boží Syn nebo ne, o to se nyní nejedná, ale jedná se o otázku, jak má člověk žít. A na tu otázku se má odpověď nalézt jen ve Svatém písmu. A tam se ona nalezne tak jasná jako sluneční paprsek, zcela nezávisle na otázkách, týkajících se Mne. Ať jsem Já kdokoli, Písmo je stejné: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, co vychází z úst Hospodinových.“

Kapitola 8

Zde máme jediný správný, jediný bezpečný postoj pro člověka, totiž setrvávání ve vážné závislosti na „všem tom, co vychází z úst Hospodinových“. Požehnaný postoj! Můžeme říci, že v celém světě není nic tomu podobné. Přivádí duši do přímého, živého, osobního kontaktu s Pánem samým prostřednictvím Jeho slova. Činí nám to Slovo absolutně podstatným v každé věci; neobejdeme se bez něho. Jako přirozený život je udržován chlebem, tak je duchovní život udržován Božím slovem. Neznamená to pouze, že jdeme do Bible, abychom tam nalezli učení nebo potvrdili si svůj názor nebo náhled. Znamená mnohem více než jen to. Znamená to chodit k Bibli pro hlavní věc života – života nového člověka. Znamená to chodit tam pro chléb, pro světlo, pro vedení, pro útěchu, pro autoritu, pro sílu – krátce pro všechno, co jen duše může potřebovat, od první až do poslední věci.

A zvláště si všimněme síly a ceny výrazu „každým slovem“. Jak plně to ukazuje, že si nemůžeme dovolit obejít se bez jediného slova, které vychází z úst Pána. Potřebujeme je všechna. Nemůžeme vědět, jaký naléhavý případ, pro který Písmo již učinilo opatření, přijde. Možná, že jsme si předtím toho Písma zvlášť nevšimli. Ale když vyvstane těžkost, jsme-li ve správném stavu duše – správném postoji srdce, Duch Boží nám poskytne potřebné místo Písma a my v tom oddílu uvidíme sílu, krásu, hloubku a mravní použití, které jsme předtím nikdy neviděli. Písmo je Boží nevyčerpatelná pokladnice, ve které má Bůh plnost opatření pro každou potřebu Svého lidu i pro každého věřícího jednotlivě, a to až do konce. Proto bychom je měli studovat celé, zvažovat je, jít do hloubky a schraňovat je ve svém srdci, připravené pro užití, když vyvstane potřeba.

V celé historii Boží Církve není jediná krize, v celé cestě jednotlivého věřícího od začátku až do konce není jediná těžkost, pro niž by nebylo učiněno dokonalé opatření v Bibli. V té požehnané knize máme všechno, co potřebujeme, a proto bychom se vždy měli snažit více a více se seznamovat s tím, co ta kniha obsahuje, abychom byli „důkladně vystrojeni“ (2. Tim. 3,17) pro vše, co může vyvstat, ať to je pokušení od ďábla, svody světa nebo žádost těla; anebo abychom byli vybaveni pro stezku dobrých skutků, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.

A dále bychom měli věnovat zvláštní pozornost výrazu: „z úst Hospodinových“. Je tak nevýslovně vzácný. Přivádí Pána tak velmi blízko k nám a dává nám takový pocit skutečnosti sycení se každým Jeho slovem – ano, závislosti na něm jako na něčem absolutně podstatném a nepostradatelném. Vyzvedá tu požehnanou skutečnost, že naše duše nemohou existovat bez Slova, stejně jako by naše těla nemohla existovat bez potravy. Slovem, jsme tímto oddílkem učeni, že správné postavení člověka, jeho náležitý postoj, jeho jediné místo síly, bezpečnosti, odpočinutí a požehnání lze nalézt jen v navyklé závislosti na Božím slovu.

Kapitola 8

Toto je život víry, který jsme povoláni žít – život závislosti – život poslušnosti – život, který Ježíš žil dokonale. Ten Požehnaný nechtěl udělat ani krok, pronést ani slovo nebo udělat jedinou věc, jedině skrze autoritu Božího slova. Není pochyb o tom, že mohl proměnit kámen v chléb, ale neměl od Boha žádný příkaz, aby to udělal. A poněvadž neměl příkaz, neměl žádnou pohnutku pro to, aby jednal. Z toho důvodu byla Satanova pokušení dokonale bezmocná. Nemohl nic učinit s člověkem, který chtěl jednat jen na základě autority Božího slova.

A smíme si také s velkým zájmem a užitkem povšimnout, že náš požehnaný Pán necituje Písmo za účelem umlčení protivníka, ale prostě jako autoritu pro Svůj postoj a jednání. Právě zde jsme velmi nakloněni k tomu, abychom chybili. Neužíváme dostatečně Boží vzácné slovo tímto způsobem. Citujeme je někdy více proto, abychom zvítězili nad nepřítelem, než abychom měli sílu a autoritu pro svou vlastní duši. Tak v našem srdci ztrácí svou moc. Potřebujeme užívat Slovo, jako hladový člověk užívá chléb nebo jako námořník používá svou mapu a kompas. Ono je tím, čím žijeme a skrze co se pohybujeme a jednáme a myslíme a mluvíme. Takové ono skutečně je, a čím plněji zakusíme, že tím vším pro nás je, tím více budeme poznávat jeho nekonečnou vzácnost. – Kdo nejlépe zná skutečnou hodnotu chleba? Je to chemik? Nikoli, ale hladový člověk. Chemik ho může analyzovat a mluvit o jeho složení, ale hladový člověk poznává jeho cenu. – Kdo nejlépe zná skutečnou hodnotu mapy? Je to učitel navigace? Nikoli, ale námořník, když pluje podél neznámého a nebezpečného pobřeží.

To jsou jen slabé obrazy pro ilustraci toho, čím je Boží slovo skutečnému křesťanovi. Nemůže bez něho být. Je absolutně nezbytné v každém vztahu života a v každé sféře jednání. Jeho skrytý život jím je sycen a udržován. Jeho praktický život je jím veden. Ve všech výjevech a okolnostech jeho osobního a domácího života, v soukromí jeho komůrky, uprostřed jeho rodiny, v řízení obchodních záležitostí potřebuje Boží slovo, aby ho vedlo a bylo jeho rádcem.

A ono nikdy nezklame ty, kdo se ho prostě přidrží a důvěřují mu. Můžeme důvěřovat Písmu bez jediného stínu pochybnosti. Běž do něho, kdy chceš, vždy nalezneme to, co potřebujeme. – Jsme v zármutku? Je ubohé srdce truchlící, zlomené a opuštěné? Co nás může ztišit a potěšit tak jako hojivá slova, která pro nás napsal Duch Svatý? Jedna věta ze Svatého Písma může vykonat více k potěšení a útěše, než všechny soustrastné dopisy, které kdy byly napsány lidskou rukou. – Jsme skleslí, malomyslní a zkroušení? Boží slovo nám vychází vstříc svými jasnými a duši povznášejícími ujištěními. – Jsme tísněni svírající chudobou? Duch Svatý nám připomíná některá zlatá zaslíbení ze stránek inspirace, upomíná nás na Toho, jenž „vládne nebem i zemí“ a jenž se ve Své nekonečné milosti sám zaručil, že „naplní všelikou potřebu naši podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši“ (1. M. 14,22; Fil. 4,19). – Jsme zmateni a znepokojeni spornými názory lidí, dogmaty vzájemně nesouhlasících škol duchovních studií, náboženskými a teologickými nesnázemi? Několik vět Svatého Písma vylije záplavu Božího světla na srdce a svědomí a uvede nás do dokonalého odpočinku, když odpoví na každou otázku, rozřeší každou nesnáz, odejme každou pochybnost, zažene každý mrak, dá nám poznat Boží myšlenky a ukončí tou jednou božsky kompetentní autoritou sporné názory.

Kapitola 8

Jaké dobrodiní proto je mít Svaté Písmo! Jaký vzácný poklad vlastníme v Božím slovu! Jak bychom měli chválit Jeho svaté jméno za to, že nám je dal! Ano, a chvalme Ho také za všechno, co směřuje k tomu, abychom byli plněji seznámeni s hloubkou, plností a mocí oněch slov naší kapitoly: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, co vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk.“ (5. Mojžíšova 8,3)

Tato slova jsou jistě vzácná srdci věřícího! A neméně vzácná jsou následující slova, v nichž se milovaný a ctěný vydavatel zákona s dojemnou jemností zmiňuje o něžné péči Pána po celou cestu Izraele pouští: „Roucho tvé nevetšelo na tobě, a noha tvá se neodhnětla, již od čtyřiceti let.“ (5. Mojžíšova 8,4)

Jak obdivuhodná milost září z těchto slov! Jen si pomysli, čtenáři, že se Pán staral o Svůj lid takovým způsobem, že dbal, aby se jejich šaty nerozpadly nebo aby jejich nohy neotekly! Nejenže je sytil, ale oblékal je a staral se o ně ve všech směrech. Dokonce se sklonil, aby dbal o jejich nohy, aby je písek pouště nezranil. Takto po čtyřicet let nad nimi bděl se vší vzácnou něžností otcovského srdce. Co by láska nepodnikla pro svůj předmět? Pán obrátil Svoji lásku na Svůj lid a tato jedna požehnaná skutečnost pro ně zajistila všechno, kdyby jen tomu chtěli rozumět. Nebyla jediná věc z celého souboru potřeb Izraele od Egypta do Kanánu, která by jim nebyla zajištěna a která by nebyla zahrnuta ve skutečnosti, že Pán to pro ně chtěl činit. Co mohlo chybět, když měli po svém boku nekonečnou lásku a všemocnou sílu?

Ale potom, jak víme, se láska obléká do různých forem. Má k činění něco více než opatřovat potravu a oděv pro své předměty. Musí si nejen všímat jejich tělesných potřeb, ale také jejich morálních a duchovních potřeb. Vydavatel zákona na to nezapomíná lid upomenout: „Znej tedy,“ říká, „v srdci svém“ – to je jediný a správný způsob zvažování, „že jako cvičí člověk syna svého, tak Hospodin Bůh tvůj cvičí tebe.“ (5. Mojžíšova 8,5)

Kapitola 8

Nuže, my nemáme rádi kárání; není radostné, ale smutné. Syn rád přijímá potravu a oděv z otcovy ruky a má rád útěchu, dávanou otcovskou starostlivou láskou, ale nerad vidí, když otec bere hůl. A přece ta obávaná hůl může být pro syna tou nejlepší věcí. Způsobí u něho to, co materiální dobrodiní nebo zemská požehnání nemohou způsobit. Může napravit jeho zlý návyk nebo ho vysvobodit od nějaké špatné náklonnosti či zachránit ho od některého zlého vlivu, a tak se ukáže být velkým mravním a duchovním požehnáním, za které bude muset být po všechen čas vděčný. Pro syna je velkou věcí, aby v kázni a trestání viděl otcovu lásku a péči tak jasně, jako v různých materiálních dobrodiních, která denně pokrývají jeho cestu.

Právě zde tak velmi chybujeme ve vztahu k výchovnému jednání našeho Otce. – Radujeme se z jeho dobrodiní a požehnání. – Jsme naplněni chválou a vděčností, když den za dnem z Jeho štědré ruky přijímáme všechny své potřeby. – S radostí myslíme na Jeho udivující zásahy v náš prospěch v dobách tísně a nesnází. – Je to velmi vzácné cvičení, když hledíme zpět na cestu, po které nás Jeho dobrotivá ruka vedla, všímat si a zaznamenávat tato „Eben-ezer“, která nám vyprávějí o milostivé pomoci, jíž se nám na cestě dostalo.

To vše je velmi dobré a velmi správné a vzácné, ale je tu velké nebezpečí, že spočineme v milosrdenstvích, požehnáních a dobrodiních, která s tak bohatou štědrostí plynou z milujícího srdce a štědré ruky našeho Otce. Jsme nakloněni spočinout v těchto věcech a s žalmistou říci: „I já jsem řekl, když mi se šťastně vedlo: Nepohnu se na věky. Nebo ty, Hospodine, podle dobře líbezné vůle své silou upevnil jsi horu mou.“ (Žalm 30,7-8) Je to sice „podle dobře líbezné vůle tvé“, ale my máme sklon zabývat se naší horou a naší prosperitou. Dovolujeme těmto věcem, aby se postavily mezi naše srdce a Pána, a tak se nám stávají osidlem. Proto vyvstává potřeba kázně. Náš Otec nad námi ve Své věrné lásce a péči bdí. Vidí nebezpečí a posílá zkoušku v té či oné podobě. Možná telegram, oznamující smrt někoho milovaného, nebo krach banky, znamenající ztrátu našeho pozemského majetku, anebo můžeme být položeni na lůžko bolesti a nemoci či být povoláni, abychom bděli u lože nemocného milovaného příbuzného.

Kapitola 8

Slovem, jsme vedeni k tomu, abychom kráčeli hlubokými vodami, které se našim ubohým, slabým, bázlivým srdcím zdají být naprosto neprůchodné. Nepřítel našeptává otázku: Je toto láska? Víra bez váhání a bez omezení odpovídá: Ano, to všechno je láska – dokonalá láska. Smrt milovaného člověka, ztráta majetku, dlouhá, těžká, bolestivá nemoc, všechen zármutek, všechny těžkosti, všechna cvičení, hluboké vody a temné stíny – vše, vše je láska – dokonalá láska a neomylná moudrost. Jsem o tom ujištěn už teď. Nečekám, že to budu vědět v budoucnosti, když se podívám na tu cestu směrem zpět z plného světla slávy. Vím to nyní a těším se z toho k chvále té nekonečné milosti, která mne pozvedla z hloubky mé zkázy a vzala na sebe vše, co se mne týká. Milosti, která se ráčí zabývat právě mými chybami, pošetilostmi a hříchy, aby mne od nich osvobodila a učinila mne účastníkem Boží svatosti a přizpůsobila mne obrazu Toho, který „mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“.

Křesťanský čtenáři, toto je způsob, jak odpovědět Satanu a umlčet temné úvahy, které snad vyvstanou v našich srdcích. Vždy musíme ospravedlňovat Boha. Musíme hledět na Jeho výchovná jednání ve světle Jeho lásky. „Znej tedy v srdci svém, že jako cvičí člověk syna svého, tak Hospodin Bůh tvůj cvičí tebe.“ (5. Mojžíšova 8,5) Zcela jistě bychom neměli chtít být bez tohoto požehnaného důkazu a znamení synovství. „Můj synu, neceň si málo kárání Páně, ani nezemdlévej, když od něho jsi trestán. Neboť koho Pán miluje, toho kázní; švihá ale každého syna, kterého přijímá. Co trpíte, je ke kázni: Bůh s vámi jedná jako se syny; neboť kdo je syn, kterého otec netrestá? Jestliže ale jste bez kárání, jehož se stali všichni účastni, tedy jste bastardi a ne synové. K tomu jsme měli také své otce podle těla jako vychovatele a měli jsme je ve vážnosti; neměli bychom se mnohem více poddat Otci duchů a žít? A oni zajisté po nemnohé dny, jak se jim vidělo, trestali, on ale k užitku, abychom se stali účastnými jeho svatosti. Každé trestání se ale pro přítomnost nezdá být předmětem radosti, nýbrž zármutku; potom ale dává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří skrze ně byli pocvičeni. Proto napravte umdlené ruce a zchromlá kolena a čiňte přímou cestu pro své nohy, aby to, co je chromé, nesešlo z cesty, ale naopak aby se uzdravilo.“ (Židům 12,5-13 – přel.)

Je to zároveň zajímavé i užitečné všímat si způsobu, jakým Mojžíš důtklivě připomíná shromáždění různé pohnutky k poslušnosti, vyvstávající z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Vše směřuje k tomu, aby oživilo a prohloubilo jejich vědomí o nárocích Pána na ně. Měli „se rozpomínat“ na minulost, měli „znát (zvažovat)“ přítomnost a měli předem pociťovat budoucnost. A to všechno mělo působit na jejich srdce a vést je dále ve svaté poslušnosti vůči Tomu, který je tak vyvýšený a milostivý a který pro ně činil, činí a bude činit takové velké věci.

Kapitola 8

Přemýšlivý čtenář si asi jistě všimne tohoto ustavičného předkládání mravních pohnutek, což je význačný rys této milé 5. Mojžíšovy knihy a působivý důkaz, že ona není jen pouhým pokusem zopakovat to, co jsme měli ve 2. Mojžíšově knize. Naopak, naše kniha má zcela svoje vlastní místo, dosah a pole i plán a cíl. Mluvit o pouhém opakování je naprosto protismyslné. Mluvit o protiřečení je bezbožné.

„A ostříhej přikázání Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho a boje se jeho.“ (5. Mojžíšova 8,6) Toto napomenutí se zakládalo na tom, co Bůh učinil, a na tom, co ještě učiní. Mělo vést srdce zpět k minulému jednání Pána, i kupředu k budoucnosti. Měli myslet na předivnou historii těch čtyřiceti let na poušti: – na učení, pokoření, zkoušky, bdělou péči, milostivou službu, plné uspokojování všech jejich potřeb, na mannu z nebe, na vodu z udeřené skály, na péči o jejich šaty a o jejich nohy, na prospěšnou kázeň pro jejich mravní dobro. Jaké mocné mravní pohnutky zde pro Izrael byly k tomu, aby byl poslušný!

Ale to nebylo všechno: měli hledět kupředu do budoucnosti; měli předjímat ty slavné výhledy, které byly před nimi. Měli v budoucnosti, stejně jako v minulosti a přítomnosti, nalézat pevný základ nároků Pána na jejich uctivou a srdečnou poslušnost.

„Nebo Hospodin Bůh tvůj uvozuje tě do země výborné, země, v níž jsou potokové vod, studnice a propasti prýštící se po údolích i po horách, do země hojné na pšenici a ječmen, na vinice a fíky a jablka zrnatá, do země, v níž jest hojnost olivoví olej přinášejícího a medu, země, v níž bez nedostatku chléb jísti budeš a v ničemž nouze trpěti nebudeš, země, jejíž kamení jest železo a z hor jejích měď sekati budeš.“ (5. Mojžíšova 8,7-9)

Kapitola 8

Jaký krásný výhled! Jak jasný výjev! Jak význačný kontrast vůči Egyptu za nimi a poušti, jíž prošli! Pánova země leží před nimi ve vší své kráse a čerstvosti, její révou pokryté pahorky a roviny s medem, tryskající studnice a plynoucí toky. Jak osvěžující je pomyšlení na vinnou révu, fíkovník, zrnaté jablko a olivu! Jak je to jiné než pór, cibule a česnek Egypta! Ano, vše je tak jiné! Byla to vlastní země Pána, to stačilo. Vydávala a obsahovala vše, co jen mohli potřebovat. Na jejím povrchu bohatá štědrost; pod ním nevýslovné bohatství, – nevyčerpatelný poklad.

Jaký výhled! Jak věrný Izraelita asi toužil do ní vstoupit! Toužil vyměnit písek pouště za to krásné dědictví! Jistě, poušť měla své hluboké a požehnané zkušenosti, svá svatá naučení, své vzácné vzpomínky. Tam poznali Pána způsobem, jak Ho nemohli v Kanánu poznat. To všechno byla naprostá pravda, a my tomu můžeme plně rozumět. Ale přece jen poušť nebyla Kanán a každý věrný Izraelita toužil položit svou nohu na zemi zaslíbení. A my jistě můžeme říci, že Mojžíš v oddílu, který jsme právě citovali, představuje tu zem způsobem zvláště vhodným k tomu, aby přitáhl jejich srdce: „Země,“ říká, „v níž bez nedostatku chléb jísti budeš, a v ničem nouze trpěti nebudeš.“ Co více mohlo být řečeno? Zde byla ta velká skutečnost ve vztahu k té dobré zemi, do které je ruka Hospodinova měla uvést. Všem jejich potřebám mělo být Božím způsobem učiněno zadost. Hlad a žízeň tam nemají poznat. Zdraví a plnost radosti a veselí, pokoj a požehnání mají být zajištěným podílem Božího Izraele v tom krásném dědictví, do kterého mají vejít. Každý nepřítel má být podmaněn. Každá překážka odstraněna. Ta „výborná země“ měla vydávat své poklady pro jejich užití. Ustavičně zavlažována nebeským deštěm a zahřívána slunečním svitem měla přinášet v bohaté hojnosti vše, co by si jen srdce mohlo přát.

Jaká země! Jaké dědictví! Jaký domov! Díváme se na ni teď přirozeně z Božího stanoviska – díváme se na ni podle toho, co byla v Božích myšlenkách a co bude zcela jistě pro Izrael v jasné době tisíciletého království, která leží před ním. Jistě bychom měli velmi ubohý názor o zemi Páně, kdybychom na ni mysleli pouze tak, jak ji vlastnil Izrael v minulosti, a to i v nejslavnějších dnech své historie, jak se jevila uprostřed nádhery Šalomounovy vlády. Musíme hledět kupředu na „čas napravení všech věcí“ (Sk. 3,21), abychom měli alespoň trochu správný pojem o tom, co země Kanán ještě bude pro Boží Izrael.

Kapitola 8

Mojžíš nyní mluví o zemi podle Božích myšlenek o ní. Představuje ji jako danou Bohem a ne jako vlastněnou Izraelem. To tvoří celý rozdíl. Podle jeho okouzlujícího popisu tam nebyl ani nepřítel, ani cokoli zlého. Nic než úrodnost a požehnání od začátku až do konce. To je to, co by bylo, to, co mělo být a co bude v budoucnosti pro símě Abrahamovo podle smlouvy učiněné otcům – té nové, věčné smlouvy, založené na svrchované Boží milosti a stvrzené krví kříže. Žádná moc země nebo pekla nemůže zabránit radě nebo zaslíbení Božímu: „Což by řekl, zdali neučiní?“ (4. M. 23,19) Bůh do písmene uskuteční každé slovo, a to přes protivení se nepřítele a přes žalostné selhání Svého lidu. Ačkoli Abrahamovo símě naprosto zklamalo pod zákonem a pod vládou, tu přece Abrahamův Bůh dá milost a slávu, neboť darů a povolání Svých nelituje.

Mojžíš tomu všemu plně rozuměl. Věděl, jak to bude s těmi, kteří stáli před ním, a s jejich dětmi po nich po mnoho generací. A hleděl kupředu do oné jasné budoucnosti, ve které Bůh smlouvy ukáže před zraky všech stvořených inteligentních bytostí triumfy Své milosti ve Svém jednání se semenem Abrahama, Svého přítele.

Zatím však ten oddaný služebník Pána, věrný předmětu, který má před svou myslí ve všech těch vzácných řečech na začátku naší knihy, jde dále a ukazuje shromáždění pravdy, týkající se způsobu jejich jednání v té dobré zemi, na kterou měli položit svou nohu. Tak jako mluvil o minulosti a o přítomnosti, tak to chce činit s budoucností. Chtěl ve svém svatém úsilí použít vše, aby lidu důrazně připomenul jeho zřejmou povinnost vůči tomu Požehnanému, jenž se o ně tak milostivě a něžně staral po celou jejich cestu a jenž měl v úmyslu přivést je a vštípit na hoře Svého dědictví. Slyšme Jeho dojemná a mocná napomenutí.

„Kdykoli jísti budeš a nasytíš se, dobrořečiti budeš Hospodina Boha svého za zemi výbornou, kterou dal tobě.“ (5. Mojžíšova 8,10) Jak prosté! Jak milé! Jak mravně náležité! Naplněni ovocem dobrotivosti Pána, měli dobrořečit a chválit Jeho svaté jméno. Pro Něho je radostí, když se může obklopovat srdci, oplývajícími milým pocitem o Jeho dobrotivosti a překypujícími písněmi chvály a děkování. On přebývá pod chválami Svého lidu. Říká: „Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí.“ (Žalm 50,23) Nejslabší záchvěv chvály z vděčného srdce vystupuje jako vonné kadidlo k Božímu trůnu a srdci.

Kapitola 8

Pamatujme si to, milovaný čtenáři. Zcela jistě je pravdivé pro nás, jako to bylo pravda pro Izrael, že chvála se sluší. Naší přednostní věcí je chválit Pána. Náš každý dech by měl být haleluja. K tomuto požehnanému a svatému konání nás Duch Svatý napomíná na různých místech. „Proto skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno jeho.“ (Židům 13,15) Vždy bychom měli mít na paměti, že nic tak neuspokojuje srdce a neoslavuje jméno našeho Boha, jako vděčný, velebící duch na straně Jeho lidu. Je dobré činit dobře a sdílet se. – Bůh má zalíbení v takových obětech. Je to naše vysoká výsada, „dokud máme čas, činiti dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry“ (Gal. 6,10). Jsme povoláni k tomu, abychom byli potrubím požehnání mezi milujícím srdcem našeho Otce a každou formou lidské potřeby, která se před námi na naší cestě objeví. – To vše je velice požehnaná pravda, ale nikdy nesmíme zapomenout, že to nejvyšší místo je dáno chvále. Ta bude tím, co bude zaměstnávat naše vykoupené síly po zlaté věky věčnosti, když oběti aktivní dobročinnosti už dávno nebudou potřebné.

Ale věrný vydavatel zákona až příliš dobře znal smutnou náklonnost lidského srdce na toto všechno zapomínat – ztrácet ze zřetele milostivého Dárce a spočívat v Jeho darech. Proto se ke shromáždění obrací s následujícími slovy napomenutí – zdravě působícími slovy pro ně i pro nás. Kéž bychom k nim naklonili své uši i své srdce ve svaté uctivosti a v učenlivém duchu.

„Aniž se kdy toho dopouštěj, abys se měl zapomenouti na Hospodina Boha svého a neostříhati přikázání a soudů jeho i ustanovení jeho, která já dnes přikazuji tobě, aby když bys jedl a nasycen byl a domů krásných nastavěje, v nich bys bydlil, a volové i ovce tvé rozmnoženy byly by, stříbra také a zlata měl bys mnoho a hojnost ve všech věcech svých, nepozdvihlo se srdce tvé, a zapomenul bys na Hospodina Boha svého, který tě vyvedl ze země Egyptské, z domu služby, a vedl tě přes poušť velikou a hroznou, na níž byli hadové ohniví a štírové, poušť žíznivou, na níž nebylo žádné vody, a vyvedl tobě vodu z přetvrdé skály, který tě krmil na poušti mannou, o které nevěděli otcové tvoji, aby tě potrápil a zkusil tebe, naposledy však aby dobře učinil tobě. Aniž říkej v srdci svém: moc má a síla ruky mé způsobila mi tato zboží, ale pamatuj na Hospodina Boha svého, nebo on dává tobě moc k dobývání zboží, aby utvrdil smlouvu svou, kterou s přísahou učinil s otci tvými, jakož to ukazuje dnešní den. Pakli zapomena se na Hospodina Boha svého, postoupil bys po bozích cizích, a sloužil bys jim a klaněl by ses jim: osvědčuji proti vám dnes, že konečně zahynete. Jako pohané, které Hospodin zahladil před tváří vaší, tak zahynete, protože jste neposlouchali hlasu Hospodina Boha svého.“ (5. Mojžíšova 8,11-20)

Zde je něco, co musíme hluboce zvážit. Zcela jistě nám to má co říci, jako to mělo co říci Izraeli. Možná, že jsme nakloněni se divit častému opakování varování a napomenutí, ustavičným výzvám k srdci a svědomí lidu, když jde o jejich svatou povinnost poslouchat Boží slovo ve všem, ustavičnému vracení se opět a opět k těm velkým, duši povznášejícím skutečnostem, spojeným s jejich vysvobozením z Egypta a jejich cestou pouští.

Kapitola 8

Ale proč bychom se měli divit? Předně: – Cožpak hluboce necítíme a plně nepřipouštíme svou vlastní naléhavou potřebu varování, domlouvání a napomenutí? – Nejsme snad nakloněni zapomínat na Pána, našeho Boha – spočívat v Jeho darech místo v Něm samém? Žel, nemůžeme to popřít. Zdržujeme se u proudu, místo abychom šli ke zdroji. Obracíme ta samotná milosrdenství, požehnání a dobrodiní, která pokrývají naši cestu s bohatou štědrostí, v předměty samolibosti a blahopřejeme sami sobě, místo abychom v nich nacházeli požehnaný důvod k ustavičné chvále a děkování.

A pokud jde o velké skutečnosti, které Mojžíš tak ustavičně připomíná lidu: Mohly někdy ztratit svou mravní váhu, moc nebo vzácnost? Jistěže ne. Izrael mohl zapomenout a pochybit v oceňování těchto skutečností, ale skutečnosti zůstávají tytéž. – Hrozné rány v Egyptě – velká noc Fáze – jejich vysvobození ze země tmy, otroctví a ponížení – jejich zázračný přechod přes Rudé moře – sestupování tajemné potravy z nebe jitro za jitrem – osvěžující proud, tryskající z tvrdé skály. Jak by skutečnosti jako tyto mohly kdy ztratit moc nad srdcem, v němž je jiskra opravdové lásky k Bohu? A proč bychom se měli divit, že nalézáme Mojžíše, jak se k nim znovu a znovu obrací a užívá je jako mocnou páku, aby jí pohnul srdce lidu? Mojžíš cítil mocný mravní vliv těchto věcí samých a rád by vedl druhé k tomu, aby to také cítili. Pro něho byly vzácné nad pomyšlení a toužil působit k tomu, aby jeho bratři cítili jejich vzácnost tak, jako ji cítil on. Byl to jeho jeden předmět, vším možným způsobem jim předkládat mocné nároky Pána na jejich srdečnou a neomezenou poslušnost.

To je, čtenáři, vysvětlení toho, co by se neduchovnímu, nerozumějícímu, povrchnímu čtenáři mohlo v těch vzácných Mojžíšových řečech jevit příliš častým vracením se k výjevům z minulosti. Když je čteme, připomínají nám ta milá Petrova slova v jeho 2. epištole: „Proto nezanedbám vždycky vám připomínati těch věcí, ačkoli umělí i utvrzení jste v přítomné pravdě. Neboť to mám za spravedlivé, dokud jsem v tomto stánku, abych vás probuzoval napomínáním, věda, že brzké jest složení stánku mého, jakož mi i Pán náš Ježíš Kristus oznámil. Přičiním se tedy všelijak o to, abyste vy po odchodu mém na ty věci rozpomínati se mohli.“ (2. Petra 1,12-15)

Kapitola 8

Jaká nápadná jednota ducha a úmyslu byla u těchto dvou milovaných a ctěných Božích služebníků! Jeden i druhý cítili sklon ubohého lidského srdce zapomínat Boží věci, věci nebe a věčnosti, a cítili velkou důležitost a nekonečnou cenu věcí, o kterých mluvili. Proto to jejich vážné přání udržovat je ustavičně před srdcem a ustavičně v paměti milovaného lidu Páně. Nevěřící, neklidná mysl mohla Mojžíšovi nebo Petrovi říci: Cožpak nemáš nic nového, co bys nám řekl? Proč se pořád zdržuješ u těch stejných starých témat? Víme všechno, co nám chceš říci, slyšeli jsme to stále znovu. Proč nezačít nějaké nové pole myšlenek? Nebylo by to dobré, snažit se držet na výši dnešní vědy? Jestliže ustavičně budeme prodlévat u těch starých témat, budeme ponecháni jako ztroskotanci na břehu, zatímco proud civilizace se žene kupředu. Prosíme, dej nám něco nového.

Tak by mohla uvažovat nevěřící mysl – světsky smýšlející srdce, ale víra zná odpověď na takové ubohé podněty. Můžeme docela dobře věřit, že oba, Mojžíš i Petr, by s takovými úvahami udělali krátký proces. A tak bychom to měli udělat i my. Víme, odkud vyvěrají, kam směřují a co si zaslouží. A měli bychom mít, ne-li na svých rtech, tu alespoň hluboko dole ve svých srdcích, připravenou odpověď – odpověď pro nás dokonale postačující, i když se může lidem tohoto světa zdát opovrženíhodná. Mohl se pravý Izraelita někdy unavit slyšením toho, co Pán pro něho učinil v Egyptě, v Rudém moři a na poušti? Nikdy! Taková témata musela pro jeho srdce být vždy čerstvá, vždy vítaná. A tak tomu je s křesťanem. – Může se někdy unavit křížem a všemi těmi velkými a slavnými skutečnostmi, které se hromadí kolem něho? – Může se někdy unavit Kristem, jeho nesrovnatelnými slávami a nevyzpytatelnými bohatstvími, Jeho Osobou, Jeho dílem, Jeho úřady? Nikdy! Ne, nikdy po všechny jasné věky věčnosti. – Touží po nějaké nové věci? – Může věda něco zlepšit na Kristu? – Může lidská učenost něco přidat k tomu velikému tajemství pobožnosti, které má za základ „Boha zjeveného v těle“ a jako svůj vrcholový kámen oslaveného Člověka v nebi? – Můžeme někdy obdržet něco vyššího? Nikoli, čtenáři, nemůžeme, kdybychom chtěli, a nechceme, kdybychom mohli.

A i kdybychom se na chvíli odebrali do nižší sféry a dívali se na Boží skutky ve stvoření: Unavíme se někdy sluncem? Ono není nové, vylévalo své paprsky na tento svět po téměř šest tisíc let, a přec jsou tyto paprsky tak čerstvé a tak vítané dnes, stejně jako tehdy, když byly stvořeny. Unavíme se mořem? Není nové. Jeho záplava se vzdouvala při přílivu a klesala při odlivu po téměř šest tisíc let, ale jeho vlny jsou stejně nové a stejně vítané na našich pobřežích, jako byly vždy. Slunce je sice pro slabý lidský zrak často oslňující a moře často pohltí v okamžení lidská díla, jimiž se člověk chlubí. Ale přece slunce ani moře nikdy neztratí svoji moc, svou čerstvost, své kouzlo. – Unavíme se někdy kapičkami rosy, které padají s občerstvující mocí na naše zahrady a pole? – Unavíme se někdy vůní, která vychází z našich živých plotů? – Unavíme se někdy zpěvem slavíka a drozda? A co jsou tyto věci, srovnáme-li je se slávami, které se druží kolem Osoby a kříže Krista? Co jsou, když jsou postaveny proti velkým skutečnostem věčnosti, která leží před námi?

Kapitola 8

Čtenáři, dejme pozor, jak nasloucháme takovým našeptáváním, ať už přicházejí z vnějšku nebo pramení z hloubky našich vlastních zlých srdcí, aby se nám nepřihodilo jako Izraeli podle těla, že si budeme ošklivit nebeskou Mannu a budeme pohrdat tou krásnou zemí. Anebo abychom nebyli jako Démas, který opustil apoštola, protože zamiloval tento přítomný věk, nebo jako ti, o nichž čteme v šesté kapitole Jana, kteří se pohoršili nad jasně vyhraněným a určitým učením Pána „a nechodili s ním více“. Kéž nás Pán zachovává, aby naše srdce byla věrná k Němu a svěží a vroucí v Jeho požehnané věci, dokud nepřijde.