5. Mojžíšova 7

„K

dyž pak tebe uvede Hospodin Bůh tvůj do země, do které ty již vcházíš, abys vládl jí, a vyplení národy mnohé od tváři tvé, Hetea, Gergezea, Amorea, Kananea, Ferezea, Hevea a Jebuzea, sedm národů větších a silnějších, nežli jsi ty, a dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil: jako proklaté vypleníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi.“

(5. Mojžíšova 7,1-2)

Když čteme zprávu o Božím jednání s národy ve spojení s Jeho izraelským lidem, připomíná nám to začáteční slova 101. Žalmu: „O milosrdenství a soudu zpívati budu.“ Vidíme ukázání milosrdenství Jeho lidu jako plnění Jeho smlouvy s Abrahamem, Izákem a Jákobem; a vidíme také vykonávání soudu nad národy v důsledku jejich zlých cest. V tom prvním vidíme Boží svrchovanost, v tom druhém Boží spravedlnost. Z obojího září Boží sláva. Všechny Boží cesty, ať v milosrdenství nebo v soudu, zvěstují Jeho chválu, a budou věčně vyvolávat klanění Jeho lidu: „Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi svatých. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nezveleboval jména tvého? Nebo ty sám svatý jsi. Všichni zajisté národové přijdou a klaněti se budou před obličejem tvým; nebo soudové tvoji zjeveni jsou.“ (Zjevení 15,3.4)

Kapitola 7

To je správný duch, ve kterém máme hledět na Boží cesty ve vládě. Někteří lidé se nechávají ovlivňovat nezdravými city a falešnou sentimentalitou místo osvíceným úsudkem a mají těžkost s nařízeními, danými Izraeli vzhledem ke Kananejským v počátečních verších naší kapitoly. Zdá se to být v nesouladu s blahovolnou Bytostí, aby přikázala Svému lidu zabít stvoření, jako jsou oni sami, a neprokázat jim milosrdenství. Nemohou rozumět tomu, jak milosrdný Bůh mohl pověřit Svůj lid, aby zabil ženy a děti ostřím meče.

Je velmi jasné, že takoví lidé by si nemohli přisvojit řeč ze Zjevení 15,3-4. Nejsou připraveni říci: „Spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi svatých.“ Nemohou Bohu přiznat spravedlnost ve všech Jeho cestách. Nikoli, oni Ho ve skutečnosti soudí. Dovolují si poměřovat jednání Boží vlády standardem svých vlastních mělkých myšlenek – hledět na nekonečné věci skrze konečné, krátce řečeno, měří Boha sebou samými.

To je osudný omyl. Nejsme oprávněni formovat úsudek o Božích cestách, a proto je to velmi veliká domýšlivost od ubohých, nevědomých, krátkozrakých smrtelníků, když se o to pokoušejí. V sedmé kapitole Lukáše čteme, že „ospravedlněna jest moudrost ode všech synů svých“. Pamatujme si to a umlčujme všechny své hříšné úvahy. „Budiž Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář, jakož psáno jest: Abys ospravedlněn byl v řečech svých, a přemohl, když bys soudil /byl souzen/.“ (Římanům 3,4)

Kapitola 7

Má čtenář snad těžkosti ohledně tohoto předmětu? Jestliže ano, velmi rádi bychom citovali jeden krásný oddíl, který by mu mohl pomoci: „Oslavujte Hospodina, nebo jest dobrý, nebo věčné jest milosrdenství jeho… Který ranil Egyptské v prvorozených jejich, nebo jest věčné milosrdenství jeho. A vyvedl Izraele z prostředku jejich, nebo jest věčné milosrdenství jeho. V ruce silné a v rameni vztaženém, nebo jest věčné milosrdenství jeho. Který rozdělil moře rudé na díly, nebo jest věčné milosrdenství jeho. A převedl Izraele prostředkem jeho, nebo jest věčné milosrdenství jeho. A uvrhl Faraona s vojskem jeho do moře rudého, nebo jest věčné milosrdenství jeho… Který pobil krále veliké, nebo jest věčné milosrdenství jeho. A zbil krále znamenité, nebo jest věčné milosrdenství jeho. Seona krále Amorejského, nebo jest věčné milosrdenství jeho. Též Oga krále Bázan, nebo jest věčné milosrdenství jeho. A dal zemi jejich v dědictví, nebo jest věčné milosrdenství jeho. V dědictví Izraelovi, služebníku svému, nebo jest věčné milosrdenství jeho.“ (Žalm 136,1.10-22)

Zde vidíme, že zbití egyptských prvorozených a vysvobození Izraele, průchod Rudým mořem a naprosté zničení faraonova vojska, zabití Kananejských a vydání jejich země Izraeli – vše stejně ilustrovalo věčné milosrdenství Pána.^¹ Tak to bylo, tak to je, a tak to bude. Vše musí vyznít k Boží slávě. Pamatujme na to a opusťme všechna svá pošetilá rozumování a nevědomé dokazování. Naší výsadou je ospravedlňovat Boha na všech Jeho cestách, sklánět svou hlavu ve svatém velebení při pohledu na Jeho nevyzpytatelné soudy a spočívat v klidné jistotě, že všechny Boží cesty jsou správné. Všem jim nerozumíme, to by bylo nemožné. Konečnost nemůže obsáhnout nekonečnost. V tom tak mnozí chybují. Rozumují o konání Boží vlády a neberou v úvahu to, že takové konání leží tak daleko nad oblastí lidského rozumu, jako je Stvořitel nad stvořením. Která lidská mysl může prohlédnout tajemství Boží prozřetelnosti? Můžeme vysvětlit skutečnost, že město, plné lidských bytostí – mužů, žen a dětí, je během hodiny zatopeno hořící lávou? To je naprosto nemožné, a přece to je jen jedna skutečnost z tisíců, které jsou zaznamenány na stránkách lidské historie. Všechny leží daleko mimo chápání toho nejgigantičtějšího intelektu. Projdi uličkami, odlehlými ulicemi, zákoutími a dvory našich velkoměst i měst a viz tisíce lidských bytostí obývajících tato místa, žijících v ubohé bídě, chudobě, sešlosti a mravním spuštění. Můžeme toto vše vysvětlit? Můžeme říci, proč to Bůh dovoluje? Jsme povoláni, abychom tak činili? Je čtenáři naprosto jasné, že není naší záležitostí diskutovat o takových otázkách? A když ve své nevědomosti a hloupé pošetilosti začneme diskutovat a spekulovat o nevyzpytatelných tajemstvích Boží vlády, co jiného můžeme očekávat než krajní zmatení, ne-li pozitivní nevěru?

Předcházející sled myšlenek dovolí čtenáři porozumět počátečním řádkům naší kapitoly. Kananejským nemělo být rukama Izraele prokazováno žádné milosrdenství. Jejich nepravosti dosáhly vrcholu a nezůstávalo nic, než přísné vykonání Božího soudu: „A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil; jako proklaté vypleníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi. Nikoli nespřízníš se s nimi; dcery své nedáš synu jejich, a dcery jejich nevezmeš synu svému. Neboť by odvedla syna tvého od následování mne, a sloužili by bohům cizím, pročež popudila by se prchlivost Hospodinova na vás, a zahladila by tě rychle. Ale raději toto jim učiňte: Oltáře jejich zbořte, modly jejich ztroskotejte, háje také posekejte, a rytiny jejich ohněm spalte.“ (5. Mojžíšova 7,2-5)

Kapitola 7

Takové byly instrukce, dané Pánem Jeho lidu. Byly jasné a výslovné. Žádné milosrdenství s Kananejskými, žádná smlouva s nimi, žádné spojování, žádné společenství jakéhokoli druhu, nelítostný soud, rozhodné oddělení.

Víme, žel, jak brzy a jak úplně Izrael zklamal ve vykonávání těchto naučení. Sotva vložili svou nohu na zem Kanán, hned učinili smlouvu s Gabaonitskými. Dokonce i sám Jozue upadl do této léčky. Potrhané šaty a plesnivý chléb těchto lstivých lidí oklamaly knížata shromáždění a způsobily, že jednali v přímém rozporu s jasným Božím příkazem. Kdyby byli ovládáni autoritou Slova, byli by zachováni od těžké chyby, že učinili spolek s lidem, který měl být zcela zničen. Ale oni soudili podle vidění svých očí a sklidili důsledky.^²

Kapitola 7

Naprostá poslušnost je velkou mravní ochranou proti léčkám nepřítele. Vypravování Gabaonitských vypadalo bezpochyby jako velmi pravděpodobné a celý jejich zjev svědčil o pravdivosti jejich tvrzení. Ale žádná z těchto věcí by neměla mít nejmenší mravní váhu u Jozue a knížat, a ani by neměla, kdyby jen pamatovali na slova Pána. Ale oni v tom zklamali. Přemýšleli o tom, co viděli, místo aby poslechli to, co slyšeli. Rozum není vůdcem pro Boží lid. Musíme být zcela a úplně vedeni a ovládáni Božím slovem.

To je výsada nejvyššího řádu a leží v dosahu nejprostšího a nejméně vzdělaného Božího dítěte. Otcovo slovo, Otcův hlas, Otcovo oko mohou vést i nejmladší a nejslabší dítě v Jeho rodině. Vše, co potřebujeme, je pokorné a poslušné srdce. Nevyžaduje to velkou intelektuální sílu nebo chytrost. Kdyby tomu tak bylo, co by se stalo s velkou většinou křesťanů? Kdyby jen vzdělaní, hloubaví křesťané s velkým rozhledem byli schopni ujít léčkám nepřítele, pak vskutku by se většina z nás v beznaději vzdala.

Ale díky Bohu, tak tomu není. Skutečně, když prohlížíme historii Božího lidu za všech věků, naopak shledáváme, že lidská moudrost, lidská učenost, lidská chytrost, nejsou-li drženy na svém správném místě, se ukázaly jako skutečná léčka a učinily ty, kdo je měli, jen účinnějšími nástroji v ruce nepřítele. Kým byla uvedena většina, pokud ne všechna kacířstva, která od století ke století znepokojovala Boží Církev? Ne prostými a neučenými, ale vzdělanými a intelektuálními lidmi. A v oddílu, o kterém jsme se právě zmínili v knize Jozue, kdo učinil smlouvu s Gabaonitskými? Obyčejní lidé? Nikoli, ale knížata shromáždění. Není pochyb, že všichni byli v tom zlu, ale knížata byla v té věci vůdci. Knížata a vůdci shromáždění upadli do ďáblovy léčky zanedbáním jasného Božího slova.

„Nevejdeš s nimi v smlouvu.“ Mohlo být něco jasnějšího než to? Mohl potrhaný oděv, staré boty a plesnivý chléb změnit význam Božího příkazu nebo dát stranou naprostou nezbytnost přísné poslušnosti na straně shromáždění? Jistěže ne. Nic nikdy nemůže dát oprávnění ke snížení, byť o šíři vlasu, standardu poslušnosti Božího slova. Jestliže jsou v cestě těžkosti, jestliže se před nás staví matoucí okolnosti, jestliže se objevují věci, na které nejsme připraveni a o kterých nejsme schopni si utvořit úsudek, co máme dělat? Rozumovat? Činit závěry? Jednat na základě svého vlastního nebo jakéhokoli lidského soudu? Zcela jistě nikoli. Co tedy? Čekat na Boha. Čekat trpělivě, pokorně, s vírou, a On jistě dá radu a povede. „Působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.“ (Žalm 25,9) Kdyby Jozue a knížata takto jednali, nikdy by nevešli v smlouvu s Gabaonitskými. A jestliže tak bude jednat čtenář, bude osvobozen od každého zlého skutku a zachován k věčnému království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Kapitola 7

V šestém verši naší kapitoly Mojžíš předkládá lidu mravní základ způsobu jednání, který měli přijmout ve vztahu ke Kananejským – přísné oddělení a nelítostný soud: „Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil Hospodin Bůh tvůj, abys jemu byl lidem zvláštním, mimo všecky národy, které jsou na zemi.“ (5. Mojžíšova 7,6)

Zde stanovená zásada má velmi závažný charakter. Proč měl lid udržovat velmi jasné oddělení od Kananejských? Proč měli s pevným rozhodnutím odmítnout učinit s nimi smlouvu nebo uzavřít nějaký manželský svazek? Proč měli zničit jejich oltáře, pobořit jejich obrazy a posekat jejich háje? Prostě proto, že byli svatým lidem. A kdo je ustanovil za svatý lid? Hospodin. On je vyvolil a učinil je předmětem Své lásky. On je vykoupil a oddělil je pro Sebe. A proto jen Jemu přináleželo a byla to Jeho výsada určovat, čím mají být a jak mají jednat. „Svatí buďte, neboť já svatý jsem.“

Naprosto to nebylo podle zásady: „Zůstaň, kde jsi, nepřistupuj ke mně, protože jsem světější než ty!“ (Iz. 65,5 – ČSP) To je zřejmé z toho, co následuje: „Ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy, připojil se k vám Hospodin, a vyvolil vás (nebo menší vás počet byl nežli jiných národů), ale proto, že miloval vás Hospodin, a splniti chtěl přísahu, kterou přisáhl otcům vašim, vyvedl vás v ruce silné a vysvobodil vás z domu služby, z ruky Faraona, krále Egyptského.“ (5. Mojžíšova 7,7-8)

Kapitola 7

Jak vhodná to jsou slova pro Izrael! – velmi prospěšná a potřebná! Měli si pamatovat, že za svou vážnost, za všechny své výsady, všechna svá požehnání nevděčí ničemu ze sebe – své vlastní dobrotivosti nebo své vlastní velikosti, ale prostě skutečnosti, že Pán se s nimi ztotožnil ve Své nekonečné dobrotivosti a svrchované milosti a v důsledku Své smlouvy s jejich otci – „která všelijak upevněna a ostříhána bude“ (2. Sam. 23,5). To bylo na jedné straně Boží antidotum proti sebeuspokojení a sebedůvěře, a na druhé straně to tvořilo pevný základ jejich štěstí a jejich morální jistoty. Vše spočívalo na věčné stabilitě Boží milosti, a proto lidská chlouba byla vyloučena. „V Hospodinu chlubiti se bude duše má, což uslyšíc tiší, budou se veseliti.“ (Žalm 34,3)

Je to Boží pevný úmysl, „aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo“ (1. Kor. 1,29). Všechna lidská domýšlivost musí být dána stranou. On působí, aby „pýchu od muže vzdálil“ (Job. 33,17). Izrael musel být vyučován, aby si pamatoval svůj původ a pravdivý stav – „služebníci v Egyptě“ – „nejmenší ze všech národů“. Není tu místo pro pýchu a chlubení. Nebyli žádným způsobem lepší než národy okolo nich. A proto když by měli vysvětlit své vysoké postavení a mravní velikost, měli to prostě odvozovat od svrchované Boží lásky a Jeho věrnosti Jeho přísaze. „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest, pro milosrdenství své a pro pravdu svou.“ (Žalm 115,1)

„I zvíš, že Hospodin Bůh tvůj jest Bůh, Bůh silný a pravdomluvný, ostříhající smlouvy a milosrdenství těm, kteří ho milují a ostříhají přikázání jeho, až do tisícího kolena, odplacující tomu, který ho nenávidí, v tvář jeho, tak aby zahladil jej. Nebude prodlévati; kdo ho nenávidí, v tvář jeho odplatí jemu.“ (5. Mojžíšova 7,9-10)

Máme před sebou dvě závažné skutečnosti: jednu, plnou bohatého potěšení a útěchy pro každého, kdo skutečně miluje Boha; druhou, obsahující hlubokou vážnost pro každého, kdo Boha nenávidí. Všichni, kteří skutečně milují Boha a zachovávají Jeho přikázání, mohou za všech dob a za všech okolností počítat s Jeho neselhávající věrností a něžným milosrdenstvím. „Těm, kteří milují Boha, všechny věci spolupůsobí k dobrému, těm, kteří jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“ (Řím. 8,28) Jestliže z nekonečné milosti máme Boží lásku ve svých srdcích a bázeň před svýma očima, smíme jít kupředu s dobrou myslí a radostnou důvěrou, jsouce ujištěni, že vše bude a musí být dobré. „Nejmilejší, jestliže by nás srdce naše nepotupovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu. A zač bychom ho koli prosili, bereme od něho; nebo přikázání jeho ostříháme, a to, co jest libého před obličejem jeho, činíme.“ (1. J. 3,21-22)

Kapitola 7

To je velká, věčná pravda – pravda pro Izrael, pravda pro Církev. Dispenzace v tom nečiní rozdílu. Ať studujeme sedmou kapitolu 5. Mojžíšovy knihy nebo třetí kapitolu 1. Jana, učíme se téže velké praktické pravdě, že Bůh má zalíbení v těch, kteří se Ho bojí a milují Ho a zachovávají Jeho přikázání.

Je v tom snad nějaký zákonický prvek? Ani náznakem. Láska a zákonictví nemají nic společného. Jsou od sebe vzdáleny jako póly. „To jest láska Boží, abychom přikázání jeho ostříhali; a přikázání jeho nejsou těžká.“ (1. J. 5,3) Duch a způsob, základ a charakter naší poslušnosti, to vše ukazuje na pravý opak zákonictví. Jsme hluboce a pevně přesvědčeni, že ti lidé, kteří jsou stále připraveni volat: „Zákonické! To je zákonické!“ – když je po nich žádána poslušnost, se smutně a hrubě mýlí. Kdyby se skutečně učilo, že musíme svojí poslušností získat to vysoké postavení a vztah dětí k Bohu, pak by skutečně mohla být přednášena vážná obžaloba ze zákonictví. Ale udílet takový přívlastek křesťanské poslušnosti je, jak opakujeme, vážný mravní omyl. Poslušnost nemůže nikdy předcházet synovství, ale synovství by vždy mělo být následováno poslušností.

A když jsme u tohoto předmětu, musíme čtenářovu pozornost vést k jednomu nebo dvěma místům Nového zákona, ohledně kterých je v myslích mnohých nedostatek jasnosti. V 5. kapitole Matouše čteme: „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale já vám pravím: Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteří vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví, abyste byli synové [υιοι] Otce svého, který jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé… Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Matouš 5,43-48)

Tento oddíl dle úsudku některých se jeví, jako by učil, že vztah dětí k Otci může být dosažen určitým způsobem jednání. Ale tak tomu není. Je to otázka mravní podobnosti a souladu s charakterem a cestami Otce. Někdy ve všedním životě slýcháme říkat: „Nebyl bys synem svého otce, kdybys jednal takovým způsobem.“ Je to, jako kdyby také Pán řekl: „Jestliže chcete být syny svého nebeského Otce, musíte jednat v milosti vůči všem; neboť tak to činí On.“

Kapitola 7

A opět ve 2. Korintským 6 čteme: „Proto vyjděte z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás, a budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ (2. Kor. 6,17-18) Zde to není otázka skrytého vztahu dětí, vytvořeného božským působením, ale veřejné uznání postavení synů [υιους] jako výsledku oddělení od zlého.^³

Pro čtenáře bude dobré, když pochopí tento důležitý rozdíl, neboť to má velkou praktickou cenu. Nestáváme se dětmi tím, že se oddělíme od světa: „Neboť vy všichni jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše.“ (Gal 3,26) „Těm, však, kteří ho přijali, dal pravomoc [nebo autoritu, εξουσιαν] stát se Božími dětmi [τεκνα], těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ (Jan 1,12.13) „Podle své vlastní vůle nás zplodil slovem pravdy.“ (Jakuba 1,18) Dětmi se stáváme novým narozením, které je, díky Bohu, božským působením od začátku až do konce. Co máme my do činění s naším přirozeným narozením? Nic. A co máme do činění s naším duchovním narozením? Je jasné, že nic.

Ale pak musíme pamatovat, že Bůh se může ztotožnit jen s těmi, a veřejně uznat ty, kteří se z milosti snaží chodit způsobem, který Ho je hoden – způsobem, hodícím se na syny a dcery Pána Všemohoucího. Jestliže se naše cesty Jemu nepodobají, jestliže jsme smíšeni se všelijakými špatnými věcmi, jestliže jsme v nerovném jhu s nevěřícími, jak můžeme očekávat, že nás Bůh uzná za Své syny? V Židům 11 čteme o těch, kteří „vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi“, a kteří „zjevně to prokazují, že vlasti hledají“. A o nich je nám řečeno, že „Bůh nestydí se slouti jejich Bohem“. Mohl se s nimi veřejně učinit zajedno a uznávat je za Své.

Kapitola 7

Čtenáři, chtějme opravdově přiložit srdce ke zvažování této velké, praktické otázky. Dbejme vážně a čestně na své cesty. Pravdivě a s upřímností srdce se ptejme, zda jsme na nějaké půdě nebo za nějakým cílem v „nerovném jhu s nevěřícími“. Je-li tomu tak, vážně dbejme slov: „Vyjděte z prostředku jejich a oddělte se… a nečistého se nedotýkejte.“ Může se stát, že provedení tohoto svatého přikázání nás vystaví obvinění z bigotnosti (přepjaté zbožnosti), úzkoprsosti a nesnášenlivosti. Může budit dojem farizejské pýchy a samolibosti. Lidé nám snad řeknou, že nemáme soudit a že se nemáme považovat za světější nebo lepší než jiní lidé.

Na všechnu takovou argumentaci máme jednu prostou, rozhodující odpověď, totiž: Boží jasný příkaz. Říká nám, abychom byli odděleni, abychom vyšli, abychom se nedotýkali nečistého. A to vše proto, aby nás přijal a uznal nás jako Své syny a dcery. To by pro nás mělo být zcela postačující. Ať si lidé o nás myslí nebo říkají, co chtějí – nechť nás nazývají tak, jak se jim to líbí. Bůh dříve či později ukáže, jak to s nimi skutečně je. Naší povinností je oddělit se od nevěřících, jestliže chceme být přijati a uznáni od Boha. Směšují-li se věřící s nevěřícími, jak mají být poznáni a rozeznáni jako synové a dcery Pána Všemohoucího?

Ale možná, že nám bude položena otázka: Jak máme vědět, kdo jsou nevěřící? Všichni vyznávají, že jsou křesťané – všichni se stavějí na půdu, že patří Kristu. Nejsme obklopeni nevědomými pohany nebo nevěřícími Židy. Jak potom máme usuzovat? Bylo to dostatečně jasné v prvních dnech křesťanství, kdy apoštol psal svoji Epištolu shromáždění v Korintu – tehdy rozdělující linie byla jasná jako sluneční paprsek. Byly tu tři rozlišené třídy: „Židé, pohané a Boží Církev.“ Ale nyní je vše jinak. Žijeme v křesťanské zemi pod křesťanskou vládou, jsme na všech stranách obklopeni křesťany, a proto 2. Korintským na nás nelze použít. To vše bylo velmi správné, když Církev byla ve svých dětských dnech, když se právě vynořila ze židovství na jedné straně a z pohanství na druhé straně. Ale myslet si, že můžeme použít takovou zásadu v pokročilé době historie Církve, naprosto nepřipadá v úvahu.

Všem, kteří takto mluví, bychom chtěli položit jednu jasnou otázku: Je pravda, že církev dosáhla ve své historii bodu, ve kterém už Nový zákon není jejím vůdcem a její autoritou? Dostali jsme se mimo dosah Svatého písma? Je-li tomu tak, co máme dělat? Kam se máme obrátit, abychom získali vedení? Jestliže na chvíli připustíme, že 2. Korintským 6 nemá použití na křesťany nyní, jaké oprávnění máme k tomu, abychom si přivlastňovali kteroukoli část Nového zákona? Skutečnost je, že Písmo je určeno pro Boží Církev jako celek a pro každého, kdo k Církvi patří, jednotlivě. A proto dokud je Církev na zemi, dotud se jí Písmo týká. Zpochybňovat to, znamená protiřečit slovům inspirovaného apoštola, když nám říká, že Písmo svaté nás může učinit „moudré ke spasení“ – to jest „moudré“ přímo ke dni slávy, neboť to je požehnaná síla slova „spasení“ ve 2. Timoteovi 3,15.

Kapitola 7

Nechceme žádné nové světlo – žádné nové zjevení. Máme „všechnu pravdu“ obsaženou v naší vzácné Bibli. Díky Bohu za to! Nechceme vědu nebo filozofii, aby nás učinily moudrými. Všechna pravá věda a zdravá filozofie ponechávají svědectví Svatého Písma nedotčené. Nemohou k němu přidat, ale také mu nemohou protiřečit. Když nám nevěřící lidé mluví o „pokroku“, „vývoji“, „světlu vědy“, pak se ve svaté důvěře a klidu spokojme s těmi vzácnými slovy: „všechna pravda“, „moudrý ke spasení“. Je požehnanou věcí, že nad to není možné jít. Co může být přidáno ke „vší pravdě“? Co více potřebujeme nebo můžeme potřebovat, než být učiněni moudrými přímo k příchodu našeho Pána Ježíše Krista?

A dále si pamatujme, že ve vzájemném postavení Církve a světa není žádná změna. Je to tak pravdivé dnes, jako to bylo před více než osmnácti sty padesáti lety, kdy náš Pán pronesl slova o tom, že Jeho lid není ze světa, tak jako On sám není ze světa (Jan 17,16). Svět je stále světem. Na některých místech snad změnil oblečení, ale ne svůj pravý charakter, ducha a zásady. Proto je pro křesťany dnes právě tak špatné být v „nerovném jhu s nevěřícími“, jako to bylo v době, kdy Pavel psal Epištolu církvi v Korintu. Přes to se nemůžeme dostat, nemůžeme dát stranou odpovědnost v této věci. V žádném případě věc neřeší, když řekneme: „Nesmíme soudit.“ Jsme povinni soudit. Jestliže odmítáme soudit, odmítáme poslouchat, a co to je jiného, než skutečná vzpoura? Bůh říká: „Vyjděte z prostředku jejich a oddělte se.“ Jestliže odpovíme, že nemůžeme soudit, kde jsme? Skutečnost je, že máme jasný příkaz k tomu, abychom soudili: „Však ty, kteří jsou vnitř, vy soudíte. Ty pak, kteří jsou vně, Bůh soudí.“ (1. Korintským 5,12.13)

Ale nebudeme dále pokračovat v dokazování. Věříme, že čtenář si plně uvědomuje přímé použití oddílu, který jsme právě citovali, na sebe. Je tak jasný, jako je určitý. Volá Boží lid, aby vyšel a oddělil se a nedotýkal se nečistého. To je to, co Bůh od Svého lidu vyžaduje, aby jej mohl uznat za Svůj. A jistě by mělo být hlubokým a vážným přáním našich srdcí odpovědět na Jeho milostivou vůli v této věci, a to zcela bez ohledu na to, co si svět o nás myslí. Někteří z nás se velmi bojí, aby si o nich lidé nemysleli, že jsou úzkoprsí a bigotní. Ale ach, jak málo opravdu oddanému srdci záleží na tom, co si lidé o nás myslí! Lidské myšlenky hynou během jedné hodiny. Když budeme zjeveni před soudnou stolicí Krista, když budeme stát v plném jasu slávy, co bude záležet na tom, zda nás lidé považovali za úzkoprsé nebo mající širokost mysli, za bigotní nebo liberální? A proč by nám na tom mělo záležet nyní? Nemá to váhu ani peříčka. Naším jedním velkým předmětem by mělo být, abychom jednali tak – abychom se chovali tak, abychom byli „přijatelní“ pro Toho, který nás „omilostnil /přijal/“. Kéž tomu tak je s pisatelem i čtenářem i s každým údem na těle Krista!

Kapitola 7

Obraťme se nyní na chvíli k té závažné a velmi vážné pravdě, představené nám v 10. verši naší kapitoly: „Nebude prodlévati; kdo ho nenávidí, v tvář jeho odplatí jemu.“ Jestliže ti, kdo milují Boha, jsou v 9. verši potěšeni a velmi požehnaně povzbuzeni, aby zachovávali Jeho přikázání, pak ti, kteří Boha nenávidí, jsou voláni, aby naslouchali varujícímu vyhlášení v 10. verši.

Přichází čas, kdy Bůh bude osobně, tváří v tvář, jednat se Svými nepřáteli. Jak hrozná je to myšlenka, že někdo by měl být nenávidícím Boha – nenávidícím Toho, o kterém je řečeno, že je „světlo“ a „láska“, sám zdroj dobrotivosti, původce a dárce každého dobrého a dokonalého daru, Otec světel; Ten, jehož štědré ruce tiší potřebu každého živého tvora, který slyší křik mladých havranů a tiší žízeň divokého osla; ten nekonečně dobrotivý, jedině moudrý, dokonale svatý Bůh, mocný Pán a Přikazatel a Stvořitel končin země!

Jen pomysli, čtenáři, na někoho, kdo nenávidí Toho, jenž je Bůh. A víme, že všichni, kteří Boha nemilují, musí být těmi, kdo Ho nenávidí. Lidé to asi nevidí. Jen málo z nich je ochotno uznat se za takové, kteří absolutně nenávidí Boha, ale v této velké otázce není neutrální půda. Musíme být buď pro, nebo proti. A ve skutečnosti lidé nejsou pomalí k tomu, aby ukázali své barvy. Často se stává, že nenávist k Bohu, hluboce usazená v srdci, se projeví nepřátelstvím k Jeho lidu, k Jeho Slovu, Jeho velebení, Jeho službě. Jak často slyšíme takové výrazy jako: „Nemám rád ty nábožné.“ „Nenávidím svatoušky.“ „Nemám rád kazatele!“ Pravda je ta, že nenávidí Boha samého. „Smýšlení těla je nepřátelství proti Bohu, neboť není poddáno Božímu zákonu, neboť to také nemůže.“ (Řím. 8,7 – přel.) A toto nepřátelství se projevuje ve vztahu ke každému a ke všemu, co je spojeno s Bohem. Opravdové nepřátelství proti Bohu leží hluboko uvnitř každého neobráceného srdce. Každý člověk ve svém přirozeném stavu nenávidí Boha.

Kapitola 7

Nuže, Bůh v 5. Mojžíšově knize 7,10 prohlašuje, že „nebude prodlévati; kdo ho nenávidí, v tvář jeho odplatí jemu“. To je velmi vážná pravda a měla by být více předkládána pozornosti všech, jichž se může týkat. Lidé ji neradi slyší. Mnozí předstírají a vyznávají, že jí nevěří. Rádi by přesvědčili sami sebe a přesvědčili také druhé, že Bůh je příliš dobrý, příliš laskavý, příliš milosrdný, příliš blahovolný, než aby se Svými stvořeními jednal v přísném soudu. Zapomínají, že Boží cesty ve vládě jsou tak dokonalé jako Jeho cesty v milosti. Představují si, že Boží vláda snadno přejde přes zlo, nebo že bude se zlem a s těmi, kteří činí zlé věci, jednat bez přísnosti.

To je velmi ubohý a osudný omyl a lidé ke své těžké a věčné ztrátě shledají, že tomu tak je. Je pravda, Bůh buď za to veleben, že On ve Své bohaté, svrchované milosti a milosrdenství může odpustit naše přestoupení, smazat naši vinu, dokonale nás ospravedlnit a naplnit naše srdce duchem přijetí za syny. Ale to je něco naprosto jiného. To je milost, vládnoucí skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána. To je Bůh ve Své obdivuhodné lásce, obstarávající spravedlnost pro ubohého, provinilého, peklo zasluhujícího hříšníka, který ví a cítí a uznává, že nemá žádnou vlastní spravedlnost a nikdy by ji nemohl mít. Bůh v předivné lásce Svého srdce opatřil prostředek, kterým On může být spravedlivý a ospravedlňovat každého zkrachovalého hříšníka se zlomeným srdcem, který prostě věří v Ježíše.

Ale můžeme se ptát, jak to vše bylo učiněno. Znamenalo to přejít hřích, jako kdyby nebyl ničím? Znamenalo to zmírnění nároků božské vlády, snížení standardu božské svatosti nebo dotknutí se velmi vzdáleným způsobem důstojnosti, přísnosti a majestátu zákona? Nikoli, budiž dík a chvála vykupující lásce: bylo to právě naopak. Nikdy tu nebylo a nemohlo být hroznější vyjádření Boží věčné nenávisti k hříchu, či Jeho nezvratného úmyslu úplně ho odsoudit a věčně potrestat; nikdy tu nebylo a nemohlo být slavnější ospravedlnění Boží vlády, dokonalejší zachování standardu Boží svatosti, pravdy a spravedlnosti; nikdy nebyl zákon slavněji obhájen a důkladněji ustaven než tím slavným plánem vykoupení, pojatým, vykonaným a zjeveným skrze věčnou Boží Trojjedinost – plánem, který pojal Otec, vykonal Syn a zjevil Duch Svatý.

Chceme-li mít správný pocit o skutečnosti Boží vlády, Božího hněvu proti hříchu a pravém charakteru Jeho svatosti, musíme hledět na kříž. Musíme slyšet to hořké volání, které vyšlo ze srdce Božího Syna a proniklo temnými stíny Golgoty: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Nikdy předtím nebyla taková otázka položena a nikdy nebude – nikdy nemůže být taková otázka znovu položena. Ať hledíme na Toho, jenž ji položil, Toho, jemuž byla položena, anebo na odpověď, musíme vidět, že tato otázka stojí v letopisech věčnosti absolutně samotná. Kříž je mírou Boží nenávisti k hříchu, tak jako je mírou Jeho lásky k hříšníkovi. Je tím nehynoucím základem trůnu milosti, božsky spravedlivým základem, na kterém Bůh může odpouštět naše hříchy a činit nás dokonale spravedlivými ve vzkříšeném a oslaveném Kristu.

Kapitola 7

Ale jestliže lidé tím vším pohrdají a setrvávají ve své nenávisti vůči Bohu, a přesto mluví o tom, že On je příliš dobrý a příliš milostivý, než aby potrestal činitele zlého, jak to s nimi bude? „Kdo jest nevěřící (neposlouchá) [ἀπειθῶν] Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3,36)^⁴ Můžeme snad tomu byť na chviličku věřit, že spravedlivý Bůh by měl vykonat soud na Svém jednorozeném Synu, Svém Milovaném, Své věčné rozkoši, protože nesl naše hříchy na Svém vlastním těle na dřevě, a přece dovolit pokání nečinícím hříšníkům uniknout? Musel Ježíš, ten svatý, dokonalý Člověk bez poskvrny – ten jediný dokonalý Člověk, který kdy chodil po této zemi – musel On trpět za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, a ti, kdo činí zlé, nevěřící a nenávidící Boha, budou zachráněni a požehnáni a vzati do nebe? A to vše opravdu proto, že Bůh je příliš laskavý a příliš dobrý, než aby navěky potrestal hříšníky peklem? Jestliže Bůh musel vydat, opustit a soudit Svého milovaného Syna, aby zachránil Svůj lid od jeho hříchů, budou potom bezbožní hříšníci, posměvači a vzpurní zachráněni ve svých hříších? Zemřel Pán Ježíš Kristus pro nic? Uvedl Ho Bůh do trápení a skryl před Ním Svoji tvář, když to nebylo potřebné? Proč ty hrůzy Golgoty? Proč ty tři hodiny tmy? Proč to hořké volání: „Bože Můj, Bože Můj, proč jsi Mne opustil?“ – proč to všechno, jestliže se hříšníci mohou dostat do nebe i bez toho? Proč všechen ten nevypravitelný zármutek a trápení našeho velebeníhodného Pána, jestliže Bůh je příliš laskavý a příliš milostivý a příliš milosrdný, než aby poslal hříšníky do pekla?

Kapitola 7

Jaká to neslýchaná pošetilost! Čemu všemu lidé neuvěří, jen když to není Boží pravda! Ubohá, zatemněná lidská mysl bude se zalíbením věřit nestvůrným věcem, jen aby měla záminku pro zavržení jasného učení Svatého písma. Právě to, co by lidé nikdy nepomysleli přičíst dobré lidské vládě, neváhají přičíst vládě toho jedině moudrého, jedině pravdivého a jedině spravedlivého Boha. Co bychom si měli myslet o vládě, která by nemohla nebo nechtěla trestat činitele zla? Chtěli bychom pod ní žít? Co bychom si měli myslet o vládě Anglie, kdyby, poněvadž její Veličenstvo je tak přívětivé, tak milostivé, tak jemné, nemohla dovolit, aby zločinci byli potrestáni tak, jak to přikazuje zákon? Kdo by potom chtěl rád žít v Anglii?

Čtenáři, nevidíš, jak ten jeden verš, který nyní máme před sebou, úplně ničí všechny ty teorie a argumenty, které lidé ve své pošetilosti a nevědomosti předkládají ohledně předmětu Boží vlády? „Hospodin Bůh tvůj jest Bůh, Bůh silný a pravdomluvný…, odplacující tomu, který ho nenávidí, v tvář jeho, tak aby zahladil jej. Nebude prodlévati; kdo ho nenávidí, v tvář jeho odplatí jemu.“ (5. M. 7,9-10)

Ach, kéž by lidé chtěli naslouchat Božímu slovu! – Kéž by byli varováni jeho jasnými, důraznými a vážnými výroky o budoucím hněvu, soudu a věčném potrestání! – Aby místo snahy přesvědčovat sebe i druhé, že není peklo, neumírající červ a neuhasitelný oheň a věčné trápení, chtěli slyšet varující hlas a dříve, než bude pozdě, utéci se k naději, která se jim nabízí v evangeliu! To by skutečně byla jejich moudrost. Bůh prohlašuje, že On odplatí těm, kteří Ho nenávidí. Jak hrozné je pomyšlení na tuto odplatu! Kdo ji může snést? Boží vláda je dokonalá, a protože tomu je tak, je naprosto nemožné, aby mohla dovolit zlu projít bez trestu. Nic nemůže být jasnější než to. Celé Písmo, od 1. Mojžíšovy knihy až ke Zjevení, to vyjadřuje výrazy tak jasnými a důraznými, že je vrcholem pošetilosti, když lidé proti tomu vedou spor. Jak mnohem lepší a moudřejší a bezpečnější je utéci před budoucím hněvem, než popírat jeho příchod. A tento soud, když přijde, bude věčný ve svém trvání. Je naprosto zbytečné, aby se kdokoli pokoušel namítat něco proti Boží pravdě. Každé Boží slovo bude trvat na věky. Jednání Jeho vlády vidíme ve vztahu k Jeho lidu Izraeli, a nyní ve vztahu ke křesťanům. Přecházel zlo ve Svém lidu za staré doby? Nikoli, naopak, ustavičně je navštěvoval kárající holí, a to také proto, že byli Jeho lidem, jak jim to řekl skrze Svého proroka Amosa: „Slyšte slovo to, které mluví Hospodin proti vám, synové Izraelští, proti vší té rodině, kterou jsem vyvedl ze země Egyptské, řka: Toliko vás samy poznal jsem ze všeliké rodiny země, protož trestati vás budu ze všech nepravostí vašich.“ (Amos 3,1.2)

Kapitola 7

Tentýž závažný princip je vyjádřen v První epištole Petra v jejím použití na křesťany nyní: „Neboť přišel čas, aby soud začal u domu Božího; jestliže ale nejprve při nás, jaký bude konec těch, kteří jsou neposlušni Božího evangelia! A jestliže je spravedlivý zachráněn s tíží, kde se ukáže bezbožný a hříšník?“ (1. Petra 4,17.18 – přel.)

Bůh provádí ty Své kázní, protože jsou Jeho a nemají být odsouzeni se světem (1. Kor. 11,32). Dětem tohoto světa je dovoleno, aby šly dále svou cestou. Ale jejich den přichází – temný a těžký den – den soudu a nezmírněného hněvu. Lidé mohou zpochybňovat a přít se a rozumovat, ale Písmo je jasné a důrazné. Bůh „uložil den, ve kterém souditi bude všechen svět v spravedlnosti skrze toho muže, kterého k tomu určil“ (Skutky 17,31). Ten velký den zúčtování, kdy Bůh odplatí každému člověku do jeho tváře, je blízko.

Je vskutku poučné všimnout si způsobu, jakým Mojžíš, ten milovaný a ctěný Boží služebník, zcela jistě pod vedením Ducha Božího, vkládal ty velké a vážné skutečnosti Boží vlády na svědomí shromáždění. Slyš, jak prosí a napomíná: „Proto ostříhej přikázání a ustanovení i soudů, které já tobě dnes přikazuji, abys je činil. I bude to, že když poslouchati budete soudů těchto a ostříhati i činiti je, také Hospodin Bůh tvůj ostříhati bude tobě smlouvy a milosrdenství, které s přísahou zaslíbil otcům tvým. A bude tě milovati, i požehná tobě a rozmnoží tebe. Nebo požehná plodu života tvého a úrodám země tvé, obilí tvému, vínu tvému a oleji tvému, plodu skotů tvých i stádům bravů tvých v zemi, kterou s přísahou zaslíbil otcům tvým, že ji tobě dá. Požehnaný budeš nad všecky národy; nebude u tebe neplodný aneb neplodná, ani mezi zvířaty tvými. Vzdálí také od tebe Hospodin všeliký neduh a všecky zlé nemoci Egyptské, které znáš; nevzloží jich na tebe, ale vzloží je na všecky, kteří tě nenávidí. A shladíš všecky národy, které Hospodin Bůh tvůj dá tobě. Neslituje se nad nimi oko tvé, aniž sloužiti budeš bohům jejich, nebo to bylo by tobě osidlem.“ (5. Mojžíšova 7,11-16)

Jaká mocná výzva! Jak působivá! Všimni si dvou skupin slov: Izrael měl „poslouchat“, „ostříhat (zachovávat)“ a „činit“. Hospodin měl „milovat“, „žehnat“ a „rozmnožovat“. Žel, že Izrael zklamal – smutně, ostudně zklamal pod zákonem a pod vládou; a proto místo lásky a požehnání a rozmnožení tu byl soud, zlořečení, neplodnost, rozptýlení, zpustošení.

Kapitola 7

Ale buď veleben Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista. Jestliže Izrael zklamal pod zákonem a vládou, On nezklamal ve Své bohaté a vzácné svrchované milosti a milosrdenství. On zachová smlouvu a milosrdenství, které přisáhl jejich otcům. Ani písmenko z Jeho smlouvy zaslíbení nikdy nevypadne. On v budoucnosti vše učiní dobře. Do písmene naplní všechna Svá milostivá zaslíbení. Ačkoli to nemůže učinit na základě poslušnosti Izraele, může to učinit a učiní to skrze krev věčné smlouvy, na základě drahé krve Ježíše, Svého věčného Syna. Buď chváleno Jeho nesrovnatelné jméno!

Ano, čtenáři, Bůh Izraele nemůže strpět, aby jedno z Jeho zaslíbení padlo na zem. Co by se s námi stalo, kdyby to mohl? Jaké bezpečí, jaký odpočinek, jaký pokoj bychom mohli mít, kdyby smlouva Pána s Abrahamem měla pochybit v jediném bodě? Je pravda, že Izrael ztratil všechen nárok. Kdyby to byla otázka tělesného původu, pak Izmael a Ezau mají přednější nárok. Kdyby to byla otázka poslušnosti zákona, zlaté tele a rozbité desky vyprávějí svou smutnou historii. Kdyby to byla otázka vlády na základě smlouvy z moábských rovin, nemohl by se Izrael ničeho domáhat.

Ale Bůh bude Bohem i přes žalostnou nevěrnost Izraele. „Darů milosti a povolání Bůh nelituje“, a proto „všechen Izrael spasen bude.“ Bůh zcela jistě uskuteční Svou přísahu Abrahamovi i přes všechno to ztroskotání a zkázu Abrahamova semene. Musíme to pevně držet tváří v tvář každé protivící se myšlence, pocitu a názoru. Izrael bude obnoven pod požehnáním a rozmnožen ve své vlastní milované a svaté zemi. Sejmou své harfy z vrboví a pod pokojným stínem svých vlastních rév a fíkovníků budou zpívat chvály o svém milujícím Spasiteli a Bohu po dobu oné tisícileté soboty, která leží před nimi. Takové je od začátku až do konce neproměnné svědectví Písma, které musí být drženo ve své neporušenosti a uskutečněno v každé podrobnosti k slávě Boha a na základě Jeho věčné smlouvy.

Ale musíme se vrátit k naší kapitole, jejíž závěrečné verše si žádají naší zvláštní pozornost. Je velmi dojemné a krásné všimnout si způsobu, jakým se Mojžíš snaží povzbudit srdce lidu ve vztahu k národům Kanánu, budícím hrůzu. Cítí s ním a odpovídá na jeho nejvnitřnější myšlenky a pocity.

„Řekl-li bys v srdci svém: Větší jsou národové tito nežli já, kterak budu moci vyhnati je? Neboj se jich, ale pilně pamatuj na to, co učinil Hospodin Bůh tvůj Faraonovi a všechněm Egyptským. Na pokušení veliká, která viděly oči tvé, i znamení a zázraky, a ruku silnou a rámě vztažené, v kterémž vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj. Tak učiní Hospodin Bůh tvůj všechněm národům, kterýchž by ses obával. Nadto sršně pošle Hospodin Bůh tvůj na ně, dokud by nezhynuli, kteří by pozůstali, a kteří by se skryli před tebou. Nelekej se strachu jejich, nebo Hospodin Bůh tvůj jest uprostřed tebe, Bůh silný, veliký a hrozný. I vyplení Hospodin Bůh tvůj národy ty od tváři tvé pomalu, nebudeš moci pojednou jich shladiti, aby se nerozmnožila proti tobě zvěř polní. A však dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, a setře je setřením velikým, dokud nebudou vyhlazeni. Vydá i krále jejich v ruce tvé a vyhladíš jméno jejich pod nebem; neostojí žádný před tebou, až je i vyhladíš. Ryté bohy jejich ohněm popálíš; nepožádáš stříbra a zlata, které jest na nich, aniž ho sobě vezmeš, aby nebylo tobě osidlem, nebo ohavnost jest Hospodinu Bohu tvému. Aniž vneseš ohavnosti do domu svého, abys nebyl proklatý, jako i ona; všelijak v ohyzdnosti a v ohavnosti budeš míti ji, nebo proklatá jest.“ (5. Mojžíšova 7,17-26)

Kapitola 7

Velkým lékem na všechny nevěřící obavy je prostě upřít oko na živého Boha. Tak je srdce povzneseno nad těžkosti, ať jsou jakékoli. Nemá žádný smysl popírat, že tu jsou těžkosti a protivící se vlivy všeho druhu. To neposlouží klesajícímu srdci k útěše a povzbuzení. Někteří lidé oblibují určitý způsob mluvení o zkouškách a těžkostech, který ukazuje nikoli jejich praktickou známost Boha, nýbrž jejich hlubokou neznalost tvrdých skutečností života. Rádi by nás přesvědčili, že bychom neměli cítit zkoušky, zármutek a těžkosti cesty. Mohli by nám rovněž říci, že bychom neměli mít hlavu na krku nebo srdce ve své hrudi. Takoví lidé neumějí těšit ty, kteří jsou sklíčeni. Jsou to pouzí vizionáři a teoretici, naprosto nevhodní pro jednání s dušemi, procházejícími konfliktem nebo zápasícími se skutečnostmi našeho denního života.

Jak povzbuzoval Mojžíš srdce svých bratří? „Nelekej se strachu jejich,“ říká. Ale proč? Bylo to proto, že tam nebyli žádní nepřátelé, žádné těžkosti a nebezpečí? Nikoli, ale protože „Hospodin Bůh tvůj jest uprostřed tebe, Bůh silný, veliký a hrozný“. Tady je pravá útěcha a povzbuzení. Nepřítel tam byl, ale Bůh je jistý zdroj pomoci. Takovým způsobem se Jozafat ve své době zkoušky a tlaku snažil povzbudit sebe i své bratry: „Bože náš, zdali jich souditi nebudeš? V nás zajisté není žádné síly proti množství tomuto velikému, které táhne proti nám, aniž my víme, co bychom činiti měli, toliko na tě patří oči naše.“ (2. Par. 20,12)

Kapitola 7

Zde spočívá to vzácné tajemství. Oči jsou obráceny k Bohu. Je uvedena Jeho moc, a to urovnává vše: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám?“ (Řím. 8,31) Mojžíš svou cennou službou jedná se stoupajícími obavami v srdci Izraele: „Tyto národy jsou větší nežli já.“ Ano, ale nejsou více než „Bůh silný, veliký a hrozný“. Které národy by mohly obstát před Ním? Bůh sám měl vážnou rozepři s těmito národy kvůli jejich hrozným hříchům. Jejich nepravost byla doplněna, přišel čas zúčtování, a Bůh Izraele je vyžene před Svým lidem.

Proto se Izrael nepotřeboval bát moci nepřítele. Pán se o to chtěl starat. Ale bylo tu něco mnohem horšího než nepřátelská moc, a tím byl lstivě podmanivý vliv jejich modlářství. „Ryté bohy jejich ohněm popálíš.“ Srdce by mohlo říci: Cože? Máme zničit zlato a stříbro, které zdobí tyto obrazy? Nemohlo by to být použito k nějakému dobrému účelu? Není to škoda, ničit něco, co je samo o sobě tak velmi cenné? Je to v pořádku, když se spálí obrazy, ale proč neušetřit to zlato a stříbro?

Ach, to jsou právě úvahy, ke kterým je ubohé srdce nakloněno. Tak se my často klameme, když máme soudit a opustit to, co je zlé. Snažíme se přesvědčit sami sebe o správnosti toho, že si něco vyhradíme. Myslíme si, že můžeme vybírat a volit a dělat nějaké rozlišení. Jsme připraveni vzdát se nějakého zla, ale ne všeho. Jsme ochotni spálit dřevo modly, ale ušetřit zlato a stříbro.

Osudný klam! „Nepožádáš stříbra a zlata, které jest na nich, aniž ho sobě vezmeš, aby nebylo tobě osidlem, nebo ohavnost jest Hospodinu Bohu tvému.“ Je nutné vydat všechno, vše musí být zničeno. Zachovat částečku zlořečené věci znamená upadnout do ďáblovy léčky a spojovat se s něčím, co je v Božích očích ohavností, i když je to mezi lidmi vysoce ceněno.

A pamatujme si a zvažujme závěrečné verše naší kapitoly. Přivést do domu ohavnost znamená stát se něčím, jako je ona. Jak je to velmi vážné! Rozumíme tomu plně? Člověk, který přinesl do svého domu ohavnost, stává se zlořečením jako je ona!

Čtenáři, kéž Pán udržuje naše srdce oddělená od všeho zlého a pravdivá a oddaná Jemu!

Kapitola 7