Používat vážná Kristova slova církvi v Laodicii jen na případ hříšníka, jak to nalézáme činěno v novodobém kázání, je velký omyl. Není pochyb o tom, že kazatel to míní dostatečně správně, ale není to to, co je zde předloženo. Nejde o Krista tlukoucího na dveře hříšníkova srdce, ale o klepání na dveře vyznávající církve. Jaká to je skutečnost! Jak je plná hluboké vážnosti, pokud jde o církev! K jakému konci to došlo! – Kristus je venku! Ale jaká milost, pokud jde o Krista, když tluče! Chce vejít dovnitř; stále ještě prodlévá v trpělivé milosti a neproměnné lásce, hotov vejít do kteréhokoli jednotlivého srdce, které se Mu chce otevřít. „Jestliže by kdo…!“ V Sardis mohl kladně mluvit o „některých“. V Laodicii může mluvit jen s pochybnostmi ohledně nalezení někoho. Ale i kdyby byl jen jeden, On k němu přijde a bude s ním večeřet. – Vzácný Spasitel! Věrný ve Své lásce k duším! „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Židům 13,8)

Čtenáři, je třeba se divit, že se nepřítel snaží mrzačit a chybně užívat ta vážná a pronikavá slova k církvi v Laodicii – k vyznávajícímu tělesu v posledním, hrozném stupni jeho historie? Nemáme žádné pochybnosti, když říkáme, že použít je pouze na případ neobrácené duše znamená oloupit vyznávající církev o jednu z nejpřípadnějších, nejpronikavějších a nejmocnějších výzev v Novém zákoně.