Ohledně vážného předmětu věčného potrestání zde předkládáme několik poznámek vzhledem k tomu, že jak v Anglii, tak i v Americe jsou jím mnozí znepokojováni.

      Jsou tři body, které, jsou-li náležitě zváženy, mohou, jak myslíme, každého křesťana v učení upevnit.

Prvním je toto: V Novém zákoně je sedmdesát oddílů, kde se vyskytuje slovo „věčný“ (αιωνιος). Je použito na „život“, který věřící vlastní, na „příbytky“, do kterých máme být přijati, na „slávu“, kterou máme prožívat; je použito na „Boha“ (Římanům 16,26), na „spasení“, jež způsobil náš Pán Ježíš Kristus, na „vykoupení“, které pro nás získal, a na „Ducha“.

Potom z těchto sedmdesáti oddílů, o kterých jsme se zmínili a které si čtenář může ověřit během chvilky pohledem do řecké konkordance, je sedm, ve kterých je totéž slovo použito na „potrestání“ zlých, na „soud“, který je zachvátí, a na „oheň“, který je stráví.

Nuže, otázka je, na jakém základě nebo s jakým oprávněním může někdo těchto sedm oddílů oddělit a říci, že v nich slovo αιωνιος neznamená „věčný“, zatím co v ostatních šedesáti třech oddílech ano! Považujeme takové tvrzení za absolutně neopodstatněné a nehodné pozornosti střízlivě uvažující mysli. Plně připouštíme, že kdyby Duch Svatý považoval za vhodné, aby – když mluví o soudu nad zlými – užil rozdílného slova, než je to, které užil v ostatních oddílech, byl by tu důvod, abychom tuto skutečnost zvážili. Avšak nikoli. On užívá beze změny totéž slovo, takže jestliže popíráme věčné potrestání, pak musíme popřít věčný život, věčnou slávu, věčného Ducha, věčného Boha, věčné vše. Krátce řečeno: Jestliže trest nemá být věčný, není věčné nic, pokud se týká tohoto argumentu. Dotýkat se tohoto kamene v klenbě božského zjevení znamená uvést celek v hromadu ruin kolem nás. A právě toho chce ďábel dosáhnout. Jsme plně přesvědčeni, že popírat pravdu věčného potrestání znamená činit první krok na oné šikmé ploše, která vede dolů do temné propasti všeobecného pochybování.

Naše druhá úvaha čerpá z velké pravdy o nesmrtelnosti duše. Ve druhé kapitole 1. Mojžíšovy knihy čteme, že „učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou“ (verš 7). Na tomto oddílku, jako na nepohnutelné skále, i kdyby tu nebyl jiný, stavíme velkou pravdu o nesmrtelnosti lidské duše. Pád člověka na tom nic nemění. Padlý nebo nepadlý, nevinný nebo provinilý, obrácený nebo neobrácený, duše musí žít věčně.

Závažnou otázkou je: Kde má žít? Bůh nemůže ve Své přítomnosti dovolit hřích. „Čisté jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš.“ (Abakuk 1,13) Proto jestliže člověk zemře ve svých hříších – zemře bez pokání, neobmyt, bez odpuštění, potom zcela jistě nemůže nikdy přijít tam, kde je Bůh. A vskutku to je to poslední místo, do kterého by chtěl přijít. Není pro něho nic, než jen nekonečná věčnost v jezeru, které hoří ohněm a sírou.

Za třetí a nakonec věříme, že pravda o věčném potrestání je úzce spojena s nekonečnou povahou díla smíření našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jestliže nás nemohlo od důsledků hříchu osvobodit nic menšího než nekonečná oběť, pak tyto důsledky musejí být věčné. Tato úvaha snad nebude mít v úsudku některých velkou váhu. Ale pro nás je její síla naprosto neodolatelná. Musíme měřit hřích a jeho důsledky tak, jak měříme božskou lásku a její výsledky – nikoli standardem lidské sentimentality nebo rozumu, ale pouze standardem Kristova kříže.