5. Mojžíšova 6

„T

oto pak jest přikázání, ustanovení a soudové, které přikázal Hospodin Bůh váš, abych učil vás, abyste činili je v zemi, do které jdete k dědičnému držení jí. Aby ses bál Hospodina Boha svého, ostříhaje všech ustanovení jeho a přikázání jeho, která já přikazuji tobě, ty i syn tvůj i vnuk tvůj, po všecky dny života svého, aby se prodlili dnové tvoji. Slyš tedy, Izraeli, a hleď tak skutečně činiti, aby tobě dobře bylo a abyste se velmi rozmnožili, (jakož mluvil Hospodin Bůh otců tvých tobě), v zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ (5. Mojžíšova 6,1-4)

Zde máme představenu tu velkou kardinální pravdu, za kterou byl izraelský národ zvláště odpovědný, aby ji pevně držel a vyznával, totiž jednotu Božství. Tato pravda leží u samého základu židovského systému. Byla velkým středem, kolem něhož se lid měl shromažďovat. Dokud toto drželi, byli šťastným, prosperujícím, plodným lidem. Ale když ji dali stranou, vše pominulo. Byla to jejich velká národní bašta a to, co je odlišovalo od všech národů země. Byli povoláni, aby vyznávali tuto slavnou pravdu před tváří modlářského světa s „jeho mnohými bohy a mnohými pány“ (1. Kor. 8,5). Izraelovou vysokou výsadou a svatou odpovědností bylo stále vydávat svědectví pravdě, obsažené v té závažné větě: „Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Ta byla v jasném protikladu k nesčetným falešným bohům pohanů okolo nich. Jejich otec Abraham byl vyvolán ven ze samého středu pohanské modloslužby, aby byl svědkem o tom jednom pravém a živém Bohu, aby Mu důvěřoval, aby s Ním chodil, aby se o Něho opíral a aby Ho poslouchal.

Kapitola 6

Jestliže se čtenář chce obrátit k poslední kapitole knihy Jozue, najde velmi pozoruhodnou zmínku o této skutečnosti a její velmi důležité použití v jeho závěrečné řeči k lidu: „Shromáždil pak Jozue všecka pokolení Izraelská v Sichem a svolal starší Izraelské a přední z nich, i soudce a správce jejich, i postavili se před obličejem Božím. I řekl Jozue všemu lidu: Toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Za řekou bydlili otcové vaši za starodávna, jmenovitě Táre, otec Abrahamův a otec Náchorův, a sloužili bohům cizím. I vzal jsem otce vašeho Abrahama z místa, které jest za řekou, a provedl jsem jej skrze všecku zemi Kananejskou, a rozmnožil jsem símě jeho, dav jemu Izáka.“ (Jozue 24, 1-3)

Zde Jozue připomíná lidu skutečnost, že jejich otcové sloužili jiným bohům – zcela jistě velmi vážnou a důležitou skutečnost, na kterou nikdy neměli zapomenout. Její připomínání je bude učit jejich hluboké potřebě bdělosti nad sebou samými, aby nějakým způsobem nebyli staženi zpět do toho velkého a hrozného zla, ze kterého Bůh ve Své svrchované milosti a vyvolující lásce povolal jejich otce Abrahama. Bude to jejich moudrost zvažovat, že totéž zlo, ve kterém jejich otcové za starých časů žili, je právě to zlo, do kterého mají sklon upadnout i oni sami.

Když lidu představil tuto skutečnost, Jozue jim předkládá s neobyčejnou silou a živostí všechny hlavní události jejich historie od narození jejich otce Izáka až ke chvíli, v níž k nim on mluvil. A potom činí souhrn následující působivou výzvou: „Proto nyní bojte se Hospodina a služte jemu v dokonalosti a v pravdě a odvrzte bohy, jimž sloužili otcové vaši za řekou a v Egyptě, a služte Hospodinu. Pakli se vám zdá zlé sloužiti Hospodinu, vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili, buď bohy, jimž sloužili otcové vaši, kteří byli za řekou, buď bohy Amorejských, v jichž zemi bydlíte; já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ (Jozue 24,14-15)

Kapitola 6

Všimni si opakované narážky na skutečnost, že jejich otcové se klaněli falešným bohům; a dále, že země, do které je Pán přivedl, byla poskvrněná od jednoho konce ke druhému temnými ohavnostmi pohanské modloslužby.

Tak se tento věrný služebník Pána, zjevně pod inspirací Ducha Svatého, snaží lidu představit jeho nebezpečí, že se vzdá té velké ústřední a základní pravdy o jednom pravém a živém Bohu a upadne zpět do klanění se modlám. Zdůrazňuje jim absolutní nutnost rozhodnutí celým srdcem: „Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili.“ Nic není lepší než jasné, naprosté rozhodnutí pro Boha. Jemu to vždy náleží. Ukázal se jasně být pro ně, když je vykoupil z otroctví Egypta, provedl je pouští a vštípil je v zemi Kanán. Proto to, že mají být cele pro Něho, nebylo ničím jiným, než jejich rozumnou službou.

Jak hluboce to vše cítil Jozue sám pro sebe, je zřejmé z těch velmi památných slov: „Já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ Milá slova! Vzácné rozhodnutí! Národní náboženství mohlo jít, a žel také šlo, do zkázy. Ale osobní a rodinné náboženství mohlo být skrze Boží milost udržováno všude a za všech dob.

Díky Bohu za to! Kéž to nikdy nezapomeneme. „Já pak a dům můj.“ To je jasná a krásná odpověď víry na Boží: „Ty a dům tvůj.“ Ať už je stav lidu, který vyznáním předstírá, že je Boží lid, v dané době jakýkoli, výsadou každého člověka, jehož srdce je upřímné k Bohu, je přivlastnit si toto nesmrtelné rozhodnutí a jednat podle něho: „Já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“

Je sice pravda, že toto svaté rozhodnutí může být prováděno jen skrze stále poskytovanou Boží milost, ale můžeme být ujištěni o tom, že kde je náklonnost srdce následovat plně Pána, tam bude den za dnem dávána potřebná milost. Neboť ona povzbuzující slova musí vždy platit: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ (2. Kor. 12,9)

Kapitola 6

Podívejme se nyní na chvíli na zjevný účinek Jozuovy duši povzbuzující výzvy ke shromáždění. Zdá se být velmi slibný: „Jemuž odpověděl lid, řka: Odstup to od nás, abychom opustiti měli Hospodina a sloužiti bohům cizím. Nebo Hospodin Bůh náš on jest, který vyvedl nás i otce naše ze země Egyptské, z domu služebnosti, a který činil před očima našima znamení ta veliká a choval nás na vší cestě, po níž jsme šli, a mezi všemi národy, skrze něž jsme prošli. A vypudil Hospodin všecky národy, zvláště Amorejského, obyvatele země této, před tváří naší; my také sloužiti budeme Hospodinu, nebo on jest Bůh náš.“ (Jozue 24,16-18)

To vše znělo velmi pěkně a vypadalo nadějně. Zdálo se, že měli jasný pojem o mravním základu nároku Pána na jejich bezvýhradnou poslušnost. Mohli přesně vypočítat Jeho mocné skutky v jejich prospěch a učinit velmi vážné a bezpochyby upřímné prohlášení proti modlářství a slíbit, že budou poslouchat Hospodina, svého Boha.

Ale je velmi zřejmé, že Jozue nebyl zvláště optimistický ohledně všeho toho vyznání, neboť „řekl Jozue lidu: Nebudete moci sloužiti Hospodinu, nebo Bůh svatý jest, Bůh silný, horlivý jest, nesnese nepravostí vašich a hříchů vašich. Jestliže byste, opustíce Hospodina, sloužili bohům cizozemců, obrátí se a zle učiní vám a zkazí vás, poněvadž prvé dobře učinil vám. Jemuž odpověděl lid: Nikoli, ale Hospodinu sloužiti budeme. I řekl Jozue lidu: Svědkové budete sami proti sobě, že jste sobě vyvolili Hospodina, abyste jemu sloužili. Tedy odpověděli: Svědkové jsme. Jimž on řekl: Odvrzte tedy nyní bohy cizozemců, kteří jsou uprostřed vás, a nakloňte srdcí svých k Hospodinu, Bohu Izraelskému. Odpověděl lid Jozue: Hospodinu, Bohu našemu sloužiti a hlasu jeho poslouchati budeme.“ (Jozue 24,19-24)

Nebudeme se nyní zastavovat, abychom uvažovali o pohledu, ve kterém Jozue představuje Boha shromáždění Izraele, poněvadž naším předmětem ve vztahu k tomu oddílu je ukázat to význačné místo, které Jozue ve své řeči dává pravdě o jednotě Božství. To byla ta pravda, o které měl být Izrael svědectvím před všemi ostatními národy země a ve které měl nalézat svou mravní ochranu proti svůdným vlivům modlářství.

Ale běda! Právě v této pravdě nejrychleji a nejvýznamněji zklamali. Sliby a rozhodnutí, učiněné pod mocným vlivem Jozuovy výzvy, se brzy ukázaly být jako ranní rosa a jitřní opar (Ozeáš 6,4), které pomíjejí. „I sloužil lid Hospodinu po všecky dny Jozue a po všecky dny starších, kteří dlouho živi byli po Jozue, jenž viděli všecky skutky veliké Hospodinovy, které učinil Izraelovi. Ale když umřel Jozue syn Nun, služebník Hospodinův, jsa ve stu a desíti letech, …; také když všecken věk ten připojen jest k otcům svým, a povstal jiný věk po nich, kteří neznali Hospodina, ani skutků, které učinil Izraelovi: Tedy činili synové Izraelští to, co jest zlého před očima Hospodinovýma, a sloužili modlám, opustivše Hospodina, Boha otců svých, který je vyvedl ze země Egyptské, a odešli za bohy cizími, bohy těch národů, kteří byli vůkol nich, a klaněli se jim; pročež popudili Hospodina. Nebo opustivše Hospodina, sloužili Bálovi i Astarotům.“ (Soudců 2,7-13)

Kapitola 6

Čtenáři, jak k nám toto všechno mluví! Jak je to plné varování pro nás všechny! Ta velká, veledůležitá, zvláštní a charakteristická pravda je tak brzy opuštěna! Vzdali se toho jednoho pravého a živého Boha kvůli Bálovi a Astarotě! Dokud žil Jozue a starší, jejich přítomnost a jejich vliv udržovaly Izraele od otevřeného odpadnutí. Ale hned, jakmile byly tyto mravní hráze odstraněny, přivalila se temná záplava modlářství a smetla samé základy národní víry. Hospodin, Bůh Izraele byl nahrazen Bálem a Astarotou. Lidský vliv je ubohou oporou, slabou zábranou. Musíme být udržováni Boží mocí, jinak dříve nebo později ustoupíme. Víra, udržovaná jen moudrostí lidí a ne Boží silou, se musí ukázat jako ubohá, těkavá a bezcenná. Neobstojí v den zkoušky. Nesnese pec zkoušky, zcela jistě se zhroutí.

Je dobré na to pamatovat. Víra z druhé ruky neobstojí. Musí tu být živé pouto spojující duši s Bohem. Musíme mít co činit s Bohem pro sebe jako jednotlivci, jinak povolíme, když přijde doba zkoušky. Lidský příklad a lidský vliv mohou být samy o sobě velmi dobré na svém místě. Bylo to velmi dobré hledět na Jozueho a na starší a vidět, jak oni následují Pána. Je naprostá pravda, že „železo železem se ostří; tak muž zostřuje tvář přítele svého“ (Přísloví 27,17). Je to velmi povzbuzující, jsme-li obklopeni více opravdu oddanými srdci – je velmi milé narodit se a být unášeni v proudu společné věrnosti Kristu – Jeho Osobě a Jeho věci. Ale jestliže to je všechno – jestliže tu není ten hluboký zdroj osobní víry a osobní známosti – jestliže tu není božsky zformované a božsky udržované pouto osobního vztahu a obecenství, pak když jsou lidské opory odejmuty – když proud lidského vlivu oslábne – když začne všeobecný úpadek, pak budeme v zásadě jako Izrael, který následoval Pána po všechny dny Jozueho a starších, a potom se vzdáme vyznávání Jeho jména a vrátíme se k pošetilostem a marnostem tohoto přítomného světa – věcem, které nejsou nijak lepší než Bál a Astarot.

Je-li však na druhé straně srdce pevně ustaveno v Boží pravdě a milosti, když můžeme říci – jak je to výsadou každého pravého věřícího: „Vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen jest toho, co jsem u něho složil, ostříhati až do onoho dne“ (2. Tim. 1,12), pak, i kdyby se všichni odvrátili od veřejného vyznávání Krista – i kdybychom byli ponecháni bez pomoci lidské morální podpory nebo opory lidské paže, nalezneme Boží základ tak jistý jako vždy a stezku poslušnosti před sebou tak jasnou, jako kdyby po ní šly před námi tisíce se svatou rozhodností a energií.

Kapitola 6

Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele tu skutečnost, že je Božím úmyslem, aby se vyznávající církev Boží učila hlubokým a svatým lekcím z historie Izraele. „Kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze snášelivost a potěšení písem naději měli.“ (Řím. 15,4) Když se takto máme učit z Písem Starého zákona, vůbec není nutné zabývat se hledáním vymyšlených analogií, zvláštních teorií nebo za vlasy přitažených ilustrací. Mnozí, žel, se o to snažili, a místo aby v Písmech nalézali „potěšení“, byli vedeni do pošetilých představ, ne-li do vážných omylů.

Ale naší věcí jsou živá fakta, zaznamenaná na stránce inspirované historie. Ta mají být předmětem našeho studia. Z nich máme čerpat své velké praktické lekce. Vezmi například tu závažnou, varovnou skutečnost, kterou máme nyní před sebou – skutečnost, stojící velkými písmeny hluboce a široce na stránce historie Izraele od Jozueho až k Izaiášovi. Totiž, že Izrael žalostně odpadl právě od té pravdy, kterou zvláště měl držet a vyznávat – od pravdy o jednotě Božství. První věc, kterou udělali, byla, že opustili tuto velkou a nade vše důležitou pravdu, tento vrcholový kámen klenby, základ celé stavby, samé srdce jejich národní existence, živý střed jejich národního organizovaného státu. Vzdali se jí a obrátili se zpět k modlářství svých otců na druhé straně řeky a pohanských národů kolem sebe. Opustili tu nejslavnější a nejvíce rozlišující pravdu, na jejímž držení závisela sama jejich existence jako národa. Kdyby jen pevně drželi tuto pravdu, byli by neporazitelní. Ale tím, že se jí vzdali, vzdali se všeho a stali se mnohem horšími než národy kolem nich, protože hřešili proti světlu a známosti – hřešili s otevřenýma očima – hřešili tváří v tvář nejvážnějším varováním a prosbám. A my můžeme dodat, že tváří v tvář nejvášnivějším a často opakovaným slibům a prohlášením o své poslušnosti.

Ano, čtenáři, Izrael se vzdal uctívání toho jednoho pravého Boha, Hospodina-Elohim, svého Boha smlouvy. On byl nejen jejich Stvořitel, ale také jejich Vykupitel – Ten, který je vyvedl z Egyptské země, provedl je Rudým mořem, vedl je po poušti, převedl je přes Jordán a vítězně je usadil do jejich dědictví, které zaslíbil Abrahamovi, jejich otci – do „země, oplývající mlékem a medem, která je okrasa všech jiných zemí“ (Ez. 20,6.15). Obrátili se k Němu zády a oddali se uctívání falešných bohů. „Popouzeli ho výsostmi svými a rytinami svými k horlení přivedli jej.“ (Žalm 78,58)

Kapitola 6

Zdá se to být neuvěřitelné, že lid, který viděl a poznal tak mnoho z dobrotivosti a přívětivosti Boha – Jeho mocné skutky, Jeho věrnost, Jeho majestát, Jeho slávu –, se vůbec někdy mohl klanět před dřevěným špalkem (Iz. 44,19), ale bylo to tak. Celá jejich historie ode dnů telete na úpatí hory Sinai až do dne, ve kterém Nabuchodonozor proměnil Jeruzalém v trosky, se vyznačuje nezdolatelným duchem modlářství. Pán jim ve Svém trpělivém milosrdenství nadarmo vzbuzoval vysvoboditele, aby je pozvedl z hrozných následků jejich hříchu a pošetilosti. Stále znovu je ve Svém nevyčerpatelném milosrdenství a trpělivosti vysvobozoval z ruky jejich nepřátel. Vzbudil jim Otoniele, Ahoda, Baráka, Gedeona, Jefteho a Samsona – tyto nástroje Svého milosrdenství a moci – tyto svědky Své hluboké a něžné lásky a soucitu vůči Svému ubohému, zaslepenému lidu. Jakmile každý z těch soudců odešel z jeviště, národ upadl do svého navyklého hříchu modlářství.

Tak tomu bylo také za dnů králů. Je to stejná smutná, srdcervoucí historie. Tu a tam byla sice světlá místa – některé jasné hvězdy, svítící skrze hluboké temno národní historie. Máme Davida, Azu, Jozafata, Ezechiáše a Joziáše – osvěžující a požehnané výjimky z tohoto tmavého a smutného pravidla. Ale ani takoví muži nedokázali vymýtit ze srdce národa ničivý kořen modlářství. I uprostřed bezpříkladné nádhery Šalomounovy vlády vysílal tento kořen své hořké výhonky v ohyzdné formě výsostí Astarotě, bohyni Sidonských, Molochovi, ohavnosti Ammonitských a Chámosovi, ohavnosti Moábských.

Čtenáři, jen na to pomysli. Zastav se na chvíli a zvaž tu ohromující skutečnost, že pisatel Písně Šlomounovy, Kazatele a Přísloví se skláněl před stánkem Molochovým! Jen si představ: Ten nejmoudřejší, nejbohatší a nejslavnější z monarchů Izraele pálí kadidlo a obětuje oběti na Chámosově oltáři!

Vpravdě tu je něco pro nás, abychom to zvážili. Bylo to napsáno pro naše naučení. Šalomounova vláda nám poskytuje jedno z nejpozoruhodnějších a nejpůsobivějších svědectví o skutečnosti, která je právě předmětem naší pozornosti; totiž o úplném a beznadějném odpadnutí Izraele od velké pravdy o jednotě Božství – o jejich nezdolatelném duchu modlářství. Pravda, kterou byli zvláště povoláni držet a vyznávat, byla právě ta pravda, kterou první ze všech a s vytrvalostí opouštěli.

Nebudeme dále sledovat tu tmavou linii svědectví, ani nebudeme prodlévat u hrozného obrazu soudu nad národem v důsledku jejich modlářství. Nyní jsou ve stavu, o kterém mluví prorok Ozeáš: „Za mnohé dny budou synové Izraelští bez krále, bez knížete, bez oběti, bez modly, bez efodu a terafim.“ (Ozeáš 3,4) „Nečistý duch /modlářství/“ od nich vyšel po dobu těchto „mnohých dnů“, aby se v budoucnu navrátil a vzal s sebou „sedm jiných duchů horších, nežli jest sám“ (Mat. 12,43-45) – samu dokonalost duchovní špatnosti. A potom přijdou na tento dlouho zavedený a hluboce vzpurný lid dny nesrovnatelného soužení– „čas soužení Jákobova“ (Jeremiáš 30,7).

Kapitola 6

Ale Bůh buď veleben, vysvobození přijde! Před obnoveným národem stojí ještě jasné dny – „dny nebe na zemi“ – jak nám říká tentýž prorok Ozeáš: „Potom pak obrátí se synové Izraelští a hledati budou Hospodina Boha svého i Davida krále svého; a předěšeni jsouce, poběhnou k Hospodinu a k dobrotě jeho v posledních časech.“ (Oz. 2,21.22; 3,5) Všechna Boží zaslíbení Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a Davidovi budou požehnaně naplněna. Všechny nádherné předpovědi proroků, od Izaiáše až k Malachiášovi, se slavně splní. Ano, jak zaslíbení, tak i proroctví budou doslovně a slavně uskutečněna obnovenému Izraeli v zemi Kanán; neboť „nemůže zrušeno býti písmo“ (Jan 10,35). Dlouhá, tmavá a hrozná noc bude následována tím nejjasnějším dnem, který se kdy zasvítil nad touto zemí. Dcera Siona se bude vyhřívat v jasných a požehnaných paprscích „Slunce spravedlnosti“ a „naplněna bude země známostí Hospodina, tak jako vodami moře naplněno jest“ (Iz. 11,9).

Bylo by skutečně rozkošným cvičením uvést na stránkách této knihy ty vroucí oddíly z proroků, které mluví o budoucnosti Izraele; ale o to se nemůžeme pokoušet. Není to zapotřebí a my máme před sebou povinnost, která, i když nám není tak milá nebo tak osvěžující pro čtenáře, se ukáže, jak vážně doufáme, být neméně užitečnou.

Je to tato povinnost: vést pozornost čtenáře (a pozornost celé Boží Církve) k praktickému použití oné vážné skutečnosti v historii Izraele, u které jsme tak dlouho prodlévali – skutečnosti, že se tak rychle a tak úplně vzdal pravdy ukázané v 5. Mojžíšově 6,4: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“

Kapitola 6

Možná, že uslyšíme dotaz: Jaký vztah má tato skutečnost k Boží Církvi? Věříme, že má velmi vážný dosah. A dále věříme, že bychom se velmi provinili vyhnutím se povinnosti vůči Kristu a Jeho Církvi, kdybychom na to nepoukázali. Víme, že všechny velké skutečnosti historie Izraele jsou pro nás plné naučení, plné napomenutí, plné varování. Je naší věcí, naší povinností starat se, abychom z nich měli užitek – dbát, abychom je správně studovali.

Nuže, když hledíme na historii Boží Církve jako na veřejné svědectví o Kristu na zemi, tu shledáváme, že sotva byla založena ve vší plnosti požehnání a výsad, které vyznačovaly začátek jejího bytí, hned se začala odklánět pryč právě od těch pravd, které byla zvláště odpovědná držet a vyznávat. Podobně jako Adam v zahradě Eden, jako Noé na obnovené zemi, jako Izrael v Kanánu, tak i Církev jako odpovědný správce Božích tajemství začala klopýtat a padat, hned jak byla postavena na své místo. Téměř okamžitě se začala vzdávat těch velkých pravd, které byly charakteristikami samé její existence a které měly odlišovat křesťanství ode všeho, co předcházelo. Už před očima apoštolů našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista začaly působit bludy a zla, které podkopávaly samé základy svědectví Církve.

A důkazy? Žel, máme jich smutně mnoho. Zde slyš slova požehnaného apoštola, jenž proléval více slz a více vzdychal nad zkázou Církve, než každý jiný člověk, který kdy žil. „Divím se,“ říká – a má se čemu divit – „ že jste tak rychle od toho, který vás povolal v milost Kristovu, uchýlili se k jinému evangeliu, které není jiné.“ (Gal. 1,6-7) – „Ó, nerozumní Galatští! Kdo vás očaroval, jimž byl před očima vykreslen Ježíš Kristus jako (mezi vámi) ukřižovaný?“ (Gal. 3,1) „Ale tehdy, když jste Boha neznali, jste sloužili těm, kteří od přirozenosti nejsou bohové. Nyní však, poněvadž jste poznali Boha, spíše ale jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky“ (Gal. 4,8-10) – takzvané křesťanské svátky, velmi působivé a vděčné pro náboženskou povahu, ale dle soudu apoštola, dle soudu Ducha Svatého to bylo prostě vzdávání se křesťanství a cesta zpět k uctívání model. „Bojím se o vás,“ – a není divu, když se dokázali tak rychle odvrátit od velkých charakteristických pravd nebeského křesťanství a zabývat se pověrčivým zachováváním tradic. „Bojím se o vás, zda jsem snad na vás nepracoval nadarmo.“ (Gal. 4,11) „Běželi jste dobře; kdo vás zadržel, abyste neposlouchali pravdu? To přemlouvání není od toho, který vás povolává. Trochu kvasu prokvasí celé těsto.“ (Gal. 5,7-9)

Kapitola 6

A to všechno za dnů apoštolových. Odklon byl dokonce rychlejší než v případě Izraele, neboť ten sloužil Hospodinu za dnů Jozueho a po všechny dny starších, kteří ho přežili. Ale ve smutné a pokořující historii Církve se nepříteli podařilo téměř okamžitě dát do mouky kvas, zasít mezi pšenici koukol. Ještě než apoštolové sami opustili jeviště, bylo zaseto semeno, které od té doby stále přinášelo své zhoubné ovoce a bude je přinášet, dokud andělští ženci nevyčistí pole.

Ale musíme z Písma podat další důkaz. Slyšme téhož inspirovaného svědka před závěrem jeho služby, jak vylévá své srdce svému milovanému synu Timoteovi procítěnými i vážnými slovy zároveň: „Víš snad o tom, že se odvrátili ode mne všichni, kteří jsou v Asii.“ (2. Tim. 1,15) A opět: „Kaž slovo Boží, ponoukej v čas neb ne v čas, tresci, žehři, napomínej, ve vší tichosti a učení. Neboť přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele. A odvrátí uši od pravdy a k básním obrátí.“ (2. Tim. 4,2-4)

Zde je svědectví muže, který jako moudrý stavitel položil základy Církve. A co bylo jeho vlastní osobní zkušeností? Byl, jako jeho velebený Mistr, ponechán sám, opuštěn těmi, kteří se kdysi shromažďovali kolem něho v čerstvosti, rozkvětu a horlivosti prvních dnů. Jeho široké, milující srdce bylo zlomeno požidovšťujícími učiteli, kteří se snažili podvrátit samé základy křesťanství a převrátit víru Božích vyvolených. Plakal nad cestami mnohých, kteří vyznávali, ale přesto byli „nepřátelé kříže Kristova“ (Fil. 3,18).

Krátce řečeno: Když apoštol Pavel hleděl ze svého vězení v Římě, viděl beznadějný vrak a zkázu vyznávající církve. Viděl, že se jí stane to, co se stalo lodi, na které plul do Říma – byla to cesta pozoruhodně významná a zobrazující smutnou historii církve v tomto světě.

Ale chceme čtenáři připomenout, že nyní pojednáváme jen o otázce církve jako odpovědného svědectví o Kristu na zemi. To musíme jasně vidět, jinak bychom velmi zbloudili ve svých myšlenkách o tomto předmětu. Musíme jasně rozlišovat mezi Církví jako tělem Krista a církví jako nositelem světla či svědectví ve světě. V prvním charakteru je selhání nemožné; ve druhém je zkáza úplná a beznadějná.

Církev jako Kristovo tělo, spojená se svou živou a oslavenou Hlavou v nebi skrze přítomnost a přebývání Ducha Svatého, nemůže nikdy selhat – nikdy nemůže být rozbita na kusy bouřemi a vlnobitími tohoto nepřátelského světa jako Pavlova loď. Je tak bezpečná jako Kristus sám. Hlava a tělo jsou jedno – tvoří nerozlučnou jednotu. Žádná moc země ani pekla – lidí ani ďáblů se nikdy nemůže dotknout nejslabšího a nejvíce v ústraní stojícího údu toho požehnaného těla. Všichni stojí před Bohem, všichni jsou pod Jeho milostivým okem v plnosti, kráse a příjemnosti Krista samého. Jako On je Hlava, tak my jsme údy – všechny údy dohromady – každý úd zvlášť. Všichni stojí v plném věčném výsledku Kristova skončeného díla na kříži. Není tu, ani tu nemůže být, otázka odpovědnosti. Hlava se učinila zodpovědnou za údy. Dokonale vyhověla každému nároku a každé odpovědnosti. Nezůstává nic než láska – láska, hluboká jako srdce Krista, dokonalá jako Jeho dílo, neměnící se jako Jeho trůn. Každá otázka, která by vůbec mohla vzniknout proti kterémukoli nebo proti všem údům těla Boží Církve, byla vznesena, byla zodpovězena a definitivně vyřízena mezi Bohem a Jeho Kristem na kříži. Všechny hříchy, všechny nepravosti, všechna přestoupení, všechna vina každého údu zvlášť i všech údů dohromady – ano, vše bylo tím nejplnějším a naprosto absolutním způsobem vloženo na Krista a Jím neseno. Bůh ve Svém neoblomném právu, ve Své nekonečné svatosti, ve Své věčné spravedlnosti jednal se vším, co by snad mohlo někdy nějakým způsobem stát v cestě plnému spasení, dokonalé blaženosti a věčné slávě každého z údů Kristova těla – Božího shromáždění. Každý úd je proniknut životem Hlavy; každý kámen v budově je oživen životem úhelného kamene. Všichni jsou spolu spojeni v moci pouta, které nemůže být nikdy – ano nikdy rozlomeno.

Kapitola 6

A nechť je jasně rozuměno tomu, že jednota Kristova těla je absolutně nerozlučná. To je ústřední bod, který musí být pevně držen a věrně vyznáván. Ale je zjevné, že nemůže být držen a vyznáván, není-li mu rozuměno a věřeno. A soudě z výrazů, které jsou někdy slyšet, když se mluví o tom předmětu, je skutečně velmi pochybné, zda lidé, kteří se takto vyjadřují, vůbec kdy uchopili Božím způsobem tu slavnou pravdu o jednotě Kristova těla – jednotě, udržované na zemi skrze přebývajícího Ducha Svatého.

Tak například někdy slyšíme, že lidé mluví o „trhání těla Kristova“. To je naprostý omyl. Taková věc je zcela nemožná. Reformátoři byli obžalováváni z toho, že trhají Kristovo tělo, když se obraceli zády k římskému systému. Jaké hrubé nepochopení! To prostě znamená tu nestvůrnou domněnku, že ona rozsáhlá masa mravního zla, bludu v učení, církevní zkaženosti a ponižující pověry měla být uznávána za tělo Krista!

Nikoli, čtenáři, nikdy nesmíme zaměňovat církevní systémy tohoto světa – antické, středověké nebo moderní; řecké, latinské, anglikánské; národní nebo lidové, ustavené nebo odklánějící se – s pravou Boží Církví, s tělem Krista. Pode vším nebem není dnes, a ani nikdy nebyl, žádný náboženský systém, ať má jakékoli jméno, který by měl nejmenší nárok na to, aby byl nazván „Boží Církví“ nebo „tělem Krista“. A v důsledku toho nemůže být nikdy správně nebo rozumně nazváno schismatem, či trháním Kristova těla, oddělení se od takových systémů. Ba naopak, je přímou povinností každého, kdo by chtěl věrně zachovávat a vyznávat pravdu o jednotě těla, aby se s jasným rozhodnutím oddělil od všeho, co se falešně samo nazývá církví. Jako schisma může být považováno pouze oddělení od těch, kteří se jasně a nepochybně shromažďují na půdě Božího Shromáždění.

Kapitola 6

Žádné křesťanské těleso si nyní nemůže nárokovat titul Kristova těla nebo Boží Církve. Údy tohoto těla jsou rozptýleny všude. Je třeba je hledat ve všech těch různých náboženských organizacích dnešních dnů, kromě těch, které popírají božství našeho Pána Ježíše Krista. Nemůžeme připustit myšlenku, že některý pravý křesťan by mohl dále navštěvovat místo, kde se jeho Pánu rouhají. Ale ačkoli si žádné křesťanské těleso nemůže nárokovat titul Božího Shromáždění, jsou všichni křesťané odpovědni, aby se shromažďovali na půdě tohoto Shromáždění a na žádné jiné.

A jsme-li dotázáni: Jak máme vědět, kde nalézt tuto půdu? Odpovídáme: „Jestliže by oko tvé sprostné bylo, všecko tělo tvé světlé bude.“ (Mat. 6,22) – „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, ten bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha.“ (Jan 7,17) – Je tu stezka (díky Bohu za ni), ačkoli ji „nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka, kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev“ (Job 28,7-8). Nejbystřejší přirozené oko nemůže tuto cestu vidět, ani na ni nemůže vkročit největší síla. Kde tedy je? Zde je: „Člověku pak“ – čtenáři a pisateli, každému, všem – „řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.“ (Job 28,28)

Ale je jiný výraz, který nezřídka slyšíme od lidí, od kterých bychom mohli očekávat větší porozumění, totiž: „odřezání údů Kristova těla“^³⁰. To rovněž, díky Bohu, je nemožné. Ani jeden úd Kristova těla nemůže být nikdy odloučen od Hlavy nebo pohnut z místa, do kterého byl začleněn skrze Ducha Svatého podle Božího věčného úmyslu a v moci dokonaného smíření našeho Pána Ježíše Krista. Všechny tři božské Osoby, které jsou jedno, ručí za věčné bezpečí toho nejslabšího údu těla a za udržení nerozlučné jednoty celku.

Jinak řečeno, je to pravda dnes, tak jako bylo pravda, když inspirovaný apoštol napsal čtvrtou kapitolu své Epištoly Efezským, že „jedno jest tělo“, jehož Hlavou je Kristus, jehož formující mocí je Duch Svatý a všichni věřící jsou jeho údy. Toto tělo je na zemi ode dne Letnic, je na zemi nyní a bude na zemi až do chvíle, která se tak rychle blíží, kdy Kristus přijde a vezme je do domu Svého Otce. Je to totéž tělo s ustavičným následnictvím údů, jako mluvíme o určitém regimentu armády její výsosti, že byl u Waterloo a nyní je posádkou v Aldershotu, ačkoli ani jeden muž v regimentu dnes se neobjevoval v té pamětihodné bitvě roku 1815.

Kapitola 6

Cítí čtenář ohledně toho nějakou těžkost? Možná to shledává těžkým, aby v přítomném stavu rozdělení a rozptýlení údů věřil a vyznával nerozdělenou jednotu celku. Možná se cítí nakloněn omezit použití Efezským 4,4 na dny, v nichž apoštol napsal ta slova, kdy křesťané byli zjevně jedno a kdy tu nebyla žádná myšlenka na to, že někdo je členem této církve nebo členem oné církve, protože všichni věřící patřili k jedné Církvi.^³¹

V odpověď musíme protestovat proti samotné myšlence na omezování Božího slova. Jak můžeme mít právo vydělovat jednu větu z Efezským 4,4-6 a říkat, že se má užít jen na dny apoštolů? Jestliže jedna věta má být tak omezena, proč ne všechny? Cožpak tu stále není „jeden Duch, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“? Chce to někdo zpochybnit? Jistěže ne. Nuže tedy z toho plyne, že tu je tak jistě jedno tělo, jako tu je jeden Duch, jeden Pán, jeden Bůh. Všichni jsou spolu úzce svázáni a není možné dotknout se jednoho, aniž bychom se dotkli všech. Nemáme větší právo popírat existenci jednoho těla, než máme právo popírat existenci Boha, poněvadž jeden a tentýž oddíl, který nám oznamuje jedno, nám oznamuje také to druhé.

Kapitola 6

Ale někteří se bezpochyby zeptají: Kde je toto jedno tělo vidět? Není to nesmyslné mluvit o takové věci tváří v tvář téměř nesčetnému počtu denominací křesťanstva? Naše odpověď je: Nemíníme se vzdát Boží pravdy proto, že tak mnozí velmi selhali v jejím uskutečňování. Cožpak Izrael naprosto neselhal v držení, vyznávání a uskutečňování pravdy o jednotě Božství? A byla ta slavná pravda v nejmenším dotčena jeho selháním? Nebylo to tak pravda, že je jeden Bůh, když na ulicích Jeruzaléma bylo mnoho modlářských oltářů a na střeše každého domu vystupoval oblak kadidla ke královně nebes, jako ve chvíli, kdy Mojžíš vyhlašoval celému shromáždění ta vznešená slova: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“? Veleben buď Bůh, Jeho pravda nezávisí na nevěrných, pošetilých cestách lidí. Stojí tu ve své vlastní božské nedotčenosti, září svou vlastní nebeskou, nezkalenou září přes nejhrubší lidská pochybení. Kdyby tomu tak nebylo, co bychom měli dělat? Kam bychom se měli obrátit? Anebo co by se s námi stalo? Ve skutečnosti je to tak, že kdybychom měli věřit jen té míře pravdy, kterou vidíme prakticky uskutečňovanou v cestách lidí, mohli bychom se v zoufalství vzdát a byli bychom nejbídnější ze všech lidí.

Ale jak má být pravda o jednom těle prakticky uskutečňována? Odmítnutím uznat jakýkoli jiný princip křesťanského společenství – jakýkoli jiný základ shromažďování. Všichni praví věřící by se měli shromažďovat na tom prostém základě, že jsou údy na těle Krista, a na žádném jiném. Měli by se shromažďovat v první den týdne u stolu Pána a lámat chléb jako údy jednoho těla, jak to čteme v 1. Korintským 10,17: „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ To je tak pravdivé a tak praktické dnes, jako to bylo, když apoštol psal shromáždění v Korintu. Jistě, v Korintu byla rozdělení, jako jsou rozdělení v křesťanstvu; ale to se žádným způsobem nedotýkalo Boží pravdy. Apoštol káral rozdělení – prohlašoval je za tělesná. Neměl žádný soucit s ubohou, nízkou myšlenkou, kterou někdy slyšíme doporučovanou, že rozdělení jsou dobrou věcí, působící soutěživou horlivost. Apoštol věřil, že jsou špatnou věcí – ovocem těla, dílem Satana.

Kapitola 6

Ani nejsme přesvědčeni, že by apoštol chtěl přijmout populární ilustraci, že rozdělení v Církvi jsou jako mnoho vojenských útvarů, každý s jinými výložkami, všechny bojující pod týmž hlavním velitelem. To by neobstálo ani na chvíli. Skutečně se to nedá použít, ale spíše to je jasné protiřečení tomu jasnému a důraznému výroku: „Jedno jest tělo.“

Čtenáři, toto je velmi slavná pravda. Hluboce ji zvažme. Dívejme se na křesťanstvo v jejím světle. Posuzujme své vlastní postavení podle ní. Jednáme na jejím základě? Vyjadřujeme ji u stolu Páně v každý den Páně? Buď ujištěn o tom, že činit to je naše svatá povinnost a vysoká výsada. Neříkej, že tu jsou těžkosti všeho druhu, mnoho kamenů úrazu v cestě, mnohé, co nás činí malomyslnými v jednání těch, kdo vyznávají, že se shromažďují právě na tom základu, o kterém mluvíme.

To vše je, žel, až příliš pravdivé. Musíme na to být připraveni. Ďábel nám bude házet prach do očí, abychom neviděli Boží požehnanou cestu pro Jeho lid. Ale nesmíme dbát na jeho namlouvání, ani se nechávat chytit jeho léčkami. Na cestě uskutečňování vzácné Boží pravdy vždy byly a vždy budou těžkosti. A možná že jedna z největších těžkostí se nalézá v neodpovídajícím chování těch, kteří vyznávají, že podle ní jednají.

Ale musíme vždy rozlišovat mezi pravdou a těmi, kdo ji vyznávají – mezi půdou a chováním těch, kdo na ní stojí. Samozřejmě že by tu měl být soulad, ale není. A proto jsme vedeni k tomu, abychom podle půdy soudili chování, nikoli abychom podle chování soudili půdu. Kdybychom viděli člověka, hospodařícího podle principů, o kterých víme, že jsou zdravé, ale sám by byl špatný hospodář, co bychom měli udělat? Samozřejmě bychom měli zavrhnout jeho způsob práce, ale přesto uznávat principy.

Nejinak se to má ve vztahu k pravdě, kterou máme před sebou. V Korintu byly skupinky, roztržky, bludy, zla všeho druhu. Co potom? Bylo třeba se vzdát Boží pravdy jako mýtu, jako něčeho, co nelze v praxi uskutečnit? Měli se Korintští shromažďovat na nějakém jiném principu? Měli se sami organizovat na nějaké nové půdě? Měli se shromažďovat kolem nového středu? Nikoli, díky Bohu! Jeho pravda neměla být opuštěna ani na chvilku, i kdyby Korint byl roztříštěn na deset tisíc sekt a horizont zakalen tisíci roztržkami. Tělo Krista je jedno. A apoštol prostě rozvinuje před nimi korouhev s tímto požehnaným nápisem: „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě údy.“ (1. Kor. 12,27 – přel.)

Kapitola 6

Nuže, tato slova byla adresována nejen „církvi, která jest v Korintu“, ale také „všechněm, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě, i jejich i našem“. Proto pravda o jednom těle je zůstávající a všeobecná. Každý pravý křesťan je zavázán ji uznávat a jednat na jejím základě a každé shromáždění křesťanů, ať se shromažďuje kdekoli, by mělo být místním vyjádřením této velké a nanejvýš důležité pravdy.

Snad se někdo zeptá, jak je možné říci některému shromáždění: „Vy jste tělo Kristovo.“? Nebyli tu snad svatí v Efezu, Kolossis a Filipis? Bezpochyby, a kdyby jim apoštol psal o témž předmětu, mohl by jim říci rovněž: „Vy jste tělo Kristovo.“ – Poněvadž byli místním vyjádřením těla. A nejen to, ale když by jim psal, měl by před svou myslí všechny svaté až do konce pozemské dráhy Církve.

Ale musíme pamatovat na to, že nebylo možné, aby apoštol napsal taková slova nějaké lidské organizaci, starověké či novodobé. Ne, ani kdyby se takové organizace, říkejte jim, jak chcete, sloučily do jedné, nemohl by o nich mluvit jako o „těle Krista“. Je třeba jasně rozumět tomu, že to tělo se skládá ze všech pravých věřících na tváři země. To, že se neshromažďují na té jedině Boží půdě, je jejich vážná ztráta a neúcta vůči Pánu. Ta vzácná pravda však trvá: „Jedno jest tělo.“ A to je Boží standard, jímž je třeba poměřovat každé církevní seskupení a každý náboženský systém pod sluncem.

Považujeme za potřebné mluvit poněkud plněji o božské stránce otázky Církve, abychom ochránili Boží pravdu před výsledky chybného pochopení, a také aby čtenář jasně rozuměl tomu, že když mluvíme o naprostém selhání a zkáze církve, hledíme na lidskou stránku předmětu. K ní se na chvíli musíme vrátit.

Není možné číst Nový zákon s klidnou a nepředpojatou myslí a nevidět, že Církev, jako odpovědné svědectví o Kristu na zemi, velmi podstatně a ostudně zklamala. Citovat všechny oddíly na důkaz tohoto tvrzení by doslovně zaplnilo malou knížku. Ale pohlédněme na druhou a třetí kapitolu knihy Zjevení, kde je Církev viděna pod soudem. V těchto vážných kapitolách máme to, čemu říkáme Bohem psaná historie Církve. Je vzato sedm sborů jako ilustrace různých fází historie Církve ode dne, kdy byla vytvořena v odpovědnosti na zemi, až do chvíle, kdy bude vyvržena z úst Pána jako něco naprosto nesnesitelného. Jestliže nevidíme, že tyto dvě kapitoly jsou prorocké i historické, oloupíme se o široké pole nejcennějšího poučení. Sami můžeme jen čtenáře ujistit, že žádná lidská řeč by nemohla náležitě vyjádřit to, co jsme nalezli ve Zjevení 2 a 3 v jejich prorockém pohledu.

Ale odvoláváme se na ně nyní jen jako na poslední z mnoha důkazů našeho tvrzení v Písmu. Vezměme dopis Efezu, právě tomu shromáždění, kterému apoštol Pavel napsal svou nádhernou Epištolu, ukazující nám tak požehnaně nebeskou stránku věcí, Boží věčný úmysl týkající se Církve – postavení a podíl Církve jako přijaté v Kristu a v Něm obdařené všemi duchovními požehnáními v nebeských místech. Zde není žádné selhání, ani myšlenka na něco takového, žádná možnost k tomu. Všechno tam je v Božích rukou. Rada je Jeho, dílo je Jeho. Je to Jeho milost, Jeho sláva, Jeho mocná síla, Jeho zalíbení, vše je založeno na krvi Krista. Není tam žádná otázka odpovědnosti. Byli jsme „mrtví v přestoupeních a hříších“, ale Kristus za nás zemřel. Postavil se v soudu tam, kde jsme měli být my. A Bůh ve Své svrchované milosti vstoupil na scénu a vzkřísil Krista z mrtvých a nás s Ním. Slavná skutečnost! Zde je všechno jisté a dané. Je to Církev v nebeských místech v Kristu, nikoli Církev na zemi pro Krista – je to Církev jako přijaté „tělo“, nikoli souzený svícen. Jestliže nevidíme ty dvě stránky této velké otázky, musíme se mnohému učit.

Kapitola 6

Ale je tu zemská stránka, stejně jako nebeská – lidská, stejně jako Boží – svícen, stejně jako tělo. Proto v soudcovské řeči ve Zjevení 2 čteme taková vážná slova, jako tato: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil.“ (Zj. 2,4)

Jak velmi odlišné! Nic takového není v Epištole Efezským; nic proti tělu, nic proti nevěstě, ale je tu něco proti svícnu. Světlo se už stalo matným. Sotva začalo svítit, hned bylo třeba použít kleště na knot.

A tak se hned na samém začátku začaly pronikavému oku Toho, který se procházel mezi těmi sedmi zlatými svícny, neklamně ukazovat známky úpadku. A když se dostaneme na konec a hledíme na poslední fázi stavu Církve – poslední etapu její zemské historie, jak je znázorněna Laodicií – není tu jediný paprsek záchrany. Případ je téměř beznadějný. Pán je venku za dveřmi: „Aj, stojím u dveří a tluku.“ (Zj. 3,20) Není to jako u Efezu: „Mám proti tobě.“ Všecko je špatné. Celé vyznávající těleso je blízké svému zavržení: „Vyvrhu tě z úst svých.“ (Zj. 3,16) On stále ještě prodlévá, buď pochváleno Jeho jméno, neboť On je vždy pomalý k tomu, aby opustil místo milosrdenství nebo aby se postavil na místo soudu. Připomíná nám to odchod slávy v počátečních kapitolách Ezechiele. Pohybovala se pomalu a odměřeným krokem, aby opustila dům, lid a zem: „Nebo když se byla zdvihla sláva Hospodinova a cherubínů k prahu domu, tedy naplněn byl dům tím hustým oblakem, a síň naplněna byla bleskem slávy Hospodinovy.“ – „I odešla sláva Hospodinova od prahu domu, a stála nad cherubíny.“ – a konečně: „I odešla sláva Hospodinova z prostředku města, a stála na hoře, která jest na východ městu.“ (Ezechiel 10,4.15; 11,23)

Kapitola 6

To je velmi dojímavé. Jak nápadný je rozdíl mezi tímto pomalým odchodem slávy a jejím rychlým vstupem v den Šalomounova zasvěcení domu ve 2. Paralipomenon 7,1. Pán chtěl rychle vejít do Svého příbytku uprostřed Svého lidu; pomalu jej opouštěl. Budeme-li mluvit podle způsobu lidí, byl vyhnán hříchy a beznadějnou nekajícností Svého pošetilého lidu.

Tak tomu je také s Církví. Ve druhé kapitole Skutků vidíme, jak Bůh rychle vstupuje do Svého duchovního domu. Přišel jako ženoucí se mocný vítr, aby naplnil dům Svou slávou. Ale ve třetí kapitole Zjevení vidíme Jeho postoj: Je venku. Ano, klepe. Prodlévá, ne s nějakou nadějí na celkovou obnovu, ale kdyby snad někdo „uslyšel hlas můj, a otevřel dveře“. Skutečnost, že On je vně, ukazuje, co je církev. Skutečnost, že klepe, ukazuje, kdo je On.

Kapitola 6

Křesťanský čtenáři, hleď, abys dobře rozuměl tomuto celému předmětu. Má to pro tebe velkou důležitost. Na všech stranách jsme obklopeni chybnými názory ohledně současného stavu a budoucího údělu vyznávající církve. Ty všechny musíme se svatou rozhodností hodit za svá záda a se svatým a obřezaným uchem a se zbožnou myslí naslouchat učení Svatého písma. To učení je tak jasné jako den o poledni. Vyznávající církev je beznadějná ruina a soud je u dveří. Přečti si Epištolu Judy; přečti si 2. Petra 2 a 3; čti 2. Timoteovi. Jen odlož tuto knížku a pozorně se podívej do těchto vážných míst Písma. Jsme přesvědčeni, že vstaneš od studia s hlubokým a naprostým přesvědčením, že před křesťanstvem nestojí nic jiného než hněv všemohoucího Boha. Jeho osud je vyjádřen tou krátkou, ale vážnou větou v Římanům 11,22: „I ty vyťat budeš.“

Ano, taková je řeč Písma: „Vyťat“ – „vyvržen z úst“. Vyznávající církev naprosto zklamala jako svědectví o Kristu na zemi. Jako Izrael, tak i Církev se bez víry vzdala právě té pravdy, kterou byla odpovědná držet a vyznávat. Sotva byl uzavřen kánon Písem Nového zákona, sotva opustili první pracovníci pole, hned nastala hustá tma a usadila se na celém vyznávajícím tělesu. Obrať se, kam chceš, procházej těžké svazky „otců“, jak jsou nazýváni, a nenajdeš stopu těch velkých charakteristických pravd našeho slavného křesťanství. Vše, vše bylo hanebně opuštěno. Tak jako Izrael v Kanánu opustil Pána kvůli Bálovi a Astarotě, tak Církev opustila čistou a vzácnou Boží pravdu pro dětinské bajky a smrtelné bludy. Ten rychlý odklon je naprosto ohromující. Ale bylo to přesně tak, jak apoštol Pavel varoval starší z Efezu: „Buďte tedy sebe pilni i všeho stáda, v němž Duch svatý ustanovil vás dohlížiteli, abyste pásli církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví. Nebo já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteří nebudou odpouštěti stádu. A z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedníky po sobě.“ (Skutky 20,28-30)

Jak opravdu žalostné! Svatí apoštolové našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, téměř následovaní „vlky hltavými“ a učiteli převrácených věcí. Celá Církev ponořená do husté tmy. Lampa božského zjevení téměř skrytá před zraky. Církevní zkaženost v každé formě. Kněžská nadvláda se vším svým hrozným doprovodem. Krátce: historie Církve – historie křesťanstva, je nejhroznější záznam, jaký kdy byl napsaný.

Díky Bohu, On Sebe nenechal bez svědectví. Tu a tam, čas od času, stejně jako v Izraeli za starých časů, vzbuzoval toho či onoho, aby o Něm mluvili. I uprostřed největší temnoty středověku se nad horizontem objevovaly nahodilé hvězdy. Albigenští, Waldenští a jiní byli Boží milostí uschopněni, aby pevně drželi Jeho Slovo a vyznávali Jeho jméno tváří v tvář temné a hrozné tyranii a krutosti Říma.

Kapitola 6

Pak v šestnáctém století přišlo to milostivé období, kdy Bůh vzbudil Luthera a jeho milované a ctěné spolupracovníky, aby kázali velkou pravdu o ospravedlnění z víry a aby dali vzácnou Boží knihu lidem v jejich rodném jazyku. Není v moci lidského jazyka vyjádřit požehnání té památné doby. Tisíce slyšely radostnou zvěst o spasení – slyšely, uvěřily a byly zachráněny. Tisíce, které dlouho úpěly pod nesnesitelnou tíží římské pověry, s hlubokou vděčností pozdravily nebeské poselství. Tisíce se shromáždily, aby s velkým zalíbením čerpaly vodu z těch studní inspirace, které byly po staletí zacpány papežskou nevědomostí a nesnášenlivostí. Požehnané lampě božského zjevení, tak dlouho ukrývané rukou nepřítele, bylo dovoleno, aby vrhala své paprsky na odpor tmě, a tisíce se radovaly z jejího nebeského světla.

Ale i když srdečně chválíme Boha za všechny slavné výsledky toho, co je obvykle nazýváno reformací v šestnáctém století, dělali bychom skutečně velmi vážnou chybu, kdybychom si představovali, že to bylo něco blížícího se obnově Církve v jejím původním stavu. Tomu to bylo vzdáleno, velmi vzdáleno. Luther a jeho společníci, máme-li soudit z jejich spisů – a mnohé z nich jsou vzácné –, nikdy zcela neuchopili Boží myšlenky o Církvi jako o těle Krista. Neporozuměli jednotě těla, přítomnosti Ducha Svatého ve shromáždění, jakož i Jeho přebývání v jednotlivém věřícím. Nikdy nepronikli k velké pravdě o službě v Církvi, její povaze, zdroji, síle a odpovědnosti. Nikdy se nedostali za myšlenku o lidské autoritě jako základu služby. Mlčeli ohledně zvláštní naděje Církve, totiž o příchodu Krista pro Jeho lid – o jasné jitřní Hvězdě. Nedokázali poznat vlastní dosah proroctví a ukázali se neschopnými správně rozdělovat slovo pravdy.

Nerozumějte nám špatně. Vzpomínka na ně nám je drahá. Jejich jména jsou známá v našich domácnostech. Byli to drazí, oddaní, vážní, požehnaní služebníci Krista. Kéž by mezi námi byli jim podobní v těchto dnech oživujícího papežství a bující nevěry. Nechtěli bychom se vzdát své lásky a úcty k Lutherovi, Melanchtonovi, Farelovi, Latimerovi a Knoxovi. Ti byli skutečně jasnými a zářícími světly ve svých dnech. A tisíce – ba miliony budou po celou věčnost děkovat Bohu za to, že žili, kázali a psali. A nejen to, ale když se na ně díváme v jejich soukromém životě i veřejné službě, zahanbí mnohé z těch, kteří byli obdařeni velkým rozsahem pravdy, kterou nadarmo hledáme v obsažných spisech reformátorů.

Ale když toto připouštíme, což rádi a vděčně činíme, jsme nicméně přesvědčeni, že ti milovaní a ctění služebníci Krista si nepřivlastnili, a proto nekázali a neučili, mnohé ze zvláštních a charakteristických pravd křesťanství; alespoň jsme tyto pravdy nenalezli v jejich spisech. Kázali vzácnou pravdu o ospravedlnění z víry. Dali lidem Svaté písmo. Nohama šlapali po mnohých nesmyslech římské pověry.

Kapitola 6

To vše skrze Boží milost činili a za vše to skláníme své hlavy v hluboké vděčnosti a chvále k Otci milosrdenství. Ale protestantismus není křesťanství. Ani takzvané církve reformace, ať národní nebo jiné, nejsou Boží Církev. Od toho jsou daleko. Hledíme zpět na běh osmnácti století a přes příležitostná oživení, přes ta jasná světla, která v různých dobách svítila na horizontu Církve – světla, která se jevila tím jasnější v kontrastu s obklopující je hlubokou temnotou, přes mnohá milostivá navštívení Ducha Božího jak v Evropě, tak i v Americe během minulého a nynějšího století – přes všechny tyto věci, za které velmi srdečně chválíme Boha, se vracíme s rozhodností k již dříve řečenému prohlášení, že vyznávající církev je beznadějný vrak; že křesťanstvo rychle spěchá dolů po nakloněné ploše k černotě tmy navěky. A ty vysoce obdařené země, kde bylo kázáno mnoho evangelikální pravdy, kde se Bible tiskly v milionech a evangelizační traktáty v ještě větším množství, budou přece pokryty hustou tmou – vydány mocnému klamu, aby věřily lži.

A potom? Co potom? Obrácený svět? Nikoli, ale souzená církev. Praví Boží svatí, rozptýlení v celém křesťanstvu – všechny pravé údy Kristova těla budou vzaty, aby se setkaly s přicházejícím Pánem – mrtví svatí budou vzkříšeni, živí proměněni v okamžení, a všichni budou společně vzati, aby byli provždy s Pánem. Potom dostoupí vrcholu tajemství nepravosti v osobě člověka hříchu – toho bezbožníka, Antikrista. Pán přijde a všichni Jeho svatí s Ním, aby vykonal soud nad šelmou, čili znovu ožilou římskou říší, a nad falešným prorokem – Antikristem – tím prvním na západě, druhým na východě.

To bude akt přímého soudu bez jakéhokoli soudního procesu, poněvadž jak šelma, tak i falešný prorok budou v přímé vzpouře a rouhavé opozici proti Bohu a Beránkovi. Potom přijde zasedání soudu nad žijícími národy, jak je zaznamenáno v Matouši 25,31-46.

Když takto všechno zlo bude potlačeno, Kristus bude vládnout ve spravedlnosti a v pokoji tisíc let. Světlá a požehnaná doba! Pravá sobota pro Izrael a pro celou zem – období, vyznačující se velkými skutečnostmi: Satan bude svázán a Kristus bude vládnout. Jak slavné skutečnosti! Již sama zmínka o nich působí, že srdce překypuje chválou a děkováním. Jaká potom bude realita!

Ale Satan bude uvolněn ze svého tisíciletého zajetí a bude mu dovoleno, aby učinil ještě jeden pokus protivit se Bohu a Jeho Kristu: „A když se vyplní tisíc let, propuštěn bude satan ze žaláře svého. I vyjde, aby sváděl národy, které jsou na čtyřech stranách země, Goga a Magoga, a aby je shromáždil k boji, kterýchžto počet jest jako písku mořského.^³² I vstoupili na širokost země a obklíčili stany svatých i to město milé, ale sestoupil oheň od Boha z nebe a spálil je. A ďábel, který je sváděl, uvržen jest do jezera ohně a síry, kdež jest i šelma i falešný prorok, a budou mučeni dnem i nocí na věky věků.“ (Zjevení 20,7-10)

Kapitola 6

Toto bude poslední Satanův pokus, ústící v jeho věčné zatracení. Potom bude soud mrtvých, „malých i velikých“ – zasedání soudu nad všemi těmi, kteří zemřou ve svých hříších, ode dnů Kaina až k poslednímu odpadlíkovi ve dnech tisícileté slávy. Strašný výjev! Žádné srdce nemůže pojmout, žádný jazyk – žádné pero vyjádřit jeho hroznou vážnost.

Nakonec je našim duším ukázán věčný stav – nové nebe a nová země, ve kterých bude přebývat spravedlnost po zlaté věky věčnosti.

Takové je pořadí událostí, jak je s veškerou možnou jasností ukázáno na stránkách inspirace. Podali jsme jejich krátký souhrn ve spojení s linií pravdy, u které jsme prodlévali – linií, která jak si jsme plně vědomi, není v žádném případě populární. Ale neodvažujeme se ji kvůli tomu neposkytnout. Naší věcí je zvěstovat celou Boží radu, nikoli hledat popularitu. Neočekáváme, že Boží pravda bude v křesťanstvu populární. Toho jsouce vzdáleni, snažili jsme se ukázat, že právě tak jako Izrael opustil pravdu, kterou byl odpovědný držet, tak vyznávající církev nechala vyklouznout všechny ty velké pravdy, které charakterizují křesťanství Nového zákona. A můžeme čtenáře ujistit, že naším jediným cílem, když sledujeme tuto linii důkazů, je podnítit srdce všech pravých křesťanů k vědomí o ceně všech těch pravd a k cítění jejich odpovědnosti nejen ty pravdy přijmout, ale snažit se o jejich plnější uskutečňování a smělejší vyznávání. Toužíme vidět, aby v těchto závěrečných hodinách historie Církve na zemi byli vzbuzeni lidé, kteří půjdou v pravé duchovní síle a budou s energií zvěstovat ty dlouho zapomenuté pravdy Božího evangelia. Kéž Bůh ve Svém velkém milosrdenství ke Svému lidu takové vzbudí a vyšle je. Kéž Pán Ježíš klepe stále hlasitěji na dveře, tak aby mnozí uslyšeli a otevřeli Mu podle touhy Jeho milujícího srdce a okusili požehnání hlubokého osobního obecenství s Ním, když budou čekat na Jeho příchod.

Bůh buď veleben, není tu žádné omezení pro požehnání jednotlivé duše, která slyší Kristův hlas a otevře dveře. A to, co je pravdivé o jednom, je pravdivé o stech nebo tisících. Jen buďme skuteční a prostí a praví, pociťující a uznávající svou naprostou slabost a nicotnost, dávajíce stranou všechnu domýšlivost a prázdnou důležitost, nehledajíce být něčím anebo něco vytvořit, ale pevně držíce Kristovo slovo a nezapírajíce Jeho jméno, nacházejíce své šťastné místo u Jeho nohou, svůj uspokojující podíl v Něm samém a svou skutečnou radost ve službě Jemu jakýmkoli malým způsobem. Tak půjdeme kupředu v souladu, s láskou a šťastně pospolu, nalézajíce svůj společný střed v Kristu a svůj společný předmět ve snaze posílit Jeho věc a zvýšit Jeho slávu. Kéž by tomu tak bylo se vším milovaným lidem Páně v našich dnech! Pak bychom mohli říkat jiné věci a světu kolem sebe poskytovat jiný pohled. Kéž Pán oživí Své dílo!

Kapitola 6

Čtenáři se možná zdá, že jsme daleko zabloudili od šesté kapitoly 5. Mojžíšovy knihy. Ale musíme mu jednou provždy připomenout, že naši pozornost vyžaduje nejen to, co každá kapitola obsahuje, ale také to, co připomíná a naznačuje. A dále smíme dodat, že když se posadíme ke psaní, je čas od času naším jedním přáním, abychom byli Božím Duchem vedeni do té části pravdy, která může být vhodná pro potřebu všech našich čtenářů. Když je jen milované Kristovo stádo syceno, vyučováno a potěšováno, nestaráme se, zda to je pomocí dobře propojených poznámek, nebo jednotlivých odloučených částí.

Nyní budeme pokračovat v naší kapitole.

Když Mojžíš položil velký základ pravdy, obsažené ve čtvrtém verši: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest,“ pokračuje a zdůrazňuje shromáždění jejich svatou povinnost ve vztahu k tomu Požehnanému. Nejenže tu byl Bůh, ale byl to jejich Bůh. Ráčil se s nimi spojit smlouvou. Vykoupil je, nesl je na orlích křídlech a přivedl je k Sobě samému, aby byli Jeho lidem a aby On byl jejich Bohem.

Kapitola 6

Požehnaná skutečnost! Požehnaný vztah! Ale Izraeli muselo být připomenuto jednání, které se náleží pro takový vztah – jednání, které mohlo plynout jen z milujícího srdce. „Proto milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své.“ (5. Mojžíšova 6,5) Zde spočívá tajemství všeho praktického náboženství. Bez toho je pro Boha všechno bez ceny. „Dej mi, synu můj, srdce své.“ (Přísloví 23,26) Tam, kde je dáno srdce, bude vše dobré. Srdce může být přirovnáno k regulátoru v hodinách, který působí na vlásek a vlásek působí na hlavní pero a hlavní pero působí na ručičky, které se pohybují kolem ciferníku. Jdou-li vaše hodiny špatně, nebude k ničemu, přestaví-li se jen ručičky, musíte se dotknout regulátoru. Bůh hledá skutečné dílo srdce, buď Jeho jméno velebeno! Jeho Slovo nám říká: „Synáčkové moji, nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. J. 3,18)

Jak bychom Mu měli děkovat za taková dojemná slova! Zjevují nám Jeho vlastní milující srdce. Jistě, On nás miluje skutkem a pravdou, a On nemůže být spokojen s ničím jiným, ať v našich cestách s Ním nebo v našich cestách s druhými. Vše musí plynout přímo ze srdce.

„A budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém.“ (5. Mojžíšova 6,6) Budou u samého zdroje všech východů života. To je zvláště vzácné. Cokoli je v srdci, vychází skrze rty do života. Jak je potom důležité mít srdce plné Božího slova – tak plné, že nebudeme mít žádné místo pro marnosti a pošetilosti tohoto přítomného zlého světa. Tak bude naše řeč vždy v milosti, kořeněná solí. „Z hojnosti srdce ústa mluví.“ (Mat. 12,34) Proto můžeme soudit na to, co je v srdci, podle toho, co vychází z úst. Jazyk je orgán srdce – orgán člověka. „Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“ (Mat. 12,35) Když je srdce skutečně ovládané Božím slovem, pak celý charakter zjevuje požehnaný výsledek. Musí tomu tak být, poněvadž srdce je hlavním pramenem celého našeho mravního stavu. Leží ve středu všech mravních vlivů, které ovládají naši osobní historii a utvářejí praktický život.

Ve všech částech Boží knihy vidíme, jak velkou důležitost Bůh přikládá postoji a stavu srdce vzhledem k Sobě a ke Svému Slovu, což je jedno a totéž. Když srdce je opravdové k Němu, bude jistě vše správné. Ale na druhé straně shledáme, že kde srdce chladnou a stávají se bezstarostnými vzhledem k Bohu a Jeho pravdě, tam dříve nebo později dojde k otevřenému opuštění stezky pravdy a spravedlnosti. Proto má Barnabášovo napomenutí věřícím v Antiochii velikou sílu a cenu: „Napomínal všech, aby v úmyslu srdce trvali v Pánu.“ (Sk. 11,23)

Kapitola 6

Jak je toto napomenutí potřebné nyní i vždycky! Tento „úmysl srdce“ je Bohu velmi vzácný. Je to právě to, co se odvážíme nazvat velkým mravním regulátorem. Dodává to křesťanskému charakteru milé vážnosti, o kterou bychom my všichni měli velmi stát. Je to božský lék proti chladu, mrtvosti a formálnosti, které Bůh tak nenávidí. Vnější život může být velmi korektní a vyznání víry velmi pravověrné. Ale jestliže chybí vážný úmysl srdce – láskou působená příchylnost celé morální bytosti k Bohu a Jeho Kristu, vše je naprosto bezcenné.

Duch Svatý nás vyučuje skrze srdce. Proto se apoštol modlil za svaté v Efezu, aby měli „osvícené oči srdce“ [καρδιας, nikoli διανοιας], a opět: „…, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ (Ef. 1,18; 3,17)

Tak vidíme, jak celé Písmo je v dokonalém souladu s napomenutím, zaznamenaným v naší kapitole: „A budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém.“ Jak blízko by je toto drželo u jejich Boha smlouvy! Jak bezpeční by byli před vším zlem, a zvláště před tím ohyzdným zlem modlářství – jejich národním hříchem, jejich hroznou náklonností! Kdyby jen vzácná Pánova slova nalezla své správné místo v jejich srdcích, bylo by málo obav z Bále, Chámosa nebo Astaroty. Slovem: všechny modly pohanů by našly své správné místo a bylo by na ně pohlíženo v jejich skutečné ceně, kdyby jen bylo slovu Pána dovoleno, aby přebývalo v srdci Izraele.

A zde budiž poznamenáno, jak krásně toto vše charakterizuje 5. Mojžíšovu knihu. Není to tolik věc dodržování určitého pořádku, dodržování náboženských úkonů, obětování obětí nebo ceremonií. Všechny tyto věci měly bezpochyby své místo, ale v žádném případě nejsou v 5. Mojžíšově knize nadřazenou nebo hlavní věcí. Nikoli, SLOVO je zde tou nejdůležitější věcí. Slovo Páně v srdci Izraele.

Čtenář musí uchopit tuto skutečnost, jestliže si skutečně přeje mít klíč k té milé 5. Mojžíšově knize. Není to kniha o ceremoniálu. Je to kniha o morálce a milující poslušnosti. Téměř v každé své části učí té neocenitelné lekci, že srdce, které miluje, cení si a ctí Boží slovo, je připravené ke každému skutku poslušnosti, ať je to obětování oběti nebo dodržování nějakého dne. Mohlo se stát, že některý Izraelita se bude nacházet na místě nebo v okolnostech, kde přísné dodržování obřadů a ceremonií nebude možné, ale nikdy nemohl být na místě nebo v okolnostech, ve kterých by s uctivostí nemohl milovat a poslouchat Boží slovo. Ať jde kamkoli – nechť je jako zajatec veden do vyhnanství do končin země, nic mu nemůže vzít jeho vysokou výsadu, že může vyslovit ona požehnaná slova: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (Žalm 119,11)

Kapitola 6

Vzácná slova! Ve svém malém rozsahu obsahují tu velkou zásadu 5. Mojžíšovy knihy, a můžeme dodat, velkou zásadu života z Boha za všech časů a na všech místech. Ta nikdy nemůže ztratit svou mravní sílu a hodnotu: vždy platí. Byla pravdivá ve dnech patriarchů, pravdivá pro Izrael v zemi, pravdivá pro Izrael rozptýlený až do končin země, pravdivá pro Církev jako celek, pravdivá pro každého jednotlivého věřícího uprostřed beznadějné zkázy Církve. Slovem, poslušnost je vždy svatou povinností stvoření a vysokou výsadou – prostá, nepochybující, naprostá poslušnost Slova Pána. To je nevýslovné milosrdenství, za které jistě můžeme chválit našeho Boha dnem i nocí. Dal nám Své Slovo, buď velebeno Jeho jméno, a napomíná nás, abychom nechávali to Slovo v sobě bohatě přebývat – přebývat v našich srdcích a vykonávat jeho svatý vliv na celý náš život a charakter.

„A budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. A uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých.“ (5. Mojžíšova 6,6-9)

To vše je dokonale krásné. Boží slovo skryté v srdci, plynoucí ven v laskavém naučení dětem a ve svaté rozmluvě uprostřed rodiny, svítící ven do všech aktivit denního života. Tak všichni, kteří přišli dovnitř bran nebo vstoupili do domu, mohli vidět, že Boží slovo je standardem pro každého, pro všechny a pro všechno.

Tak tomu bylo s Izraelem za staré doby, a tak by tomu mělo být s křesťany nyní. Ale je tomu tak? – Jsou naše děti takto vyučovány? – Je to naším ustavičným úmyslem, předkládat Boží slovo ve vší jeho nebeské přitažlivosti jejich mladým srdcím? – Vidí jeho světlo vyzařovat v našem denním životě? – Vidí jeho vliv na naše zvyky, naši povahu, na jednání v rodině, na naše jednání v zaměstnání? To je to, co rozumíme přivázáním Slova jako znamení na rukou, mít je jako náčelník mezi svýma očima, napsáním na veřejích domu a na branách.

Čtenáři, je tomu tak s námi? Málo užitku přinese, když se pokoušíme učit své děti Božímu slovu, jestliže náš život není tím Slovem ovládán. Nevěříme v učinění požehnaného Slova Božího pouhou učebnicí pro naše děti. Když tak činíme, znamená to proměnit milou výsadu v unavující dřinu. Naše děti by měly vidět, že žijeme v samé atmosféře Písma, že ono tvoří předmět našich rozmluv, když sedíme uprostřed rodiny ve chvílích našeho odpočinku.

Žel, jak málo tomu tak je! Nemusíme být hluboce pokořeni v Boží přítomnosti, když uvažujeme o všeobecném charakteru a tónu našeho mluvení u stolu a v rodinném kruhu? – Jak málo toho tam je z 5. Mojžíšovy 6,7! – Jak mnoho je tam „bláznového mluvení a šprýmování, kteréžto věci jsou nenáležité“ (Ef. 5,4)! – Kolik zlého mluvení o našich bratřích, o našich sousedech, našich spolupracovnících! – Jak mnoho bezdůvodných pomluv! – Kolik bezcenné společenské konverzace!

Kapitola 6

A odkud toto vše přichází? Prostě ze stavu srdce. Boží slovo, přikázání a řeči našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista nepřebývají v našem srdci. A proto nevystupují a neplynou ven živými proudy milosti a vzdělání.

Chce snad někdo říci, že křesťanům není třeba dbát na tyto věci? Pak nechť zváží následující prospěšná a napravující slova: „Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale jest-li jaká dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům.“ (Ef. 4,29) A opět: „Naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmech a v chválách a v písničkách duchovních, zpívajíce a plesajíce v srdcích svých Pánu, díky činíce vždycky ze všeho ve jménu Pána našeho Ježíše Krista Bohu a Otci.“ (Ef. 5,18-20)

Tato slova byla adresována svatým v Efezu, a zcela jistě bychom k nim měli s pilností obrátit svá srdce. Asi si málo uvědomujeme, jak hluboce a ustavičně chybujeme v udržování zvyku duchovního mluvení. Zejména uprostřed rodiny a v obyčejném styku je tato chyba zvlášť zjevná. Odtud pramení potřeba těchto slov napomenutí, která jsme právě napsali. Je zřejmé, že Duch Svatý napřed viděl tu potřebu a milostivě jí předcházel. Slyšte, co říká „těm kteří jsou v Kolosis, svatým a věrným bratřím“: – „Pokoj Boží vítěziž v srdcích vašich, k němuž i povoláni jste v jednom těle; a buďte vděčni. Slovo Kristovo přebývej ve vás bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci svém Pánu.“ (Kol. 1,2; 3,15-16)

Milý obraz všedního křesťanského života! Je jen plnějším a vyšším rozvinutím toho, co máme v naší kapitole, kde je Izraelita viděn uprostřed své rodiny. Boží slovo plyne z jeho srdce v naučeních lásky k jeho dětem, je viděn ve svém každodenním životě, ve svém jednání doma i venku pod posvěceným vlivem slov Pána.

Milovaný křesťanský čtenáři, netoužíme vidět více z toho všeho v našem středu? Není to občas velmi zarmucující a velmi pokořující, když pozorujeme způsob hovoru, který převládá v našich rodinách? Nemuseli bychom se někdy červenat, kdybychom mohli vidět své mluvení reprodukované tiskem? Jaký tu je lék? Zde je: srdce, naplněné Kristovým pokojem, slovem Krista, Kristem samým; nic jiného nepomůže. Musíme začít u srdce. A tam, kde ono je zcela zaměstnáno nebeskými věcmi, budeme vidět velmi krátký proces se všemi pokusy o zlé a bláznové mluvení a o šprýmování.

„A když tě uvede Hospodin Bůh tvůj do země, kterou s přísahou zaslíbil otcům tvým, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji tobě dá, i města veliká a výborná, kterých jsi nestavěl, a domy plné všech dobrých věcí, kterých jsi nenaplnil, a studnice vykopané, kterých jsi nekopal, a vinice i olivoví, jichž jsi neštípil, a jedl bys a nasytil se; varuj se, abys nezapomenul na Hospodina, který tě vyvedl ze země Egyptské, z poroby těžké.“ (5. Mojžíšova 6,10-12)

Kapitola 6

Uprostřed všech požehnání, milých věcí a výsad země Kanán měli pamatovat na Toho, jenž byl milostivý a věrný, jenž je vykoupil ze země otroctví. Stále měli také pamatovat, že všechny ty věci byly Jeho svobodným darem. Země se vším, co obsahovala, jim byla udělena na základě Jeho zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vystavěná města a zařízené domy, prýštící studny, plodné vinice a olivové sady, vše připravené pro jejich ruku jako svobodný dar svrchované milosti a smlouvy milosrdenství. Vše, co museli udělat, bylo ujmout se v prosté víře vlastnictví a vždy mít na paměti v myšlenkách svého srdce štědrého Dárce toho všeho. Měli o Něm přemýšlet a nalézat v Jeho vykupující lásce pravou pohnutku k životu v milující poslušnosti. Kamkoli obrátili své oči, hleděli na znamení Jeho veliké dobrotivosti – na bohaté ovoce Jeho obdivuhodné lásky. Každé město, každý dům, každá studna, každá vinice, oliva a fíkovník mluvily k jejich srdcím o hojné milosti Pána a podávaly podstatný důkaz o Jeho neměnné věrnosti vůči Jeho zaslíbení.

„Hospodina Boha svého báti se budeš a jemu sloužiti, a ve jméno jeho přísahati. Neodejdeš po bozích cizích, z bohů jiných národů, kteří vůkol vás jsou (nebo Bůh silný, horlivý, Hospodin tvůj uprostřed tebe jest), aby se neroznítila prchlivost Hospodina Boha tvého na tebe, a shladil by tě ze svrchku země.“ (5. Mojžíšova 6,13-15)

Kapitola 6

Před shromáždění jsou v naší kapitole postaveny dvě velké pohnutky, totiž „láska“ v 5. verši a „bázeň“ v 13. verši. Ty nalézáme v celém Písmu. A jejich důležitost pro vedení života a utváření charakteru nelze dostatečně vysoko cenit. „Počátek moudrosti je bázeň Hospodina.“ (Žalm 111,10) Jsme napomínáni, abychom chodili „v bázni Hospodinově celý den“ (Přísl. 23,17). Je to velká mravní ochrana proti všemu zlu. „Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.“ (Job 28,28)

Boží kniha oplývá oddíly, ukazujícími v každé možné formě nesmírnou důležitost Boží bázně. „Jak,“ říká Josef, „bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?“ (1. M. 39,9) Člověk, který ze zvyklosti chodí v Boží bázni, je ochráněn před každou formou mravní zkaženosti. Trvalé uskutečňování Boží přítomnosti se musí ukázat jako účinný štít proti každému pokušení. Jak často shledáváme, že přítomnost některé skutečně svaté a duchovní osoby je léčivou překážkou pro duchovní lehkomyslnost a pošetilost. A jestliže takový je mravní vliv smrtelníka, jako jsme my, oč mnohem mocněji jím bude uskutečňovaná Boží přítomnost!

Křesťanský čtenáři, věnujme vážnou pozornost této závažné věci. Snažme se žít ve vědomí, že jsme v bezprostřední Boží přítomnosti. Tak budeme ochráněni před tisíci formami zla, kterému jsme den za dnem vystaveni a pro které, žel, máme předem sklony. Vědomí o tom, že Boží oko na nás spočívá, bude mít na náš život a naše chození mnohem větší vliv, než přítomnost všech svatých na zemi a všech andělů v nebi. – Nemluvili bychom falešně. – Nemohli bychom mluvit zlé věci o našem bratrovi nebo sousedovi. – Nemohli bychom nevlídně mluvit o nikom, kdybychom se jen cítili v Boží přítomnosti. Slovem, svatá bázeň Páně, o které Písmo tolik mluví, by působila jako to nejpožehnanější omezení zlých myšlenek, zlých slov, zlých cest, zla v každém tvaru a formě.

Nadto by nás vedla k tomu, abychom byli velmi reální a nefalšovaní ve všem, co říkáme a děláme. Je při nás smutně mnoho pokrytectví a nesmyslnosti. Často říkáme mnohem více, než cítíme. Nejsme čestní. Nemluvíme každý pravdu se svým bližním. Vyjadřujeme city, které nejsou pravým cítěním srdce. Jednáme vůči sobě pokrytecky.

Všechny tyto věci jsou smutným důkazem toho, jak málo žijeme, pohybujeme se a zdržujeme se v Boží přítomnosti. Kdybychom jen měli stále na mysli, že Bůh nás slyší a vidí – slyší každé naše slovo a vidí každou naši myšlenku, každou naši cestu, jak jinak bychom se chovali! – Jakou svatou bdělost bychom měli udržovat nad svými myšlenkami, svými náladami a svými jazyky! – Jakou čistotu srdce a mysli! – Jakou pravdivost a upřímnost ve všem svém jednání s našimi bližními! – Jakou skutečnost a prostotu ve svém chování! – Jakou šťastnou svobodu od vší strojenosti, předstírání a okázalosti! – Jaké vysvobození od každé formy obírání se sebou samými! – Ach, kéž bychom každý z nás žili v hlubokém pocitu o Boží přítomnosti! Kéž bychom chodili po celý den v bázni Páně!

A potom pocítit nutící vliv Jeho lásky! – Být vedeni ke všem těm svatým činnostem, ke kterým láska vždy vede! – Nacházet své zalíbení v činění dobrého! – Okoušet duchovní luxus činit srdce radostnými! – Ustavičně myslet na to, jak být užitečný! – Žít blízko zdroje Boží lásky, takže budeme proudy osvěžení uprostřed tohoto žíznivého jeviště – paprsky světla uprostřed mravní temnoty kolem sebe! „Láska Kristova,“ říká požehnaný apoštol, „nutí nás, jakožto ty, kteří tak soudíme, že poněvadž jeden za všechny umřel, tedy všichni zemřeli. A že za všechny umřel, aby ti, kteří živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, který za ně umřel i z mrtvých vstal.“ (2. Kor. 5,14-15)

Kapitola 6

Jak je to vše mravně milé! Kéž by to bylo plněji uskutečňováno a věrněji mezi námi ukazováno! Kéž Boží bázeň a láska jsou ustavičně v našich srdcích ve vší své požehnané moci a utvářejícím vlivu, aby tak náš denní život zářil k Jeho chvále a skutečnému užitku, k potěšení a požehnání všech, kdo s námi přijdou do styku, ať soukromě nebo na veřejnosti. Kéž to Bůh pro Krista ve Svém nekonečném milosrdenství daruje!

Šestnáctý verš naší kapitoly vyžaduje zvláštní pozornost: „Nebudete pokoušeti Hospodina Boha svého, jako jste pokoušeli v Massah.“ Tato slova byla citována naším velebeným Pánem, když byl Satanem pokoušen, aby se vrhl z vrcholu chrámu dolů: „Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil ho na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil.“ (Matouš 4,5-6)

To je velmi pozoruhodný oddíl. Ukazuje, jak Satan umí citovat Písmo, když se to hodí jeho úmyslům. Ale vynechává velmi důležitou větu: „Aby tě ostříhali na všech cestách tvých.“ Nuže, netvořilo žádnou část Kristových cest, aby se vrhl z vrcholu chrámu. To nebyla cesta poslušnosti. Neměl od Boha žádný příkaz, aby takovou věc udělal, a proto ji odmítl udělat. Neměl žádnou potřebu pokoušet Boha – vystavovat Ho zkoušce. Jako člověk měl dokonalou důvěru v Boha – naprosto plné ujištění o Jeho ochraně.

Kapitola 6

Nadto nechtěl opustit stezku poslušnosti proto, aby prokázal Boží péči o Sebe. A v tom nás učí velmi cenné lekci. Můžeme vždy počítat s Boží ochraňující rukou, když jdeme cestou poslušnosti. Ale jestliže chodíme po cestě, kterou jsme si sami zvolili – jestliže hledáme vlastní záliby a vlastní zájmy, vlastní cíle nebo předměty, pak mluvit o spoléhání na Boha by znamenalo prostě zlou troufalost.

Bůh je bezpochyby velmi milosrdný, velmi milostivý a Jeho laskavé milosrdenství je nad námi i tehdy, když nejdeme cestou poslušnosti. Ale to je naprosto jiná věc a ponechává to zcela nedotčené tvrzení, že s Boží ochranou můžeme počítat jen tehdy, když naše nohy jsou na cestě poslušnosti. Jestliže si křesťan vyjede pro zábavu lodí nebo se pracně šplhá přes Alpy jen kvůli vyhlídkám, má právo věřit, že se Bůh o něho stará? Nechť svědomí dá odpověď. Jestliže nás Bůh volá, abychom se plavili přes rozbouřené jezero a kázali evangelium, jestliže nás vyzývá, abychom přešli Alpy v nějaké zvláštní službě pro Něho, pak se jistě smíme poručit Jeho mocné ruce, aby nás chránila před vším zlým. Ta velká věc pro nás všechny je, abychom byli na svaté cestě poslušnosti. Ta může být úzká, drsná a osamělá. Ale je to cesta zastíněná křídly Všemohoucího a osvětlená světlem Jeho souhlasícího obličeje.

Ještě než se obrátíme pryč od předmětu, navozeného 16. veršem, chtěli bychom krátce poukázat na zajímavou a poučnou skutečnost, že náš Pán ve Své odpovědi Satanovi si nikterak nevšímá jeho špatného citování Žalmu 91,11. Pečlivě si této skutečnosti všimněme a snažme se mít ji na mysli. Místo aby nepříteli řekl: Vynechal jsi velmi důležitou část oddílu, který jsi citoval, On prostě cituje jiný oddíl jako oprávnění pro Své vlastní jednání. Tak porazil pokušitele a tak nám zanechal požehnaný příklad.

Zaslouží si naši zvláštní poznámku, že Pán Ježíš Kristus neporazil Satana v síle Své božské moci. Kdyby to tak učinil, nemohl by být pro nás příkladem. Ale když Ho vidíme, jak jako člověk užívá Slovo jako Svou jedinou zbraň, a tak dobývá slavného vítězství, je naše srdce povzbuzeno a potěšeno. A nejen to, ale učíme se velmi vzácné lekci ohledně toho, jak my v naší sféře a naší míře máme jednat ve střetu. Člověk Kristus Ježíš zvítězil prostou závislostí na Bohu a poslušností Jeho Slova.

Kapitola 6

Jak požehnaná skutečnost! Skutečnost, plná potěšení a útěchy pro nás. Satan nemohl dělat nic s Tím, jenž chtěl jednat jen na základě Boží autority a v moci Ducha. Ježíš nikdy nečinil Svou vlastní vůli, ačkoli jak víme (buď velebeno Jeho svaté jméno) Jeho vůle byla absolutně dokonalá. Sestoupil z nebe, jak nám On sám říká v Janu 6, ne aby činil Svou vlastní vůli, ale vůli Otce, který Ho poslal. Byl dokonalým služebníkem od začátku až do konce. Jeho pravidlem jednání bylo Boží slovo. Jeho síla k jednání byl Duch Svatý. Jeho jedinou pohnutkou pro jednání byla Boží vůle. Proto kníže tohoto světa neměl v Něm nic. Satan Ho nemohl žádnou ze svých chytrých léček odvést z cesty poslušnosti či z místa závislosti.

Křesťanský čtenáři, uvažujme o těchto věcech. Hluboce je zvažujme. Mějme na paměti, že náš velebený Pán a Mistr nám zanechal příklad, abychom chodili v Jeho šlépějích. Kéž bychom v nich chodili pilněji po tu malou chvíli, která ještě zbývá. Kéž bychom skrze milostivou službu Ducha Svatého plněji vstupovali do té velké skutečnosti, že jsme povoláni, abychom chodili tak, jako chodil Ježíš. On je naším velkým Příkladem ve všech věcech. Studujme Ho hlouběji, tak abychom Ho mohli věrněji napodobovat.

Nyní uzavřeme tento protáhlý oddíl citováním pro čtenáře posledního odstavce kapitoly, u které právě prodléváme. Je to oddíl zvláštní plnosti, hloubky a moci a udivujícím způsobem charakterizuje celou 5. Mojžíšovu knihu.

„Pilně ostříhejte přikázání Hospodina Boha svého a svědectví jeho, i ustanovení jeho, která přikázal tobě. A čiň to, co pravého a dobrého jest před očima Hospodinovýma, aby tobě dobře bylo, a vejda, abys dědičně obdržel zemi výbornou, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům tvým, aby vypudil všecky nepřátele tvé od tváři tvé, jakož mluvil Hospodin. Když by se potom syn tvůj otázal tebe, řka: Co jsou to za svědectví a ustanovení i soudy, které přikázal Hospodin Bůh náš vám? Tedy díš synu svému: Služebníci jsme byli Faraonovi v Egyptě, i vyvedl nás Hospodin z Egypta v ruce silné. A činil Hospodin znamení a zázraky veliké a škodlivé v Egyptě proti Faraonovi a proti všemu domu jeho před očima našima. Nás pak vyvedl odtud, aby uvedl nás, a dal nám zemi, kterou s přísahou zaslíbil otcům našim. Proto přikázal nám Hospodin, abychom ostříhali všech ustanovení těchto, bojíce se Hospodina Boha svého, aby nám dobře bylo po všecky dny, a aby zachoval nás při životu, jak to činí i v dnešní den. A spravedlnost míti budeme, když ostříhati budeme a činiti všecka přikázání tato před Hospodinem Bohem svým, jakož přikázal nám.“ (5. Mojžíšova 6,17-25)

Jak je Boží slovo předkládáno duši na každé stránce a v každém odstavci této knihy! Je velkým předmětem na srdci a ve všech řečech ctihodného vydavatele zákona. Je jeho velkým cílem vyvýšit Boží slovo ve všech jeho pohledech, ať ve formě svědectví, přikázání, ustanovení nebo soudů; a vyzvednout mravní důležitost, ba naléhavou nutnost pilné a vážné poslušnosti z celého srdce na straně lidu. „Pilně ostříhejte přikázání Hospodina Boha svého a svědectví jeho, i ustanovení jeho.“ A opět: „A čiň to, což pravého a dobrého jest před očima Hospodinovýma.“

Kapitola 6

To vše je mravně velmi milé. Máme zde před očima ukázány ony věčné principy, kterých se žádná změna dispensace, změna jeviště, místa nebo okolností nikdy nemůže dotknout. „Co je pravé a dobré“, musí mít vždy všeobecné a trvalé použití. Připomíná nám to slova apoštola Jana k jeho milovanému Gáiovi: „Nejmilejší, nenásleduj zlého, ale dobrého.“ (3. J. 11) Shromáždění může být ve velmi nízkém stavu; může tam být mnohé, co zkouší srdce a tísní Gáiova ducha. Diotrefes se snad chová velmi nezpůsobně a neoprávněně vůči milovanému a ctěnému apoštolovi i jiným. To vše může být pravda a může toho být ještě mnohem více – ba celé vyznávající těleso může jít špatně. Co potom? Co Gáiovi zbývalo dělat? Prostě následovat to, co je správné a dobré. Otevřít své srdce a svoji ruku a svůj dům každému, kdo přinášel pravdu; snažit se pomáhat věci Krista každým správným způsobem.

To byla Gáiova věc v jeho době, a je to věc každého, kdo skutečně miluje Krista, za všech dob, na všech místech a za všech okolností. Snad tu nebude mnoho těch, kdo se k nám připojí, možná že někdy budeme téměř sami. Ale přesto máme následovat to, co je dobré, ať to stojí cokoli. – Máme odstoupit od nepravosti – očistit se od nádob, které nejsou ke cti – utíkat mladistvých žádostí – odvracet se od vyznavačů bez síly. A co potom? „Následuj spravedlnosti, víry, lásky, pokoje!“ Jak? V izolaci? Nikoli. Na nějakou dobu snad budu na nějakém místě sám, ale neexistuje taková věc, jako je izolace, dokud je na zemi Kristovo tělo, a to tu bude, dokud On pro nás nepřijde. A tak nikdy neočekáváme, že nastane den, ve kterém nebudeme moci nalézt několik takových, kteří vzývají Pána z čistého srdce. Ať jsou oni kdokoli a kdekoli, naší povinností je nalézt je, a když jsme je nalezli, chodit s nimi ve svatém obecenství „až do konce“.

Kapitola 6

P. S.: Zbývající kapitoly musíme odložit pro další knihu. Kéž Pán milostivě vloží Své bohaté požehnání na naše dosavadní úvahy. Kéž obdaří tyto stránky mocí Ducha Svatého a způsobí, aby byly přímým svědectvím od Něho k srdci Jeho lidu na celém světě. Kéž také udělí duchovní sílu k objevování pravdy, obsažené ve zbývajících oddílech této velmi hluboké, obsažné a podnětné knihy. Vážně prosíme křesťanského čtenáře, aby se s námi spojil v modlitbě ohledně tohoto všeho a měl přitom na paměti ta vzácná slova: „Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterou by koli prosili, stane se jim od Otce mého nebeského.“ (Mat. 18,19)

C. H. M.