5. Mojžíšova 5

svolal Mojžíš všecken lid Izraelský, a řekl jim: Slyš, Izraeli, ustanovení a soudy, které já dnes mluvím v uši vaše; naučte se jim a v skutku jich ostříhejte.“ (5. Mojžíšova 5,1)

Dobře si všimněme těchto čtyř slov, která jsou tak charakteristická pro 5. Mojžíšovu knihu, a tak příhodná pro lid Páně za všech dob a na všech místech: „Slyšte,“ „Naučte se,“ „Ostříhejte /Zachovávejte/“, „Čiňte“. To jsou nevýslovně vzácná slova pro každou zbožnou duši – pro každého, kdo si upřímně přeje chodit po úzké cestě praktické spravedlnosti, která se tak líbí Bohu a která je pro nás tak bezpečná a šťastná.

Kapitola 5

Kapitola 5

To první staví duši do toho nejpožehnanějšího postoje, v němž může být někdo nalezen, totiž do stavu slyšení. – „Tedy víra ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“ (Řím. 10,17) „Ale poslechnu, co říká Bůh ten silný, Hospodin.“ (Žalm 85,9) „Poslechněte /Slyšte/, a bude živa duše vaše.“ (Iz. 55,3) Slyšící ucho leží u samého základu všeho pravého, praktického křesťanského života. Uvádí duši do toho jediného správného a náležitého postoje pro stvoření. Je skutečným tajemstvím všeho pokoje a požehnání.

Asi nemusíme čtenáři připomínat, že když mluvíme o duši ve stavu slyšení, předpokládá se, že to, co je slyšeno, je prostě Boží slovo. Izrael měl slyšet „ustanovení a soudy“ Pána, a nic jiného. Neměli propůjčovat sluch přikázáním, tradicím a učení lidí, ale jen slovům živého Boha, který je vykoupil a vysvobodil z Egypta – země otroctví, tmy a smrti.

Je dobré na to pamatovat. Ochrání to duši od mnoha osidel a nesnází. Na různých stranách slyšíme mnoho o poslušnosti a o morální správnosti vzdání se své vlastní vůle a poddání se autoritě. To vše zní velmi krásně a má to velkou váhu u široké třídy velmi nábožných a mravně vynikajících lidí. Ale když nám lidé mluví o poslušnosti, musíme se zeptat: Poslušnost čeho? Když mluví o vzdání se vlastní vůle, musíme se jich zeptat: Před kým se máme sklonit? Když nám říkají o poddání se autoritě, musíme trvat na tom, aby nám řekli, jaký je zdroj nebo základ té autority.

To má nejhlubší možnou závažnost pro každého člena domácnosti víry. Je mnoho velmi upřímných a velmi vážných lidí, kteří to považují za velmi milé, když jsou zachráněni od těžkosti sami přemýšlet a když mají svou sféru jednání a linii služby předloženou jim moudřejšími hlavami, než jsou jejich. Zdá se jim to být velmi poklidná a milá věc, když dílo každého dne je před nás položeno rukou nějakého mistra. Osvobozuje to srdce od velkého břemene odpovědnosti a vypadá to jako pokora a nedůvěřování sobě, když se poddáváme nějaké autoritě.

Ale před Bohem jsme povinni dobře zkoumat základ autority, před kterou se skláníme, jinak se můžeme nalézat ve zcela chybném postavení. Vezměte například mnicha nebo jeptišku nebo člena řádu sester. Mnich poslouchá svého opata, jeptiška poslouchá svoji matku abatyši a „sestřičky“ poslouchají „sestru představenou“, ale postavení a vztah každého je naprosto chybný. V Novém zákoně není ani stín autority pro kláštery, konventy nebo sesterské řády. Naopak, učení Svatého písma, jakož i hlas přírody se naprosto protiví každému z nich, protože berou muže a ženy pryč z místa a pryč ze vztahů, do kterých je Bůh postavil a ve kterých jsou určeni a uschopněni se pohybovat. Vytváří z nich společnosti, které jsou naprosto zničující pro přirozenou náklonnost a zkázonosné pro pravou křesťanskou poslušnost.

Kapitola 5

Kapitola 5

Považujeme za správné obrátit pozornost křesťanského čtenáře k tomuto předmětu právě teď, poněvadž vidíme, že nepřítel uprostřed nás vynakládá velké úsilí na oživení mnišského systému pod různými formami. Skutečně byli lidé, kteří měli odvahu říkat nám, že mnišský život je jedinou správnou formou křesťanství. Když takový nestvůrný výrok je učiněn a je mu nasloucháno, pak je dobré, abychom se na celý předmět podívali ve světle Písma a vyzvali zastánce a přívržence mnišství, aby nám ukázali základy toho systému v Božím slově. Kde v celém Novém zákoně je něco, co v nejmenším stupni připomíná klášter, konvent nebo sesterský řád? Kde můžeme najít nějakou autoritu pro takový úřad, jako je úřad opata, abatyše nebo představené sestry? Není tam absolutně žádná taková věc, ani její stín. A proto neváháme a vyhlašujeme celý systém od základu až do vrchu budovou pověry, která se příčí jak hlasu přírody, tak i Božímu hlasu. Ani nechápeme, jak někdo, kdo je při smyslech, by nám mohl říci, že mnich nebo jeptiška je jediným správným zástupcem křesťanského života. A přece tu jsou takoví, kdo takto mluví, a jsou tu takoví, kteří jim naslouchají. A to ve dnech, kdy ze stránek Nového zákona na nás září plné, jasné světlo slavného křesťanství.¹⁶

Ale Bůh buď veleben, my jsme povoláni k poslušnosti. Jsme voláni k tomu, abychom „slyšeli“ – voláni k tomu, abychom se ve svaté a uctivé poddanosti skláněli před autoritou. A zde popíráme názor nevěry a její pyšné nároky. Cesta oddaného a pokorného křesťana je vzdálená jak pověře na jedné straně, tak i nevěře na druhé straně. Petrova vznešená odpověď radě ve Skutcích 5 svým krátkým obsahem ztělesňuje úplnou odpověď obojímu: „Více sluší poslouchati Boha než lidi.“ Nevěře ve všech jejích fázích, ve všech jejích etapách a v jejích nejhlubších kořenech se postavíme touto závažnou větou: „Sluší se poslouchat.“ A pověře v každém oděvu, do kterého se oblékne, tou nade vše důležitou větou: „Sluší se poslouchat Boha.“

Kapitola 5

Kapitola 5

Zde máme tou nejjednodušší formou ukázanou povinnost každého pravého křesťana. Máme poslouchat Boha. Nevěřící se může pohrdavě usmát mnichovi nebo jeptišce a divit se, jak se nějaká rozumná bytost může tak úplně vzdát svého rozumu a svého chápání před spolu-smrtelníkem, nebo se poddat pravidlům a praktikám tak absurdním, tak snižujícím, a tak protivícím se přirozenosti. Nevěřící se chlubí svou domnělou intelektuální svobodou a představuje si, že jeho vlastní rozum je naprosto dostatečný k tomu, aby ho vedl. Nevidí, že je od Boha dále než ubohý mnich nebo jeptiška, jimiž tak opovrhuje. Neví, že když se chlubí svou svévolí, je ve skutečnosti veden jako zajatec Satana – knížete a boha tohoto světa. Člověk je stvořen, aby poslouchal – stvořen, aby vzhlížel k někomu nad sebou. Křesťan je posvěcen k poslušnosti Ježíše Krista, to znamená k témuž charakteru poslušnosti, jaká byla prokazovaná naším velebeníhodným Pánem a Spasitelem samým.

Toto má nejhlubší možnou důležitost pro každého, kdo si skutečně přeje vědět, co je pravá křesťanská poslušnost. Rozumět tomu je skutečné tajemství osvobození od svévole nevěřícího a od falešné poslušnosti pověry. Nikdy není správné dělat svou vlastní vůli; může být zcela chybné dělat vůli našeho bližního; vždycky musí být správné konat Boží vůli. To je to, co přišel konat Ježíš a co vždy činil: „Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.“ (Židům 10,9) „Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám; neboť zákon tvůj jest uprostřed vnitřností mých.“ (Žalm 40,9)

Kapitola 5

Kapitola 5

Nuže, jsme povoláni a postaveni stranou k tomuto požehnanému charakteru poslušnosti, jak se učíme od inspirovaného apoštola Petra v začátku jeho První epištoly, kde mluví k věřícím jako k „vyvoleným podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha, k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista.“ (1. Petra 1,2)

To je nesmírná výsada a zároveň velmi svatá a vážná odpovědnost. Nikdy ani na chvíli nesmíme zapomenout, že nás Bůh vyvolil a že Duch Svatý nás postavil stranou nejen k pokropení krví Ježíše Krista, ale také k Jeho poslušnosti. To je zřejmý význam a mravní síla slov, která jsme právě citovali – slov nevýslovné vzácnosti pro každého milovníka svatosti – slov, která nás účinně osvobozují od svévole, od zákonictví a od pověry. Blažené osvobození!

Ale může být, že by zbožný čtenář rád vedl naši pozornost k napomenutí v Židům 13,17: „Poslouchejte své vůdce a buďte poddaní; neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kteří mají vydat počet, aby to činili s radostí a ne se vzdycháním; neboť to by vám nebylo užitečné.“

To jsou jistě hluboce důležitá slova, s nimiž bychom také měli spojit oddíl v 1. Tesalonickým 5,12-13: „Prosíme vás ale, bratři, abyste znali ty, kteří mezi vámi pracují a jsou v čele a napomínají vás, a abyste si jich velmi vysoce v lásce vážili pro jejich práci.“ – A opět v 1. Korintským 16,15.16: „Napomínám vás ale, bratři: Znejte dům Štěpánův, že to je prvotina Achaje a že se sami oddali svatým k službě; abyste také vy takovým byli poddáni a každému, kdo spolupůsobí a pracuje.“ – K těmto oddílům musíme přidat jiný velmi milý oddíl z 1. epištoly Petra 5,1-4: „Starší, kteří jsou mezi vámi, napomínám já, spolustarší a svědek utrpení Krista a také účastník slávy, která má být zjevena: Paste Boží stádo, které je při vás, provádějíce dohled ne z donucení, nýbrž dobrovolně, také ne pro nízký zisk, nýbrž ochotně, ne jako panujíce nad svými majetky, nýbrž jsouce příklady stádu. A když se zjeví nejvyšší pastýř, obdržíte nevadnoucí korunu slávy.“

Můžeme být dotázáni: Nevyjadřují výše uvedené oddíly princip poslušnosti vůči určitým lidem? A je-li tomu tak, proč namítat něco proti lidské autoritě? Odpověď je velmi jednoduchá. Kdekoli Kristus dává duchovní dar, ať je to dar učení, dar správy, dar pastýře, tam je povinností a výsadou křesťanů uznávat a oceňovat takové dary. Nedělat to by znamenalo opouštět milosrdenství nám daná. Ale musíme mít na mysli, že ve všech takových případech ten dar musí být skutečnost – jasná, hmatatelná, božsky daná věc. Není to člověk, osobující si určitý úřad nebo postavení nebo určený svým druhem k nějaké takzvané službě. To vše je naprosto bezcenné a horší než bezcenné; je to opovážlivý zásah do svaté oblasti, který musí dříve nebo později vyvolat Boží soud.

Každá skutečná služba je od Boha a je založena na vlastnění opravdového daru od Hlavy Církve; takže můžeme vpravdě říci: Bez daru není služba. Ve všech oddílech, uvedených výše, vidíme vlastněný pozitivní dar a vykonávané skutečné dílo. Nadto vidíme opravdové srdce pro beránky a ovce Kristova stáda. Vidíme božskou milost a moc. Slova v Židům 13,17 znějí: „Poslouchejte své vůdce [ηγουμενοις].“ Nuže, podstatnou věcí pravého vůdce je, že má být na cestě před vámi. Bylo by vrcholem pošetilosti pro každého osobovat si titul vůdce, kdyby neznal cestu a nebyl schopen ani ochoten po ní jít. Kdo by myslel na to, aby takového poslouchal?

Kapitola 5

Kapitola 5

Tak také když apoštol napomíná Tesalonické, aby „znali“ a „vážili si“ určitých osob, na čem zakládá své napomenutí? Na pouhém převzetí nějakého titulu nebo úřadu nebo postavení? Nic takového. Svou výzvu zakládá na opravdové, dobře známé skutečnosti, že mezi nimi byli lidé, kteří byli ne-uctiví, a tyto osoby je napomínaly. A proč si jich měli „velmi vysoce v lásce vážit“? Bylo to pro jejich úřad nebo titul? Nikoli, nýbrž „pro jejich práci“. A proč byli Korintští napomínáni, aby se poddali Štěpánově domácnosti? Bylo to kvůli prázdnému titulu nebo přisvojenému úřadu? Nikterak, ale protože „se sami oddali svatým k službě“. Byli skutečně v díle. Přijali dar a milost od Krista a měli srdce pro Jeho lid. Nechlubili se svým úřadem, ani netrvali na svém titulu, ale sami sebe dali oddaně ke službě Kristu v osobách Jeho drahého lidu.

Nuže, to je pravý princip služby. Vůbec to není lidská autorita, ale božský dar a duchovní moc udělovaná Kristem Jeho služebníkům, jimi vykonávaná v odpovědnosti vůči Němu a vděčně uznávaná Jeho svatými. Někdo může být vyzdvižen za učitele nebo pastýře, anebo může být ustanoven svými druhy do úřadu či titulu pastora; ale jestliže nemá skutečný dar od Hlavy Církve, je to vše jen pouhá napodobenina, falešné předstírání, prázdná domýšlivost; a jeho hlas bude hlasem cizího, který pravé Kristovy ovce neznají a neměly by ho uznávat.¹⁷

Ale na druhé straně tam, kde je Bohem obdařený učitel, pravý, milující, moudrý, věrný a pracovitý pastýř, bdící nad dušemi, plačící nad nimi, chovající je jako něžná, jemná chůva, schopný říci jim: „Nebo aj, živi jsme, jestliže vy stojíte v Pánu.“ (1. Tes. 3,8) – kde jsou tyto věci, tam nebude velká nesnáz uznávat a oceňovat je. Jak poznáme dobrého zubaře? Tak, že vidíme jeho jméno na mosazné tabulce? Nikoli, ale podle jeho práce. Člověk si může tisíckrát říkat zubař, ale jestliže je neobratný, kdo by chtěl použít jeho služeb?

Kapitola 5

Kapitola 5

Tak tomu je v lidských záležitostech, a tak tomu je ve věcech služby. Jestliže někdo má dar, je služebníkem; nemá-li ho, všechna ustanovení, autority a ordinace světa ho nemohou učinit Kristovým služebníkem. Může to z něho udělat služebníka náboženství. Ale služebník náboženství a služebník Krista – služebník v křesťanstvu a služebník v Boží církvi, to jsou dvě naprosto různé věci. Každá pravá služba má svůj zdroj v Bohu. Spočívá na Boží autoritě a jejím předmětem je přivést duši do Jeho přítomnosti a spojit ji s Ním. Falešná služba má naopak zdroj v člověku. Spočívá na lidské autoritě a jejím předmětem je připojit duši k sobě. To tvoří obrovský rozdíl mezi těmito dvěma. První vede k Bohu, druhá vede od Něho pryč. Jedna sytí, krmí a posiluje nový život, druhá brání jeho pokroku všemi způsoby a noří do pochybností a tmy. Slovem: můžeme říci, že pravá služba je z Boha, skrze Něho a k Němu. Falešná služba je od člověka, skrze něho a k němu. První si ceníme více, než umíme říci. Druhou zavrhujeme se vší energií naší mravní bytosti.

Věříme, že jsme řekli dost, abychom uspokojili mysl čtenáře ve vztahu k poslušnosti vůči těm, které Pán snad viděl vhodné k tomu, aby je povolal k dílu služby. V každém případě jsme povinni soudit skrze Boží slovo a být ujištěni, že jde o božskou skutečnost a ne o lidský padělek – o skutečný dar od Hlavy Církve, a ne o prázdný titul udělený lidmi. Ve všech případech tam, kde je skutečný dar a milost, je milou výsadou poslechnout a poddat se, poněvadž v osobě a službě Jeho milovaných služebníků poznáváme Krista.

Pro duchovní mysl není žádná těžkost v uznání skutečné milosti a moci. Můžeme snadno říci, zda se nějaký člověk v pravé lásce snaží sytit naše duše chlebem života a vést nás po Božích cestách, anebo zda se snaží vyvýšit sebe a podporovat své vlastní zájmy. Ti, kteří žijí blízko Pána, mohou snadno rozeznat mezi skutečnou mocí a prázdnou domýšlivostí. Kromě toho nikdy nenalézáme pravé Kristovy služebníky vystavovat svou autoritu nebo chlubit se svým úřadem. Pracují a nechávají dílo mluvit za sebe. V případě požehnaného apoštola Pavla ho nalézáme, jak se vždy znovu odvolává na jasné důkazy své služby – nezpochybnitelné svědectví, podané obrácením a požehnáním duší. Ubohým svedeným Korintským mohl říci, když pod vlivem nějakých sebe vyvyšujících domýšlivců pošetile zpochybňovali jeho apoštolství: „Poněvadž hledáte důkaz, že ve mně mluví Kristus…, sami sebe zkoušejte.“ (2. Kor. 13,3.5 – přel.)

Kapitola 5

Kapitola 5

To bylo stručné, výstižné jednání s nimi. Oni sami byli živými důkazy jeho služby. Jestliže jeho služba nebyla od Boha, co a kde byli oni? Ale ona byla od Boha, a to bylo jeho radostí, jeho útěchou a jeho silou. On byl „apoštol, ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který jej vzkřísil z mrtvých“ (Gal. 1,1). Chlubil se zdrojem své služby. A pokud jde o její charakter, stačilo poukázat na množství důkazů, dostatečných k tomu, aby přesvědčily každou upřímnou mysl. V jeho případě mohlo být skutečně řečeno, že to nebyla řeč, ale moc.

Tak tomu musí určitou mírou být v každém případě. Musíme hledat moc; musíme mít skutečnost. Pouhé tituly nejsou ničím. Lidé udílejí tituly a ustanovují úřady, ale nemají k tomu více autority, než k ustanovení admirálů flotily její výsosti¹⁸ nebo generálů její armády. Kdybychom viděli nějakého člověka, jak si osobuje vystupování a titul admirála nebo generála bez jmenování od její výsosti, prohlásili bychom ho za idiota a blázna. To je ale jen slabá ilustrace pro vyjádření pošetilosti lidí, kteří na sebe berou titul služebníků Krista, aniž by měli atom duchovního daru nebo božské autority.

Někdo nám řekne, že nesmíme soudit? Jsme povinni soudit. „Pilně se pak varujte falešných proroků.“ (Mat. 7,15) Jak se jich máme vyvarovat, jestliže je nemáme soudit? Ale jak je máme soudit? „Po ovocích jejich poznáte je.“ Cožpak nemůže lid Páně poznat rozdíl mezi člověkem, který k němu přichází v moci Ducha jako obdarovaný Hlavou Církve, plný lásky k duším, vážně si přející jejich skutečné požehnání, hledající ne jejich věci, ale je – svatý, milostivý, nezištný služebník Krista, a člověkem, který přichází se sobě přivlastněným nebo lidmi uděleným titulem, bez jediné stopy něčeho božského nebo nebeského jak ve své službě, tak i ve svém životě? Samozřejmě že může. Nikdo, kdo je při smyslech, by nepomyslel na to, aby zpochybnil skutečnost tak zřejmou.

Kapitola 5

Kapitola 5

Ale dále se můžeme ptát: Co míní ctihodný apoštol Jan těmito slovy: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkoušejte duchy, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět.“ (1. J. 4,1) Jak máme zkoušet duchy nebo jak máme rozeznat mezi pravým a falešným, jestliže nemáme soudit? Zase ten samý apoštol, když píše „vyvolené paní“, jí dává následující velmi vážné napomenutí: „Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdo takového pozdravuje, obcuje skutkům jeho zlým.“ (2. J. 10.11) Nebyla odpovědná za to, aby jednala podle tohoto napomenutí? Jistěže ano. Ale jak by to mohla, jestliže nemáme soudit? A co měla soudit? Zda ti, kteří přišli k jejímu domu, jsou ordinováni, autorizováni nebo oprávněni nějakým lidským tělesem? Nic takového. Ta velká a nade vše důležitá otázka pro ni se týkala učení. Jestliže přinášeli správné, božské učení o Kristu – učení o Ježíši Kristu přišlém v těle, měla je přijmout. Jestliže ne, měla před nimi pevnou rukou zavřít své dveře, a nezáleželo na tom, kdo byli anebo odkud přišli. Jestliže měli všechno pověření, které jim mohl člověk udělit, a přesto nepřinášeli pravdu, měla je zavrhnout s pevným rozhodnutím. To by se mohlo zdát velmi tvrdé, velmi úzkoprsé, velmi bigotní¹⁹; ale to nebylo její věcí. Ona jen měla být tak široká a tak úzká, jako je pravda. Její dveře a její srdce měly být dostatečně široké, aby přijaly všechny, kdo přinášeli Krista, ale ne širší. Měla být přívětivá na úkor Krista? Měla se snažit o pověst širokého srdce nebo široké mysli tím, že přijme do svého domu a ke svému stolu učitele falešného Krista? Sama ta myšlenka je opravdu hrozná.

Ale ještě nakonec nalézáme ve druhé kapitole Zjevení církev v Efezu chválenou za to, že zkusila ty, kteří říkali, že jsou apoštolové, ale nebyli. Jak by to mohlo být, kdybychom neměli soudit? Není čtenáři naprosto zřejmé, že to je zcela chybné užití slov našeho Pána v Matouši 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ – a také apoštolových slov v 1. Korintským 4,5: „Proto nesuďte nic před časem.“? Je nemožné, aby si Písmo samo odporovalo, a proto ať už je pravý význam onoho „Nesuďte,“ našeho Pána nebo „Nesuďte nic,“ apoštola jakýkoli, je zcela jisté, že ani vzdáleným způsobem nepřekážejí vážné odpovědnosti všech křesťanů, aby soudili dar, učení a život všech, kteří v Boží církvi zaujímají místo kazatelů, učitelů a pastýřů.

Kapitola 5

Kapitola 5

A potom, jestliže jsme dotázáni na význam slov: „Nesuďte“ a „Nesuďte nic“, věříme, že ta slova prostě zakazují soudit pohnutky nebo skryté zdroje jednání. S tím nemáme nic společného. Nemůžeme proniknout pod povrch a, díky Bohu, není po nás žádáno, abychom to činili – ba je to pozitivně zakázáno. Nemůžeme číst rady srdce. To je oblast a výsada Boha samého, aby tak činil. Ale říci, že nemáme posuzovat učení, dar nebo způsob života těch, kteří v Boží církvi zaujímají místa kazatelů, učitelů a pastýřů, prostě znamená neposlechnout Svaté písmo a nedbat na samé instinkty božské přirozenosti, vštípené do nás Duchem Svatým.

Můžeme se proto s větší jasností a rozhodností vrátit k naší myšlence křesťanské poslušnosti. Zdá se být dokonale jasné, že nejplnější uznání vší pravé služby v Církvi a nejlaskavější poddání se všem těm, které náš Pán Kristus považuje za vhodné, aby je vzbudil jako pastýře, učitele a vůdce v našem středu, nemůže nikdy ani v nejmenším stupni kolidovat s tou velkou základní zásadou, vyjádřenou v Petrově slavné odpovědi radě: „Více sluší poslouchati Boha než lidi.“

Vždy bude cílem a předmětem všech pravých služebníků Krista, aby vedli ty, kterým slouží, po pravé cestě poslušnosti Božího slova. Kapitola, kterou máme před sebou, jakož i celá 5. Mojžíšova kniha velmi jasně ukazují, jak Mojžíš, ten vynikající Boží sluha, se vždy snažil a pilně pracoval na tom, aby shromáždění Izraele vštípil tu naléhavou nutnost nejúplnější poslušnosti všech Božích ustanovení a soudů. Nehledal autoritu pro sebe. Nikdy nepanoval nad Božím dědictvím. Jeho velkým tématem od začátku až do konce byla poslušnost. To byl refrén všech jeho řečí – poslušnost, ne sebe, ale jeho a jejich Pána. Správně soudil, že toto je pravé tajemství jejich štěstí, jejich mravního bezpečí, jejich důstojnosti a jejich síly. Věděl, že poslušný lid musí být nutně nepřemožitelný a nezranitelný lid. Žádná zbraň, vytvořená proti němu, nebude mít úspěch, dokud jsou ovládáni Božím slovem. Krátce řečeno, věděl a věřil, že Izraelova věc byla poslouchat Pána, a bylo věcí Pána, aby žehnal Izraeli. Jejich prostou záležitostí bylo: „slyšet“, „učit se“, „zachovávat“ a „činit“ Boží zjevenou vůli. A když to budou činit, mohou se vší možnou důvěrou počítat s Ním, že bude jejich štítem, jejich silou, jejich zárukou, jejich útočištěm, jejich zdrojem pomoci, jejich vším. Jediná správná a náležitá cesta pro Boží Izrael je ta úzká cesta poslušnosti, na kterou vždy svítí světlo Boží schvalující tváře. Všichni, kteří z milosti vstupují na tu cestu, shledají, že On je „vůdce, sláva a obrana, aby je zachránil od každého strachu“.

Kapitola 5

Kapitola 5

To je jistě dosti. Nemáme nic co činit s následky. Ty můžeme v prosté důvěře přenechat Tomu, jehož jsme a jemuž jsme odpovědni sloužit. „Věže pevná jest jméno Hospodinovo; k němu se uteče spravedlivý, a bude v bezpečí.“ (Přísloví 18,10 – přel.) Jestliže činíme Jeho vůli, vždy shledáme, že Jeho jméno je pevnou věží. Ale když na druhé straně nechodíme po cestě praktické spravedlnosti – když konáme svou vlastní vůli – když žijeme v navyklém zanedbávání jasného Božího slova, potom je skutečně zcela marné myslet si, že jméno Pána pro nás bude pevnou věží. Jeho jméno bude pro nás spíše káráním a povede nás k odsouzení našich cest a k návratu na cestu spravedlnosti, od které jsme pobloudili.

Buď velebeno Jeho jméno, Jeho milost nám na místě sebeodsuzování a vyznání vždy jde ve vší své vzácné plnosti a volnosti vstříc, ať jsme jakkoli pochybili nebo zabloudili; ale to je zcela jiná věc. Snad jsme s žalmistou museli říci: „Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.“ (Žalm 130,1-4) Ale potom duše, volající k Bohu z hlubokosti a získávající odpuštění, je jedna věc; a duše, vzhlížející k Němu na cestě praktické spravedlnosti je naprosto jiná věc. Musíme pečlivě rozlišovat mezi těmito dvěma věcmi. Vyznání našich hříchů a nalezení odpuštění nesmí být nikdy směšováno s chozením přímo a spoléháním na Boha. Obojí je požehnaně pravdivé, ale není to totéž.

Nyní budeme pokračovat v naší kapitole.

Ve druhém verši Mojžíš připomíná lidu jejich vztah smlouvy s Pánem. Říká: „Hospodin Bůh náš učinil s námi smlouvu na Orébě. Ne s otci našimi učinil Hospodin tu smlouvu, ale s námi, kteří zde jsme nyní my všichni živí. Tváří v tvář mluvil Hospodin s vámi na té hoře z prostředku ohně, (já jsem pak stál mezi Hospodinem a mezi vámi toho času, abych oznámil vám řeč Hospodinovu; nebo jste se báli ohně, a nevstoupili jste na horu), řka:…“

Kapitola 5

Kapitola 5

(5. Mojžíšova 5,2-5)

Čtenář musí rozlišovat a dobře rozumět rozdílu mezi smlouvou, učiněnou na Orébu, a smlouvou s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Ty se v základu liší. První byla smlouva skutků, ve které lid chtěl činit všechno, co Pán mluvil. Druhá byla smlouvou čisté milosti, ve které se Bůh sám zaručil přísahou, že udělá, co zaslíbil.

Lidská řeč naprosto selhává, chceme-li vyjádřit ten obrovský rozdíl v každém směru mezi těmito dvěma smlouvami. Ve svém základu, ve svém charakteru, v tom, co je doprovázelo, a ve svých praktických výsledcích jsou tak různé, jak jen dvě věci mohou být. Orébská smlouva spočívala na lidské schopnosti splnit její ustanovení, a tato jedna skutečnost úplně dostačí pro vysvětlení naprostého selhání celé věci. Smlouva s Abrahamem spočívala na Boží příslušnosti a schopnosti pro splnění jejích ustanovení, a proto tu je naprosto nemožné, aby selhala byť v jediném písmenku.

V našich „Poznámkách o 2. Mojžíšově knize“ jsme dosti plně mluvili o předmětu zákona a snažili jsme se vysvětlit Boží úmysl v jeho vydání, a dále o naprosté nemožnosti toho, aby někdo obdržel život nebo spravedlnost dodržováním zákona. Proto musíme odkázat čtenáře na to, co jsme tam řekli o tomto hluboce zajímavém předmětu.

Pro toho, kdo je vyučován výlučně Písmem, se jeví zvláštní, že mezi vyznávajícími křesťany převládá takové zmatení myšlenek ve vztahu k otázce tak jasně a definitivně urovnané Duchem Svatým. Kdyby to byla pouze otázka božské autority 2. Mojžíšovy 20 nebo 5. Mojžíšovy 5 jako inspirovaných částí Bible, nepotřebovali bychom říci ani slovo. Plně věříme, že tyto kapitoly jsou tak inspirované jako sedmnáctá kapitola Jana nebo osmá kapitola Římanům.

Ale o to zde nejde. Všichni praví křesťané s uctivou vděčností přijímají ten vzácný výrok, že „všeliké písmo od Boha jest vdechnuté“ (2. Tim. 3,16), a dále se radují z jistoty, že „kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze trpělivost a potěšení písem měli naději“ (Římanům 15,4). A konečně věří, že mravní naučení zákona má trvalé a univerzální použití. Vražda, cizoložství, krádež, falešné svědectví, žádostivost jsou špatné – vždy špatné – všude špatné. Ctít rodiče je správné – vždy a všude správné. Ve čtvrté kapitole Efezským čteme: „Kdo kradl, již více nekraď.“ A v 6. kapitole zase čteme: „Cti otce svého i matku (to jest přikázání první se zaslíbením), aby dobře bylo tobě a abys byl dlouhověký na zemi.“ (Ef. 6,2-3)

Kapitola 5

Kapitola 5

To vše je tak božsky jasné a pevné, že diskuse je definitivně uzavřena. Ale když se podíváme na zákon jako na základ vztahu k Bohu, dostáváme se do zcela rozdílné oblasti myšlenek. Písmo nás na různých místech a co možná jasně učí, že jako křesťané, jako Boží děti, nejsme vůbec na této půdě. Židé byli na této půdě, ale nemohli tam stát s Bohem. Byla to smrt a odsouzení. „Nemohli snést to, co bylo přikazováno: ‚I kdyby se zvíře dotklo té hory, bude ukamenováno,‘ a tak strašná byla ta podívaná, že Mojžíš řekl: ‚Jsem zděšen a třesu se.‘“ (Židům 12,18-21) Žid shledal, že zákon je lůžko, na kterém nemůže ulehnout, a přikrývka, kterou se nemůže přikrýt.

Pokud jde o pohany, ti nikdy nebyli v žádné Boží domácnosti postaveni pod zákon. Jejich stav je jasně vyhlášen na začátku Epištoly Římanům, totiž že jsou „bez zákona“ [ανομως] – „Nebo když pohané zákona nemajíce,“ atd. (Řím. 2,14) a: „Kteřížkoli zajisté bez zákona hřešili, bez zákona i zahynou; a kteřížkoli pod zákonem hřešili, skrze zákon odsouzeni budou.“ (Řím. 2,12)

Zde jsou ve věci svého postavení v Božích domácnostech přivedeny do protikladu dvě třídy: Židé pod zákonem a pohané bez zákona. Nic nemůže být více odlišné. Pohan byl postaven pod vládu v osobě Noého. Ale nikdy nebyl postaven pod zákon. Kdyby někdo chtěl toto zpochybňovat, nechť ukáže jediný řádek Písma jako důkaz, že Bůh někdy postavil pohany pod zákon. Nechť hledá a vidí. Není možné přít se a rozumovat a namítat – je naprosto marné říkat: „Myslíme si to nebo ono.“ Otázka zní: „Co říká Písmo?“ Jestliže říká, že pohané byli postaveni pod zákon, nechť je ukázán ten oddíl. My slavnostně prohlašujeme, že neříká nic takového, ale pravý opak. Popisuje stav a postavení pohanů jako „bez zákona“ a „nemající zákona“.

Kapitola 5

Kapitola 5

Ve Skutcích 10 vidíme, jak Bůh otevírá pohanům království nebes. Ve Skutcích 15,27 vidíme, jak pohanům otevírá „dveře víry“. Ve Skutcích 28,28 Jej vidíme, jak pohanům posílá spasení. Ale nadarmo hledáme od začátku až do konce té požehnané Knihy nějaký oddíl, ve kterém Bůh staví pohany pod zákon.

Vážně prosíme křesťanského čtenáře, aby této opravdu zajímavé a důležité otázce věnoval svoji klidnou pozornost. Nechť odloží všechny své dříve přijaté myšlenky a zkoumá věc prostě ve světle Svatého písma. Dobře si jsme vědomi toho, že co říkáme o tomto předmětu, bude považováno za nezvyklé, ne-li skutečně kacířské, ale to nás ani v nejmenším neodradí. Naším velkým přáním je být vyučováni absolutně a výlučně Písmem. Názory, přikázání a učení lidí pro nás nemají žádnou cenu. Dogmata různých bohosloveckých škol zde nemají co říci. My si žádáme Písmo. Jediný řádek inspirace je dostatečný k tomu, aby tuto otázku vyjasnil a provždy ukončil diskusi. Nechť nám je z Božího slova ukázáno, že pohané byli někdy postaveni pod zákon, a my se ihned skloníme. Ale protože to tam nemůžeme najít, zavrhujeme zcela ten názor a rádi bychom, aby čtenář učinil totéž. Neměnná řeč Písma, když popisuje postavení Žida, je: „pod zákonem“. A když popisuje postavení pohana, zní: „bez zákona“. To je tak zřejmé, že se můžeme jen divit, jak některý čtenář Bible to může nevidět.²⁰

Jestliže se čtenář na několik chvil obrátí k patnácté kapitole Skutků apoštolů, uvidí, jak byl apoštoly a celou církví v Jeruzalémě odvrácen první pokus uvést obrácené pohany pod zákon. Otázka vznikla v Antiochii. A Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti a moudrosti to řídil tak, že neměla být vyřešena tam, ale že Pavel a Barnabáš měli jít nahoru do Jeruzaléma a museli tam celou věc plně a svobodně projednat a vyřešit jednomyslným hlasem dvanácti apoštolů a celé církve.

Jak za to můžeme chválit Boha! Okamžitě můžeme vidět, že rozhodnutí místního shromáždění, jako bylo v Antiochii, i kdyby bylo schváleno Pavlem a Barnabášem, by nemělo stejnou váhu jako rozhodnutí dvanácti apoštolů, shromážděných na poradním shromáždění v Jeruzalémě. Ale Pán, buď velebeno Jeho jméno, se staral o to, aby nepřítel byl úplně zahanben a aby učitelé zákona oněch dnů i všech ostatních dob byli jasně a autoritativně poučeni, že to není podle Jeho myšlenek, aby křesťané byli stavěni pod zákon, ať je to za jakýmkoli účelem.

Předmět je tak velmi důležitý, že se nemůžeme zdržet, abychom pro čtenáře necitovali několik oddílů. Věříme, že to osvěží jak čtenáře, tak i pisatele, když se zmíníme o slovech povznášejících duši, pronesených na nejpozoruhodnějším a nejzajímavějším koncilu, který kdy zasedal.

„Přišedše pak někteří z Židovstva, učili bratří: Že nebudete-li se obřezovati podle obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti.“ (Sk. 15,1) Jak strašné! Jak hrozně mrazivé! Jaké zvonění umíráčkem těm, kteří se obrátili pod Pavlovým nádherným kázáním v synagoze v Antiochii! „Protož známo vám buď, muži bratři, že skrze toho“ – bez obřízky nebo skutků zákona jakéhokoli druhu – „zvěstuje se vám odpuštění hříchů, a to ode všech,“ – zcela nezávisle na obřízce – „od kterých jste nemohli skrze zákon Mojžíšův ospravedlněni býti, skrze tohoto každý, kdo věří, bývá ospravedlněn. … A když vycházeli ze školy Židovské, prosili pohané, aby jim v druhou sobotu mluvili táž slova.“ (Sk. 13,38-42)

Kapitola 5

Kapitola 5

Takové bylo to slavné poselství, vyslané k pohanům ze rtů apoštola Pavla – poselství o volném, plném, bezprostředním a dokonalém spasení – plném odpuštění hříchů a dokonalém ospravedlnění skrze víru v našeho Pána Ježíše Krista. Ale podle učení „některých, přišedších ze Židovstva“, toto vše bylo nedostačující – Kristus nebyl bez obřízky a Mojžíšova zákona dost. Ubozí pohané, kteří nikdy neslyšeli o obřízce ani o Mojžíšovu zákonu, musejí dodat ke Kristu a Jeho slavnému spasení dodržování celého zákona.

Jak jistě Pavlovo srdce v něm hořelo, když musel vidět, jak milovaní věřící z pohanů jsou uváděni pod tak obludné učení, jako bylo toto! Neviděl v něm nic menšího než naprosté vzdání se křesťanství. Jestliže ke Kristovu kříži musí být přidána obřízka – jestliže Mojžíšův zákon musí být doplňkem Boží milosti, pak je vskutku vše ztraceno.

Ale buď provždy chválen Bůh vší milosti. On způsobil, že proti takovému smrtelnému učení vznikl vznešený odpor. Když nepřítel přišel jako povodeň, Duch Pána proti němu vztyčil korouhev: „A když různici a nemalou hádku Pavel a Barnabáš s nimi měl, i zůstali na tom, aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli k apoštolům a starším do Jeruzaléma o tu otázku. Tedy oni jsouce vyprovozeni od církve, šli skrze Fenicen a Samaří, vypravujíce“ – nikoli obřízku, ale „o obrácení pohanů, i způsobili radost velikou všechněm bratřím.“ (Sk. 15,2-3)

Kapitola 5

Kapitola 5

Ti bratři byli v souhlasu s myšlenkami Krista a ve sladkém obecenství s Božím srdcem. A proto se radovali, když slyšeli o obrácení a spasení pohanů. Můžeme být ujištěni o tom, že by jim nezpůsobilo žádnou radost, kdyby slyšeli o těžkém jhu obřízky a Mojžíšova zákona, které by bylo vloženo na hrdlo těch milovaných učedníků, kteří právě byli přivedeni do slavné svobody evangelia. Ale slyšet o jejich obrácení k Bohu, o jejich spasení skrze Krista, o tom, že byli zapečetěni Duchem Svatým, to naplnilo jejich srdce radostí, která byla v milém souhlasu s myšlenkami nebe.

„A když se dostali do Jeruzaléma, přijati jsou od církve a od apoštolů a starších. I zvěstovali, cožkoli činil skrze ně Bůh. Ale povstali někteří ze sekty farizejské, kteří byli uvěřili, pravíce, že musejí obřezováni býti, a aby jim bylo přikázáno zachovávati zákon Mojžíšův.“ (Sk. 15,4-5)

Kdo řekl, že to „musejí“? Jistě ne Bůh, poněvadž On jim ve Své nekonečné milosti otevřel dveře víry bez obřízky a jakéhokoli příkazu dodržovat Mojžíšův zákon. Ne, byli to „někteří“, kdo se odvážili mluvit o takových věcech jako o nutných – muži, kteří znepokojovali Boží Církev od tehdejšího dne až doteď – muži, kteří „chtěvše být učitelé zákona, nerozuměli ani co mluví, ani čeho zastávají“ (1. Tim. 1,7). Učitelé zákona nikdy nevědí, co je zahrnuto v jejich temném a zasmušilém učení. Nemají ani velmi vzdálenou představu o tom, jak naprosto odporné je jejich učení Bohu vší milosti, Otci milosrdenství.

Ale Bohu buď dík, kapitola, z níž nyní citujeme, poskytuje velmi jasné a mocné svědectví, které mohlo být dáno ohledně Božích myšlenek o tom předmětu. Nad jakoukoli pochybnost prokazuje, že to nebylo od Boha, aby pohané byli stavěni pod zákon.

„Tehdy sešli se apoštolé a starší, aby toho povážili. A když mnohé vyhledávání toho bylo, povstav Petr, řekl jim: Muži bratři, vy víte, že od dávních dnů mezi námi Bůh vyvolil, aby skrze ústa má slyšeli pohané slovo evangelia, a uvěřili. A Bůh, zpytatel srdce, svědectví jim vydal, dav jim Ducha svatého, jako i nám. A neučinil rozdílu mezi nimi a námi, věrou očistiv srdce jejich. Protož nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedníků jho, kterého ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?“ (Sk. 15,6-10)

Všimni si toho, čtenáři. Zákon se ukázal být nesnesitelným jhem těm, kteří pod ním byli, to jest Židům. A dále, že to nebylo nic menšího než pokoušení Boha, vzkládat toto jho na hrdlo pohanských křesťanů. Kéž by všichni učitelé zákona v celé délce a šířce křesťanstva otevřeli své oči pro tuto velkou skutečnost! A nejen to, ale aby všemu milovanému lidu Páně všude bylo dáno vidět, že je to skutečné protivení se vůli Boha, mají-li být postaveni pod zákon kvůli kterémukoli účelu. „Ale,“ dodává požehnaný apoštol obřízky, „skrze milost Pána Ježíše Krista“ – a nikoli skrze zákon v nějaké formě či tvaru – „spaseni budeme, rovně jako i oni.“ (Sk. 15,11)

Kapitola 5

Kapitola 5

Je to neobyčejně krásné, když taková slova přicházejí ze rtů apoštola obřízky. Neříká, že oni budou spaseni tak jako my, ale: „Spaseni budeme, rovně jako oni.“ Žid je velmi spokojen, když sestoupí ze svého vysokého dispenzačního postavení a je spasen stejně jako ubohý, neobřezaný pohan. Jistě musely tyto vznešené výroky padnout omračující silou do uší zákonické strany. Nenechaly jim, jak my říkáme, ani nohu, na které by mohli stát.

„I mlčelo všecko to množství, a poslouchali Barnabáše a Pavla, vypravujících, které divy a zázraky činil Bůh skrze ně mezi pohany.“ (Sk. 15,12) Inspirující Duch nepovažoval za dobré povědět nám, co Pavel a Barnabáš řekli při této památné události, a my v tom můžeme vidět Jeho moudrost. Zjevně je Jeho úmyslem dát přednost Petru a Jakubovi jako mužům, jejichž slova mají nutně mnohem větší váhu u učitelů zákona než slova apoštola pohanů a jeho společníka.

„A když oni umlkli, odpověděl Jakub, řka: Muži bratři, slyšte mne. Šimon teď vypravoval, kterak Bůh nejprvé popatřil na pohany,“ – ne aby je všechny obrátil, ale, „aby přijal lid jménu svému. A s tím se srovnávají i řeči prorocké:“ – (zde uvádí množství svědectví ze Starého zákona, aby jimi zahrnul zastánce zavádění židovství) – „jako psáno jest: Potom se navrátím a vzdělám zase stánek Davidův, který byl klesl, a zbořeniny jeho zase vzdělám, a vyzdvihnu jej, tak aby ti ostatkové toho lidu hledali Pána, i všichni pohané,“ – bez nejmenší zmínky o obřízce nebo o Mojžíšovu zákonu, ale – „nad kterými jest vzýváno jméno mé, dí Pán, který činí tyto všecky věci. Známá jsou Bohu od věků všecka díla jeho. Proto já tak soudím, aby nebyli kormouceni ti, kteří se z pohanů obracejí k Bohu.“ (Sk. 15,13-19)

Zde tedy máme tu velkou otázku definitivně urovnanou skrze Ducha Svatého, dvanáct apoštolů a celou Církev. A můžeme být jen udiveni skutečností, že na tomto nejdůležitějším koncilu nikdo nemluvil důrazněji a jasněji nebo rozhodněji, než Petr a Jakub; Petr, apoštol obřízky, a Jakub, jenž se zvláště obracel ke dvanácti pokolením a jehož postavení a služba dávaly jeho slovům velkou váhu v úsudku všech, kteří stále ještě nějakou mírou zaujímali židovskou zákonní půdu. Oba tito vynikající apoštolové měli jasno a byli rozhodní ve svém soudu, že ti, kteří se obrátili z pohanů, nemají být „kormouceni“ anebo zatěžováni břemenem zákona. Ve své mocné řeči ukázali, že stavět pohanské křesťany pod zákon je přímo proti Slovu, vůli a cestám Božím.      

Kdo může nevidět Boží obdivuhodnou moudrost v tom všem? Slova Pavla a Barnabáše nejsou zaznamenána. Je nám prostě řečeno, že vypravovali věci, které Bůh působil mezi pohany. Že budou do krajnosti odporovat stavění pohanů pod zákon, to bylo možné jen očekávat; avšak nalézt Petra a Jakuba tak rozhodné mělo velkou závažnost u všech stran.

Ale kdyby čtenář chtěl mít jasný pohled na Pavlovy myšlenky o otázce zákona, měl by studovat Epištolu Galatským. Tam tento požehnaný apoštol pod přímou inspirací Ducha Svatého vylévá své srdce pohanským věřícím slovy vroucí vážnosti a přikazující moci. Je naprosto udivující, jak někdo může číst tuto obdivuhodnou Epištolu, a přece tvrdit, že křesťané jsou nějakým způsobem nebo kvůli něčemu pod zákonem. Sotva apoštol prošel svým krátkým úvodním oslovením, hned se noří se svou charakteristickou energií do předmětu, jímž je jeho široké, milující, i když zarmoucené a znepokojené srdce naplněné, až přetéká: „Divím se,“ říká – a má se čemu divit – „že jste tak rychle od toho, který vás povolal v“ – co? v Mojžíšův zákon? Nikoli, ale v „milost Kristovu, uchýlili se k jinému evangeliu, které není jiné [ετερον ευαγγελιον ο ουχ εστιν αλλο], ale jsou někteří, ježto vás kormoutí a převrátiti chtějí evangelium Kristovo. Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď. Jakož jsme prvé pověděli, a ještě znovu pravím: Jestliže by vám kdo jiné evangelium kázal mimo to, které jste přijali, prokletý buď.“ (Gal. 1,6-9)

Kapitola 5

Kapitola 5

Nechť všichni učitelé zákona zváží tato slova. Zdají se být příliš silná a přísná? Pamatujme, že to jsou slova Boha Ducha Svatého. Ano, čtenáři, Bůh Duch Svatý vrhá Své hrozné anatéma²¹ na každého, kdo se opováží přidávat Mojžíšův zákon ke Kristovu evangeliu – na každého, kdo se pokouší stavět křesťany pod zákon. Jak to, že se ti lidé nebojí tváří v tvář takovým slovům bojovat za zákon? Nebojí se, že přijdou pod vážné zlořečení Boha Ducha Svatého?

Někteří se však snaží odpovědět na tuto otázku tím, že nám říkají, že neberou zákon pro ospravedlnění, ale jako pravidlo života. Ale to není ani rozumné, ani moudré, poněvadž se můžeme oprávněně zeptat, kdo nám dal autoritu rozhodovat, jakým způsobem máme zákon užívat? Buď jsme pod zákonem, anebo nejsme. Jestliže jsme pod ním, není naší věcí, jak ho bereme, ale jak on bere nás.

To tvoří celý rozdíl. Zákon nezná takové rozlišování, za jaká bojují někteří teologové. Jsme-li pod zákonem za jakýmkoli účelem, jsme pod jeho zlořečením, neboť je napsáno: „Zlořečený každý, kdo nezůstává ve všem, co jest psáno v knize zákona, aby to plnil.“ (Gal. 3,10) Říci, že jsem znovuzrozen, že jsem křesťan, věc vůbec neřeší, neboť co má zákon společného s otázkou nového narození nebo křesťanství? Vůbec nic. Zákon je určen člověku jako odpovědnému tvoru. Vyžaduje dokonalou poslušnost a vyslovuje své zlořečení nad každým, kdo poslušný není.

Kapitola 5

Kapitola 5

Kromě toho nebude nic platné říci, že ačkoli my jsme zklamali v dodržování zákona, přece jej Kristus naplnil na našem místě a místo nás. Zákon nezná nic o poslušnosti v zastoupení. Jeho řeč je: „Člověk ten, kterýž by je činil, živ bude v nich.“ (3. M. 18,5)

Ani není zlořečení vyřčeno pouze na toho člověka, který zklame v dodržování zákona, ale jako kdyby měl být ten princip postaven do nejjasnějšího možného světla, čteme, že „kteří pak koli ze skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou.“ (Gal. 3,10) To znamená, že všichni, kteří se stavějí na půdu zákona – všichni, kteří jsou na tomto principu – slovem: všichni, kteří mají co dělat se skutky zákona, jsou nutně pod zlořečením. Takto můžeme na první pohled vidět neslučitelnost toho, aby křesťan držel myšlenku, že je pod zákonem jako pravidlem pro život, a přece nebyl pod zlořečením. Je to prostě utíkání před velmi jasnými výroky Svatého písma. Buď veleben Bůh vší milosti, křesťan není pod zlořečením. Ale proč? Protože zákon ztratil svoji moc, svůj majestát, svou důstojnost, svou svatou přísnost? Rozhodně ne. Mluvit tak by znamenalo rouhat se zákonu. Říci, že nějaký „člověk“, nazvěte ho, jak se vám líbí – křesťan, Žid nebo pohan – může být pod zákonem, může stát na té půdě, a přece nebýt pod zlořečením, znamená říci, že dokonale plní zákon, nebo že je zákon zrušen – to znamená anulovat ho, vyprázdnit. Kdo se odváží toto říci? Běda všem, kdo tak činí.

Ale jak to přijde, že křesťan není pod zlořečením? Protože není pod zákonem. A jak se dostal zpod zákona? Je to tím, že někdo jiný ho naplnil místo něho? Nikoli. Opakujeme, že v celé domácnosti zákona není taková myšlenka jako poslušnost v zastoupení. Jak to tedy je? Zde to je ve vší své mravní síle, plnosti a kráse: „Já zajisté skrze zákon zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu.“ (Gal. 2,19)²²

Kapitola 5

Kapitola 5

Nuže, jestliže to je pravda, a apoštol to říká, že jsme mrtví zákonu, jak pro nás může být zákon nějakým způsobem pravidlem života? Ukázal se být jen pravidlem smrti, zlořečením a odsouzením pro ty, kteří byli pod ním – těm, kteří ho obdrželi působením andělů. Může být pro nás něčím jiným? Způsobil zákon někdy v historii synů a dcer Adamových jediný hrozen živého ovoce nebo ovoce spravedlnosti? Slyš apoštolovou odpověď: „Když jsme byli v těle,“ – to jest, když jsme byli viděni jako lidé ve své padlé přirozenosti, „působily v našich údech vášně hříchů, které jsou skrze zákon, aby přinesly ovoce smrti.“ (Řím. 7,5)²³

Ale kde jsme nyní jako křesťané? Slyš odpověď: „Já zajisté skrze zákon zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu. Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle“ – (zde je míněno lidské tělo), – „žiji“ – jak? Skrze zákon jako pravidlo pro život? Ani náznak takové věci, ale: „ skrze víru, (skrze) tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ (Gal. 2,19-20)

Kapitola 5

Kapitola 5

To a nic jiného je křesťanství. Rozumíme tomu? Přijímáme to? Cítíme moc toho? Jsou dvě rozličná zla, od nichž jsme úplně vysvobozeni drahou smrtí Krista, totiž zákonictví na jedné straně a bezuzdnost na druhé straně. Na místě těch hrozných zel nás uvádí do svaté svobody milosti – svobody sloužit Bohu – svobody „mrtvit své údy, které jsou na zemi“ (Kol. 3,5) – svobody „odříkat se bezbožnosti a světských žádostí“ (Tit. 2,12) – svobody „žít střízlivě a spravedlivě a pobožně“ (Tit. 2,12) – svobody „podmaňovat tělo své a v službu podrobovat“ (1. Kor. 9,27).

Ano, milý křesťanský čtenáři, pamatujme na to. Hluboce zvažujme slova: „Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ Staré „Já“ je mrtvé – ukřižované, pohřbené; nové „já“ žije v Kristu. Neklamejme se v tom. Nevíme o ničem ošklivějším, ničem nebezpečnějším, než osobovat si pro staré „Já“ nový základ; jinými slovy brát slavné učení křesťanství tělem – kdy neobrácení lidé mluví o tom, že jsou osvobozeni od zákona a obracejí Boží milost v bezuzdnost. Musíme vyznat, že tisíckrát raději bychom chtěli zákonictví než bezuzdnost. Proti té musí mnozí z nás být na stráži se vší možnou vážností. Roste kolem nás s hrozivou rychlostí a dláždí cestu pro temnou a ničivou vlnu nevěry, která se zanedlouho přežene přes celé křesťanstvo.

Mluvit o tom, že jsme osvobozeni od zákona jakýmkoli jiným způsobem, než že pro něj jsme mrtví, vůbec není křesťanství, ale bezuzdnost, od které se každá zbožná duše musí odvrátit se svatou hrůzou. Jsme-li mrtví zákonu, jsme také mrtví hříchu. A proto nemáme činit svou vlastní vůli, což je jen jiné jméno pro hřích, ale Boží vůli, což je pravá praktická svatost.

Dále pamatujme na to, že jsme-li mrtví zákonu, jsme také mrtví tomuto přítomnému zlému světu a jsme spojeni se vzkříšeným, na nebe vystoupivším a oslaveným Kristem. Proto nejsme ze světa, tak jako Kristus není ze světa. Zápasit o postavení ve světě znamená zapírat, že jsme mrtví zákonu. Neboť nemůžeme být živí světu a zároveň mrtví zákonu. Smrt Krista nás osvobodila od zákona, od moci hříchu, od tohoto přítomného zlého světa a od strachu ze smrti. Ale potom všechny tyto věci spolu souvisí a my nemůžeme být osvobozeni od jedné, aniž bychom byli osvobozeni od všech. Vyhlašovat naši svobodu od zákona, zatímco jdeme dále životem v tělesnosti, povolování sobě a světáctví, je jedno z nejtemnějších a nejhorších druhů zla posledních dnů.

Křesťan je povolán, aby ve svém denním životě ukazoval, že milost může přinést výsledky, kterých zákon nikdy nemohl dosáhnout. Je to jedna z mravních sláv křesťanství, že člověku umožňuje vzdát se sebe a žít pro druhé. Zákon to nikdy nemohl způsobit. Zaměstnával člověka jím samým. Pod jeho vládou musel každý člověk dělat to nejlepší, co mohl, pro sebe. Pod milostí je vše požehnaně a slavně obráceno – vlastní „Já“ je dáno stranou jako ukřižovaná, mrtvá a pohřbená věc. Staré „Já“ odešlo a nové „já“ je před Bohem ve vší příjemnosti a vzácnosti Krista. On je naším životem, naší spravedlností, naší svatostí, naším předmětem, naším vzorem, naším vším. On je v nás a my jsme v Něm a náš každodenní praktický život má být prostě Kristus, žitý v nás skrze moc Ducha Svatého. Proto jsme nejen povoláni, abychom milovali svého bližního, ale i svého nepřítele; a to ne proto, aby vznikla spravedlnost, neboť jsme se stali spravedlností Boží v Kristu. Je to prostě výsledek života, který vlastníme – který je v nás, a tento život je Kristus. Křesťan je člověk, který by měl žít Krista. Není ani Žid „pod zákonem“, ani pohan „bez zákona“, ale „člověk v Kristu“, stojící v milosti, povolaný ke stejnému charakteru poslušnosti, jaký byl ukazován Pánem Ježíšem samým.

Kapitola 5

Kapitola 5

Nebudeme zde tento předmět dále sledovat, ale vážně prosíme křesťanského čtenáře, aby pozorně studoval 15. kapitolu Skutků a Epištolu Galatským. Nechť pije to požehnané učení těchto částí Písma, a jsme ujištěni, že dojde k jasnému porozumění této velké otázky zákona. Uvidí, že křesťan není pod zákonem kvůli jakémukoli účelu, že jeho život, jeho spravedlnost, jeho svatost jsou na zcela jiném základu nebo principu. Že stavět křesťana pod zákon jakýmkoli způsobem znamená popírat samé základy křesťanství a protiřečit nejjasnějším výrokům Slova. Ze třetí kapitoly Galatským se naučí, že stavět se pod zákon pro nás znamená vzdávat se Krista, vzdávat se Ducha Svatého, vzdávat se víry, vzdávat se zaslíbení.

Jaké závažné důsledky! Ale jsou nám jasně postaveny před oči. A vskutku, když hledíme na stav vyznávající církve, nemůžeme než vidět, jak hrozně se tyto důsledky uskutečňují.

Kéž Bůh Duch Svatý otevře oči všech křesťanů vzhledem k pravdě těchto věcí. Kéž je vede k tomu, aby studovali Písma a poddávali se jejich svaté autoritě ve všech věcech. To je zvláštní potřeba těchto našich dnů. Nestudujeme Písmo dostatečně. Nejsme jím ovládáni. Nevidíme absolutní potřebu testování všech věcí ve světle Písma a zavrhování všeho, co v testu neobstojí. Jdeme dále s množstvím věcí, které nemají žádný základ ve Slovu – ba stojí proti němu.

Když jsme se snažili na základě různých míst Písma ukázat tu slavnou pravdu, že věřící nejsou pod zákonem, ale pod milostí, můžeme nyní pokračovat ve své studii této páté kapitoly 5. Mojžíšovy knihy. V ní máme deset přikázání, ale ne přesně tak, jak je máme ve dvacáté kapitole 2. Mojžíšovy knihy. Je tam několik charakteristických znaků, které vyžadují čtenářovu pozornost.

Ve 2. Mojžíšově 20 máme historii. V 5. Mojžíšově 5 máme nejen historii, ale i komentář. Tady vydavatel zákona předkládá mravní pohnutky a činí výzvy, které by naprosto nebyly na místě ve 2. Mojžíšově 20. V jedné kapitole máme holá fakta. Ve druhé máme fakta a komentáře – fakta a jejich praktické použití. Slovem, není tu nejmenší důvod pro domněnku, že 5. Mojžíšova 5 má být doslovným opakováním 2. Mojžíšovy 20, a proto ubohé argumenty, které nevěrci zakládají na jejich zdánlivých odchylkách, se přímo rozpadají v prach pod našima nohama. Jsou prostě nepodložené a krajně opovrženíhodné.

Porovnejme například ta dvě místa ve vztahu k předmětu soboty. Ve 2. Mojžíšově 20,8-11 čteme: „Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i služebnice tvá, zvíře tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, co v nich jest, a odpočinul dne sedmého; proto požehnal Hospodin dne sobotního a posvětil ho.“

Kapitola 5

Kapitola 5

V 5. Mojžíšově 5 čteme: „Ostříhej dne sobotního, abys jej světil, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, i služebník tvůj i služebnice tvá, vůl i osel tvůj i všeliké zvíře tvé, i příchozí tvůj, kterýž jest v branách tvých, aby odpočinul služebník tvůj a služebnice tvá, jako i ty. A pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi Egyptské, a vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj odtud v ruce silné, a v rameni vztaženém. Proto přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, abys světil den sváteční /sobotní/.“ (5. Mojžíšova 5,12-15)

Kapitola 5

Kapitola 5

Čtenář může na první pohled vidět rozdíl mezi těmito dvěma oddíly. Ve 2. Mojžíšově 20 je příkaz zachovávat sobotu založen na stvoření. V 5. Mojžíšově 5 je založen na vykoupení a vůbec není zmínka o stvoření. Krátce řečeno, rozdíly vyvstávají z různého charakteru těch dvou knih a jsou každé duchovní mysli naprosto jasné.

Vzhledem k ustanovení soboty musíme mít na paměti, že spočívá cele na přímé autoritě Božího slova. Jiná přikázání vyjadřují jasné mravní povinnosti. Každý člověk ví, že je mravně špatné zabíjet nebo krást. Ale zachovávání soboty by nikdo nemohl rozeznat jako povinnost, kdyby nebylo jasně ustanoveno božskou autoritou, z čehož plyne jeho nesmírná důležitost a význam. Jak v naší kapitole, tak i ve 2. Mojžíšově 20 stojí bok po boku s těmi velkými mravními povinnostmi, které jsou lidským svědomím všeobecně uznávané.

A nejenom to, ale v různých jiných místech Písma nalézáme, že sobota je vzata a představena se zvláštní předností jako vzácné pouto mezi Hospodinem a Izraelem, pečeť Jeho smlouvy s nimi a mocný test jejich oddanosti Jemu. Každý mohl poznat mravní špatnost krádeže nebo vraždy; jenom ti, kteří milovali Hospodina a Jeho slovo budou milovat a ctít Jeho sobotu.

Tak v šestnácté kapitole 2. Mojžíšovy knihy ve spojení s dáním manny čteme: „Když pak bylo v den šestý, nasbírali toho chleba dvojnásobně, po dvou gomer na každého; proto přišla všecka knížata toho shromáždění, a pověděli Mojžíšovi. Kterýžto řekl jim: Toť jest, což mluvil Hospodin: Odpočinutí soboty svaté Hospodinu bude zítra. Což byste měli péci, pecte, a což byste vařiti měli, vařte dnes; což pak koli zbude, nechte sobě a schovejte to k jitru. … I řekl Mojžíš: Jezte to dnes, poněvadž sobota jest dnes Hospodinu; dnes toho nenaleznete na poli. Po šest dní budete to sbírávati, den pak sedmý sobota jest; nebude bývati manny v ní. Stalo se pak dne sedmého,“ – tak málo byli schopni cenit si toho vysokého a svatého privilegia zachovávání soboty Páně – „že vyšli někteří z lidu sbírat, a nenašli. Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokud zpěčovati se budete přikázání mých ostříhati a zákonů mých?“ (2. M. 16,22-28) Jejich zanedbávání soboty ukázalo, že jejich mravní stav je špatný – ukázalo, že bloudí ohledně všech Božích přikázání a zákonů. Sobota byla velkým prubířským kamenem – mírou a přezkoušením skutečného stavu jejich srdce vůči Pánu. „Vizte, že Hospodin vám dal sobotu, a proto on vám dává v den šestý chleba na dva dni. Zůstaňte každý v svém, aniž kdo vycházej z místa svého v den sedmý. I odpočinul lid v den sedmý.“ (2. M. 16,29.30) Našli odpočinek a potravu v ten svatý den sobotní.

Kapitola 5

Kapitola 5

Na konci 31. kapitoly máme opět velmi pozoruhodný oddíl jako důkaz důležitosti a zájmu spojených se sobotou v myšlenkách Pána. Mojžíšovi byl dán úplný popis stánku a jeho zařízení, a nyní měl z ruky Pána přijmout dvě desky svědectví. Ale jakoby na důkaz význačného místa, které zaujímala v Božích myšlenkách svatá sobota, čteme: „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Ty pak mluv k synům Izraelským a rci: Avšak sobot mých ostříhati budete. Nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, který vás posvěcuji. Proto ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdo by ji poškvrnil, smrtí umře; a kdo by koli dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdo by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Proto ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na věčnost; nebo šest dní činil Hospodin nebe i zemi, v den pak sedmý přestal a odpočinul.“ (2. M. 31,12-17)

Nuže, to je velmi důležitý oddíl. Dokazuje velmi jasně zůstávající charakter soboty. Výrazy, jimiž je o ní mluveno, jsou naprosto dostačující k ukázání, že to nebylo jen nějaké dočasné ustanovení: „Nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich.“ – „…smlouvou věčnou“ – „znamení jest na věčnost“.

Nechť si čtenář pozorně všimne těchto slov. Nade všechny pochyby dokazují: předně, že sobota byla pro Izrael; za druhé, že sobota je v Božích myšlenkách trvalým ustanovením. Je třeba na tyto věci pamatovat, abychom se vyhnuli vší nejasnosti myšlenek a volnosti vyjadřování ohledně tohoto hluboce zajímavého předmětu.

Sobota byla jasně a výlučně pro židovský národ. Mluví se o ní důrazně jako o znamení mezi Hospodinem a Jeho lidem Izraelem. Není tu ani nejvzdálenější náznak, že by byla zamýšlena pro pohany. Dále uvidíme, že to je milý předobraz časů napravení všech věcí, o kterém Bůh mluvil ústy všech Svých svatých proroků od počátku světa. Ale to se žádným způsobem nedotýká skutečnosti, že byla výlučně židovským ustanovením. V Písmu není ani jedna věta, která by ukazovala, že sobota má nějaký vztah k pohanům.

Jsou tací, kteří nás chtějí učit, že když o sobotě čteme ve druhé kapitole 1. Mojžíšovy knihy, musí nutně zahrnovat více než jen židovský národ. Ale podívejme se na ten oddíl, abychom viděli, co říká: „A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, které dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, které byl dělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, které byl stvořil, aby učiněno bylo.“ (1. M. 2,2-3)

Kapitola 5

Kapitola 5

To je dostatečně jednoduché. Není tu o člověku žádná zmínka. Není nám řečeno, že člověk odpočinul sedmého dne. Lidé mohou soudit, domýšlet se nebo si představovat, že tak učinil. Ale druhá kapitola 1. Mojžíšovy knihy o tom neříká nic. A nejen to, ale v celé 1. Mojžíšově knize nadarmo hledáme nějakou zmínku o sobotě. Úplně první zmínku o sobotě ve spojení s člověkem máme v šestnácté kapitole 2. Mojžíšovy knihy v oddílu, který jsme už citovali. A tam vidíme velmi jasně, že byla dána Izraeli jako lidu v uznaném vztahu smlouvy s Hospodinem. Že oni tomu nerozuměli ani si toho necenili, je dokonale jasné. Že do ní nikdy nevstoupili, je podle Žalmu 95 a Židům 4 rovněž jasné. Ale my nyní mluvíme o tom, čím byla v Božích myšlenkách. A Bůh nám říká, že byla znamením mezi Ním a Jeho lidem Izraelem a mocným testem jejich mravního stavu a stavu jejich srdce vůči Němu. Byla nejen nedílnou součástí zákona, jak byl dán Mojžíšem shromáždění Izraele, ale mluví se o ní zvlášť a je stále znovu vydělována jako ustanovení, které v Božích myšlenkách zaujímá velmi zvláštní místo.

Takto v knize proroka Izaiáše čteme: „Blahoslavený člověk, který činí to, a syn člověka, který se přidrží toho, ostříhaje soboty, aby ji nepoškvrňoval, a ostříhaje ruky své, aby nic zlého nečinila. Nechť tedy nemluví cizozemec, který se připojuje k Hospodinu, říkaje: Jistě odloučil mne Hospodin od lidu svého. Též ať neříká kleštěnec: Aj, já jsem dřevo suché. Nebo toto praví Hospodin o kleštěncích, kteří by ostříhali sobot mých a zvolili to, což mi se líbí, a drželi smlouvu mou: Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo, a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, které nebude vyhlazeno. Cizozemce pak,“ – (zde samozřejmě viděné ve spojení s Izraelem, jako ve 4. Mojžíšově 15 a jiných místech Písma) – „kteří by se připojili k Hospodinu, aby sloužili jemu a milovali jméno Hospodinovo, jsouce u něho za služebníky, všecky ostříhající soboty, aby ji nepoškvrňovali, a držící smlouvu mou, ty přivedu k hoře svatosti své a obveselím je v domě svém modlitebném. Zápalové jejich a oběti jejich příjemné mi budou na oltáři mém; nebo dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.“ (Izaiáš 56,2-7)

A opět: „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával libosti své v den svatý můj, anobrž nazveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 58,13.14)

Kapitola 5

Kapitola 5

Předcházející citáty bohatě stačí k ukázání místa, které má sobota v Božích myšlenkách. Není potřebné uvádět citáty dalších oddílů. Ale je ještě jedno místo, na které musíme čtenáři poukázat ve spojení s naším současným předmětem, totiž 3. Mojžíšova 23: „Mluvil opět Hospodin Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim: Slavnosti Hospodinovy, které nazývati budete shromáždění svatá, tyto jsou slavnosti mé: Šest dní dělati budete, dne pak sedmého sobota odpočinutí jest, shromáždění svaté bude. Žádného díla nedělejte, nebo jest sobota Hospodinova, ve všech příbytcích vašich.“ (3. M. 23,1-3)

Zde je na čele všech slavností, daných v této podivuhodné kapitole, v nichž máme nastíněnu celou historii Božího jednání s Jeho lidem Izraelem. Sobota je vyjádření Božího věčného odpočinku, do kterého je Jeho úmyslem uvést ještě Svůj lid, když všechna jeho námaha a zármutek, jeho zkoušky a soužení pominou – do toho požehnaného „držení soboty [σαββατισμος]“, které „zůstává pro lid Boží“. Různými způsoby se snažil udržovat toto slavné odpočinutí před srdcem Svého lidu. Sedmý den, sedmý rok, milostivé léto – všechny tyto milé sobotní časy byly určeny k tomu, aby ukazovaly na ten požehnaný čas, kdy Izrael bude shromážděn zpět do své vlastní milované země, kdy sobota bude držena v celém svém hlubokém, božském požehnání, jak ještě nikdy držena nebyla.

A to nás přirozeně vede ke druhému bodu ve spojení se sobotou, totiž k její trvanlivosti. Ta je jasně ukázána výrazy jako „věčný“, „znamení na věčnost“, „znamení po rodech vašich“. Taková slova by se nikdy nepoužila pro nějaké pouze dočasné ustanovení. Žel, pravdou je, že Izrael nikdy nezachovával sobotu podle Boha. Nikdy neporozuměl jejímu významu, nikdy nevstoupil do jejího požehnání, nikdy nepil z jejího ducha. Udělali si z ní odznak své vlastní spravedlnosti, chlubili se jí jako národním ustanovením a užívali ji pro vlastní vyvýšení, ale nikdy ji neslavili v obecenství s Bohem.

Kapitola 5

Kapitola 5

Mluvíme o národu jako o celku. Nepochybujeme, že tu byly drahé duše, které se vskrytu těšily ze soboty a vstupovaly do Božích myšlenek o ní. Ale Izrael jako národ nikdy nezachovával sobotu podle Boha. Slyš, co říká Izaiáš: „Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu trpěti, (nepravost jest), ani shromáždění.“ (Izaiáš 1,13)

Zde vidíme, že to vzácné a krásné ustanovení o sobotě, které Bůh dal jako znamení Své smlouvy se Svým lidem, se v jejich rukou stalo ohavností, pro Něho naprosto nesnesitelnou. A když otevřeme stránky Nového zákona, nalezneme vůdce a knížata židovského národa, jak jsou ustavičně ve sporu s naším Pánem Ježíšem Kristem ve vztahu k sobotě. Podívejme se například na úvodní verše 6. kapitoly Lukáše: „I stalo se v druhou sobotu, že šel Ježíš skrze obilí. I trhali učedníci jeho klasy a rukama vymínajíce, jedli. Tehdy někteří z farizeů řekli jim: Proč činíte, čehož nesluší činiti v sobotu? I odpověděv Ježíš, řekl jim: Což jste ani toho nečtli, co učinil David, když lačněl, on i ti, kteří s ním byli? Kterak všel do domu Božího, a chleby posvátné vzal a jedl a dal i těm, kteří s ním byli, jichž nenáleží jísti než toliko samým kněžím? I řekl jim: Že jest Syn člověka pánem také i dne sobotního.“ (Luk. 6,1-5)

A opět čteme: „Stalo se pak i v jinou sobotu, že všel do školy Ježíš a učil. A byl tu člověk, jehož pravá ruka byla uschlá. I šetřili ho zákoníci a farizeové, bude-li v sobotu uzdravovati, aby nalezli, z čeho by jej obžalovali.“ – (Jen si představme, obžaloba pro uzdravení ubohého, zarmouceného smrtelníka, jako jsme my!) – „Ale on znal přemyšlování jejich. I dí člověku, který měl ruku uschlou: Vstaň a stůj v prostředku. A on vstav, stál. Tedy řekl jim Ježíš: Otáži se vás na jednu věc: Sluší-li v sobotu dobře činiti, čili zle, duši zachovati, čili zatratiti? A pohleděv na ně na všecky vůkol, dí člověku tomu: Vztáhni tu ruku svou. A on učinil tak. I přivedena jest k zdraví ruka jeho jako druhá. Oni pak naplněni jsou hněvivou nemoudrostí a rozmlouvali mezi sebou, co by učiniti měli Ježíšovi.“ (Luk. 6,6-11)

Jaký pohled tu máme na prázdnotu a bezcennost lidského dodržování soboty! Tito náboženští vůdcové by raději nechali učedníky vyhladovět, než aby byla porušena jejich sobota. Chtěli ponechat toho muže, aby chodil s chromou rukou až k hrobu, než aby ho nechali uzdravit v jejich sobotu. Žel, byla to skutečně jejich sobota, a nikoli Boží. Jeho odpočinek nikdy nemohl jít spolu s hladem a chromýma rukama. Oni nikdy správně nečetli záznam o Davidově jednání, když jedl chleby předložení. Nerozuměli, že ustanovení zákona musela ustoupit před přítomností božské milosti, vycházející vstříc lidské potřebě. Milost se ve své vznešenosti pozvedá nad všechny zákonní zábrany a víra se raduje z jejího lesku. Ale pouhé náboženské smýšlení je uraženo činnostmi milosti a smělostí víry. Farizeové neviděli, že člověk s uschlou rukou je působivým komentářem mravního stavu národa, živým důkazem skutečnosti, že jsou daleko vzdáleni od Boha. Kdyby byli takoví, jací měli být, nebyly by mezi nimi uschlé ruce, které by musely být uzdravovány. Ale oni takoví nebyli, a proto jejich sobota byla prázdnou formalitou – bezmocným, bezcenným ustanovením – ošklivou nenormálností, Bohem nenáviděnou a krajně nesouhlasící se stavem člověka.

Vezměme jiný příklad v Lukáši 13: „Učil pak v jedné škole v sobotu.“ – (Sobota pro Něho jistě nebyla nějakým dnem odpočinku.) „A aj, byla tu žena, která měla ducha nemoci osmnáct let, a byla sklíčena a nijak se nemohla vzpřímiti. A uzřev ji Ježíš, zavolal ji k sobě a řekl jí. Ženo, zproštěna jsi od nemoci své. I vložil na ni ruce, a ihned zdvihla se a velebila Boha.“ (Luk. 13,10-13) Jaká krásná ilustrace díla milosti v duši a v každém případě praktický výsledek. Všichni, na něž Kristus vkládá Své požehnané ruce, jsou „i-hned vzpřímeni“ a uschopněni oslavovat Boha.

Kapitola 5

Kapitola 5

Ale lidská sobota byla dotčena. „Tedy kníže školní odpověděv, hněvaje se proto, že v den sobotní uzdravoval Ježíš,“ – byl rozhořčen milostivým skutkem uzdravení, ačkoli byl zcela lhostejný k pokořujícímu případu nemoci; a „řekl zástupu: Šest dní jest, v nichž náleží dělati; proto v těch přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní“. Jak málo tento ubohý, prázdný náboženský člověk věděl o tom, že je v samé přítomnosti Pána pravé soboty! Jak naprosto necitlivý byl k mravní nevhodnosti pokusu dodržovat sobotu, když stav člověka naléhavě vyžadoval božské dílo! „I odpověděv jemu Pán, řekl: Pokrytče, zdali jeden každý z vás v sobotu neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí a nevodí napájeti? Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan, aj, již osmnácte let, což neměla býti rozvázána ze svazku tohoto v den sobotní?“ (Luk. 13,14-16)

Jaké zničující pokárání! Jaké ukázání prázdnoty a naprosté ubohosti jejich celého systému židovství! Jen pomysleme na křiklavý nesoulad mezi sobotou a Abrahamovou dcerou, svázanou krutou rukou Satana po osmnáct let! Na celém světě není nic tak zaslepující mysl, tak zatvrzující srdce, tak umrtvující svědomí, tak demoralizující celou bytost, jako náboženství bez Krista. Oklamávající a snižující moc toho může být zcela souzena jen ve světle božské přítomnosti. Vše, oč se ten kníže synagogy staral, bylo, aby ta ubohá žena došla ke konci svých dnů skloněná a neschopná se vzpřímit. Byl by docela spokojen s tím, nechat ji jít jako smutné svědectví o moci Satana, jen aby mohl držet svoji sobotu. Jeho náboženské rozhořčení bylo podníceno ne mocí Satana, jak byla vidět ve stavu té ženy, ale mocí Krista, jak byla vidět v jejím úplném vysvobození.

Ale Pán mu dal odpověď: „A když on to pověděl, zastyděli se všichni protivníci jeho“ – (tak jak to mohli), „ale všechen lid radoval se ze všech těch slavných skutků, které se dály od něho.“ (Luk. 13,17) Jaký nápadný protiklad! Na jedné straně zastánci bezmocného, nemilosrdného, bezcenného náboženství, odhaleni a pokryti hanbou a zmatením, a na druhé straně všechen lid, radující se ze slavných činů Božího Syna, který přišel do jejich středu, aby je vysvobodil od ničivé moci Satana a naplnil jejich srdce radostí z Božího spasení a jejich ústa Jeho chválou!

Kapitola 5

Kapitola 5

Nyní musíme požádat čtenáře, aby se obrátil k Evangeliu Jana, kde máme další ilustraci našeho předmětu. Opravdově si přejeme, aby tato znepokojující otázka soboty byla důkladně prozkoumána ve světle Písma. Jsme přesvědčeni, že v ní je zahrnuto mnohem více, než si mnoho vyznávajících křesťanů uvědomuje.

Na začátku 5. kapitoly Jana jsme uvedeni do výjevu, který nápadně zjevuje stav Izraele. Nebudeme se zde pokoušet zcela probrat tento oddíl, pouze se k němu obracíme ve spojení s předmětem, který máme před sebou.

Rybník Bethesda, neboli „dům milosrdenství“ – protože byl nepochybně vyjádřením Božího milosrdenství vůči Jeho lidu – skýtá hojné svědectví o ubohém stavu člověka všeobecně a Izraele zvlášť. V jeho pěti přístřeších bylo množství veliké „neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody“. Jaký to vzorek lidské rodiny a izraelského národa! Jaká pozoruhodná ilustrace jejich mravního a duchovního stavu, jak je vidět z Božího hlediska. „Slepí, neduživí, kulhaví“ – takový je skutečný stav člověka. Kéž by to chtěl vědět!

Kapitola 5

Kapitola 5

A uprostřed tohoto nemohoucího davu byl člověk – tak slabý a tak bezmocný, že rybník Bethesda v jeho případě nemohl pomoci. „I byl tu člověk jeden, který osm a třiceti let nemocen byl. Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš být uzdraven?“ Jaká milost a moc v této otázce! Sahala daleko za největší dosah myšlenek toho neschopného člověka. Myslel jen na lidskou pomoc anebo na svoji vlastní schopnost dostat se do rybníka. Nevěděl, že Ten, který s ním mluví, je zcela nad celým rybníkem s jeho příležitostným rozčeřením – nad andělskou službou – nad vší lidskou pomocí a snahou – že má všechnu moc v nebi i na zemi. „Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, který by, když se zkormoutí voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sestupuje.“ Jaký pravdivý obraz všech těch, kteří hledají spasení skrze zevní nařízení a ustanovení! Každý dělal pro sebe to nejlepší, co mohl. Žádný se nestaral o druhé. Nikdy nemyslel na to, aby jim pomohl. „Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď. A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil. Byla pak sobota v ten den.“ (Jan 5,2-9)

Zde máme opět sobotu člověka. Jistě to nebyla Boží sobota. Množství ubožáků, shromážděných kolem rybníka, ukazovalo na to, že Boží plný odpočinek ještě nepřišel – že Jeho slavné naplnění soboty se ještě nerozbřesklo nad touto v hříchu zapletenou zemí. Až tento jasný den přijde, nebude tu žádný slepý, kulhavý ani neduživý lid, tísnící se pod přístřešími rybníku Bethesda. Boží sobota a lidská bída naprosto nejdou k sobě.

Ale byla to sobota člověka. Už to nebyla pečeť Hospodinovy smlouvy s Abrahamovým semenem (jak jí byla kdysi a jak jí opět bude), ale znak samospravedlnosti člověka. „Tedy řekli Židé tomu uzdravenému: Sobota jest, nesluší tobě lože nositi.“ (Jan 5,10) Bezpochyby to pro ně bylo dle zákona správné, když ležel týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok po roce na svém loži, zatím co oni chodili se svou prázdnou, bezcennou, marnou snahou dodržovat sobotu. Kdyby měli jen paprsek duchovního světla, viděli by tu jasnou neslučitelnost snahy dodržovat tradiční názory ohledně soboty v přítomnosti lidské bídy, nemoci a zubožení. Ale oni byli naprosto slepí, a proto když se ukázalo slavné ovoce Kristovy služby, měli tu odvahu prohlásit, že to je nesprávné.

A nejen to, ale „proto protivili se Židé Ježíšovi a hledali ho zabíti, že to učinil v sobotu.“ (Jan 5,16) Jaká to podívaná! Nábožní lidé – ba vůdcové a učitelé náboženství – vůdcové vyznávajícího Božího lidu, hledající zabít Pána soboty, protože zcela uzdravil člověka v sobotní den!

Kapitola 5

Kapitola 5

Ale všimněte si Pánovy odpovědi: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ (Jan 5,17) Toto krátké, ale obsažné konstatování nám udává kořen celé věci. Odkrývá nám skutečný stav lidí všeobecně a Izraele zvlášť, a uchvacujícím způsobem představuje velké tajemství života a služby našeho Pána. Buď velebeno Jeho jméno, On nepřišel na tento svět, aby odpočíval. Jak mohl odpočívat? Jak mohl držet sobotu uprostřed lidských potřeb a bídy? Neměl ten neschopný, slepý, kulhavý a neduživý zástup, který naplňoval přístřeší rybníka Bethesdy, poučit „Židy“ o pošetilosti jejich názorů ohledně soboty? Neboť co byl ten zástup jiného, než vzorek stavu národa Izraele a celé lidské rodiny? A jak mohla božská láska odpočívat uprostřed takového stavu věcí? To bylo naprosto nemožné. Tam, kde je hřích a trápení, láska může jen pracovat. Od chvíle, kdy člověk upadl do hříchu, Otec pracoval; potom se zjevil Syn, aby pokračoval v díle. A nyní pracuje Duch Svatý. Práce a nikoli odpočinek je božský příkaz v takovémto světě. „A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu.“ (Židům 4,9)

Náš Pán Ježíš chodil kolem, čině dobře v sobotu, stejně jako v každý jiný den. A nakonec, když dokonal slavné dílo vykoupení, strávil sobotu v hrobě a vstal v první den týdne jako Prvorozený z mrtvých a Hlava nového stvoření, ve kterém všechno je z Boha a na které, jistě můžeme dodat, otázka „dnů a měsíců a let“ nemůže být použita. Nikdo, kdo opravdu rozumí významu smrti a vzkříšení, by ani na chvíli nemohl schvalovat zachovávání dnů. Kristova smrt činí konec celému tomu pořádku věcí a Jeho vzkříšení nás uvádí do zcela jiné sféry, kde je naší vysokou výsadou chodit ve světle a moci těch věčných skutečností, které jsou naše v Kristu a které stojí v jasném protikladu k pověrčivému zachování pravidel tělesné a světské nábožnosti.

Ale tady se blížíme k velmi zajímavému bodu našeho předmětu, totiž k rozdílu mezi sobotou a dnem Páně, prvním dnem týdne. Tyto dvě věci jsou často směšovány. Často slyšíme ze rtů zbožných lidí výraz „křesťanská sobota“, výraz, který nelze najít nikde v Novém zákoně. Může to být tak, že někteří, kdo ho používají, mají na mysli správnou věc. Ale neměli bychom jen myslet správně, ale také se snažit vyjadřovat se podle učení Svatého písma.

Jsme přesvědčeni, že nepřítel Boha a Jeho Krista má mnohem více co činit s konvencionalismem²⁴ křesťanstva, než si mnozí z nás uvědomujeme. A právě to činí věc tak velmi vážnou. Čtenář je možná nakloněn nazvat to pouhým hnidopišstvím, káráme-li výraz „křesťanská sobota“. Ale může být ujištěn o tom, že to takové není. Naopak, bude-li jen klidně věc zkoumat ve světle Nového zákona, shledá, že to v sobě zahrnuje otázky nejen zajímavé, ale také závažné a důležité. Obvykle se říká: „Nezáleží na jménu.“ Ale ve věci, kterou máme před sebou, je ve jménu obsaženo mnoho.

Kapitola 5

Kapitola 5

Už jsme poznamenali, že náš Pán strávil sobotu v hrobě. Není to výmluvná a hluboce významná skutečnost? O tom nemůžeme pochybovat. Říká nám, že starý stav věcí byl dán stranou a že je naprosto nemožné dodržovat sobotu ve světě hříchu a smrti. Láska nemohla v takovém světě odpočinout. Mohla jen pracovat a zemřít. To je nadpis, který čteme na hrobě, kde Pán soboty byl pohřben.

Ale co je první den týdne? Není to sobota na novém podstavci – křesťanská sobota? Nikdy tak není v Novém zákoně nazvána. Není tam ani náznak něčeho takového. Procházíme-li Skutky apoštolů, zjistíme, že se o těch dvou dnech mluví odlišným způsobem. V sobotu nalézáme Židy shromážděné v jejich synagogách ke čtení zákona a proroků. V první den týdne nalézáme křesťany shromážděné k lámání chleba. Ty dva dny byly tak odlišné jako židovství a křesťanství. Ani tam není dle Písma byť stín myšlenky, že sobota byla převedena do prvního dne týdne. Kde je nejmenší oprávnění pro tvrzení, že sobota je změněna ze sedmého dne týdne na osmý, anebo první den týdne? Pokud by tu nějaké bylo, pak by jistě nebylo nic snadnějšího než je uvést. Ale žádné takové není.

A připomínáme, že sobota není jen nějaký sedmý den, ale (ten) sedmý den. Je dobře si toho všimnout, protože někteří chovají myšlenku, že stačí, když sedmina času je dávána odpočinku a veřejným ustanovením náboženství, a nezáleží na tom, jak tomu říkáme. A tak různé národy a různé náboženské systémy mají svůj sobotní den. Ale to nikdy nemůže uspokojit někoho, kdo si přeje být vyučován výlučně Písmem. Sobota v Edenu byla (tím) sedmým dnem. Sobota pro Izrael byla (tím) sedmým dnem. Ale osmý den vede naše myšlenky kupředu do věčnosti. A v Novém zákoně je nazván „prvním dnem týdne“ jako označení začátku nového pořádku věcí, jehož je kříž nehynoucím základem a vzkříšený Kristus oslavenou Hlavou a Středem. Nazývat tento den „křesťanskou sobotou“ prostě znamená směšovat zemské s nebeským. Znamená to přivádět křesťana dolů z jeho vyvýšeného postavení jako spojeného se vzkříšenou a oslavenou Hlavou v nebi a zaměstnávat ho pověrečným zachováváním dnů, právě tou věcí, která způsobila, že požehnaný apoštol měl pochybnosti o shromážděních v Galacii.

Kapitola 5

Kapitola 5

V krátkosti: Čím více zvažujeme výraz „křesťanská sobota“, tím více jsme přesvědčeni, že jeho směřováním je, podobně jako u jiných formulací v křesťanstvu, oloupit křesťana o všechny ty velké odlišující pravdy Nového zákona, které oddělují Boží Církev od všeho, co předcházelo, a od všeho, co bude následovat potom. Ačkoli je Církev na zemi, není z tohoto světa, jako i Kristus není z tohoto světa. Je svým původem nebeská, je nebeská ve svém charakteru, nebeská ve svých zásadách, chození a naději. Stojí mezi křížem a slávou. Hranicemi její existence na zemi jsou den Letnic, kdy Duch Svatý sestoupil, aby ji zformoval, a příchod Krista, aby ji přijal k Sobě.

Nic nemůže být význačnějšího než toto. A proto pro každého, kdo se pokouší nařizovat Boží Církvi zákonní nebo pověrečné zachovávání „dnů a měsíců a časů a let“, to znamená falšování celého křesťanského postavení, maření neporušitelnosti božského zjevení a olupování křesťana o místo a podíl, který mu náleží skrze Boží nekonečnou milost a Kristovo vykonané dílo smíření.

Považuje čtenář tento výrok za neoprávněně silný? Jestliže ano, pak nechť zváží následující nádherný oddíl z Pavlovy Epištoly Koloským – oddíl, který by měl být napsán zlatými písmeny: „Jak jste nyní Krista Ježíše, Pána, přijali, tak v Něm choďte, zakořeněni a vzděláváni v Něm a upevňováni ve víře, tak jak jste byli učeni, rozhojňujíce se v tom s děkováním. Dejte pozor, aby tu nebyl někdo, kdo vás jako kořist odvede skrze filozofii a skrze marné oklamání,“ – všimni si spojení, které je nelichotivé pro filozofii – „podle tradice lidí, podle živlů světa, a ne podle Krista. Neboť v Něm přebývá celá plnost Božství [θεοτης] tělesně; a vy jste doplněni v Něm, který je hlava každého knížectva a každé mocnosti; ve kterém jste také byli obřezáni ne rukama učiněnou obřízkou, ve svlečení těla v obřízce Krista, s Ním pohřbeni ve křtu, v Němž jste také byli spolu vzkříšeni skrze víru v působící sílu Boha, který Jej vzkřísil z mrtvých. A vás, když jste byli mrtví v proviněních a v neobřízce svého těla, spolu s Ním oživil, když nám odpustil všechna provinění; když vymazal ten proti nám stojící rukou psaný záznam v ustanoveních, který byl proti nám, odejmul jej také ze středu, když jej přibil na kříž; když vysvlékl knížatstva a mocnosti, vystavil je veřejně na odiv, když skrze Něj nad nimi slavil triumf.“ (Kol. 2,6-15 – přel.)

Nádherné vítězství! Vítězství Jednoho, vítězství dobyté pro nás! Vše-obecná a věčná pocta buď vzdána Jeho nesrovnatelnému jménu! Co zbývá? „Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám, které jsou stín budoucích věcí, ale tělo je Kristovo.“ (Kol. 2,16-17 – přel.)

Kapitola 5

Kapitola 5

Co může mít takový, kdo je doplněn a přijat ve vzkříšeném a oslaveném Kristu, co činit s pokrmy, nápoji nebo svatými dny? – Co pro něho může udělat filozofie, tradice nebo lidská nábožnost? – Co mohou pomíjející stíny přidat tomu, kdo se vírou chopil věčné podstaty? Jistě nic. A proto apoštol pokračuje: „Ať vás nepřipraví o cenu boje nikdo, kdo činí svou vlastní vůli v pokoře a velebení andělů, když mluví o věcech, které neviděl, bez důvodu nadmut smyslem svého těla a nedrže se Hlavy, z níž celé tělo, skrze klouby a svazky podporováno a spolu spojeno, roste Božím růstem. Jestliže jste s Kristem zemřeli živlům (elementům) světa, proč se poddáváte ustanovením, jako kdybyste ještě žili ve světě? Nedotýkej se, neokoušej, nesahej! (Věci, které všechny jsou používáním určeny ke zničení), podle přikázání a učení lidí (ty sice mají zdání moudrosti, ve svévolné bohoslužbě a v pokoře a nešetření těla, a ne v určité cti), k uspokojení těla;“ – to znamená, že nedávají určitou míru cti tělu, která mu náleží jako Boží nádobě, ale nadýmají se náboženskou pýchou, sycenou prázdným a bezcenným svatouškovstvím. (Koloským 2,18-23 – přel.)

Neodvažujeme se omlouvat za toto dlouhé citování. Omlouvat se za citování Písma! To nelze! Není možné, aby někdo rozuměl tomuto vzácnému oddílu a nebyl zcela vyrovnán nejen s otázkou soboty, ale také s celým systémem věcí, s kterým je tato otázka spojena. Křesťan, který rozumí svému postavení, provždy skončil se všemi otázkami týkajícími se jídla a pití, dnů a měsíců a časů a let. – Neví nic o svatých časech a svatých místech. – Zemřel s Kristem živlům světa a jako takový je vysvobozen od všech ustanovení tradicionálního náboženství. – Náleží nebi, kde novoluní, svaté dny a soboty nemají žádné místo. – Je v novém stvoření, kde všechny věci jsou z Boha; a proto nemůže vidět žádnou mravní sílu v takových slovech jako: „Nedotýkej se, neokoušej, nesahej!“ Nemají na něho vůbec žádné použití. – Žije v oblasti, kde mraky, vidiny a mlhy mnišství a askese nejsou nikdy spatřeny. – Vzdal se všech bezcenných forem pouhého tělesného pietismu a výměnou obdržel pevné skutečnosti křesťanského života. Jeho ucho bylo otevřeno pro slyšení a jeho srdce pro porozumění mocnému napomenutí inspirovaného apoštola: „Jestliže jste tedy byli s Kristem vzkříšeni, tak hledejte, co je nahoře, kde je Kristus, sedící po Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi; neboť jste zemřeli a váš život je skryt s Kristem v Bohu. Když bude zjeven Kristus, náš život, pak budete také vy s Ním zjeveni ve slávě. Mrtvěte nyní své údy, které jsou na zemi.“ (Koloským 3,1-5 – přel.)

Kapitola 5

Kapitola 5

Zde máme před svýma očima ukázané některé ze sláv pravého, praktického, živého křesťanství v pozoruhodném protikladu ke všem neplodným a pustým formám tělesného a světského náboženství. Křesťanský život nespočívá v zachovávání určitých pravidel, přikázání nebo lidských tradic. Je to božská skutečnost. – Je to Kristus v srdci a Kristus reprodukovaný v denním životě skrze moc Ducha Svatého. – Je to nový člověk, zformovaný podle vzoru Krista samého a ukazující se ve všech nejmenších detailech naší denní historie – v rodině, v zaměstnání, ve všem jednání s lidmi kolem nás, v naší náladě, duchu, způsobech, chování, ve všem. – Není to věc pouhého vyznání nebo dogmatu či názoru nebo citu. Je to nepochybná, živá skutečnost. – Je to Boží království zřízené v srdci, vykonávající svou požehnanou vládu nad celou mravní bytostí a rozlévající svůj milý vliv na celou sféru, ve které se den za dnem pohybujeme. – Je to chození křesťana v požehnaných šlépějích Toho, který chodil a činil dobře. Nalézá své zalíbení v sloužení a dávání, připraveno tišit a soucítit, kdekoli najde potřeného ducha nebo truchlící a opuštěné srdce.

To je křesťanství. Jak se liší od všech forem, do nichž se obléká zákonictví a pověra! – Jak se liší od nerozumného a nesmyslného zachovávání dnů a měsíců a časů a let, zdržování se pokrmů, zakazování ženit se a podobných věcí! – Jak je rozdílné od chlouby mystiky, chmury asketismu a přísnosti mnišství! – Jak je naprosto jiné než všechny tyto věci! Ano, čtenáři, a my dodáváme: Jak je to rozdílné od nepěkného spojování vysokého vyznání a nízké praxe – spojování vznešených pravd, držených intelektem, vyznávaných, učených a diskutovaných, a světáctví, povolování si a nepoddanosti! Křesťanství Nového zákona se liší od všech těchto věcí. Ono je božské, nebeské a duchovní, ukazované uprostřed toho, co je lidské, zemské a přirozené. Kéž je svatým úmyslem pisatele i čtenáře těchto řádků, aby se nespokojili s ničím menším, než je toto mravně slavné křesťanství, zjevené na stránkách Nového zákona.

Věříme, že je zbytečné dodávat něco více k otázce soboty. Jestliže čtenář uchopil význam alespoň těch oddílů Písma, které jsme měli před sebou, nebude mu zatěžko vidět místo, které sobota zaujímá v dispenzačních Božích cestách. Uvidí, že má přímý vztah k Izraeli a k zemi – že byla znamením smlouvy mezi Hospodinem a Jeho pozemským lidem a mocným testem jeho mravního stavu.

Dále uvidí, že Izrael ve skutečnosti nikdy nezachovával sobotu, nikdy neporozuměl jejímu významu, nikdy si neuvědomil její cenu. To se ukázalo v životě, službě a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Ten vykonal mnoho Svých skutků uzdravení v sobotní den, a nakonec strávil ten den v hrobě. Konečně jasně porozumí rozdílu mezi židovskou sobotou a prvním dnem týdne, čili dnem Páně. Ten není v Novém zákoně nikdy nazván sobotou, ale naopak je stále ukazován ve své vlastní odlišnosti: Není to sobota, proměněná nebo přenesená, ale zcela nový den, který má svůj vlastní zvláštní základ a své zvláštní rozmezí myšlenek, ponechávající sobotu zcela nedotčenou jako odloženou instituci, aby byla v budoucnosti znovu uvedena v platnost, když símě Abrahamovo bude obnoveno ve své vlastní zemi. (Viz Ezechiel 46,1.12.)

Ale nemůžeme se s dobrým svědomím odvrátit od tohoto zajímavého předmětu, aniž bychom něco neřekli o místu, které je v Novém zákoně dáno dnu Páně, či prvnímu dnu týdne. Ačkoli to není sobota a ačkoli nemá nic společného se svatými dny nebo novoluními, čili „dny a měsíci a časy a roky“, tu přece má v křesťanství své vlastní jedinečné místo, jak je to zřejmé z mnoha oddílů v písmech Nového zákona.

Kapitola 5

Kapitola 5

Náš Pán toho dne vstal z mrtvých. Opět a opět se v ten den setkával se Svými učedníky. Apoštol a bratři v Troadě se toho dne shromáždili k lámání chleba (Skutky 20,7). Apoštol učí Korintské a všechny, kteří na každém místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, aby v ten den u sebe skládali své oběti pro sbírky. Tak nás zřetelně učí, že první den týdne byl zvláštní den pro lid Pána, aby se shromažďoval ke slavení večeře Pána a k velebení, obecenství a službě, spojené s tímto velmi vzácným ustanovením. Požehnaný apoštol Jan nám výslovně říká, že byl v tom dni v Duchu a přijal to podivuhodné zjevení, které uzavírá Boží knihu.²⁵

Takto máme před sebou dostatečné svědectví Písma, bohatě postačující k důkazu pro každou zbožnou mysl, že den Páně nesmí být uváděn na úroveň obyčejných dnů. Pro pravého křesťana to není ani židovská sobota na jedné straně, ani pohanská neděle na druhé straně, ale den Páně, ve kterém se Jeho lid rád a vděčně shromažďuje u Jeho stolu, aby držel ten vzácný svátek, kterým zvěstuje Jeho smrt, dokud nepřijde.      

Není snad nutné říkat, že s prvním dnem týdne není spojen ani stín nějakého zákonního otroctví nebo pověry. Říkat nebo myslet si to by znamenalo popírat celý okruh pravdy, s kterým je ten den spojený. Nemáme přímý příkaz týkající se zachovávání toho dne, ale pro každou duchovní mysl bohatě dostačují už zmíněná místa Písma. A dále můžeme říci, že instinkt božské přirozenosti povede každého skutečného křesťana, aby miloval a ctil den Páně a odděloval jej velmi uctivým způsobem pro velebení a službu Bohu. Sama myšlenka, že někdo, kdo vyznává, že miluje Krista, se v den Páně angažuje v zaměstnání nebo zbytečně cestuje, se dle našeho soudu příčí každému zbožnému citu. Věříme, že to je svatá výsada, vzdálit se jak jen možno od rozptýlení přirozenými věcmi a věnovat hodiny dne Páně Jemu samému a Jeho službě.

Kapitola 5

Kapitola 5

Možná, že někdo řekne, že křesťan by měl zasvěcovat každý den Pánu. Zcela jistě. Patříme Pánu v nejplnějším a nejvyšším smyslu. Vše, co máme, vše patří Jemu. To plně a rádi uznáváme. Jsme vyzýváni, abychom všechno dělali v Jeho jménu a k Jeho slávě. Naší vysokou výsadou je kupovat a prodávat, jíst a pít, ano, všechnu svou činnost provádět před Jeho zraky a v bázni Jeho svatého jména a v lásce k Němu. Neměli bychom svou ruku v žádný den týdne klást na nic, pro co bychom nemohli s plnou důvěrou prosit o požehnání Pána.

To vše zcela a plně připouštíme. Každý pravý křesťan to radostně uzná. Ale zároveň považujeme za nemožné číst Nový zákon a nevidět, že se dnu Páně dostává jedinečného místa; že je pro nás vyznačen velmi jasným způsobem; že má význam a důležitost, které si oprávněně nemůže nárokovat žádný jiný den v týdnu. Jsme vskutku tak plně přesvědčeni o pravdě toho všeho, že i kdyby to nebyl zákon Anglie, že den Páně má být zachováván, měli bychom to považovat za svou svatou povinnost a výsadu zdržet se všech činností v povolání, kromě takových, které jsou absolutně nevyhnutelné.

Kapitola 5

Kapitola 5

Díky Bohu, zákon Anglie říká, že den Páně má být zachováván²⁶. To je velké milosrdenství pro všechny, kteří milují ten den kvůli Pánu. Nemůžeme jinak, než uznávat Jeho velkou dobrotivost v tom, že vyrval ten den z chamtivých spárů světa a dal ho Svému lidu a Jeho služebníkům, aby byl zasvěcen Jeho službě a Jeho dílu.

Jakým dobrodiním je den Páně s jeho hlubokým vzdálením se světským věcem! Co bychom si měli počít bez něho? – Jaké požehnané přerušení námahy týdne! – Jak osvěžující jsou jeho cvičení pro duchovní mysl! – Jak je vzácné shromažďovat se ke stolu Páně, abychom na Něho vzpomínali a zvěstovali Jeho smrt a chválili Ho! – Jak vzácné jsou různé služby v den Páně, ať evangelistů, pastýřů, učitelů, vyučujících v nedělní školce, nebo rozšiřovatelů traktátů! Který lidský jazyk může náležitě vyjádřit cenu a hodnotu všech těchto věcí? Je pravda, že den Páně je více než den tělesného odpočinku. Jeho služebníci jsou ve skutečnosti v ten den často více unaveni než v kterýkoli jiný den týdne. Ale jaká to je požehnaná únava – milá únava – únava, která obdrží svou jasnou odměnu v odpočinku, který zůstává pro Boží lid.

Ještě jednou tedy, milý křesťanský čtenáři, pozvedněme svá srdce v chvále vůči našemu Bohu za požehnaný dar dne Páně. Kéž On jej dává Své Církvi až do chvíle, kdy přijde. Kéž Svou všemohoucí silou působí proti každé snaze nevěřících a ateistů odstranit zábrany, které anglický zákon vztyčil kolem dne Páně. Vskutku, bude to smutný den pro Anglii, až tyto zábrany budou odstraněny.

Možná, že někdo řekne, že s židovskou sobotou je konec, a proto už není závazná. Velký počet vyznávajících křesťanů si vzal tento důvod jako záminku pro obhajobu zavádění tzv. nedělních zábav. Žel, je snadné vidět, kam takoví lidé směřují a o co se snaží. Chtěli by odstranit zákon, aby obstarali volnost pro hovění tělu. Nerozumějí tomu, že jediný způsob, jakým někdo může být osvobozen od zákona, je zemřít mu. A jsme-li mrtví zákonu, jsme také nutně mrtví hříchu a mrtví světu.

V tom je celý rozdíl. Křesťan je, díky Bohu, svobodný od zákona. Ale je-li takový, pak to neznamená, aby se bavil a povoloval si v den Páně nebo v kterýkoli jiný den, ale aby žil Bohu. „Já zajisté skrze zákon zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu.“ (Gal. 2,19) To je křesťanská půda, na které mohou být pouze ti, kteří se skutečně narodili z Boha. Svět tomu nemůže rozumět. Nemůže rozumět ani svatým výsadám a duchovním cvičením dne Páně.

Kapitola 5

Kapitola 5

Toto vše je pravda. Ale zároveň jsme zcela přesvědčeni, že kdyby Anglie měla odstranit ochranné valy, které obklopují den Páně, byl by to smutný důkaz o tom, že opouští vyznání náboženství, které ji tak dlouho charakterizovalo jako národ, a že směřuje pryč k nevěře a ateismu. Nesmíme ztratit ze zřetele závažnou skutečnost, že Anglie zaujala postavení, že je křesťanským národem – národem, vyznávajícím, že je ovládán Božím slovem. Je proto mnohem více odpovědná než národy zahalené do temných stínů pohanství. Věříme, že národy, podobně jako jednotlivci, budou vedeny k odpovědnosti za vyznání, které mají. A proto ty národy, které vyznávají a nazývají se křesťanské, budou souzeny ne pouze světlem o stvoření, ani Mojžíšovým zákonem, ale plně vzešlým světlem křesťanství, které vyznávají – vší pravdou, obsaženou v celé té požehnané knize, kterou vlastní a kterou se chlubí. Pohané budou souzeni na půdě stvoření; Židé na půdě zákona; křesťané dle jména na půdě pravdy křesťanství.

Nuže, tato závažná skutečnost činí postavení Anglie a všech ostatních vyznávajících křesťanských zemí velmi vážným. Bůh s nimi zcela jistě bude jednat na základě jejich vyznání. Nebude nic platné říkat, že nerozumějí tomu, co vyznávají. Neboť proč vyznávat to, čemu nerozumějí a čemu nevěří? Skutečnost je, že vyznávají, že rozumějí a věří. A touto skutečností budou souzeni. Chlubí se touto známou větou, že „Bible, a jenom Bible je náboženstvím protestantů“.

Jestliže tomu tak je, jak vážné je pomyšlení na to, že Anglie bude souzena standardem otevřené Bible! Jaký bude její soud? – Jaký její konec? Ať všichni, kterých se to týká, zváží tu hroznou odpověď.

Nyní se musíme obrátit od velmi zajímavého předmětu soboty a dnu Páně a vést tento oddíl k závěru citováním pro čtenáře pozoruhodného odstavce, jímž naše kapitola končí. Nevyžaduje zdlouhavého komentáře, ale považujeme za užitečné, abychom v těchto „Poznámkách o 5. Mojžíšově knize“ podali čtenáři plné znění z knihy samé. Tak může mít před sebou samotná slova Ducha Svatého, aniž by se musel obtěžovat a odkládat knihu, kterou drží v ruce.

Když vydavatel zákona předložil lidu deset přikázání, pokračuje a připomíná jim vážné okolnosti, které doprovázely vydání zákona, spolu s jejich vlastními pocity a výroky při této příležitosti.

„Ta slova mluvil Hospodin ke všemu shromáždění vašemu na hoře z prostředku ohně, oblaku a mrákoty, hlasem velikým, a nepřidal nic více, a napsal je na dvou deskách kamenných, které mně dal. Vy pak, když jste uslyšeli hlas z prostředku tmy, (nebo hora ohněm hořela,) přistoupili jste ke mně všichni vůdcové pokolení vašich a starší vaši, a řekli jste: Ej, ukázal nám Hospodin Bůh náš slávu svou a velikost svou a slyšeli jsme hlas jeho z prostředku ohně; dnešního dne viděli jsme, že Bůh mluvil s člověkem, a on živ zůstal. Proto nyní proč máme zemříti? Nebo sežral by nás oheň veliký tento; jestli více slyšeti budeme hlas Hospodina Boha našeho, zemřeme. Nebo co jest všeliké tělo, aby slyše hlas Boha živého mluvícího z prostředku ohně, jako my, mělo živo býti? Přistup ty a slyš všecky věci, kteréž mluviti bude Hospodin Bůh náš; potom ty mluviti budeš nám, což by koli řekl tobě Hospodin Bůh náš, a my slyšeti i činiti budeme. Uslyšev pak Hospodin hlas řečí vašich, když jste mluvili ke mně, řekl mi Hospodin: Slyšel jsem hlas řeči lidu tohoto, kterou mluvili tobě. Cožkoli mluvili, dobře jsou mluvili. Ó kdyby bylo jejich srdce takové, aby se báli mne a ostříhali přikázání mých po všeliký čas, aby jim dobře bylo i synům jejich na věky! Jdi, rci jim: Navraťte se ke stanům vašim. Ty pak stůj tuto při mně, a oznámím tobě všecka přikázání, ustanovení i soudy, kterým je učiti budeš, aby je činili v zemi, kterou já dávám jim, aby jí dědičně vládli. Hleďte tedy, abyste činili, jak přikázal vám Hospodin Bůh váš; neuchylujte se napravo ani nalevo. Po vší té cestě, kterou vám přikázal Hospodin Bůh váš, choditi budete, abyste živi byli a dobře bylo vám, a abyste prodlili dnů na zemi, kterou dědičně obdržíte.“ (5. Mojžíšova 5,22-33)

Kapitola 5

Kapitola 5

Zde ten velký princip 5. Mojžíšovy knihy září jasně s neobyčejným leskem. Je ztělesněn těmi dojímavými a působivými slovy, která tvoří samo jádro srdce právě citovaného oddílu: „Ó kdyby bylo jejich srdce takové, aby se báli mne a ostříhali přikázání mých po všeliký čas, aby jim dobře bylo i synům jejich na věky!“

Kapitola 5

Kapitola 5

Vzácná slova! Staví před nás velmi požehnaně skrytý pramen života, kterým my jako křesťané máme žít den za dnem – života prosté, bezpodmínečné poslušnosti, totiž srdce bojící se Pána – bojící se ne v otrockém duchu, ale se vší tou hlubokou, pravou, velebící láskou, kterou Duch Svatý rozlévá do našich srdcí. To působí radost srdci našeho milujícího Otce. Jeho slovo k nám zní: „Dej mi, synu můj, srdce své.“ Tam, kde srdce je dáno, následuje vše v milém mravním pořádku. Milující srdce nalézá svou nejhlubší radost v poslušnosti všech Božích přikázání. A pro Boha nemá hodnotu nic, kromě toho, co pramení z milujícího srdce. Srdce je zdroj všech projevů života. A proto když je ovládáno Boží láskou, je tam milující odpověď na všechna Jeho přikázání. Milujeme Jeho přikázání, protože milujeme Jeho. Každé Jeho slovo je vzácné srdci, které Ho miluje. Každý příkaz, každé ustanovení, každý soud – slovem: celý zákon je milován a ctěn, je ho posloucháno, protože má k sobě připojeno Jeho jméno a Jeho autoritu.

V Žalmu 119 najde čtenář neobyčejně pěknou ilustraci zvláštního bodu, který máme nyní před sebou – velmi působivý příklad někoho, kdo požehnaně odpovídal slovům, citovaným výše: „Ó kdyby bylo jejich srdce takové, aby se báli mne a ostříhali přikázání mých po všeliký čas.“ Je to milé dýchání duše, která nalezla své hluboké, neměnící se, ustavičné zalíbení v Božím zákonu. Je tam ne méně než sto sedmdesát zmínek o tom vzácném zákonu pod tímto či jiným názvem. V textu tohoto obdivuhodného Žalmu s takovou štědrostí nalézáme rozptýlené takové drahokamy jako ty, které následují:

„V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (v. 11) – „Z cesty svědectví tvých raduji se více, než z největšího zboží.“ (v. 14) – „O přikázáních tvých přemýšlím a patřím na stezky tvé.“ (v. 15) – „V ustanoveních tvých se kochám, aniž se zapomínám na slovo tvé.“ (v. 16) – „Umdlévá duše má pro žádost soudů tvých všelikého času.“ (v. 20) – „Svědectví tvá zajisté jsou mé rozkoše a moji rádcové.“ (v. 24) – „Svědectví tvých se přidržím.“ (v. 31) – „Aj, toužím po rozkázáních tvých.“ (v. 40) – „Doufání skládám v slovu tvém.“ (v. 42) – „Na soudy tvé očekávám.“ (v. 43) – „Dotázal jsem se rozkazů tvých.“ (v. 45) – „Rozkoš svou skládám v přikázáních tvých, která jsem zamiloval.“ (v. 47) – „Neboť se rozpomínám na soudy tvé věčné.“ (v. 52) – „Ustanovení tvá jsou mé písničky na místě mého putování.“ (v. 54) – „Obrátil jsem nohy své k tvým svědectvím.“ (v. 59) – „Nebo přikázáním tvým jsem uvěřil.“ (v. 66) – „Za lepší sobě pokládám zákon úst tvých, nežli na tisíce zlata a stříbra.“ (v. 72) – „Zákon tvůj rozkoš má jest.“ (v. 77) – „Na slovo tvé očekávám.“ (v. 81) – „Hynou i oči mé žádostí výmluvností tvých.“ (v. 82) – „Všecka přikázání tvá jsou pravda.“ (v. 86) „Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvanlivé jest v nebesích.“ (v. 89) – „Na věky se nezapomenu na rozkazy tvé.“ (v. 93) – „Přikázání tvá zpytuji.“ (v. 94) – „Já pak svědectví tvá rozvažuji.“ (v. 95) – „Rozkaz tvůj jest přeširoký náramně.“ (v. 96) – „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování.“ (v. 97) – „Ó jak jsou sladké výmluvnosti tvé, nad med ústům mým.“ (v. 103) – „Za dědictví věčné ujal jsem svědectví tvá, neboť jsou radost srdce mého.“ (v. 111) – „Posiluj mne, abych…patřil k ustanovením tvým ustavičně. (v. 117) – „Miluji přikázání tvá více nežli zlato, i to, které jest nejlepší.“ (v. 127) – „Všecky rozkazy tvé o všech věcech pravé býti poznávám.“ (v. 128) – „Předivná jsou svědectví tvá.“ (v. 129) – „Ústa svá otvírám a dychtím, nebo přikázání tvých jsem žádostiv.“ (v. 131) – „Spravedlivý jsi, Hospodine, a přímý v soudech svých.“ (v. 137) – „Ty jsi vydal spravedlivá svědectví svá, a vší víry hodná.“ (v. 138) – „Zprubovaná /čistá/ jest řeč tvá dokonale.“ (v. 140) – „Zákon tvůj pravda.“ (v. 142) – „Spravedlnost svědectví tvých trvá na věky.“ (v. 144) – „Všecka přikázání tvá jsou pravda.“ (v. 151) – „Nejpřednější věc slova tvého jest pravda, a na věky trvá všeliký úsudek spravedlnosti tvé.“ (v. 160) – „Slova tvého děsí se srdce mé.“ (v. 161) – „Já raduji se z řeči tvé tak jako ten, kterýž dochází hojné kořisti.“ (v. 162) – „Pokoj mnohý těm, kteří milují zákon tvůj.“ (v. 165) – „Ostříhá duše má svědectví tvých, nebo je velice miluji.“ (v. 167) – „Zvolil jsem sobě přikázání tvá.“ (v. 173) – „Zákon tvůj jest rozkoš má.“ (v. 174)

Kapitola 5

Kapitola 5

Vskutku to činí srdci dobře a osvěžuje to ducha, když přepisujeme takové výroky, jako jsou výše uvedené, z nichž mnohé jsou slova hodná našeho Pána samého ve dnech Jeho těla. On vždy žil ze Slova. Ono bylo potravou pro Jeho duši, autoritou Jeho stezky, obsahem Jeho služby. Jím porazil Satana. Jím umlčel saduceje, farizeje a herodiány. Jím učil Své učedníky. Jemu poručil Své služebníky, když měl vystoupit do nebes.

Jak je to vše pro nás důležité! Jak velmi zajímavé! Jak hluboce praktické! Jaké místo to dává svatým Písmům! Neboť máme na paměti, že to je ve skutečnosti požehnaná Kniha inspirace, kterou máme před sebou ve všech těch zlatých výrocích, vybraných ze 119. Žalmu. Jak posilující, osvěžující a povzbuzující je pro nás všimnout si způsobu, jakým náš Pán vždy užívá svatá Písma, místa, které jim uděluje, a vážnosti, jakou jim dává! Odvolává se na ně při všech příležitostech jako na božskou autoritu, od které nemůže být žádné odvolání. On, ačkoli sám je Bůh nade vším, Autor té Knihy, když zaujal Své místo na zemi jako člověk, ukazuje se vší možnou jasností, co je svatou povinností a vysokou výsadou člověka: Žít Božím slovem a sklánět se v uctivé poddanosti před jeho božskou autoritou.

A nemáme zde velmi úplnou odpověď na často kladenou otázku nevěry: „Jak víme, že Bible je Boží slovo?“ Jestliže skutečně věříme v Krista – jestliže Ho uznáváme, že je Boží Syn, Bůh zjevený v těle, pravý Bůh a pravý člověk, nemůžeme nevidět mravní sílu skutečnosti, že tato božská Osoba se ustavičně obrací k Písmům – k Mojžíšovi, prorokům a Žalmům jako k božskému standardu. Cožpak On nevěděl, že jsou Boží slovo? Bezpochyby ano. Jako Bůh je dal; jako Člověk je přijal, žil jimi a ve všem uznával jejich nejvyšší autoritu.

Kapitola 5

Kapitola 5

Jaká závažná skutečnost to zde je pro vyznávající církev! Jaká zdrcující výtka všem těm takzvaným křesťanským učitelům a pisatelům, kteří se opovažují zahrávat si s velkou základní pravdou o plné inspiraci Svatých Písem všeobecně a pěti Mojžíšových knih zvlášť! Jak hrozné to je, myslet na ty takzvané učitele Boží Církve, kteří se odvažují označovat za nepravé ty spisy, které náš Pán a Mistr přijímal a uznával jako jsoucí od Boha!

A přece se nám namlouvá, že máme věřit, že se věci zlepšují! Běda, běda! Je to ubohý klam. Kolem nás se množí degradující absurdity ritualismu a pošetilosti a rouhavé závěry nevěry. A tam, kde tyto vlivy nejsou v současné době převládající, pozorujeme většinou chladnou lhostejnost, tělesné pohodlí, povolování si a světáctví – krátce řečeno všechno, jen ne svědectví o zlepšování. Jestliže lidé nejsou zaváděni nevěrou na jedné straně nebo ritualismem na straně druhé, pak za to vděčí skutečnosti, že jsou příliš zaujati zábavami a ziskem, než aby mysleli na něco jiného. A pokud jde o dnešní náboženství, kdybyste odečetli peníze a hudbu, zůstane vám žalostně nepatrný zbytek.

Proto je nemožné zbavit se přesvědčení, že spojené svědectví pozorování a zkušenosti stojí přímo proti názoru, že se věci lepší. Vskutku, jestliže někdo tváří v tvář takovému množství svědectví o opaku bude lpět na takové teorii, může na něho být pohlíženo jen jako na ovoce zcela neodůvodnitelné lehkověrnosti.

Kapitola 5

Kapitola 5

Někdo snad řekne, že nesmíme soudit podle vidění svých očí, že musíme doufat. To je pravda pouze za předpokladu, že pro svou doufanlivost máme božskou záruku. Kdyby bylo možno ukázat jen jediný řádek Písma na důkaz, že přítomný systém věci se má považovat za postupné zlepšování po stránce náboženské, politické, mravní nebo sociální, pak beze všeho doufejme. Ano, naděje proti naději. Jediná věta inspirovaného textu je naprosto dostačující pro vytvoření základu naděje, která pozvedne srdce i nad to nejtemnější a nejdepresivnější prostředí.

Ale kde najít takovou větu? Prostě nikde. Svědectví Bible od začátku až do konce, jasné učení Svatého písma, hlasy proroků a apoštolů v nerušeném souladu – všechno bez jediného falešného tónu směřuje k dokázání se silou a jasností dokonale nevyvratitelnou, že přítomný stav věcí, tak daleký od postupného zlepšování, se rychle bude zhoršovat; že dříve, než jasné paprsky slávy tisíciletého království utěší tuto sténající zemi, musí meč soudu vykonat své hrozné dílo. Citování oddílů k dokázání našeho tvrzení by doslovně naplnilo celý svazek. Prostě by to znamenalo přepsat sem velkou část prorockých písem Starého i Nového zákona.

O to se přirozeně nebudeme pokoušet. Není to potřeba. Čtenář má před sebou svou Bibli. Nechť si to pilně vyhledá. Nechť dá stranou všechny své předpojaté názory, všechen konvencionalismus křesťanstva, všechnu obvyklou frazeologii náboženského světa, všechna dogmata teologických škol, a přijde s prostotou malého dítěte k čisté studánce Svatého písma a pije jeho nebeské učení. Jestliže to jenom učiní, vstane od studia s jasným a pevným přesvědčením, že svět zcela jistě nebude obrácen nyní používanými prostředky – že ne evangelium pokoje, ale metla zkázy připraví zem pro slávu.

Znamená to tedy, že popíráme dobré věci, které jsou činěny? Jsme k nim necitliví? Zdaleka ne! Srdečně chválíme Boha za každé i nejmenší úsilí v tomto směru. Radujeme se z každé snahy hlásat a šířit vzácné evangelium Boží milosti. Děkujeme za každou duši, přivedenou do požehnaného okruhu Božího spasení. S radostí myslíme na osmdesát pět milionů Biblí, rozšířených po celé zemi. Která lidská mysl může spočítat výsledky toho všeho, ba výsledky pouhého jednoho výtisku? Vážně přejeme zdar každému upřímnému misionářovi, který vychází s dobrou zvěstí o spasení ať do uliček a dvorů Londýna, anebo do nejvzdálenějších částí země.

Ale i když to vše srdečně doznáváme, přesto nevěříme v obrácení světa prostředky, které jsou nyní užívány. Písmo nám říká, že když se Boží soudy dějí na zemi, tehdy se obyvatelé světa učí spravedlnosti. Tato jedna věta inspirace by měla být dostatečná k dokázání, že svět nebude obrácen evangeliem. A jsou stovky vět, které mluví stejnou řečí a učí téže pravdě. Obyvatelé světa se nebudou učit spravedlnosti milostí, ale soudem.

Jaký je potom předmět a účel evangelia? Nemá-li to být za účelem obrácení světa, za jakým účelem je kázáno? Apoštol Jakub ve své řeči na památném koncilu v Jeruzalémě dává na tuto otázku zřetelnou a nezvratnou odpověď. Říká: „Šimon vypravoval, jak Bůh nejprve popatřil na pohany.“ Proč? Aby je všechny obrátil? Právě naopak: „Aby z pohanů vzal lid pro své jméno.“ (Sk. 15,14 – přel.) Nic nemůže být jasnějšího. Staví před nás to, co by mělo být velkým předmětem všech misionářských snah – to, co každý Bohem vyslaný a vyučený misionář bude mít před svou myslí ve všech svých požehnaných pracích. Je to proto, „aby /Bůh/ z pohanů vzal lid pro Své jméno“.

Kapitola 5

Kapitola 5

Jak je důležité mít to na paměti! Jak potřebné je mít vždy před sebou pravý předmět vší naší práce! Jaký užitek může mít, když pracujeme pro chybný cíl? Není mnohem lepší pracovat s přímým zřetelem k tomu, co dělá Bůh? Bude to ochromovat misionářovu energii nebo přistřihovat jeho křídla, když bude mít ve své práci před svými zraky Boží úmysl? Jistěže ne. Vezměme případ dvou misionářů, kteří vycházejí na nějaké vzdálené misijní pole: jeden má za svůj předmět obrácení světa, druhý shromažďování lidí pro Jeho jméno. Bude ten druhý kvůli svému předmětu méně oddaný, méně energický, méně nadšený než ten první? Tomu nemůžeme věřit. Naopak, sama skutečnost, že je v souhlasu s Božími myšlenkami, bude dodávat jeho práci pevnost a vytrvalost, a zároveň bude povzbuzovat jeho srdce v těžkostech a překážkách, které ho obklopují.

Ale je dokonale jasné, že když apoštolové našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista vycházeli ke své práci, neměli za svůj předmět obrácení světa. „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“ (Marek 16,15.16)

To bylo řečeno těm dvanácti. Svět měl být jejich sférou. Směr jejich zvěstování byl všemu stvoření; použití na každého, kdo uvěří. Byla to především individuální věc. Obrácení celého světa nebylo jejich cílem. Toho bude dosaženo naprosto jiným působením, když současné Boží jednání skrze evangelium vyústí ve shromáždění lidu pro nebe.²⁷ Duch Svatý sestoupil v den Letnic ne proto, aby obrátil svět, ale aby „usvědčil [ελεγξει]” svět z jeho viny, že zavrhl Syna Božího.²⁸ Smysl Jeho přítomnosti byl ukázat provinilost světa; velký předmět Jeho poslání bylo zformování tělesa složeného z věřících ze Židů a z pohanů. Tím se zaměstnával posledních osmnáct set let. To je to „tajemství“, jehož byl apoštol Pavel učiněn služebníkem a které tak plně a požehnaně zjevuje ve své Epištole Efezským. Je nemožné, aby někdo, kdo rozumí pravdě, ukázané v tomto obdivuhodném dokumentu, neviděl, že obrácení světa a utváření Kristova těla jsou dvě naprosto rozdílné věci, které nemohou jít pospolu.

Kapitola 5

Kapitola 5

Nechť čtenář zváží následující krásný oddíl: „Pro tu příčinu já Pavel, ten vězeň Krista Ježíše pro vás pohany, jestliže však jste slyšeli o milosti Boží, kteréž jest mi uděleno k přisluhování vám, že skrze zjevení oznámil mi tajemství, jako jsem prvé psal krátce; z čehož můžete, čtouce, porozuměti známosti mé v tajemství Kristovu; které za jiných věků nebylo známo synům lidským,“ – nebylo oznámené v písmech Starého zákona, ani nebylo zjevené starozákonním svatým nebo prorokům – „tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům“ – (tj. novozákonním prorokům) „skrze Ducha. Že jsou pohané spoludědicové a jednotělní, i spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrze evangelium. Kterého jsem učiněn sluha z daru milosti Boží sobě dané, podle působení moci jeho. Mně, nejmenšímu ze všech svatých dána jest milost ta, abych mezi pohany zvěstoval ta nestihlá bohatství Kristova a vysvětlil všechněm, jaké by bylo obcování /správa/ [οικονομια] tajemství skrytého od věků v Bohu, který všecko stvořil skrze Ježíše Krista, aby nyní oznámena byla knížatstvu a mocem na nebesích skrze církev rozličná moudrost Boží.“ (Efezským 3,1-10)

Vezměme jiný oddíl z Epištoly Koloským: „Pokud zůstáváte založeni ve víře a pevní a nejste odvraceni od naděje evangelia, které jste slyšeli, které bylo kázáno v celém stvoření, které je pod nebem, jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem. Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji to, co ještě chybí z Kristových soužení pro jeho tělo, jímž je Církev, jejímž služebníkem jsem se stal podle Boží správy, která mi je dána ve vztahu k vám, abych dokončil Boží slovo: tajemství, které bylo od věků a pokolení skryto, nyní ale bylo zjeveno jeho svatým, kterým Bůh chtěl oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi národy, to jest: Kristus ve vás, naděje slávy, kterého zvěstujeme, napomínajíce každého člověka a vyučujíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu; k čemu se také namáhám, když bojuje, zápasím podle jeho působnosti, která ve mně působí v síle.“ (Koloským 1,23-29 – přel.)

Kapitola 5

Kapitola 5

Z těchto i z četných dalších oddílů může čtenář vidět zvláštní předmět Pavlovy služby. Jistě neměl ve své mysli žádnou takovou myšlenku, jako je obrácení světa. Je pravda, že kázal evangelium ve vší jeho hloubce, plnosti a moci – kázal je „od Jeruzaléma vůkol až k Illyrické zemi“ (Řím. 15,19) – „mezi pohany zvěstoval ta nestihlá bohatství Kristova“ (Ef. 3,8), ale bez jakékoli myšlenky na obrácení světa. On to znal dobře. Věděl a učil, že svět zraje k soudu – ano, zraje rychle; že „zlí pak lidé a svůdcové půjdou v horší“; že „v pozdějších časech odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských, v pokrytství lež mluvících a cejchované majících svědomí své, zbraňujících ženiti se, přikazujících zdržovati se od pokrmů, které Bůh stvořil k užívání s díkčiněním věřícím a těm, kteří poznali pravdu“ (2. Tim. 3,13; 1. Tim. 4,1-3).

A dále ještě tento věrný a Bohem inspirovaný svědek učil, že „v posledních dnech“ – mnohem dále než „v pozdějších časech“ – „nastanou těžké časy. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chvástaví, domýšliví, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, nepřátelští k dobrému, zrádní, lehkomyslní, nadutí, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha. Budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí.“ (2. Tim. 3,1-5 – ČSP)

Jaký to obraz! Přivádí nás zpět k závěru první kapitoly Epištoly Římanům, kde totéž inspirované pero portrétuje temné formy pohanství; s tím hrozným rozdílem, že ve 2. Timoteovi to není pohanství, ale křesťanství dle jména – „vnější forma zbožnosti“.

Kapitola 5

Kapitola 5

A má toto být konec přítomného stavu věcí? Je toto ten obrácený svět, o kterém tolik slyšíme? Žel, ve světě je tolik falešných proroků. Jsou tu ti, kteří volají: Pokoj, pokoj, když tu není žádný pokoj; jsou tu ti, kteří se pokoušejí omítat drolící se zdi křesťanstva ničemnou maltou.

Ale to nebude k ničemu. Soud je přede dveřmi. Vyznávající církev naprosto, hanebně zklamala. Velmi se odklonila od Božího slova a vzepřela se autoritě Pána. Pro křesťanstvo není ani jeden paprsek naděje. Tentýž požehnaný apoštol, z jehož spisů jsme už tak mnoho citovali, nám říká, že „již tajemství nepravosti působí“, proto působí nyní již osmnáct století. „Toliko až by ten, který jej zdržuje nyní, z prostředku byl vyvržen. A tehdy zjeven bude ten bezbožník, kterého Pán zabije duchem úst svých a zkazí zjevením jasné přítomnosti své, toho nešlechetníka, jehož příchod je podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, kteří hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všichni, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (2. Tes. 2,7-12)

Jak hrozný je osud křesťanstva! Mocné dílo podvodů! Temné zatracení! A to vše tváří v tvář snům těch falešných proroků, kteří lidem mluví o „světlé stránce věcí“. Díky Bohu, světlá stránka tu je pro všechny ty, kteří patří Kristu. K nim může apoštol mluvit jasnými a radostnými výrazy: „My pak jsme povinni děkovati Bohu vždycky z vás, bratři, Pánu milí, že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha a u víře pravdy. K čemuž povolal vás skrze evangelium naše, k dojití slávy Pána našeho Ježíše Krista.“ (2. Tes. 2,13.14)

Zde máme zcela jistě tu jasnou stránku věcí – jasnou a požehnanou naději Boží Církve – naději na to, že uvidí „hvězdu jasnou a jitřní“. Všichni správně poučení křesťané vyhlížejí ne zlepšení nebo obrácení světa, ale příchod svého Pána a Spasitele, který odešel, aby pro ně připravil místo v domě Otce, a opět přijde, aby je vzal k Sobě, aby tam, kde je On, byli i oni. To je Jeho sladké zaslíbení, které se může naplnit v každou chvíli. On jen čeká, jak nám to říká Petr, v dlouho shovívajícím milosrdenství, nechtěje, aby kdo zahynul, ale aby všichni přišli k pokání. Ale když poslední úd bude Duchem Svatým začleněn do požehnaného těla Kristova, pak hlas archanděla a trouba Boží vyzvou všechny vykoupené od začátku, aby se setkali se svým Pánem, který sestoupí do vzduchu, a provždy byli s Ním.

Toto je ta pravá a vlastní naděje Boží Církve – naděje, kterou On bude vždy svítit dolů do srdcí všeho Svého milovaného lidu v její očišťující a povznášející moci. O tuto požehnanou naději se nepříteli podařilo oloupit velký počet lidu Páně. Vskutku, po staletí byla téměř vymazána z horizontu Církve a jen částečně byla obnovena během posledních padesáti let. A žel, jak částečně! Kde o ní slyšíme v celé vyznávající církvi? Znějí kazatelny křesťanstva radostným zvukem: „Hle, ženich přichází!“? Toho jsou daleko.

Kapitola 5

Kapitola 5

Jaký vážný a pozoruhodný důkaz o Satanově zaslepující moci! Oloupil Církev o její Bohem danou naději a místo ní jí dal klam – lež. Místo aby vyhlížela „jasnou jitřní Hvězdu“, převedl její očekávání na obrácený svět – na tisícileté království bez Krista. Podařilo se mu tak zamlžit budoucnost, že Církev kompletně ztratila svou orientaci. Neví, kde je. Je jako loď, zmítaná bouřlivým oceánem, nemající ani kompas ani kormidlo, a nevidí ani slunce ani hvězdy. Všechno je temnota a zmatení.

A jak k tomu došlo? Prostě tím, že Církev ztratila ze zřetele čisté a drahé slovo svého Pána a místo toho přijala matoucí kréda a vyznání lidí, která maří a znetvořují Boží pravdu tak, že křesťané jsou naprosto zmateni ohledně vlastního postavení a své vlastní naděje.

A přece mají Bibli ve svých rukou. To je pravda, ale i Židé ji měli, a přece zavrhli toho Požehnaného, jenž je velkým tématem Bible od začátku až do konce. To byla ta mravní nedůslednost, z níž je Pán obvinil v Janu 5,39: „Zkoumáte [ερευνατε] Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (- přel.)²⁹

A proč to tak bylo? Prostě proto, že jejich mysli byly zaslepeny náboženskými předsudky. Byli pod vlivem učení a příkazů lidí. Proto ačkoli měli Písma a chlubili se tím, že je mají, neznali je a byli jimi tak málo ovládáni jako ubozí, ve tmě žijící pohané okolo nich. Jedna věc je mít Bibli ve svých rukou a svých domovech a shromážděních, a zcela jiná věc je mít pravdy Bible působící na naše srdce a svědomí a zářící v našem životě.

Vezměme si například velký předmět, který nyní máme před sebou a který nás vedl do tohoto dlouhého odbočení. Může být něco v Novém zákoně učeno jasněji než toto, totiž že koncem přítomného stavu věcí bude hrozné odpadnutí od pravdy a otevřená vzpoura proti Bohu a Beránkovi? Evangelia, Epištoly a Zjevení, vše souhlasí v ukazování této velmi vážné pravdy s takovou jasností a jednoduchostí, že to může vidět i dítě v Kristu.

A přece, jak poměrně málo je těch, kteří tomu věří! Velká většina věří v pravý opak. Věří, že pomocí různých prostředků, které se nyní používají, budou všechny národy obráceny. Nadarmo upozorňujeme na podobenství našeho Pána v Matouši 13, koukol, kvas a hořčičné zrno. Jak ty jsou v souladu s myšlenkou na obrácený svět? Jestliže má být celý svět obrácen kázáním evangelia, jak to, že na konci věku je na poli koukol? Jak to, že je tolik bláznivých panen jako moudrých, když přijde Ženich? Jestliže má být celý svět obrácen skrze evangelium, pak na koho přijde „ten den Páně jako zloděj v noci“? Anebo co znamenají ta hrozná slova: „Neboť když dějí: Pokoj a bezpečnost, tedy rychle přijde na ně zahynutí, jako bolest ženě těhotné, a neujdou.“? Máme-li před očima obrácený svět, jaké bude správné použití, jaká mravní síla těch velmi vážných slov v první kapitole Zjevení: „Aj, béře se s oblaky, a uzří jej všeliké oko, i ti, kteří ho bodli; a budou plakati pro něj všecka pokolení země.“? Kde jsou všechna ta naříkající pokolení, jestliže má být celý svět obrácen?

Kapitola 5

Kapitola 5

Čtenáři, není to tak jasné jako sluneční paprsek, že ty dvě věci nemohou ani na chvíli jít pospolu? Není dokonale jasné, že teorie o světu, obráceném skrze evangelium, stojí diametrálně proti učení celého Nového zákona? Proč tedy velká většina vyznávajících křesťanů ji stále drží? Může tu být jen jedna odpověď, a tou je, že se nesklánějí před autoritou Písma. Je to velmi zarmucující a vážné, když to musíme říci. Ale žel, je to pravda. V křesťanstvu se čte Bible, ale pravdám Bible se nevěří – ba jsou ustavičně zavrhovány. A to všechno s tou opakovanou chloubou, že „Bible, a jen Bible, je náboženstvím protestantů“.

Ale tento předmět tu už dále nebudeme sledovat, jakkoli velmi cítíme jeho závažnost a důležitost. Věříme, že čtenář může být Duchem Božím veden k tomu, aby cítil jeho hlubokou vážnost. Věříme, že lid Páně všude potřebuje být důkladně přiveden k vědomí o tom, jak úplně se vyznávající církev odklonila od autority Písma. Můžeme být ujištěni o tom, že zde je skutečná příčina všeho zmatení, všeho bludu, všeho zla v našem středu. Odklonili jsme se od Slova Páně, a tím i od Něho samého. Dokud toto nepoznáme, nepocítíme a neuznáme, nemůžeme být ve správném stavu. Pán hledá ve Své přítomnosti pravé pokání, skutečně zlomeného ducha. „I však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha a třese se před slovem mým.“ (Izaiáš 66,2)

Kapitola 5

Kapitola 5

To je vždy pravdivé. Není žádné omezení pro požehnání, když duše je v tomto skutečně požehnaném postoji. Ale musí to být skutečnost. Nebude stačit jen mluvit o tom, že jsme „chudí a zkroušení“, musíme být v tom stavu. Je to věc jednotlivce. „I však na toho patřím.“

Kéž nás Pán každého ve Svém nekonečném milosrdenství vede ke skutečnému odsuzování sebe pod působením Svého Slova. Kéž jsou naše uši otevřeny, aby slyšely Jeho hlas. Kéž tu je skutečné obrácení našich srdcí k Němu a k Jeho Slovu. Kéž se ve svaté rozhodnosti jednou provždy obrátíme zády ke všemu, co neobstojí, když je přezkoušeno Písmem. Jsme přesvědčeni, že to je to, co náš Pán Kristus hledá na straně všech, kdo Mu patří uprostřed těch hrozných a beznadějných trosek křesťanstva.