5. Mojžíšova 4

„N

yní tedy, ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, které já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterou Hospodin Bůh otců vašich vám dává. (5. Mojžíšova 4,1)

Máme před sebou velmi zřetelně ukázanou zvláštní charakteristiku celé 5. Mojžíšovy knihy: „Slyšet“ a „činit“, aby „byli živi“ a „vládli“. To je univerzální a trvalá zásada. Byla pravdivá pro Izrael, a je pravdivá pro nás. Cestou života a pravým tajemstvím vlastnění je prostá poslušnost Božích svatých přikázání. Vidíme to v celé inspirované knize, a to od začátku až do konce. Bůh nám dal Své Slovo ne proto, abychom o něm spekulovali nebo diskutovali, ale abychom ho poslouchali. A když z milosti srdečně a šťastně posloucháme ustanovení a soudy našeho Otce, vstupujeme na jasnou cestu života a vcházíme do skutečnosti všeho, co nám Bůh v Kristu dal. „Kdo by měl přikázání má, a ostříhal jich, on jest ten, který mne miluje. A kdo mne miluje, milován bude od Otce mého, a já jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe.“ (Jan 14,21)

Kapitola 4

Jak je to nevýslovně vzácné! Je to něco naprosto zvláštního. Byl by to vážný omyl myslet si, že z výsady, o níž se zde mluví, se těší všichni věřící. Tak tomu není. Těší se z ní jen ti, kteří s láskou poslouchají přikázání našeho Pána Ježíše Krista. Je v dosahu všech, ale všichni se z ní netěší, protože nejsou poslušní. Jedna věc je být dítě, a zcela jiná je být poslušné dítě. Jedna věc je být spasen, a zcela jiná věc je milovat Spasitele a mít zalíbení ve všech Jeho přikázáních.

Můžeme to vidět ustavičně v kruhu svých rodin. Jsou tam například dva synové a jeden z nich myslí jen na sebe, koná svou vlastní vůli a hoví svým přáním. Nijak nemá radost ze společnosti svého otce, nenamáhá se, aby plnil otcova přání, zná málo jeho myšlenky, a co z nich zná, zcela zanedbává nebo tím pohrdá. Je dostatečně připraven využívat všech dobrodiní plynoucích ze vztahu ke svému otci – dostatečně ochoten přijímat šaty, knihy, peníze – zkrátka všechno, co otec dává. Ale nikdy se nesnaží potěšit otcovo srdce laskavou pozorností vůči jeho vůli, byť v maličkostech. Druhý syn je pravým opakem toho všeho. Je mu potěšením být se svým otcem. Má rád jeho společnost, miluje jeho způsoby, má rád jeho slova. Ustavičně využívá příležitosti, aby vykonával otcova přání, aby mu dal něco, o čem ví, že mu to je příjemné. Miluje svého otce nikoli pro jeho dary, ale kvůli němu samému. A dělá mu skutečně velké potěšení být ve společnosti svého otce a konat jeho vůli.

Můžeme mít nějakou potíž v tom, abychom viděli, jak velmi různé city bude mít otec vůči těm dvěma synům? Jsou sice oba jeho synové a oba miluje láskou založenou na vztahu, v němž k nim je. Ale vedle lásky ze vztahu, která je společná oběma, tu je láska ze zvláštního zalíbení v poslušném dítěti. Je nemožné, aby otec nalézal potěšení ve společnosti svévolného, samolibého, bezstarostného syna. Takový syn může zabírat mnoho jeho myšlenek, může ho stát mnoho bezesných nocí, když o něm přemýšlí a modlí se za něho, rád by se za něho obětoval. Ale není s ním ve shodě, syn nemá jeho důvěru, nemůže mu svěřovat své myšlenky.

To vše si vyžaduje vážné zvážení od těch, kdo si skutečně přejí být vítanými a příjemnými srdci našeho nebeského Otce a našeho Pána Ježíše Krista. Můžeme být ujištěni o tom, že poslušnost je Bohu milá; a „přikázání jeho nejsou těžká“ – ne, jsou milým a vzácným vyjádřením Jeho lásky a ovocem a důkazem vztahu, ve kterém k nám je. A nejen to, ale On milostivě odměňuje naši poslušnost plnějším zjevením sama Sebe naší duši a Svým přebýváním s námi. To plyne ve velké plnosti a kráse z odpovědi Pána Judovi, ne tomu Iškariotskému, za jehož otázku můžeme být vděční: „Pane, jak jest to, že sebe nám zjeviti chceš, a ne světu? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14,22-23)

Kapitola 4

Zde jsme vyučováni, že to není věcí rozdílu mezi „světem“ a „námi“, vzhledem k tomu, že svět neví nic ani o vztahu, ani o poslušnosti, a proto není nikterak uvažován v Pánových slovech. Svět nenávidí Krista, protože Ho nezná. Jeho řeč je: „Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.“ (Job 21,14) „Nechceme, aby tento kraloval nad námi.“ (Lukáš 19,14)

Takový je svět, i když je uhlazen civilizací a pozlacen vyznáním křesťanství. Pod vším pozlátkem, pod vší uhlazeností je hluboce usazená nenávist k Osobě a autoritě Krista. Jeho svaté, nesrovnatelné jméno je připevněno na náboženství světa, alespoň v pokřtěném křesťanstvu. Ale za oponou náboženského vyznání číhá srdce, které je nepřátelské Bohu a Jeho Kristu.

Ale v Janu 14 Pán nemluví o světu. Je od něho oddělen s těmi „Svými“ a o nich mluví. Kdyby měl zjevit světu Sebe samého, mohlo by to být jen k soudu a věčné záhubě. Ale buď velebeno Jeho jméno, On zjevuje sám Sebe Svým poslušným dětem, těm, kteří mají Jeho přikázání a zachovávají je, těm, kteří Ho milují a zachovávají Jeho slova.

A nechť čtenář opravdu chápe, že když Pán mluví o Svých přikázáních, Svých slovech a Svých řečech, nemyslí tím deset přikázání nebo Mojžíšův zákon. Není pochyb o tom, že deset přikázání tvoří část celého kánonu Písma – inspirovaného Božího slova. Ale zaměňovat Mojžíšův zákon s Kristovými přikázáními by prostě znamenalo převracet věci vzhůru nohama. Znamenalo by to zaměňovat židovství s křesťanstvím – zákon a milost. Ty dvě věci jsou vzájemně tak různé, jak jen dvě věci mohou být, a musí být tak udržovány všemi, kteří chtějí znát Boží myšlenky.

Někdy jsme zavedeni pouhým zněním slov, a proto když se setkáme se slovem „přikázání“, okamžitě soudíme, že se nutně musí vztahovat k Mojžíšovu zákonu. Ale to je velmi velký a škodlivý omyl. Jestliže v tom čtenář nemá jasno a není upevněn, nechť zavře tuto knihu a obrátí se k prvním osmi kapitolám Epištoly Římanům a k celé Epištole Galatským, a nechť je klidně a s modlitbou čte v Boží přítomnosti s myslí osvobozenou od všech teologických názorů a vlivu všeho předchozího náboženského cvičení. Tam se naučí tím nejplnějším a nejjasnějším způsobem, že křesťan není žádným způsobem pod zákonem: ani pro život, ani pro spravedlnost, ani pro svatost, ani pro chození, ani pro cokoli jiného. Krátce řečeno, učení celého Nového zákona směřuje k tomu, aby nade všechnu pochybnost stanovilo, že křesťan není pod zákonem, není ze světa, není v těle, není ve svých hříších. Pevným základem toho všeho je dokonané vykoupení, které máme v Kristu Ježíši, v jehož ceně jsme zapečetěni Duchem Svatým, a tak jsme nerozlučně spojeni a nerozdělitelně ztotožněni se vzkříšeným a oslaveným Kristem. Takto může apoštol Jan říci o všech věřících, o všech Božích drahých dětech: „Jaký jest On /Kristus/, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. J. 4,17) To urovnává celou věc pro všechny, kteří jsou spokojeni s tím, že jsou vedeni Svatým písmem. A pokud se týká všeho ostatního, diskuse je horší než zbytečná.

Kapitola 4

Odbočili jsme od svého bezprostředního předmětu, abychom odstranili každou nesnáz, vznikající ze špatného chápání slova „přikázání“. Čtenář nemůže být dostatečně na stráži proti snaze zaměňovat přikázání, o nichž se mluví v Janu 14, s Mojžíšovými přikázáními, danými ve 2. Mojžíšově 20. A přece uctivě věříme, že 2. Mojžíšova 20 je stejně tak skutečně inspirovaná jako Jan 14.

A nyní, dříve než konečně odejdeme od předmětu, kterým jsme se zabývali, bychom chtěli požádat čtenáře, aby se na chvíli obrátil k části inspirované historie, která velmi působivým způsobem ilustruje rozdíl mezi poslušným a neposlušným Božím dítětem. Najde ji v 1. Mojžíšově knize 18 a 19. Je to hluboce zajímavá studie, představující rozdíl poučným, nabádajícím a velice praktickým způsobem. Nechceme o ní začít mluvit, protože jsme to už do jisté míry učinili v našich „Poznámkách k 1. Mojžíšově knize“, ale pouze bychom chtěli čtenáři připomenout, že v těchto dvou kapitolách má před sebou historii dvou Božích svatých. Lot byl stejně tak věřící jako Abraham. O Lotovi, stejně jako o Abrahamovi, nepochybujeme, že jeho duch je mezi „duchy spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými“ (Žid. 12,23). Myslíme, že toto nemůže být zpochybňováno, poněvadž inspirovaný apoštol Petr nám říká, že Lot „den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši nešlechetnými jejich skutky trápil“ (2. Petra 2,8).

Kapitola 4

Ale všimni si vážného rozdílu mezi těmi dvěma muži. Pán sám navštívil Abrahama, seděl s ním a ochotně užil jeho pohostinnosti. To byla skutečně velká čest, vzácná výsada – výsada, které se Lotovi nikdy nedostalo, a čest, které nikdy nedosáhl. Pán ho v Sodomě nikdy nenavštívil. Pouze poslal Své anděly, Své mocné služebníky, vykonavatele Své vlády. A také oni nejprve tvrdě odmítli vstoupit do Lotova domu, aby užili jeho nabízeného pohostinství. Jejich odpověď se vší vážností byla: „Nikoli, ale přenocujeme na ulici.“ (1. M. 19,2) A když přece vešli do jeho domu, bylo to jen proto, aby ho ochránili před bezbožným násilím, kterým byl obklopen, a vyvedli ho z hrozných okolností, do kterých se uvrhl kvůli světskému zisku a postavení. Může být rozdíl více zřejmý?

Ale Pán měl zalíbení v Abrahamovi i dále, zjevil mu Sebe, oznámil mu Své myšlenky, pověděl mu o Svých plánech a úmyslech – co zamýšlí učinit Sodomě: „Zdali já zatajím před Abrahamem, co dělati budu? Poněvadž Abraham jistotně bude v národ veliký a silný, a požehnány budou v něm všechny národy země. Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aby naplnil Hospodin Abrahamovi, co mu zaslíbil.“ (1. M. 18,18.19)

Stěží můžeme najít výmluvnější ilustraci slov v Janu 14,21.23, ačkoli se výjev odehrával dva tisíce let předtím, než byla vyslovena. Najdeme v Lotově historii něco podobného? Žel nikoli. To nemohlo být. Neprožíval Boží blízkost, neměl známost Jeho myšlenek, neměl náhled do Jeho plánů a úmyslů. Jak by také mohl? Když byl takto ponořen do mravních hlubin Sodomy, jak mohl znát Boží myšlenky? Zaslepen temnou atmosférou, která zahalovala provinilá města roviny, jak mohl vidět do budoucnosti? To bylo zcela nemožné. Jestliže se někdo zaplétá se světem, může vidět věci jen z pohledu světa. Může věci měřit jen standardem světa a přemýšlet o nich jen světskými myšlenkami. Proto je církvi v jejím stavu Sardis dána pohrůžka, že Pán přijde jako zloděj, místo aby byla potěšována nadějí na Jeho příchod jako jasné a jitřní hvězdy. Jestliže vyznávající církev klesla na úroveň světa – a žel, ona klesla – může hledět na budoucnost jen z hlediska světa. To vysvětluje pocit hrůzy, s kterým většina vyznávajících křesťanů pohlíží na předmět příchodu Pána. Očekávají Ho jako zloděje, místo požehnaného Ženicha svých srdcí. Když to porovnáme, jak málo je těch, kteří milují Jeho zjevení! Velká většina vyznavačů (jsme zarmouceni, že musíme psát tato slova) má svůj předobraz spíše v Lotovi než v Abrahamovi. Církev opustila jí náležející půdu. Sestoupila ze své pravé mravní výše a smísila se se světem, který nenávidí jejího nepřítomného Pána a opovrhuje Jím.

Ale Bohu buď dík, jsou „některé osoby i v Sardis, které neposkvrnily roucha svého“ – několik živých kamenů uprostřed doutnajícího popelu vyznání bez života – několik blikajících světélek uprostřed mravní temnoty chladného, málo srdečného, světského křesťanstva dle jména. A nejenom to, ale v laodicijské fázi historie Církve, která představuje ještě nižší a beznadějnější stav věcí, když celé vyznávající těleso má být vyvrženo z úst „věrného a pravého svědka“ – i v tomto pokročilém stavu úpadku a odpadnutí pozorné ucho může zachytit tato milostivá slova, mající duši povzbuzující moc: „Aj, stojím u dveří a tluku. Jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ (Zjevení 3,4.20)^⁹

Kapitola 4

Takto ve dnech vyznávajícího křesťanstva, stejně jako ve dnech patriarchů – v době Nového zákona, stejně jako v době Starého zákona, vidíme tu samou cenu a důležitost, dávanou slyšícímu uchu a poslušnému srdci. Abraham, poutník a cizinec na rovinách Mamre, okusil vzácnou výsadu, že směl uhostit Pána slávy – výsadu, kterou nemůže znát ten, jenž si zvolil místo a svůj podíl ve sféře určené ke zkáze. Tak také ve dnech laodicijské lhostejnosti a chlubivé domýšlivosti je skutečně poslušné srdce potěšováno sladkým zaslíbením, že bude moci sedět a večeřet s Tím, jenž je „Amen, svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího“. Krátce řečeno, ať už je stav věcí jakýkoli, není tu žádné omezení pro požehnání jednotlivé duše, která jen chce poslouchat Kristův hlas a zachovávat Jeho přikázání.

Kapitola 4

Mějme to na paměti. Nechť to vejde do nejhlubší části naší mravní bytosti. Nic nás nemůže oloupit o požehnání a výsady, vyplývající z poslušnosti. Pravda o tom svítí před našima očima v každé části i na každé stránce Boží knihy. Za všech dob, na všech místech a za všech okolností byla poslušná duše šťastná v Bohu a Bůh měl v ní zalíbení. Vždy, ať už je charakter Božího jednání s lidmi /dispensace/ jakýkoli, je pravda, že „na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha a třese se před slovem mým“. Této pravdy se nikdy nic nemůže dotknout ani ji změnit. Setkáváme se s ní ve čtvrté kapitole naší požehnané 5. Mojžíšovy knihy ve slovech, která uvádějí tento oddíl: „Nyní tedy, ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, které já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterou Hospodin Bůh otců vašich vám dává.“ (5. M. 4,1) Setkáváme se s ní ve vzácných slovech našeho Pána v Janu 14, o kterých jsme uvažovali. – „Kdo by měl přikázání má, a ostříhal jich, on jest ten, který mne miluje…“ (Jan 14,21) A opět: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude…“ (Jan 14,23)^¹⁰ Zvláštním jasem nám to září ve slovech inspirovaného apoštola Jana: „Nejmilejší, jestliže by nás srdce naše nepotupovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu. A zač bychom ho koli prosili, bereme od něho; neboť přikázání jeho ostříháme, a to, co jest libého před obličejem jeho, činíme. A toto jest to přikázání jeho, abychom věřili jménu Syna jeho Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jakož nám vydal přikázání. Neboť kdo ostříhá přikázání jeho, v něm zůstává a on také v něm.“ (1. J. 3,21-24)

Bylo by možné uvést více oddílů, ale není to třeba. Ty, které jsme citovali, nám velmi jasně a plně ukazují tu nejvyšší pohnutku pro poslušnost, totiž být příjemnými srdci našeho Pána Ježíše Krista – dobře se líbit Bohu. „Nejste sami svoji. Koupeni jste za cenu.“ (1. Kor. 6,20) Za svůj život, svůj pokoj, svoji spravedlnost, své spasení, své věčné štěstí a slávu, za vše vděčíme Jemu, takže nic nemůže předčít mravní váhu Jeho nároků na nás a na život srdečné poslušnosti. Ale nade všemi Jeho mravními nároky stojí obdivuhodná skutečnost, že je uspokojeno Jeho srdce, Jeho duch je osvěžen tím, že zachováváme Jeho přikázání a děláme ty věci, které jsou v Jeho očích milé.

Kapitola 4

Milý křesťanský čtenáři, může něco převýšit mravní sílu takovéto pohnutky? Jen pomysli na to, že máme výsadu dělat radost srdci našeho milovaného Pána! Jakou vzácnost, jakou důležitost, jakou cenu, jakou svatou důstojnost to dodává každému malému skutku poslušnosti, když víme, že to těší srdce našeho Otce! Jak daleko to je nad systémem zákona! V každé fázi a v každém rysu to je dokonalý opak. Rozdíl mezi systémem zákona a křesťanstvím je rozdíl mezi smrtí a životem, otroctvím a svobodou, odsouzením a spravedlností, vzdálením a blízkostí, pochybností a jistotou. Jak obludný je pokus smísit tyto dvě věci – zapracovat je do jednoho systému, jako kdyby to byly jen dvě větve z jednoho kmene! Jaký beznadějný zmatek musí být výsledkem takové snahy! Jaký hrozný je výsledek snahy postavit duše pod vliv těch dvou věcí! Stejně dobře se můžeme pokoušet zkombinovat polední paprsky slunce s hlubokou tmou půlnoci. Spatřováno z božského a nebeského stanoviska, posuzováno ve světle Nového zákona, měřeno standardem Božího srdce, Kristovy mysli, tu nemůže být ošklivější nenormálnost, než je ta, která se představuje našim zrakům ve snaze křesťanstva spojit zákon a milost. A pokud jde o neúctu vůči Bohu, o ránu učiněnou srdci Krista, zarmucování a nedbání na Ducha Svatého, škodu způsobenou Boží pravdě, zlou křivdu spáchanou na milovaných beráncích a ovcích Kristova stáda, hrozný kámen úrazu na cestě jak Židů, tak i pohanů, a – krátce řečeno – vážné ublížení celému Božímu svědectví v průběhu osmnácti století, to vše může ukázat jen soudná stolice Kristova: a jak hrozné ukázání to bude! Je příliš strašné na to hledět.

Kapitola 4

Ale v celé vyznávající církvi je mnoho zbožných duší, které upřímně věří, že jediným způsobem, jak vyvolat poslušnost, jak dosáhnout praktické svatosti, jak zabezpečit zbožné chození, jak udržovat naši zlou přirozenost v mezích, je postavit lidi pod zákon. Zdá se, že se bojí, že by to byl konec všeho mravního pořádku, kdyby duše byly vzaty z dohledu vychovatele s jeho holí a principy. Není-li tu autorita zákona, nečekají nic jiného, než beznadějné zmatení. Odejmout deset přikázání jako pravidlo života znamená podle jejich soudu odejmout tyto velké mravní náspy, které Boží ruka vzdělala, aby bránila záplavě lidské bezbožnosti.

Plně můžeme rozumět jejich těžkostem. Většina z nás se s nimi musela v té či oné formě setkat. Ale musíme se jim postavit Božím způsobem. Není užitečné lpět s úporností na vlastních názorech, když před sebou máme velmi jasné a velmi přímé učení Svatého písma. Dříve nebo později se musíme všech takových názorů vzdát. Nic nemůže obstát a neobstojí, kromě Slova našeho Boha – hlasu Ducha Svatého – autority Písma – nepomíjitelného naučení s ničím nesrovnatelného zjevení, které Otec ve Své nekonečné milosti vložil do našich rukou. Tomu musíme naslouchat s hlubokou a uctivou pozorností. Před tím se musíme sklánět s nepochybující a naprostou poslušností. Nesmíme si dovolit držet ani jeden vlastní názor: Boží názor musí být naším názorem. Musíme odstranit všechnu suť, která se vlivem pouhého lidského učení nahromadila v našich myslích, a mít každou komůrku důkladně očištěnou působením Božího slova a Ducha a dokonale vyvětranou čistým a osvěžujícím vzduchem nového stvoření.

Dále se musíme naučit bezvýhradně důvěřovat každému slovu, které přichází z Božích úst. Nesmíme rozumovat, nesmíme soudit, nesmíme diskutovat. Musíme pouze věřit. Jestliže mluví člověk, je-li to pouze otázka lidské autority, pak jistě musíme soudit, protože člověk nemá právo přikazovat. Musíme posuzovat to, co říká, ne svým vlastním míněním nebo lidským standardem, krédem nebo vyznáním víry, ale Božím slovem. Ale když mluví Písmo, všechna diskuse končí.

To je nevýslovná útěcha. Není v dosahu lidské řeči náležitě vysvětlit cenu mravní důležitosti této velké skutečnosti. – Vysvobozuje duši úplně od slepé síly svévole na jedné straně a od pouhé poddanosti lidské autoritě na druhé straně. – Přivádí nás do přímého, osobního, živého kontaktu s Boží autoritou. A to je život, pokoj, svoboda, mravní síla, pravá důstojnost, božská jistota a svatá stabilita. – Ukončuje to pochybnosti a obavy, všechny nestálosti pouhých lidských názorů, které tak matou mysl a tak mučí srdce. Už nejsme déle zmítáni každým větrem učení, každou vlnou lidských myšlenek. Bůh mluvil. To je naprosto dostačující. Zde srdce najde hluboké a trvalé odpočinutí. Uniklo bouřlivému oceánu teologických polemik a zakotvilo v přístavu božského zjevení.

Proto bychom chtěli zbožnému čtenáři těchto řádků říci: Jestliže chceš znát Boží myšlenky o předmětu, který máme před sebou – jestliže chceš znát základ, charakter a předmět křesťanské poslušnosti, musíš prostě naslouchat hlasu Svatého písma. A co ono říká? Posílá nás zpět k Mojžíšovi, abychom se učili, jak máme žít? Posílá nás zpět ke hmotné hoře, abychom si zajistili svatý život? Staví nás pod zákon, abychom udržovali tělo v poddanosti? Slyš, co ono říká. Ano, slyš a zvažuj. Vezmi si následující slova z Epištoly Římanům 6 – slova osvobozující, svaté síly: „Neboť hřích nad vámi nebude panovat, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ (Římanům 6,14)

Kapitola 4

Nyní velmi naléhavě prosíme čtenáře, aby nechal tato slova proniknout do samé hloubky své duše. Duch Svatý prohlašuje velmi prostě a důrazně, že křesťané nejsou pod zákonem. Kdybychom byli pod zákonem, panoval by nad námi hřích. V Písmu skutečně stále shledáváme, že „hřích“, „zákon“ a „tělo“ jsou spolu svázány. Není možné, aby se duše pod zákonem radovala z plného osvobození od vlády hříchu; a v tom můžeme na první pohled vidět úskočnost celého zákonního systému a naprostý klam snahy vyvolat svatý život uváděním duší pod zákon. Znamená to prostě stavět je právě na to místo, kde se nad nimi může vypínat hřích a vládnout nad nimi absolutní mocí. Jak je potom možné způsobit svatost skrze zákon? To je naprosto beznadějné.

Ale obraťme se na chvíli k Epištole Římanům: „Tak také vy, moji bratři,“ – a všichni praví věřící, všechen Boží lide – „jste byli zákonu umrtveni skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, toho z mrtvých vzkříšeného, abychom přinesli Bohu ovoce.“ (Řím. 7,4) Nuže, je naprosto jasné, že nemůžeme být „zákonu umrtveni“ a zároveň být „pod zákonem“. Může snad být namítáno, že výraz „umrtveni zákonu“ je pouze obraz. Dobře, předpokládejme, že tomu tak je, a my se ptáme: Obraz čeho? Jistě to nemůže být obraz lidí pod zákonem. Nikoli, je to obraz pravého opaku.

Kapitola 4

A zvláště si všimněme, že apoštol neříká, že zákon je mrtev. Nic takového. Zákon není mrtev, ale my jsme mrtví jemu. My jsme skrze smrt Krista vyšli ze sféry, do které zákon patří. Kristus zaujal naše místo. Byl učiněn pod zákonem; a na kříži byl učiněn hříchem za nás. Ale zemřel za nás a my jsme zemřeli s Ním. A On nás vyjmul čisté z postavení, ve kterém jsme byli pod vládou hříchu a pod zákonem, a uvedl nás do naprosto nového postavení, do živého spojení a sjednocení se Sebou, takže může být řečeno: „Jaký jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. J. 4,17) Je On pod zákonem? Jistěže ne. Tedy nejsme pod zákonem ani my. Má na Něho hřích nějaký nárok? Vůbec žádný. Pak nemá žádný ani na nás. Pokud jde o naše postavení, jsme jako On v Boží přítomnosti. A proto stavět nás zpět pod zákon by bylo naprosté převracení křesťanského postavení a jasné a přímé protiřečení velmi jasným výrokům Svatého písma.

Chtěli bychom se nyní ve vší jednoduchosti a božské upřímnosti zeptat: Jak by mohl být svatý život podpořen odstraněním samých základů křesťanství? Jak by mohl být v nás přebývající hřích podmaněn tím, že bychom byli postaveni právě pod ten systém, který dal hříchu nad námi moc? Jak by mohla být pravá křesťanská poslušnost způsobena nedbáním na svatá Písma? Přiznáváme, že si nedovedeme vymyslet nic zpozdilejšího. Je jisté, že Božího cíle je možné dosáhnout jen Boží cestou. Nuže, Boží cesta, jak nám dát vysvobození od panování hříchu, je vysvobodit nás od zákona. A proto všichni ti, kteří učí, že křesťané jsou pod zákonem, jsou jasně v rozporu s Bohem. Jak hrozné pomyšlení pro všechny ty, kdo si přejí být učiteli zákona!

Ale slyšme další slova ze sedmé kapitoly Epištoly Římanům. Apoštol pokračuje a říká: „Neboť když jsme byli v těle, působily v našich údech vášně hříchů, které jsou skrze zákon, aby přinesly ovoce smrti. Nyní ale jsme zproštěni zákona, poněvadž jsme zemřeli tomu, v čem jsme byli drženi, takže sloužíme v novotě Ducha a ne ve starobě litery.“^¹¹

Kapitola 4

Zde je opět vše jasné jako sluneční paprsek. Co znamená výraz: „Když jsme byli v těle“? Znamená to – může to znamenat, že jsme stále ještě v tomto stavu? Jistěže ne. Kdybych řekl: Když jsem byl v Londýně, rozuměl by tomu někdo tak, že tam ještě jsem? To je absurdní myšlenka.

Ale co apoštol míní výrazem: „Když jsme byli v těle“? Prostě se odvolává na věc v minulosti – na stav, který už nevládne. Věřící tedy nejsou v těle? Tak to Písmo s důrazem prohlašuje. Ale znamená to, že nejsou v (hmotném) těle? Jistěže ne. V těle jsou, pokud jde o skutečnost jejich existence, ale ne v těle jako základu jejich postavení před Bohem.

V 8. kapitole máme velmi jasný výrok, týkající se tohoto bodu: „Ti ale, kteří jsou v těle, se nemohou Bohu líbit. Vy ale nejste v těle, nýbrž v Duchu, jestliže totiž Duch Boží ve vás přebývá.“ Zde máme vyhlášení velmi vážné skutečnosti a ukázání velmi vzácné, slavné výsady: „Ti, kteří jsou v těle, se nemohou Bohu líbit.“ Mohou být velmi morální, velmi milí, velmi nábožní, velmi benevolentní – ale nemohou se Bohu líbit. Celé jejich postavení je chybné. Zdroj, odkud všechny proudy tečou, je zkažený. Kořen a kmen, odkud vyrážejí větve, jsou shnilé – beznadějně špatné. Nemohou přinést ani kousíček dobrého ovoce – ovoce, které Bůh může přijmout. „Nemohou se Bohu líbit.“ Musejí se dostat do zcela nového postavení, musejí mít nový život, nové pohnutky, nové předměty, slovem: musejí být nové stvoření. Jak vážné je toto všechno. Zvažujme to důkladně, a hleďme, abychom rozuměli apoštolovým slovům.

Ale na druhé straně si všimněte slavné výsady všech pravých věřících: „Vy ale nejste v těle.“ Věřící už nejsou v postavení, ve kterém se nemohou Bohu líbit. Mají novou přirozenost – nový život, jehož každé hnutí, každý projev se Bohu líbí. I to nejslabší dchnutí života z Boha je Bohu vzácné. Duch Svatý je silou, Kristus předmětem, sláva cílem a nebe domovem tohoto života. Vše je z Boha, a proto dokonalé. Věřící je sice schopný chybovat, v sobě je nakloněný k bloudění, může zhřešit. V něm (to jest v jeho těle) nepřebývá nic dobrého. Ale jeho postavení je založeno na věčné stabilitě Boží milosti, a o jeho stav se stará božské opatření, které ta milost pro něho učinila ve vzácném smíření a ve vše přemáhající přímluvě našeho Pána Ježíše Krista. Tak je provždy osvobozen od toho hrozného systému, ve kterém hlavními charakteristikami jsou „tělo“, „zákon“, „hřích“ a „smrt“ – jistě pochmurná skupina! – a je přiveden do slavného prostředí, ve kterém jsou hlavními charakteristikami „život“, „svoboda“, „milost“, „pokoj“, „spravedlnost“, „svatost“, „sláva“ a „Kristus“. „Neboť nepřistoupili jste k hmotné hoře a k hořícímu ohni, a k vichru, a k mrákotě, a k bouři, a k zvuku trouby a k hlasu slov, který kdo slyšeli, prosili, aby k nim nebylo více mluveno, (neboť nemohli snésti toho, co bylo praveno: Kdyby se i zvíře dotklo hory, bude ukamenováno, aneb šípem postřeleno. A tak hrozné bylo to, co viděli, že Mojžíš řekl: Lekl jsem se, až se třesu.) Ale přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů, k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteří zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých, a k prostředníku nové smlouvy Ježíšovi, a k pokropení krví, lépe mluvící než Abel.“ (Židům 12,18-24 – část přel.)

Kapitola 4

Tak jsme se snažili vyřešit nesnáz svědomitého čtenáře, který se až do chvíle, kdy otevřel tuto knížku, držel přesvědčení, že jen tím, když je věřící postaven pod zákon, může dosáhnout praktické svatosti a skutečné poslušnosti. Doufáme, že s námi procházel řadu svědectví Písma, která jsme mu předložili. Je-li tomu tak, bude vidět, že místo věřících v takovém postavení znamená odejmutí samých základů křesťanství – opuštění milosti – vzdání se Krista – návrat k tělu, ve kterém se nemůžeme Bohu líbit, a stavení se pod zlořečení. Krátce řečeno, zákonní systém lidí stojí naprosto proti učení celého Nového zákona. Proti tomuto systému a jeho zastáncům požehnaný apoštol Pavel po celý svůj život stále svědčil. Absolutně si ho ošklivil a ustavičně proti němu mluvil. Učitelé zákona se vždy snažili podkopávat a kazit jeho požehnané snahy a převracet duše jeho milovaných dětí ve víře. Je nemožné číst jeho vroucí řeč v Epištole Galatským, jeho umlčující odkazy v jeho Epištole Filipským nebo jeho vážná varování v Epištole Židům, a nevidět, jak silná byla jeho ošklivost před celým zákonním systémem učitelů zákona a jak hořce plakal nad troskami svědectví, které bylo tak drahé jeho širokému, milujícímu, oddanému srdci.

Ale je docela možné, že přes to všechno, co jsme napsali, a přestože mnoho míst Písma dosvědčuje to, k čemu jsme vedli čtenářovu pozornost, se čtenář přesto může cítit nakloněn k otázce: Cožpak tu není nebezpečí nesvaté uvolněnosti a lehkomyslnosti, když bude odejmuta omezující síla zákona? Na to odpovídáme: Bůh je moudřejší, než jsme my. On ví nejlépe, jak vyléčit uvolněnost a lehkomyslnost a jak dát vzniknout správnému druhu poslušnosti. On zkusil zákon, a co ten způsobil? – Způsobil hněv; – způsobil, že se rozhojnilo přestoupení; – rozvinul „pohnutky hříchů“; – přinesl smrt; – byl silou hříchu; – zbavil hříšníka vší síly; – zabil ho; – byl odsouzením; – zlořečil všem, kdo měli s ním co činit. – „Neboť kteříkoli jsou ze skutků zákona, jsou pod zlořečením.“ A to všechno ne pro nějaký nedostatek v zákoně, ale kvůli naprosté neschopnosti člověka ho dodržovat.

Kapitola 4

Není z toho čtenářovi jasné, že ani život, ani spravedlnost, ani svatost, ani skutečná křesťanská poslušnost nemohou nikdy být pod zákonem dosaženy? Je možné po tom všem, co jsme měli před očima, aby měl jedinou otázku, jedinou pochybnost, jedinou těžkost? Doufáme, že nikoli. Nikdo, kdo je ochoten se sklonit před učením a autoritou Nového zákona, se nikdy ani na hodinu nemůže přiklonit k zákonnímu systému.

Dříve, než se odvrátíme od tohoto závažného a velmi důležitého předmětu, poukážeme čtenáři na několik míst z Písma, v nichž září mravní slávy křesťanství zvláštním jasem v živém protikladu k celé mojžíšovské domácnosti.

Nejprve vezměme to známé místo z počátku osmé kapitoly Římanům: „Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne osvobodil od zákona hříchu a smrti. Neboť to, co bylo zákonu nemožné, protože byl skrze tělo bez síly, učinil Bůh tím, že posílaje svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v těle, aby právní požadavek (δικαιωμα) zákona byl naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, nýbrž podle Ducha.“ (Řím. 8,1-4 – přel.)

A nyní musíme mít na mysli, že první verš představuje místo každého křesťana – jeho postavení před Bohem. Je „v Kristu Ježíši“. To říká vše. Není v těle, není pod zákonem, je absolutně a věčně „v Kristu Ježíši“. Proto tu není – a nemůže být žádné odsouzení. Apoštol nemluví o našem chození nebo o našem stavu. Kdyby tomu tak bylo, v žádném případě by nemohl mluvit o „žádném odsouzení“. To nejdokonalejší křesťanské chození, které se tu kdy ukázalo, nejdokonalejší křesťanský stav, kterého kdy bylo dosáhnuto, by poskytly důvod pro soud a odsouzení. Na tváři celé země není křesťan, který by nemusel každý den odsuzovat svůj stav a své chození – svůj mravní stav a své praktické cesty. Jak by jinak „žádné odsouzení“ mohlo kdy stát ve spojení s křesťanským chozením nebo na něm být založeno? To je naprosto nemožné. Abychom mohli být osvobozeni od každého odsouzení, musíme mít to, co je božsky dokonalé, a žádné křesťanské chození takové nebylo. I Pavel musel vzít zpět svá slova (Skutky 23,5). Litoval, že napsal jeden dopis (2. Kor. 7,8). Dokonalé chození a dokonalý stav byly jen u Jednoho. U všech ostatních – i u těch nejsvětějších a nejlepších se najde selhání.

Kapitola 4

Již z toho důvodu musí být zavržena druhá část prvního verše („nechodícím podle těla, ale podle Ducha“), která je obsažena v některých rukopisech a překladech. To, jak myslíme, nahlédne každý, kdo je skutečně vyučený Bohem, a to zcela mimo všechny záležitosti kritiky textu. Každá duchovní mysl by objevila nesourodost mezi slovy „žádné zavržení“ a „chození“. Ty dvě věci nemohou být uvedeny do souladu. A tam, jak nepochybujeme, se tisíce zbožných duší noří do nesnází ohledně této skutečně nádherné a povzbuzující pasáže. Radostné zvolání: „Není žádného odsouzení“ bylo oloupeno o svůj hluboký, plný a požehnaný význam dovětkem, zavedeným některým pisatelem či opisovačem, jehož slabé vidění bylo bezpochyby oslepeno jasem té volné, absolutní, svrchované milosti, která září v úvodním prohlášení této kapitoly. Jak často jsme slyšeli takováto slova: „Ale ano, já vím, že není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Ale to platí, jestliže nechodí podle těla, ale podle Ducha. Nuže, já nemohu říci, že takto chodím. Přeji si tak činit a jsem zarmoucen kvůli svému selhání. Dal bych za to nevím co, abych byl schopen chodit dokonaleji. Ale žel, musím se sám odsuzovat – svůj stav, své chození, své cesty, každý den, každou hodinu. A poněvadž tomu tak je, neodvažuji se na sebe použít ta vzácná slova ‚žádné odsouzení‘. Doufám, že budu schopen tak učinit jednoho dne, když udělám větší pokrok v osobní svatosti; ale ve svém přítomném stavu bych to považoval za velmi velkou domýšlivost, kdybych si přivlastňoval vzácnou pravdu, obsaženou v první části první věty v Římanům 8.“

Takové myšlenky procházely myslí většiny z nás, i když nebyly oblečeny do slov. Ale prostá a rozhodná odpověď na všechny takové zákonické úvahy je ve skutečnosti, že druhá část 1. verše v osmé kapitole Římanům vůbec nepatří do Písma, ale je velmi zavádějící vsuvkou, cizí duchu a povaze křesťanství, stojící proti vší souvislosti, v níž se nachází, a naprosto podvracející pevný pokoj křesťana. Je to skutečnost dobře známá všem, kdo se obírají kritikou biblického textu, že všechny vedoucí autority se shodly v odmítnutí druhé části verše Římanům 8,1.^¹² A v tom prostě biblická kritika potvrzuje závěr (což zdravá kritika musí učinit), ke kterému by dospěla skutečně duchovní mysl bez jakékoli znalosti kritiky textu.

Ale jako dodatek ke všemu tomu, co bylo již řečeno ve vztahu k této otázce, nemůžeme než myslet si, že výskyt věty „nechodícím podle těla, ale podle Ducha“ ve 4. verši poskytuje dostatečné svědectví o tom, že není na místě v 1. verši. Ani na chvilku nemůžeme připustit myšlenku, že ve Svatém písmu je něco nadbytečného. Nuže, ve 4. verši jde o otázku chození – o otázku, aby námi byl naplněn „ právní požadavek [viz slovo – δικαιωμα] zákona“, a proto je ta věta na svém správném, protože božsky určeném místě. Člověk, který chodí v Duchu – jak by každý křesťan měl – naplňuje spravedlnost zákona. Láska je naplnění zákona a láska nás povede k tomu, abychom dělali, co deset přikázání nikdy nemohlo způsobit, totiž abychom milovali své nepřátele. Žádný milovník svatosti, žádný advokát praktické spravedlnosti nemusí nikdy mít ani trochu obavu, že něco ztratí, když opustí půdu zákona a zaujme své místo na vyvýšené úrovni pravého křesťanství – když se obrátí od hory Sinai k hoře Sion – když přejde od Mojžíše ke Kristu. Nikoli, pouze dosáhne vyššího zdroje a hlubšího pramene, širší sféry svatosti, spravedlnosti a praktické poslušnosti.

Kapitola 4

A kdyby se potom někdo cítil nakloněn zeptat se, zda tato linie důkazů, kterou jsme sledovali, nesměřuje k tomu, že zákon bude oloupen o svou charakteristickou slávu, tu odpovídáme: Zcela jistě nikoli. Ba právě naopak, zákon nebyl nikdy tak zveličen, tak obhájen, nikdy tak utvrzen, nikdy tak oslaven, jako tím vzácným dílem, které tvoří nepomíjitelný základ všech výsad, požehnání, důstojnosti a sláv křesťanství. Požehnaný apoštol předvídá tuto otázku a odpovídá na ni v první části Epištoly Římanům: „Rušíme tedy vírou zákon? To buď daleko! Nýbrž potvrzujeme zákon.“ Jak by mohl být zákon slavněji obhájen, poctěn a zveličen než v životě a smrti Pána Ježíše Krista? Chtěl by se někdo snažit, byť jen na chvíli, podporovat ten výstřední názor, že to znamená zveličovat zákon, když se pod něj staví křesťané? Chceme věřit tomu, že čtenář tak nebude smýšlet. Ach nikoli, celý tento sled myšlenek musí být úplně opuštěn těmi, jejichž výsadou je chodit ve světle nového stvoření; kteří znají Krista jako svůj život a Krista jako svoji spravedlnost, Krista jako své posvěcení, Krista jako svůj velký příklad, Krista jako svůj vzor, Krista jako své všechno a ve všem; kteří nacházejí svoji pohnutku pro poslušnost ne ve strachu ze zlořečení porušeného zákona, ale v lásce Krista podle oněch vybraně krásných slov: „Láska Kristova“ – nikoli Mojžíšův zákon – „nutí nás, jakožto ty, kteří tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedy všichni zemřeli. A že za všecky umřel, aby ti, kteří živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, který za ně umřel i z mrtvých vstal.“ (2. Kor. 5,14.15)

Kapitola 4

Mohl zákon někdy způsobit něco takového? To je nemožné. Ale provždy buď veleben Bůh vší milosti, „to zákonu nemožné,“ – ne proto, že by nebyl svatý, spravedlivý a dobrý, ale „protože byl skrze tělo bez síly,“ – pracovník byl v pořádku, ale materiál byl shnilý a nic z něho nemohlo být uděláno; ale „Bůh tím, že posílaje svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v těle, aby právní požadavek zákona byl naplněn v nás, kteří“ – jako vzkříšeni s Kristem, s Ním spojeni skrze Ducha Svatého, „nechodíme podle těla, nýbrž podle Ducha“.

To a jenom to je pravé praktické křesťanství. A jestliže se čtenář chce obrátit ke druhé kapitole Epištoly Galatským, najde jiný krásný, vroucí výrok požehnaného apoštola, který s božskou silou a plností vyjadřuje zvláštní slávu křesťanského života a chození. Je to ve spojení s pokáráním apoštola Petra v Antiochii, když ten milovaný a ctěný služebník Krista, veden svou charakteristickou slabostí, na chvíli sestoupil z té vznešené půdy, na kterou evangelium Boží milosti staví duši. Nemůžeme udělat nic lepšího, než pro čtenáře citovat celý odstavec, v němž každá věta je plná duchovní moci.

„Když ale Kefas přišel do Antiochie, odporoval jsem mu do tváře.“ – Nešel za jeho záda, aby ho zneuctil a snížil v pohledu druhých, i když „ propadl odsudku. Neboť dříve, než přišli někteří od Jakuba, jedl s těmi z národů; ale když přišli, stáhl se a odděloval se, protože se bál těch z obřízky. A s ním činili pokrytecky i ostatní Židé, takže i Barnabáš byl stržen jejich pokrytectvím. Když jsem ale viděl, že nechodí přímou cestou podle pravdy evangelia, řekl jsem Kefasovi přede všemi: Jestliže ty, který jsi Žid, žiješ jako národy a ne jako Židé, jak to, že nutíš národy, aby žily židovsky? My, od přirozenosti Židé a ne hříšníci z národů, ale vědoucí, že člověk není ospravedlněn ze skutků zákona, nýbrž jen skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry v Krista a ne ze skutků zákona, protože ze skutků zákona nebude ospravedlněno žádné tělo. Jestliže ale my, když hledáme být ospravedlněni v Kristu, jsme i sami byli shledáni hříšníky – je pak Kristus služebník hříchu? To buď vzdáleno! [nebo: Ta myšlenka buď vzdálena! – μη γενοιτο] Neboť když to, co jsem zbořil, opět stavím, tu sám sebe stavím jako přestupníka.“ – Neboť jestliže věci byly správné, proč je bořit? A jestliže byly špatné, proč je opět stavět? – „ Neboť jsem skrze zákon zákonu zemřel, abych žil Bohu. Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně; co ale nyní žiji v těle, žiji“ [ne skrze zákon jako pravidlo života, ale] „skrze víru, (skrze) tu v Syna Božího, který mne miloval a sebe samého za mne vydal. Nečiním Boží milost neplatnou; neboť jestliže spravedlnost skrze zákon (přichází), pak Kristus zemřel nadarmo [nebo: zemřel pro nic – δωρεαν].“ (Galatským 2,11-21 – přel.)

Kapitola 4

Zde tedy máme jedno z velmi krásných konstatování pravdy ohledně praktického křesťanství, jaké si můžeme všude přát. Ale to, co zvláště poutá nyní naši pozornost, je velmi význačný a krásný způsob, jakým Boží evangelium otevírá cestu pravého věřícího mezi dvěma osudnými a chybnými cestami – zákonictvím na jedné straně a tělesnou uvolněností na druhé straně. Verš 19 v právě citovaném oddílu obsahuje božský lék pro obě zla. Pro všechny – ať je to kdokoli a kdekoli – kdo by se chtěli snažit uvést křesťana pod zákon v jakékoli tvářnosti nebo za jakýmkoli účelem, náš apoštol volá do uší přetvařujících se Židů s Petrem v čele a jako odpověď všem učitelům zákona za každého věku: „Zákonu jsem zemřel.“

Kapitola 4

Co může zákon říkat mrtvému člověku? Nic. Zákon se používá na živého člověka, aby mu zlořečil a zabil ho, protože on zákon nezachoval. Je to skutečně velmi vážná chyba učit, že zákon je mrtev nebo odstraněn. Nic takového. Je živý ve vší své síle, ve vší své přísnosti, ve všem svém majestátu, ve vší své nepoddajné důstojnosti. Bylo by velmi vážnou chybou říkat, že zákon Anglie proti vrahovi je mrtev. Ale jestliže nějaký člověk je mrtev, zákon už na něho neplatí, protože člověk zcela přešel mimo jeho dosah.

Ale jak je věřící mrtev zákonu? Apoštol odpovídá: „Neboť jsem skrze zákon zákonu zemřel.“ Zákon přinesl do jeho svědomí rozsudek smrti, jak čteme v Římanům 7,9-11: „Já jsem ale žil kdysi bez zákona; když ale přišlo přikázání, hřích ožil; já jsem ale zemřel. A přikázání, které bylo dáno k životu, to se mi prokázalo k smrti. Neboť hřích, vzav skrze přikázání pohnutku, mne oklamal a zabil mne skrze ně.“

Ale je tu více než to: Apoštol pokračuje a říká: „Jsem s Kristem ukřižován, a už nežiji já, nýbrž Kristus žije ve mně.“ A zde je vítězná odpověď křesťana těm, kdo říkají, že poněvadž Mojžíšův zákon je zrušen, není tu už žádná potřeba zákonného omezení, pod kterým byli Židé povoláni žít. Všem, kteří by chtěli hledat svobodu pro povolování sobě, odpověď zní: „Zákonu jsem zemřel, – [ne abych žil s povolenou uzdou tělu, ale] abych žil Bohu.“

Takto nic nemůže být úplnějšího, nic mravně krásnějšího než odpověď pravého křesťanství, daná zákonictví na jedné straně a nevázanosti těla na druhé straně. „Já“ je ukřižováno; hřích je odsouzen; nový život je v Kristu; život, který má být žit Bohu; život víry v Syna Božího; pohnutkou je nutící láska Kristova – co toto může překonat? Chce někdo při pohledu na mravní slávy křesťanství bojovat za uvedení věřících pod zákon, vracet je zpět do těla – zpět do starého stvoření – zpět k rozsudku smrti ve svědomí – zpět k otroctví, temnotě, vzdálení, strachu ze smrti, k odsouzení?

Je možné, aby někdo, kdo někdy okusil, byť jen velmi slabou mírou, nebeskou sladkost Božího velmi požehnaného evangelia, mohl přijmout zlý, smíšený systém, skládající se napůl ze zákona a napůl z milosti, který křesťanstvo duši nabízí? Jak je to hrozné, nacházet Boží děti – údy těla Krista – chrámy Ducha Svatého – oloupené o jejich slavné výsady a obtížené těžkým jhem, které, jak Petr říká, „ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli“. Vážně prosíme křesťanského čtenáře, aby zvážil to, co jsme mu předložili. Hledej v Písmech; a jestliže shledáš, že věci jsou tak, potom odhoď provždy rubáš, do kterého křesťanstvo zahaluje své oklamané přívržence, a choď ve svobodě, kterou Kristus Svůj lid osvobozuje. Roztrhni a odhoď převázání, kterým ten systém přikrývá oči lidí, a hleď na mravní slávy, které září nebeským jasem v evangeliu Boží milosti.

Kapitola 4

A potom dokazuj svatým, šťastným, milostivým chozením a jednáním, že milost je schopna učinit to, co zákon nikdy nemohl. Nechť naše praktické cesty uprostřed výjevů, okolností, vztahů a spojení, v nichž jsme povoláni, abychom žili, jsou den za dnem tou nejpřesvědčivější odpovědí všem, kdo bojují za zákon jako pravidlo pro život.

A nakonec nechť je naším vážným, milujícím přáním a cílem snažit se v té míře, jak je to na nás, vést všechny drahé Boží děti do jasnějšího poznání jejich postavení a výsad ve vzkříšeném a oslaveném Kristu. Kéž Pán v moci Ducha Svatého vyšle Své světlo a Svoji pravdu a shromáždí Svůj milovaný lid kolem Sebe, aby chodil v radosti z Jeho spasení, v čistotě a světle Jeho přítomnosti, a aby očekával Jeho příchod.

Nepokoušíme se nikterak o omluvu za to, co se snad některým našim čtenářům zdá být velmi zdlouhavým odbočením od 4. kapitoly 5. Mojžíšovy knihy. Skutečnost je, že jsme byli vedeni k tomu, co se nám zdá být velmi potřebnou linií praktické pravdy, jak byla uvedena hned prvním veršem kapitoly, citovaným na začátku tohoto oddílu. Pociťovali jsme to za absolutně potřebné, když mluvíme o závažné otázce poslušnosti, abychom se snažili ji postavit na její správný základ. Jestliže Izrael byl povolán, aby „slyšel a činil“, čím více my, kterým je tak bohatě požehnáno – „každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Kristu“ (Efezským 1,3). Jsme povoláni k poslušnosti, a to poslušnosti Ježíše Krista, jak to máme v 1. Petra 1: „Vyvoleným podle předzvědění Boha, Otce, … skrze posvěcení Ducha, k poslušnosti a k pokropení krví Ježíše Krista.“ Jsme povoláni ke stejnému charakteru poslušnosti, jako byl ten, který vyznačoval život našeho velebeného Pána Ježíše Krista samého. Je samozřejmé, že v Něm nebyl žádný bránící vliv, jako je, žel, v nás. Ale pokud jde o charakter poslušnosti, je tentýž.

To je nesmírná výsada. Jsme povoláni, abychom chodili v Ježíšových šlépějích. „Kdo praví, že v něm zůstává, ten má, jak on chodil, tak choditi.“ (1. J. 2,6) Nuže, když zvažujeme stezku našeho Pána a hledíme na Jeho obdivuhodný život, je tu jeden bod, který si žádá naši hlubokou a uctivou pozornost – bod, který je velmi zvláštním způsobem spojen s 5. Mojžíšovou knihou. A to je způsob, jakým On vždy užíval Boží slovo – místo, které vždy dával svatým Písmům. To považujeme v přítomné chvíli za předmět krajní důležitosti. Zaujímá význačné místo v celé té milé knize, kterou se nyní zabýváme. Skutečně, jak jsme už poznamenali, charakterizuje tuto knihu a odlišuje ji od tří knih, které ji v božském kánonu předcházely. Když ji budeme procházet, najdeme pro to hojnost důkazů a ilustrací. Všude Boží slovo dostává své přednostní místo jako jediné pravidlo, jediný standard, jediná autorita pro člověka. – Mluví k němu v každém postavení, v každém vztahu, v každé sféře jednání a v každé etapě jeho mravní a duchovní historie. – Říká mu, co by měl dělat, a co by neměl dělat. Opatřuje ho plným vedením v každé těžkosti. – Sestupuje, jak uvidíme, do nejjemnějších podrobností – takových podrobností, které nás skutečně plní údivem, když pomyslíme, že ten Vysoký a Mocný, který přebývá ve věčnosti, se jimi mohl zaobírat – když pomyslíme, že všemohoucí Stvořitel a Udržovatel rozsáhlého vesmíru se mohl sklonit, aby vydal příkaz týkající se ptačího hnízda (5. M. 22,6).

Kapitola 4

Takové je Boží slovo – to nesrovnatelné zjevení – ta dokonalá a nenapodobitelná kniha, která stojí sama v historii literatury. A my můžeme říci, že zvláštní šarm 5. Mojžíšovy knihy – obzvláštní důležitý rys – je způsob, jakým vyvyšuje Boží slovo a vštěpuje nám svatou a šťastnou povinnost úplné a neváhající poslušnosti.

Ano, opakujeme a chtěli bychom s vroucností zdůraznit ta slova – úplná a neváhající poslušnost. Rádi bychom, aby tato zdravá slova zněla v uších křesťanských vyznavačů na celé šířce a délce země. Žijeme ve dnech, které se zvláště vyznačují vyvyšováním lidského rozumu, lidského úsudku, lidské vůle. Na všech stranách se setkáváme s vysokými a chlubnými slovy o lidském rozumu a o právu každého člověka soudit a uvažovat a myslet sám. S myšlenkou, že se máme nechat absolutně a úplně ovládat autoritou Svatého písma, je jednáno s nadřazeným pohrdáním od mnoha lidí, kteří jsou náboženskými vůdci a učiteli vyznávající církve. Když někdo ukáže svou uctivou víru v plnou inspiraci, naprostou dostačitelnost a absolutní autoritu Písma, pak to právě stačí k tomu, aby byl v soudu některých, kteří zaujímají velmi vysoké postavení ve vyznávající církvi, označen za nevědomce, úzkoprsého člověka, pokud ne polovičního blázna. Na našich univerzitách a našich školách již mravní sláva Boží knihy téměř vymizela a místo toho jsou naši mladí lidé vedeni a učeni, aby chodili ve světle vědy – ve světle lidského rozumu. Boží slovo samo je bezbožně vydáváno lidskému soudu a redukováno na úroveň lidského porozumění. Je zavrhováno vše, co se pozvedá výše, než je slabé vidění člověka.

Tak je Boží slovo ve skutečnosti dáváno stranou. Neboť je jasné, že má-li být Písmo podrobováno lidskému soudu, přestává být Božím slovem. Je to nejvyšší pošetilost myslet si, že by božské, a proto dokonalé zjevení mělo být podrobováno jakémukoli posuzování. Buď nám Bůh dal zjevení, nebo nikoli. Jestliže ano, pak to zjevení musí být prvořadé, svrchované, nad a mimo všechny otázky, absolutně mimo pochybnost, neomylné, božské. Jeho autoritě se musejí všichni poddat bez jediné otázky. Předpokládat, byť na chvíli, že člověk je kompetentní k posuzování Božího slova, schopen vyjadřovat se o tom, co je a co není hodné Boha, prostě znamená stavět člověka na Boží místo. A to je přesně to, k čemu ďábel míří, ačkoli mnoho jeho nástrojů si neuvědomuje, že napomáhají jeho úmyslům.

Ale ustavičně se před námi objevuje otázka: „Jak si můžeme být jisti, že v naší anglické Bibli máme bona fide (= v dobré víře) zjevení Boží?“ Odpovídáme: Bůh nás o tom může ujistit. Jestliže On nemůže, nemůže to nikdo. Jestliže to On učiní, pak nepotřebujeme žádného dalšího. To je naše zdůvodnění a považujeme je za nenapadnutelné. Rádi bychom se zeptali všech těch, kdo začínají s touto nevěreckou otázkou (neboť tak ji musíme upřímně nazvat): Za předpokladu, že Bůh nám nemůže dát absolutní jistotu, že v naší obvyklé anglické Bibli skutečně vlastníme Jeho vlastní velmi vzácné a nanejvýš cenné zjevení, kam se potom máme obrátit? Samozřejmě že v takové závažné věci, na níž závisí velké a věčné důsledky, je už pouhá pochybnost mukami a bídou. Jestliže si nejsem jist, že vlastním zjevení od Boha, jsem ponechán bez jediného paprsku světla pro svoji stezku. Jsem ponořen do tmy, sklíčenosti a duševní bídy. Co mám dělat? – Může mi člověk pomoci svou učeností, svou moudrostí, svým rozumem? – Může uspokojit mou duši svým rozhodnutím? – Může vyřešit moji nesnáz, odpovědět na mou otázku, odstranit mou pochybnost, rozptýlit můj strach? Je člověk schopnější než Bůh k tomu, aby mi dal ujištění, že Bůh mluvil?

Kapitola 4

Ta myšlenka je absolutně obludná – zrůdná nejvyšší mírou. Jasná skutečnost je, čtenáři, tato: Jestliže nám Bůh nemůže dát jistotu, že On mluvil, jsme ponecháni naprosto bez Jeho Slova. Jestliže se musíme obracet k lidské autoritě – nazývejte ji, jak se vám líbí, abychom pro své duše zaručili Boží slovo, potom ta autorita je vyšší a větší, bezpečnější a mnohem důvěryhodnější, než Slovo, které zaručuje. Bůh buď veleben, tak tomu není. On mluvil k našim srdcím. Dal nám Své Slovo, a to Slovo s sebou nese své pověřovací listiny. Nemá žádnou potřebu doporučujících dopisů od nějaké lidské ruky. Cože? Obracet se k člověku, aby akreditoval Slovo živého Boha? – žádat po červu, aby nám dal ujištění, že k nám Bůh mluvil ve Svém Slovu? Provždy pryč s tím rouhavým názorem, a nechť celá naše mravní bytost – všechny naše vykoupené síly velebí nesrovnatelnou milost, to svrchované milosrdenství, které nás nenechalo tápat ve tmě našich vlastních názorů, ani dát se zmást rozpornými názory lidí; ale dalo nám Jeho dokonalé a velmi vzácné zjevení, božské světlo Jeho Slova, aby vedlo naše nohy na stezku jistoty a pokoje, aby osvítilo naše porozumění a utěšilo naše srdce, ochránilo nás od každé formy bludu v učení i mravní zkaženosti, a nakonec aby nás vedlo do odpočinku, požehnání a slávy Jeho nebeského království. Buď chvála Jeho jménu po všechny věky!

Ale musíme mít na mysli, že to vzácné privilegium, o kterém jsme mluvili – a skutečně je velmi vzácné – je základem velmi vážné odpovědnosti. Jestliže je pravda, že nám Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti dal dokonalé zjevení Svých myšlenek, pak jaký by měl být náš postoj ve vztahu k němu? Máme je posuzovat? Máme diskutovat, přít se nebo rozumovat? Běda! Všichni, kteří tak činí, se nalézají na hrozně nebezpečné půdě. Jediný správný, jediný vhodný, jediný bezpečný postoj pro člověka v přítomnosti Božího zjevení je poslušnost – prostá, bezpodmínečná, srdečná poslušnost. To je pro nás to jediné správné, a to je věc, která se líbí Bohu. Stezka poslušnosti je stezka nejvzácnější výsady, odpočinku a požehnání. Po této stezce může jít pouhé děcko v Kristu, stejně jako „mládenci“ i „otcové“. To je ta jedna přímá a požehnaná stezka pro všechny. Je úzká, o tom není pochyby. Ale ach, je bezpečná, jasná a vznešená. Vždy na ni svítí světlo schvalující tváře našeho Otce. A v tomto požehnaném světle najde poslušná duše nejtriumfálnější odpověď na všechny výčitky těch, kteří vysoce povznesenými slovy mluví o širokosti mysli, liberálnosti myšlení, svobodě názorů, pokroku, vývoji a podobných věcech. Poslušné Boží dítě se může se vším tím vyrovnat, protože cítí a ví, že to, čemu věří, je jisté, že jde po stezce, kterou pro něho vyznačuje drahé Boží slovo. Nesnaží se vysvětlovat nebo omlouvat, protože je ujištěno, že ti, kteří namítají, protiví se a vyčítají, jsou naprosto neschopní porozumět nebo ocenit jeho vysvětlení. A nadto cítí, že to vůbec není nějaká součást jeho povinností, aby vysvětlovalo nebo hájilo. Má jen poslouchat a ohledně namítajících a protivících se je má jen odkazovat na svého Mistra.

Kapitola 4

To činí vše tak jednoduchým, tak jasným, tak jistým. Osvobozuje to srdce od tisíce těžkostí a zmatenosti. Kdybychom měli začít odpovídat všem, kteří kladou otázky nebo vyvolávají těžkosti, pak by celý náš život byl stráven úkolem bez užitku. My smíme odpočívat s ujištěním, že nejlepší možná odpověď všem nevěřícím a namítajícím je ustavičná, vážná chůze vpřed po stezce bezpodmínečné poslušnosti. Ponechme nevěrce, pochybovače a rozumáře jejich vlastním bezcenným teoriím, a sami s neoblomným úmyslem a pevným krokem pokračujme po té požehnané stezce dětské poslušnosti, která se jako svítící světlo stále rozjasňuje až do plného dne. Tak bude naše mysl udržována klidnou, neboť „pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí našich i myslí našich v Kristu Ježíši“. Když Boží slovo, které je na věky trvanlivé v nebesích, je ukryto hluboko v našem srdci, bude tu klidná jistota, svatá pevnost a znatelný pokrok v našem křesťanském životě, který poskytne nejlepší možnou odpověď pomlouvačům, nejúčinnější svědectví Boží pravdě a nejpřesvědčivější důkaz a solidní ujištění každému kolísajícímu srdci.

Kapitola 4

Kapitola, kterou máme před sebou, oplývá velmi vážnými napomenutími pro Izrael, založenými na skutečnosti, že slyšeli Boží slovo. Tak ve druhém verši máme dvě napomenutí, která by měla být hluboce vryta na deskách srdce každého křesťana: „Nepřidáte nic k slovu, které já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho.“ (5. Mojžíšova 4,2)

Tato slova zahrnují dvě velké skutečnosti týkající se Božího slova. Nemá k němu být přidáváno z toho nejprostšího důvodu, totiž že tam nic nechybí; nemá od něho být ubíráno, protože tam nic není nadbytečné. Každá věc, kterou potřebujeme, tam je, a bez ničeho, co tam je, se neobejdeme: „Nepřidávej k slovům jeho, aby tě nekáral, a byl bys ve lži postižen.“ (Přísloví 30,6) Myslet si, že něco může být přidáno k Božímu slovu, jasně znamená popírat, že to je Boží slovo. A připustíme-li na druhé straně, že to je Boží slovo, pak z toho nutně plyne (požehnaná nutnost!), že si nemůžeme dovolit obejít se bez jediné věty z něho. Kdyby byla jediná věta vypuštěna ze svého místa v kánonu, vzniklo by v knize prázdné místo, které by žádná lidská ruka nemohla vyplnit. Máme vše, co potřebujeme, a proto nesmíme přidávat. Potřebujeme všechno, a proto nesmíme ubírat.

Jak hluboce důležité je toto všechno v našich dnech, kdy si lidé dovolují pohrávat s Božím slovem! Jak požehnané je vědět, že ve svém vlastnictví máme knihu tak božsky dokonalou, že ani věta, ani slovo k ní nemohou být přidány. Samozřejmě že nemluvíme o překladech nebo verzích, ale o Písmu, jak bylo dáno od Boha – o Jeho dokonalém zjevení. K tomu nemůže být nic přidáno. Stejně tak by se byl mohl lidský prst dotknout Božího stvoření v to jitro, kdy všichni synové Boží plesali, jako může přidat tečku či písmenko k Božímu inspirovanému Slovu. A na druhé straně ubírat z něho tečku či písmenko znamená, že Duch Svatý napsal něco, co bylo postradatelné. Tak je svatá kniha božsky chráněna z obou stran. Je bezpečně ohrazena, tak aby se žádná hrubá ruka nedotkla jejího svatého obsahu.

Cože! – může být odpovídáno. Znamená to, že si myslíte, že každá věta od počátečních řádků 1. Mojžíšovy knihy až k závěru Zjevení je božsky inspirovaná? – Ano, to je přesně ten postoj, který zaujímáme. Pevně stojíme za každou řádkou mezi deskami, které uzavírají knihu božského původu. Zpochybňovat to znamená útočit na samé sloupy křesťanské víry. Jediný kaz v kánonu by stačil k důkazu, že ten není z Boha. Dotknout se jediného kamene v oblouku znamená uvést celou stavbu kolem nás do zkázy. Všecko Písmo je božsky inspirováno, a protože tomu tak je, musí být „užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl dokonalý [αρτιος], důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2. Timoteovi 3,16).

Kapitola 4

Tato pevnost nesmí být za žádnou cenu vydána. Ne, musíme ji úporně držet proti každému útoku nevěry. Kdybychom se jí vzdali, je vše beznadějně ztraceno – nemáme nic, oč bychom se mohli opřít. Buď je Boží slovo dokonalé, anebo jsme my ponecháni bez jakéhokoli božského základu pro víru. Kdyby v něm bylo slovo navíc nebo by nějaké slovo ve zjevení, které nám Bůh dal, chybělo, pak skutečně jsme ponecháni jako loď bez kompasu, kormidla a mapy, aby byla zmítána na divokém, rozbouřeném oceánu nevěreckých myšlenek. Krátce: Nemáme-li absolutně dokonalé zjevení, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.

Ale stále nám může být dána otázka podobná této: Myslíte si, že ty dlouhé řady jmen v počátečních kapitolách 1. Paralipomenon – ty dlouhé rodopisné tabulky, jsou božsky inspirované? Byly napsány pro naše naučení? A jestliže ano, čemu se z nich máme naučit? Bez váhání vyhlašujeme svou uctivou víru v božskou inspiraci toho všeho. A nemáme žádnou pochybnost o tom, že jejich cena, význam a důležitost se plně ukážou v budoucnosti v historii toho lidu, na který se zvláště vztahují.

A potom pokud jde o to, čemu se my máme naučit z těchto rodopisných záznamů, tu věříme, že nás učí velmi vzácné lekci o věrné péči Pána o Jeho izraelský lid a o Jeho milujícím zájmu o ně a o vše, co se jich týká. Bdí nad nimi generaci za generací, i když jsou rozptýleni a ztraceni lidskému pohledu. Ví vše o „dvanácti pokoleních“ a zjeví je v náležitý čas a vštípí je do jejich určeného dědictví v zemi Kanán podle Svého zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.

Kapitola 4

Nuže, není toto vše pro nás plné požehnaného naučení? Není to naplněno útěchou pro naše duše? Nepotvrzuje to velmi naši víru, když si všimneme té milostivé starostlivosti našeho Boha, Jeho do podrobností jdoucí péče a bdělosti ve vztahu k Jeho pozemskému lidu? Zcela jistě ano. Neměla by se naše srdce zajímat o všechno, co zajímá srdce našeho Otce? Máme snad omezovat svůj zájem jen na to, co se týká přímo nás samých? Kde je nějaké milující dítě, které by se nezajímalo o vše, co se týká zájmů jeho otce, a neradovalo by se z každé řádky, která je napsána otcovým perem?

Nerozumějte nám špatně. V žádném případě se nepokoušíme říkat, že všechny části Božího slova jsou pro nás stejně zajímavé nebo mají pro nás stejnou důležitost. Nedovolujeme si tvrdit, že máme se stejným zájmem spočívat na první kapitole 1. Paralipomenon jako na sedmnácté kapitole Jana, nebo na osmé kapitole Římanům. Sotva je nutné toto říkat, protože taková otázka nebyla vznesena. Ale to, co tvrdíme, je, že každá z výše uvedených částí Písma je božsky inspirovaná, jedna jako druhá; a nejen to, ale dále tvrdíme, že 1. Paralipomenon a podobné oddíly vyplňují to místo, které 17. kapitola Jana nemůže vyplnit, a vykonávají to, co Římanům 8 vykonat nemůže.

A nakonec a nade vše musíme pamatovat, že nejsme kompetentní k tomu, abychom soudili, co je a co není hodné mít místo v inspirovaném kánonu. My jsme nevědomí a krátkozrací. A právě ten oddíl, který bychom mohli soudit za nedosahující vážnosti inspirace, může mít velmi důležitý dosah na dějiny Božích cest se světem jako celkem nebo s Jeho lidem obzvláštně.

Krátce řečeno, pro každou vpravdě zbožnou duši – každou skutečně duchovní mysl to znamená toto: Uctivě věříme v božskou inspiraci každé řádky naší drahé Bible, od začátku až do konce. A věříme tomu ne na základě nějaké lidské autority, ať je jakákoli. Věřit ve Svaté písmo proto, že k nám přichází akreditováno nějakou autoritou na zemi, by znamenalo stavět tu autoritu nad Svaté písmo, poněvadž ten, kdo zaručuje, má větší váhu – větší cenu než věc, která je zaručována. Proto bychom se už neměli ohlížet po lidské autoritě, která by potvrzovala Boží slovo, více, než bychom měli vynášet ven blikavé světélko za účelem potvrzení toho, že slunce svítí.

Nikoli, čtenáři. V té věci musíme být jasní a rozhodní. V úsudku naší duše to musí být velká kardinální pravda, kterou považujeme za dražší než život sám – plná inspirace Svatého písma. Tak budeme mít prostředky pro odpověď chladné smělosti moderního pochybovačství, racionalismu a nevěry. Nechceme říkat, že budeme schopni přesvědčit nevěrce. Bůh s nimi bude jednat Svým vlastním způsobem a přesvědčí je svými vlastními nevyvratitelnými argumenty ve Svůj vlastní čas. Je to ztracená námaha a čas dohadovat se s takovými lidmi. Ale jsme přesvědčeni, že nejdůstojnější a nejúčinnější odpověď nevěře v její každé fázi bude nalezena v klidném postoji srdce, které spočinulo v požehnané jistotě, že „všeliké písmo od Boha jest vdechnuté“ (2. Tim. 3,16) a že „kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze trpělivost a potěšení písem měli naději“ (Řím. 15,4). První z těchto vzácných citátů ukazuje, že Písmo přišlo od Boha; druhý, že přišlo k nám. Obojí spolu má ukázat, že nesmíme ani nic přidávat, ani od Božího slova nic ubírat. Nic tam nechybí a nic není nadbytečné. Pán buď chválen za tuto pevnou základní pravdu a za všechnu útěchu a potěšení, které z ní pro každého pravého věřícího plynou.

Kapitola 4

Nyní budeme pro čtenáře citovat několik oddílů z této čtvrté kapitoly 5. Mojžíšovy knihy, které s takovým důrazem vyjadřují cenu, důležitost a autoritu Božího slova. V nich, stejně jako v celé této knize, vidíme, že kdykoli je toto slovo před nás stavěno, nejedná se tolik o otázku nějakého zvláštního nařízení, ritu nebo ceremonie, ale o důležitost, vážnost a důstojnost Božího slova samého.

„Vizte, učil jsem vás ustanovením a soudům, jak mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do které vejdete k dědičnému držení jí.“ Jejich jednání mělo být ve všech věcech ovládáno a utvářeno božskými příkazy. To je veliká zásada pro ně, pro nás, pro všechny! „Ostříhejte tedy a čiňte je, neboť to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteří, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest.“ (5. Mojžíšova 4,5.6)

Kapitola 4

Zvažme zvláště tato slova. Jejich moudrost a jejich rozumnost měly spočívat v jejich prostém zachovávání a činění božských ustanovení a soudů. Nebylo to skrze učené diskuse nebo důkazy, čím se měla ukázat jejich moudrost, nýbrž skrze dětskou, nepochybující poslušnost. Všechna moudrost byla v ustanoveních a soudech, ne v jejich myšlenkách a úvahách, týkajících se jich. Hluboká a podivuhodná Boží moudrost byla viděna v Jeho Slovu, a toto měly národy vidět a obdivovat. Světlo božského soudu, zářící v jednání a charakteru Božího lidu, mělo vyvolávat obdivující svědectví okolních národů.

Žel, jak jinak to bylo! Jak málo se národy země z jednání Izraele dozvídaly o Bohu a o Jeho Slovu! Vždyť Jeho jméno bylo ustavičně v porouhání kvůli jejich cestám. Místo aby zaujímali vznešenou a šťastnou půdu milující poslušnosti Božích přikázání, sestoupili na úroveň národů kolem sebe – přijali jejich zvyky, klaněli se jejich bohům a chodili po jejich cestách; takže tyto národy, místo aby viděly vznešenou moudrost, čistotu a mravní slávu božských ustanovení, viděly jen slabost, pošetilost a mravní degradaci lidu, jehož chloubou bylo, že jsou vlastníky těch výroků, které je samé odsuzovaly (Římanům 2 a 3).

Ale buď veleben Bůh, Jeho Slovo musí stát na věky, jakkoli Jeho lid snad selhává v tom, aby je vykonával. Jeho standard je dokonalý, a proto nesmí být snižován. A jestliže moc Jeho Slova není viděna v cestách Jeho lidu, bude zářit v odsouzení těch cest a věčně zůstane vůdcem, útěchou, silou a požehnáním každého, kdo si přeje, byť slabě a váhavě, jít po cestě poslušnosti.

Ale v kapitole, kterou se nyní zabýváme, se vydavatel zákona snaží před lid věrně postavit božský standard ve vší jeho důstojnosti a mravní slávě. Jasně jim ukazuje skutečný účinek poslušnosti, zatím co je vážně varuje před nebezpečím odvrácení se od Božích svatých přikázání. Slyš jeho mocnou promluvu k jejich srdcím:

„Nebo který národ tak veliký jest,“ říká, „který by měl bohy sobě tak blízké, jako jest Hospodin Bůh váš ve všem volání našem k němu? A který jest národ tak veliký, který by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všechen zákon tento, který já vám dnes předkládám?“ (5. Mojžíšova 4,7.8)

Kapitola 4

Zde je pravá mravní velikost, za všech dob a na všech místech, pro národ, pro lid, pro domácnost nebo pro jednotlivce. Mít živého Boha blízko sebe. Mít vzácnou výsadu volat k Němu ve všech věcech. Mít Jeho moc a Jeho milosrdenství vždy vykonávané vůči sobě. Mít světlo Jeho požehnané tváře, svítící na nás se schválením na všech našich cestách. Mít mravní účinek Jeho spravedlivých ustanovení a svatých přikázání, viděný v našem praktickém životě den za dnem. Mít Jeho, který se nám zjevuje a činí u nás Svůj příbytek.

Který lidský jazyk může náležitě vyjádřit hlubokou blaženost takových výsad, jako jsou tyto? A přece jsou z nekonečné milosti položeny v dosahu každého Božího dítěte na tváři země. Nemáme v úmyslu říkat, že každé Boží dítě se z nich těší. Zdaleka ne. Jsou vyhrazeny, jak jsme viděli, pro ty, kteří jsou z milosti uschopněni s láskou, srdečně a uctivě poslouchat Boží slovo. Zde leží vzácné tajemství celé věci. Bylo pravdou pro Izrael za staré doby, a je pravdou pro Církev nyní – bylo pravdou pro jednotlivou duši tehdy, a je pravdou pro jednotlivou duši nyní, že božská blahosklonnost je vzácnou odměnou lidské poslušnosti. A my dále smíme dodat, že poslušnost je povinností i vysokou výsadou všeho Božího lidu i každého jednotlivce zvlášť. Ať přijde cokoli, bezpodmínečná poslušnost je naší výsadou a naší povinností, Boží zalíbení je naší přítomnou sladkou odměnou.

Ale ubohé lidské srdce je nakloněno bloudit a kolem nás jsou rozličné vlivy, které nás odtahují od úzké stezky poslušnosti. Nemusíme se tedy divit vážným a často opakovaným Mojžíšovým napomenutím, určeným srdci a svědomí jeho posluchačů. Vylévá své široké, milující srdce před shromážděním, které mu je tak drahé, vážnými, pohnutými, duše se dotýkajícími slovy: „Avšak hleď se,“ říká, „a ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, které viděly oči tvé, a aby nevyšly ze srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš synům i vnukům svým.“ (5. Mojžíšova 4,9)

To jsou závažná slova pro nás pro všechny. Staví před nás dvě věci, které mají nevýslovnou důležitost, totiž osobní i domácí odpovědnost – osobní svědectví a svědectví domácnosti. Boží lid za staré doby byl odpovědný za to, aby se vší pečlivostí udržoval srdce, aby neopustilo vzácné Boží slovo. A nejen to, ale byl vážně odpovědný za vyučování svých dětí a svých vnuků v tomtéž. Jsme my se vším naším světlem a výsadou méně odpovědni než Izrael za staré doby? Jistěže ne. Jsme důrazně voláni k tomu, abychom se oddávali pečlivému studiu Božího slova – abychom k němu přiložili svá srdce. Nestačí ve spěchu přelétnout několik veršů nebo kapitolu jako kus denní náboženské rutiny. To vůbec neznamená naplnění věci. Chtějme učinit Bibli svým nadřazeným a hlavním studiem – tím, v čem máme zalíbení – v čem nalézáme své osvěžení a povzbuzení.

Je se co obávat, že někteří z nás čteme Bibli z povinnosti, zatím co své zalíbení a osvěžení nalézáme v novinách a lehké literatuře. Musíme se pak divit své mělké znalosti Písma? Jak bychom mohli znát něco z živých hloubek nebo mravních sláv knihy, kterou bereme pouze jako studenou věc povinnosti a čteme několik veršů s ospalou lhostejností, zatím co noviny nebo senzační román doslova hltáme?

Někdo snad odpoví: Nemůžeme pořád číst Bibli. Řekli by ti, kdo takto mluví, že nemůžeme pořád číst noviny nebo román? A my bychom se dále chtěli zeptat, jaký musí být skutečný stav člověka, jenž může říci: „Nemůžeme pořád číst Bibli.“? Může stav jeho duše být zdravý? Může skutečně milovat Boží slovo? Může mít správný pocit o jeho vzácnosti, jeho výtečnosti, jeho mravních slávách? To je nemožné.

Kapitola 4

Co znamenají následující slova k Izraeli: „Ale složte tato slova má v srdci svém a v mysli své, a uvažte je sobě za znamení na rukou svých, a budou jako náčelník mezi očima vašima.“ (5. M. 11,18)? „Srdce“, „mysl“, „ruka“, „oči“ – vše je obráceno k vzácnému Božímu slovu. To zde skutečně muselo být. Neměla to být žádná prázdná formalita, ani neplodná zvyklost. Celý člověk měl být vydán ve svaté oddanosti Božím ustanovením a soudům.

„A vyučujte jim syny své, rozmlouvajíce o nich, když sedneš v domě svém, anebo když půjdeš cestou, když lehneš i když vstaneš. Napíšeš je také na veřejích domu svého i na branách svých.“ (5. M. 11,19-20) Dbáme my křesťané takových slov, jako jsou tato? Má Boží slovo takové místo v našem srdci, v našich domovech a v našich zvycích? – Vidí ti, kdo vcházejí do našich domů nebo přicházejí s námi do styku ve všedním životě, že Boží slovo je pro nás nejpřednější? – Vidí ti, s nimiž se stýkáme v zaměstnání, že jsme ovládáni nařízeními Svatého písma? – Vidí naši domácí a naše děti, že žijeme v opravdové atmosféře Písma a že náš celý charakter je jím formován a naše jednání ovládáno?

To jsou otázky, dotýkající se našich srdcí, milý křesťanský čtenáři. Neodvrhujme je. Můžeme být ujištěni, že není správnější ukazatel našeho mravního a duchovního stavu, než ten, který poskytuje naše zacházení s Božím slovem. Jestliže je nemilujeme – neradi je studujeme – nežízníme po něm – nemáme v něm zalíbení – netoužíme po tiché hodině, v níž se můžeme zastavit nad jeho svatou stránkou a pít z jeho vzácných naučení – uvažovat o něm v osamění pokojíku, v rodině, na ulici; krátce řečeno: jestliže nedýcháme jeho svaté ovzduší – jestliže bychom někdy mohli pronést takovou větu, jakou jsme uvedli výše, že „nemůžeme pořád číst Bibli“, potom vskutku máme naléhavou potřebu zamyslet se dobře nad svým duchovním stavem, neboť jsme nemocní. Nová přirozenost miluje Boží slovo – vážně po něm touží, jak to čteme v 1. Petra 2,2: „Jako novorozené děti buďte žádostivi rozumného, nefalšovaného mléka, … abyste jím rostli.“

Kapitola 4

To je pravdivá myšlenka. Jestliže netoužíme po upřímném mléku Slova, pilně ho neužíváme a horlivě se jím nesytíme, musíme být v nízkém, nezdravém, nebezpečném stavu duše. Navenek nemusí být v našem chování nic špatného, nezneucťujeme Pána veřejně na svých cestách, ale zarmucujeme Jeho milující srdce svým zanedbáváním Jeho Slova, což je jen jiný výraz pro zanedbávání Jeho samého. Je to velmi vysoký stupeň pošetilosti, mluvíme-li o tom, že milujeme Krista, když nemilujeme Jeho Slovo a nežijeme z něho. Je klam myslet si, že nový život může být ve zdravém, prosperujícím stavu tam, kde Boží slovo je ze zvyku zanedbáváno v ústraní a v rodině.

Nemyslíme si samozřejmě, že by neměla být čtena žádná jiná kniha než Bible, jinak bychom nepsali tyto „Poznámky“, ale nic nevyžaduje větší bdělost než záležitost čtení. Všechny věci mají být činěny ve jménu Ježíše a k Boží slávě, a toto je mezi těmi „všemi věcmi“. Neměli bychom číst žádnou knihu, kterou nemůžeme číst k Boží slávě, a pro jejíž čtení bychom nemohli prosit o Boží požehnání.

Cítíme, že celý tento předmět vyžaduje velmi vážné zvažování od všeho Božího lidu. A věříme, že Duch Boží může užít naše úvahy o kapitole, kterou máme před sebou, aby pohnul naše srdce a svědomí ve vztahu k tomu, co se náleží Božímu slovu jak v našich srdcích, tak i v našich domech.

Nelze pochybovat o tom, že má-li své správné místo v srdci, bude mít své správné místo také v domě. Avšak není-li uznání Božího slova v lůnu rodiny, je těžké věřit tomu, že ono má své správné místo v srdci. Hlavy domů by měly tuto věc velmi pečlivě zvážit. Jsme plně přesvědčeni, že v každé křesťanské domácnosti by mělo být každodenní uznání Boha a Jeho Slova. Někteří se na to snad dívají jako na otroctví, jako na zákonictví, jako na náboženskou zvyklost, mít pravidelnou rodinnou pobožnost. Těch, kdo toto namítají, bychom se chtěli zeptat: Je to pro rodinu otroctví shromáždit se k jídlu? Jsou rodinná shromáždění kolem stolu vždy považována za nudnou povinnost – hloupou zvyklost? Jistě ne, je-li rodina spořádaná a šťastná. Proč tedy by mělo být považováno za obtížnou věc pro hlavu křesťanské domácnosti shromáždit své děti a svou domácnost okolo sebe, přečíst několik veršů z Božího vzácného slova a vyslovit několik slov modlitby před trůnem milosti? Věříme, že to je zvyk, který je v dokonalém souladu s učením Nového i Starého zákona – zvyk milý Božímu srdci – svatý, požehnaný a vzdělávající zvyk.

Co bychom si měli myslet o vyznávajícím křesťanovi, který se nikdy nemodlil a nikdy si sám nečetl Boží slovo? Mohli bychom ho považovat za šťastného, zdravého, pravého křesťana? Jistěže ne. Jistě bychom museli mít vážné pochybnosti o skutečnosti života z Boha v takové duši. Modlitby a Boží slovo jsou absolutně podstatné pro zdravý, silný křesťanský život, takže člověk, jenž ze zvyku tyto věci zanedbává, musí být v naprosto nedobrém stavu.

Kapitola 4

Nuže, je-li tomu tak ve vztahu k jednotlivci, jak je možno pohlížet na rodinu jako ve správném stavu tam, kde není společné čtení Písma, není modlitba v rodině, kde není v rodině společné uznání Boha nebo Jeho Slova? Můžeme si představit bohabojnou domácnost, jak jde od rána v den Páně až k sobotnímu večeru bez společného uznání Toho, jemuž za všechno vděčí? Den za dnem se odvíjí, plní se domácí povinnosti, rodina se pravidelně shromažďuje k jídlu, ale není tu pomyšlení na to, aby se domácnost vyzvala ke shromáždění kolem Božího slova či k trůnu milosti. Ptáme se, kde je nějaký rozdíl mezi takovou rodinou a ubohou pohanskou domácností? Není to velmi smutné – velmi žalostné, najít takové, kteří mají velmi vysoké vyznání a kteří zaujímají své místo u stolu Pána, a přece žijí v hrubém zanedbávání společné rodinné pobožnosti?

Čtenáři, jsi hlavou domácnosti? Je-li tomu tak, jak smýšlíš o tomto předmětu? A jak jednáš? Máš každý den ve svém domě rodinnou pobožnost se čtením Bible a modlitbou? Jestliže ne, (snes prosím naši otázku), pak proč ne? Zkoumej a viz, co je skutečným kořenem této věci. Odvrátilo se tvé srdce od Boha, od Jeho Slova a Jeho cest? Čteš Slovo a modlíš se v soukromí? Miluješ Slovo a modlitbu? Nalézáš v tom zalíbení? Jestliže ano, proč to zanedbáváš ve své domácnosti? Možná, že se budeš chtít omluvit nervozitou a bázlivostí. Je-li tomu tak, hleď k Pánu, aby ti pomohl překonat tu slabost. Jen se uvrhni na Jeho neselhávající milost a shromáždi svou domácnost kolem sebe v určitou hodinu každý den. Přečti několik veršů z Písma a vyslov půl tuctu slov modlitby. Anebo jestliže to zprvu nemůžeš, pak nech rodinu na několik chvil pokleknout v tichosti před trůnem.

Krátce: něco jako rodinné uznání, rodinné svědectví; cokoli, jen ne bezbožný, bezstarostný život bez modlitby v tvé domácnosti. Milý příteli, snes slovo napomenutí v této věci. Dovol, abychom tě snažně poprosili, abys začal ihned s pohledem k Bohu o pomoc, protože On jistě chce pomoci, neboť On nikdy nezklame srdce, které je na Něm závislé a skutečně Mu důvěřuje. Nepokračuj v tom, abys zanedbával Boha a Jeho Slovo v kruhu své rodiny. To je skutečně hrozné. Ani na chvíli nezvažuj žádné důvody týkající se zotročení, zákonictví nebo formalismu. Jsme téměř nakloněni zvolat: Požehnané otroctví! Kdyby to skutečně bylo otroctví číst Slovo, pak je srdečně vítáme a bez obav se jím chlubíme.

Kapitola 4

Ale ne, ani na chvíli to nemůžeme vidět v takovém světle. Věříme, že to je nejvzácnější výsada pro každého, koho Bůh postavil jako hlavu domácnosti, aby shromáždil všechny členy této domácnosti kolem sebe a přečetl část z té požehnané knihy a vylil své srdce v modlitbě k Bohu. Věříme, že to je zvláštní povinnost hlavy rodiny, aby tak činila. V žádném případě není nutné činit z toho dlouhou, únavnou službu. Jako pravidlo platí jak v našich domech, tak i v našich veřejných shromážděních, že krátká, svěží, vroucí služba je skutečně ta nejvíce vzdělávající.

Ale to je samozřejmě otevřená otázka, ohledně které můžeme pouze podat svůj úsudek. Délka a charakter služby musí být v každém případě ponechány osobě, která ji koná. Ale opravdově věříme, že kdyby tyto řádky měl číst někdo, kdo je hlavou domácnosti, a kdyby až dosud zanedbával svatou výsadu domácí pobožnosti – čtení Slova v rodině, od nynějška tomu tak nebude. Kéž je s Jozuem schopen říci: „Ať si druzí dělají, co chtějí, ale pokud jde o mne a o můj dům, my budeme sloužit Pánu.“ (Viz Jozue 24,15.)

Jistě to neznamená vést k představě, že pouhá domácí pobožnost v sobě zahrnuje vše, co je obsaženo v důležité větě: „Sloužiti budeme Hospodinu.“ Vůbec ne. Tato požehnaná služba zahrnuje vše, co náleží k našemu soukromému a domácímu jednání. Zahrnuje i ty nejdrobnější detaily praktického denního života. To vše je velmi pravdivé a neocenitelné. Ale jsme naprosto přesvědčeni, že nic nemůže jít správně v domácnosti, ve které jsou četba Slova a rodinné modlitby ze zvyku zanedbávány.

Kapitola 4

Může být řečeno, že je mnoho rodin, které se, jak se zdá, velmi starají o své ranní a večerní pobožnosti, a přece celá jejich domácí historie od rána až do večera je v jasném rozporu s jejich takzvanou náboženskou službou. Může být, že hlava domu, místo aby na rodinný kruh rozlévala sluneční světlo, je svou povahou zachmuřená, hrubá a tvrdá ve svých způsobech, příkrá a nevlídná ke své ženě, přísná a tvrdá vůči dětem, nerozumná a vyžadující od svých služebníků, nespokojená s tím, co přichází na stůl, poté co si pro to od Boha vyprošovala požehnání; a tak všemi způsoby popírá to, co s rodinou četli a modlili se. Tak tomu je i se ženou a matkou a s dětmi a se služebníky. Celá domácnost je v nepořádku. Je tu nepořádek a zmatení. Jídlo není včas, je tu nedostatek přívětivého vážení si jeden druhého; děti jsou hrubé, sobecké, svévolné; služebníci jsou bezmyšlenkovití, rozhazovační a neposlušní, ne-li ještě horší. Tón, atmosféra a způsob celého domu jsou nekřesťanské, bezbožné, naprosto nevhodné.

A když potom budeš procházet mimo domácí okruh a všimneš si chování hlavy a členů rodiny vůči těm, kteří jsou vně – všimneš si jejich obchodu, pokud jsou v obchodu, uslyšíš svědectví těch, kdo s nimi obchodují, ohledně kvality jejich zboží, způsobu a charakteru jejich práce; ohledně ducha a nálady, s níž provozují svůj obchod. Taková lakotnost a chamtivost, taková žádostivost, těch obchodních triků, nic z Boha, nic z Krista, nic, co by je odlišovalo od naprostého světáctví kolem. Dokonce i chování skutečných lidí ze světa, těch, kteří nikdy nepomyslili na něco takového, jako je domácí pobožnost, je zahanbí.

Co je za takových trapných a pokořujících okolností rodinná pobožnost – čtení Bible – rodinný oltář? Žel, je to jen prázdná formalita – bezcenné, nevhodné jednání bez síly. Místo aby to byla ranní a večerní oběť, je to ranní a večerní lež – vážný výsměch – urážka Boha.

Žel, že to vše je smutná pravda. Je tu hrozný nedostatek svědectví rodin – obvyklé, praktické spravedlnosti v našich rodinách a v celém hospodářství našich domů. Je tu jen málo kmentu – jemného lněného plátna, kterým jsou spravedlnosti svatých. Zdá se, že zapomínáme na ta závažná slova inspirovaného apoštola v Římanům 14,17: „Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.“ Zdá se, že někteří z nás si myslí, že kdykoli se setkají se slovem „spravedlnost“, nutně to musí znamenat Boží spravedlnost, ve které stojíme, nebo spravedlnost, která nám je přičtena. To je skutečně velký omyl. Musíme mít na paměti, že tu je také praktická a lidská stránka této věci. Je subjektivní, stejně jako objektivní – chození i pověst – stav i postavení.

Kapitola 4

Tyto věci nesmějí být nikdy oddělovány. Má malý užitek snažit se udržovat rodinný oltář uprostřed zkázy rodinného svědectví. Není to nic menšího než ošklivá karikatura, když se takzvanou rodinnou pobožností začíná a končí den, charakterizovaný veskrze bezbožností a nespravedlností, lehkovážností, pošetilostí a marností. Může být něco nevzhlednějšího nebo uboze nesourodějšího, než večer, strávený zpěvem světských písní, hádankami a vtipy a jinými lehkými hrami, uzavřený trochou náboženství v podobě četby Bible a modlitby?

Všechny tyto věci jsou velmi žalostné. Nemělo by k tomu docházet ve spojení se svatým jménem Krista, s Jeho shromážděním nebo svatým konáním u Jeho stolu. Musíme vše ve svém soukromém životě, domácím hospodářství, denním životě, ve všech svých stycích, ve všech svých obchodních transakcích měřit tím jedním standardem, totiž slávou Krista. Naší jednou velkou otázkou ve vztahu ke všemu, co se k nám dostane nebo vyžaduje naši pozornost, musí být: Je to hodné svatého jména, které je nade mnou vzýváno? Jestliže ne, nedotýkejme se toho. Ani na okamžik nenaslouchejme té opovrženíhodné otázce: „Co je na tom špatného?“ Jestliže v tom není Kristus, není to nic než jen škoda. Žádné skutečně oddané srdce by nikdy nechovalo, tím méně vyslovilo takovou otázku. Kdykoli slyšíš někoho takto mluvit, můžeš okamžitě usoudit, že Kristus není předmět ovládající srdce.

Věříme, že čtenář není unaven všemi těmito prostými, praktickými pravdami. Věříme, že je to naléhavě potřebné v těchto dnech vysokého vyznání. My všichni velmi potřebujeme zvážit své cesty a dobře se podívat na skutečný stav svých srdcí ve vztahu ke Kristu. Neboť zde leží pravé tajemství celé věci. Jestliže srdce není k Němu opravdové, nemůže být nic v pořádku – nic v soukromém životě, nic v rodině, nic v obchodě, nic ve shromáždění, nic nikde. Ale je-li srdce k Němu opravdové, vše bude – musí být v pořádku.

Není proto divu, že když požehnaný apoštol dojde k závěru té obdivuhodné Epištoly Korintským, shrnuje vše v tomto vážném prohlášení: „Jestliže kdo nemiluje Pána Ježíše Krista, budiž anathema Maranatha^¹³.“ V průběhu svého Dopisu pojednává o různých formách špatného učení a mravní zkaženosti. Ale když přichází k závěru, místo aby pronesl svůj slavnostně vážný výrok nad nějakým zvláštním bludem, provolává své svaté rozhořčení proti každému, a nezáleží na tom, kdo to je, kdo nemiluje Pána Ježíše Krista. Láska ke Kristu je velkou ochranou proti každé formě bludu a zla. Srdce naplněné Kristem nemá prostor pro cokoli jiného. Ale jestliže tam není láska k Němu, není tu žádné bezpečí proti nejdivočejšímu bludu nebo nejhorší formě mravního zla.

Kapitola 4

Ale nyní se vrátíme k naší kapitole.

Pozornost lidu je zvláště obracena k vážným výjevům na hoře Oréb – výjevům, které by jistě měly hluboce a trvale působit na jejich srdce. „A nezapomínej, že jsi onoho dne stál před Hospodinem na Orébě, když mi byl řekl Hospodin: Shromažď mi lid, ať jim předložím slova má.“ Velká a naprosto důležitá věc pro Izrael za staré doby, pro Církev nyní, pro každého, pro všechny, za všech dob a na všech místech je být uveden do přímého, živého kontaktu s věčným Slovem věčného Boha za tím účelem, aby „se učili mne báti po všecky dny, dokud živi budou na zemi, a témuž aby syny své učili“. (5. Mojžíšova 4,10)

Je velmi krásné všimnout si úzkého spojení mezi „slyšet Boží slovo“ a „bát se Jeho jména“. Je to jeden z těch velkých základních principů, které se nikdy nemění, nikdy neztratí svou sílu ani svou vnitřní hodnotu. Slovo a Jméno jdou jedno s druhým. A srdce, které miluje jedno, bude mít úctu k druhému a bude se sklánět před jeho svatou autoritou ve všech věcech. „Kdo nemiluje mne, slov mých neostříhá.“ – „Dí-li kdo: Znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhář jest, a pravdy v něm není. Ale kdo ostříhá slova jeho, v pravdě láska Boží v tom jest dokonalá.“ (Jan 14,24; 1. J. 2,4.5) Každý, kdo skutečně miluje Boha, si bude v srdci cenit Jeho Slovo. A tam, kde Slovo je s takovou láskou v srdci ceněno, jeho posvěcující vliv bude vidět v celém životě, v charakteru a jednání. Božím úmyslem, když dal Své Slovo, je, aby ovládalo naše jednání, formovalo náš charakter a utvářelo naše cesty. A jestliže Jeho Slovo na nás nemá tento praktický účinek, je naprosto zbytečné, abychom mluvili o tom, že Ho milujeme – ano, není to nic menšího, než výsměch, vůči kterému On musí dříve či později ukázat Svou nelibost.

A všimněme si zvláště vážné odpovědnosti Izraelců, pokud jde o jejich děti. Oni nejen měli sami „slyšet“ a „učit se“, ale měli také učit své děti. To je všeobecná a trvalá povinnost, kterou nelze beztrestně zanedbávat. Bůh této věci dává velkou důležitost. Slyšíme Ho, jak říká o Abrahamovi: „Znám jej; proto přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aby naplnil Hospodin Abrahamovi, co mu zaslíbil.“ (1. M. 18,19)

Kapitola 4

Tato slova jsou velmi důležitá, protože nám ukazují božské ocenění domácího cvičení a rodinné zbožnosti. Za všech věků a pod všemi dispenzacemi se Bohu líbilo vyjádřit Své schválení správné výchově dětí Svého lidu – jejich věrnému cvičení podle Jeho Svatého Slova. V Písmu nenajdeme schvalované nic takového, jako je dovolování, aby děti rostly v nevědomosti, bezstarostnosti a svévoli. Zdá se, že někteří vyznávající křesťané si pod zhoubným vlivem určitých teologických škol myslí, že je to nějakým způsobem v rozporu s Boží svrchovaností, s Jeho úmysly a radami, aby vyučovali své děti v pravdě evangelia a ve slovech Svatého písma. Domnívají se, že děti mají být ponechány působení Ducha Svatého, které jistě zakusí v Boží vlastní čas, jestliže jsou skutečně Božími vyvolenými; a jestliže ne, pak že všechna lidská snaha je naprosto zbytečná.

Nuže, proti takovému jednostrannému pohledu na ten velký praktický předmět, který máme před sebou, musíme ve vší věrnosti Boží pravdě a duším našich čtenářů vydat velice jasné a rozhodné svědectví. Není nic škodlivějšího, nic zhoubnějšího ve svém účinku na svědomí, srdce, život, celou praktickou životní dráhu a mravní charakter, než jednostranná teologie. Nezáleží na tom, kterou stranu zaujmete, dokud zaujímáte jen jednu. Je jisté, že vznikne to, co musíme nazvat duchovní úchylkou. Cítíme, že nemůžeme dostatečně rozhodně a vážně varovat čtenáře před takovým bolavým zlem. Může vést jen k velmi neblahým výsledkům. A pokud jde o účinek ve vztahu k výchově našich dětí a k vedení našich domácností – předmětu, který máme nyní před sebou – je to extrémně zhoubné. Skutečně jsme viděli velice žalostné důsledky jako následek provádění těchto myšlenek. Známe děti křesťanských rodičů, které vyrůstají v naprosté nevědomosti o Božích věcech, v bezstarostnosti, ledabylosti a otevřené nevěře. A když bylo proneseno slovo napomenutí, setkalo se s argumenty založenými na dogmatech jednostranné duchovnosti – a ta jedna strana vedla na špatnou cestu. Říkali: „Nemůžeme z našich dětí udělat křesťany a nesmíme je učinit formalisty nebo pokrytci. Musí to být Boží dílo nebo nic. Až přijde Boží čas, On je účinně povolá, jestliže skutečně patří k počtu Jeho vyvolených. A jestliže ne, pak všechna naše snaha bude naprosto zbytečná.“

Kapitola 4

Na to na všechno odpovídáme, že takový způsob argumentace, kdyby byl doveden do krajnosti, by zabránil zemědělci, aby oral své pole nebo sel obilí. Je naprosto jasné, že nemůže přivést semeno ke klíčení a k nesení plodu. Nemůže stejně tak způsobit, aby vyrostlo osamělé zrno pšenice, jako nemůže stvořit vesmír. Brání to snad tomu, aby oral a sel? Působí to, že založí ruce a řekne: Nemohu nic dělat. Žádnou svou snahou nemohu přivést obilí k růstu. To je Boží působení, a proto musím čekat na Boží čas? Jistěže ne, pokud se nepominul rozumem. Každý zdravě přemýšlející člověk ví, že orání a setí musí předcházet sklízení. A jestliže to první je zanedbané, je vrchol bláznovství čekat na to druhé.

Ani ve věci výchovy našich dětí tomu není jinak. Víme, že Bůh je svrchovaný. Věříme v Jeho věčné rady a úmysly; a plně uznáváme velké učení o vyvolení a předzvědění – ano, jsme o tom naprosto přesvědčeni jako o pravdě toho, že Bůh je nebo že Kristus zemřel a opět vstal. Nadto věříme, že k novému narození musí dojít v každém případě – v případě našich dětí stejně jako u všech ostatních. Jsme přesvědčeni, že toto nové narození je cele Boží působení, konané Duchem Svatým skrze Slovo, jak jsme tomu jasně učeni v rozhovoru našeho Pána s Nikodémem v Janu 3, a také v Epištole Jakuba 1,18 a 1. Petra 1,23.

Ale dotýká se to všechno, byť nejvzdálenějším způsobem, vážné odpovědnosti křesťanských rodičů, aby učili a cvičili své děti, pilně a věrně, od první chvíle? Zcela jistě nikoli. Běda těm rodičům, kteří pod nějakou záminkou nebo kvůli jakémukoli důvodu, ať to je jednostranná teologie, chybně použité místo Písma nebo cokoli jiného, popírají svoji odpovědnost nebo zanedbávají svou jasnou povinnost v této svaté věci. Je pravda, že nemůžeme ze svých dětí udělat křesťany a že bychom z nich neměli dělat formalisty nebo pokrytce, ale my nejsme povoláni k tomu, abychom je udělali čímkoliv. Jsme prostě povoláni konat při nich svou povinnost a přenechat výsledky Bohu. Jsme vyučováni a je nám přikázáno, abychom vychovávali své děti „v kázni a napomínání Páně“. Kdy toto „vychovávání“ začíná? Kdy máme začít svaté dílo cvičení našich maličkých? Jistěže na začátku. Přesně v té chvíli, kdy vstupujeme do nějakého vztahu, vstupujeme také do odpovědnosti, kterou tento vztah přináší. Nemůžeme ji popřít. Nemůžeme ji setřást. Můžeme ji zanedbávat, a budeme muset různým způsobem sklízet smutné důsledky svého zanedbávání. Je to velmi vážná věc být ve svatém vztahu rodičů – bezpochyby velmi zajímavém a rozkošném, ale velmi vážném kvůli odpovědnosti, která s ním je spojená. Je pravda, Bůh buď veleben, že Jeho milost je pro nás dostatečná v tomto, jako i ve všem ostatním, a „jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádej ji od Boha, který všechněm dává ochotně a nevyčítá, i bude dána jemu“ (Jak. 1,5). Ani v této závažné věci nejsme dostateční, „ale dostatečnost naše z Boha jest“ (2. Kor. 3,5). A On chce vyjít vstříc každé naší potřebě. My máme prostě od Něho čerpat pro potřebu každé hodiny.

Kapitola 4

Ale my musíme konat svou povinnost. Někteří lidé nemají rádi známé slovo „povinnost“. Myslí si, že musí souviset se zákonem. Věříme, že čtenář si to nemyslí, neboť to je skutečně velký omyl. Díváme se na to slovo jako na velmi zdravé a mravně prospěšné a věříme, že každý křesťan je miluje. Jedna věc je jistá, že jen na cestě konání povinnosti můžeme spoléhat na Boha. Mluvit o důvěřování Bohu, když nejsme na cestě povinnosti, je bídný klam a přelud. A zanedbávat svou povinnost ve věci našeho vztahu co rodičů znamená přivádět na sebe velmi nešťastné následky.

Věříme, že celá věc křesťanské výchovy je shrnuta ve dvou krátkých větách, totiž: – Ohledně svých dětí spoléhej na Boha, a: – Cvič své děti pro Boha. Říci to první bez druhého je lehkovážnost; to druhé bez prvního je zákonictví. Přijímat obojí společně je zdravé, praktické křesťanství – pravé náboženství v očích Boha i člověka.

Milou výsadou všech křesťanských rodičů je ohledně svých dětí se vší možnou důvěrou spoléhat na Boha. Ale pak si musíme uvědomovat, že tu v Boží vládě je neoddělitelné pojítko, spojující tuto výsadu s nanejvýš vážnou odpovědností, týkající se cvičení. Neboť mluví-li křesťanský rodič o spoléhání na Boha vzhledem ke spasení jeho dětí a k mravní čistotě jejich budoucího života v tomto světě, a přitom zanedbává povinnost cvičení, jde prostě o ubohý přelud.

Velice vážně to klademe na srdce všem křesťanským rodičům, ale zvláště těm, kteří do tohoto vztahu vstoupili teprve nedávno. Je tu velké nebezpečí vyhýbání se své povinnosti vůči našim dětem, anebo předávání jí druhým, či zanedbávání jí úplně. Nemáme rádi těžkosti, které přináší; rádi bychom se vyhnuli ustavičné starosti. Ale shledáme, že ty těžkosti a starost a zármutek a hořkost srdce, vznikající ze zanedbání naší povinnosti, budou tisíckrát horší, než může být vše, co je obsaženo v jejím konání. Pro každého, kdo miluje Boha, je hlubokým zalíbením, když může jít po cestě povinnosti. Každý krok, učiněný na této cestě, posiluje naši důvěru v pokračování. A potom můžeme vždy spoléhat na nekonečné zdroje pomoci, které máme v Bohu, když zachováváme Jeho přikázání. Musíme prostě přicházet každé ráno, ba každou hodinu, k Otcovu nevyčerpatelnému pokladu, a tam dostávat cestou milosti a moudrosti a mravní síly všechno, co potřebujeme, abychom mohli správně vykonávat svaté činnosti našeho vztahu. On „hojnější dává milost“ (Jak. 4,6). To je vždy pravda. Avšak když místo abychom hledali milost k vykonávání své povinnosti, hledáme pohodlí v jejím zanedbávání, prostě vršíme zásobu trápení, která rychle roste a spadne na nás v budoucím dni. „Nemylte se, Bůh nebude oklamán /posmíván/; neboť cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žíti. Neboť kdo rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení; ale kdo rozsívá Duchu, z Ducha žíti bude život věčný.“ (Galatským 6,7.8)

Kapitola 4

To je stručné vyjádření velkého principu Boží mravní vlády – principu, který má univerzální použití a který má zvlášť silné použití na předmět, který máme před sebou. Jak rozséváme ve věci výchovy svých dětí, tak budeme zcela jistě sklízet. Není možné se tomu vyhnout.

Ale nechť žádný z křesťanských rodičů, jehož zrak padne na tyto řádky, není zbaven odvahy ani neklesá na mysli. Pro to není žádný důvod, ale naopak je tu každý důvod k velmi radostné důvěře v Boha. „Věže pevná jest jméno Hospodinovo; k němu se uteče spravedlivý, a bude v bezpečí.“ (Přísloví 18,10 – přel.) Vstupme pevným krokem na cestu povinnosti. A potom se můžeme s neochvějnou důvěrou spolehnout na našeho vždy věrného a milostivého Boha pro potřeby každého dne, jak se odvíjí. A svým časem budeme sklízet vzácné ovoce své práce podle Božího určení a dle ustanovení Jeho mravní vlády.

Nepokoušíme se stanovit pro výchovu pravidla nebo směrnice. V takové nevěříme. Děti nemohou být cvičeny suchými pravidly. Kdo by se mohl pokoušet vtělit do pravidel všechno to, co je obsaženo v té jedné větě: „Vychovávejte je v cvičení a napomínání Páně.“?

Kapitola 4

Zde skutečně máme zlaté pravidlo, které zahrnuje vše od kolébky do mužného věku. Ano, opakujeme: „od kolébky“. Neboť jsme plně přesvědčení, že veškerá pravá křesťanská výchova začíná na samém začátku. Někteří z nás mají malý pojem o tom, jak brzy a jak bystře děti začínají pozorovat a jak mnoho vnímají, když na nás hledí svýma drahýma, výmluvnýma očima.

A potom, jak obdivuhodně jsou citlivé na atmosféru, která je obklopuje! Ano, a právě tato mravní atmosféra tvoří to velké tajemství výchovy v našich rodinách. Našim dětem má být dovoleno dýchat den za dnem atmosféru lásky a pokoje, čistoty, svatosti a pravé praktické spravedlnosti. To má udivující účinek při formování charakteru. Pro naše děti je velká věc vidět své rodiče chodit v lásce, souladu, v něžné péči jeden o druhého, v přívětivé úctě ke všem v domácnosti, v lásce a soucitu s chudými. Kdo může změřit mravní účinek prvního hněvivého pohledu nebo nepřívětivého slova mezi otcem a matkou na dítě? A v případech, kdy denní historií je ošklivá hádka a spor – otec mluvící proti matce a matka zlehčující otce – jak mají děti vyrůstat v takové atmosféře?

Skutečností je, že není v dosahu lidské mluvy vyjádřit všechno to, co je zahrnuto v mravním tónu celého okruhu rodiny – duch, styl a atmosféra celé domácnosti, obývací pokoj, jídelna, dětský pokoj, kuchyně – kde okolnosti dovolují takové rozlišování, anebo kde se rodina musí omezit na dvě místnosti. Není to otázka společenského stupně, postavení nebo bohatství, ale krásné Boží milosti, vyzařující ze všeho. Co bychom ale chtěli zdůraznit všem otcům a matkám – všem hlavám domácností, vysoko postavených i nízkých, bohatých a chudých, učených i nevědomých, je nutnost výchovy jejich dětí v atmosféře lásky a pokoje, pravdy a svatosti, čistoty a přívětivosti. Tak budou naše domácnosti praktickou ukázkou Božího charakteru. A všichni, kteří přijdou do styku s nimi, budou alespoň mít před svýma očima praktické svědectví o pravdě křesťanství.

Ale než se odvrátíme od předmětu domácí správy, je tu jeden zvláštní bod, ke kterému bychom si přáli přivést pozornost křesťanských rodičů – bod, který má krajní možnou důležitost, a přece je mezi námi příliš zanedbáván. A tím je potřeba vštěpování povinnosti bezpodmínečné poslušnosti našim dětem. Na tom musíme důrazně trvat, protože jen to má za výsledek pořádek a radost našich domácností, ale, což je nekonečně důležitější, týká se to slávy Boha a praktického provádění Jeho pravdy: „Dítky poslouchejte rodičů svých v Pánu; neboť jest to spravedlivé.“ (Efezským 6,1) – „Dítky poslouchejte rodičů ve všem; nebo to jest dobře libé Pánu.“ (Koloským 3,20)

Kapitola 4

Toto je absolutně podstatné, a je třeba na tom trvat od samého počátku. Dítě musí být učeno poslušnosti od první chvíle. Musí být vychováváno k tomu, aby se poddávalo božsky určené autoritě, a to, jak to apoštol vyjadřuje, „ve všem“. Jestliže toho nebude dbáno hned od začátku, pak shledáme, že je téměř nemožné na to dbát později. Jestliže je vůli dovoleno, aby jednala, roste s hroznou rychlostí a každodenní nárůst zvětšuje nesnáz uvést ji pod kontrolu. Proto by si rodiče měli začít ihned upevňovat svoji autoritu na základě mravní síly a pevnosti; a když toto je činěno, mohou být jemní a něžní tak, jak si to nejvíce milující srdce může přát. Nevěříme v přísnost, drsnost nebo tvrdost. Ty nejsou nikterak nutné a většinou jsou doprovodem špatné výchovy nebo důkazem špatné nálady. Bůh vložil do rukou rodičů otěže vlády a hůl autority, ale není nutné – smíme-li to tak vyjádřit – ustavičně cukat otěžemi a mávat holí, což je jistým důkazem mravní slabosti. Kdykoli slyšíte nějakého člověka, jak mluví o své autoritě, můžete si být jisti, že s jeho autoritou není vše v pořádku. Pravá mravní autorita je doprovázena klidnou důstojností a nemůže o ní být pochybnosti.

Dále soudíme, že je omylem, jestliže rodiče ustavičně kříží vůli dítěte ve věcech, které nemají důležitost. Takový způsob jednání směřuje ke zlomení ducha dítěte, zatím co předmětem vší zdravé výchovy je zlomit vůli. Dítě by mělo vždy být proniknuto myšlenkou, že rodiče hledají jen jeho skutečné dobro, a že když musí odmítnout nebo zakázat nějakou věc, není to za účelem omezování radosti dítěte, ale prostě kvůli prosazení jeho skutečných zájmů.

Jedním velkým předmětem domácí vlády je chránit každého člena domácnosti v požitku jeho výsad a ve správném vykonávání jeho příslušných povinností. Nuže, poněvadž to je Bohem určená povinnost dítěte, aby poslouchalo, rodiče jsou odpovědni za to, aby tato povinnost byla vykonávána, neboť je-li zanedbávána, někteří jiní členové domácího kruhu musí trpět.

Nemůže být nic obtížnějšího v domě, než neposlušné, svévolné dítě. A jako obecně platné pravidlo shledáte, že to je výsledek špatné výchovy. Samozřejmě si všímáme, že děti se liší povahou a dispozicemi – že některé děti mají zvlášť silnou vůli a povahu, a proto je zvlášť těžké je zvládnout.

Tomu všemu dovedeme rozumět. Ale ponechává to naprosto nedotčenou otázku odpovědnosti rodičů, aby trvali na bezpodmínečné poslušnosti. Mohou se vždy spolehnout na Boha, že jim dá potřebnou milost a sílu v tomto bodě vytrvat. I v případě ovdovělé matky věříme zcela jistě, že může vzhlížet k Bohu, aby ji uschopnil vést své děti a svou domácnost. V žádném případě by se rodiče neměli ani na chvilku vzdávat své rodičovské autority.

Někdy se stává, že rodiče jsou nerozumnou něžností pokoušeni hýčkat vůli dítěte. Ale to je rozsévání tělu a musí to sklidit zkaženost. Vůbec není pravou láskou, když se snáší vůle dítěte, ani není možné, aby to sloužilo k jeho skutečnému štěstí ani ke správnému požitku. Svévolné dítě, kterému se vyhoví ve všem, nač si vzpomene, je samo o sobě ubohé a je bolestným postižením pro všechny, kdo s ním mají co činit. Děti mají být učeny, aby myslely na druhé a aby se vším způsobem snažily o jejich blaho a štěstí. Jak velmi nevhodné je například, když dítě vejde do domu a na schodech si píská, zpívá a křičí a naprosto nedbá na ostatní členy domácnosti, kteří mohou být takovým chováním vážně rušeni a otravováni! Žádné správně vychované dítě by nepomyslelo na to, aby takovým způsobem jednalo. A tam, kde takové nepoddané, nepořádné, bezohledné chování je dovolováno, je ve správě domácnosti vážná vada.

Pro rodinný pokoj, soulad a pohodlí je podstatné, aby všichni členové „jedni druhé za důstojnější měli“. Jsme odpovědni hledat dobré a štěstí těch, kdo jsou kolem nás, a ne své vlastní. Kdyby na to všichni jen dbali, jak jiné domácnosti bychom měli! A jak rozdílné historie by takové rodiny musely vyprávět! Každá křesťanská domácnost by měla být odrazem božského charakteru. Atmosféra by měla být pravou atmosférou nebe. Jak toho dosáhnout? Prostě když každý – rodiče, dítě, pán i služebník – se budou snažit chodit v Ježíšových šlépějích a zjevovat Jeho ducha. – On se nikdy nechtěl líbit sám Sobě. – Nikdy v ničem nehledal Své vlastní zájmy. – Vždy činil to, co se líbilo Otci. – Přišel, aby sloužil a dával. – Chodil kolem, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří byli utlačováni ďáblem. Tak tomu bylo vždy s oním Požehnaným – milostivým, milujícím, soucitným Přítelem všech synů a dcer, jsoucích v nouzi, slabosti a zármutku. A kdyby jen různí členové každé křesťanské rodiny byli formováni dle tohoto dokonalého vzoru, uskutečňovali bychom alespoň něco z moci a účinnosti osobního a domácího křesťanství, které, Bůh buď za to chválen, může vždy být udržováno a zjevováno přes beznadějnou zkázu vyznávající církve. „Ty a tvůj dům“ je velký zlatý princip, který probíhá celou Boží knihou od začátku až do konce. V každém věku, za každé dispenzace, ve dnech patriarchů, za dnů zákona i v době křesťanství ke své veliké útěše a povzbuzení shledáváme, že osobní a domácí zbožnost má své místo jako něco milého Božímu srdci a ke slávě Jeho svatého jména.

Kapitola 4

To považujeme za velmi potěšující ve všech dobách, ale zvláště v době, jako je přítomná, kdy vyznávající církev se zdá tak rychle klesat do hrubé světskosti a otevřené nevěry; a nejen to, ale kdy ti, kteří si velmi opravdově přejí chodit v poslušnosti Božího slova a jednat na základě velké základní pravdy o jednotě těla, shledávají tak nesnadným udržet společné svědectví. Při pohledu na to vše můžeme chválit Boha z plného srdce, že osobní a rodinná zbožnost může být vždy zachovávána a že ze srdce a domu každého křesťana může vystupovat ustavičný proud chvály k Božímu trůnu, a proud aktivní dobročinnosti plynout k potřebnému, zarmoucenému a ve hříchu zapletenému světu. Kéž by tomu tak stále více bylo skrze mocnou službu Boha Ducha Svatého, aby Bůh byl ve všech věcech oslavován v srdcích a domech Svého milovaného lidu.

Nyní se musíme zabývat velmi vážným varováním, adresovaným shromáždění Izraele, před hrozným hříchem modlářství – hříchem, ke kterému, žel, je ubohé lidské srdce vždy tím či oním způsobem nakloněno. Je dobře možné provinit se hříchem modlářství, aniž bychom se skláněli před nějakou rytinou. Proto potřebujeme dobře zvažovat slova varování, která přišla ze rtů ctihodného izraelského zákonodárce. Jsou zcela jistě napsána k našemu naučení.

„Tedy přistoupili jste a stáli jste pod horou; (hora pak ta hořela ohněm až do samého nebe, a byly na ní tmy, oblak a mrákota).“ – Vážný a náležitý doprovod té věci! – „I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně.“ – Ach, jak jinak On mluví v evangeliu Své milosti! – „Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli.“ – Důležitá věc ke zvážení pro ně! – „Pouze hlas.“ – A „víra je tedy ze zvěstování, zvěstování ale skrze Boží slovo“ (Římanům 10,17). – „Jímž vyhlásil vám smlouvu svou, kteréžto přikázal vám ostříhati, totiž desíti slov, a napsal je na dvou deskách kamenných. Mně také přikázal Hospodin toho času, abych učil vás ustanovením a soudům,“ – ne aby o nich mohli diskutovat, posuzovat je nebo se o nich přít, ale „abyste činili je“ – velký starý příběh, téma poslušnosti ve velmi vzácné 5. Mojžíšově knize, ať vně nebo „v zemi, do které jdete k dědičnému držení jí.“ (5. Mojžíšova 4,11-14)

Kapitola 4

Zde leží pevný základ výzvy proti modlářství. Neviděli nic. Bůh jim Sebe neukázal. Nepřijal žádný tělesný tvar, jehož obraz by si mohli zformovat. Dal jim Své slovo – Svá svatá přikázání, tak jasná, že i dítě jim mohlo rozumět, a putující lidé, i kdyby byli pošetilí, v nich nemuseli bloudit. Neměli proto zapotřebí dát se do zobrazování něčeho podobného Bohu. Nikoli, to byl právě ten hřích, proti kterému byli tak věrně varováni. Byli vyzváni, aby slyšeli Boží hlas, ne aby viděli Jeho podobu – aby poslouchali Jeho přikázání, ne aby si dělali Jeho obraz. Pověra se marně snaží ctít Boha vytvářením nějakého obrazu a klaněním se mu. Víra naopak ráda přijímá a s uctivostí poslouchá Jeho svatá přikázání. „Miluje-li mne kdo,“ říká náš požehnaný Pán, „bude“ – co? – dělat si Můj obraz a klanět se mu? Nikoli, ale „slova mého ostříhati bude“. To činí věc tak prostou, tak bezpečnou, tak jistou. Nejsme vyzýváni k tomu, abychom činností své mysli vytvářeli nějakou podobu Boha. Máme prostě slyšet Jeho slovo a zachovávat Jeho přikázání. Nemůžeme mít žádný pojem o Bohu, jedině když se Jemu líbilo, aby se zjevil. „Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce, on Ho oznámil.“ (Jan 1,18) – „Bůh zajisté, který rozkázal, aby se z temnosti světlo zablesklo, ten zasvítil do našich srdcí, aby dal světlo známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.“ (2. Korintským 4,6 – část přel.)

O Pánu Ježíši je řečeno, že je září Boží slávy a přesným otiskem Jeho podstaty (Žid. 1,3 – přel.) Mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9) Tak Syn zjevuje Otce. A jen skrze Slovo, skrze moc Ducha Svatého víme něco o Synu. A proto pro každého, kdo se pokouší nějakým úsilím své mysli nebo působením svých představ pojmout nějaký obraz Boha nebo Krista, to znamená prostě modlářství. Snažit se přijít k nějaké známosti Boha nebo Krista jinak než skrze Písmo je prostě mysticismus a zmatení; ba ještě více, znamená to vkládat se přímo do rukou ďábla, být jím veden do nejdivočejších, nejtemnějších a nejhroznějších klamů.

Kapitola 4

Proto jako Izrael byl na hoře Oréb omezen na „hlas“ Boží a byl varován před každým zpodobením, tak jsme my omezeni na Svaté písmo a jsme varováni před každou věcí, která by nás odváděla byť o vlásek od onoho svatého a pro vše dostačujícího standardu. Nesmíme naslouchat hlasu naší vlastní mysli, ani hlasu jiné lidské mysli. Musíme absolutně a tvrdě odmítnout naslouchat čemukoli kromě hlasu Boha – hlasu Svatého písma. Zde je pravá bezpečnost, pravý odpočinek; zde máme absolutní jistotu, takže můžeme říci: „Vím, komu“ – nikoli pouze čemu – „jsem uvěřil, a jist jsem tím, že (On)mocen jest…“ atd. (2. Tim. 1,12).

„Proto pilně pečujte o duše své (neboť neviděli jste žádného obrazu toho dne, když k vám mluvil Hospodin na Orébě z prostředku ohně), abyste neporušili cesty své a neučinili sobě rytiny anebo podobenství nějakého obrazu, tvárnosti muže neb ženy, podobenství nějakého zvířete, které jest na zemi, aneb podobenství jakéhokoli ptáka křídla majícího, který létá v povětří, podobenství jakéhokoli zeměplazu na zemi, aneb podobenství jakékoli ryby, která jest u vodě pod zemí. Ani pozdvihuj očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut jsa, klaněl by ses jim a sloužil bys jim, ježto ty věci oddal Hospodin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem. Vás pak vzal Hospodin, a vyvedl vás jako z peci železné z Egypta, abyste byli jeho lid dědičný, jako jste dne tohoto.“ (5. Mojžíšova 4,15-20)

Máme před sebou velmi závažnou pravdu. Lid je výslovně vyučován, že když si udělají nějaký obraz a budou se před ním sklánět, pak se ve skutečnosti snižují a kazí. Proto když si udělali zlaté tele, Pán řekl Mojžíšovi: „Jdi, sestup, nebo porušil se lid tvůj, který jsi vyvedl ze země Egyptské.“ Nemohlo tomu být jinak. Velebitel musí být nižší než předmět jeho klanění. A proto se při klanění teleti ve skutečnosti stavěli pod úroveň zvířete, které hyne. Proto mohl říci: „Porušil se… Sešli brzo z cesty, kterou jsem přikázal jim. Udělali sobě tele slité a klaněli se mu a obětovali jemu řkouce: Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země Egyptské.“ (2. M. 32,7.8)

Kapitola 4

Jaká to podívaná! Celé shromáždění, vedené nejvyšším knězem Aronem, se sklání ve velebení před věcí zformovanou z náušnic, které právě vzali z uší svých žen a dcer! Jen si představ množství inteligentních bytostí – lidi obdařené rozumem, chápavostí a svědomím – jak říkají o slitém teleti: „Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země Egyptské!“ Ve skutečnosti nahradili Pána obrazem vyhotoveným lidskýma rukama a lidskou vynalézavostí! A to byli lidé, kteří viděli mocné skutky Pána v Egyptské zemi. – Viděli, jak na Egypt a na jeho zatvrzelého krále padá rána za ranou. – Viděli zem, jakoby otřesenou ve svém základu ustavičnými ranami hole vlády Pána. – Viděli egyptské prvorozené, oddané smrti mečem anděla zhoubce. – Viděli, jak bylo Rudé moře rozděleno úderem hole Pána, a prošli skrze ně po suchu mezi dvěma průzračnými stěnami, které později s drtící mocí padly na jejich nepřátele. Všechny tyto věci přešly před jejich očima, a přece dovedli tak brzy na to na všechno zapomenout a říci o slitém teleti: „Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země Egyptské.“ Skutečně věřili tomu, že slité tele otřáslo Egyptskou zemí, pokořilo jejího pyšného monarchu a vítězně je odtud vyvedlo? Rozdělilo tele moře před nimi a vedlo je majestátně skrze jeho hlubiny? Tak to alespoň říkali. Neboť co lidé neřeknou, když se oko a srdce odvrátí od Boha a od Jeho Slova?

Nyní vyvstanou otázky: Má tím vším být řečeno také něco nám? Mají se křesťané něčemu naučit od slitého telete Izraelitů? A mají varování před modlářstvím, adresovaná Izraeli, říci něco uším Církve? Jsme v nebezpečí, že se budeme sklánět před rytým obrazem? Je možné, že bychom se my, jejichž výsadou je chodit v plně vzešlém světle křesťanství Nového zákona, někdy mohli klanět slitému teleti?

Na toto vše odpovídáme nejprve řečí Římanům 15,4: „Kterékoli věci napsány jsou,“ – včetně 2. Mojžíšovy 32 a 5. Mojžíšovy 4 – „k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze snášelivost a potěšení písem naději měli.“ Tento krátký oddíl obsahuje naše dané právo procházet širými poli starozákonních Písem a shromažďovat a přivlastňovat si jeho zlatá naučení, abychom se sytili jeho „velikými a drahými zaslíbeními“ (2. Petra 1,4), abychom se napájeli z jeho hlubokých a různých potěšení a měli užitek skrze jeho vážná varování a zdravá domlouvání.

A potom, pokud jde o naši schopnost nebo sklon k velkému hříchu modlářství, máme pádnou odpověď v 1. Korintským 10, kde inspirovaný apoštol užívá právě výjev na hoře Oréb jako varování pro Boží Církev. Nemůžeme učinit nic lepšího, než pro čtenáře citovat celý oddíl. Nic se nevyrovná Božímu slovu. Kéž je více milujeme, ceníme si ho a skláníme se před ním každý den více.

„Nechci pak, abyste nevěděli, bratři, že otcové naši všichni pod oním oblakem byli“ – ti, jejichž mrtvá těla padla na poušti, stejně jako ti, kteří dosáhli země zaslíbení – „a všichni moře přešli, a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři, a všichni týž pokrm duchovní jedli, a všichni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, která za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.“ – Jak mocné, jak vážné a jak pronikavé je to pro všechny vyznavače! – „Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu; nebo zhynuli na poušti. Ty pak věci ku příkladu nám se staly,“ – (dobře si toho všimněme) – „abychom nebyli žádostivi zlého“ – věcí, které jsou nějakým způsobem proti myšlenkám Krista, – „jako oni žádali. Proto nebuďte modláři,“ (takže vyznávající křesťané mohou být modláři) „jako někteří z nich, jako psáno jest: Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hráli. Aniž smilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich jeden den třiadvacet tisíců. Ani pokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli a od hadů zhynuli. Ani repcete, jako i někteří z nich reptali a zhynuli od záhubce. Toto pak všecko dálo se jim jako předobraz, a napsáno jest k napomenutí našemu, na které přišel konec věku. A proto kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ (1. Korintským 10,1-12)

Kapitola 4

Zde se učíme velice jasně, že není žádná hloubka hříchu a bláznovství, žádná forma mravní zkaženosti, do které bychom nebyli schopni se kdykoli ponořit, kdybychom nebyli udržováni mocnou Boží silou. Není pro nás bezpečí, jen v mravním štítu Boží přítomnosti. Víme, že Duch Boží nás nevaruje před věcmi, ke kterým bychom nebyli náchylní. Neřekl by nám: „Nebuďte modláři,“ kdybychom nebyli schopni jimi být. Modlářství nabývá různých forem. Nejde proto o formu věci, ale o věc samu – ne o vnější formu, ale o kořen nebo princip věci. Čteme, že „lakomství je modlářství“ a že lakomý (chamtivý) člověk je modlář. To znamená, že člověk, který touží mít víc, než mu Bůh dal, je modlář – skutečně se proviňuje hříchem Izraele, když si udělali zlaté tele a klaněli se mu. Proto mohl apoštol říci Korintským – říci nám: „Proto, moji milí, utíkejte modlářství.“ Proč máme být varováni, abychom utíkali před nějakou věcí, ke které nemáme sklony? Jsou snad v Boží knize nějaká zbytečná slova? Co znamenají ta závěrečná slova v První epištole Jana: „Synáčkové, vystříhejte se model!“? Neříkají nám, že jsme v nebezpečí, že se budeme klanět modlám? Jistěže říkají. Naše zrádná srdce jsou schopná odchýlit se od živého Boha a postavit si něco jiného vedle Něho; a co je to, ne-li modlářství? Co ovládá srdce, je modlou srdce, ať to je cokoli – peníze, radovánky, moc nebo cokoli jiného – takže můžeme vidět naléhavou potřebu těch mnohých varování, daných nám skrze Ducha Svatého proti hříchu modlářství.

Kapitola 4

Ale ve čtvrté kapitole Epištoly Galatským máme velmi pozoruhodný oddíl, který velice důrazným způsobem mluví k vyznávající církvi. Galatští se dříve, podobně jako všichni ostatní pohané, klaněli modlám. Ale když přijali evangelium, obrátili se od model, aby sloužili živému a pravému Bohu. Přišli mezi ně však požidovšťující učitelé a učili je, že nebudou-li obřezáni a nebudou-li zachovávat zákon, nemohou být spaseni.

Nuže, požehnaný apoštol o tom bez váhání prohlašuje, že to je modlářství – vracení se k hrubosti mravní degradace jejich dřívějších dnů, a to vše poté, co vyznali, že přijali Kristovo slavné evangelium. Odtud ta mravní síla apoštolova dotazu: „Ale tehdy, když jste Boha neznali, jste sloužili těm, kteří od přirozenosti nejsou bohové. Nyní však, poněvadž jste poznali Boha, spíše ale jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky. Bojím se o vás, zda jsem snad na vás nepracoval nadarmo.“ (Gal. 4,8-11)

Kapitola 4

To je obzvláště působivé. Galatští se navenek nevraceli ke klanění se modlám. Není nepravděpodobné, že by s rozhořčením odmítli takovou myšlenku. Ale přesto všechno se jich apoštol ptá: „Jak to, že se zase obracíte?“ Co znamená tento dotaz, kdyby se nevraceli zpět k modlářství? A čemu se my nyní máme naučit z celého toho oddílu? Prostě tomu, že obřízka, stavění se pod zákon a zachovávání dnů, měsíců, období a roků – to všechno, ačkoli zjevně tak rozdílné, nebylo ničím více a ničím méně, než vracením se k jejich starému modlářství. Zachovávání dnů a klanění se falešným bohům znamenalo obojí odvracet se od živého a pravého Boha, od Jeho Syna Ježíše Krista, od Ducha Svatého, od vší důstojnosti a sláv, které náležejí ke křesťanství.

To vše je zvláště vážné pro vyznávající křesťany. Pochybujeme o tom, že plná důležitost oddílu Galatským 4,8-10 je skutečně chápána velkou většinou těch, kdo vyznávají, že věří Bibli. Vážně zdůrazňujeme tento celý předmět všem, jichž se může týkat. Prosíme Boha, aby ho všude užil k probuzení srdcí a svědomí Svého lidu, aby zvážili své postavení, své zvyky, cesty a spojení a aby se ptali, jak dalece skutečně následují příkladu shromáždění v Galacii při zachovávání svatých dnů a podobně, což může jen vést pryč od Krista a Jeho slavného spasení. Přijde den, který otevře oči tisíců ohledně skutečnosti těchto věcí, a potom uvidí to, co nyní odmítají vidět, že ty nejtemnější a nejhrubší formy pohanství mohou být reprodukovány pod jménem křesťanství a ve spojení s těmi nejvyššími pravdami, které kdy osvítily lidské porozumění.

Avšak jakkoli jsme my pomalí k tomu, abychom připustili svůj sklon upadnout do hříchu modlářství, je v případě Izraele velmi jasné, že Mojžíš, vyučený a inspirovaný Bohem, cítil hlubokou potřebu varovat je proti tomu velmi vážnými a působivými výrazy. Apeluje na ně všemi možnými důvody a znovu opakuje své rady a napomenutí způsobem tak dojemným, že je zajisté ponechává bez jakékoli omluvy. Nikdy nemohli říci, že upadli do modlářství kvůli nedostatku varování anebo nejlaskavějších a nejněžnějších proseb. Vezmi taková slova, jako jsou tato: „Vás pak vzal Hospodin a vyvedl vás jako z pece železné z Egypta, abyste byli jeho lid dědičný, jako jste dne tohoto.“ (5. Mojžíšova 4,20)

Kapitola 4

Mohlo by být něco dojemnějšího než to? Pán ve Své bohaté a svrchované milosti a Svou mocnou rukou je vyvedl ze země smrti a tmy jako vykoupený a vysvobozený lid. Přivedl je k Sobě, aby Mu byli zvláštním pokladem nade všechny lidi na zemi. Jak se potom mohli odvrátit od Něho, od Jeho svaté smlouvy a od Jeho drahých přikázání?

Žel, oni to mohli a oni to učinili. Udělali tele a řekli: „Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země Egyptské.“ Mysli na to! Tele, udělané jejich vlastníma rukama – obraz, modla udělaná lidskýma rukama a dovedností, je vyvedlo z Egypta. Věc, vyrobená z náušnic žen je vykoupila a vysvobodila! A toto bylo napsáno k našemu napomenutí. Ale proč by to mělo být pro nás napsáno, jestliže nejsme schopni a náchylní k tomu samému hříchu? Buď musíme připustit, že Bůh Duch Svatý napsal zbytečnou větu, nebo připustit svou potřebu napomenutí proti hříchu modlářství; a jistěže naše potřeba napomenutí dokazuje naši náchylnost k hříchu.

Jsme lepší než Izrael? Rozhodně ne. Máme jasnější světlo a vyšší výsady, ale pokud jde o nás, jsme ze stejného materiálu, máme tytéž schopnosti a tytéž náklonnosti jako oni. Naše modlářství může nabývat jiné formy než jejich. Ale modlářství je modlářství, ať už má jakoukoli formu. A čím jsou naše výsady vyšší, tím je větší náš hřích. Možná, že se cítíme nakloněni divit se, jak by se racionálně myslící lidé mohli provinit takovým hrozným bláznovstvím, že by udělali tele a klaněli se mu, a to poté, co měli takové ukázání Božího majestátu, moci a slávy. Pamatujme, že jejich pošetilost je zaznamenaná pro naše napomenutí; a že my, se svou známostí, se všemi svými výsadami, jsme varováni: „Utíkejte modlářství.“ (1. Kor. 10,14)

Kapitola 4

Chtějme to vše hluboce zvážit a hledat z toho pro sebe užitek. Kéž každá komůrka našeho srdce je naplněna Kristem. Potom nebudeme mít místo pro modly. To je naše jediná ochrana. Jestliže o šíři vlasu sklouzneme pryč od našeho drahého Spasitele a Pastýře, jsme schopni ponořit se do nejtemnějších forem bludu a mravního zla. Světlo, známost, duchovní výsady ani církevní postavení nejsou pro duši žádným bezpečím. Jsou velmi dobré na svém správném místě a jsou-li správně užívány, ale samy o sobě jen zvětšují mravní nebezpečí.

Nic nás nemůže udržet v bezpečí, na správné a šťastné cestě, kromě toho, když Kristus vírou přebývá v našem srdci. Když zůstáváme v Něm a On v nás, aby se nás ten zlý nedotkl. Ale není-li osobní obecenství pilně udržováno, pak čím vyšší postavení, tím jsme ve větším nebezpečí a tím horší je náš pád. Pod oblohou nebyl národ, který by byl více obdařen přízní a více vyvýšen než Izrael, když se shromáždili kolem hory Oréb, aby slyšeli Boží slovo. Nebylo národa na zemi, který by se více degradoval nebo byl více provinilý, než když se skláněli před zlatým teletem – obrazem, který si sami udělali.

Nyní musíme svoji pozornost obrátit ke skutečnosti, která má velmi hluboký význam. Je nám předložena v 21. verši naší kapitoly, když Mojžíš po třetí shromáždění připomíná Boží soudcovské jednání s ním samým. Mluvil o tom, jak jsme viděli, v kapitole 1,37 a opět v kapitole 3,26, a zde jim opět říká: „Ale na mne rozhněval se Hospodin příčinou vaší a přisáhl, že nepřejdu Jordánu, ani nevejdu do země té výborné, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví. Nebo já umru v zemi této a nepřejdu Jordánu, vy pak přejdete a dědičně obdržíte zemi tu výbornou.“ (5. Mojžíšova 4,21-22)

Nyní se musíme ptát, proč tento trojnásobný odkaz na tutéž skutečnost? A proč pokaždé zvláštní zmínka o okolnosti, že Hospodin se na něho rozhněval kvůli nim? Jedna věc je jistá: nebylo to kvůli tomu, aby svrhoval vinu na lid nebo aby se sám ospravedlnil. To by si mohl myslet jen někdo nevěřící. Věříme, že prostým důvodem bylo dodat mravní sílu své výzvě, větší vážnost svému varovnému hlasu. Jestliže se Hospodin rozhněval na takového, jako byl Mojžíš – jestliže jemu bylo kvůli nemoudrému mluvení u vod Meribah zakázáno vstoupit do zaslíbené země (jakkoli si to velmi přál), jak potřebné to bylo pro ně, aby si dali pozor! Je to vážná věc, mít co činit s Bohem – bezpochyby požehnaná nad všechno lidské vyjádření nebo pomyšlení, ale velice vážná, jak to vydavatel zákona zakusil na své vlastní osobě.

Že toto je správný pohled na tuto zajímavou otázku, se zdá být zřejmé z následujících slov: „Hleďte, abyste se nezapomínali na smlouvu Hospodina Boha svého, kterou učinil s vámi, a neučinili sobě rytiny anebo obrazu jakékoli věci, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj. Nebo Hospodin Bůh tvůj jest oheň sžírající, Bůh silný, horlivý.“ (5. Mojžíšova 4,23-24)

Kapitola 4

To je zvlášť vážné. Musíme dovolit, aby tento výrok měl svou plnou mravní váhu v našich duších. Nesmíme se pokoušet odklánět jeho ostří nějakými falešnými představami o milosti. Někdy slyšíme říkat, že „Bůh je sžírající oheň pro svět“. V budoucnu tomu tak bezpochyby bude. Ale nyní jedná se světem v milosti, trpělivosti a dlouhoshovívajícím milosrdenství. Nyní nejedná se světem v soudu. Ale jak nám říká apoštol Petr, „ přišel čas, aby soud začal u domu Božího; jestliže ale nejprve při nás, jaký bude konec těch, kteří jsou neposlušni Božího evangelia?“ (1. Petra 4,17). Tak také čteme v Epištole Židům 12,29: „Neboť Bůh náš jest oheň spalující.“ Nemluví o tom, co bude Bůh pro svět, ale co je pro nás. Ani to není tak, jak to někteří vysvětlují, že „Bůh je spalující oheň mimo Krista“. Nevíme nic o Bohu mimo Krista. Nemohl by být „naším Bohem“ mimo Krista.

Nikoli, čtenáři. Písmo nepotřebuje takové obraty a vytáčky. Musí být bráno tak, jaké je. Je jasné a zřetelné, a vše, co máme my dělat, je naslouchat a poslechnout. „Náš Bůh je oheň spalující“, „horlivý (žárlivý) Bůh“, ne aby strávil nás, buď velebeno Jeho svaté jméno, ale aby strávil zlo v nás a na našich cestách. Nesnese v nás nic, co stojí proti Němu – proti Jeho svatosti, a proto proti našemu pravému štěstí, našemu skutečnému, trvalému požehnání. Jako „svatý Otec“ nás udržuje způsobem hodným Sebe a provádí nás kázní, aby nás učinil účastníky Své svatosti. Prozatím dovoluje světu, aby šel dále svou cestou, a veřejně se s ním nezabývá. Ale soudí Svůj dům a kárá Své děti, aby plněji odpovídaly Jeho myšlenkám a byly vyjádřením Jeho mravního obrazu.

A není to nesmírná výsada? Jistěže ano. Je to výsada nejvyššího řádu – výsada plynoucí z nekonečné milosti našeho Boha, který se sklání, aby se o nás zajímal, aby se zaměstnával našimi slabostmi, našimi chybami a našimi hříchy, aby nás od nich osvobodil a učinil nás účastníky Své svatosti.

Ve 12. kapitole Epištoly Židům je velmi krásný oddíl, vztahující se k tomuto předmětu. Kvůli jeho nesmírné praktické důležitosti ho musíme pro čtenáře citovat: – „Můj synu, neceň si málo kárání Páně, ani nezemdlévej, když od něho jsi trestán. Neboť koho Pán miluje, toho kázní; švihá ale každého syna, kterého přijímá. Co trpíte, je ke kázni: Bůh s vámi jedná jako se syny; neboť kdo je syn, kterého otec netrestá? Jestliže ale jste bez kárání, jehož se stali všichni účastni, tedy jste bastardi a ne synové. K tomu jsme měli také své otce podle těla jako vychovatele a měli jsme je ve vážnosti; neměli bychom se mnohem více poddat Otci duchů a žít? A oni zajisté po nemnohé dny, jak se jim vidělo, trestali, on ale k užitku, abychom se stali účastnými jeho svatosti. Každé trestání se ale pro přítomnost nezdá být předmětem radosti, nýbrž zármutku; potom ale dává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří skrze ně byli pocvičeni. Proto napravte zemdlené ruce a zchromlá kolena.“ (Židům 12,5-12 – přel.)

Kapitola 4

Jsou tři způsoby, jak se stavět k Boží kázni: – Můžeme jí „pohrdat /málo si jí cenit/“ jako něčím obyčejným – něčím, co se může stát komukoli. Nevidíme v ní Boží ruku. – Opět můžeme pod ní „zemdlévat“ jako pod něčím, co je pro nás na nesení příliš těžké – něčím, co nelze snést; nevidíme v ní Otcovo srdce ani v ní nepoznáváme Jeho milostivý účel, aby nás totiž učinil účastníky Své svatosti. – Konečně skrze ni můžeme být „pocvičeni“ – to je cesta ke sklizení „potom pokojného ovoce spravedlnosti“. Neodvážíme se „pohrdat“ věcí, v níž zjišťujeme Boží ruku; nepotřebujeme „zemdlévat“ pod zkouškou, ve které jasně rozeznáváme srdce milujícího Otce, který nedovolí, abychom byli zkoušeni nad možnost, ale chce se zkouškou způsobit východisko, abychom mohli snést. On nám milostivě vysvětluje Svůj cíl v kázni a ujišťuje nás, že každý úder Jeho hole je důkazem Jeho lásky a přímou odpovědí na modlitbu Krista v Janu 17,11, kde nás svěřuje péči „svatého Otce“, abychom byli udržováni v Jeho jménu a ve všem, co toto jméno zahrnuje.

Dále jsou tři různé postoje srdce ve vztahu k Božímu trestání, totiž poddání se, souhlas a radost. – Když je vůle zlomena, je tu poddanost. – Je-li osvíceno porozumění ohledně předmětu kázně, je tu klidný souhlas. – A jsou-li city zaměstnány Otcovým srdcem, je tu radost a my můžeme jít dále s radostným srdcem, abychom sklízeli zlatou žeň pokojného ovoce spravedlnosti k chvále Toho, jenž ve Své usilovné lásce na Sebe bere péči o nás a jedná s námi ve svaté vládě a soustřeďuje Svou péči na každého jednotlivce, jako kdyby tu byl jen tento jeden, o kterého se stará.

Jak obdivuhodné je toto všechno! A jak by nám tato myšlenka měla pomáhat v našich zkouškách a těžkostech! Jsme v rukou Toho, jehož milost je nekonečná, jehož moudrost je bezchybná, jehož síla je všemohoucí, jehož zdroje pomoci jsou nevyčerpatelné. Proč bychom měli být sklíčeni? Jestliže nás trestá, je to proto, že nás miluje a hledá naše skutečné dobro. Můžeme si myslet, že trestání je těžké – můžeme být nakloněni k tomu, abychom se občas divili, jak nám může láska ukládat trápení a nemoc. Ale musíme pamatovat, že božská láska je moudrá a věrná a že působí bolest a nemoc a zármutek pro náš užitek a požehnání. Nesmíme vždy soudit o lásce podle formy, do které se obléká. Podívej se, jak milující a něžná matka jedná s dítětem, když je potřebí ošetřit nějakou ránu, kterou si způsobilo. Při ošetření mu způsobí bolest, ale ví, že to je k jeho dobrému. A tak zatímco se dítě obírá jen přechodným utrpením, matka myslí na trvalé dobro.

Přesně tak tomu je při jednání našeho Otce v kázni s námi. A když si to připomeneme, velmi nám to pomůže snášet, co Jeho kárající ruka na nás snad vložila. Může být řečeno, že je velmi velký rozdíl mezi ošetřením rány, trvajícím několik minut, a roky intenzivního tělesného utrpení. Bezpochyby je tu rozdíl. Ale je tu také velmi velký rozdíl mezi výsledkem, dosaženým v každém z těchto případů. Zde máme co činit jen s principem věci. Když vidíme milované Boží dítě nebo Kristova služebníka, kteří musejí procházet roky intenzivního utrpení, můžeme být nakloněni divit se, proč tomu tak je. A možná, že ten milovaný trpitel je také nakloněn se divit a časem možná i zemdlévat pod tíží dlouho trvajícího trápení. Možná, že by rád zvolal: Proč to? Cožpak toto může být láska? Může tohle být výrazem Otcovy něžné péče? „Ano, jistěže,“ je jasná a rozhodná odpověď víry. „To všechno je láska – vše je božsky správné. Nechtěl bych ani za nic, aby to bylo jinak. Vím, že toto přechodné soužení působí věčné požehnání. Vím, že můj milující Otec mne uvrhl do této pece, aby mne očistil od strusky, a chce způsobit to, aby na mně byl lépe vidět Jeho obraz. Vím, že božská láska chce pro svůj předmět vždy to skutečně nejlepší, a proto toto intenzívní utrpení je pro mne to skutečně nejlepší. Samozřejmě že to cítím, neboť nejsem ani hůl, ani kámen. Můj Otec chce, abych to cítil, jako matka, když mi dává lék, protože jinak by to nepůsobilo. Ale chválím Ho celým svým srdcem za milost, která září z této obdivuhodné skutečnosti, že se sám se mnou tímto způsobem zabývá, aby napravil, co vidí, že je ve mně špatného. Chválím Ho za to, že mne uvedl do té pece. A jak mohu jinak, než Ho chválit, když vidím, jak On sám v nekonečné milosti a trpělivosti sedí nad pecí a pozoruje proces, aby mne vyvedl ve chvíli, kdy dílo bude skončeno?“

Kapitola 4

Toto je, milovaný křesťanský čtenáři, správný způsob, toto je správný duch, jak procházet trestáním jakéhokoli druhu, ať je to tělesné utrpení, bolestná ztráta někoho, pozbytí majetku nebo tlak okolností. Musíme sledovat Boží ruku, číst v Otcově srdci, poznávat v tom všem Boží úmysl. To nás u-schopní v peci soužení ospravedlňovat a chválit Boha. Napraví to každou reptající myšlenku a zarazí každý hněvivý projev. Naplní to naše srdce nejsladším pokojem a naše ústa chválou.

Nyní se na několik chvil musíme vrátit ke zbývajícím veršům naší kapitoly, ve kterých najdeme některé velmi dojemné a mocné výzvy k srdci a svědomí shromáždění. Vydavatel zákona v hluboké, pravé a vroucí lásce svého srdce užívá těch slavnostních varování, opravdových napomenutí a něžných proseb, aby vedl lid k tomu velkému a nade vše důležitému bodu poslušnosti: Když jim mluví o egyptské peci, z níž je Pán ve Své svrchované milosti vysvobodil; když dlí u mocných znamení a divů působených kvůli nim; když vede jejich pohled ke slávám té země, do níž měli nyní vstoupit; anebo když znovu vypráví o obdivuhodném Božím jednání s nimi na poušti. To vše je za tím účelem, aby posílil mravní základ nároků Pána na jejich milující a uctivou poslušnost. Minulost, přítomnost i budoucnost jsou přivedeny, aby na ně působily – všechny uzpůsobené k poskytnutí mocných důvodů ve prospěch jejich zasvěcení z celého srdce službě jejich milostivému a všemohoucímu Vysvoboditeli. Krátce, byly tu všechny důvody pro to, aby poslouchali, a není tu žádná omluva pro neposlušnost. Všechny skutečnosti jejich historie, od první až k poslední, byly význačně cíleny k tomu, aby dodaly mravní sílu napomenutím a varováním následujícího oddílu:

„Hleďte, abyste se nezapomínali na smlouvu Hospodina Boha svého, kterou učinil s vámi, a nečinili sobě rytiny, anebo obrazu jakékoli věci, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj. Nebo Hospodin Bůh tvůj jest oheň sžírající, Bůh silný, horlivý. Když zplodíš syny a vnuky a zstaráte se v zemi té, jestliže porušíte cestu svou a uděláte rytinu ku podobenství jakékoli věci, anebo učiníte něco zlého před očima Hospodina Boha svého, popouzejíce ho: Osvědčuji proti vám dnes před nebem i zemí, že hrozně a rychle vyhlazeni budete ze země, do které půjdete přes Jordán, abyste vládli jí. Nedlouho bydliti budete v ní, ale do konce vyhlazeni budete. A rozptýlí vás Hospodin mezi národy, a maličký počet vás zůstane mezi pohany, do kterýchž zavede vás Hospodin, a sloužiti tam budete bohům, dílu rukou lidských, dřevu a kameni, ježto nevidí ani slyší, ani jedí, ani cítí.“ (5. Mojžíšova 4,23-28)

Kapitola 4

Jak je to vše vážné! Jaká věrná varování tu jsou! Nebe a země jsou zvány jako svědci. Žel, jak brzy a jak úplně bylo toto vše zapomenuto! A jak doslovně se všechny ty těžké soudy v historii národa naplnily!

Ale díky Bohu, je tu světlá stránka toho obrazu – je tu milosrdenství, stejně jako soud, a náš Bůh (provždy buď velebeno Jeho svaté jméno) je něco více než „oheň sžírající, Bůh silný, horlivý (žárlivý)“. Je sice sžírající oheň, protože je svatý; je nesnášenlivý ke zlu a musí spálit naši strusku. Nadto je žárlivý, protože nemůže trpět nějakého soka, aby měl místo v srdcích těch, které miluje. Musí mít celé srdce, protože jen On je toho hoden, protože jen On je může naplnit a navěky uspokojit. A jestliže se Jeho lid od Něho odvrátí a jde za modlami, které si sám učiní, musí být ponechán, aby sklidil hořké ovoce vlastních skutků a aby skrze smutnou a hořkou zkušenost poznal pravdu těchto slov: „Rozmnožují bolesti své ti, kteří k cizímu bohu chvátají.“ (Žalm 16,4)

Ale všimni si, jak dojemně Mojžíš představuje lidu tu světlou stránku věcí – jas, pramenící z věčné pevnosti Boží milosti, a dokonalé opatření, které ta milost učinila pro potřeby Svého lidu od začátku až do konce. „Jestliže pak“ – říká – a jak milá jsou některá z těch „jestliže pak“ nebo „ale“ Svatého písma – „i tam hledati budeš Hospodina Boha svého, tedy nalezneš, budeš-li ho hledati z celého srdce svého a z celé duše své.“ – Jaká vzácná milost! „Když úzko bude,“ – to je ta doba k poznání, co je náš Bůh – „a přijdou na tě všecky ty věci, naposledy však, jestliže by ses navrátil k Hospodinu Bohu svému a poslouchal bys hlasu jeho,“ – co potom? Sžírající oheň? Nikoli, ale: „poněvadž Hospodin Bůh tvůj jest Bůh silný, milosrdný, neopustí tebe, ani tě nezkazí, ani zapomene se na smlouvu otců tvých, kterou s přísahou utvrdil jim.“ (5. Mojžíšova 4,29-31)

Zde máme pozoruhodný pohled kupředu do budoucnosti Izraele, na jejich odklon od Boha a následné rozptýlení mezi národy, úplné zhroucení jejich státnosti a pominutí jejich národní slávy. Ale provždy buď chválen Bůh vší milosti, je tu něco nad vším tím selháním a hříchem a soudem. Když se podíváme na samý konec smutné historie Izraele – historie, která může vskutku být shrnuta tou jednou krátkou, ale obsažnou větou: „Z tebe jest zhouba tvá, ó Izraeli,“ – střetáváme se s nádherným zjevením milosti, milosrdenství a věrnosti Pána, Boha jejich otců, jehož srdce lásky samo je vyjádřeno v té doplněné větě: „Ježto ve mně všecka pomoc tvá.“ (Ozeáš 13,9) – V první větě máme ostrý šíp pro svědomí Izraele – ve druhé větě tišící balzám pro Izraelovo zlomené srdce.

Kapitola 4

Když přemýšlíme o izraelském národu, jsou tu dvě stránky, které musíme studovat, totiž historická a prorocká. Historická stránka s neklamnou věrností zaznamenává jejich naprostou zkázu; prorocká stránka odkrývá slovy nesrovnatelné milosti Boží lék. – Minulost Izraele byla tmavá a temná; budoucnost Izraele bude jasná a slavná. – V první vidíme bídné jednání člověka; ve druhé požehnané Boží cesty. Jedno podává důraznou ilustraci toho, co je člověk; druhé jasné zjevení toho, co je Bůh. Musíme se dívat na obojí, chceme-li správně rozumět historii tohoto pozoruhodného lidu – „lidu hrozného zdávna i posavad“, a jistě můžeme dodat: lidu obdivuhodného až do konce času.

Na tomto místě samozřejmě nebudeme uvádět důkazy toho, co jsme řekli o minulosti a budoucnosti Izraele. Kdybychom to měli udělat, pak by to bez přehánění vyžadovalo celou knihu, protože by to prostě znamenalo citovat velké části z historických knih Bible na jedné straně a z prorockých knih na druhé straně. Asi nemusíme říkat, že taková věc je vyloučena. Ale cítíme se povinni zaměřit čtenářovu pozornost k vzácnému učení, obsaženému ve výše uvedené citaci. Ve svém krátkém rozsahu zahrnuje celou pravdu ohledně minulosti, přítomnosti i budoucnosti Izraele. Všimni si, jak jeho minulost je živě vyobrazena v těchto několika slovech: „Když zplodíš syny a vnuky, a zstaráte se v zemi té, jestliže porušíte cestu svou, a uděláte rytinu ku podobenství jakékoli věci, anebo učiníte něco zlého před očima Hospodina Boha svého, popouzejíce ho.“ (5. M. 4,25)

Není to přesně to, co udělali? Není to zde jakoby řečeno ve zkratce? Dělali zlé věci v očích Pána, jejich Boha, a popouzeli Ho k hněvu. Ta slova: „něco zlého“ v sobě zahrnují všechno, od zlatého telete na Orébu až ke kříži na Golgotě. Taková je minulost Izraele.

A nyní, jaká je jejich přítomnost? Nejsou ustavičným pomníkem nehynoucí Boží pravdy? Zůstalo nenaplněno byť jediné písmenko ze všeho toho, co Bůh mluvil? Slyš ta vroucí slova: „Osvědčuji proti vám dnes před nebem i zemí, že hrozně a rychle vyhlazeni budete ze země, do které půjdete přes Jordán, abyste vládli jí. Nedlouho bydliti budete v ní, ale do konce vyhlazeni budete. A rozptýlí vás Hospodin mezi národy, a maličký počet vás zůstane mezi pohany, do kterýchž zavede vás Hospodin.“ (5. M. 4,26-27)

Kapitola 4

Nesplnilo se to všechno do písmene? Kdo by to mohl zpochybňovat? Minulost i přítomnost Izraele, obojí dokládá pravdu Božího slova. A nejsme oprávněni k tomu, abychom prohlásili, že poněvadž obojí, minulost i přítomnost, jsou stejně doslovným naplněním Boží pravdy, bude to tak i s budoucností? Jistěže ano. Stránky historie i stránky proroctví byly obě napsány týmž Duchem, a proto jsou obě stejně pravdivé. A jako historie zaznamenává hřích Izraele a rozptýlení Izraele, tak proroctví předpovídá pokání Izraele a obnovení Izraele. Jedno je pro víru stejně tak pravdivé jako druhé. Jako Izrael v minulosti hřešil a je v přítomnosti rozptýlen, tak jistě bude činit pokání a bude obnoven v budoucnosti.

To, jak rozumíme, je mimo jakoukoli pochybnost. A radujeme se, když na to myslíme. Od Izaiáše k Malachiášovi není jediný prorok, který by velice jasně nemluvil slovy sladké milosti a něžného milosrdenství o budoucích požehnáních, prvotnosti a slávě Abrahamova semene^¹⁴. Bylo by jen radostí citovat některé z těch vznešených oddílů, dotýkajících se tohoto velmi zajímavého předmětu. Ale musíme ponechat čtenáři, aby si je vyhledal sám. Zvláště doporučujeme jeho pozornosti vzácné pasáže obsažené v závěrečných kapitolách Izaiáše, v nichž nalézáme také dokonalé potvrzení apoštolova výroku, že „všechen Izrael spasen bude“ (Řím. 11,26). Všichni proroci „od Samuele proroka a potomních“ (Sk. 3,24) v tom souhlasí. Učení Nového zákona je v souladu s hlasy proroků, a proto zpochybňovat pravdu o obnově Izraele v jeho zemi a o konečném požehnání tam pod vládou jejich Mesiáše prostě znamená popírat svědectví proroků a apoštolů, mluvících a píšících skrze přímou inspiraci Boha Ducha Svatého. Znamená to dávat stranou naprosto přemáhající svědectví Písma.

Kapitola 4

Zdá se to být podivné, že by se některý skutečný milovník Krista měl snažit toto činit. A přece tomu tak je a bylo tomu tak kvůli náboženským předsudkům, teologické předpojatosti a různým jiným příčinám. Ale přes to vše slavná pravda o obnovení a prvotnosti Izraele na zemi září na prorockých stránkách nepohaslým leskem a všichni, kteří se snaží dát ji stranou nebo se jí nějakým způsobem protivit, se nejenom staví proti Svatému písmu – protiřečí jednomyslnému hlasu apoštolů a proroků, ale také se snaží plést se (bezpochyby nevědomky a neúmyslně) do rady, úmyslu a zaslíbení Pána, Boha Izraele, a rušit Jeho smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.

Pro toho, kdo toto činí, to je vážná věc a věříme, že mnozí to činí, aniž by si toho byli vědomi. Proto musíme rozumět, že každý, kdo používá zaslíbení, učiněná starozákonním otcům, na Církev Nového zákona, ve skutečnosti dělá to vážné dílo, o kterém mluvíme. Tvrdíme, že nikdo nemá ani to nejmenší oprávnění odcizovat zaslíbení, učiněná otcům. Můžeme se z těch zaslíbení těšit, radovat se z nich, čerpat útěchu a povzbuzení z jejich věčné stálosti a přímého doslovného použití – to vše je požehnaná pravda. Ale naprosto jiná věc je, když lidé pod vlivem systému výkladu, falešně nazývaného duchovním, používají na Církev nebo na věřící doby Nového zákona proroctví, která se tak jednoduše a jasně, jak to jen slova mohou vyznačit, vztahují na Izrael – na doslovné Abrahamovo símě.

To považujeme za velmi vážné. Věříme, že si velmi málo uvědomujeme, jak naprosto se to vše příčí Božím myšlenkám a Jeho srdci. On miluje Izrael – miluje ho pro otce, a my smíme být ujištěni, že On nebude schvalovat, když budeme zpochybňovat podíl Izraele či jeho budoucnost. Všichni známe slova inspirovaného apoštola v Římanům 11, ale může být, že jsme nepochopili nebo zapomněli jejich skutečnou důležitost a mravní váhu.

Když mluví o Izraeli ve spojení s olivovým stromem zaslíbení, říká: „I oni ale, když nezůstanou v nevěře, budou naroubováni;“ – nejprostší, nejjistější a nejpožehnanější ze všech důvodů – „neboť Bůh má moc“ – stejně jako i zcela jistě chce – „ je znovu naroubovat. Neboť když ty jsi byl vyříznut z olivy od přírody plané, a proti přírodě naroubován na olivu ušlechtilou, čím více budou tyto přirozené větve naroubovány na svou vlastní olivu! Neboť nechci, bratři, aby vám bylo toto tajemství neznámé, abyste se sami nepovažovali za moudré: že Izraeli se z části stalo zatvrzení, dokud nevejde plný počet národů;^¹⁵ a tak celý Izrael bude zachráněn, jak stojí psáno: ‚Ze Siona přijde Zachránce, odvrátí bezbožnosti od Jákoba; a toto je pro ně smlouva ode mne, když odejmu jejich hříchy.‘ Ohledně evangelia jsou sice nepřátelé, kvůli vám, ohledně vyvolení ale milovaní, kvůli otcům. Neboť darů milosti a povolání Bůh nelituje. Neboť jako vy jste kdysi Bohu nevěřili, nyní ale jste přišli pod omilostnění skrze jejich nevěru, tak také tito nyní ve vaše omilostnění nevěřili, aby také oni přišli pod omilostnění.“ – To znamená, že místo aby přišli na půdu zákona nebo tělesného původu, mají přijít prostě na půdu svrchované milosti jako pohané. „Neboť Bůh všechny společně uzavřel v nevěru, aby všechny omilostnil.“ (Římanům 11,23-32 – přel.)

Kapitola 4

Zde končí oddíl, týkající se našeho bezprostředního předmětu, ale nemůžeme se vzdát toho, abychom necitovali překrásnou doxologii vyvěrající z překypujícího srdce inspirovaného apoštola, když uzavírá ten velký oddíl své Epištoly, týkající se dispenzace: „Ó hlubokosti bohatství, jakož i moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty! Neboť kdo poznal mysl Pána, nebo kdo byl jeho rádcem? Anebo kdo mu předem dal a bude mu odplaceno? Neboť od něho“ – jako zdroje – „a skrze něho“ – jako potrubí – „a pro něho“ – jako účel – „jsou všechny věci; jemu buď sláva na věčnost! Amen.“ (Římanům 11,33-36)

Předcházející nádherný oddíl, jako vskutku všechno Písmo, je v dokonalém souhlasu s učením čtvrté kapitoly naší knihy. Přítomný stav Izraele je ovocem jeho temné nevěry; sláva budoucnosti Izraele bude ovocem Božího bohatého milosrdenství: „Poněvadž Hospodin Bůh tvůj jest Bůh silný, milosrdný, neopustí tebe, ani tě nezkazí, ani zapomene se na smlouvu otců tvých, kterou s přísahou utvrdil jim. Nebo ptej se nyní na dny staré, které byly před tebou, od toho dne, v kterém stvořil Bůh člověka na zemi, a od jednoho kraje nebe až do druhého, stala-li se kdy věc podobná této tak veliké, aneb slýcháno-li kdy co takového? Zdali kdy slyšel který lid hlas Boha mluvícího z prostředku ohně, jako jsi ty slyšel, a živ zůstal? Aneb zdali se kdy který Bůh pokusil, aby přijda, vzal sobě národ některý z jiného národu se zkušováním, znameními a se zázraky, skrze boje a ruku silnou, v rameni vztaženém a v hrůze veliké, jako učinil všecko toto pro vás Hospodin Bůh váš v Egyptě před očima vašima? Tobě jest to ukázáno, abys věděl, že Hospodin jest Bůh, a že není jiného kromě něho. Dal s nebe slyšeti hlas svůj, aby vyučil tebe, a na zemi ukázal tobě oheň svůj veliký, a slova jeho slyšel jsi z prostředku ohně.“ (5. Mojžíšova 4,31-36)

Zde máme s jedinečnou mravní silou vyjádřen velký předmět všeho Božího jednání s Izraelem. Tímto předmětem bylo vědění, že Pán je jediný pravý a živý Bůh a že není a nemůže být žádný kromě Něho. Slovem, bylo Božím úmyslem, aby Izrael byl svědectvím o Něm na zemi. A takovým zcela jistě bude, i když až dosud podstatně zklamal a způsobil, že Jeho veliké a svaté jméno bylo v porouhání mezi národy. Nic nemůže zabránit Božímu úmyslu. Jeho smlouva bude trvat provždy. Izrael bude přece na zemi požehnaným a účinným svědectvím o Bohu a potrubím trvalého požehnání ke všem národům. Pán se zaručil ohledně toho Svým slovem, a ani všechny moci země a pekla – lidí a ďáblů ve spojení, nemohou zabránit plnému dokonání všeho, co On mluvil. Jeho sláva je zahrnuta v budoucnosti Izraele, a kdyby jediné písmenko z Jeho slova mělo zklamat, bylo by to zneuctění, uvržené na Jeho velké jméno, a příležitost pro nepřítele, což je naprosto nemožné. Budoucí požehnání Izraele a sláva Pána jsou spolu spojeny poutem, které nemůže být nikdy přetrženo. Pokud toto jasně nevidíme, nemůžeme rozumět ani minulosti Izraele, ani jeho budoucnosti. Ba ještě více, se vší možnou důvěrou smíme prohlásit, že pokud tuto požehnanou skutečnost plně neuchopíme, náš systém výkladu proroctví musí být naprosto chybný.

Ale v naší kapitole je ukázána ještě jiná pravda – pravda zvláštního významu a vzácnosti. V budoucí obnově a požehnání Izraele je zahrnuta nejen sláva Pána, nýbrž i láska Jeho srdce. To se ukazuje s dojemnou něžností v následujících slovech: „Protože miloval otce tvé, vyvolil símě jejich po nich a vyvedl tě před sebou mocí svou velikou z Egypta, aby vyžena národy veliké a silnější, než jsi ty, před tváří tvou, uvedl tebe a dal tobě zemi jejich v dědictví, jakož dnes vidíš.“ (5. Mojžíšova 4,37-38)

Kapitola 4

Takto pravda Božího slova, sláva Jeho velkého jména a láska Jeho srdce jsou všechny zahrnuty v Jeho jednání se semenem Abrahama, Jeho přítele. A ačkoli porušili zákon, zneuctili Jeho jméno, pohrdli Jeho milosrdenstvím, zavrhli Jeho proroky, ukřižovali Jeho Syna a protivili se Jeho Duchu – ačkoli udělali toto všechno a v důsledku toho jsou rozptýleni a zloupeni a setřeni a ještě projdou bezpříkladným soužením, přece Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba oslaví Své jméno, uskuteční Své slovo a zjeví neproměnnou lásku Svého srdce v budoucí historii Svého pozemského lidu. Nic nemění Boží náklonnost. Koho miluje a jak miluje, miluje až do konce.

Jestliže toto popíráme ve vztahu k Izraeli, nemáme sami pro sebe ani milimetr pevné půdy pod nohama. Dotkneme-li se Boží pravdy v jednom oddílu, nemáme žádnou jistotu v ničem. „Nemůže zrušeno býti Písmo.“ (Jan 10,35) – „Neboť kolik je jen Božích zaslíbení, v něm je ano, a proto také skrze něho amen, Bohu k slávě.“ (2. Korintským 1,20) Bůh se sám zaručil semeni Abrahamovu; slíbil jim dát zemi Kanán na věky. – „Darů milosti a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Nikdy nelituje Svého daru ani Svého povolání, a proto každý, kdo se pokouší odcizit Jeho zaslíbení a Jeho dary nebo nějakým způsobem zasahovat do jejich použití na jejich pravý a vlastní předmět, musí Ho těžce urážet. Maří to neporušenost božské pravdy, olupuje nás to o všechnu jistotu ve výkladu Svatého písma a noří to duši do tmy, pochybností a zmatenosti.

Kapitola 4

Učení Písma je jasné, určité a zřetelné. Duch Svatý, jenž napsal tu svatou Knihu, myslí to, co říká, a říká to, co myslí. Jestliže mluví o Izraeli, míní tím Izrael – když mluví o Sionu, míní tím Sion – když o Jeruzalému, míní Jeruzalém. Používat některé z těchto jmen na novozákonní Církev znamená směšovat věci, které se liší, a zavádět metodu výkladu Písma, která svou nejasností a volností může pouze vést k velmi neblahým následkům. Jednáme-li s Božím slovem takovým uvolněným a bezstarostným způsobem, je naprosto nemožné uvědomovat si jeho božskou autoritu nad naším svědomím nebo ukazovat jeho utvářející moc v našem chození, jednání a charakteru.

Nyní se musíme na chvíli podívat na mocnou výzvu, jíž Mojžíš v naší kapitole shrnuje svou řeč. Žádá si to naši hlubokou a zbožnou pozornost: „Věziž tedy dnes a obnov to v srdci svém, že Hospodin jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole, a není žádného jiného. Proto ostříhej po všecky dny ustanovení a přikázání jeho, která já dnes přikazuji tobě, aby dobře bylo tobě i synům tvým po tobě, a abys prodlil dnů v zemi, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě.“ (5. Mojžíšova 4,39-40)

Zde vidíme, že mravní nárok na jejich srdečnou poslušnost je založen na zjeveném charakteru Boha a na Jeho zázračném jednání v jejich prospěch. Slovem, byli zavázáni poslouchat – zavázáni z každého důvodu, který jen může působit na srdce, svědomí a porozumění. Ten, jenž je vyvedl ze země Egyptské mocnou rukou a vztaženým ramenem, jenž způsobil, aby se ta země třásla v samém svém středu, když na ni padal úder za úderem Jeho soudcovské hole; jenž pro ně otevřel cestu mořem; jenž jim posílal chléb z nebe a vyvedl vodu z tvrdé skály; a to vše pro slávu Svého velikého jména, a protože miloval jejich otce – Ten jistě měl nárok na jejich poslušnost z celého srdce.

To je ten velký důvod, tak význačně charakterizující tuto požehnanou 5. Mojžíšovu knihu. A jistě to je plné naučení pro křesťany nyní. Jestliže byl Izrael mravně zavázán poslouchat, jak mnohem více jsme zavázáni my! Jestliže jejich pohnutky a předměty byly mocné, oč více jsou takové ty naše! – Cítíme jejich sílu? – Uvažujeme o nich ve svém srdci? – Zvažujeme Kristovy nároky na nás? – Pamatujeme na to, že nejsme sami svoji, ale že jsme koupeni za cenu, a to za nekonečně vzácnou cenu Kristovy krve? – Uvědomujeme si to? Snažíme se žít pro Něho? – Je Jeho sláva předmětem, který nás ovládá? – Je Jeho láska pohnutkou, která nás vede? Anebo žijeme sami sobě? – Snažíme se postoupit výše ve světě – v tom světě, který ukřižoval našeho velebeného Pána a Spasitele? – Snažíme se vydělat peníze? – Milujeme je ve svém srdci, buď kvůli nim samým, nebo pro to, co mohou obstarat? – Ovládají nás peníze? – Hledáme místo ve světě, buď pro sebe, nebo pro své děti? Zeptejme se upřímně svých srdcí jako v Boží přítomnosti, ve světle Boží pravdy, co je naším předmětem – naším skutečným, ovládajícím, milovaným předmětem, který hledají naše srdce!

Kapitola 4

Čtenáři, to jsou srdce zpytující otázky. Nedávejme je stranou. Skutečně je zvažujme v samém světle Kristovy soudné stolice. Věříme, že to jsou prospěšné, velmi potřebné otázky. Žijeme ve vážných dobách. Na všech stranách je hrozné množství pokrytectví a v ničem není toto pokrytectví tak hrozně nápadné jako v takzvaném náboženství.

Právě dny, do nichž padl náš úděl, byly načrtnuty perem, které nikdy nepřikrašluje – nikdy nepřehání, ale vždy představuje lidi a věci takové, jaké jsou: „Toto však věz, že v posledních dnech“ – velký rozdíl od „pozdějších časů“ v 1. Timoteovi 4 – dlouho předem, více vyjádřeny, blíže definovány, silněji vyznačeny jsou tyto poslední dny, v nichž „nastanou těžké časy. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chvástaví, domýšliví, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, bez přirozené lásky, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, nepřátelští k dobrému, zrádní, lehkomyslní, nadutí, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha.“ A potom si všimni koruny, kterou inspirovaný apoštol klade na tuto hroznou nadstavbu: „Majíce formu pobožnosti, ale zapírajíce její moc.“ (2. Timoteovi 3,1-5)

Jaký hrozný obraz! Máme zde v několika hutných, závažných větách nevěřící křesťanstvo, tak jako jsme v 1. Timoteovi 4 měli pověrčivé křesťanstvo. V onom vidíme papežství; zde nevěru. Oba prvky působí všude kolem nás, ale ten druhý se přece dostává do popředí – skutečně postupuje rychlými kroky. Samotní vůdcové a učitelé křesťanstva se nestydí ani nebojí útočit na základy křesťanství. Takzvaný křesťanský biskup se nestydí ani nebojí zpochybňovat neporušenost pěti Mojžíšových knih, a s nimi i celé Bible. Neboť jestliže Mojžíš nebyl inspirovaným pisatelem Pentateuchu, pak zcela jistě je celá budova Svatého písma před námi smetena. To, co psal Mojžíš, je tak úzce spjato se všemi ostatními oddíly Boží knihy, že jestliže to je dotčeno, je pryč vše. Směle tvrdíme, že jestliže Duch Svatý neinspiroval Mojžíše, Božího služebníka, aby napsal prvních pět knih Bible, nemáme ani kousek pevné půdy, na které bychom mohli stát. Jsme zcela ponecháni bez částečky božské autority, na které by naše duše spočinuly. Samotné pilíře našeho slavného křesťanství jsou smeteny a my jsme ponecháni, abychom na své cestě tápali v beznadějném zmatení uprostřed názorů a teorií nevěřících učitelů a neměli ani jediný paprsek světla z nebeské svítilny inspirace.

Zdá se to být čtenáři příliš silné? Věří, že můžeme na chvíli naslouchat nevěřícímu popírači Mojžíše, a přece věřit v inspiraci Žalmů, proroků a Nového zákona? Jestliže ano, pak nechť je ujištěn, že je pod mocí osudného klamu. Nechť si vezme takové oddíly, jako jsou následující, a ptá se: Co znamenají a co je v nich obsaženo? Náš Pán, když mluvil k Židům – kteří by mimochodem nesouhlasili s křesťanským biskupem, popírajícím Mojžíšovu autenticitu – říká: „Nedomnívejte se, bych já na vás žalovati měl před Otcem. Jest, kdo by žaloval na vás. Mojžíš, v němž vy naději máte. Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; neboť on o mně psal. Ale poněvadž jeho písmům nevěříte, i kterak slovům mým uvěříte?“ (Jan 5,45-47)

Kapitola 4

Mysli na to: Člověk, který nevěří v to, co napsal Mojžíš – nepřijímá každý jeho řádek jako Bohem inspirovaný, nevěří v Kristova slova, a proto nemůže mít Bohem působenou víru v Krista samého – takový nemůže být vůbec křesťan. To činí věc velmi vážnou pro každého, kdo popírá božskou inspiraci Pentateuchu, a rovněž vážnou pro každého, kdo takovému naslouchá a sympatizuje s ním. Je velmi pěkné mluvit o milosrdenství a o svobodě ducha; ale přece musíme zvážit, zda to je milosrdenství nebo širokost ducha, schvalujeme-li nějakým způsobem člověka, který má tu smělost, že zpod našich nohou vytrhává samé základy naší víry. Mluvit o něm jako o křesťanském biskupovi nebo i křesťanském služebníkovi jakéhokoli druhu, znamená dělat věc tisíckrát horší. Můžeme rozumět Voltairovi nebo Painemu, že útočí na Bibli – od nich nečekáme nic jiného. Ale když ti, kteří se domnívají, že mají být uznáváni a ordinováni za služebníky náboženství a strážce víry Božích vyvolených – ti, kteří se považují za jedině oprávněné, aby učili a kázali Ježíše Krista a sytili Boží Církev a bděli nad ní – když ti skutečně zpochybňují inspiraci pěti Mojžíšových knih, nemusíme se ptát: Kde to jsme? K čemu to vyznávající církev došla?

Ale vezměme jiný oddíl. Je to mocné volání vzkříšeného Spasitele k dvěma zmateným učedníkům na jejich cestě do Emaus: „Ó nesmyslní a zpozdilí srdcem k věření všemu tomu, co mluvili proroci; zdali nemusil těch věcí trpěti Kristus a vjíti v slávu svou? A počav od Mojžíše a všech proroků, vykládal jim všecka ta písma, která o něm byla.“ A opět jedenácti a ostatním s nimi říká: „Tato jsou slova, která jsem mluvil vám, ještě byv s vámi: Že se musí naplniti všecko, což psáno jest v zákoně Mojžíšově a v prorocích i v žalmech o mně.“ (Lukáš 24,25-27,44)

Kapitola 4

Zde shledáváme, že náš Pán velice jasným a rozhodným způsobem uznává Mojžíšův zákon jako nedílnou součást kánonu inspirace. Spojuje ho se všemi ostatními velkými oddíly Boží knihy takovým způsobem, že je naprosto nemožné dotknout se jednoho, aniž by byla zničena neporušenost celku. Jestliže nemáme věřit Mojžíšovi, pak nemůžeme věřit ani prorokům ani Žalmům. To vše stojí a padá společně. A nejen to, ale buď musíme připustit božskou autenticitu Pentateuchu, nebo vyvodit rouhavý závěr, že náš velebeníhodný Pán a Spasitel Svou autoritou dal schválení řadě falešných dokumentů, když jako Mojžíšovy spisy citoval to, co Mojžíš vůbec nikdy nenapsal! Je naprosto zřejmé, že mezi těmito dvěma závěry není ani kousek společné půdy.

Opět si vezměme následující závažný a důležitý oddíl v závěru příběhu o bohatém muži a Lazarovi: „I řekl jemu Abraham: ‚Mají Mojžíše a proroky, nechť jich poslouchají.‘ A on řekl: ‚Nic, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti.‘ I řekl mu: ‚Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.ʻ“ (Luk. 16,29-31)

Když nakonec k tomu všemu přidáme skutečnost, že náš Pán ve Svém konfliktu se Satanem na poušti cituje jen z Mojžíšových spisů, máme dostatek důkazů nejen pro to, abychom nade všechny pochyby konstatovali božskou inspiraci Mojžíše, ale také abychom prokázali, že člověk, který zpochybňuje autenticitu prvních pěti knih Bible, skutečně nemůže mít ani Bibli, ani božské zjevení, ani autoritu ani žádný pevný základ pro svou víru. Může si říkat, že je křesťanský biskup nebo křesťanský služebník, nebo tak být nazýván od druhých, ale ve skutečnosti je pochybovač a jako s takovým by s ním mělo být jednáno ode všech, kteří věří a znají pravdu. Nedovedeme pochopit, jak by se někdo s jiskřičkou božského života ve své duši mohl provinit tak hrozným hříchem, že by popíral inspiraci velké části Božího slova nebo tvrdil, že Pán Ježíš Kristus by mohl citovat z nepravých dokumentů.

Můžeme být považováni za přísné, když takto píšeme. Dnes je módou přijímat jako křesťany ty, kteří popírají samé základy křesťanství. Velmi populární je názor, že málo záleží na tom, čemu člověk věří, jen když je morální, přívětivý, blahovolný, dobročinný a filantropický. Život je lepší než vyznání víry nebo dogma, tak se to říká. To vše zní velmi přijatelně. Ale čtenář může zůstat ujištěn, že přímé směřování každé takové řeči a dokazování je zbavit se Bible – zbavit se Ducha Svatého, zbavit se Krista Božího – zbavit se všeho, co Bible zjevuje našim duším. Ať to má na mysli a ať se snaží držet se blízko vzácného Božího slova. Ať skládá to Slovo ve svém srdci a stále více se s modlitbou oddává jeho studiu. Tak bude ochráněn od zhoubného vlivu skepticismu a nevěry v každé formě. Jeho duše bude krmená a sycená upřímným mlékem Slova a celá jeho mravní bytost bude ustavičně udržována pod ochranou Boží přítomnosti. To je zapotřebí. Nic jiného nepomůže.

Nyní musíme ukončit své úvahy o této vzácné kapitole, která je předmětem naší pozornosti. Ale než tak učiníme, pohlédneme ještě na chvíli na pozoruhodnou poznámku o třech útočištných městech. Povrchnímu čtenáři by se to mohlo zdát vytržené ze souvislosti. Ale tak tomu není, naopak. Je to, jak můžeme očekávat, v dokonalém a krásném mravním pořádku. Písmo je vždy božsky dokonalé, a jestliže nevidíme a neuvědomujeme si jeho krásu a mravní slávy, je to prostě díky naší slepotě a necitelnosti.

„Tehdy oddělil Mojžíš tři města před Jordánem k východu slunce, aby utekl do nich vražedník, který by zabil bližního svého nechtě, a neměl by ho předtím v nenávisti; když by utekl do jednoho z těch měst, aby živ zůstal. Bozor na poušti, na rovinách v kraji Rubenitských, a Rámot v Galád, v pokolení Gád, a Golan v Bázan, v pokolení Manasse.“ (5. Mojžíšova 4,41-43)

Kapitola 4

Zde máme krásné ukázání Boží milosti, která, jak to činí vždy, se pozvedá nad lidskou slabost a selhání. Když si dvě a půl pokolení zvolila své dědictví na této straně Jordánu, jasně se zastavila před vlastním podílem Božího Izraele, který leží na druhé straně řeky smrti. A přes toto selhání Bůh, jenž je bohatý v milosti, nechtěl nechat ubohého člověka, který zabil nechtě, bez útočiště v den jeho úzkosti. Jestliže člověk nemůže přijít k výšině Božích myšlenek, Bůh může přijít dolů k hloubce lidské potřeby. A On to dělá v tomto případě tak požehnaně, že dvě a půl pokolení mají mít tolik útočištných měst na této straně Jordánu, jako devět a půl pokolení v zemi Kanán.

To byla skutečně rozhojnilá milost. Jak je to nepodobné způsobu člověka! Jak je to vysoko nad pouhým zákonem nebo zákonní spravedlností! Zákonným způsobem by bylo možné říci dvěma a polovině pokolení: Jestliže si chcete zvolit své dědictví pod Boží úrovní – jestliže jste spokojeni s méně než s Kanánem, zemí zaslíbení, nesmíte očekávat, že se budete těšit výsadám a požehnání té země. Ustanovení Kanánu musí být omezena na Kanán, a proto ti mezi vámi, kteří zabijí někoho nechtě, se musí snažit dostat se přes Jordán, a tam najít útočiště.

Zákon tak může mluvit, ale milost mluvila jinak. Boží myšlenky nejsou naše myšlenky, ani Jeho cesty nejsou naše cesty. My bychom považovali za vzácnou milost, kdyby bylo dáno jen jedno město pro ta dvě a půl pokolení. Ale náš Bůh jedná hojněji nad vše, co my prosíme nebo myslíme, a proto poměrně malé území na této straně Jordánu bylo vybaveno tak plným opatřením milosti jako celá země Kanán.

Dokazuje to, že ta dvě a půl pokolení měla pravdu? Nikoli. Ale dokazuje to, že Bůh je dobrotivý a že On musí vždy jednat tak, jak je to Jeho hodné, přes všechnu naši slabost a pošetilost. Mohl nechat ubohého člověka, který zabil nechtě, bez útočištného místa v zemi Galád, ačkoli Galád nebylo Kanán? Jistěže ne. To by nebylo hodné Toho, jenž říká: „Já způsobím, aby se přiblížila spravedlnost má.“ (Iz. 46,13) On se stará, aby přivedl útočištné město „blízko“ k tomu, kdo zabil. Chce způsobit, aby Jeho bohatá a vzácná milost plynula vstříc potřebnému tam, kde je. Takový je způsob našeho Boha, buď Jeho svaté jméno navěky velebeno!

„Ten jest zákon, který předložil Mojžíš synům Izraelským, a tato jsou svědectví a ustanovení i soudové, které předložil Mojžíš synům Izraelským, když vyšli z Egypta, před Jordánem v údolí naproti Betfegor, v zemi Seona, krále Amorejského, který bydlil v Ezebon, jejž porazil Mojžíš a synové Izraelští, když vyšli z Egypta, a uvázali se dědičně v zemi jeho a v zemi Oga, krále Bázan, dvou králů Amorejských, v zemi, která jest před Jordánem k východu slunce, od Aroer, (jenž leží při břehu potoka Arnon) až k hoře Sion, která jest Hermon, i ve všecku rovinu před Jordánem k východu až k moři pustému, ležící pod horou Fazga. (5. Mojžíšova 4,44-49)

Kapitola 4

Zde končí tato obdivuhodná řeč. Duch Boží s rozkoší vymezuje hranice lidu a zdržuje se u nejpodrobnějších detailů, spojených s jeho historií. Má živý a milující zájem o vše, co se lidu týče – o jeho války, jeho vítězství, jeho vlastnictví, o všechny jeho hranice. Zastavuje se u každé věci, která se ho dotýká, s podrobností, která svou milostí a skloněním se naplňuje srdce údivem, láskou a chválou. Člověk si ve své opovrženíhodné vlastní důležitosti myslí, že je pod jeho důstojnost zabývat se tak podrobnými detaily. Ale náš Bůh počítá vlasy naší hlavy, vkládá naše slzy do Své lahvice, ví o každé naší starosti, o každém trápení, o každé potřebě. Není nic příliš malé pro Jeho lásku, jako není nic příliš velké pro Jeho moc. Soustředí Svou milující péči na každého ze Svého lidu, jako kdyby se měl starat jen o toho jednoho. A není jediná okolnost v naší soukromé historii, den za dnem, jakkoli triviální, o kterou by neměl milující zájem.

Vždy na to pro svoji útěchu pamatujme. A kéž se naučíme lépe Mu důvěřovat a prostší vírou užívat Jeho otcovskou lásku a starostlivost. On nám říká, abychom všechnu svou starost uvrhli na Něho s ujištěním, že On má o nás péči. Chce, aby naše srdce byla svobodná od starostí, jako je svědomí svobodné od viny. „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu. A pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4,6.7)

Kapitola 4

Je se co obávat, že většina z nás jen málo zná skutečnou hloubku, význam a moc takových slov, jako jsou tato. Čteme je a slyšíme je, ale nevstřebáváme je a nepřivlastňujeme si je – nestrávíme je a neproměníme je v praxi. Jak málo skutečně vstupujeme do požehnané pravdy, že náš Otec se zajímá o všechny naše malé starosti a žalosti a že k Němu můžeme jít se všemi svými malými potřebami a nesnázemi. Domníváme se, že takové věci jsou mimo pozornost toho Vysokého a Mocného, který bydlí na věčnosti a sedí nad okrskem zemským. To je vážný omyl, který nás k tomu olupuje o nevyčíslitelná požehnání naší každodenní historie. Vždy bychom měli pamatovat, že u našeho Boha není nic veliké nebo malé: všechny věci jsou stejné pro Toho, jenž podepírá rozsáhlý vesmír slovem Své moci a všímá si padajícího vrabečka. Pro Něho je stejně tak snadné stvořit svět, jako opatřit snídani pro chudou vdovu. Velikost Jeho moci, mravní vznešenost Jeho vlády i podrobnost Jeho něžné péče, všechno stejně vyvolává údiv a velebení našich srdcí.

Křesťanský čtenáři, dbej toho, aby sis přivlastnil všechny tyto věci. – Snaž se žít blíže Bohu ve svém denním životě. – Opírej se o Něho více. – Více Ho užívej. – Jdi k Němu ve vší své potřebě a nikdy nebudeš muset svěřovat svoji potřebu ubohému smrtelnému bližnímu. „Bůh pak můj naplní všelikou potřebu vaši podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,19) – Jaký zdroj? – „Bůh“! – Jaký standard? – „Bohatství jeho slávy“! – Jaký prostředník? – „Kristus Ježíš“! – Je tvou milou výsadou postavit všechnu svoji potřebu proti Jeho bohatství, a v přítomnosti toho druhého ztratit ze zřetele to první. Jeho nevyčerpatelný poklad je ti otevřen ve vší lásce Jeho srdce. Jdi a čerpej z něho v prosté jednoduchosti víry, a nikdy nebudeš muset vzhlížet k prameni stvoření nebo se opírat o berlu stvoření.

Kapitola 4