5. Mojžíšova 3

„P

otom obrátivše se, táhli jsme cestou k Bázan. I vytáhl Og, král Bázan, proti nám, on i všechen lid jeho k bitvě do Edrei. I řekl mi Hospodin: Neboj se ho, nebo v ruce tvé dal jsem jej i všechen lid jeho i zemi jeho, a učiníš jemu tak, jako jsi učinil Seonovi, králi Amorejskému, který bydlil v Ezebon. Dal tedy Hospodin Bůh náš v ruce naše i Oga, krále Bázan, a všechen lid jeho, i porazili jsme jej, tak že jsme nepozůstavili po něm žádného živého. Dobyli jsme také téhož času všech měst jeho; nebylo města, kterého bychom jim neodjali, šedesáte měst, všecku krajinu Argob, království Oga v Bázan. Všecka ta města byla ohražená zdmi vysokými, branami a závorami, kromě měst otevřených, jichž bylo velmi mnoho. A vyplenili jsme je, jako jsme učinili Seonovi, králi Ezebon, vyhladivše všecka města, muže, ženy i dítky. Všecka pak hovada a kořisti měst rozebrali jsme sobě.“ (5. Mojžíšova 3,1-7)

Boží instrukce týkající se Oga, krále Bázan, byly zcela podobné jako ty, které byly dány v předcházející kapitole ohledně Seona Amorejského. A abychom jim obojím rozuměli, musíme se na ně dívat čistě ve světle Boží vlády – což je předmět, jemuž je jen málo rozuměno, ačkoli má velmi hluboký význam a praktickou důležitost. Musíme přesně rozeznávat mezi milostí a vládou. Když hledíme na Boha ve vládě, vidíme, jak ukazuje Svou moc na cestě spravedlnosti – trestá činitele zlého, vylévá pomstu na Své nepřátele, boří říše, převrací trůny, kazí města, smetá národy, pokolení a lidi. Nalézáme Ho, jak přikazuje Svému lidu, aby zabili muže, ženy a malé děti ostřím meče; aby spálili jejich domy a obrátili jejich města v hromady sutin.

Opět Ho slyšíme, jak se obrací k proroku Ezechielovi těmito pozoruhodnými slovy: „Synu člověčí, Nabuchodonozor, král Babylonský, podrobil vojsko své v službu velikou proti Týru. Každá hlava oblezla a každé rameno odříno jest, mzdy pak nemá on ani vojsko jeho z Týru za tu službu, kterou sloužili proti němu. Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já dávám Nabuchodonozorovi, králi Babylonskému, zemi Egyptskou, aby pobral zboží její a rozebral loupeže její i rozchvátal kořisti její, aby mělo mzdu vojsko jeho. Za práci jejich, kterou mi sloužili, dám jim zemi Egyptskou, protože mně pracovali, praví Panovník Hospodin. (Ezechiel 29,18-20)

Kapitola 3

To je velmi podivuhodný oddíl Písma, který před nás staví předmět, jenž probíhá celým Starým zákonem – předmět, vyžadující naši hlubokou a uctivou pozornost. Ať se obrátíme k pěti Mojžíšovým knihám, k historickým knihám, k Žalmům nebo k prorokům, nalézáme inspirujícího Ducha, podávajícího nám velmi podrobné detaily, týkající se Božího jednání ve vládě. Máme potopu ve dnech Noého, kdy celá země se všemi svými obyvateli s výjimkou osmi osob byla zničena skutkem Boží vlády. Muži, ženy, děti, dobytek, ptactvo a plazové byli všichni smeteni a pohřbeni pod vlnobitím a vlnami Božího spravedlivého soudu.

Potom máme ve dnech Lotových města roviny se všemi jejich obyvateli – muže, ženy a děti – v několika krátkých hodinách předána úplnému zničení, rozvrácena rukou všemohoucího Boha a pohřbena pod hlubokými, temnými vodami Mrtvého moře. „Sodoma a Gomora a okolní města, když podobným způsobem jako i tito v smilstvo se vydali a odešli po těle cizím, předložena jsou za příklad, pokutu věčného ohně snášejíce.“ (Judy 7)

Kapitola 3

Potom opět, když procházíme stránkami inspirované historie, vidíme sedm národů Kanánu – muže, ženy a děti – vydaných do rukou Izraele, aby nad nimi vykonal nelítostný soud. Nic, co dýchalo, nemělo být ponecháno živé.

Ale musíme říci, že nám chybí čas, abychom zmínili všechny oddíly Svatého písma, které našemu zraku předkládají vážná jednání Boží vlády. Postačí říci, že svědectví o tom probíhají od 1. Mojžíšovy knihy až ke Zjevení – počínaje potopou a konče spálením přítomného systému věcí.

Nyní tedy přichází otázka: Jsme schopni rozumět těmto Božím cestám ve vládě? – Je to nějak naší věcí, abychom je posuzovali? Jsme schopni rozplétat hluboká a úžasná tajemství božské prozřetelnosti? Můžeme – jsme povoláni – vysvětlovat ohromující skutečnost, že bezmocné děti jsou zahrnuty do soudu nad jejich provinilými rodiči? Bezbožná nevěra se těmto věcem bude posmívat; lidská citlivost se o ně bude urážet. Ale zbožný křesťan, uctivý student Svatého písma se k těmto věcem postaví s touto jednou prostou, ale bezpečnou a obsažnou otázkou: „Zdali Soudce vší země neučiní soudu?“ (1. M. 18,25)

Toto je, milý čtenáři, jak jsme ujištěni, jediný správný způsob, jak se stavět k takovým otázkám. Jestliže člověk má posuzovat Boží jednání ve vládě – jestliže na sebe může vzít rozhodování o tom, co je a co není hodné Boha, aby to činil, pak jsme vskutku ztratili správný pojem o Bohu vůbec. A právě to je cíl ďábla. Chce vést srdce pryč od Boha. A za tím účelem vede lidi k tomu, aby rozumovali a kladli otázky a spekulovali v oblasti, která leží tak daleko mimo dosah jejich chápání, jako je nebe vysoko nad zemí. Můžeme my chápat Boha? Kdybychom to mohli, museli bychom sami být Bůh.

„My sami Ho nechápeme;

Kapitola 3

a přec země a nebe vyprávějí,

že Bůh Svrchovaný na trůnu sedí,

a všem věcem dobře vládne.“

Je to nesmyslné a velice bezbožné, jestliže se slabí smrtelníci opováží zpochybňovat rady, nařízení a cesty všemohoucího Stvořitele a všemoudrého Vládce vesmíru. Všichni ti, kdo to činí, budou muset dříve nebo později poznat svoji hroznou chybu. Pro všechny ty pochybovače a malicherné posuzovače by bylo dobré, kdyby vzali na vědomí pronikavou otázku inspirovaného apoštola v Římanům 9,20-21: „Kdopak jsi, ó člověče, že si bereš slovo proti Bohu? Řekne snad to, co je zformované, tomu, který je zformoval: Proč jsi mne tak udělal? Anebo nemá hrnčíř moc nad hlínou, aby z téže hmoty udělal jednu nádobu ke cti a druhou k necti?“ (přel.)

Jak jednoduché! Jak mocné! Jak je nemožné na to odpovědět! Toto je božská metoda, jak čelit všem těm „jak“ a „proč“ nevěřícího rozumu. Jestliže hrnčíř má moc nad kusem hlíny, kterou drží ve své ruce – a to je skutečnost, které by nikdo nechtěl odporovat – čím více má Stvořitel všech věcí moc nad stvořeními, která Jeho ruka zformovala! Lidé mohou rozumovat a nekonečně se přít ohledně toho, proč Bůh dovolil, aby přišel hřích; proč hned nezničil Satana a jeho anděly; proč hadovi dovolil, aby pokoušel Evu; proč ji nezadržel, aby nejedla zakázané ovoce. Krátce řečeno, ona „jak“ a „proč“ nemají konce. Ale odpověď je jedna: „Kdopak jsi, ó člověče, že si bereš slovo proti Bohu?“ Jak příšerné to je pro ubohého zemského červa pokoušet se soudit nevyzpytatelné soudy a cesty věčného Boha! Jaká slepá a domýšlivá pošetilost to je pro stvoření, jehož porozumění je zatemněno hříchem! Je zcela neschopné utvářet si správný úsudek o čemkoli božském, nebeském nebo věčném, pokoušet se rozhodovat, jak by měl Bůh jednat v nějakém daném případě! Běda, běda! Je třeba se obávat, že tisíce takových, kteří nyní mluví se zdánlivě velkou chytrostí proti Boží pravdě, poznají svůj osudný omyl, teprve když bude příliš pozdě, aby to napravili.

A pokud jde o všechny ty, kteří jsou sice dalecí toho, aby se stavěli na stejnou půdu s nevěřícími, ale kteří jsou nicméně znepokojováni pochybami a nejistotou ohledně některých Božích cest ve vládě a ohledně vážné otázky věčného potrestání^⁷, rádi bychom jim doporučili, aby studovali a pili z ducha toho milého malého Žalmu 131: „Hospodine, nepozdvihlo se srdce mé, ani se povýšily oči mé, aniž jsem se vydal ve věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží. Zdali jsem nepoložil a neupokojil duše své, jako dítě ostavené od matky své? Ostavenému podobná byla ve mně duše má.“ (Žalm 131,1-2)

Kapitola 3

Potom, když je srdce nějakou mírou naplněno tímto výtečným duchem, se může se skutečným ziskem obrátit ke slovům inspirovaného apoštola: „Neboť zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale skrze Boha mocné k boření pevností, když boříme závěry rozumu a každou vysokost, která se pozvedá proti poznání Boha, a každou myšlenku uvádíme do poslušnosti Kristu.“ (2. Korintským 10,4.5 – přel.)

Filozof, učenec, hluboký myslitel se budou bezpochyby usmívat takovému dětskému způsobu jednání s tak velkými otázkami; ale to má pro úsudek oddaného Kristova učedníka velmi malý význam. Tentýž inspirovaný apoštol dělá velmi krátký proces se vší moudrostí a učeností světa. Říká: „Žádný sám sebe nesvoď. Zdá-li se komu z vás, že jest moudrý na tomto světě, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým. Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich. A opět: Zná Pán přemýšlení moudrých, že jsou marná.“ (1. Korintským 3,18-19) A dále: „Nebo psáno jest: Zahladím moudrost moudrých a opatrnost opatrných zavrhu. Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdali Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící.“ (1. Korintským 1,19-21)

V tom spočívá velké mravní tajemství celé záležitosti. Člověk musí poznat, že je prostě blázen a že všechna moudrost světa je bláznovství. To je pokořující, ale blahodárná pravda! Pokořující proto, že staví člověka na jeho správné místo; blahodárná, ba velmi vzácná proto, že uvádí Boží moudrost. Dnes slyšíme mnoho o vědě, filozofii a učenosti. „Zdali Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství?“

Kapitola 3

Rozumíme plně významu těchto slov? Žel, je se co bát, že jim je jen málo rozuměno. Nechybějí lidé, kteří by nás rádi přesvědčili, že věda jde dále nad Bibli.^⁸ Žel pro vědu a pro ty, kteří na to dbají. Jestliže šla za Bibli, kam šla? Ve směru k Bohu, ke Kristu, k nebi, ke svatosti, k pokoji? Nikoli! Šla právě opačným směrem. A kde to všechno musí skončit? Chvějeme se, když na to pomyslíme, a zdráháme se napsat odpověď. Avšak musíme být pravdiví a slavnostně prohlásit, že jistý a bezpečný konec této cesty, po níž lidská věda pak vede své přívržence, je černota tmy navěky.

„Svět nepoznal skrze moudrost Boha.“ Co udělala řecká filozofie pro své učedníky? Učinila z nich nevědomé ctitele „NEZNÁMÉHO BOHA“. Sám nápis na jejich oltáři zvěstoval vesmíru jejich nevědomost a jejich hanbu.

A nemůžeme se plným právem ptát, zda filozofie působila lépe pro křesťanstvo, než to učinila pro Řecko? Zprostředkovala poznání pravého Boha? Kdo by se odvážil říci: Ano? Existují miliony vyznavačů po celé délce a šířce křesťanstva, kteří už neznají pravého Boha více než filozofové, s nimiž se setkal Pavel v městě Aténách.

Skutečnost je, že každý, kdo skutečně zná Boha, má výsadu být vlastníkem věčného života. Tak to Pán Ježíš Kristus prohlašuje velmi jasně v sedmnácté kapitole Jana: „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe, samého pravého Boha, a kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3) To je velmi vzácné pro každou duši, která z milosti nabyla toto poznání. Znát Boha znamená mít věčný život.

Ale jak mohu znát Boha? Kde Ho mohu nalézt? Může mi to povědět věda a filozofie? Řekly to někdy někomu? Vedly někdy ubohého poutníka na tuto cestu života a pokoje? Ne, nikdy. „Svět nepoznal skrze moudrost Boha.“ Proti sobě stojící školy starověké filozofie mohly jen lidskou mysl ponořit do hluboké tmy a beznadějného zmatku. A proti sobě stojící školy moderní filozofie nejsou ani o trochu lepší. Nemohou dát žádnou jistotu, žádné bezpečné zakotvení, pevný základ důvěry ubohé, nevědomé duši. Neplodné spekulace, mučivé pochyby, divoké a neopodstatněné teorie jsou vše, co lidská filozofie kteréhokoli věku a kteréhokoli národa může nabídnout někomu, kdo vážně hledá pravdu.

Kapitola 3

Jak tedy máme poznat Boha? Jestliže taková úžasná věc závisí na této známosti, jestliže znát Boha je věčný život – a Ježíš říká, že je – potom jak má být Bůh poznán? „Boha žádný nikdy neviděl; jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce, on Ho oznámil.“ (Jan 1,18)

Zde máme božsky jednoduchou, božsky jistou odpověď. Ježíš zjevuje duši Boha – zjevuje srdci Otce. Jaká vzácná skutečnost! – Nejsme posláni ke stvoření, abychom poznali, kdo je Bůh, ačkoli tam vidíme Jeho moc, moudrost a dobrotivost. Nejsme posláni k zákonu, ačkoli tam vidíme Jeho spravedlnost. Nejsme posláni k prozřetelnosti, ačkoli tu vidíme hluboká tajemství Jeho vlády. Nikoli, jestliže chceme vědět kdo a co Bůh je, musíme pohledět do tváře Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna, jenž byl v Jeho lůnu před všemi světy, jenž byl Jeho věčným zalíbením, předmětem Jeho lásky, středem Jeho rad. On to je, kdo zjevuje duši Boha. Mimo Pána Ježíše Krista nemůžeme mít nejmenší pojem o tom, co je Bůh. – „V Něm přebývá všecka plnost Božství [θεοτης] tělesně.“ (Koloským 2,9) – „Bůh zajisté, který rozkázal, aby se z temnosti světlo zablesklo, ten zasvítil do našich srdcí, aby dal světlo známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.“ (2. Korintským 4,6 – část přel.)

Nic nemůže předčít moc a požehnání tohoto všeho. Není tu žádná tma, žádná nejistota. „Tma pomíjí a světlo to pravé již svítí.“ (1. J. 2,8) Ano, svítí ve tváři Ježíše Krista. Vírou smíme hledět na toho Požehnaného. Můžeme sledovat Jeho obdivuhodnou cestu na zemi. Vidíme Ho, jak chodí, „dobře čině a uzdravuje všecky posedlé od ďábla“, můžeme si všímat Jeho pohledů, Jeho slov, Jeho cest; vidět Ho, jak uzdravuje nemocné, očišťuje malomocné, otevírá oči slepých, uvolňuje uši hluchého, působí, že chromý chodí, mrzák je uzdravený; křísí mrtvé, osušuje slzy vdovy, sytí hladové, obvazuje zlomená srdce, vychází vstříc každé formě lidské potřeby, mírní lidský žal, zaplašuje lidské obavy. A když působil tyto věci, konal je s dojemnou něžností a jemností, takže každému dal v jeho samé duši pocítit, že to je hluboké zalíbení tohoto milujícího srdce takto sloužit jejím potřebám.

Nuže, v tom ve všem zjevoval člověku Boha. Takže chceme-li znát, kdo je Bůh, stačí se prostě dívat na Ježíše. Když Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a dosti jest nám,“ okamžitá odpověď byla: „Tak dlouhý čas s vámi jsem a nepoznal jsi mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí Otce, a kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, která já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec, ve mně přebývaje, on činí skutky. Věřte mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.“ (Jan 14,9-11)

Kapitola 3

Zde je pravý odpočinek pro srdce. Známe pravého Boha a Ježíše Krista, kterého On poslal; a toto je věčný život. Známe Ho jako svého vlastního Boha a Otce, a Krista jako svého osobního, milujícího Pána a Spasitele. Můžeme se v Něm těšit, chodit s Ním, radovat se v Něm po celý den, nalézat svůj pokrm a svůj nápoj v činění Jeho požehnané vůle, podporováním Jeho věci a vyvyšováním Jeho slávy.

Čtenáři, zná toto vše i tvoje srdce? Pověz, je to v tvé vlastní duši v tuto chvíli živá, božská skutečnost? Toto je pravé křesťanství a ty by ses neměl spokojit s ničím menším. Možná, že nám řekneš, že jsme daleko odešli od třetí kapitoly Páté Mojžíšovy knihy. Ale kam jsme odešli? K Božímu Synu a k duši čtenáře. Je-li toto odbočením, budiž; zcela jistě to není zabloudění od předmětu, kvůli kterému píšeme tyto „Poznámky“, a tím předmětem je přivést k sobě Krista a duši, spojit je, jak to je jen možné. Nechtěli bychom ani na chvíli ztratit ze zřetele skutečnost, že jak při psaní, tak i při mluvení máme nejen vykládat Písmo, ale také hledat spasení a požehnání duší. Proto se cítíme puzeni čas od času mluvit k srdci a svědomí čtenáře ohledně jeho praktického stavu a ohledně toho, jak dalece si přisvojil tyto nepomíjející skutečnosti, které před námi procházejí. A vážně prosíme čtenáře, ať je on kdokoli, aby hledal hlubší známost Boha v Kristu; a jako jistý důsledek toho užší chození s Ním a úplnější zasvěcení srdce Jemu.

Jsme naprosto přesvědčeni o tom, že právě to je zapotřebí v těchto dnech neklidu a neskutečnosti ve světě, vlažnosti a lhostejnosti ve vyznávající církvi. Potřebujeme mnohem vyšší standard osobní oddanosti, čistší úmysl srdce přidržet se Pána a následovat Ho. Je mnoho – velmi mnoho toho, co nás ve stavu věcí kolem nás činí malomyslnými a brzdí nás. „Zemdlela jest síla nosičů, a suti ještě mnoho jest.“ (Nehemiáš 4,10) Ale díky Bohu, lék pro nynější dobu, stejně jako pro tehdejší, lze nalézt v duši povzbuzující větě: „Na Pána… pamatujte.“

Kapitola 3

Nyní se vrátíme k naší kapitole, v jejímž zbytku vydavatel zákona připomíná shromáždění příběh jejich jednání se dvěma Amorejskými králi společně se skutečnostmi, spojenými s dědictvím dvou a půl pokolení na pouštním břehu Jordánu. A je zajímavé si všimnout, že vzhledem k tomuto předmětu nevznáší žádné otázky ohledně toho, zda volba jejich vlastnictví mimo země zaslíbení byla správná nebo chybná. Ve vyprávění zde podaném by se skutečně nemohlo poznat, že ta dvě a půl pokolení vyjádřila nějaké přání v této věci. Tak je naše kniha daleká toho, aby byla pouhým opakováním předcházejících knih.

Zde jsou ta slova:

„Když tedy zemi tu obdrželi jsme dědičně toho času, krajinu od Aroer, jenž jest při potoku Arnon, a polovici hory Galád i města její, dal jsem pokolení Ruben a Gád. Ostatek pak Galád a všecku zemi Bázan, království Oga, dal jsem polovici pokolení Manassesova, totiž všecku krajinu Argob, všecku Bázan, kteráž sloula země obrů. … Machirovi pak dal jsem Galád. A Rubenovu a Gádovu pokolení dal jsem krajinu od Galád až ku potoku Arnon, polovici potoka s pomezím až ku potoku Jabok, kde jsou hranice synů Ammonitských…. A přikázal jsem vám toho času, řka: Hospodin Bůh váš dal vám zemi tuto, abyste ji dědičně obdrželi;“ – ani slovo o tom, že o ni žádali – „vezmouce odění na sebe, půjdete před bratřími vašimi, syny Izraelskými, kteřížkoli silní jste. Toliko ženy vaše a dítky vaše a dobytek váš, (nebo vím, že mnoho dobytka máte) zůstanou v městech vašich, kteráž jsem dal vám. Dokud by nedal odpočinutí Hospodin bratřím vašim jako i vám, aby i oni dědičně obdrželi zemi, kterou Hospodin Bůh váš dává jim za Jordánem; tedy navrátíte se jeden každý k dědictví svému, které jsem dal vám.“ (5. Mojžíšova 3,12-20)

Ve svých studiích o 4. Mojžíšově knize jsme zvažovali určité skutečnosti spojené s usazením se dvou a půl pokolení, které ukazovaly, že ona pokolení nedosahovala úrovně Božího Izraele, když si nezvolila své dědictví na druhé straně Jordánu. Ale v oddílku, který jsme právě citovali, není vůbec žádná zmínka o této stránce věci. Mojžíšovým předmětem je předložit celému shromáždění velikou dobrotivost, laskavost a věrnost Boží nejen v tom, že je provedl všemi obtížemi a nebezpečími pouště, ale také v tom, že jim dal, a to již nyní, taková pozoruhodná vítězství nad Amorejskými a uvedl je v držení oblastí tak přitažlivých a pro ně tak vhodných. Tím vším klade pevný základ pro Boží nárok na jejich srdečnou poslušnost Jeho přikázání. A my hned můžeme vidět a oceňovat mravní krásu toho, že v takovém výčtu naprosto přehlédl otázku, zda Ruben, Gád a polovina pokolení Manasses chybili, když se zastavili před zemí zaslíbení. Je to pro každého zbožného křesťana pádným důkazem nejen dojemné a výtečné Boží milosti, ale také božské dokonalosti Písma.

Není pochyb o tom, že každý pravý věřící přistupuje ke studiu Písma s plným a hlubokým přesvědčením o jeho absolutní dokonalosti ve všech částech. Uctivě věří, že od začátku 1. Mojžíšovy knihy až do konce Zjevení v něm není jediná chyba, jediná nesnáz, jediná nesrovnalost – ani jedna ne. Vše je tak dokonalé jako jeho božský Autor.

Ale potom srdečná víra v božskou dokonalost Písma jako celku nikdy nemůže zmenšit naše oceňování svědectví, které přichází z podrobností. Nikoli, to ji velice zvyšuje. Není takto například v oddílu, který nyní máme před sebou, dokonale krásné všimnout si, že chybí jakákoli zmínka o pochybení dvou a půl pokolení ve volbě svého dědictví? Vidíme, že každá takováto zmínka by byla naprosto cizí předmětu, který měl zákonodárce před sebou, a celému záměru knihy. Není to radostí našeho srdce, když může sledovat takové nekonečné dokonalosti, takové výtečné a nenapodobitelné tahy? Jistěže je. A nejenom to, ale jsme přesvědčeni, že čím více se mravní slávy knihy rozbřeskávají nad naší duší a její živé a nevyčerpatelné hloubky se odkrývají našemu srdci, tím více budeme přesvědčeni o naprosté pošetilosti nevěreckých útoků na ni a o slabosti a bezdůvodnosti mnoha dobře míněných snah dokazovat, že si sama neodporuje. Díky Bohu, Jeho slovo nemá potřebu lidských obránců. Ono mluví samo za sebe a nese si s sebou svá vlastní svědectví. A tak o něm můžeme říci to, co apoštol říká o svém evangeliu: „Pakli zakryté jest evangelium naše, před těmi, kteří hynou, zakryté jest. V nichž bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných, aby se jim nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží.“ (2. Korintským 4,3-4)

Kapitola 3

Každým dnem jsme stále více přesvědčeni o tom, že nejúčinnější metodou, jak odpovědět na všechny nevěrecké útoky na Bibli, je pěstovat hlubší víru v její božskou moc a autoritu a užívat ji jako ti, kteří jsou naprosto přesvědčeni o její pravdě a vzácnosti. Jen Duch Boží sám může někoho uschopnit, aby věřil v plnou inspiraci svatých Písem. Lidské argumenty mohou vykonat to, čeho jsou schopné – mohou bezpochyby umlčet protivníky, ale nemohou dosáhnout srdce – nemohou přivést jemné paprsky božského zjevení k tomu, aby zachraňující mocí působily na duši. To je Boží dílo. A dokud to není vykonáno, všechna svědectví a důkazy na světě musejí ponechat duši v mravní tmě nevěry. Ale když to je vykonáno, není zapotřebí lidského svědectví k obraně Bible. Vnější svědectví, jakkoli zajímavá a cenná (a taková jsou), nemohou přidat ani čárku ke slávě onoho nesrovnatelného zjevení, které na každé stránce, v každém odstavci, v každé větě nese jasnou pečeť svého božského Autora. Tak jako tomu je u slunce na nebi, jehož každý paprsek mluví o ruce, která ho učinila, tak je tomu i s Biblí. Každá její věta mluví o srdci, které ji inspirovalo. Ale protože slepý člověk nemůže vidět sluneční světlo, tak ani neobrácená duše nemůže vidět sílu a krásu Svatého písma. Oko musí být pomazáno nebeskou mastí na oči, dříve než může rozeznat a uvědomit si nekonečnou dokonalost Boží knihy.

Nuže, musíme čtenáři doznat, že hluboký a stále se prohlubující pocit o tom všem nás vedl k rozhodnutí nezabírat jeho ani náš čas zmínkami o útocích, které byly činěny racionalistickými pisateli na tu část Božího slova, jíž se nyní zabýváme. Přenecháme to jiným a schopnějším rukám. Pro sebe i pro své čtenáře si přejeme, abychom se mohli v pokoji sytit na zelených pastvách, které nám Pastýř a Biskup našich duší milostivě otevřel; abychom si vzájemně pomáhali, když jdeme kupředu, abychom viděli stále více z mravní slávy toho, co leží před námi, a tak se vzájemně vzdělávali na své nejsvětější víře. To bude pro nás, a věříme, že i pro naše čtenáře, mnohem příjemnější a vděčnější práce, než odpovídat lidem, kteří ve všech svých ubohých snahách najít chyby ve svaté knize jen dokazují těm, kdo jsou schopni soudit, že nerozumějí ani tomu co mluví, ani čeho zastávají. Jestliže lidé chtějí zůstávat v temných sklepeních a tunelech hrubé nevěry a tam si stěžovat na slunce nebo vůbec popírat, že svítí, tu my se vyhřívejme ve světle a pomáhejme druhým, aby to také činili.

Kapitola 3

Nyní se zastavíme na chvíli u zbývajících veršů naší kapitoly, ve kterých pro sebe najdeme mnoho poutavého, poučného a užitečného.

Mojžíš zde předně opakuje lidu svůj příkaz Jozuemu: „Také i Jozue přikázal jsem toho času, řka: Oči tvé vidí všecko, co učinil Hospodin Bůh váš těm dvěma králům; tak učiní Hospodin všechněm královstvím, do kterých ty půjdeš. Nebojte se jich, nebo Hospodin Bůh váš, on jest, který bojuje za vás.“ (5. Mojžíšova 3,21.22)

Kapitola 3

Vzpomínka na to, co Pán s námi učinil v minulosti, by měla posilovat naši důvěru, když jdeme dále. Co by Ten, jenž dal Svému lidu takové vítězství nad Amorejskými, jenž zničil takového hrozného nepřítele, jako byl Og, král Bázan, a dal do rukou lidu všechnu zemi obrů, co by nemohl pro ně učinit? Sotva mohli očekávat, že se v celé zemi Kanánu setkají s mocnějším nepřítelem, než byl Og, jehož postel měla tak velké rozměry, že to vyvolalo zvláštní Mojžíšovu poznámku. Ale čím byl v přítomnosti všemohoucího Stvořitele? Pro Toho jsou trpaslíci i obři totéž. Ten velký předmět je, abychom vždy před svými zraky měli Boha samého. Potom těžkosti zmizí. Jestliže On naplňuje náš obzor, nemůžeme vidět nic jiného. A to je pravé tajemství pokoje a skutečná síla pokroku. „Oči tvé vidí všecko, co učinil Hospodin Bůh váš.“ A jak učinil, tak bude činit. Vysvobodil, vysvobozuje a bude vysvobozovat. Minulost, přítomnost i budoucnost – vše se vyznačuje Božím vysvobozením.

Čtenáři, jsi v nějaké těžkosti? Leží na tobě nějaký tlak? Cítíš dopředu s nervózním očekáváním, že přijde něco hrozně zlého? Chvěje se tvé srdce už při pomyšlení na to? Jsi snad jako ten, kdo přišel až k nejzazšímu konci, tak jako apoštol v Asii? – „Nad míru jsme přetíženi byli a nad možnost, takže jsme již i o životu svém byli pochybili.“ (2. Kor. 1,8) Je-li tomu tak, milý příteli, přijmi slovo povzbuzení. Naším hlubokým a opravdovým přáním je posilnit tvé ruce v Bohu a povzbudit tvé srdce, abys Mu důvěřoval ohledně všeho, co je před tebou. „Neboj se,“ toliko věř. On nikdy nezklame důvěřující srdce – ano, nikdy. Užij zdrojů pomoci, které jsou pro tebe uchovány v Něm. Vlož sám sebe, své okolí, své obavy, své úzkosti a vše do Jeho rukou – a ponech je tam.

Ano, ponech je tam. Málo ti pomůže, když své nesnáze, své potřeby vložíš do Jeho rukou, a potom, téměř okamžitě je zase vezmeš do svých vlastních. Často to tak děláme. Když jsme pod tlakem, v tísni, v hluboké zkoušce toho či onoho druhu, jdeme k Bohu v modlitbě, uvrhneme své břemeno na Něho a zdá se, že jsme obdrželi ulehčení. Ale žel, jen jsme vstali ze svých kolen, hned jsme zase začali hledět na těžkost, zvažovat zkoušku, přemítali jsme o všech těch smutných okolnostech, až jsme se sami octli opět v koncích.

To nikdy nic neprospěje. Bohu to nedává čest a nás to přirozeně ponechává bez ulehčení a nešťastné. On by chtěl, aby naše mysl byla tak volná od péče, jako je svědomí volné od viny. Jeho slova k nám jsou: „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu.“ A co potom? „ A pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti [φρουρησει] bude srdcí vašich i myslí vašich v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,6-7)

Kapitola 3

Takto se Mojžíš, ten milovaný Boží muž a poctěný služebník Krista, snažil povzbudit svého spolupracovníka a následníka Jozuu ve vztahu ke všemu tomu, co bylo před ním: „Nebojte se jich, nebo Hospodin Bůh váš, on jest, který bojuje za vás.“ Tak také požehnaný apoštol Pavel povzbuzoval svého milovaného syna a spoluslužebníka Timotea, aby důvěřoval živému Bohu, aby byl silný v milosti, která je v Kristu Ježíši, aby se s neotřesenou důvěrou opíral o Boží pevný základ, aby se s nepochybujícím ujištěním svěřoval autoritě, učení a vedení Svatých Písem. Takto vyzbrojen a vystrojen, aby se sám se svatou pílí a pravou duchovní smělostí vydával dílu, ke kterému byl povolán. A tak také pisatel a čtenář se mohou v těchto dnech rostoucích nesnází navzájem povzbuzovat, aby se v prosté víře přidrželi toho Slova, které je navěky ustaveno v nebesích. Aby je měli ukryté v srdci jako živou moc a autoritu v duši – něco, co nás bude sytit, i kdyby srdce a tělo zemdlely a neměli jsme morální podporu či pomoc od lidí. „Všeliké tělo jest jako tráva a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Usvadla tráva a květ její spadl. Ale slovo Páně zůstává na věky. Toto pak jest to slovo, které zvěstováno jest vám.“ (1. Petra 1,24.25)

Jak je to vzácné! Jaké potěšení a útěcha! Jaká stabilita a odpočinek! Jaká skutečná síla, vítězství a mravní vznešenost! Není v moci lidské řeči vyjádřit vzácnost Božího slova nebo náležitými výrazy popsat potěšení z vědomí, že toto Slovo, které je ustaveno v nebi a které bude trvat po nesčetné věky, je to, co dosahuje naše srdce v radostné zvěsti evangelia, dává nám věčný život a pokoj a odpočinek v dokonaném díle Krista a dokonale uspokojující předmět v Jeho velebeníhodné Osobě. Vskutku, přemýšlíme-li o tomto všem, nemůžeme než si uvědomovat, že každé dchnutí by mělo být haleluja. Tak to bude v budoucnosti, a to navěky, všechna pocta buď Jeho převzácnému jménu!

Závěrečné verše naší kapitoly podávají zvlášť dojemný výjev mezi Mojžíšem a jeho Pánem, jehož záznam, jak je zde podán, je v milém souhlasu s charakterem celé 5. Mojžíšovy knihy, tak jak jsme to mohli očekávat: „A tehdáž prosil jsem Hospodina, řka: Panovníče Hospodine, ty jsi počal ukazovati služebníku svému velikost svou a ruku svou přesilnou; nebo kdo jest Bůh silný na nebi aneb na zemi, ježto by činiti mohl skutky podobné tvým a moci podobné tobě? Prosím, nechť vejdu a uzřím zemi tu výbornou, kteráž jest za Jordánem, horu tu výbornou i Libán. Pohnul se pak Hospodin na mne pro vás a neuslyšel mne, ale řekl mi: Dosti máš, nemluv více o to se mnou. Vstup na vrch hory Fazga, a pozdvihna očí svých k západu a k půlnoci, ku poledni i k východu, hleď očima svýma; nebo nepřejdeš Jordánu tohoto. Ale přikaž Jozue a posilň ho i potvrď ho; nebo půjde před lidem tímto, a on uvede jim v dědictví zemi, kterou uzříš.“ (5. Mojžíšova 3,23-28)

Kapitola 3

Je velmi působivé vidět tohoto vynikajícího Božího služebníka, jak naléhavě předkládá prosbu, které nemohlo být vyhověno. Toužil vidět tu dobrou zemi za Jordánem. Dědictví, zvolené dvěma a půl pokoleními, nemohlo uspokojit jeho srdce. Toužil spočinout svou nohou na vlastním dědictví Božího Izraele. Ale nemělo to být. Nemoudře promluvil svými rty u vod Meribah. A slavnostně vážným a nezvratným rozhodnutím Boží vlády mu bylo zakázáno přejít Jordán.

Toto vše milovaný služebník Krista velmi pokorně opakuje lidu. Neskrývá před nimi skutečnost, že Pán odmítl vyslyšet jeho prosbu. Musel jim sice připomenout, že to bylo kvůli nim – to bylo pro ně mravně nutné, aby to slyšeli. Přesto jim říká zcela nezakrytě, že Pán se pohnul na něho a že ho odmítl slyšet – odmítl dovolit mu přejít Jordán a vyzval ho, aby složil svůj úřad a ustanovil svého nástupce.

Nuže, je velmi vzdělávající slyšet toto všechno z úst Mojžíše samého. Učí nás to vznešené lekci, jestliže jen jsme ochotni se jí naučit. Někteří z nás shledávají velmi těžkým vyznat, že jsme udělali nebo řekli něco špatně – velmi těžkým vyznat před našimi bratřími, že jsme v některém zvláštním případu naprosto nepochopili myšlenky Pána. Máme starost o svoji pověst. Jsme nedůtkliví a úporní. A přece ve zvláštním protikladu připouštíme, nebo se všeobecným vyjádřením zdáme připouštět, že jsme ubohá, slabá, bloudící stvoření. A že, jsme-li ponecháni sami sobě, není nic příliš zlé, abychom to nedokázali říci nebo učinit. Ale jedna věc je velice pokořující všeobecné vyznání, a naprosto jiná věc je přiznat, že v některém daném případě jsme učinili velkou chybu. Toto druhé je vyznání, k němuž jen nemnozí mají tu milost je učinit. Někteří sotva kdy umějí připustit, že by udělali něco špatně.

Ale poctěný služebník, jehož slova jsme právě citovali, přes své vyvýšené postavení povolaného, důvěru požívajícího a milovaného služebníka Pána – vůdce shromáždění, jehož hůl způsobila, že se Egyptská země chvěla, se nestyděl stát před celým shromážděním svých bratří a vyznat svou chybu – doznat, že řekl něco, co neměl říci, a že vážně a naléhavě předkládal prosbu, kterou Pán nemohl vyslyšet.

Snižuje to v našem ocenění Mojžíše? Právě naopak. Nesmírně ho to zvyšuje. Je to mravně milé slyšet jeho vyznání, vidět, jak pokorně sklání svou hlavu pod Boží jednání ve vládě, všímat si nezištnosti jeho jednání vůči muži, který jej měl následovat v jeho vysokém úřadu. Nebyla tu ani stopa žárlivosti nebo závisti, žádný projev uražené pýchy. S krásným sebezapřením sestupuje ze svého vyvýšeného postavení, klade svůj plášť přes ramena nástupce a povzbuzuje ho, aby se svatou věrností plnil povinnosti toho vysokého úřadu, který on sám musí opustit.

„Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lukáš 14,11) Jak pravdivé to je v Mojžíšově případě! Ten se pokořil pod mocnou ruku Boží. Přijal svatou kázeň, která na něho byla vložena Boží vládou. Nepronesl ani jedno reptající slovo, když jeho žádost byla zamítnuta. Sklání se před tím vším, a proto byl ve svůj čas povýšen. Jestliže ho vláda nevpustila do Kanánu, milost ho vedla na vrchol Fazgy. Odtud mu ve společnosti Pána bylo dovoleno, aby viděl tu dobrou zemi ve vší její kráse – aby ji viděl ne jako zděděnou Izraelem, ale jako danou Bohem.

Kapitola 3

Čtenář učiní dobře, když hluboce zváží předmět milosti a vlády. Je to skutečně velmi závažné a praktické téma, v Písmu velmi ilustrované, i když mezi námi málo chápané. Může se nám zdát zvláštní, těžké k pochopení, že někomu tak milovanému, jako byl Mojžíš, měl být odmítnut vstup do zaslíbené země. Ale vidíme v tom vážné jednání Boží vlády, a musíme sklonit hlavu a klanět se. Není to jen proto, že Mojžíš ve své oficiální funkci, či jako představující zákonný systém, nemohl Izrael uvést do země. To je pravda, ale není to vše. Mojžíš promluvil nemoudře svými rty. On a Aron, jeho bratr, selhali v tom, aby Boha v přítomnosti shromáždění oslavili, a proto „řekl Hospodin Mojžíšovi a Aronovi: Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterou jsem jim dal“ (4. M. 20,12). A dále čteme: „I mluvil Hospodin k Mojžíšovi a Aronovi na hoře Hor, při pomezí země Edom, řka: Připojen bude Aron k lidu svému; nebo nevejde do země, kterou jsem dal synům Izraelským, protože jste odporní byli řeči mé při vodách sváru. Pojmi Arona a Eleazara, syna jeho, a uvedeš je na horu Hor. A svlečeš Arona z roucha jeho, a oblečeš v ně Eleazara syna jeho; nebo Aron připojen bude k lidu svému, a tam umře.“ (4. M. 20,23-26)

To vše je velmi vážné. Zde máme dva vůdčí muže ve shromáždění, právě ty muže, které Bůh užil, aby vyvedl Svůj lid ze země Egyptské s mocnými znameními a zázraky – „toho Mojžíše a Arona“ – muže vysoce Bohem poctěné, a přece jim je odepřen vstup do Kanánu. A proč? Všimněme si důvodu: „Protože jste odporní byli řeči mé.“

Kapitola 3

Kéž tato slova hluboko sestoupí do našich srdcí. Je to hrozná věc odporovat Božímu slovu. A čím vyvýšenější postavení mají ti, kdo se stavějí proti, tím vážnější a rychlejší musí v každém směru být Boží soud. „Neboť vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání jako modlářství.“ (1. Sam. 15,23)

To jsou závažná slova a měli bychom je hluboce zvážit. Byla řečena Saulovi, když neposlechl slov Pána. A tak máme před sebou příklady proroka, kněze a krále, kteří všichni byli souzeni pro skutek neposlušnosti. Proroku a knězi byl odepřen přístup do země Kanán a král byl zbaven svého trůnu; prostě proto, že neposlechli slov Pána.

Mějme to v paměti. My ve své domnělé moudrosti snad považujeme to vše za velmi přísné. Jsme oprávněnými soudci? To je velká otázka ve všech takových záležitostech. Dejme si pozor, abychom neposuzovali nařízení Boží vlády. Adam byl vyhnán z ráje, Aronovi byla svlečena kněžská roucha, Mojžíšovi byl přísně odmítnut vstup do Kanánu a Saul byl zbaven svého království – a kvůli čemu? Bylo to kvůli něčemu, co by lidé nazvali vážným mravním přestupkem – pohoršujícím hříchem? Nikoli. Ve všech případech to bylo kvůli zanedbání Pánova slova. To je ta vážná věc, kterou musíme mít stále před sebou v těchto dnech lidské svévole, kdy si lidé dovolují vyvyšovat své vlastní názory, myslet, soudit a jednat dle sebe. Lidé se pyšně ptají: „Cožpak nemá každý člověk myslet, jak sám chce?“ Odpovídáme: Zcela jistě ne. Máme právo poslouchat. Poslouchat co? Ne přikázání lidí, ne autoritu takzvané církve, ne dekrety generálních koncilů, slovem: ne pouhou lidskou autoritu, ať ji nazvete, jak se vám líbí, ale prostě Slovo živého Boha – svědectví Svatého Ducha – hlas Svatého písma. To je to, co si právem činí nárok na naši úplnou poslušnost bez váhání a dotazování. Před tím se máme sklonit celou svou mravní bytostí. Nemáme rozumovat, nemáme spekulovat, nemáme zvažovat následky, nemáme nic společného s výsledky, nemáme říkat: „Proč?“ Naší věcí je poslouchat a ponechat celý zbytek v rukou našeho Mistra. Co má služebník činit s důsledky? Co má dělat ohledně výsledků? Podstatným úkolem služebníka je dělat právě to, co mu bylo řečeno, bez ohledu na všechny ostatní úvahy. Kdyby toto měl Adam na paměti, nebyl by vyhnán z Eden. Kdyby na to pamatovali Mojžíš s Aronem, asi by přešli Jordán. Kdyby toho dbal Saul, nebyl by zbaven svého trůnu. A když tak jdeme podle toku lidské historie, vidíme tento závažný princip ilustrován stále znovu. A můžeme být ujištěni, že to je princip stále a všeobecně důležitý.

Kapitola 3

A pamatujme si, že se nemáme pokoušet oslabovat tuto velkou zásadu úvahami, založenými na Božím předzvědění všeho, co se má stát, a všeho, co lidé v průběhu času učiní. Lidé tímto způsobem uvažují, ale je to osudný omyl. Co má Boží předzvědění společného s odpovědností člověka? Je člověk odpovědný nebo není? To je ta věc. Jestliže, jak jistě věříme, odpovědný je, pak ničemu nesmí být dovoleno rušit tuto odpovědnost. Člověk je povolán, aby poslechl jasná Boží slova. Není žádným způsobem odpovědný, aby věděl něco o Božích skrytých úmyslech a radách. Odpovědnost člověka spočívá na tom, co je zjevené, ne na tom, co je skryté. Co například věděl Adam o Božích věčných plánech a úmyslech, když byl postaven do zahrady Eden a bylo mu zakázáno, aby jedl ze stromu vědění dobrého a zlého? Bylo jeho přestoupení nějakým způsobem změněno úžasnou skutečností, že Bůh použil právě toho přestoupení, aby ukázal před zraky všeho inteligentního stvoření Svůj plán vykoupení skrze krev Beránka? Je jasné, že nikoli. Adam obdržel jasný příkaz, a tímto příkazem mělo být jeho jednání zcela ovládáno. On neposlechl a byl vyhnán z ráje do světa, který přibližně po šest tisíc let vykazoval hrozné důsledky jednoho jediného skutku neposlušnosti – skutku vzetí zakázaného ovoce.

Je pravda, buď Bůh veleben, že milost přišla do tohoto ubohého, do hříchu zapleteného světa a sklidila žeň, která nemohla být nikdy sklizena na polích stvoření, které nepadlo. Ale člověk byl souzen za své přestoupení. Byl vyhnán Boží rukou ve vládě a rozhodnutím té vlády byl přinucen jíst chléb v potu své tváře. „Cožkoli rozsíval by člověk [nezáleží na tom, kdo to je], to bude i žíti.“ (Gal. 6,7)

Zde máme zhuštěné vyhlášení zásady, která probíhá Slovem a je ilustrována na každé stránce historie Boží vlády. Vyžaduje naše velmi důsledné zvážení. Žel, je jí málo rozuměno. Dovolujeme svému myšlení, aby se dostalo pod vliv jednostranné, a proto falešné myšlenky o milosti, a výsledek toho je velmi škodlivý. Milost je jedna věc a vláda je druhá věc. Nesmějí být spolu nikdy směšovány. Rádi bychom vážně položili na srdce čtenáře tu závažnou skutečnost, že nejnádhernější ukázání Boží svrchované milosti nemůže nikdy bránit vážným rozhodnutím Jeho vlády.

Kapitola 3