5. Mojžíšova 2

ávěrečné řádky 1. kapitoly nám ukazují plačící lid před Hospodinem. – „A navrátivše se, plakali jste před Hospodinem, ale neuslyšel Hospodin hlasu vašeho a uší svých nenaklonil k vám. I zůstali jste v Kádes za mnohé dny, podle počtu dnů, v nichž jste tam byli.“ (5. Mojžíšova 1,45-46)

Kapitola 2

V jejich slzách nebylo více skutečnosti než v jejich slovech – jejich pláči nebylo už možné věřit, stejně jako jejich vyznání. Je možné, aby lid v Boží přítomnosti vyznával a vyléval slzy bez jakéhokoli skutečného pocitu o hříchu. To je velmi vážné. Ve skutečnosti to znamená posmívat se Bohu. Víme, buď za to vždy velebeno Jeho jméno, že skutečně zkroušené srdce je Jeho zalíbením. On u takového činí Svůj příbytek. „Oběti Boží duch zkroušený; srdcem zkroušeným a potřeným, Bože, nepohrdneš.“ (Žalm 51,19) Slzy, které vytékají z kajícího se srdce, jsou pro Boha mnohem vzácnější než dobytek na tisíci horách, protože dokazují, že tu je v srdci místo pro Něho. A to je to, co On ve Své nekonečné milosti hledá. Chce přebývat v našich srdcích a naplňovat nás hlubokou, nevýslovnou radostí ze Své vlastní velmi požehnané přítomnosti.

Ale Izraelovo vyznání a slzy v Kádes nebyly skutečné, a proto je Pán nemohl přijmout. Nejslabší volání zlomeného srdce vystupuje přímo k Božímu trůnu a je na ně ihned dána odpověď utišujícího, léčivého balzámu Jeho odpouštějící lásky. Avšak když slzy a vyznání jsou spojeny se svévolí a vzpourou, jsou nejen zcela bezcenné, ale jsou skutečnou urážkou božského Majestátu.

A tak se tedy lid musel obrátit zpět do pouště a chodit tam po čtyřicet let. Nic jiného nezbývalo. Nechtěli jít do země v prosté víře s Bohem, a On tam s nimi nechtěl jít v jejich svévoli a sebedůvěře. Museli proto prostě přijmout důsledky své neposlušnosti. Jestliže nechtěli vstoupit do země, museli padnout na poušti.

Jak vážné je toto všechno! A jak vážný je o tom komentář Ducha ve třetí kapitole Epištoly Židům! A jak závažné a působivé je použití toho na nás! Musíme ten oddíl citovat pro požehnání čtenáře: „Protože jak praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popuzení v den pokušení toho na poušti; kdež pokoušeli mne otcové vaši, zkusili mne, a viděli skutky mé po čtyřicet let. Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem a nepoznávají cest mých. Pročež přisáhl jsem v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé. Vizte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné, které by odstupovalo od Boha živého. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokud se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hříchu. Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme. Proto dokud se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popuzení. Nebo někteří slyševše, popouzeli ho, ale ne všichni, kteří vyšli z Egypta skrze Mojžíše. Na které se pak hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří hřešili, jejichž těla padla na poušti? A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteří byli neposlušní. A vidíme, že nemohli vjíti pro nevěru. Bojme se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás. Nebo i nám zvěstováno jest /dobré poselství/, jako i oněmno, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře těch, kteří slyšeli.“ (Židům 3,7-4,2)

Zde se učíme, stejně jako na všech stránkách inspirované knihy, že nevěra je ta věc, která zarmucuje Boží srdce a činí neúctu Jeho jménu. A nejen to, ale ona nás olupuje o požehnání, důstojnost a výsady, které uděluje nekonečná milost. Máme malou představu o tom, kolik v každém směru ztrácíme nevěrou svých srdcí. Stejně jako v případě Izraele byla před nimi země ve vší své úrodnosti a kráse, a jim bylo přikázáno, aby šli a ujali se jí, ale oni „nemohli vjíti pro nevěru“; tak je tomu s námi – neujímáme se plnosti požehnání, kterou před nás položila svrchovaná milost. Je nám otevřena sama pokladnice nebe, ale my si nedovedeme brát. Jsme chudí, slabí, prázdní a vyčerpaní ve chvíli, kdy bychom mohli být bohatí, silní, plní a plodní. Je nám požehnáno každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Kristu, ale jak mělké je to, co si přivlastňujeme! Jak slabé je naše uchopení! Jak chudé jsou naše myšlenky!

Kapitola 2

Pak také opět kdo může spočítat, jak mnoho svou nevěrou ztrácíme ve věci díla Pána v našem středu? V Evangeliu čteme o určitém místě, ve kterém náš velebený Pán nemohl učinit mnoho mocných skutků kvůli jejich nevěře. Nemá nám to co říci? Jsme Mu i my překážkou svou nevěrou? Snad nám někteří budou říkat, že Pán vykoná Své dílo bez ohledu na nás nebo na naši víru. On shromáždí ty Své a naplní počet Svých vyvolených i přes naši nevěru. Žádná moc země nebo pekla – lidí ani ďáblů – nemůže zabránit tomu, aby byly vykonány Jeho rady a úmysly. A pokud jde o Jeho dílo, to se neděje skrze naši moc nebo sílu, ale skrze Jeho Ducha. Lidské snahy jsou nadarmo a věc Páně nemůže být nikdy podpořena přirozeným úsilím.

Nuže, to vše je úplná pravda. Ale ponechává to zcela nedotčen inspirovaný výrok, citovaný výše: „I neučinil tu mnoho divů pro nevěru jejich.“ (Mat. 13,58) Neztratili ti lidé požehnání kvůli své nevěře? Nebyli překážkou, kvůli které nebylo učiněno mnoho dobrého? Musíme dát pozor, abychom nepoddávali své mysli neblahému vlivu zhoubného fatalismu. Ten, i když má určitou podobu pravdy, je zcela falešný, poněvadž popírá jakoukoli lidskou odpovědnost a ochromuje energii podle Boha v Kristově věci. Musíme mít na mysli, že Ten, jehož věčné rady stanovily konec, určil také prostředky. A jestliže my v hříšné nevěře svých srdcí a pod vlivem jednostranné pravdy založíme ruce a zanedbáme prostředky, dá nás On stranou a vykoná Své dílo skrze jiné ruce. On bude působit, buď za to velebeno Jeho svaté jméno, ale my ztratíme hodnost, výsadu a požehnání být Jeho nástroji.

Kapitola 2

Podívej se na působivý výjev ve druhé kapitole Marka. Velmi silně ilustruje tu velkou zásadu, kterou bychom si přáli vštípit všem, kdo snad čtou tyto řádky. Ukazuje moc víry ve spojení s konáním díla Pána. Kdyby ti čtyři muži, jejichž chování je zde ukázáno, se nechali ovlivnit škodlivým fatalismem, soudili by, že nemá smysl něco dělat – jestliže ten ochrnutý měl být uzdraven, pak bude uzdraven bez lidské námahy. Proč by se měli namáhat a lézt na střechu, odkrývat ji a spouštět nemocného člověka doprostřed před Ježíše? Jak dobré bylo pro ochrnutého muže i pro ně samé, že nejednali podle takového ubohého uvažování. Podívej se, jak působila jejich milá víra. – Osvěžila srdce Pána Ježíše. – Přivedla nemocného muže na místo uzdravení, odpuštění a požehání. – A dala příležitost k ukázání Boží moci, které přilákalo pozornost všech přítomných a vydalo svědectví o velké pravdě, že Bůh byl na zemi v Osobě Ježíše z Nazarétu, který uzdravoval nemoci a odpouštěl hříchy.

Mohlo by být doloženo mnoho jiných příkladů, ale není to třeba. Celé Písmo potvrzuje skutečnost, že nevěra brání našemu požehnání, brání naší užitečnosti, olupuje nás o vzácnou výsadu být Božími poctěnými nástroji ve vykonávání Jeho slavného díla a o spatřování konání Jeho ruky a Jeho Ducha v našem středu. Dále že víra přivádí moc a požehnání nejen pro nás samé, ale i pro druhé – že oslavuje i potěšuje Boha tím, že vyklízí podium od stvoření a dělá místo pro ukázání Boží moci. Krátce řečeno, není žádné omezení pro požehnání, z kterého bychom se mohli těšit z ruky našeho Boha, jestliže naše srdce budou více ovládána onou prostou vírou, která vždy spoléhá na Něho a kterou On vždy rád ctí. „Podle víry vaší staň se vám!“ (Matouš 9,29) Vzácná, duši povzbuzující slova! Kéž nás povzbudí, abychom více čerpali z těch nevyčerpatelných zdrojů, které máme v Bohu. On se raduje, když jsou užívány, buď za to vždy velebeno Jeho svaté jméno. „Otevři jen /široce/ ústa svá, a naplním je.“ (Žalm 81,11) Nikdy nemůžeme myslet, že je to příliš mnoho, co očekáváme od Boha vší milosti, který nám dal Svého jednorozeného Syna a s Ním nám dává všechny věci.

Kapitola 2

Ale Izraelité nedovedli důvěřovat Bohu, že je přivede do země. Domnívali se, že mohou jít ve své vlastní síle, a v důsledku toho byli svými nepřáteli zahnáni na útěk. Tak tomu musí být vždy. Domýšlivost a víra jsou dvě naprosto různé věci. Domýšlivost může končit jedině v porážce a neštěstí; víra v bezpečném a jistém vítězství.

„Potom obrátivše se, táhli jsme na tu poušť cestou k moři rudému, jakož mluvil Hospodin ke mně, a obcházeli jsme horu Seir za dlouhý čas.“ (5. Mojžíšova 2,1) V užití první osoby množného čísla spočívá velká mravní krása. Mojžíš se zcela spojuje s lidem. On a Jozue a Kálef, všichni se museli obrátit zpět do pouště ve společnosti nevěřícího shromáždění. To se v úsudku přirozenosti může zdát tvrdé. Ale jsme ujištěni, že to bylo dobré a užitečné. Na sklonění se před Boží vůlí spočívá vždy hluboké požehnání, i když nejsme vždy schopni vidět ono jak a proč, které s sebou věci nesou. Nečteme ani o jednom reptavém slovu od těchto poctěných Božích služebníků, když se museli na čtyřicet let obrátit zpět do pouště, i když byli zcela připraveni jít do země. Nikoli, oni se prostě obrátili. A to mohli dobře učinit, když Pán se také obrátil zpět. Jak mohli myslet na naříkání, když spatřili cestovní vůz Boha Izraele, jak míří zpět k poušti? Jistěže je Boží trpělivá milost a dlouhoshovívající milosrdenství mohly naučit přijmout s ochotnou myslí prodloužený pobyt na poušti a čekat na požehnanou chvíli vstupu do zaslíbené země.

Je to něco velkého, když se pokorně poddáváme pod Boží ruku. Můžeme si být jisti, že ze zkoušky sklidíme bohatou úrodu požehnání. Znamená to ve skutečnosti vzít na sebe Kristovo jho, které, jak On sám nás ujišťuje, je pravým tajemstvím pokoje: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým. Jho mé zajisté jest rozkošné a břímě mé lehké.“ (Mat. 11,28-30)

Co bylo tím jhem? Byla jím absolutní a úplná poddanost vůli Otce. To v dokonalosti vidíme v našem velebeníhodném Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. On mohl říci: „Jistě, Otče, /proto/že se tak líbilo před Tebou.“ To bylo pro Něho to hlavní: – „tak se líbilo před Tebou.“ To bylo rozhodující. Bylo Jeho svědectví zavrženo? Zdálo se Mu, že nadarmo pracoval a daremně a marně strávil Svou sílu? Co potom? „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země.“ (Mat. 11,25) Tak to bylo správné. Cokoli se líbilo Otci, líbilo se Jemu. Nikdy neměl nějakou myšlenku nebo přání, které by nebyly v dokonalém souladu s Boží vůlí. Proto se jako člověk vždy těšil naprostému pokoji. Odpočíval v božských radách a úmyslech. Proud jeho pokoje byl nezčeřen, a to od začátku až do konce.

Kapitola 2

To bylo Kristovo jho. A to je to, co On ve Své nekonečné milosti od nás chce, abychom na sebe vzali, a tak i my našli odpočinek pro své duše. Všimněme si slov „a naleznete odpočinutí“ a snažme se jim porozumět. Nesmíme zaměňovat „pokoj“, který On dává, s „pokojem“, který nalezneme. Když unavená, těžce obtížená duše přijde v prosté víře k Ježíšovi, On jí dá pokoj – úplný pokoj – pokoj, který plyne z plného ujištění, že všechno je vykonáno, hříchy jsou provždy odstraněny; dokonalá spravedlnost je vykonaná, zjevená a vlastněná; každá otázka je věčně vyřízena dle Boha; Bůh je oslaven, Satan umlčen, svědomí uklidněno.

Takový je pokoj, který Ježíš dává, když k Němu přijdeme. Ale potom musíme procházet výjevy a okolnostmi našeho denního života. Jsou zde zkoušky, těžkosti, cvičení, boje, zklamání a protivenství všeho druhu. Nic z toho se ani v nejmenší míře nemůže dotknout pokoje, který Ježíš dává; ale tyto věci se mohou velmi vážně dotknout odpočinku, který máme najít. Nezneklidňují svědomí, ale mohou velmi znepokojovat srdce. Mohou nás učinit velmi neklidnými, velmi podrážděnými, velmi netrpělivými. Chci například kázat v Glasgowě. Jsem tam ohlášen, a hle: jsem jako nemocný upoután na lůžko v Londýně. Neznepokojuje to mé svědomí, ale může to velmi znepokojit mé srdce. Mohu být zachvácen horečkou nepokoje a být hotov zvolat: Jak protivné! Jak hrozné zklamání! Co mám dělat? Je to hrozně nepříjemné!

A jak se zachovat v takovém případě? Jak má být uklidněno rozrušené srdce a ztišena zneklidněná mysl? Co potřebuji? Chci najít pokoj. Jak ho mám najít? Tím, že se skloním a vezmu na sebe Kristovo vzácné jho – to samé jho, které On sám vždy nesl ve dnech Svého těla – jho úplné poddanosti do Boží vůle. Potřebuji umět říci bez nejmenšího omezení – říci z hloubi svého srdce: „Tvá vůle, Pane, ať se stane!“ Potřebuji takový hluboký pocit o Jeho dokonalé lásce ke mně a o Jeho nekonečné moudrosti ve všem Jeho konání se mnou, že bych nechtěl, aby to bylo jinak, kdybych to mohl změnit. Ano, že bych nechtěl pohnout ani prstem, abych změnil své postavení nebo okolnosti, protože bych se cítil ujištěn o tom, že je pro mne mnohem lepší trpět nemocí v Londýně, než mluvit v Glasgowě.

V tom spočívá hluboké a vzácné tajemství odpočinku srdce, který je opakem neklidu. Je to prostá schopnost děkovat Bohu za všechno, ať už je to jakkoli proti naší vlastní mysli a naprosto to převrací naše vlastní plány. Není to pouhý souhlas s pravdou, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří podle uložení jeho povoláni jsou“ (Řím. 8,28). Je to pozitivní přesvědčení – skutečné uvědomění si božské skutečnosti, že věc, kterou Bůh určuje, je pro nás tou nejlepší věcí. Je to dokonalé spočinutí v lásce, moudrosti, moci a věrnosti Toho, jenž pro nás milostivě podnikl vše a vzal na sebe vše, co se nás týká, pro čas i pro věčnost. Víme, že láska vždy dělá pro svůj předmět to, co umí nejlepšího. Co to musí být, když Bůh dělá pro nás to nejlepší? Najde se srdce, které by nebylo uspokojeno tím nejlepším, co Bůh pro nás dělá, jestliže jen něco o Něm ví?

Kapitola 2

Ale dříve, než srdce může být uspokojeno Jeho vůlí, je nutné Ho znát. Eva v zahradě Eden, svedena hadem, začala být nespokojená s Boží vůlí. Chtěla něco, co Bůh zakázal, a ďábel se toho chopil, že to opatří. Myslela si, že ďábel pro ni může dělat lepší věci než Bůh. Myslela si, že zlepší svou situaci, když se vymkne z rukou Boha a svěří se rukám Satana. Odtud plyne, že žádné neobnovené srdce nemůže nikdy odpočinout v Boží vůli. Zkoumáme-li lidské srdce až na dno, podrobíme-li je věrnému rozboru, pak nenajdeme ani jednu myšlenku, která by byla v souladu s Boží vůlí – ani jednu jedinou. A i v případu pravého křesťana – Božího dítěte – to je možné jen proto, že je Boží milostí uschopněn umrtvit svou vlastní vůli, uznat se za mrtvého, chodit v Duchu, a tak moci nalézat radost v Boží vůli a za vše děkovat. Je to jedno z nejkrásnějších svědectví o novém narození, je-li někdo schopen bez jediného stínu zábrany říci ke každému jednání Boží ruky: „Buď vůle Tvá.“ – „Jistě /Ano/, Otče, /proto/ že se tak líbilo před Tebou.“ Je-li srdce v takovém stavu, Satan proti němu nic nezmůže. Je to veliká věc moci říci ďáblu a světu – říci jim ne slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou; ne pouze rty, ale v srdci a v životě: Jsem dokonale spokojen s Boží vůlí.

To je způsob, jak nalézt odpočinek. Dbejme na to, abychom mu porozuměli. Je to Boží lék na onen neklid, na onu nespokojenost ducha, nespokojenost s nám určeným údělem a okruhem působnosti, která tak smutně převládá na všech stranách. Je to dokonalý lék na těkavé ambice, které jsou tak krajně protivící se smýšlení a duchu Krista, ale tak naprosto charakteristické pro lidi tohoto světa.

Kéž bychom, milovaný čtenáři, se svatou pílí pěstovali onoho mírného a pokorného ducha, který má v Božích očích velkou cenu, který se ve všem sklání před Jeho požehnanou vůlí a dává zapravdu Jeho jednání, ať přijde cokoli. Tak bude náš pokoj plynout jako řeka a jméno našeho Pána Ježíše Krista bude oslaveno naším chozením, charakterem a jednáním.

Dříve než se odvrátíme od toho hluboce zajímavého a praktického předmětu, který nyní zaujímal naši pozornost, všimneme si, že jsou tři různé postoje, v nichž se může duše nacházet ve vztahu k Božímu jednání, totiž: poddanost, uspokojení se a radost. Je-li zlomena vůle, pak tu je poddání se. Je-li osvíceno chápání ohledně Božího předmětu, je tu upokojení se. A jsou-li náklonnosti zaujaty Bohem samým, je tu skutečná radost. Proto v desáté kapitole Lukáše čteme: „V tu hodinu rozveselil se v duchu Ježíš a řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevils je nemluvňátkům. Ovšem, Otče, neboť se tak líbilo před tebou.“ (verš 21) Náš chvályhodný Pán nalézal Svou dokonalou libost ve vší Boží vůli. Jeho pokrm a nápoj byly vykonávat tuto vůli za každou cenu. Ve službě i v utrpení, v životě i ve smrti. Nikdy neměl jinou pohnutku než Otcovu vůli. Mohl říci: „Co jest Jemu libého, to já činím vždycky.“ (Jan 8,29) Jeho nesrovnatelnému jménu buď věčná úcta ode všech!

Kapitola 2

Nyní budeme pokračovat v naší kapitole:

„Až mi řekl Hospodin takto: Dosti jste již obcházeli horu tuto, obraťte se k straně půlnoční.“ (5. Mojžíšova 2,2-3)

Slovo Pána určovalo vše. Stanovilo, jak dlouho měl lid zůstávat na každém místě, a se stejnou jasností vyznačovalo, kam mají dále zaměřit své kroky. Nikterak nepotřebovali plánovat nebo zařizovat svá hnutí. Bylo to v působnosti a moci Pána, aby vše pro ně stanovil. Jim náležela poslušnost. Není tu žádná zmínka o oblaku a trubce. Je to prostě Boží slovo a Izraelova poslušnost.

Jestliže srdce Božího dítěte je ve správném stavu, nemůže pro ně být nic vzácnějšího, než být vedeno ve všech svých hnutích Božím příkazem. Ušetří to mnoho úzkostí a zmatku. V případě Izraele, který měl procházet velkou a hroznou pouští, kde nebylo cesty, to bylo nevýslovným milosrdenstvím, když každý jejich pohyb, každý jejich krok, každé místo jejich pobytu byly nařízeny neomylným Vůdcem. Nebyla tu jakákoli potřeba, aby se znepokojovali ohledně svých cest, aby zjišťovali, jak dlouho mají na daném místě zůstat, anebo kam mají příště jít. Pán pro ně vše stanovil. Jim zbývalo prostě čekat na Jeho vedení a dělat to, co jim bylo řečeno.

Ano, čtenáři, zde byl ten důležitý bod – čekání a poslušný duch. Když to chybělo, byli nakloněni ke všelijakým otázkám, úvahám a vzpurným aktivitám. Kdyby Bůh řekl: „Dosti jste již obcházeli horu tuto,“ a Izrael by odpověděl: Nikoli, chceme obcházet ještě trochu déle, je nám tu dobře a nechceme žádnou změnu; – anebo kdyby Bůh řekl: „Obraťte se k straně půlnoční,“ a oni by odpověděli: Nikoli, velmi dáváme přednost cestě na východ, lehkomyslně by ztratili Boží přítomnost, a kdo by jim potom mohl pomoci anebo je živit? Na Boží přítomnost mohli spoléhat jen tehdy, když šli po cestě vyznačené Božím příkazem. Jestliže si zvolili svou vlastní cestu, pak tam pro ně nebylo nic než hlad, zpuštění a temnota. Proud vody z udeřené skály a nebeskou mannu bylo možné nalézt jen na cestě poslušnosti.

Kapitola 2

Nuže, my křesťané se z toho všeho máme naučit uzdravující, potřebné a cenné lekci. Je naší milou výsadou, že před sebou máme den za dnem cestu, vyznačenou božskou autoritou. O tom máme být velmi hluboce a úplně přesvědčeni. Nemáme dovolit, abychom o toto bohaté požehnání byli oloupeni zdánlivě správným uvažováním nevěry. Bůh slíbil, že nás povede, a Jeho zaslíbení je ano a amen. Je na nás, abychom si to zaslíbení přivlastnili v prosté jednoduchosti víry. Je tak pevné a skutečné a pravdivé, jak je jen Bůh může učinit. Nemůžeme ani na chvíli připustit, že Izrael v poušti na tom byl ve věci vedení lépe než Boží nebeský lid při jeho průchodu tímto světem. Jak Izrael poznal délku zastávek na své cestě? Skrze Boží slovo. Jsme na tom my hůře? Ta myšlenka buď vzdálena! Vždyť my na tom jsme mnohem lépe. Máme Slovo a Ducha Božího, aby nás vedli. Nám přísluší vysoká a svatá výsada chodit ve šlépějích Božího Syna.

Není to dokonalé vedení? Ano, díky Bohu, je. Slyšme, co nám říká náš velebeníhodný Pán Ježíš Kristus: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8,12) Všimněme si těchto slov: „Kdo mne následuje.“ On nám zanechal „příklad, abychom následovali v Jeho šlépějích“. To je živé vedení. Jak Ježíš chodil? Vždy a pouze dle přikázání Svého Otce. Skrze to jednal, jím se hýbal, bez něho nikdy nejednal, nepohyboval se, ani nemluvil.

A my jsme povoláni, abychom Ho následovali. A když tak činíme, máme ujištění Jeho vlastních slov, že nebudeme chodit v temnosti, ale budeme mít světlo života. Vzácná slova! – „světlo života“. Kdo může vyzkoumat jejich živé hlubiny? Kdo může náležitě ocenit jejich cenu? „Tma pomíjí a světlo to pravé již svítí.“ (1. J. 2,8) A na nás je, abychom chodili v plné záři světla, které svítí na cestě Božího Syna. Je tam nějaká nejistota, nějaká zmatenost, nějaký důvod k váhání? Je jasné, že nikoli. Jak by tu mohly být, jestliže následujeme Jeho? Je naprosto nemožné spojovat ty dvě myšlenky.

Kapitola 2

Ale budiž poznamenáno, že to v žádném případě není otázka toho, že bychom měli výslovný text Písma pro každé hnutí nebo každý čin. Nemohu například očekávat, že dostanu nějaký text Písma nebo hlas z nebe, který mi řekne, abych šel do Londýna nebo do Edinburghu, anebo jak dlouho tam mám zůstat, když půjdu. Jak tedy, může se někdo zeptat, mám vědět, kam mám jít nebo jak dlouho tam mám zůstat? Odpověď zní: Čekej na Boha s prostým okem a upřímným srdcem, a On učiní tvou cestu tak jasnou jako sluneční paprsek. To bylo, co dělal Ježíš. A jestliže následujeme Jeho, nebudeme chodit ve tmě. „Dám radu, oči své na tě obrátě.“ To je velmi vzácné zaslíbení. Ale abychom z něho měli užitek, musíme být blízko u Něho, abychom postřehli pohyb Jeho oka, a být v důvěrném vztahu s Ním, abychom rozuměli jeho významu.

Tak tomu je ve všech podrobnostech našeho denního života. Dalo by to odpověď na tisíc otázek a vyřešilo by to tisíc těžkostí, kdybychom jen čekali na Boží vedení a nikdy se nepokoušeli hýbat se bez něho. Jestliže jsem neobdržel světlo pro to, abych se hýbal, pak je mou jasnou povinností tiše stát. Nikdy bychom se neměli pohybovat v nejistotě. Často se nám stává, že se trápíme ohledně hýbání se nebo jednání, když Bůh by chtěl, abychom byli tiší a nedělali nic. Jdeme a ptáme se na to Boha, ale nedostáváme odpověď. Jdeme na radu k přátelům, ale ti nám nemohou pomoci, neboť je to zcela věc mezi naší duší a Pánem. Potom jsme ponořeni do pochybností a úzkosti. A proč? Jednoduše proto, že nemáme prosté oko, nenásledujeme Ježíše – „světlo světa“. Můžeme to stanovit jako pevnou zásadu, vzácný axiom v životě z Boha, že následujeme-li Ježíše, budeme mít světlo života. On to řekl, a to je pro víru dosti.

Proto se považujeme za naprosto oprávněné učinit závěr, že Ten, jenž vedl Svůj pozemský lid ve všech jeho cestách po poušti, může a chce vést Svůj nebeský lid nyní ve všech jeho pohybech a ve všech jeho cestách. Ale na druhé straně dbejme na to, abychom nebyli odhodláni dělat svou vlastní vůli, mít své vlastní cesty a provádět své vlastní plány. „Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteří rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevříti musíš, aby tobě neškodili.“ (Žalm 32,9) Budiž naším velkým úmyslem chodit ve šlépějích toho Požehnaného, jenž se nelíbil sám Sobě, ale vždy se pohyboval v proudu Boží vůle; nikdy nejednal bez božské autority. On, ačkoli sám je Bůh nade všemi, požehnaný na věky, přece když zaujal místo jako člověk na zemi, se naprosto vzdal Své vlastní vůle a nalézal Svůj pokrm a Svůj nápoj v činění vůle Svého Otce. Tak budou naše srdce a mysli udržovány v dokonalém pokoji. A my budeme uschopněni pohybovat se kupředu den za dnem pevnými a rozhodnými kroky po stezce, vyznačené pro nás naším božským a vždy přítomným Vůdcem. On nejen jako Bůh zná každý krok cesty, ale On jako člověk zde kráčel před námi a zanechal nám příklad, abychom následovali v Jeho stopách. Kéž Ho následujeme věrněji ve všech věcech skrze milostivou službu Ducha Svatého, který v nás přebývá.

Kapitola 2

Nyní musíme vést čtenářovu pozornost k předmětu velmi hlubokého významu, který zaujímá v Písmech Starého zákona velké místo a je působivě ilustrován v kapitole, kterou máme před sebou, totiž k Boží vládě nad světem a k Jeho obdivuhodnému nakládání s národy země. Je to velká a velmi důležitá skutečnost, kterou bychom vždy měli uchovávat před svou myslí, že Ten, kterého známe jako „Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista“ a našeho Boha a Otce, má skutečný, živý, osobní zájem na záležitostech národů – že bere na vědomí všechny jejich pohyby i jejich vzájemné chování.

Je pravda, že toto vše je v bezprostředním spojení s Izraelem a zemí Palestinou, jak čteme ve 32. kapitole naší knihy v osmém verši – oddílu, majícím zvláštní význam a velkou podmaňující moc: „Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedle počtu synů Izraelských.“ Izrael byl a ještě bude Božím zemským středem; a je to skutečnost nejhlubšího významu, že od samého začátku, jak vidíme v 1. Mojžíšově 10, Stvořitel a Vládce světa zformoval národy a ustanovil jejich hranice podle Své vlastní svrchované vůle. A to s přímým vztahem k Abrahamovu semeni a onomu pruhu země, který má vlastnit na základě věčné smlouvy, učiněné s jeho otci.

Ale ve druhé kapitole 5. Mojžíšovy knihy nalézáme Pána, jak ve Své věrnosti a spravedlnosti zasahuje, aby ochránil tři různé národy v užívání jejich národních práv, a to proti zásahům Svého vlastního vyvoleného lidu. Mojžíšovi říká: „A lidu přikaž, řka: Půjdete přes pomezí bratří svých synů Ezau, kteří bydlí v Seir. Ačkoli budou se vás báti, hleďte však pilně, abyste jich nedráždili; nebo nedám vám ze země jejich ani šlépěje nožné, proto že v dědictví Ezau dal jsem horu Seir. Pokrmů koupíte od nich za peníze, a jísti budete, i vody také ku pití za peníze od nich jednati budete.“ (5. Mojžíšova 2,4-6)

Izrael si mohl představovat, že nemá učinit nic jiného, než jen se ujmout země Edomitů; ale musel se naučit něčemu zcela jinému: musel být poučen, že Nejvyšší je Vládce mezi národy – že celá země náleží Jemu, a On ji rozděluje jednomu či druhému podle Své dobré libosti.

Toto je velmi vzácná skutečnost, kterou máme mít na mysli. Velká většina lidí na ni myslí jen málo. Císařové, králové, knížata, vládci, státníci na ni málo dbají. Zapomínají, že Bůh sám se zajímá o záležitosti národů – že On udílí království, krajiny a země tak, jak On to vidí správné. Někdy jednají, jako kdyby to bylo jen otázkou vojenských výbojů a jako kdyby Bůh neměl nic společného s otázkou národních hranic a vlastněním území. To je jejich velký omyl. Nerozumějí významu a síle této prosté věty: „V dědictví Ezau dal jsem horu Seir.“ Bůh se nikdy nechce v tomto ohledu vzdát Svých práv. Nechtěl dovolit Izraeli, aby se dotkl jediného kousku Ezauova vlastnictví. Museli, užijeme-li moderní výraz, v hotovosti zaplatit za vše, co potřebovali, a klidně jít svou cestou. Boží lid neměl ani pomyslet na nekritické zabíjení a na plenění.

Kapitola 2

A všimni si důvodu pro to vše: „Nebo Hospodin Bůh tvůj požehnal tobě při všeliké práci rukou tvých, a zná, že jdeš přes poušť velikou tuto; již čtyřicet let Hospodin Bůh tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku.“ (5. Mojžíšova 2,7) Mohli si proto klidně dovolit nechat Ezaua a ponechat jeho majetek nedotčený. Byli přízní obdařenými předměty něžné péče Pána. On věděl o každém kroku jejich únavné cesty pouští. On ve Své nekonečné dobrotě na Sebe vzal péči o všechny jejich potřeby. Chtěl jim dát zemi Kanán podle Svého zaslíbení Abrahamovi; ale táž ruka, která jim chtěla dát Kanán, dala horu Seir Ezauovi.

Totéž vidíme ve vztahu k Moábským a Ammonitským: „I řekl mi Hospodin: Neškoď Moábským, ani jich popouzej k boji, nebo nedám tobě v zemi jejich dědictví, poněvadž synům Lot dal jsem Ar v dědictví.“ (5. Mojžíšova 2,9) A opět: „A přiblížíš se k synům Ammon. Nesužuj jich a nepopouzej jich k boji, nebo nedám tobě v zemi synů Ammon dědictví, poněvadž synům Lotovým dal jsem ji k vladařství.“ (5. Mojžíšova 2,19)

Vlastnictví zde zmíněné bylo za starých časů v rukou obrů. Ale Božím úmyslem bylo dát jejich území dětem Ezaua a Lota, a proto tyto obry zahubil. Neboť kdo anebo co může stát v cestě Božím radám? „I ona také držána byla za zemi obrů; nebo obrové před tím bydlili v ní… Lid veliký a mnohý, a vysokého zrostu, jako Enakim. Ale zahladil je Hospodin před tváří jejich a vešli v dědictví jejich a bydlili na místě jejich. Jakož učinil synům Ezau bydlícím v Seir, pro něž vyhladil Horejské před tváří jejich, i vešli v dědictví jejich, a bydlili na místě jejich až do dnešního dne.“ (5. Mojžíšova 2,20-23)

Kapitola 2

Proto tedy nebylo Izraeli dovoleno, aby zasahoval do vlastnictví žádného z těchto tří národů: Edomitů, Ammonitských a Moábských. Ale hned v další větě vidíme v případě Amorejských zcela jinou věc: „Vstanouce, berte se a přejděte potok Arnon. Hleď, dal jsem v ruce tvé Seona, krále Ezebon Amorejského, a zemi jeho; začni jí vládnouti a bojuj válečně proti němu.“ (5. M. 2,24)

Velkou zásadou ve všech těchto různých instrukcích daných Izraeli je, že pro Jeho lid musí vše stanovit Boží slovo. Nebylo věcí Izraele, aby se ptal, proč mají ponechat vlastnictví Ezaua a Lota nedotčená a ujmout se země Seonovy. Měli prostě dělat to, co jim bylo řečeno. Bůh může dělat to, co se Mu líbí. Jeho oko sleduje celý výjev. Vše prohlíží. Lidé si mohou myslet, že opustil zemi, ale On ji neopustil, velebeno buď Jeho jméno. On je, jak nám to apoštol říká ve své řeči v Aténách, „Pán nebe i země“. A On „učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich.“ (Skutky 17,24.26) A dále: „Uložil den, v kterém souditi bude všechen svět [οικουμενην] v spravedlnosti skrze toho muže, kterého k tomu vystavil, slouže k víře všechněm vzkříšením jeho z mrtvých.“ (Skutky 17,31)

Zde máme velmi vážnou a důležitou pravdu, které by měli dobře dbát lidé všech postavení a každého stavu. Bůh je svrchovaný Vládce světa. Nikomu se nezodpovídá z toho, co dělá. Snižuje jednoho a vyvyšuje druhého. Království, trůny, vlády, všechno Mu je k dispozici. Jedná podle Své vlastní vůle, když řídí lidské záležitosti. Ale zároveň považuje lidi za odpovědné za jejich jednání v jejich různých postaveních, do kterých je Jeho prozřetelnost postavila. Vládce i ovládaný, král, místodržící, správní úředník, soudce – všechny třídy a všechny stupně lidí se budou dříve či později muset Bohu zodpovídat. Každý jednotlivě bude muset stát před Kristovou soudnou stolicí a mít před sebou celý svůj život od začátku až do konce. Každé konání, každé slovo, každá tajná myšlenka tam vyjde najevo s úžasnou zřetelností. Nebude možné se tam skrýt v davu. Slovo prohlašuje, že budou souzeni „podle skutků svých“ (Zj. 20,12). Tento soud bude zcela individuální a neomylně rozlišující. Slovem, bude to Boží soud, a proto absolutně dokonalý. Nic nebude pominuto. „Z každého slova prázdného, které mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný.“ (Mat. 12,36) Králové, místodržící a správní úředníci budou muset vydat počet z toho, jakým způsobem užívali moci, kterou byli pověřeni, a bohatství, které prošlo jejich rukama. Vznešení a bohatí, kteří strávili své bohatství a svůj čas v pošetilosti, marnosti, nádheře a sebeuspokojení, se budou muset zodpovídat za to vše před trůnem Syna člověka, jehož oči jsou jako plamen ohně a čtou člověka skrz naskrz; a Jeho nohy jsou jako mosaz, aby v nemilosrdném soudu drtily vše, co se protiví Bohu.

Kapitola 2

Nevěra se snad výsměšně zeptá: Jak mohou tyto věci být? Jak by mohly ty nesčetné miliony lidských bytostí najít místo před Kristovou soudnou stolicí? A jak tam může být čas na to, aby se tak podrobně do detailů procházela osobní historie každého člověka? Víra odpovídá: Bůh říká, že to tak bude, a to je rozhodující. Ohledně otázky „Jak?“ odpověď zní: Bůh! Nekonečnost! Věčnost! Uveď Boha, a všechny otázky jsou umlčeny a všechny nesnáze v momentě odstraněny. Ve skutečnosti je tou jedinou, vítězoslavnou odpovědí na všechny námitky nevěrců, pochybovačů, rozumářů a materialistů právě to jedno majestátní slovo: „Bůh!“

Zdůrazňujeme to čtenáři. Ne kvůli tomu, abychom mu umožnili odpovědět nevěrcům, ale pro klid a útěchu jeho vlastního srdce. Pokud se týká nevěrců, stále více jsme přesvědčeni o tom, že naší nejvyšší moudrostí je jednat podle slov Pána v Matouši 15,14: „Nechte jich.“ Je zcela bez užitku přít se s lidmi, kteří opovrhují Božím slovem a nemají jiný základ, na kterém by stavěli, než své vlastní tělesné uvažování. Ale na druhé straně považujeme za krajně důležité, aby srdce vždy se vší bezelstnou prostotou dítěte odpočívalo na pravdě Božího slova: „Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (4. M. 23,19)

Zde je sladké a posvěcené místo víry, klidný přístav, kde duše může najít útočiště před všemi protichůdnými proudy lidských myšlenek a citů. „Ale slovo Páně zůstává na věky. Toto pak jest to slovo, které zvěstováno jest vám.“ (1. Petra 1,25) Nic se nemůže dotknout Slova našeho Boha. Ono je navěky ustaveno v nebesích a vše, co potřebujeme, je mít ono Slovo skryto ve svém srdci jako své vlastnictví – poklad, který jsme obdrželi od Boha – živou studnici, kde můžeme vždy pít pro osvěžení a útěchu své duše. Potom náš pokoj poplyne jako řeka a naše stezka bude jako jasné světlo, které se rozmáhá a svítí až do pravého dne.

Kéž tomu, Pane, je tak se vším Tvým milovaným lidem v těchto dnech rozmáhající se nevěry. Kéž Tvé svaté Slovo je stále vzácnější našim srdcím. Kéž naše svědomí cítí jeho moc. Kéž jeho nebeské učení utváří náš charakter a ovládá naše jednání ve všech vztazích života, aby Tvé jméno bylo ve všem oslaveno.

Kapitola 2