5. Mojžíšova 1

„T

ato jsou slova, která mluvil Mojžíš ke všemu lidu Izraelskému před Jordánem na poušti, na rovinách^⁴ proti moři rudému, Fáran a Tofel a Lában a Hazerot a Dizahab. Jedenácte dní cesty jest od Oréb přes hory Seir až do Kádesbarne.“ (5. Mojžíšova 1,1-2)

Inspirovaný pisatel se snaží co nejpřesněji udat místo, ve kterém byla mluvena slova této knihy k lidu. Izrael ještě nepřekročil Jordán. Byli právě u něho naproti Rudému moři, kde před přibližně čtyřiceti lety byla tak slavně ukázána veliká Boží moc. Celkové postavení je popsáno s přesností, která ukazuje, jak se Bůh zajímal naprosto o vše, co se týkalo Jeho lidu. Zajímaly Ho jeho pohyby a všechny jeho cesty. Věrně zaznamenal všechna jejich táboření. Nebyla jediná s nimi spojená okolnost, byť jakkoli nevýznamná, která by byla pod úroveň Jeho milostivé pozornosti. Byl přítomen všemu. Jeho oko ustavičně spočívalo na onom shromáždění jako celku a na každém členu jednotlivě. Bděl nad nimi den za dnem, noc za nocí. Každá etapa jejich cesty byla pod Jeho bezprostředním a velmi milostivým dohledem. Nebylo nic, byť jakkoli malého, čeho by si On nechtěl všimnout, nic jakkoli velkého, co by přesahovalo Jeho moc.

Kapitola 1

Tak tomu bylo s Izraelem na poušti ve staré době, a tak tomu je s Církví nyní – s Církví jako celkem a s každým, kdo k ní patří, jednotlivě. Otcovo oko na nás ustavičně spočívá, Jeho věčné rámě je kolem nás a pod námi ve dne i v noci. „Neodvrací od spravedlivého očí svých.“ (Job 36,7) – Počítá vlasy naší hlavy a s nekonečnou dobrotivostí má zájem o každou věc, která se nás týká. – Má péči o všechny naše potřeby a všechny naše starosti. – Chce, abychom všechnu svou péči uvrhli na Něho v blahém ujištění, že On se o nás stará. – Velice milostivě nás zve, abychom na Něho uvalili každé své břímě, ať je velké nebo malé.

To vše je skutečně podivuhodné, plné hluboké útěchy, schopné uklidnit srdce, ať přijde cokoli. Otázka zní: Věříme tomu? Jsou naše srdce ovládána touto vzácnou pravdou? Věříme skutečně, že všemohoucí Stvořitel a Udržovatel všech věcí, jenž nese pilíře vesmíru, na Sebe milostivě vzal, aby nás nesl po celou cestu? Věříme pevně, že Ten, „který vládne nebem a zemí“ (1. M. 14.19), je naším Otcem, a že převzal péči o všechny naše potřeby od první až do poslední? Je celá naše mravní bytost pod přikazující mocí těchto slov inspirovaného apoštola: „On, který neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal, i kterak by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Řím. 8,32) Žel, že se musíme obávat, že jen málo známe moc těchto velkých a přece jednoduchých pravd. Mluvíme o nich, diskutujeme o nich, vyznáváme je, navenek s nimi souhlasíme; ale s tím se vším ve svém každodenním životě, v jednotlivostech své osobní historie ukazujeme, jak málo jsme si je osvojili. Kdybychom skutečně věřili, že náš Bůh se stará o všechny naše potřeby – kdybychom nalézali všechny své zdroje v Něm – kdyby On byl dokonalým zastíněním pro naše oči a místem odpočinku pro naše srdce, bylo by pak možné, abychom hleděli k ubohým potokům stvoření, které tak rychle vysychají a působí zklamání našim srdcím? Tomu nevěříme a neumíme věřit. Jedna věc je zastávat teorii života víry, a naprosto jiná věc je tímto životem žít. Ustavičně klameme sami sebe míněním, že žijeme životem víry, zatím co se ve skutečnosti opíráme o nějakou lidskou oporu, která dříve nebo později zcela jistě povolí.

Kapitola 1

Čtenáři, není tomu tak? Nejsme ustavičně nakloněni k tomu, abychom opouštěli pramen živých vod a kopali si děravé cisterny, které nemohou držet vodu? A přece mluvíme o tom, že žijeme vírou! Vyznáváme, že vzhlížíme jen k živému Bohu, aby naplnil naše potřeby, ať jsou jakékoli, zatím co ve skutečnosti sedíme vedle nějakého lidského pramene a odtud něco očekáváme. Je se co divit, jestliže jsme zklamáni? Jak by tomu mohlo být jinak? Náš Bůh nechce, abychom byli závislí na něčem nebo na někom kromě Něho. Na různých místech ve Svém Slově nám ukázal Svůj úsudek o charakteru a jistém výsledku spoléhání na stvoření. Vezmi si následující velice vážný oddíl z proroka Jeremiáše: „Zlořečený ten muž, který doufá v člověka, a který klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, který necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí.“ A všimni si rozdílu: „Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách a při potoku pouštějícímu kořeny své, který necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce.“ (Jeremiáš 17,5-8)

Zde máme před sebou božsky mocnou, jasnou a krásnou mluvou popsané obě stránky tohoto velmi závažného předmětu. Důvěra v člověka přináší jisté zlořečení. Může přinést jen vyprahlost a zklamání. Bůh, který je naprosto věrný, chce způsobit, aby každý lidský pramen vyschl – aby každá lidská opora selhala, abychom poznali naprostou pošetilost odvracení se od Něho. Jaký obraz by mohl být působivější než ten, který byl užit ve výše uvedeném oddílku: „vřes na pustině,“ – „vyprahlá místa na poušti“ – „slatinná země, v níž se nebydlí“. Takové jsou obrazy užité Duchem Svatým pro ilustraci vší pouhé závislosti na člověku – vší důvěry v člověka.

Kapitola 1

Ale co může být na druhé straně milejší a více osvěžující než obrazy, užité k vyjádření hluboké blaženosti prosté důvěry v Pána? – „Strom, štípený při vodách“, – „při potoku pouštějící kořeny své“, stále zelený list, nikdy nepřestávající ovoce. To je dokonale krásné! Tak tomu je s člověkem, který doufá v Pána a jehož nadějí je Pán. – Je vyživován těmi věčnými prameny, které plynou z Božího srdce. – Pije u Studnice, dávající zdarma život. – Nachází své zdroje v živém Bohu. – Může být „vedro“, ale on je necítí, – „rok suchý“, ale on se nestará. Deset tisíc lidských potoků může vyschnout, ale on to nepozoruje, protože na nich není závislý. Zůstává rozhodně u vždy prýštící Studnice. Nemůže nikdy mít nedostatek v žádné dobré věci. Žije vírou.

A zde, když mluvíme o životě víry – o tom nejpožehnanějším životě, chtějme jasně rozumět, co on je, a pečlivě dávat pozor, abychom jím žili. Někdy slyšíme o tomto životě mluvit způsobem, který v žádném případě není rozumný. Nezřídka je používán na pouhou záležitost důvěry v Boha o-hledně pokrmu a oděvu. Jsou vybrány některé osoby, které zrovna nemají viditelný zdroj časných potřeb – nemají stálý příjem – nemají majetek jakéhokoli druhu, a říká se o nich, že „žijí vírou“. Jako kdyby ten vzácný a slavný život neměl žádnou vyšší sféru nebo širší dosah, než jsou časné věci – pouhé opatřování našich tělesných potřeb.

Nuže, musíme velmi protestovat proti tomuto velmi nedůstojnému pohledu na život víry. Omezuje jeho sféru a snižuje jeho rozsah způsobem naprosto nepřípustným pro každého, kdo rozumí něčemu z jeho svatých a vzácných tajemství. Můžeme byť na okamžik připustit, že křesťan, který má pevný příjem nějakého druhu, má být zbaven výsady žít vírou? Anebo dále: Máme dovolit, aby tento život byl omezován a snižován na pouhou věc důvěřování Bohu pro uspokojování našich tělesných potřeb? Nejde výše než k pokrmu a oděvu? Nepodává vznešenější myšlenku o Bohu, než že nás nechce nechat vyhladovět nebo chodit nahé?

Buď vzdálena taková nehodná myšlenka! S životem víry se nesmí takto nakládat. Nemůžeme dovolit, aby byl takto hrubě zneucťován nebo aby byla činěna taková závažná křivda těm, kteří jsou povoláni, aby jej žili. Jaký je význam, chtěli bychom se ptát, těch nemnohých, ale závažných slov: „Spravedlivý z víry živ bude?“ – Nejprve se vyskytují v Abakukovi 2. – Jsou apoštolem citována v Římanům 1,17, kde mistrovskou rukou klade pevné základy křesťanství. – Cituje je opět v Galatským 3,11, kde s velkou úzkostí volá tato zmámená shromáždění zpět k oněm pevným základům, které ona ve své pošetilosti opouštěla. – A konečně v Epištole Židům 10,38 varuje své bratry před nebezpečím odvrhování jejich důvěry a vzdávání závodu.

Kapitola 1

Z toho všeho můžeme jistě vidět nesmírnou důležitost a praktickou cenu této krátké, ale daleko sahající věty: „Spravedlivý z víry živ bude.“ Ale na koho se vztahuje? Je jen pro několik služebníků Pána tu a tam, kteří zrovna nemají pevný příjem? Takovou myšlenku zcela zavrhujeme. Slova se vztahují na všechny z Pánova lidu. Je to vysoká a šťastná výsada všech, kteří spadají pod název – ten požehnaný název: „Spravedlivý“. Považujeme za velmi vážnou chybu, omezovat ji jakýmkoli způsobem. Mravní účinek takového omezení je velmi škodlivý. Dává nenáležitou přednost jedné oblasti života víry, kterou, pokud je přípustné nějaké rozlišování, bychom měli považovat za tu nejnižší. Ale ve skutečnosti by tu nemělo být žádné rozlišování. Život víry je jeden. Víra je velký princip života z Boha od začátku až do konce. – Vírou jsme ospravedlněni – vírou žijeme – vírou stojíme a vírou chodíme. Od začátku křesťanského běhu až do konce je vše skrze víru.

Proto je to vážná chyba, vydělují-li se určité osoby, které důvěřují Pánu vzhledem k časným potřebám, a říká se o nich, že žijí vírou, jako kdyby to činily ony samotné. A nejen to, ale takové osoby jsou Boží Církvi představovány jako něco obdivuhodného. A velké množství křesťanů je zaváděno do naprostého omylu ohledně skutečného charakteru a sféry života víry, a tak ve svém vnitřním životě vážně trpí.

Nechť tedy křesťanský čtenář, ať je kdokoli anebo v jakémkoli postavení, jasně rozumí tomu, že je jeho šťastnou výsadou, aby žil život víry ve vší hloubce a plnosti tohoto slova. Svou mírou si smí přivlastnit apoštolova slova a říci: „Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který mne miloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2,20 – přel.) Nechť ho nic nepřipraví o tuto vysokou a svatou výsadu, která náleží každému členu domácnosti víry. Žel, že chybujeme. Naše víra je slabá, když by měla být silná, smělá a mocná. Bůh má zalíbení ve smělé víře. Jestliže budeme studovat Evangelia, uvidíme, že nic neosvěžilo a nebylo takovým zalíbením pro srdce Krista, jako vzácná, smělá víra – víra, která Mu rozuměla a na Něho spolehla. Pohleď například na tu syrofenitskou ženu v Marku 7 a na setníka v Lukáši 7.

Je pravda, že se mohl setkávat a jednat se slabou vírou – i s velmi slabou. Na slova: „Chceš-li“, mohl odpovědět: „Chci.“ Na pochybnosti: „Můžeš-li co“, odvětil: „Můžeš-li tomu věřiti; všechno je možné věřícímu.“ Nejslabší pohled, nejjemnější dotek obdržely s jistotou milostivou odpověď. Ale Spasitelovo srdce bylo uspokojeno a Jeho duch byl osvěžen, když mohl říci: „Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jak chceš;“ a opět: „Ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.“ (Mat. 8,10; 15,28)

Kapitola 1

Pamatujme na to. Můžeme si být jisti, že to je stejné jako tehdy, když náš velebený Pán byl zde mezi lidmi. Je rád, když Mu důvěřujeme, počítáme-li s Ním a čerpáme od Něho. Nikdy nemůžeme jít příliš daleko, počítáme-li s láskou Jeho srdce nebo se sílou Jeho ruky. – Pro Něho není nic příliš malé, nic příliš velké. – On má všechnu moc v nebi i na zemi. – On je Hlavou nade všemi věcmi a Hlavou Církve. – On udržuje vesmír, udržuje vše slovem Své moci. Filozofové mluví o silách a přírodních zákonech; křesťan se zalíbením myslí na Krista, Jeho ruku, Jeho Slovo, Jeho velkou moc. Skrze Něho byly všechny věci stvořeny a skrze Něho všechny věci trvají.

A potom Jeho láska! Jaký odpočinek, jaká radost vědět a mít na paměti, že všemohoucí Stvořitel a Udržovatel vesmíru věčně miluje naši duši! Že nás dokonale miluje, že Jeho oko je stále na nás upřeno, Jeho srdce směřuje k nám. On si vzal na starost všechny naše potřeby, ať jsou jakéhokoli druhu – ať tělesné, duševní nebo duchovní! Není jediná věc v celé oblasti našich potřeb, která pro nás není uložena v Kristu. On je nebeská pokladnice – Boží zásobárna, a to vše pro nás.

Proč bychom se tedy měli kdy obracet k někomu jinému? Proč bychom kdy měli přímo nebo nepřímo sdělovat své potřeby nějakému ubohému smrtelníkovi, jako jsme my? Proč nejít přímo k Ježíšovi? – Potřebujeme soucit? Kdo s námi může mít takový soucit jako náš nejmilostivější Nejvyšší kněz, který může „soucítit v našich slabostech“? – Potřebujeme pomoc jakéhokoli druhu? Kdo nám může pomoci tak jako náš všemohoucí Přítel, vlastník nezměrných bohatství? – Potřebujeme vedení rádce? Kdo nám může lépe poradit než ten Požehnaný, který je Boží moudrost sama a který je nám od Boha učiněn moudrostí? Ó nezraňujme Jeho milující srdce a nezneucťujme Jeho slavné jméno tím, že se od Něho odvracíme pryč. Chtějme žárlivě bdít nad tendencí, která nám je tak přirozená, abychom se těšili lidskými nadějemi, důvěrou ve stvořeného člověka a zemskými očekáváními. Zůstávejme pevně u Zdroje a nikdy nebudeme muset naříkat, že chybí voda. Slovem, chtějme žít vírou, a tak oslavovat Boha v našich dnech a uprostřed svých současníků.

Nyní budeme pokračovat v naší kapitole, a když tak činíme, chtěli bychom čtenářovu pozornost vést ke 2. verši. Je to jistě velmi pozoruhodná vsuvka: „Jedenácte dní cesty jest od Oréb přes hory Seir až do Kádesbarne.“ Jedenáct dní! A přece jim to zabralo čtyřicet let! Jak je to možné? Žel, nemusíme jít pro odpověď daleko. Vždyť se to tak velmi podobá nám. Jak pomalu se dostáváme my kupředu! Kolik zákrut a obratů! Jak často musíme jít nazpět a jít tímtéž územím znovu a znovu! Jak pomalí jsme cestovatelé, protože jsme tak pomalí žáci. Možná že jsme nakloněni se divit, jak mohl Izrael potřebovat čtyřicet let na to, aby vykonal cestu jedenácti dnů. Ale mnohem oprávněněji se můžeme divit sobě samým. My, podobně jako oni, jsme zadržováni svou nevěrou a pomalostí srdce. Ale pro nás to je mnohem méně omluvitelné než pro ně, poněvadž naše výsady jsou o tolik větší.

Kapitola 1

Někteří z nás máme mnoho důvodů stydět se za čas, který jsme strávili nad svými lekcemi. Slova požehnaného apoštola se na nás hodí až příliš důrazně: „Nebo měvše býti v tak dlouhém času mistři, opět potřebujete učeni býti prvním počátkům výmluvností Božích, a učiněni jste mléka potřebující, a ne pokrmu hrubšího.“ (Židům 5,12) Náš Bůh je věrný a moudrý, stejně jako milostivý a trpělivý Učitel. Nedovolí, abychom své lekce přešli zběžně. Někdy si možná myslíme, že jsme lekci zvládli, a pokoušíme se přejít k další. Ale náš moudrý Učitel to ví lépe a vidí potřebu hlubší orby. Nechce, abychom byli pouhými teoretiky nebo nedouky; jestliže je to zapotřebí, bude nás rok za rokem držet u našich stupnic, dokud se nenaučíme zpívat.

Nuže, zatím co je pro nás velmi pokořující naše pomalost v učení, je to od Něho velmi milostivé, že si s námi dává takovou práci, aby nás upevnil. Máme Mu co děkovat za Jeho způsob výuky, jakož i za vše ostatní – za obdivuhodnou trpělivost, s níž si s námi sedá k jedné a téže lekci znovu a znovu, abychom se jí důkladně naučili.^⁵

„Stalo se pak čtyřicátého léta, jedenáctého měsíce, v první den téhož měsíce, že mluvil Mojžíš synům Izraelským všecky věci, které jemu byl přikázal Hospodin oznámiti jim.“ (5. Mojžíšova 1,3) Těchto několik málo slov obsahuje mnoho závažných naučení pro každého Božího služebníka – pro všechny, kdo jsou povoláni, aby sloužili Slovem a učením. Mojžíš vydal lidu pouze to, co sám přijal od Boha – nic více a nic méně. Přivedl je do přímého styku s živým Slovem Pána. To je velký princip služby za všech dob. Nic jiného nemá skutečnou hodnotu. Boží slovo je ta jediná věc, která obstojí. Je v něm božská moc a autorita. Všechna pouhá lidská učení, jakkoli mohou být zajímavá – jakkoli někdy přitažlivá, pominou a ponechají duši bez jakéhokoli základu, na kterém by mohla spočinout.

Kapitola 1

Proto by všichni, kdo slouží v Božím shromáždění, měli vážně a žárlivě pečovat o to, aby kázali Slovo ve vší jeho čistotě, ve vší jeho jednoduchosti; aby je dávali lidem tak, jak je dostávají od Boha; aby je přinášeli přímo skutečnou řečí Svatého písma. Tak bude jejich služba s živou mocí mluvit k srdcím a svědomím jejich posluchačů. Bude pomocí Slova spojovat duši s Bohem samým a udělovat hloubku a důkladnost, což lidské učení nikdy nemůže způsobit.

Pohleďte na požehnaného apoštola Pavla. Slyšte, jak se sám vyjadřuje o tomto závažném předmětu: „I já přišed k vám, bratří, nepřišel jsem s důstojností řeči nebo moudrostí, zvěstuje vám svědectví Boží. Nebo tak jsem usoudil, nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. A byl jsem já u vás v mdlobě a v bázni i v strachu mnohém. A řeč má a kázání mé nebylo v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázání Ducha a moci.“ A co bylo důvodem všech jeho obav a třesení? „Aby víra vaše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží.“ (1. Korintským 2,1-5)

Kapitola 1

Tento věrný a upřímný služebník Krista se jen snažil přivést duše svých posluchačů do přímého osobního spojení s Bohem samým. Nesnažil se je spojovat s Pavlem. „Kdo tedy jest Pavel, kdo Apollo, než služebníci, skrze něž jste uvěřili?“ (1. Kor. 3,5) Každá nesprávná služba má za svůj předmět připoutání duší k sobě. Tak je vyvyšován služebník, Bůh je vylučován a duše je ponechávána bez božského základu, na kterém by mohla spočinout. Pravá služba, jak ji vidíme u Pavla a u Mojžíše, má naopak za svůj požehnaný předmět připoutání duše k Bohu. Tak má služebník své pravé místo – prostě je nástroj, Bůh je vyvýšen a duše je upevněna na bezpečném základu, který se nikdy nemůže pohnout.

Ale poslechněme si od našeho apoštola trochu více o tomto velmi závažném předmětu: „Připomínám pak vám, bratři, evangelium, které jsem zvěstoval vám, které jste i přijali, v němž i stojíte, skrze které (jestliže, kterak jsem vám kázal, v paměti máte) i spasení berete, leč byste nadarmo uvěřili. Vydal jsem zajisté vám nejpředněji, co jsem i vzal,“ – nic více a nic méně, nic jiného – „že Kristus umřel za hříchy naše podle písem. A že jest pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne podle písem.“ (1. Korintským 15,1-4)

To je neobyčejně krásné. Vyžaduje to pečlivé zvažování ode všech, kteří chtějí být věrnými a účinnými služebníky Krista. Apoštol se snažil, aby dovoloval téci čistému proudu z jeho živého zdroje – z Božího srdce, do duší Korintských. Cítil, že nic jiného nemá jakoukoli cenu. Kdyby je chtěl vázat na sebe, bídně by zneuctil svého Mistra, jim by učinil vážnou křivdu a sám by zcela jistě utrpěl ztrátu v den Krista.

Ale nikoli, Pavel to činil lépe. Za nic na světě nechtěl kohokoli vést k tomu, aby stavěl na něm. Slyšme, co říká svým milovaným Tesalonickým: „Proto i my díky činíme Bohu bez přestání, že přijavše slovo Boží, které jste slyšeli od nás, přijali jste ne jako slovo lidské, ale (jakož v pravdě jest) jako slovo Boží, který i dílo své působí ve vás věřících.“ (1. Tesalonickým 2,13)

Cítíme se vážně odpovědnými za to, abychom tento závažný a důležitý bod doporučili k důkladnému zvážení Boží Církvi. Kdyby všichni, kteří si říkají služebníci Krista, následovali příkladu Mojžíše a Pavla ve vztahu k věci, kterou máme nyní před sebou, byli bychom svědky zcela jiného stavu věcí ve vyznávající církvi. Ale jasná a vážná skutečnost je, že Boží Církev, podobně jako Izrael za staré doby, se zcela odchýlila od autority Jeho Slova. Obraťte se, kam chcete, a najdete konané a vyučované věci, které nemají žádný základ v Písmu. Věci, které jsou v přímém odporu k myšlenkám Krista, jsou nejen trpěné, ale jsou schvalované a neústupně hájené. Jestliže se zeptáte na božskou autoritu pro to či ono nebo pro nějaké ustanovení či praxi, bude vám řečeno, že Kristus nám nedal směrnice týkající se správy církve. Že ve všech otázkách organizace, duchovních řádů a liturgických služeb nám ponechal volnost, abychom jednali podle svého svědomí, soudu nebo náboženského cítění. Že je prostě absurdní žádat si: „Takto praví Pán“ pro všechny detaily spojené s našimi náboženskými zařízeními. Je tu prý ponechán široký volný okraj, který má být vyplněn podle našich národních zvyků a zvláštních zvyklostí myšlení. Má se za to, že vyznávající křesťané mají naprostou volnost k tomu, aby se formovali do takzvaných církví, aby si volili vlastní formu správy, aby dělali svá vlastní opatření a ustanovovali své vlastní držitele úřadů.

Kapitola 1

Nuže, otázka, kterou křesťanský čtenář musí zvážit, zní: „Je tomu tak?“ Je možné, že by náš Pán, Kristus, ponechal Svoji Církev bez vedení ve věcech tak důležitých a závažných? Je možné, že by Boží Církev na tom byla ve věcech naučení a autority hůře než Izrael? V našich studiích Druhé, Třetí a Čtvrté knihy Mojžíšovy jsme viděli (neboť kdo by to mohl nevidět?) obdivuhodnou námahu, kterou si Pán dal, aby vyučil Svůj lid ohledně těch největších podrobností spojených s jeho veřejnou bohoslužbou a osobním životem. Ve věci stánku, chrámu, kněžství, obřadů, různých svátků a obětí, opakujících se slavností, měsíců, dnů až i hodin, vše bylo nařízeno a upraveno s božskou přesností. Nic nebylo ponecháno, aby si to člověk zařídil po svém. Lidská moudrost, úsudek, rozum, svědomí – nemají v té věci co dělat. Kdyby to bylo ponecháno na člověku, jak bychom kdy mohli mít ten obdivuhodný, hluboký a dalekosáhlý předobrazný systém, který před nás postavilo Mojžíšovo pero? Kdyby Izraeli bylo dovoleno dělat to, co je – jak by nás někteří rádi přesvědčili – dovoleno Církvi, jaký zmatek, jaké spory, jaké rozdělení, kolik nekonečných sekt a stran by bylo nevyhnutelným výsledkem!

Ale tak tomu nebylo. Boží slovo stanovilo vše. „Mojžíš mluvil… všecky věci, které jemu byl přikázal Hospodin oznámiti jim.“ Tato velká a vlivná věta byla připojena ke všemu, co Izrael měl dělat, a ke všemu, co dělat neměl. Jejich národní instituce a jejich domácí zvyky – jejich veřejný a jejich soukromý život, vše přicházelo pod přikazující autoritu slov: „Takto praví Hospodin.“ Nebyla tu příležitost pro žádného člena shromáždění, aby řekl: Já to tak nevidím – s tím se nemohu ztotožnit – s tím nesouhlasím. Taková řeč by byla jen považována za svévoli. Stejně tak by mohl říci: Nemohu souhlasit s Hospodinem. A proč? Prostě proto, že Boží slovo mluvilo o všem, a to rovněž s jasností a jednoduchostí, které nenechávaly žádný prostor pro nějakou lidskou diskusi. Po celou dobu mojžíšovské domácnosti nebyl ponechán prázdný okraj ani šíře vlasu, na který by se mohl napsat názor nebo soud člověka. Nenáleželo člověku, aby přidával něco, byť váhy pouhého peříčka, k tomu rozsáhlému systému předobrazů a stínů, který byl plánován božskou myslí a vyjádřen řečí tak jasnou a obsažnou, že vše, co Izrael měl činit, bylo: poslouchat – nikoli přít se, rozumovat, diskutovat, ale: poslouchat.

Kapitola 1

Žel, jak víme, Izrael selhal. Činili svou vlastní vůli, dali se svými cestami, činili, „jeden každý, což se mu za dobré vidělo“ (Soudců 17,6). Odvrátili se od Božího slova a následovali představy a smyšlenky svého vlastního zlého srdce. Přivedli tím na sebe Boží hněv a rozhořčení, pod kterým trpí až do tohoto dne, a ještě budou trpět v soužení, nemajícím srovnání.

Ale to vše ponechává nedotčený ten bod, u kterého jsme právě prodlévali. Izrael měl Boží výroky, a tyto výroky byly božsky postačitelné pro jejich vedení ve všem. Nebylo tam ponecháno místo pro přikázání a učení lidí. Slovo Pána se postaralo o každou možnou potřebu, a to slovo bylo tak jasné, že činilo lidský komentář zbytečným.

Je na tom Boží Církev ohledně vedení a autority hůře než Izrael za staré doby? Je křesťanům ponecháno, aby se sami zařizovali ohledně klanění a služby Bohu? Jsou tu nějaké otázky otevřené pro lidskou diskusi? Je Boží slovo dostačující, anebo není? Ponechalo něco, oč by se nepostaralo? Pečlivě naslouchejme následujícímu mocnému svědectví: „Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté a užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl dokonalý [αρτιος], důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2. Timoteovi 3,16.17 – přel.)

To je naprosto rozhodující. Svaté písmo obsahuje všechno, co Boží člověk vůbec může potřebovat, aby ho učinilo dokonalým, aby ho zcela vystrojilo pro všechno, co může být nazváno „dobrým skutkem“. A jestliže toto je pravda o Božím člověku jako jednotlivci, je to rovněž pravda o Boží Církvi kolektivně. Písmo je dostatečné pro všechno a pro všechny. Díky Bohu, že tomu tak je! Jaká velká milost to je, že máme jako průvodce Boží knihu! Kdyby tomu tak nebylo, co bychom mohli dělat? Kam bychom se obrátili? Co by se z nás stalo? Kdybychom byli ponecháni lidským tradicím a lidským opatřením v Božích věcech, jaké by tu bylo beznadějné zmatení! Jaké protichůdné názory! Jaké sporné úsudky! A to všechno zcela nutně, poněvadž by každý člověk měl právo přednést svůj názor a nabídnout svůj plán.

Kapitola 1

Možná že nám bude řečeno, že máme sekty, strany, kréda a myšlenkové školy v nespočetném množství, i když máme Svaté písmo. Ale proč to je? Prostě proto, že odmítáme poddat celou svou mravní bytost autoritě Svatého písma. To je podstata tajemství té věci – pravý zdroj všech sekt a stran, které jsou hanbou a zármutkem Boží Církve.

Je zbytečné, aby nám lidé říkali, že tyto věci jsou samy o sobě dobré – že jsou oprávněným ovocem svobodného přemýšlení a osobního úsudku, které tvoří vlastní chloubu a slávu protestantského křesťanství. Ani na chvíli nevěříme tomu, že taková obhajoba obstojí před soudnou stolicí Krista. Naopak věříme, že tato vychvalovaná svoboda myšlení a nezávislost úsudku jsou v přímém protikladu k duchu hluboké a uctivé poslušnosti, kterou jsme povinni našemu velebeníhodnému Pánu a Mistru. Jaké právo má služebník, aby uplatňoval svůj osobní úsudek tváří v tvář jasně vyjádřené vůli svého pána? Vůbec žádné. Povinností služebníka je prostě poslouchat – ne rozumovat nebo se dotazovat, ale činit to, co mu je řečeno. Jako služebník zklamává právě tou mírou, jak uplatňuje svůj vlastní soukromý úsudek. Nejmilejší mravní rys v charakteru služebníka je bezpodmínečná, oddaná a naprostá poslušnost. Tím jedním velkým předmětem služebníka je konání vůle jeho pána.

Toto vše je plně schvalováno v lidských záležitostech, ale v Božích věcech si lidé myslí, že jsou oprávněni jednat podle svého soukromého úsudku. To je osudný omyl. Bůh nám dal Své Slovo, a to Slovo je tak jasné, že putující lidé, ačkoli jsou pošetilí, nemusí bloudit. Proto tedy kdybychom všichni byli vedeni tím Slovem, – kdybychom se všichni skláněli v duchu nepochybující poslušnosti před jeho božskou autoritou, nemohly by tu být protichůdné názory a sobě se protivící sekty. Je zcela nemožné, aby hlas Svatého písma mohl učit protichůdná učení. Není možné, aby jednoho člověka učilo episkopátu, jiného presbyteriánství a ještě jiného nezávislosti. Není možné, aby poskytovalo základ proti sobě jdoucím myšlenkovým školám. Bylo by skutečnou urážkou učiněnou Boží knize, kdyby se někdo pokoušel připisovat jí všechno to smutné zmatení ve vyznávající církvi. Každá zbožná mysl musí s ošklivostí ucouvnout před takovou bezbožnou myšlenkou. Písmo si nemůže protiřečit, a proto jestliže dva lidé nebo deset tisíc lidí jsou výlučně vyučováni Písmem, budou myslet stejně.

Slyšte, co požehnaný apoštol říká církvi v Korintu – co říká nám: „Prosím pak vás, bratři, skrze jméno Pána našeho Ježíše Krista,“ – (všimni si velké mravní síly této výzvy) – „abyste jednostejně mluvili všichni a aby nebylo mezi vámi roztržek, ale abyste byli dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku.“ (1. Kor. 1,10)

Kapitola 1

Otázka zní: Jak by měl být tento velmi požehnaný výsledek dosažen? Tím, že každý používal právo mít svůj vlastní úsudek? Žel, že to právě byla ta věc, která způsobila všechna rozdělení a spory ve shromáždění v Korintu a vyvolala ostré pokárání od Ducha Svatého. Tito ubozí Korintští si mysleli, že mají právo myslet a soudit a vybírat si pro sebe. A co bylo výsledkem? „Nebo oznámeno jest mi o vás, bratři moji, od domácích Chloe, že by mezi vámi byly různice. Míním pak toto, že jeden každý z vás říká: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův, já pak Kristův. Rozdělen-li jest Kristus?“ (1. Kor. 1,11-13)

Zde máme osobní úsudek a jeho smutné ovoce – jeho nutné ovoce. Každý člověk má stejné právo myslet sám pro sebe jako druhý. A žádný člověk nemá jakékoli právo vnucovat svůj názor svému bližnímu. V čem tedy spočívá lék? V tom, že odvrhneme své osobní soudy a uctivě se poddáme nejvyšší a absolutní autoritě Svatého písma. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohl apoštol prosit Korintské, aby „jednostejně mluvili všichni a aby nebylo mezi vámi roztržek,“ a „ byli dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku“? Kdo měl předepsat to „jednostejné“, co všichni měli „mluvit“? V čím „smýšlení“ měli být všichni „dokonale spojeni“? Měl některý člen shromáždění, byť byl jakkoli obdařený nebo inteligentní, nějaký stín práva předepisovat, co jeho bratři mají mluvit, myslet nebo usuzovat? Zcela jistě ne. Byla tu jedna absolutní, Boží autorita, jíž všichni byli povinni, nebo spíše měli tu výsadu, se poddat. Lidské názory, osobní úsudek člověka, jeho svědomí, jeho rozum – všechny tyto věci se hodí pro to, pro co mají cenu; a zcela jistě jsou naprosto bezcenné jako autorita. Boží slovo je ta jediná autorita. A jsme-li všichni ovládáni jí, budeme „jednostejně mluvit všichni“ a „nebude mezi námi roztržek“, ale budeme „dokonale spojeni v tomtéž smýšlení a v tomtéž úsudku“.

Kapitola 1

Jaký milý stav! Ale žel, není to současný stav Boží Církve, a proto je dokonale jasné, že nejsme všichni ovládáni tou jednou nejvyšší, absolutní a pro vše dostačující autoritou – hlasem Svatého písma. Tím nejpožehnanějším hlasem, který nikdy nemůže vydat jediný falešný tón – hlasem vždy božsky libým pro obřezané ucho.

Zde je kořen celé záležitosti. Církev se odchýlila od Kristovy autority, jak je vyjádřena v Jeho Slovu. Dokud toto nebude před našimi zraky, je jen ztrátou času diskutovat o nárocích proti sobě stojících systémů, ať církevních nebo teologických. Jestliže nevidíme, že je naší svatou povinností testovat každý církevní systém, každou liturgickou službu, každé teologické krédo Božím slovem, pak diskuse je naprosto zbytečná. Kdyby bylo přípustné urovnávat věci podle účelnosti – podle lidského úsudku, svědomí nebo rozumu, pak se skutečně můžeme ihned vzdát toho případu jako beznadějného. Nemáme-li žádnou Bohem ustanovenou autoritu – dokonalý standard – neomylného vůdce, nevidíme možnost, aby kdokoli měl jistotu, že jde po správné cestě. Jestliže skutečně je pravda, že nám je ponecháno, abychom si sami vybrali z téměř nespočetných cest, které jsou kolem nás, pak se můžeme rozloučit se vší jistotou – rozloučit s pokojem mysli a odpočinutím srdce – rozloučit se vší svatou stálostí účelu a pevností cíle. Jestliže nemůžeme říci o půdě, na které stojíme, o cestě, po níž jdeme, a o díle, ve kterém jsme zapojení: „To jsou věci, které přikázal Hospodin“, můžeme být ujištěni o tom, že jsme v chybném postavení a čím dříve je opustíme, tím lépe.

Díky Bohu, pro Jeho dítě nebo Jeho služebníka tu není vůbec žádná nutnost, aby pokračoval byť jednu hodinu ve spojení s tím, co je špatné. „Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá jméno Kristovo.“ Ale jak máme vědět, co je nepravost? Pomocí Božího slova. Vše, co není v souhlasu s Písmem, ať po mravní stránce nebo v učení, je nepravost, a je nutné od toho odstoupit, ať to stojí cokoli. Je to věc jednotlivce. „Každý“ – „Kdo má uši“ – „Kdo zvítězí“ – „Jestliže by kdo uslyšel hlas můj“.

V tom to vězí. Dobře si toho všimněme. Je to Kristův hlas. – Není to hlas toho neb onoho dobrého člověka. – Není to hlas církve. – Není to hlas otců. – Není to hlas generálních koncilů. – Ale je to hlas našeho milovaného Pána a Mistra. Je to svědomí jednotlivce v přímém, živém kontaktu s hlasem Krista – živým, věčným Božím slovem – Svatými písmy. Kdyby to byla pouze otázka lidského svědomí nebo úsudku nebo autority, byli bychom okamžitě ponořeni do beznadějné nejistoty, poněvadž to, o čem jeden člověk snad soudí, že je nepravost, může jiný považovat za dokonale správné. Musí tu být nějaký pevný standard, podle kterého bychom se mohli řídit – nějaká svrchovaná autorita, od které by nemohlo být žádné odvolání. A veleben buď Bůh, ta zde je. Bůh mluvil. Dal nám Své Slovo. A naší svatou povinností, naší vysokou výsadou, naší mravní jistotou, naší skutečnou radostí, je toto Slovo poslechnout.

Ne lidský výklad Slova, ale Slovo samé. To je velmi důležité. Nesmí být nic – absolutně nic mezi svědomím člověka a božským zjevením. Lidé nám mluví o autoritě církve. Kde ji najít? Mějme za to, že nějaká skutečně úzkostná, vážná, upřímná duše touží znát pravou cestu. Je jí řečeno, že má poslouchat hlas církve. Zeptá se: Které církve? Je to řecká, římská, anglikánská nebo protestantská církev? Ani dvě z nich spolu nesouhlasí. Ba ještě více, v nich samých jsou svářící se strany, spolu bojující sekty, proti sobě stojící názorové školy. Koncily se lišily, otcové spolu nesouhlasili, papežové dávali jeden druhého do klatby. A jestliže se úzkostný tazatel v beznadějné zmatenosti odvrátí od těchto velkých těles, aby hledal vedení uprostřed řady protestantských uskupení, bude se mu dařit nějak lépe?

Ach, čtenáři, to je naprosto beznadějné. Celá vyznávající církev se odvrátila od Kristovy autority a není možné, aby byla vůdcem nebo autoritou pro kohokoli. Ve druhé a třetí kapitole knihy Zjevení je církev viděna pod soudem a sedmkrát opakovaná výzva zní: „Kdo má uši, slyš“ – co? Hlas církve? To je nemožné! Pán by nás nikdy nemohl vést k naslouchání hlasu toho, co je samo pod soudem. Slyš tedy co? „Co Duch praví církvím.“

Kapitola 1

A kde je možné tento hlas slyšet? Jen ve Svatých písmech daných Bohem v Jeho nekonečné dobrotivosti, aby vedl naše duše cestou pokoje a pravdy přes beznadějnou zkázu církve a hustou tmu a divoké zmatení pokřtěného křesťanstva. – Neleží v okruhu lidské řeči ukázat cenu a důležitost toho, že máme božského, a proto neselhávajícího a pro vše dostačujícího vůdce a autoritu pro naši osobní cestu.

Ale pamatujme, že jsme vážně odpovědni za to, abychom se před tou autoritou skláněli a následovali toho vůdce. Je naprosto marné, ba mravně nebezpečné, vyznávat, že máme božského vůdce a autoritu, pokud jim ne-jsme plně poddáni. To charakterizovalo Židy ve dnech našeho Pána. Měli Písma, ale neposlouchali je. A jeden z nejsmutnějších rysů přítomného stavu křesťanstva je, že se chlubí vlastnictvím Bible, zatímco autorita té Bible je směle dávána stranou.

Hluboce cítíme, jak je toto vážné, a chtěli bychom to s vážností vložit na svědomí křesťanského čtenáře. Boží slovo je mezi námi prakticky ignorováno. Na všech stranách se dělají a schvalují věci, které nejenže nemají žádný základ v Písmu, ale jsou diametrálně proti němu. Nejsme výlučně vyučováni a absolutně ovládáni Písmem.

To vše je velmi vážné a vyžaduje si pozornost všeho lidu Páně na každém místě. Cítíme se vedeni k tomu, abychom pozvedli varující hlas v uši všech křesťanů ve vztahu k tomuto velmi závažnému předmětu. Pocit jeho vážnosti a rozsáhlé mravní důležitosti nás vedl k tomu, abychom tuto službu vykonali při psaní těchto „Poznámek k 5. Mojžíšově knize“. Je naší vážnou modlitbou, aby Duch Svatý užil tyto stránky a připomněl srdcím drahého lidu Páně jejich správné místo – totiž místo uctivé poddanosti Jeho požehnanému Slovu. Cítíme se přesvědčeni, že to, co bude charakterizovat všechny, kteří chtějí chodit oddaně v závěrečných hodinách pozemské historie Církve, bude hluboká úcta před Božím slovem a upřímná oddanost Osobě našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Ty dvě věci jsou spolu nerozlučně spojeny svatým, nehynoucím pojítkem.

Kapitola 1

„Hospodin Bůh náš mluvil k nám na Orébě, řka: Dosti jste již na hoře této bydlili. Obraťte se, táhněte a jděte k hoře Amorejských, na všecko vůkolí její, buď na roviny, na hory, na údolí, na poledne, i na břehy mořské, k zemi Kananejské a k Libánu, až k řece veliké, k řece Eufrates.“ (5. Mojžíšova 1,6-7)

V celé 5. Mojžíšově knize shledáváme, že Pán jedná s lidem mnohem příměji a jednodušeji než v kterékoli z předcházejících knih. Tak málo je tedy pravda, že Pátá Mojžíšova kniha je pouhým opakováním toho, co před námi přešlo v předcházejících částech Písma. Například v právě citovaném oddílu není žádná zmínka o pohybech oblaku – žádná zmínka o zvuku trubky. „Hospodin Bůh náš mluvil k nám.“ Ze 4. Mojžíšovy knihy víme, že pohyb tábora byl ovládán pohybem oblaku a byl sdělován zvukem trubky. Ale v této knize není zmíněna ani trubka, ani oblak. Zde to je mnohem jednodušší a důvěrnější: „Hospodin Bůh náš mluvil k nám na Orébě, řka: Dosti jste již na hoře této bydlili.“

To je velmi krásné. Připomíná nám to něco z milé prostoty doby patriarchů, kdy Pán mluvil k otcům, jako člověk mluví ke svému příteli. Pán nesděloval Své myšlenky Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi pomocí zvuku trubky nebo pohybu oblaku. Byl jim tak velmi blízko, že tu nebyla potřeba ani prostor pro nějaké jednání charakterizované ceremonií a odstupem. Navštívil je, seděl s nimi, přijal jejich pohostinnost ve vší důvěrnosti osobního přátelství.

Taková je milá jednoduchost pořádku věcí v době patriarchů. A právě to dodává zvláštní půvab vyprávění 1. Mojžíšovy knihy.

Ale ve 2., 3. a 4. Mojžíšově knize máme něco zcela jiného. Tam máme před sebou rozsáhlý systém předobrazů a stínů, nařízení a ceremonií, které byly uloženy lidu pro tehdejší dobu. Jejich význam je nám ukázán v Epištole Židům. – „Čímž Duch svatý ukazuje to, že ještě nebyla zjevena cesta ke svatyni, dokud první stánek trval. Který byl podobenstvím na tehdejší čas, v němž dary a oběti se obětují, které nemohou dokonalého v svědomí učiniti toho, kdo obětuje. Toliko v pokrmech a v nápojích a v rozličných umýváních a ospravedlňováních tělesných, až do času napravení záležející.“ (Židům 9,8-10)

Kapitola 1

Pod tímto systémem byl lid v odstupu od Boha. Nebylo to s nimi tak, jako to bylo s jejich otci v 1. Mojžíšově knize. Bůh se před nimi jakoby uzavřel a oni byli od Něho odděleni. Hlavními charakteristikami levítského ceremoniálu bylo, pokud šlo o lid, otroctví, tma, vzdálenost. Ale na druhé straně ukazovaly jeho předobrazy a stíny dopředu na tu jednu velkou Oběť, která je základem všech Božích obdivuhodných rad a úmyslů. Skrze ni On může v dokonalé spravedlnosti a podle vší lásky Svého srdce mít lid blízko u Sebe k chvále slávy Své milosti po všechny zlaté věky věčnosti.

Nuže, jak jsme už poznamenali, v 5. Mojžíšově knize nalézáme poměrně málo obřadů a ceremonií. Pán je spatřován více v přímé komunikaci s lidem. Dokonce i kněží nám jsou zřídka ukazováni ve svém úředním postavení; a je-li o nich zmínka, je to mnohem více v mravním způsobu než v ceremoniálním. Plnější důkaz toho všeho budeme mít, až půjdeme dále. Je to význačný rys této krásné knihy.

„Hospodin Bůh náš mluvil k nám na Orébě, řka: Dosti jste již na hoře této bydlili. Obraťte se, táhněte a jděte k hoře Amorejských.“ Jaká vzácná je to výsada pro kterýkoli lid, jestliže má Pána sobě tak blízko a On se zajímá o všechny jeho pohyby a o vše, co se ho týká, o velké i malé věci! On věděl, jak dlouho mají zůstávat na jednom místě a kam mají obrátit své další kroky. Nemuseli se znepokojovat ohledně své další cesty, ani ohledně ničeho jiného. Byli pod dohledem a v rukou Toho, jehož moudrost je neomylná, jehož síla je všemohoucí, jehož zdroje pomoci jsou nevyčerpatelné, jehož láska je nekonečná. On na Sebe vzal péči o ně, On znal všechnu jejich potřebu a byl připraven se o ni postarat podle vší lásky Svého srdce a síly Svého svatého ramene.

Můžeme se zeptat, co tedy zbylo pro ně, aby činili? Co byla jejich jasná a prostá povinnost? Pouze poslouchat. Jejich vysokou a svatou výsadou bylo spočívat v lásce a poslouchat přikázání Pána, jejich Boha smlouvy. Zde spočívá to požehnané tajemství jejich pokoje, jejich štěstí a jejich mravní jistoty. Neměli se jakkoli znepokojovat kvůli tomu, jak se mají hýbat, nepotřebovali plánovat a starat se. Jejich cestování bylo pro ně zcela řízeno Tím, jenž znal každý krok cesty od Orébu ke Kádesbarne, a oni měli jen den za dnem žít ve šťastné závislosti na Něm.

Šťastné postavení! Výsadou obdařená stezka! Požehnaný podíl! Ale vyžadoval zlomenou vůli, poslušnou mysl, poddané srdce. Kdyby na slova Pána: „Dosti jste již na hoře této bydlili,“ řekli, že naopak plánují tam být trochu déle, museli by tam být bez Něho. S Jeho společností, Jeho radou a Jeho pomocí mohli počítat jen na cestě poslušnosti.

Kapitola 1

Tak tomu bylo s Izraelem na jeho putování pouští, a tak je tomu s námi. Je naší nejvzácnější výsadou ponechávat všechny své záležitosti v rukou ne pouze Boha smlouvy, ale milujícího Otce. – On za nás zařídí všechna naše hnutí. – On stanoví hranice našeho přebývání. – On nám řekne, jak dlouho se zdržet na nějakém místě, a kam jít dále. – On na Sebe vzal všechny naše záležitosti, všechna naše hnutí, všechny naše potřeby. Jeho milostivé slovo k nám je: „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu.“ A co potom? „Pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,6)

Ale možná že čtenář cítí potřebu se zeptat: Jak vede Bůh Svůj lid nyní? Nemůžeme očekávat, že uslyšíme Jeho hlas, který nám řekne, kam se máme pohnout nebo kam ne. Na to ihned odpovídáme: Není možné, aby údy Kristova těla – Boží Církve – na tom byly hůře ve věci Božího vedení než Izrael na poušti. Cožpak Bůh nemůže vést Své děti? Nemůže vést Své služebníky – ve všech jejich pohybech a ve vší jejich službě? Kdo by byť na chvíli chtěl zpochybňovat pravdu tak jasnou a tak vzácnou? Je pravda, že neočekáváme, že uslyšíme nějaký hlas nebo uvidíme pohyb oblaku, ale máme něco, co je mnohem lepší, mnohem vyšší, mnohem bližší. Můžeme být ujištěni o tom, že náš Bůh pro nás podle lásky Svého srdce učinil bohatá opatření v tomto, jakož i ve všem ostatním.

Nuže, jsou tři způsoby, jimiž jsme vedeni: – Jsme vedeni Slovem, – jsme vedeni Duchem Svatým, – a jsme vedeni instinkty božské přirozenosti. A máme mít na mysli, že instinkty božské přirozenosti, vedení Duchem Svatým a učení Svatého písma jsou vždy v souladu. Je nanejvýš důležité, abychom toto měli před sebou. Někdo si může myslet, že je veden instinkty božské přirozenosti nebo Duchem Svatým, aby jednal určitým způsobem, který vede k důsledkům odporujícím Božímu slovu. Tak bude jeho omyl učiněn zjevným. Je to velmi vážná věc pro každého, jedná-li jen na základě impulzu nebo dojmu. Když tak činí, může upadnout do ďáblovy léčky a učinit věci Krista velmi vážnou škodu. Musíme své dojmy v klidu zvažovat na váhách svatyně a věrně je testovat standardem Božího slova. Tímto způsobem budeme zachováni od omylů a sebeklamu. Je to velmi nebezpečná věc důvěřovat dojmům nebo jednat impulzívně. Viděli jsme velmi nešťastné následky vzniklé z takového jednání. Fakta mohou být spolehlivá. Božská autorita je naprosto bezchybná. Naše vlastní dojmy se mohou ukázat oklamávající jako bludička nebo fata morgana na poušti; lidské city jsou velmi nedůvěryhodné. Musíme je podrobovat velmi přísnému posuzování, aby nás nezavedly ke konání něčeho osudně chybného. Písmu můžeme důvěřovat bez jakéhokoli stínu pochybnosti. A bez výjimky shledáme, že člověk, který je veden Duchem Svatým nebo řízen instinkty božské přirozenosti, nikdy nebude jednat v rozporu s Božím slovem. To můžeme nazvat základem božského života – pevným pravidlem praktického křesťanství. Kéž by ho bylo více dbáno ve všech obdobích historie Církve! Kéž by byl více brán v potaz v našich dnech!

Ale v této otázce ohledně Božího vedení je jiná věc, která vyžaduje naši vážnou pozornost. Nezřídka slyšíme lidi mluvit o „prstu božské Prozřetelnosti“ jako o něčem, o co se můžeme opřít, abychom byli vedeni. To může být jen jiný způsob vyjádření myšlenky, že jsme vedeni okolnostmi. Neváhám říci, že to je velmi vzdáleno od správného způsobu vedení pro křesťana.

Kapitola 1

Není pochyb o tom, že náš Pán může, a někdy to činí, sdělovat Své myšlenky a vyznačovat naši cestu Svou prozřetelností. Ale musíme Mu být dostatečně blízko, abychom byli schopni prozřetelnost správně vyložit. Jinak můžeme shledat, že to, co je nazýváno „východiskem Prozřetelnosti“, se ve skutečnosti ukáže jako východisko, kterým sklouzneme pryč ze svaté cesty poslušnosti. Okolnosti, stejně jako naše vnitřní dojmy, musejí být zvažovány v Boží přítomnosti a posuzovány ve světle Jeho Slova, jinak nás mohou vést do hrozných omylů. Jonáš mohl považovat za pozoruhodnou prozřetelnost to, že našel loď jedoucí do Tarsu. Ale kdyby byl v obecenství s Bohem, nepotřeboval by loď. Krátce řečeno, Boží slovo je velkým testem a dokonalým prubířským kamenem pro vše – pro vnější okolnosti i vnitřní pocity – pro city, představy a tendence – vše musí být postaveno do zkoumajícího světla Svatého písma, a tam klidně a vážně posouzeno. To je pravá cesta bezpečí, pokoje a požehnání pro každé Boží dítě.

Kapitola 1

V odpověď na to vše může být však řečeno, že nemůžeme očekávat, že najdeme nějaký verš Písma, aby nás vedl ve věci našich pohybů nebo v tisíci malých detailů každodenního života. Možná že ne; ale v Písmu jsou uloženy určité velké zásady, které, jsou-li správně použity, nám dají Boží vedení i tam, kde nemůžeme najít nějaký zvláštní verš. A nejen to, ale máme plnou jistotu, že náš Bůh může a chce vést Své děti ve všech věcech. – „Krokové člověka spravedlivého od Hospodina spravováni bývají.“ (Žalm 37,23) – „Působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.“ (Žalm 25,9) – „Dám radu, oči své na tě obrátě.“ (Žalm 32,8) Může nám dát najevo Své myšlenky ohledně toho či onoho zvláštního skutku či pohybu. Pokud by tomu tak nebylo, jak bychom měli dále jít? Jak bychom se měli řídit na své cestě? Máme být zmítáni náporem okolností? Jsme ponecháni slepé náhodě nebo pouhému hnutí své vlastní vůle?

Díky Bohu, není tomu tak. On nám Svým dokonalým způsobem může dát jistotu o Svých myšlenkách v každém jednotlivém případě. A bez této jistoty bychom se neměli vůbec hýbat. Náš Pán Kristus (všechna čest buď Jeho jménu!) umí sdělit Svému služebníku Své myšlenky ohledně toho, kam chce, aby šel, a co chce, aby dělal. A žádný pravý služebník nikdy nebude pomýšlet na to, aby se hýbal nebo jednal bez takového sdělení. Nikdy bychom neměli jednat nebo se hýbat v nejistotě. Nejsme-li si jisti, buďme tiší a čekejme. Velmi často se stává, že se trápíme a jsme mrzutí kvůli věcem, které Pán od nás vůbec nežádá. Kdosi řekl jednou svému příteli: „Jsem zcela na rozpacích, kam se obrátit.“ – „Pak se vůbec nikam neobracej,“ zněla moudrá odpověď jeho přítele.

Kapitola 1

Ale zde přichází v úvahu velmi důležitá mravní otázka, a to je celkový stav duše. Můžeme být ujištěni, že má mnoho společného se záležitostí vedení. „Působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.“ Na to nikdy nesmíme zapomenout. Jen jsme-li pokorní a sami sobě nedůvěřujeme – jestliže v prostotě srdce a upřímnosti mysli a s poctivým úmyslem čekáme na svého Boha, On nás jistě povede. Ale nikdy k ničemu nepovede, když půjdeme a budeme se ptát Boha na radu v záležitosti, ohledně které jsme se již rozhodli nebo kde působí naše vůle.

To je osudný omyl. Podívejte se na případ Jozafata v 1. Královské 22,2-3: „I stalo se léta třetího, přijel Jozafat král Judský ke králi Izraelskému.“ – Hned na začátku velká chyba. – „Mluvil pak byl král Izraelský služebníkům svým: Víte-li, že naše bylo Rámot Galád, a my zanedbáváme vzíti ho zase z moci krále Syrského? Pročež řekl Jozafatovi: Potáhneš-li se mnou na vojnu proti Rámot Galád? Odpověděl Jozafat králi Izraelskému: Jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jako koni moji, tak koni tvoji; a (jak to máme ve 2. Paralipomenon 18,3) s tebou budu v tom boji.“

Zde vidíme, že se rozhodl již předtím, než vůbec pomyslel na to, aby se v této záležitosti ptal na radu Boha. Byl v naprosto chybném postavení a špatném ovzduší. Upadl do léčky nepřítele, protože mu chyběla prostota oka, a proto nebyl ve správném stavu k tomu, aby obdržel Boží vedení nebo měl z něho užitek. Byl odhodlán konat svou vlastní vůli a Pán ho nechal sklidit ovoce. Jen díky nekonečnému a svrchovanému milosrdenství nepadl mečem Syrských a nebyl z bojiště odnesen mrtvý.

Králi izraelskému sice řekl: „Zeptej se dnes, prosím, na slovo Hospodinovo.“ Ale kde z toho byl jaký užitek, když už se zaručil za určité jednání? Jaká pošetilost to je, když se někdo rozhodne, a potom jde a ptá se na radu! Kdyby byl ve správném stavu duše, nikdy by v takovémto případě vůbec radu nehledal. Ale stav jeho duše byl špatný, jeho postavení chybné a jeho úmysl byl v přímém rozporu s myšlenkami a vůlí Boha. Proto ačkoli slyšel ze rtů poslů Pána Jeho vážný soud o celé výpravě, přece šel svou vlastní cestou a následkem toho téměř ztratil život.

Totéž vidíme ve čtyřicáté druhé kapitole Jeremiáše. Lid žádal proroka, aby se zeptal na radu, zda mají sestoupit do Egypta. Ale už se rozhodli, že tam půjdou – byli odhodláni dělat svou vlastní vůli. Bídný stav! Kdyby byli tiší a pokorní, nepotřebovali by se ptát v té věci na radu. Ale oni proroku Jeremiášovi řekli: „Uslyš, prosím, nás v ponížené prosbě naší a modli se za nás Hospodinu Bohu svému“ [Proč neřekli: Hospodinu Bohu našemu?] „za všechen ostatek tento, nebo nás maličko zůstalo z mnohých, jak oči tvé nás vidí. Ať nám oznámí Hospodin Bůh tvůj cestu, po níž bychom jíti a co činiti měli. Jimž řekl Jeremiáš prorok: Uslyšel jsem. Aj, já modliti se budu Hospodinu Bohu vašemu podle slov vašich, a cožkoli vám odpoví Hospodin, oznámím vám; nezatajím před vámi slova. Oni zase řekli Jeremiášovi: Nechť jest Hospodin mezi námi svědkem pravým a věrným, jestliže podle každého slova, pro něž poslal tě Hospodin Bůh tvůj k nám, tak se chovati nebudeme. Buď dobré anebo zlé,“ [Jak mohla Boží vůle být jiná než dobrá?] „hlasu Hospodina Boha našeho, pro nějž tě vysíláme k němu, uposlechneme, aby nám dobře bylo, když uposlechneme hlasu Hospodina Boha našeho.“ (Jeremiáš 42,2-6)

Kapitola 1

Nuže, to vše se jevilo jako velmi zbožné a slibné; ale všimni si toho, co následovalo. Když shledali, že Boží úsudek a rada nesouhlasí s jejich vůlí, řekli „všichni muži ti pyšní, řkouce Jeremiášovi: Lež ty mluvíš, neposlal tebe Hospodin Bůh náš, abys řekl: Nevcházejte do Egypta, abyste tam byli pohostinu“ (Jeremiáš 43,2).

Zde se jasně ukazuje pravý stav věci. Působila tu pýcha a svévole. Jejich sliby byly falešné. „Neupřímě ke mně jste se měli v myšleních svých, poslavše mne k Hospodinu Bohu vašemu, řkouce: Modli se za nás Hospodinu‚ Bohu našemu, a všecko, jakž koli dí Hospodin Bůh náš, tak nám oznam, a učiníme.“ (Jeremiáš 42,20) Všechno by bylo naprosto dobré, kdyby Boží odpověď souhlasila v té věci s jejich vůlí. Ale protože stála proti ní, zcela ji zavrhli.

Jak často se to tak děje! Boží slovo se nehodí myšlenkám člověka. Ono je soudí, stojí v přímém odporu k jeho vůli, kříží jeho plány, a proto je člověk zavrhuje. Lidská vůle a lidský rozum jsou vždy v přímém protikladu k Božímu slovu a křesťan musí jedno jako druhé zavrhnout, jestliže skutečně chce být veden Bohem. Nezlomená vůle a slepý rozum, jestliže jim nasloucháme, nás mohou vést pouze do tmy, bídy a zpuštění. – Jonáš chtěl jít do Tarsis, když měl jít do Ninive. A následek byl, že se nalézal „v břichu hrobu“ a „lekno otočilo se okolo hlavy jeho“. – Jozafat chtěl jít k Rámot Galád, když měl být v Jeruzalémě. A důsledek byl, že byl obklíčen meči Syrských. – Ostatek v Jeremiášových dnech chtěl jít do Egypta, když měl zůstat v Jeruzalémě. A následek byl, že zemřeli mečem, hladem a morem v zemi Egyptské, „kam se jim zachtělo jít, aby tam byli pohostinu“.

Tak tomu vždy musí být. Cesta svévole je jistě cestou tmy a bídy. Jinak to nemůže být. Cesta poslušnosti je naopak cestou pokoje, cestou světla, cestou požehnání, cestou, na kterou jsou paprsky Boží přízně vždy vylévány v živém jasu. Lidskému oku se může zdát úzkou, drsnou a osamělou. Ale poslušná duše ji vidí jako cestu života, pokoje a mravní jistoty. „Stezka spravedlivých jako světlo jasné, které rozmáhá se a svítí až do pravého dne.“ (Přísloví 4,18) Blahoslavená cesta! Kéž oba, pisatel i čtenář, jsou vždy nalezeni, jak po ní jdou pevným krokem a s vážným úmyslem.

Kapitola 1

Než odejdeme od tohoto velkého praktického předmětu Božího vedení a lidské poslušnosti, musíme požádat čtenáře, aby se na několik chvil obrátil k velmi krásnému oddílu v jedenácté kapitole Lukáše. Shledá, že je plný velmi cenných naučení.

„Svíce těla jest oko. Když by tedy oko tvé sprostné bylo, i tělo tvé všecko bude světlé; a pakli bude nešlechetné, i tělo tvé tmavé bude. Viziž tedy, aby světlo, které jest v tobě, nebylo tmou. Pakli celé tělo tvé světlé bude, nemaje žádné částky tmavé, bude všecko tak světlé, že tě jako svíce bleskem osvítí.“ (Lukáš 11,34-36)

Nic nemůže předčít mravní sílu a krásu tohoto oddílu. Především tu máme „sprostné oko“. To je podstatné pro prožívání Božího vedení. Označuje zlomenou vůli – srdce upřímně obrácené k činění Boží vůle. Nevidíme tu žádný spodní proud, žádnou smíšenou pohnutku, žádný osobní cíl. Je tu prostá touha a vážný úmysl činit Boží vůli, ať je jakákoli.

Jestliže si tedy duše takto stojí, Boží světlo přichází, proudí dovnitř a naplňuje celé tělo. Z toho vyplývá, že není-li tělo plné světla, oko není sprostné. Působí tu nějaká smíšená pohnutka, svévole nebo osobní zájem. Nejsme před Bohem upřímní. V tomto případě každé světlo, o kterém vyznáváme, že je máme, je tmou. A žádná tma není tak velká nebo tak strašná, jako tma, která přichází jako soud a usazuje se na srdci ovládaném svévolí, zatím co ono vyznává, že má světlo od Boha. To bude vidět ve vší své hrůze v budoucnosti v křesťanstvu, když „zjeven bude ten bezbožník, kterého Pán zabije duchem úst svých a zkazí zjevením jasné přítomnosti své. Toho nešlechetníka, jehož příchod jest podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, kteří hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži a aby odsouzeni byli všichni, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (2. Tesalonickým 2,8-12)

Jak je to hrozné! Jak vážně to mluví k celé vyznávající církvi! Jak vážně se to obrací ke svědomí pisatele i čtenáře těchto řádků! Světlo, podle kterého se nejedná, se stává tmou. – „Jestliže tedy světlo, které jest v tobě, jest tma, sama tma jaká bude?“ (Matouš 6,23) Ale jestliže na druhé straně je s malým světlem jednáno upřímně, je jisté, že ono se zvětší, neboť „každému majícímu bude dáno“ a „stezka spravedlivých jako světlo jasné, které rozmáhá se a svítí až do pravého dne“.

Kapitola 1

Tento mravní pochod je krásně a působivě ukázán v Lukáši 11,36: „Pakli celé tělo tvé světlé bude, nemaje žádné částky tmavé“ – žádná komůrka není držena uzavřená před nebeskými paprsky – žádná neupřímná rezerva – celá mravní bytost byla v opravdové prostotě otevřena působení božského světla; potom „bude všecko tak světlé, že tě jako svíce bleskem osvítí“. Slovem, poslušná duše má nejen světlo pro svou vlastní cestu, ale světlo vyzařuje, takže je druzí vidí, podobně jako jasný svit svíce. „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, který jest v nebesích.“ (Matouš 5,16)

Velmi jasný protiklad k tomu všemu máme v 16. verši 13. kapitoly Jeremiáše: „Dejte Hospodinu Bohu svému čest, dřív než by tmu uvedl a dříve nežli by se zurážely nohy vaše o hory tmavé. I čekali byste světla, ale obrátil by je v stín smrti, proměnil by je v mrákotu.“ Cesta, kdy dáváme Pánu, našemu Bohu, slávu, je tu tehdy, když posloucháme Jeho Slovo. Cesta povinnosti je jasná a požehnaná cesta. A ten, kdo po té cestě z milosti jde, nikdy neklopýtne o tmavé hory. Kdo je skutečně pokorný, ponížený, sobě nedůvěřující, ten se bude držet daleko od těch tmavých hor a bude chodit po té požehnané cestě, která je vždy osvětlovaná jasnými a hřejivými paprsky Boží schvalující tváře.

To je stezka spravedlivého, stezka nebeské moudrosti, stezka dokonalého pokoje. Kéž bychom po ní vždy chodili, milovaný čtenáři. A nikdy ani na chvíli nezapomeňme, že je naší vysokou výsadou, abychom byli Bohem vedeni v nejmenších detailech svého každodenního života. Žel, že jsou takoví, kteří nejsou takto vedeni. Takový bude mít mnoho klopýtání, mnoho pádů, mnoho smutných zkušeností. Jestliže nejsme vedeni okem našeho Otce, budeme jako kůň a jako mezek, kteří rozumu nemají, jejichž ústa musíš zkrotit uzdou a udidly – jako kůň, který se netrpělivě žene tam, kam nemá, anebo mezek, který se paličatě vzpírá jít tam, kam má jít. Jak je to smutné, když je jim křesťan podobný! Jak je to požehnané, pohybovat se den za dnem po stezce, pro nás vyznačené okem Otce! – po stezce, kterou nespatřilo oko luňáka, kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev (Job 28,7.8); po stezce svaté poslušnosti, po níž vždy půjde tichý a pokorný ke své hluboké radosti a k chvále a slávě Toho, kdo ji pro něho otevřel a dal mu milost, aby po ní kráčel.

Ve zbytku naší kapitoly připomíná Mojžíš uším lidu dojemně prostou řečí skutečnosti, spojené s ustanovením soudů a vysláním zvědů. Ustanovení soudců zde Mojžíš přičítá svému vlastnímu podnětu, vyslání zvědů bylo z podnětu lidu. Ten drahý a velmi poctěný služebník Boží pociťoval břemeno shromáždění pro sebe jako příliš těžké. A ono jistě bylo velmi těžké, ačkoli dobře víme, že Boží milost byla na ty požadavky bohatě postačující, a nadto že ta milost mohla jednat skrze jednoho muže stejně jako skrze sedmdesát.

Přesto můžeme dobře rozumět těžkosti, kterou pociťoval „nejtišší ze všech lidí, kteří byli na tváři země“, ve vztahu k odpovědnosti tak vážného a důležitého úkolu. A vskutku řeč, která oznamuje jeho nesnáz, je nanejvýš působivá. Cítíme, že ji pro čtenáře musíme citovat.

Kapitola 1

„A mluvil jsem k vám toho času, řka. Nemohu sám nésti vás.“ [Jistěže ne. Který smrtelník by to mohl? Ale byl zde Bůh, s nímž bylo možné počítat v potřebě každé hodiny.] „Hospodin Bůh váš rozmnožil vás, a hle, rozmnoženi jste dnes jako hvězdy nebeské. (Hospodin Bůh otců vašich rozmnož vás nad to, jak jste nyní, tisíckrát více, a požehnej vám, jakož jest mluvil vám.)“ Milá vsuvka! Výtečný dech širokého a pokorného srdce! „Kterak bych nesl sám práci vaši, břímě vaše a nesnáze /spory/ vaše?“ (5. Mojžíšova 1,9-12)

Běda! Zde leží tajemství mnohé „práce“ a „břemen“. Nedokázali se spolu srovnat, – byly tam spory, sváry a otázky; a kdo mohl stačit na tyto věci? Který člověk by mohl snést takové břímě? Jak jiné by to mohlo s nimi být! Kdyby chodili mile pospolu, nebyly by tam případy, které by bylo nutné rozsuzovat, a proto by nebyli zapotřebí soudcové, aby je rozhodovali. Kdyby každý člen shromáždění hledal prospěch, zájmy a štěstí svých bratrů, nebyl by tam „svár“, „břemeno“ a „nesnáze“. Kdyby každý býval konal to, co leželo na něm, aby přispěl k obecnému blahu, jak krásný by byl výsledek!

Ale ach, tak tomu nebylo s Izraelem na poušti, a co je ještě více pokořující, tak tomu není v Boží Církvi, ačkoli naše výsady jsou o tolik vyšší. Sotva bylo shromáždění přítomností Ducha Svatého vytvořeno, už bylo slyšet hlasy reptání a nespokojenosti. A kvůli čemu? Kvůli „zanedbávání“, ať domnělému nebo skutečnému. Ať tomu bylo jakkoli, projevilo se vlastní „já“. Pokud to zanedbávání bylo pouze pomyslné, byla chyba u Řeků; a pokud bylo skutečné, chyba byla u Hebrejů (Sk. 6,1-6). Všeobecně se v takových případech stává, že chyby jsou na obou stranách. Ale správná cesta k vyvarování se všech sporů, svárů a reptání je uvrhnout vlastní „já“ do prachu a hledat dobro druhých. Kdyby této výborné cestě porozuměli a přijali ji od samého začátku, jak zcela jiný úkol by měli církevní historikové! Ale žel, ta cesta nebyla přijata, a proto byla historie vyznávající církve od samého začátku žalostným a pokořujícím záznamem o sporech, rozděleních a bojích. V přítomnosti samého Pána, jehož život byl jedno jediné vzdání se sebe, se apoštolové přeli o to, kdo by měl být největší. Taková hádka by nikdy nemohla vyvstat, kdyby každý znal to výtečné tajemství uvrhnout vlastní „já“ do prachu a hledat dobré druhých. Nikdo, jenž něco ví o pravé mravní výši sebeponížení, by nemohl hledat dobro nebo vysoké místo pro sebe samého. Blízkost Krista uspokojuje pokorné srdce tak, že pocty, vyznamenání a ceny jsou málo ceněny. Ale kde působí vlastní „já“, tam budete mít závist a žárlivost, boj a spory, zmatení a každý zlý skutek.

Kapitola 1

Podívej se na výjev mezi dvěma syny Zebedeovými a jejich deseti bratřími v desáté kapitole Marka. Co bylo u kořene? Vlastní „já“. Ti dva mysleli na dobré místo pro sebe v království a těch deset se hněvalo na ty dva, že myslí na takovou věc. Kdyby každý odložil své vlastní „já“ a hledal dobro druhých, takový výjev by nikdy nevznikl, – ti dva by nemysleli na sebe, a proto by nebyli příčinou pro „rozhořčení“ dalších deseti.

Ale není třeba uvádět další příklady. Každá stránka církevních dějin ilustruje a dokazuje pravdu našeho tvrzení, že vlastní „já“ a jeho ošklivé působení je vždy příčinou bojů, svárů a rozdělení. Obrať se, na kterou stranu chceš – ode dnů apoštolů až do dnů, do nichž padl náš úděl, a shledáš, že neumrtvené „já“ je plodným zdrojem svárů a roztržek. A na druhé straně shledáš, že sklonit vlastní „já“ a jeho zájmy je pravé tajemství pokoje, souladu a bratrské lásky. Kdybychom se jen naučili dávat stranou vlastní „já“ a hledat vážně Kristovu slávu a blaho Jeho milovaného lidu, neměli bychom mnoho „případů“, které by bylo nutné urovnávat.

Nyní se musíme vrátit k naší kapitole:

„Kterak bych nesl sám práci vaši, břímě vaše a nesnáze vaše? Vydejte ze sebe muže moudré a opatrné a zkušené z pokolení svých, abych je vám představil. I odpověděli jste mi a řekli jste: Dobrá jest ta věc, kterou jsi učiniti rozkázal. Vzav tedy přední z pokolení vašich, muže moudré a zkušené“ – muže uzpůsobené Bohem a mající důvěru shromáždění, když byli pověřeni – „ustanovil jsem je knížaty nad vámi, hejtmany nad tisíci, setníky, padesátníky, desátníky a správce v pokoleních vašich.“ (5. Mojžíšova 1,13-15)

Kapitola 1

Obdivuhodné zařízení! Pokud skutečně mělo být učiněno, nic nemohlo být lépe uzpůsobeno pro udržení pořádku, než rozlišená stupnice autority, měnící se od desátníka k hejtmanu. Přitom vydavatel zákona byl sám v čele všech, a ten byl v bezprostředním styku s Hospodinem, Bohem Izraele.

Nemáme tu žádnou zmínku o skutečnosti zaznamenané ve 2. Mojžíšově knize v 18. kapitole, totiž že ustanovení těch správců byla myšlenka Jetra, Mojžíšova tchána. Ani tu nemáme žádné odvolání na výjev v 11. kapitole 4. Mojžíšovy knihy. Vedeme k tomu čtenářovu pozornost jako k jednomu z mnoha důkazů, které jsou rozptýleny na stránkách 5. Mojžíšovy knihy, že ta je skutečně velmi vzdálena tomu, aby byla pouhým opakováním předcházejících oddílů Pentateuchu. Krátce řečeno, tato milá kniha má svůj vlastní význačný charakter, a způsob, kterým jsou v ní skutečnosti představovány, je v dokonalém souladu s tím charakterem. Je velmi zřejmé, že předmětem ctihodného vydavatele zákona, anebo spíše Ducha Svatého v něm, bylo vést všechno k tomu, aby mravním způsobem působilo na srdce lidu. A ten veliký výsledek, který měl být způsoben a který je zvláštním předmětem knihy od začátku až do konce, je láskyplná poslušnost všech ustanovení a soudů Hospodina, jejich Boha.

Toto musíme mít na mysli, jestliže chceme správně studovat knihu, která je před námi otevřená. Nevěřící, pochybovači a rozumáři nám mohou bezbožně vnucovat myšlenku, že v různých záznamech, podaných v různých knihách, jsou rozpory. Ale zbožný čtenář každou takovou myšlenku se svatým rozhořčením zamítne, protože ví, že pochází přímo od otce lži, odhodlaného a vytrvalého nepřítele Božího vzácného zjevení. Jsme přesvědčeni, že toto je správný způsob, jakým jednat se všemi nevěřícími útoky na Bibli. Předkládat důkazy nemá smyslu, protože nevěřící nejsou v stavu rozumět nebo oceňovat jejich sílu. Jsou v té věci hluboce nevědomí. Také to není pouze otázka hluboké neznalosti, ale i zarytého nepřátelství, takže na každý způsob je úsudek všech nevěřících pisatelů o předmětu božské inspirace krajně bezcenný a zcela nehodný povšimnutí. Máme nad těmi lidmi lítost a modlíme se za ně, ale naprosto opovrhujeme jejich názory a rozhořčeně je zavrhujeme. Boží slovo je nad ně zcela povzneseno. Ono je tak dokonalé jako jeho Autor, a tak nepomíjející, jako Jeho trůn. Ale jeho mravní slávy, jeho živé hloubky a jeho nekonečné dokonalosti jsou odkryty jen víře a potřebě. „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům.“ (Matouš 11,25)

Kapitola 1

Budeme-li jen spokojeni s tím, abychom byli jako nemluvňátka, budeme se těšit ze vzácného zjevení Otcovy lásky, jak je dáno skrze Jeho Ducha v svatých Písmech. Ale na druhé straně ti, kteří se domnívají, že jsou moudří a opatrní – kteří stavějí na své učenosti, své filozofii a svém rozumu – kteří se považují za oprávněné posuzovat Boží slovo, a tím Boha samého, ti jsou předáni soudu tmy, slepoty a tvrdosti srdce. Tak se stává, že nejhorší pošetilost a nejopovrženíhodnější nevědomost, jaké člověk může zjevit, najdeme na stránkách těchto učených pisatelů, kteří se opovážili psát proti Bibli. „Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdali Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící.“ (1. Korintským 1,20.21)

„Zdá-li se komu z vás, že jest moudrý…, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým.“ (1. Kor. 3,18) Zde leží velké mravní tajemství věci. Člověk musí dojít ke konci své vlastní moudrosti, stejně jako své vlastní spravedlnosti. Musí být přiveden k vyznání, že sám je blázen, dříve než může okusit sladkost božské moudrosti. Neleží v okruhu největšího lidského intelektu, podpíraného prostředky lidské učenosti a filozofie, aby se mohl uchopit nejjednodušších prvků božského zjevení. A proto když neobrácení lidé, a je jedno, jaká je síla jejich génia nebo rozsah jejich učenosti, se odváží pojednávat o duchovních předmětech, a zvláště o předmětu božské inspirace Svatého písma, je jisté, že předvedou svou hlubokou nevědomost a krajní neschopnost jednat s těmito otázkami. A skutečně, kdykoli se podíváme do knih nevěrců, jsme ohromeni slabostí jejich nejsilnějších argumentů; a nejen to, ale u každého příkladu, ve kterém se pokoušejí najít v Bibli rozpory, vidíme jen božskou moudrost, krásu a dokonalost.

K předcházejícím myšlenkám jsme byli vedeni ve spojení s předmětem ustanovení starších, který je nám v každé knize podán podle moudrosti Ducha Svatého a v dokonalém souladu se záměrem a předmětem knihy. Nyní budeme pokračovat v naší citaci:

„Přikázal jsem také soudcům vašim toho času, řka: Vyslýchejte pře mezi bratřími svými a suďte spravedlivě mezi mužem a bratrem jeho, i mezi příchozím jeho. Nebudete přijímati osoby v soudu; jak malého tak i velikého slyšeti budete, nebudete se báti žádného, nebo Boží soud jest. Jestliže byste pak měli jakou věc nesnadnou, vznesete na mne, a vyslyším ji.“ (5. Mojžíšova 1,16-17)

Kapitola 1

Jaká tu je nebeská moudrost! Jaká nestranná spravedlnost! Jaká objektivnost! V každém případě měly být různice plně slyšeny a skutečnosti na obou stranách trpělivě zváženy. Mysl neměla být pokroucena předpojatostí, zálibou nebo osobními city jakéhokoli druhu. Soud měl být utvářen ne dojmy, ale jasně postavenými, nepopiratelnými skutečnostmi. Osobní vliv neměl mít žádnou váhu. Postavení a okolnosti žádné strany ve sporu neměly být uvažovány. Případ musel být rozhodnut tak, jak si zasluhoval. „Jak malého tak i velikého slyšeti budete.“ Chudý člověk měl být měřen stejnou nestrannou spravedlností jako bohatý; cizinec jako v zemi narozený. Nebyl dovolen žádný rozdíl.

Jak je to všechno důležité, jak hodné našeho pozorného zvážení! Jak je to plné hlubokého a cenného naučení pro nás všechny! My sice nejsme všichni povoláni, abychom byli soudci nebo staršími nebo vůdci; ale velké mravní zásady, stanovené ve výše uvedené citaci, mají pro každého z nás krajní důležitost, poněvadž se ustavičně vyskytují případy, které vyžadují jejich přímé použití. Ať jsme kdekoli, ať je oblast našeho působení v životě jakákoli, můžeme se, žel, setkat s případy těžkostí a nepochopení mezi našimi bratřími – s případy křivdy, ať skutečné nebo domnělé. A proto je velmi potřebné, abychom měli Boží poučení o tom, jak se máme ve vztahu k takovým věcem chovat.

Ve všech takových případech nemůžeme dost zdůraznit nutnost, aby náš soud byl založen na skutečnostech – na všech skutečnostech na obou stranách. Nesmíme si dovolit být vedeni vlastními dojmy, neboť všichni víme, že pouhé dojmy jsou velmi nedůvěryhodné. Mohou být správné a mohou být naprosto chybné. Nic není snadněji přijímáno a sdělováno, než chybné dojmy, a proto každý soud založený na pouhých dojmech je bezcenný. Musíme mít solidní, jasně prokázané skutečnosti – skutečnosti dané dvěma nebo třemi svědky, jak to Písmo jasně zdůrazňuje (5. M. 17,6; Mat. 18,16; 2. Kor. 13,1; 1. Tim. 5,19).

Dále se však nikdy nesmíme v soudu řídit výroky ex parte (od jedné strany). Každý je nakloněn, a to i s nejlepšími úmysly, své líčení případu zabarvit. Ne že by úmyslně řekl něco falešného nebo s rozvahou řekl lež; ale pro nepřesnost paměti nebo z té či oné příčiny snad nepředstaví případ tak, jak je ve skutečnosti. Některá skutečnost může být zanedbána a ta jedna skutečnost může tak ovlivnit všechny jiné skutečnosti, že úplně změní jejich působení. „Audi alteram partem!“ („Vyslechni druhou stranu!“) – je zdravé heslo. A nejenom vyslechni druhou stranu, ale vyslechni všechny skutečnosti na obou stranách, a tak budeš schopen vytvořit si zdravý a spravedlivý úsudek. Jako stálé pravidlo můžeme stanovit, že každý úsudek, vytvořený bez přesné znalosti všech skutečností, je naprosto bezcenný. „Vyslýchejte pře mezi bratřími svými a suďte spravedlivě mezi mužem a bratrem jeho, i mezi příchozím jeho.“ To jsou vhodná, potřebná slova jistě za všech dob, na všech místech a za všech okolností. Kéž si je vezmeme k srdci.

Kapitola 1

A jak důležité je napomenutí v 17. verši: „Nebudete přijímati osoby v soudu; jak malého tak i velikého slyšeti budete, nebudete se báti žádného.“ Jak tato slova odkrývají ubohé lidské srdce! Jak jsme nakloněni uvažovat osoby – být rozkolísaní osobními vlivy – dávat důležitost postavení a bohatství, bát se tváře člověka!

Jaké je antidotum (ozdravné opatření) proti těmto druhům zla? Jedině toto: Boží bázeň. Jestliže před sebe vždycky stavíme Pána, jistě nás to osvobodí od ničivého vlivu stranickosti, předpojatosti a strachu z lidí. Povede nás to k tomu, abychom pokorně a trpělivě očekávali na Pána, aby nás vedl a radil nám ve všem, co před nás snad přijde. Tak budeme ochráněni od vytváření jednostranných soudů o lidech a věcech – toho plodného zdroje škod mezi lidem Pána za všech dob.

Nyní budeme nějakou chvíli prodlévat u dojemného způsobu, jakým Mojžíš předkládá shromáždění všechny okolnosti spojené s vysláním zvědů, a který, podobně jako u ustanovení soudců, je v naprostém souladu s účelem a předmětem knihy. Je to jen to, co jsme mohli očekávat. V Boží knize není, ani by tu nemohla být, jediná věta neúčelného opakování. Tím méně by tu mohl být jediný kaz, jediná nesrovnalost, jediný protiřečící výrok. Boží slovo je absolutně dokonalé – dokonalé jako celek, dokonalé ve všech svých částech. To musíme pevně držet a věrně vyznávat tváří v tvář nevěřícímu věku.

Nemluvíme o lidských překladech Božího slova, ve kterých musí být větší či menší nedokonalosti. Neboť když ji Bůh ve Své milosti dal původně těm, kteří uměli číst hebrejsky a řecky, neměl by ji v téže milosti dát v každé řeči pod nebem? Velebeno buď navěky Jeho svaté jméno, Jeho milostivým přáním je mluvit ke každému člověku právě v jeho rodné řeči. Mluvit nám tu sladkou zvěst o spasení právě ve slovech, jimiž naše matky šeptaly do našich dětských uší slova lásky, která vcházela přímo do našich srdcí (viz Skutky 2,5-8).

Ach, kdyby jen lidé byli více dotčeni pravdou a mocí tohoto všeho, pak bychom nebyli znepokojováni tolika pošetilými a neznalými otázkami ohled-ně Bible.

Slyšme nyní Mojžíšem podanou zprávu o vyslání zvědů – jak k němu došlo a jaký mělo výsledek. Shledáme, že je plná velmi vážného poučení, jestliže jen budeme mít ucho otevřené, aby slyšelo – a srdce náležitě připravené, aby zvažovalo.

„Přikázal jsem vám, pravím, toho času všecko, co byste činiti měli.“ (5. Mojžíšova 1,18) Byla jim jasně předložena stezka prosté poslušnosti. Měli na ni jen vstoupit s poslušným srdcem a pevným krokem. Neměli přemýšlet o důsledcích nebo zvažovat výsledky. Všechny tyto věci měli prostě ponechat v Boží ruce a jít s pevným úmyslem po požehnané cestě poslušnosti.

Kapitola 1

„Potom pak hnuvše se z Oréb, přešli jsme všecku poušť tuto velikou a hroznou, kterou jste viděli, jdouce cestou k hoře Amorejských, jakož nám byl přikázal Hospodin Bůh náš, a přišli jsme až do Kádesbarne. I řekl jsem vám: Přišli jste až k hoře Amorejské, kterou Hospodin Bůh náš dává nám. Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstup a vládni jí, jakož řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, aniž se strachuj.“ (5. Mojžíšova 1, 19-21)

Zde byla jejich záruka, že bezprostředně obdrží vlastnictví. Pán, jejich Bůh, jim dal zemi a položil ji před ně. Byl to Jeho volný dar – dar Jeho svrchované milosti, když jednal podle smlouvy, učiněné s jejich otci. Bylo Jeho odvěkým úmyslem osadit zemi Kanán semenem Svého přítele Abrahama. To by mělo postačovat k úplnému uklidnění jejich srdce, a to nejenom ohledně charakteru země, ale také vzhledem k jejich vstupu do ní. Nebyli potřební žádní zvědové. Víra nikdy nepotřebuje zkoumat to, co Bůh dal. Soudí, že to, co On dal, musí být hodné vlastnění, a že On je mocen nás uvést v plné vlastnictví všeho, co Jeho milost dala. Izrael mohl soudit, že táž ruka, která je převedla přes „všecku poušť tuto velikou a hroznou“, je může uvést a usadit v jejich určeném dědictví.

Tak by bývala uvažovala víra, neboť ta vždy uvažuje od Boha dolů k okolnostem, nikdy od okolností k Bohu. „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám?“ (Řím. 8,31) To je argument víry, velký ve své jednoduchosti a prostý ve své mravní velikosti. Jestliže Bůh zaplňuje celé zorné pole duše, pak těžkosti nejsou překážkou. Buď nejsou viděny, anebo jsou-li, jsou považovány za příležitosti pro ukázání Boží moci. Víra jásá, když vidí, jak Bůh triumfuje nad těžkostmi.

Kapitola 1

Ale žel, v záležitosti, kterou máme před sebou, nebyl lid ovládán vírou, a proto se utekl k vyslání zvědů. To jim Mojžíš připomíná, a to rovněž řečí zároveň velmi jemnou i věrnou: „Vy pak všichni přistoupili jste ke mně a řekli jste: Pošleme muže před sebou, kteří by nám shlédli zemi a oznámili by nám něco o cestě, kterou bychom vstoupiti měli, i města, do nichž bychom přijíti měli.“ (5. Mojžíšova 1,22)

V tom ve všem jistě mohli dobře důvěřovat Bohu. Ten, jenž je vyvedl z Egypta, vytvořil jim cestu mořem a vedl je bezcestnou pouští, byl plně mocen přivést je do země. Ale ne, oni chtěli vyslat zvědy prostě proto, že jejich srdce neměla prostou důvěru v toho pravého, živého, všemohoucího Boha.

Zde leží mravní kořen té věci. A je dobré, aby to čtenář pro sebe plně přijal. Je pravda, že v historii, podané ve 4. Mojžíšově knize, řekl Hospodin Mojžíšovi, aby vyslal zvědy. Ale proč? Kvůli mravnímu stavu lidu. A zde vidíme charakteristický rozdíl, a přece milý soulad těch dvou knih. Čtvrtá Mojžíšova kniha nám podává obecnou historii. Pátá Mojžíšova kniha skrytý pramen vyslání zvědů. A to je dokonale v souladu se 4. Mojžíšovou knihou, aby nám řekla to první, jako je v dokonalém souladu s 5. Mojžíšovou knihou, aby nám řekla to druhé. Jedno je doplněním druhého. Neporozuměli bychom plně tomu předmětu, kdybychom měli pouze historii, podanou ve 4. Mojžíšově knize. Obraz je doplněn dojemným komentářem, podaným v 5. Mojžíšově knize. Jak je Písmo dokonalé! Vše, co potřebujeme, je pomazané oko, aby vidělo, a srdce, připravené k ocenění jeho mravních sláv!

Může se však stát, že čtenář stále pociťuje určitou nesnáz ve vztahu k otázce vyslání zvědů. Snad je nakloněn se ptát: Jak by mohlo být chybné vyslat je, když jim to Pán řekl? Odpověď zní: Chybný nebyl skutek jejich vyslání, když jim to bylo řečeno, ale vůbec přání vyslat je. Přání bylo ovocem nevěry, a příkaz vyslat je přišel kvůli té nevěře.

Něco podobného můžeme vidět v záležitosti rozvodu v Matouši 19: „I přistoupili k němu farizeové, pokoušejíce ho a řkouce jemu: Sluší-li člověku propustiti manželku svou z kterékoli příčiny? On pak odpovídaje, řekl jim: Což jste nečetli, že ten, který stvořil z počátku, muže a ženu učinil je? A řekl: Proto opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo. A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Řekli jemu: Proč tedy Mojžíš rozkázal dáti lístek rozloučení a propustiti ji? Dí jim: Mojžíš pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám propouštěti manželky vaše, ale z počátku nebylo tak.“ (Matouš 19,3-8)

Nebylo to ve shodě s Božím původním ustanovením nebo podle Jeho srdce, aby člověk propouštěl svoji manželku. Ale v důsledku tvrdosti lidského srdce bylo vydavatelem zákona dovoleno propuštění. Je v tom snad nějaká těžkost? Jistě ne, dokud se srdce nerozhodne ji vytvořit. Ani ve věci zvědů není žádná těžkost. Izrael je neměl chtít. Prostá víra by na ně nikdy nemyslela. Ale Pán viděl skutečný stav věcí a podle toho vydal příkaz. Tak jako po staletích viděl srdce lidu, že je rozhodnuto mít krále, a tak přikázal Samuelovi, aby jim ho dal: „Tedy řekl Hospodin Samuelovi: Uposlechni hlasu lidu ve všem, co mluví tobě; neboť ne tebou jsou pohrdli, ale mnou pohrdli, abych nekraloval nad nimi. Podle všech skutků těch, které činili od onoho dne, v němž jsem je vyvedl z Egypta, až do tohoto dne, kdyžto opustili mne a sloužili bohům cizím, tak oni činí i tobě. Proto nyní uposlechni hlasu jejich, avšak nejprv osvědč pilně před nimi a oznam jim obyčej krále, který nad nimi kralovati bude.“ (1. Samuelova 8,7-9)

Kapitola 1

Tak vidíme, že pouhé vyhovění přání není vůbec žádným důkazem toho, že takové přání je podle Božích myšlenek. Izrael si neměl žádat krále. Cožpak Pán nebyl postačující? Nebyl On jejich Král? Cožpak je nemohl, tak jako to vždy činil, vést k boji a bojovat za ně? Proč hledat rámě těla? Proč se odvracet od živého, pravého a všemohoucího Boha a opírat se o ubohého červa jako jsme my sami? Jaká síla byla v králi, když ne ta, kterou Bůh považoval za vhodnou mu udělit? Vůbec žádná. Všechna moc, všechna moudrost, vše, co je skutečně dobré, bylo v Pánu, jejich Bohu. A bylo to tam pro ně za všech dob, aby to uspokojovalo jejich každou potřebu. Stačilo jen opřít se o Jeho všemohoucí rámě – čerpat z Jeho nevyčerpatelných zdrojů, nacházet všechna svá zřídla v Něm.

Když dostali krále podle přání jejich srdcí, co pro ně udělal? „Všechen lid zstrašil se, jda za ním.“ (1. Sam. 13,7) Čím podrobněji studujeme smutnou historii Saulovy vlády, tím více vidíme, že téměř od samého začátku byl více spíše překážkou než pomocí. Stačí jen si přečíst jeho historii od začátku až do konce, abychom viděli, že to tak je. Celá jeho vláda byla žalostným selháním, vhodně a důrazně vyjádřeným dvěma významnými větami proroka Ozeáše: „Dal jsem tobě krále v hněvě svém, a odjal jsem v prchlivosti své.“ (Ozeáš 13,11) Krátce řečeno, byla to odpověď na nevěru a svévoli lidu, a proto všechny jejich skvělé naděje a očekávání ohledně něho byly žalostně zklamány. Neodpovídal Božím myšlenkám, a jako nutný následek toho nemohl vyhovět potřebám lidu. Ukázalo se, že je naprosto nehodný koruny a žezla a jeho potupný pád na hoře Gelboe byl jen ve smutném souhlasu s celou jeho životní dráhou.

Kapitola 1

Když tedy uvažujeme vyslání zvědů, tu shledáváme, že podobně jako ustanovení krále, skončilo v naprostém selhání a zklamání. Jinak to nemohlo být, poněvadž to bylo ovoce nevěry. Je pravda, že Bůh jim dal zvědy a Mojžíš s dojemnou milostí říká: „Kterážto řeč líbila se mně, a vzal jsem z vás dvanácte mužů, jednoho muže z každého pokolení.“ (5. Mojžíšova 1,23) – Byla to milost, která se sklonila ke stavu lidu a souhlasila s plánem, který odpovídal tomu stavu. Ale v žádném případě to nedokazuje, že by plán nebo stav byl podle Božích myšlenek. Velebeno buď Jeho jméno, On může s námi jednat v naší nevěře, ačkoli je jí zarmucován a ona se dotýká Jeho cti. Ale má zalíbení ve smělé, prosté víře. To je ta jediná věc na celém světě, která Mu dává Jemu náležející místo. A proto když Mojžíš řekl lidu: „Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstup a vládni jí, jako řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, aniž se strachuj!“ – jaká měla být jejich správná odpověď? – „Zde jsme. Veď nás, všemohoucí Pane – veď nás k vítězství. Ty jsi dosti. S Tebou jako se svým Vůdcem půjdeme kupředu s radostnou důvěrou. Těžkosti pro Tebe nejsou ničím, a proto nejsou ničím pro nás. Tvé slovo a Tvoje přítomnost jsou vše, co potřebujeme. V tom pro sebe nalézáme veškerou autoritu i moc. Vůbec nám nezáleží na tom, kdo nebo co je před námi: mocní obři, vysoké hradby, hrozivé bašty – co ty jsou v přítomnosti Pána, Boha Izraele, než jen suché listí před větrnou bouří! Veď nás kupředu, ó Pane.“

To by bývala řeč víry. Ale žel, nebyla to řeč Izraele ve věci, kterou máme před sebou. Bůh jim nepostačoval. Nebyli připraveni vstát a opřít se jen o Jeho rámě. Nebyli uspokojeni Jeho zprávou o zemi. Chtěli vyslat zvědy. Ubohé lidské srdce bylo schopné čehokoli, jen ne prosté závislosti na živém a pravém Bohu. Přirozené srdce člověka nedovede důvěřovat Bohu prostě proto, že Ho nezná. „Budou v tebe doufati, kteří znají jméno tvé.“ (Žalm 9,11)

Boha je nutné znát, abychom Mu mohli důvěřovat; a čím více Mu důvěřujeme, tím lépe Jej poznáváme. Na celém tomto světě není nic tak vpravdě požehnaného, jako je život prosté víry. Ale musí to být skutečnost, ne pouhé vyznání. Je naprosto zbytečné mluvit o tom, že žijeme vírou, když se srdce potají opírá o nějakou oporu ve stvoření. Pravý věřící má co činit výhradně s Bohem. Nalézá v Něm všechny své zdroje pomoci. Neznamená to, že podceňuje všechny nástroje nebo jiné pomoci, které se Bohu zalíbí užít; ba právě naopak. Velmi si jich cení a váží si jich jako prostředků, které Bůh používá, aby mu pomohl a požehnal mu. Ale nedovolí jim, aby zaujaly místo, které náleží Bohu. Řeč jeho srdce je: „Vždy přece měj se k Bohu mlčelivě, duše má, neboť od něho jest očekávání mé. /Jen/ On jest zajisté skála má.“ (Žalm 62,6-7)

Kapitola 1

Ve slově „Jen“ tkví zvláštní síla. Důkladně zkoumá srdce. Hledět na stvoření, přímo nebo nepřímo, že naplní nějakou potřebu, v zásadě znamená odklonit se od života víry. Jakékoli hledění na zdroje stvoření je bídná věc. Je to tak mravně snižující, jako je život víry mravně vyvyšující. A nejenom snižující, ale také zklamávající. Opory stvoření povolují, zdroje stvoření vysychají; ale ti, kteří důvěřují Pánu, nebudou nikdy zahanbeni a nikdy nebudou mít nedostatek v ničem dobrém. Kdyby byl Izrael důvěřoval Pánu, místo aby vyslal zvědy, mohl by vyprávět zcela jiné věci. Ale oni chtěli vyslat zvědy, a celá záležitost se ukázala být velmi pokořujícím selháním.

„A oni obrátivše se a vstoupivše na horu, přišli až k údolí Eškol a shlédli zemi. Nabrali také s sebou ovoce země té a přinesli nám, a oznámili nám o těch věcech, řkouce: Dobrá jest země, kterou Hospodin Bůh náš dává nám.“ (5. Mojžíšova 1,24-25) Jak tomu mohlo být jinak, když ji dával Bůh? Potřebovali k tomu zvědy, aby jim řekli, že Boží dar je dobrý? To zajisté ne. Upřímná víra usuzuje takto: Cokoli dává Bůh, to musí být Jeho hodné. Nepotřebujeme žádné zvědy, aby nás o tom ujišťovali. Žel tato prostá víra je v tomto světě nezvykle řídký drahokam. A i ti, kdo jej vlastní, znají málo z je-ho ceny a jeho užívání. Jedna věc je mluvit o životu víry a druhá věc je jej žít. Teorie je jedna věc, živá skutečnost je naprosto něco jiného. Ale nikdy nezapomínejme, že výsadou každého Božího dítěte je, aby žilo vírou, a dále, že život víry se týká všeho, co věřící vůbec může potřebovat: od začátku až do konce jeho zemského života. Už jsme se dotkli tohoto důležitého bodu. Ale nemůžeme jinak, než ho velmi vážně a vytrvale zdůrazňovat.

Čtenář si ve vztahu k vyslání zvědů se zájmem všimne způsobu, jakým o tom Mojžíš podává zprávu. Omezuje se na tu část jejich svědectví, která odpovídala pravdě. Neříká nic o deseti nevěřících zvědech. To je dokonale v souladu s účelem a předmětem knihy. Připomíná jim, že oni sami navrhli vyslání zvědů; a přece, ačkoli jim zvědové předložili ovoce země a vydali svědectví o tom, že je dobrá, nechtěli do ní jít: „Avšak jste nechtěli jíti, ale odpírali jste řeči Hospodina Boha svého.“ (5. Mojžíšova 1,26) Nebyla tu žádná omluva. Bylo zjevné, že jejich srdce jsou ve stavu skutečné nevěry a vzpoury a že vyslání zvědů, od začátku až do konce, to jen plně zjevilo.

Kapitola 1

„A reptali jste v stanech svých, řkouce: Proto že nás v nenávisti měl Hospodin,“ – jaká to hrozná lež vzhledem k tomu, jak to bylo – „vyvedl nás ze země Egyptské, aby nás vydal v ruce Amorejského a zahladil nás.“ (5. Mojžíšova 1,27) Jaký podivný důkaz nenávisti! Jak nesmyslné jsou argumenty nevěry! Kdyby je Hospodin nenáviděl, nebylo nic snazšího, než nechat je zemřít uprostřed cihelen Egypta pod krutými biči faraonových dozorců. Proč si s nimi dávat tolik námahy? – Proč těch deset ran, poslaných na zem jejich utlačovatelů? – Jestliže je nenáviděl, proč nedovolil vodám Rudého moře, aby je pohltily jako jejich nepřátele? – Proč je vysvobodil od meče Amalechova? Slovem: Proč všechny tyto triumfy milosti v jejich prospěch, jestliže je nenáviděl? Ach, kdyby nebyli ovládáni duchem temné a necitelné nevěry, pak by je takové množství svědectví vedlo k závěru, který by byl přímým opakem toho, co říkali. Pod klenbou nebe není nic tak uboze nesmyslného jako je nevěra. A na druhé straně není nic tak zdravého, jasného a logického, jako je prostý důkaz dětinské víry. Kéž je čtenář vždy schopen ukazovat pravdivost toho.

„I reptali jste v stanech svých.“ Nevěra je vždy nejen slepý a necitelný rozumář, ale také temný a chmurný reptal. Nedokáže se chopit ani správné, ani dobré stránky věcí. Vždy je v temnotě – vždy na špatné straně, a to prostě proto, že vylučuje Boha a hledí jen na okolnosti. Řekli: „Kam bychom šli? Bratři naši zstrašili srdce naše, pravíce: Lid ten jest větší a vyšší nežli my,“ – ale nebyl větší než Pán – „města veliká a hrazená až k nebi“ – hrubé přehánění nevěry – „ano i syny Enakovy tam jsme viděli.“ (5. Mojžíšova 1,28)

Nuže víra by řekla: Co na tom, že jsou města hrazená až k nebi, náš Bůh je nad nimi, neboť je v nebi. Co jsou velká města nebo vysoké hradby pro Toho, jenž zformoval vesmír a udržuje vše slovem Své moci? Co jsou synové Enakovi v přítomnosti všemohoucího Boha? Kdyby země byla přikryta hrazenými městy od Dan až do Bersabé a kdyby obrů bylo tolik jako listí v lese, byli by jako plevy na mlatu před Tím, jenž zaslíbil, že dá zemi Kanán semeni Abrahama, Svého přítele, za věčné vlastnictví.

Ale Izrael neměl víru, jak nám to inspirovaný apoštol říká ve třetí kapitole Epištoly Židům: „Nemohli vjíti pro nevěru.“ (Židům 3,19) Zde leží ta velká nesnáz. Hrazená města a hrozní Enakové by brzy byli vyřízeni, jen kdyby Izrael důvěřoval Bohu. Ten by s nimi se všemi udělal krátký proces. Ale ach, ta žalostná nevěra! Ta vždy stojí v cestě našemu požehnání. Brání ukázání Boží slávy; vrhá temný stín na naše duše a olupuje nás o výsadu ukázat všedostatečnost našeho Boha k tomu, aby vyhověl každé naší potřebě a odstranil každou naši nesnáz.

Kapitola 1

Buď velebeno Jeho jméno, On nikdy nezklame důvěřující srdce. Je Jeho zalíbením poctít to největší čerpání ruky víry z Jeho nevyčerpatelného pokladu. Jeho ujišťující slova k nám jsou vždy. „Neboj se, toliko věř!“ a: „Podle víry vaší staň se vám!“ (Matouš 9,29) To jsou vzácná, duši povzbuzující slova! Kéž bychom si my všichni více uvědomovali jejich živou moc a vzácnost. Můžeme být ujištěni o tom, že nikdy nemůžeme zajít příliš daleko ve spoléhání na Boha. To prostě není možné. Naší velkou chybou je, že více nečerpáme z Jeho nekonečných zdrojů. „Však jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ (Jan 11,40)

Tak vidíme, proč Izrael neuviděl Boží slávu ve věci, kterou máme před sebou: oni nevěřili. Vyslání zvědů prokázalo naprosté selhání. Jak to začalo, tak to skončilo – v nejžalostnější nevěře. Bůh byl vyloučen; těžkosti zaplňovaly jejich zrak.

„Nemohli vjíti.“ Nemohli vidět Boží slávu. Slyš Mojžíšova působivá slova. Dělá to srdci dobře, když je čteme. Dotýkají se nejhlubších pohnutek naší obnovené bytosti: „I řekl jsem vám: Nebojte se, ani se strachujte jich. Hospodin Bůh váš, který jde před vámi, on bojovati bude za vás“ – jen myslete na Boha, bojujícího za lid! Myslete na Pána jako válečného Muže! – „on bojovati bude za vás rovně tak, jak učinil s vámi v Egyptě před očima vašima. Ano i na poušti viděl jsi, kterak nesl tebe Hospodin Bůh tvůj, jako nosí člověk syna svého, a to po vší cestě, kterou jste šli, až jste přišli na toto místo. A ani tak uvěřili jste Hospodinu Bohu svému, který k vyhledání vám místa, na kterém byste se klásti měli, v noci předcházel vás cestou v ohni, aby vám ukázal cestu, kterou byste měli jíti, a v oblace ve dne.“ (5. Mojžíšova 1,29-33)

Jaká mravní síla, jaká dojemná milost je v této výzvě! Jak jasně zde můžeme vidět, jako vskutku na každé stránce, že 5. Mojžíšova kniha není suchým opakováním skutečností, ale velmi mocným komentářem těchto skutečností. Bylo by dobré, aby čtenář měl ohledně toho naprosto jasno. Jestliže ve 2. nebo 3. Mojžíšově knize inspirovaný vydavatel zákona zaznamenává skutečná fakta života Izraele na poušti, pak v 5. Mojžíšově knize komentuje tato fakta s citovým vzrušením, které přímo rozehřívá srdce. A právě zde je nám výtečný způsob Hospodinova jednání ukázán a předveden s takovým nenapodobitelným uměním a jemností. Kdo by se chtěl vzdát toho milého obrazu vyjádřeného slovy: „Jako nosí člověk syna svého?“ Zde máme způsob jednání. Mohli bychom se bez toho obejít? Jistěže ne. Je to způsob jednání, který se dotýká srdce, protože to je způsob, který tak zvláštně vyjadřuje srdce: Jestliže síla ruky nebo moudrost mysli jsou viděny v podstatě jednání, tu láska srdce je ukázána ve způsobu. I malé dítě tomu rozumí, i když to snad nedovede vysvětlit.

Kapitola 1

Ale Izraelité, žel, nedovedli důvěřovat Bohu, že je přivede do země. Přes obdivuhodné ukázání Jeho moci, Jeho věrnosti, Jeho dobrotivosti a přívětivosti od cihelen v Egyptě až po samé hranice země Kanán, oni přece nevěřili. S takovým množstvím důkazů, které by měly uspokojit každé srdce, oni stále pochybovali: „Uslyšel pak Hospodin hlas řečí vašich, a rozhněval se a přisáhl, řka: Jistě že nižádný z lidí těchto pokolení zlého neuzří země té dobré, kterou jsem s přísahou zaslíbil dáti otcům vašim, kromě Kálefa, syna Jefonova; ten ji uzří a jemu dám zemi, po níž chodil, i synům jeho, protože cele následoval Hospodina.“ (5. Mojžíšova 1,34-36)

„Však jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ (Jan 11,40) Takový je Boží pořádek. Lidé vám říkají, že vidět znamená uvěřit, ale v Božím království věřit znamená vidět. Proč žádnému člověku z toho zlého pokolení nebylo dovoleno vidět tu dobrou zemi? Prostě proto, že nevěřili Pánu, svému Bohu. Na druhé straně: Proč bylo Kálefovi dovoleno vidět a ujmout se vlastnictví? Prostě proto, že věřil. Nevěra je vždy velkou překážkou na cestě k tomu, abychom viděli Boží slávu. „I neučinil tu mnoho divů pro nevěru jejich.“ (Mat. 13,58) Kdyby Izrael jen věřil, jen důvěřoval Pánu, svému Bohu, kdyby se jen svěřil lásce Jeho srdce a síle Jeho ramene, pak Bůh by ho uvedl a vštípil na hoře Svého dědictví.

A právě tak tomu je s lidem Páně nyní. Není omezení pro požehnání, z nichž bychom se směli těšit, kdybychom jen plněji spoléhali na Boha. „Všecko je možné věřícímu.“ (Marek 9,23) Bůh nikdy neřekne, že jsi čerpal příliš mnoho, že očekáváš příliš mnoho. To je nemožné. Je radostí Jeho milujícího srdce odpovídat na ta největší očekávání víry.

Chtějme tedy brát bohatě. „Otevři jen ústa svá, a naplním je.“ (Žalm 81,11) Pro víru je otevřen nevyčerpatelný poklad nebe. – „Všecko, zač byste koli prosili na modlitbě, věříce, vezmete.“ (Matouš 21,22) – „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádej ji od Boha, který všechněm dává ochotně a nevyčítá, i bude dána jemu. Žádej pak důvěrně, nic nepochybuje.“ (Jakuba 1,5) Víra je božským tajemstvím celé záležitosti – hlavní pohnutkou křesťanského života od začátku až do konce. Víra nekolísá, nevrávorá. Nevěra je vždy kolísavou a nepevnou, a proto nikdy nevidí Boží slávu, nikdy nevidí Jeho moc. Je hluchá k Jeho hlasu a slepá k Jeho jednání. Skličuje srdce a oslabuje ruce. Zatemňuje cestu a brání všemu pokroku. Držela Izrael vně země Kanánu po čtyřicet let; a my nemáme pojem o množství požehnání, výsad, síly a užitečnosti, které ustavičně ztrácíme pod jejím hrozným vlivem. Kdyby víra živěji působila v našich srdcích, byli bychom svědky zcela jiného stavu věcí ve svém středu. – Co je tajemstvím žalostné mrtvosti a neplodnosti na širokých polích křesťanského vyznání? – Jak máme vysvětlit svůj stav bez síly, nízký tón, zaražený růst? – Proč vidíme tak chudé výsledky ve všech oblastech křesťanského díla? – Proč je tak málo opravdových obrácení? – Proč jsou naši evangelisté tak často sklíčeni malým počtem svých snopků? – Jak máme odpovědět na tyto otázky? – Jaká je příčina? – Odváží se někdo říci, že to není naše nevěra?

Kapitola 1

Není pochyb o tom, že naše rozdělení s tím mají mnoho společného; naše světáctví, naše tělesnost, naše sebeuspokojení, naše láska k pohodlí. Ale jaký je lék na tyto zlé věci? Jak mají být naše srdce přivedena k opravdové lásce ke všem našim bratřím? Vírou, tím vzácným principem „skrze lásku dělajícím“. Požehnaný apoštol říká drahým, nedávno obráceným v Tesalonice: „Velmi roste víra vaše.“ A co potom? „Rozmáhá se láska jednoho každého z vás, všechněch k sobě vespolek.“ (2. Tes. 1,3) Tak tomu vždy musí být. Víra nás přivádí do přímého kontaktu s věčným zdrojem lásky v Bohu samém. Nutným důsledkem je, že naše srdce jsou v lásce přitahována ke všem, kteří Mu náležejí – ke všem, v nichž, byť jen slabě, můžeme sledovat Jeho požehnaný obraz. Je nemožné, abychom byli blízko Pána a nemilovali všechny ty na každém místě, kteří z čistého srdce vzývají Jeho jméno. Čím jsme blíže ke Kristu, tím intenzivněji musíme být v pravé bratrské lásce spojeni s každým údem Jeho těla.

A jak potom máme překonat světáctví ve všech jeho různých formách? Zde je odpověď jiného inspirovaného apoštola: „Všecko zajisté, co se narodilo z Boha, přemáhá svět; a to jest to vítězství, které přemáhá svět, víra naše. Kdo jest, ježto přemáhá svět, jediné, kdo věří, že Ježíš jest Syn Boží?“ (1. J. 5,4.5) Nový člověk, chodící v moci víry, žije nad světem, nad jeho pohnutkami, nad jeho předměty, jeho zásadami, jeho zvyky, jeho způsoby. Nemá s ním nic společného. Ačkoli je v něm, není z něho. Pohybuje se přímo napříč jeho proudem. Všechny své pohnutky bere z nebe. Jeho život, jeho naděje, jeho vše je tam a on sám horoucně touží, aby tam byl i sám, když jeho dílo na zemi bude vykonáno.

Kapitola 1

Tak vidíme, jak mocný princip je víra. Očišťuje srdce, působí skrze lásku a přemáhá svět. Krátce řečeno, spojuje srdce v živé síle s Bohem samým, a to je tajemství pravého vyvýšení, svaté dobroty a božské čistoty. Není proto divu, že Petr ji nazývá „vzácnou vírou“, neboť ona je skutečně vzácnější nad každé lidské pomyšlení.

Podívej se, jak tento mocný princip jednal v Kálefovi a jaké požehnané ovoce přinesl. Bylo mu dovoleno, aby uskutečnil pravdu slov, která byla pronesena o staletí později: „Podle víry vaší staň se vám!“ (Matouš 9,29) Uvěřil, že Bůh je mocen uvést je do země a že všechny ty těžkosti a překážky jsou pouze chléb pro víru. A Bůh, tak jako to činí vždy, na tuto víru odpověděl: „Přistoupili pak synové Juda k Jozue v Galgala, i promluvil k němu Kálef, syn Jefonův, Cenezejský: Ty víš, co jest mluvil Hospodin k Mojžíšovi, muži Božímu, z příčiny mé a tvé v Kádesbarne. Ve čtyřiceti letech byl jsem, když mne poslal Mojžíš, služebník Hospodinův, z Kádesbarne k spatření země, a oznámil jsem jemu tu věc, jak bylo v srdci mém.“ – Prosté svědectví o Jeho jasné a milé víře. – „ Ale bratři moji, kteří šli se mnou, zkormoutili srdce lidu, já pak cele kráčel jsem za Hospodinem Bohem svým. I přisáhl Mojžíš toho dne, řka: Jistě že země, po které jsi chodil nohama svýma, bude v dědictví tobě i synům tvým až na věky, proto že jsi cele následoval Hospodina Boha mého. A nyní, aj, propůjčil mi Hospodin života, jakož zaslíbil. Již čtyřiceti a pět let jest od toho času, jakž toto mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a jakž chodil Izrael po poušti, a aj, již dnes jsem v osmdesáti pěti letech. A ještě nyní jsem při síle jako tehdáž, když poslal mne Mojžíš. Jaká byla síla má tehdáž, taková i nyní síla má jest k boji a k vycházení i k vcházení. Protož nyní dej mi horu tuto, o níž mluvil Hospodin onoho dne, nebo ty slyšel jsi toho dne, že Enakim jsou tam, a města veliká a pevně hrazená. Bude-li Hospodin se mnou, vyhladím je, jakož mluvil Hospodin. (Jozue 14,6-12)

Jak osvěžující jsou projevy bezelstné víry! Jak vzdělávající! Jak skutečně povzbuzující! Jak živě kontrastují s temnými, skličujícími a zemdlívajícími slovy tmavé, Bohu neúctu činící nevěry! „I požehnal mu Jozue a dal Hebron Kálefovi, synu Jefone, v dědictví. Protož dostal se Hebron Kálefovi, synu Jefona Cenezejského, v dědictví až do tohoto dne, proto že cele kráčel za Hospodinem Bohem Izraelským.“ (Jozue 14,13-14) Kálef, podobně jako jeho otec Abraham, byl silný ve víře a vzdával slávu Bohu. A protože víra vždy ctí Boha, můžeme se vší možnou důvěrou říci, že On vždy se zalíbením poctí víru. A jsme přesvědčeni, že kdyby jen lid Páně uměl plněji důvěřovat Bohu, kdyby více bral z Jeho nekonečných zdrojů, byli bychom svědky naprosto jiného stavu věcí, které vidíme kolem sebe. „Však jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ (Jan 11,40) Kéž bychom jen měli živější víru v Boha – směleji se chápali Jeho věrnosti, Jeho dobrotivosti a Jeho moci! Pak bychom mohli v Boží církvi vidět mnohem slavnější výsledky na poli evangelia, více horlivosti, více energie a hlubší oddanost; a mnohem vzácnější ovoce spravedlnosti v životě jednotlivých věřících.

Kapitola 1

Nyní se na chvíli podíváme na závěrečné verše naší kapitoly, ve kterých najdeme některá velmi vážná naučení. A především vidíme jednání Boží vlády, ukázané slavnostně vážným a působivým způsobem. Mojžíš se dojímavým způsobem zmiňuje o svém vyloučení ze zaslíbené země. – „Ano i na mne rozhněval se Hospodin příčinou vaší, řka: Také ani ty nevejdeš tam.“ (5. Mojžíšova 1,37)

Všimni si slov: „příčinou vaší“. Bylo velmi zapotřebí připomenout shromáždění, že kvůli nim bylo Mojžíšovi, tomu milovanému a poctěnému služebníku Pána, zabráněno překročit Jordán a položit svou nohu na zemi Kanán. Je pravda, že „svými rty mluvil nerozvážně“, ale „oni popudili jeho ducha“, takže tak učinil (Žalm 106,33 – přel.). To se jich mělo živě dotknout. Oni nejenže chybili a sami pro nevěru nevešli, ale byli příčinou jeho vyloučení, i když on velmi toužil vidět „horu tu výbornou i Libán“ (5. M. 3,25).

Ale Boží vláda je velká a vážná skutečnost. Nikdy ani na chvíli na to nezapomínejme. Lidská mysl se může divit, proč několik nerozvážných slov, pár uspěchaných vět, by mělo být příčinou toho, že takový milovaný a ctěný Boží služebník nedostane to, po čem tak vroucně toužil. Ale naše místo je sklonit hlavu v pokorném velebení a svaté uctivosti, a nikoli rozumovat nebo soudit. „Zdali soudce vší země neučiní soudu?“ (1. M. 18,25) Zcela jistě ano. On nemůže učinit chybu. „Velicí a předivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty tvé, ó Králi národů.“ (Zj. 15,3) – „Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol něho.“ (Žalm 89,8) – „Bůh náš jest oheň spalující.“ (Židům 12,29) – „Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (Židům 10,31)

Kapitola 1

Je snad nějakým způsobem v rozporu s jednáním a rozsahem Boží vlády to, že my jako křesťané jsme pod vládou milosti? Rozhodně ne. Dnes, stejně jako vždy, je pravda, že „cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žíti“ (Gal. 6,7). Proto by bylo vážnou chybou, kdyby kdokoli pod záminkou svobody božské milosti bral na lehkou váhu jednání a cesty božské vlády. Ty dvě věci jsou dokonale jasné a nikdy by neměly být směšovány. – Milost může volně, plně a věčně odpouštět. Ale kola vozu vlády Pána se otáčejí s drtivou mocí a absolutní vážností. – Milost odpustila Adamův hřích; ale vláda jej vyhnala z Eden, aby jedl svůj chléb v potu své tváře uprostřed trní a bodláků zlořečené země. – Milost odpustila Davidův hřích, ale meč vlády visel nad jeho domem do konce – Betsabé se stala matkou Šalomouna, ale Absolon povstal ve vzpouře.

Tak tomu bylo s Mojžíšem: Milost ho přivedla na vrch Fazgy a ukázala mu zemi, ale vláda přísně a absolutně zakázala, aby tam vešel. Tohoto závažného principu se ani v nejmenším nedotýká to, že o Mojžíšovi v jeho oficiální funkci jako představitele zákonního systému je řečeno, že nemohl uvést lid do země. To je naprosto pravdivé. Ale ponechává to zcela nedotčenou tu vážnou pravdu, kterou máme nyní před sebou. Ani ve dvacáté kapitole 4. Mojžíšovy knihy, ani v první kapitole 5. Mojžíšovy knihy nemáme nic o Mojžíšovi v jeho oficiální funkci. Máme před sebou jeho osobně, a jemu je zakázáno vstoupit do země, protože mluvil nemoudře svými rty.

Bude pro nás dobré, když hluboce, jako v samé Boží přítomnosti, zvážíme tuto velkou praktickou pravdu. Můžeme být ubezpečeni, že čím opravdověji poznáme milost, tím více budeme cítit vážnost vlády, a tím plněji budeme ospravedlňovat její jednání. O tom jsme zcela přesvědčeni. Ale je tu bezprostřední nebezpečí, že lehkovážným a bezstarostným způsobem se chopíme učení o milosti, zatím co srdce a život nebudou uvedeny pod posvěcující vliv tohoto učení. Nad tím je třeba bdít se svatou žárlivostí. Na celém tomto světě není nic strašnějšího než tělesná známost teorie o spasení z milosti. Ta otevírá dveře každé formě bezuzdnosti. Proto cítíme nutnost vložit na svědomí čtenáře praktickou pravdu o Boží vládě. To je velmi zdravé za všech dob, ale zvláště v našich dnech, kdy tu je takový obávání hodný sklon převracet milost našeho Boha v bezuzdnost. Vždy shledáme, že ti, kteří nejplněji vcházejí do hlubokého blahoslavenství toho, že jsou pod milostí, také nejúplněji ospravedlňují konání Boží vlády.

Ale ze závěrečných řádků naší kapitoly se učíme, že lid nebyl nikterak připraven poddat se pod ruku Boží vlády. Řekneme-li to krátce, nechtěli ani milost, ani vládu. Když byli vyzváni, aby hned šli a ujali se země, majíce plné ujištění o Boží přítomnosti a moci, váhali a odmítali jít. Zcela se poddali duchu temné nevěry. – Jozue a Kálef k nim nadarmo mluvili ta nejpovzbudivější slova – nadarmo před jejich zraky stavěli bohaté ovoce té dobré země – nadarmo se Mojžíš snažil pohnout je slovy, pozvedajícími duši. Nechtěli jít, když jim bylo řečeno, aby šli. A co potom? Byli vzati za slovo. Stalo se jim podle jejich nevěry. „A dítky vaše, o kterých jste pravili, že v loupež budou, a synové vaši, kteří ještě neznají dobrého ani zlého, oni vejdou do ní, a jim dám ji; oni dědičně ji obdrží. Vy pak obrátíce se, jděte na poušť cestou k moři rudému.“ (5. Mojžíšova 1,39-40)

Kapitola 1

Jak je to smutné! A přece, jak jinak to mohlo být? Jestliže v prosté víře nechtěli jít do země, nezůstalo pro ně nic, než aby se obrátili zpět do pouště. Ale tomu se nechtěli poddat. Nechtěli pro sebe ani využít opatření milosti, ani se nechtěli sklonit před rozsudkem soudu: „A odpověděvše, řekli jste ke mně: Zhřešili jsme Hospodinu. My vstoupíme a budeme bojovat podle toho všeho, jak rozkázal nám Hospodin Bůh náš. A vzavše všichni odění svá válečná na sebe, hotovi jste byli vstoupiti na horu.“ (5. Mojžíšova 1,41)

To vypadalo jako zarmoucení a sebeodsouzení. Ale bylo to prázdné a falešné. Je velmi snadná věc říci: „Zhřešili jsme.“ Saul to řekl ve svých dnech. Ale řekl to, aniž by přiložil srdce, aniž by skutečně cítil to, co říkal. Váhu a hodnotu slov „zhřešil jsem“ můžeme poznat ze skutečnosti, že ihned byla následována žádostí: „Ale vždy mne cti, prosím, před staršími lidu mého a před Izraelem.“ (1. Sam. 15,30) Jaké zvláštní protiřečení: „Zhřešil jsem, ale vždy mne cti.“ Jak zcela jinak by mluvil, kdyby skutečně cítil svůj hřích! Jak jiný by tu byl duch, způsob a chování! Ale to vše byl jen vážný výsměch. Představte si jen člověka, který je plný sám sebe, jak užívá formy slov bez jakéhokoli pocitu srdce; a potom, aby pro sebe získal poctu, prochází prázdnou formalitou klanění se Bohu. Jaký to obraz! Může být něco smutnějšího? Jak hrozně urážející to je pro Toho, jenž si přeje pravdu v nitru a jenž hledá takové, kteří by se Mu klaněli v duchu a v pravdě! Nejslabší vzdech zlomeného a potřeného srdce je pro Boha vzácný. Ale jak urážející jsou pro Něho prázdné formality pouhé nábožnosti, jejímž předmětem je vyvýšení člověka v jeho vlastních očích a v očích jeho druhů! Jak dokonale bezcenné je pouhé vyznání hříchu rty, když srdce to necítí! Jak nedávno jeden pisatel dobře poznamenal: „Je snadné říci: ‚Zhřešili jsme‘, ale jak často se musíme naučit, že to není rychlé, okamžité vyznání hříchu, co poskytuje svědectví, že hřích byl pocítěn! Je to spíše důkaz o tvrdosti srdce. Svědomí cítí, že určité jednání vyznání hříchu je nezbytné, ale asi sotva je něco, co více zatvrzuje srdce, než zvyk vyznat hřích, aniž bychom jej cítili. To je, jak věřím, jedna z velkých léček křesťanstva dříve i nyní, totiž stereotypní uznávání hříchu – pouhý zvyk spěchání skrze formální vyznání Bohu. Myslím, že téměř všichni jsme tak činili, aniž bych se zmiňoval o nějakém zvláštním způsobu. Neboť žel, je tu dost formálnosti; a aniž by srdce mělo napsané formy, může si utvořit vlastní formy. To jsme mohli pozorovat, ne-li poznat, ze své vlastní zkušenosti, aniž bychom hledali chyby u druhých.“^⁶

Kapitola 1

Tak tomu bylo s Izraelem v Kádes. Jejich vyznání hříchu bylo úplně bezcenné. Nebyla v něm žádná pravda. Kdyby cítili to, co říkali, sklonili by se před Božím soudem a pokorně by přijali důsledky svého hříchu. Není krásnější důkaz pravého zármutku než tiché poddání se Božímu jednání ve vládě. Pohleď na případ Mojžíše. Hleď, jak sklonil svou hlavu pod Boží kázeň. Říká: „Hospodin pak řekl mi: Rci jim: Nevstupujte a nebojujte, neboť nejsem uprostřed vás, abyste nebyli poraženi před nepřáteli svými.“ (5. Mojžíšova 1,42)

Zde jim Mojžíš ukazuje, že oni byli příčinou jeho vyloučení ze země. A přece neříká ani jedno reptavé slovo, nýbrž pokorně se sklání před Božím soudem, nejen spokojen, že bude nahrazen jiným, ale i připraven ustanovit a povzbudit svého následovníka. Není tu ani stopa po žárlivosti nebo závisti. Tomu milovanému a poctěnému služebníku stačilo, jestliže Bůh byl oslaven a potřebě shromáždění bylo učiněno zadost. Nezabýval se sám sebou nebo svými vlastními zájmy, nýbrž Boží slávou a požehnáním Jeho lidu.

Ale lid zjevil velmi rozdílného ducha: „My vstoupíme a budeme bojovati.“ Jak marné! Jak pošetilé! Když jim bylo Bohem přikázáno a byli povzbuzeni Jeho opravdovými služebníky, aby šli a ujali se země, odpověděli: „Kam bychom šli?“ A když jim bylo přikázáno, aby se obrátili zpět do pouště, odpověděli: „My vstoupíme a budeme bojovati.“

Kapitola 1

„Hospodin pak řekl mi: Rci jim: Nevstupujte a nebojujte, neboť nejsem uprostřed vás, abyste nebyli poraženi před nepřáteli svými. A když jsem vám to mluvil, neuposlechli jste, nýbrž odporní jste byli řeči Hospodinově, a všetečně vstoupili jste na horu. Tedy vytáhl Amorejský, který bydlil na té hoře, proti vám, a honili vás, jako činívají včely, a potřeli vás na hoře Seir až do Horma.“ (5. Mojžíšova 1,42-44)

Bylo zcela nemožné, aby je Pán doprovázel na cestě svévole a vzpoury. A Izrael se zcela jistě nemohl bez Boží přítomnosti postavit Amorejským. Jestliže Bůh je pro nás a s námi, vše musí být vítězství. Ale nemůžeme spoléhat na Boha, jestliže nejdeme po cestě poslušnosti. Je to prostě vrchol bláznovství, představovat si, že můžeme mít Boha při sobě, jestliže naše cesty nejsou správné. „Věže pevná jest jméno Hospodinovo; k němu se uteče spravedlivý, a bude povýšen.“ (Přísloví 18,10)

Buď velebeno Jeho jméno, On se s námi může setkat v samé hloubce naší slabosti a selhání za předpokladu, že tu je opravdové a srdečné vyznání našeho pravého stavu. Ale domýšlet se, že máme Pána při sobě, když konáme svou vlastní vůli a chodíme v hmatatelné nespravedlnosti, není nic než špatnost a tvrdost srdce. „Doufej v Hospodina, a čiň dobré!“ – to je Boží pořádek. Ale mluvit o důvěřování Pánu, a přitom dělat zlé, znamená obracet milost našeho Boha v bezuzdnost a vydávat se zcela rukám ďábla, který jen hledá naši mravní zkázu. „Oči zajisté Hospodinovy spatřují všecku zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteří jsou k němu srdce upřímého.“ (2. Par. 16,9) Když máme dobré svědomí, můžeme pozvedat hlavu a pohybovat se skrze všechny druhy nesnází. Ale pokoušet se jít po cestě víry se špatným svědomím je nejnebezpečnější věc na tomto světě. Štít víry můžeme držet jen tehdy, když jsou naše bedra opásaná pravdou a hruď je přikryta pancířem spravedlnosti.

Je krajně důležité, aby se křesťané snažili udržovat praktickou spravedlnost ve všech oblastech. V následujících slovech požehnaného apoštola je obrovská mravní váha a cena: „Sám pak o to pracuji, abych měl svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky.“ (Sk. 24,16) Vždycky se snažil nosit pancíř a být oblečen bílým kmentem, což jsou spravedlnosti svatých. A to bychom měli činit i my. Je naší svatou výsadou, abychom den za dnem pevným krokem chodili po cestě povinnosti, cestě poslušnosti, cestě, na kterou vždy září světlo Boží schvalující tváře. Pak jistě můžeme spoléhat na Boha, opírat se o Něho, čerpat od Něho, nalézat v Něm všechny své zdroje, zahalovat se do Jeho věrnosti, a tak se pohybovat v pokojném obecenství a svatém velebení směrem ke svému nebeskému domovu.

Opakujeme, že to neznamená, že nemůžeme vzhlížet k Bohu ve své slabosti, ve svých selháních a dokonce i když jsme zbloudili a zhřešili. Buď požehnáno Jeho jméno, to můžeme. A Jeho ucho je vždy otevřené pro naše volání. „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. J. 1,9) – „Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.“ (Žalm 130,1-4) Není absolutně žádné omezení pro Boží odpuštění, tak jako není žádné omezení pro rozsah smíření, žádné omezení pro cenu a účinnost krve Ježíše Krista, Božího Syna, která očišťuje od všelikého hříchu; není omezení pro moc přímluvy našeho velebeníhodného Přímluvce, našeho Nejvyššího kněze, který je mocen spasit až do konce – ty, kteří přicházejí k Bohu skrze Něho.

Kapitola 1

To všechno je požehnaně pravdivé. Je to hojně učeno a různě ilustrováno v celé inspirované knize. Ale vyznání hříchu a jeho odpuštění nesmí být zaměňováno s praktickou spravedlností. Jsou dva různé stavy, v nichž můžeme volat k Bohu: Můžeme k Němu volat v hluboké zkroušenosti a být slyšeni, anebo můžeme k Němu volat s dobrým svědomím a srdcem, které nás neodsuzuje, a být slyšeni. Ale ty dvě věci jsou velmi různé. A nejenže jsou různé v sobě samých, ale obě jsou v ostrém kontrastu k lhostejnosti a tvrdosti srdce, které by se chtělo domýšlet, že spoléhá na Boha, a přitom být v jasné neposlušnosti a praktické nespravedlnosti. To je to, co je tak hrozné v očích Pána a co musí přitáhnout Jeho těžký soud. – On uznává a schvaluje praktickou spravedlnost. – On může volně a plně odpustit vyznaný hřích. – Ale představovat si, že můžeme obrátit svou důvěru k Bohu, když naše nohy chodí po cestě nepravosti, není nic menšího, než velmi šokující bezbožnost. „Neskládejte naděje své v slovech lživých, říkajíce: Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův jest. Ale jestliže všelijak polepšíte cest svých a předsevzetí svých, jestliže spravedlivě soud konati budete mezi mužem a mezi bližním jeho; příchozího, sirotka a vdovy neutisknete, a krve nevinné nevylejete na místě tomto; a za bohy cizími nebudete-li choditi k svému zlému: tedy způsobím, abyste bydlili na místě tomto, v zemi, kterou jsem dal otcům vašim, od věků až na věky. Aj, vy skládáte naději svou v slovech lživých, která neprospívají. Zdaliž kradouce, mordujíce a cizoložíce i křivě přísahajíce a kadíce Bálovi, též chodíce za bohy cizími, jichž neznáte, přece choditi a postavovati se budete před obličejem mým v domě tomto, který nazván jest od jména mého, a říkati: Vyproštěni jsme, abyste páchali ty všechny ohavnosti?“ (Jeremiáš 7,4-10)

Bůh jedná s mravními skutečnostmi. Přeje si pravdu v nitru. A jestliže si lidé dovolují držet pravdu v nespravedlnosti, musejí očekávat Jeho spravedlivý soud. Pomyšlení na toto vše působí, že cítíme hrozný stav vyznávající církve. Vážný oddíl, který jsme právě vybrali z proroka Jeremiáše, ačkoli míří prvotně na lidi v Judovi a na obyvatele Jeruzaléma, má velmi ostré použití na křesťanstvo. Ve třetí kapitole 2. epištoly Timoteovi vidíme, že všechny ohavnosti pohanství, jak jsou podrobně vypsány v závěru 1. kapitoly epištoly Římanům, jsou reprodukovány v posledních dnech pod pláštěm křesťanského vyznání, a to v bezprostředním spojení se „způsobem /vnější formou/ pobožnosti“. Jaký musí být konec takového stavu věcí? Ničím nezmírněný hněv. Nejtěžší Boží soudy jsou připraveny pro velké zástupy pokřtěných vyznavačů, kterým říkáme křesťanstvo. Rychle se blíží chvíle, kdy všechen milovaný a krví koupený Boží lid bude odvolán z tohoto temného a hříšného světa, kterému se říká „křesťanský“, aby byl provždy u Pána v tom milém domově lásky, připraveném v domě Otce. Potom bude křesťanstvu posláno „mocné dílo podvodu“ (2. Tes. 2,11) – právě těm zemím, kde svítilo světlo křesťanství, kde bylo kázáno plné a volné evangelium, kde byly Bible šířeny po milionech a kde všichni tím či oním způsobem vyznávají jméno Krista a nazývají se křesťané.

Kapitola 1

A co potom? – Co to znamená následovat „mocné dílo podvodů“? Nějaké nové svědectví? Nějaké nové uvedení milosrdenství? Nějaká nová snaha dlouho shovívající milosti? Nikoli pro křesťanstvo. Ne pro ty, kteří zavrhli Boží evangelium! Pohané uslyší „věčné evangelium“ – „evangelium království“. Ale pokud jde o tu hroznou věc, pro tu hroznou anomálii, zvanou křesťanstvo – vinnou révu země (Zj. 14,18) – nezbude nic, než pres hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího (Zj. 19,15), věčná temnota, ohnivé jezero hořící sírou.

Čtenáři, to jsou pravdivé Boží výroky. Nebylo by nic snadnějšího, než předložit tvým očím řadu důkazů z Písma, na které nelze nic odpovědět. To by bylo cizí našemu současnému předmětu. Nový zákon vyjadřuje v celém svém rozsahu výše vyslovenou slavnostně vážnou pravdu. A každý teologický systém pod sluncem, který učí něco jiného, bude shledán, alespoň v této věci, jako naprosto falešný.

Kapitola 1