ÚVOD

arakter knihy, kterou se nyní budeme zabývat, je tak zřetelný jako každé z předcházejících částí pěti Mojžíšových knih. Kdybychom měli soudit z názvu knihy, mohli bychom mít za to, že je to pouhé opakování toho, co nalézáme v předcházejících knihách. To by byl velmi vážný omyl. V Božím slově není žádné pouhé opakování. Bůh se sám nikdy neopakuje ani ve Svém Slově, ani ve Svých skutcích. Kdekoli sledujeme našeho Boha, ať na stránkách Svatého písma, nebo v rozsáhlých polích stvoření, vidíme božskou plnost, nekonečnou rozmanitost, určitý plán. A přesně úměrně duchovnosti své mysli budeme mít schopnost rozeznávat a oceňovat tyto věci. Zde, tak jako ostatně ve všem, potřebujeme oko pomazané nebeskou mastí. Jaké ubohé myšlenky o inspiraci musí chovat člověk, jenž by si mohl byť na chvilku myslet, že Pátá Mojžíšova kniha je suchým opakováním toho, co se nalézá ve Druhé, Třetí a Čtvrté Mojžíšově knize! Vždyť ani v lidském sepsání bychom neměli očekávat, že najdeme takovou jasnou nedokonalost, a tím méně v dokonalém zjevení, které nám Bůh tak milostivě dal ve Svém svatém Slově. Skutečnost je, že v celé inspirované knize není ani jedna nadbytečná věta, ani jedna zbytečná, ani jeden výrok, který by neměl svůj vlastní zřetelný význam – své vlastní přímé použití. Jestliže to nevidíme, musíme se učit hloubce, síle a významu slov: „Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté.“ (2. Tim. 3,16)

Úvod

Vzácná slova! Kéž by jim bylo v našich dnech více rozuměno! Je krajně důležité, aby lid Páně byl zakořeněn, založen a upevněn v té velké pravdě o plné inspiraci Svatého písma. Je se co bát, že ohledně tohoto velmi vážného předmětu se ve vyznávající církvi šíří uvolněnost hrozného rozsahu. U mnohých se stalo módním ukazovat opovržení vůči myšlence plné inspirace. Pohlíží se na ni jako na opravdové dětinství a nevědomost. Mnozí považují za velký důkaz hluboké učenosti, šíře mysli a originálního myšlení, když mohou svobodně kritizovat a nalézat nedostatky ve vzácné Boží knize. Lidé si troufají sedět na soudné stolici nad Biblí, jako kdyby byla jen pouhým lidským dílem. Dovolují si pronášet mínění o tom, co je a co není hodné Boha. Ve skutečnosti soudí Boha samého. Výsledkem je, jak lze očekávat, krajní temnota a zmatení, a to jak u těch učených doktorů samých, tak i u těch, kdo jsou tak pošetilí, že jim naslouchají. A pokud jde o budoucnost, kdo může domyslet věčný úděl všech těch, kdo se budou muset odpovídat před soudnou stolicí Krista z hříchu znevažování Božího slova a zavádění stovek lidí svým nevěreckým učením?

Nebudeme však mařit čas setrváváním u hříšné pošetilosti nevěřících a pochybovačů (i když si říkají křesťané), ani u jejich nicotných snah projevovat neúctu té nesrovnatelně vzácné knize, kterou náš milostivý Bůh dal napsat pro naše naučení. Jednoho dne shledají, že se osudně mýlili. Bůh dej, aby to nebylo příliš pozdě! A pokud jde o nás, nechť naší hlubokou radostí a útěchou je přemýšlet o Božím slovu, abychom tak stále objevovali nějaké nové poklady v tom nevyčerpatelném dolu – nějaké nové mravní slávy v tom nebeském zjevení!

Úvod

Pátá Mojžíšova kniha zaujímá zcela zvláštní místo v inspirovaném kánonu. Její počáteční řádky to dostatečně dokazují: „Tato jsou slova, která mluvil Mojžíš ke všemu lidu Izraelskému před Jordánem na poušti, na rovinách proti moři rudému, mezi Fáran a Tofel a Lában a Hazerot a Dizahab.“ (5. Mojžíšova 1,1)

Tolik, pokud jde o místo, na kterém vydavatel zákona pronesl obsah této obdivuhodné knihy. Lid přišel k východnímu břehu Jordánu a měl vejít do země zaslíbení. Jejich cesta pouští byla téměř u konce, jak se učíme z třetího verše, ve kterém je čas vyznačen stejně tak zřetelně jako zeměpisná poloha v 1. verši: „Stalo se pak čtyřicátého léta, jedenáctého měsíce, v první den téhož měsíce, že mluvil Mojžíš synům Izraelským všecky věci, které jemu byl přikázal Hospodin.“ (5. Mojžíšova 1,3)

Takto máme s božskou přesností a podrobností stanoven nejen čas a místo, ale z právě citovaných slov se také učíme, že sdělení, učiněná lidu na moábských rovinách, byla daleká toho, aby byla opakováním něčeho, co už jsme před sebou měli ve svých studiích o Druhé, Třetí a Čtvrté Mojžíšově knize. Další důkaz toho, a to velmi jasný, máme v 29. kapitole knihy, již právě začínáme: „Tato jsou slova smlouvy, která přikázal Hospodin Mojžíšovi učiniti se syny Izraelskými v zemi Moábské, mimo onu smlouvu, kterou učinil s nimi na Orébě.“ (5. M. 29,1)

Nechť si čtenář zvláště povšimne těchto slov. Mluví o dvou smlouvách – jedné na Orébu a jedné v Moábské zemi. A ta druhá, tak vzdálená toho, aby byla jen pouhým opakováním prvé, je od ní tak rozdílná, jak jen dvě věci mohou být. O tom budeme mít velmi plné a jasné svědectví v naší studii té hluboké knihy, která nyní před námi leží otevřená.

Je pravda, že řecký název knihy, který znamená „Druhý zákon“, se může jevit jako příčina vzniku myšlenky, že kniha je jen rekapitulací toho, co předcházelo. Ale buďme ujištěni, že tomu tak není. Byl by to skutečně vážný omyl, kdybychom si to mysleli. Kniha má své zvláštní místo. Její rozsah a předmět jsou jak jen možno odlišné. Velkou lekcí, kterou důrazně vštěpuje, je od začátku až do konce poslušnost. A to nejen dle litery, ale v duchu lásky a bázně – poslušnost, založená na poznaném a prožívaném vztahu – poslušnost, oživovaná pocitem mravního závazku velmi vážného a vlivného charakteru.

Úvod

Zestárlý vydavatel zákona – věrný, milovaný a ctěný služebník Pána, měl opustit shromáždění. Měl odejít do nebe a oni měli přejít Jordán. Proto jsou jeho závěrečné řeči slavnostně vážné a nanejvýš působivé. – Prochází celou jejich historii cesty pouští, a to také velmi dojímavým a působivým způsobem. – Znovu vypráví výjevy a okolnosti jejich na události bohatého života v poušti řečí pozoruhodně cílenou k tomu, aby se dotkla nejniternějších strun srdce. Sledujeme tyto velice vzácné řeči s obdivem a se zalíbením. Mají nesrovnatelný půvab vycházející z okolností, za nichž byly proneseny, stejně jako z jejich vlastního božsky mocného obsahu. Mluví k nám neméně účinně, než k těm, jimž byly zvláště určeny. Mnoho výzev a napomenutí k nám přichází s takovou mocí, jako kdyby byly proneseny teprve včera.

A není tomu tak s celým Písmem? Nejsme ustavičně překvapováni jeho podivuhodnou mocí, jak se hodí na náš vlastní stav a na dny, do nichž padl náš los? Mluví k nám věcně a svěže, jako kdyby bylo psáno výslovně pro nás – psáno právě dnes. S Písmem není nic srovnatelné. Vezmi lidské spisy téhož data jako Pátá Mojžíšova kniha. Pokud můžeš položit svou ruku na nějaký svazek napsaný před třemi tisíci lety, co shledáš? Že to je zajímavý pozůstatek starověku – něco, co může být položeno do Britského musea vedle nějaké egyptské mumie a co nemá žádné použití pro nás v naší době; zatuchlý dokument – zastaralý záznam, který je pro nás prakticky nepoužitelný, vztahující se jen ke stavu společnosti a ke stavu věcí dávno překonanému a pohřbenému v zapomenutí.

Naopak Bible je knihou pro dnešek. Je to Boží vlastní kniha – Jeho dokonalé zjevení. Je to Jeho hlas, mluvící ke každému z nás. Je to kniha pro každý věk, pro každou zemi, pro každý stav – vysoký i nízký, pro bohaté i chudé, učené i nevědomé, staré i mladé. Mluví řečí tak jednoduchou, že jí může rozumět dítě, a přece tak hlubokou, že ten největší intelekt ji nemůže vyčerpat. Nadto mluví přímo k srdci. Dotýká se nejhlubších strun naší mravní bytosti. Jde až ke skrytým kořenům myšlení a citů v duši. Důkladně nás posuzuje. Slovem, je to tak, jak nám to říká inspirovaný apoštol: „Živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahuje až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i morku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce.“ (Židům 4,12)

A pak si všimni jejího obdivuhodného rozsahu a obsažnosti. Pojednává přesně a důrazně o zvycích a mravech, způsobech a zásadách devatenáctého století^¹ křesťanské éry, stejně jako o nejstarších obdobích lidské existence. Ukazuje dokonalou znalost člověka v každé etapě jeho historie. Dnešní Londýn i Týrus před třemi tisíci lety jsou na svatých stránkách zobrazeny se stejnou přesností a věrností. Lidský život je v této vzácné knize, kterou Bůh milostivě napsal pro naše naučení, vykreslen mistrovskou rukou v každém stupni svého vývoje.

Úvod

Jaká je to výsada, vlastnit takovou knihu! – Mít ve svých rukou božské zjevení! – Mít přístup ke knize, jejíž každá řádka je inspirována Bohem! – Mít božsky danou historii minulosti, přítomnosti i budoucnosti! Kdo může správně ocenit takovouto výsadu?

Ale tato kniha potom soudí člověka – soudí jeho cesty – soudí jeho srdce. Říká mu pravdu o něm samém. Proto člověk nemiluje Boží knihu. Neobrácený člověk dá před Biblí většinou přednost novinám nebo napínavému románu. Raději si přečte zprávu o průběhu projednávání nějakého zločinu před soudem než kapitolu v Novém zákoně.

Odtud také pramení ustavičná snaha nacházet v Boží požehnané knize nedostatky. Nevěřící lidé všech dob a všech tříd pilně pracovali na tom, aby našli ve Svatém písmu chyby a rozpory. Zaryté nepřátele Božího slova najdeme nejen mezi obyčejnými, hrubými a demoralizovanými lidmi, ale i mezi vzdělanými, vychovanými a učenými. Stejně jako tomu bylo ve dnech apoštolů: „lehkomyslní a nešlechetní lidé“ a „ženy nábožné a poctivé“ – dvě třídy lidí tak vzájemně vzdálené společensky a mravně – našli společný bod v tom, s čím ze srdce souhlasili, totiž projevovat naprosté opovržení vůči Božímu slovu a těm, kdo je věrně kázali. (Porovnej Sk. 13,50 se Sk. 17,5.) Tak vždy shledáváme, že lidé, kteří se téměř ve všem ostatním liší, spolu souhlasí ve svém odhodlaném odporu vůči Bibli. Jiné knihy jsou ponechány na pokoji. Lidé se nestarají o to, aby ukázali nedostatky ve Vergiliovi, Horáciovi, v Homérovi nebo Herodotovi. Ale Bibli nedokážou snést, protože je zjevuje a říká jim pravdu o nich samých a o světu, ke kterému patří.

A nebylo tomu přesně tak s živým Slovem – s Božím Synem – Pánem Ježíšem Kristem, když byl zde mezi lidmi? Lidé Ho nenáviděli, protože jim říkal pravdu. Jeho služba, Jeho slova, Jeho cesty – celý Jeho život byl ustavičným svědectvím proti světu. Proto ten jejich tvrdý a stálý odpor. Jiným lidem bylo dovoleno, aby si šli svou cestou, ale On byl stále pozorován a byly Mu kladeny léčky na každém kroku Jeho stezky. Vůdcové lidu se snažili, „aby ho polapili v řeči“, aby měli důkaz proti Němu a mohli Ho vydat moci a autoritě místodržícího. Tak to bylo během Jeho obdivuhodného života. A v závěru, když ten Požehnaný byl přibit ke kříži mezi dvěma zločinci, byli tito ponecháni na pokoji. Na ně nesměřovaly žádné urážky – nejvyšší kněží a starší nad nimi nepotřásali hlavami. Nikoli, všechny urážky, všechen posměch, všechna ta hrubá a necitelná vulgárnost – to vše postihlo Toho, jenž zaujímal prostřední kříž.

Úvod

Nuže, je dobré, abychom důkladně rozuměli skutečnému prameni všeho toho protivení se Božímu Slovu – ať to je živé Slovo nebo psané Slovo. Umožní nám to vážit si Ho dle Jeho skutečné ceny. Ďábel nenávidí Boží slovo – nenávidí je dokonalou nenávistí. A proto používá učené nevěrce, aby psali knihy a dokazovali, že Bible není Boží slovo, že jím nemůže být, protože v ní jsou chyby a rozpory. A nejenom to, ale že ve Starém zákoně nacházíme zákony a ustanovení, zvyky a praktiky, které jsou nehodné té milostivé a blahovolné Bytosti.

Na takovýto způsob argumentace máme jen krátkou a jasnou odpověď. O všech těch učených nevěrcích prostě říkáme, že o té věci nevědí vůbec nic. Mohou být velmi učení, velmi chytří, hlubocí a originální myslitelé, dobře vzdělaní ve všeobecné literatuře, velmi na svém místě, aby podali názor na nějaký předmět v oblasti přirozené a mravní filozofie, velmi schopní k diskusi o vědeckých otázkách. Kromě toho mohou být velmi milí v soukromém životě – skutečně úctyhodní lidé – přívětiví, benevolentní, lidumilní, milovaní v soukromí a ctění na veřejnosti – to vše může být. Ale jsou-li neobrácení a nemají-li Ducha Božího, jsou naprosto neschopní k utvoření, a ještě mnohem méně k vydávání úsudku o Svatém písmu. Kdyby někdo byl naprosto nevědomý o Koperníkově systému, pak ti samí lidé, o kterých mluvíme, by ho ihned prohlásili za naprosto nekompetentního, aby o tom mluvil, a za nehodného slyšení v té věci. Krátce řečeno, nikdo nemá právo předkládat názor na věc, s kterou není obeznámen. To je zásada, která je všude přijímaná. A proto její použití v případě, který nyní máme před sebou, nemůže být spravedlivě zpochybňováno.

Nuže, inspirovaný apoštol nám ve své 1. epištole ke Korintským říká, že „přirozený člověk nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně“ (1. Kor. 2,14). To je rozhodující. Mluví o člověku v jeho přirozeném stavu, ať už je jakkoli učený, jakkoli kultivovaný. Nemluví o nějaké zvláštní třídě lidí, ale prostě o člověku v jeho neobráceném stavu – člověku, postrádajícím Ducha Božího. Někteří si představují, že apoštol mluví o člověku v postavení barbara či divoké nevědomosti. Nikterak. Je to prostě člověk ve své přirozenosti, ať je učeným filozofem nebo nevědomým hrubiánem. „Nemůže poznat věci Ducha Božího.“ Jak potom může vytvářet nebo pronášet úsudek o Božím slovu? Jak si může osobovat říkat, co je a co není hodné Boha, aby to napsal? A jestliže je tolik smělý, aby to učinil (a žel, on takový je), kdo bude tak pošetilý, aby mu naslouchal? Jeho argumenty nemají základ, jeho teorie jsou bezcenné, jeho knihy jsou vhodné jen pro koš na papíry. A to vše, budiž poznamenáno, na základě všeobecně přijímaného principu, který byl výše vysloven, že nikdo nemá jakýkoli nárok být slyšen ohledně předmětu, o kterém je sám naprosto nevědomý.

Úvod

Tímto způsobem posoudíme celý zástup nevěřících pisatelů. Kdo by chtěl naslouchat slepému člověku, když mluví o světlu a stínu? A přece takový člověk má mnohem větší nárok na to, aby byl slyšen, než neobrácený člověk, který mluví o předmětu inspirace. Lidská učení – jakkoli rozsáhlá a rozmanitá, lidská moudrost – jakkoli hluboká, nemohou učinit člověka způsobilého k tomu, aby zformoval úsudek o Božím slovu. Není pochyb o tom, že učenec může zkoumat a porovnávat text MSS^² prostě jako věc textové kritiky; může být schopen zformovat úsudek, týkající se vážnosti určitého čtení nějakého oddílu. Ale to je něco naprosto jiného, než když nevěřící pisatel se osmělí vyslovit soud o zjevení, které nám Bůh dal ve Své nekonečné dobrotivosti. Tvrdíme, že toto nemůže činit žádný člověk. Jen skrze Ducha samého, jenž inspiroval svatá Písma, je možné těmto Písmům rozumět a přijímat je. Boží slovo musí být přijímáno na základě jeho vlastní autority. Jestliže člověk může o něm soudit nebo o něm rozumovat, pak to vůbec není Boží slovo. Dal nám Bůh zjevení, nebo nedal? Jestliže ano, pak ono musí být v každém směru absolutně dokonalé. A když je takové, musí být naprosto mimo oblast lidského soudu. Člověk není více oprávněn posuzovat Písmo, než posuzovat Boha. Písmo soudí člověka, nikoli člověk Písmo.

To je celý rozdíl. Nic nemůže být ubožejší a opovrženíhodnější než knihy, které nevěřící lidé píší proti Bibli. Každá stránka, každý odstavec, každá věta jen ilustrují pravdu apoštolova tvrzení, že „přirozený člověk nepřijímá věci Ducha Božího, … a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně“. Jejich veliká nevědomost o předmětu, o kterém se odvažují pojednávat, je vyvážena jen jejich sebevědomím. O jejich neuctivosti neříkáme nic. Neboť kdo by chtěl hledat uctivost ve spisech nevěřících lidí? Snad bychom mohli očekávat trochu skromnosti, kdybychom si plně neuvědomovali nepřátelského ducha, který je u kořene všech takových spisů a činí je naprosto nehodné byť i jen chvilkového zvažování. K jiným knihám mohou mít nestranný postoj. Ale k vzácné Boží knize přistupují s předpojatým úsudkem, že není božským zjevením, poněvadž přece nevěřící nám říkají, že Bůh nám nemohl dát napsané zjevení Svých myšlenek.

Úvod

Jak je to zvláštní! Lidé nám dávají zjevení svých myšlenek (a nevěřící to činí tak naprosto jasně), ale Bůh nemůže! Jaká pošetilost! Jaká troufalost! Právem se můžeme ptát, proč by Bůh nemohl zjevit Své myšlenky Svým stvořením? Proč by taková věc měla být považována za nemyslitelnou? K tomu není žádný důvod, ale nevěřící to tak chtějí mít. Přání je v tomto případě jistě otcem myšlenky. Otázka, kterou položil starý had v zahradě Eden před téměř šesti tisíci lety, přecházela z jednoho věku na druhý přes všechny možné pochybovače, racionalisty a nevěrce, totiž: „Tak-li jest, že Bůh řekl?“ My s velkou radostí řekneme: Ano, velebeno buď Jeho svaté jméno, On mluvil – mluvil k nám. Zjevil Své myšlenky. Dal nám svatá Písma. „Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté a užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl dokonalý [αρτιος], důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2. Timoteovi 3,16.17) – A dále: „Kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze trpělivost a potěšení písem měli naději.“ (Římanům 15,4)

Pán budiž veleben za taková slova! Ujišťují nás, že všechno Písmo je dáno od Boha a že všechno Písmo je dáno nám. Jak vzácné pojítko mezi duší a Bohem! Který jazyk může vyslovit cenu takového pojítka? Bůh mluvil – mluvil k nám. Jeho Slovo je skála, o kterou se vlny nevěřících myšlenek roztříští v opovrženíhodné neschopnosti, ponechávajíce ji v její božské síle a věčné stabilitě. Nic se nemůže dotknout Božího slova. Ani spojí-li se všechny moci země a pekla, lidí a ďáblů, nemohou nikdy pohnout Božím slovem. To zde stojí ve své vlastní mravní slávě přes všechny útoky nepřátel, opakujících se v každém věku. „Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvanlivé jest v nebesích.“ (Žalm 119,89) – „Nebo jsi zvelebil nade všecko jméno své a slovo své.“ (Žalm 138,2) Co zbývá pro nás? Pouze toto: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (Žalm 119,11) Zde leží hluboké tajemství pokoje. Srdce je spojeno s trůnem – ba přímo s Božím srdcem pomocí Jeho převzácného Slova, a vlastní pokoj, který svět nemůže dát, ani odejmout. Co mohou vykonat všechny teorie, rozumování a argumenty nevěřících? Vůbec nic. Jsou považovány za prach na mlatu. Pro toho, kdo se skutečně z milosti naučil důvěřovat Božímu slovu – spočívat na autoritě Svatého písma, jsou všechny nevěrecké knihy, které kdy byly napsány, naprosto bezcenné, bezpředmětné, postrádající moc. Ukazují nevědomost a hroznou domýšlivost pisatelů. Ale jde-li o Písmo, ponechávají je přesně tam, kde vždy bylo a vždy bude – „trvanlivé v nebesích“, nepohnutelné jako Boží trůn.^³ Útoky nevěrců se nemohou dotknout Božího trůnu, ani se nemohou dotknout Jeho Slova. A budiž velebeno Jeho jméno, nemohou se dotknout ani pokoje, který protéká srdcem, jež spočívá na tom nepomíjivém základu: „Pokoj mnohý těm, kteří milují zákon tvůj a nemají žádné urážky.“ (Žalm 119,165) – „Slovo Boha našeho zůstává na věky.“ (Iz. 40,8) – „Nebo všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Usvadla tráva a květ její spadl. Ale slovo Páně zůstává na věky. Toto pak jest to slovo, které zvěstováno jest vám.“ (1. Petra 1,24.25)

Úvod

Zde máme opět totéž zlaté pojítko. Slovo, které nás dosáhlo formou dobré zvěsti, je Slovo Páně, které zůstává na věky. A proto náš pokoj je tak stabilní jako Slovo, na kterém je založen. Jestliže všeliké tělo je jako tráva a všechna sláva člověka jako květ trávy, jakou potom mají cenu argumenty nevěřících? Jsou tak bezcenné jako uschlá tráva a zvadlý květ. A lidé, kteří je vystavují na odiv nebo jsou jimi ovlivňováni, budou dříve nebo později také takoví. Jaká je to hříšná pošetilost, když mluví proti Božímu slovu – mluví proti jediné věci v tomto světě, která může dát odpočinek a útěchu ubohému, unavenému srdci – mluví proti tomu, co přináší ubohým, ztraceným hříšníkům radostnou zvěst o spasení – přináší ji přímo z Božího srdce!

Ale možná, že se zde střetneme s otázkou, která tak často vyvstává a která tak mnohé znepokojila a vedla k tomu, aby hledali útočiště u toho, co se nazývá „autorita církve“. Ta otázka je: „Jak máme vědět, že kniha, kterou nazýváme Biblí, je Boží slovo?“ Naše odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá – zní: Ten, jenž nám milostivě dal tu požehnanou knihu, nám také může dát jistotu, že ta kniha je od Něho. Týž Duch, který inspiroval různé pisatele svatých Písem, nám může dát vědět, že ta Písma jsou právě Božím hlasem, mluvícím k nám. To je možné rozeznat jen skrze Ducha. Jak jsme už viděli, „přirozený člověk nepřijímá věci Ducha Božího…, a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně“ (1. Kor. 2,14). Jestliže Duch Svatý nám to nedá poznat a nedá nám jistotu, že Bible je Boží slovo, pak žádný člověk ani spolek lidí to nemohou učinit. A jestliže na druhé straně nám On dá tu požehnanou jistotu, nepotřebujeme svědectví člověka.

Úvod

Rádi připouštíme, že kdyby v této otázce byl nějaký stín nejistoty, znamenalo by to trápení a bídu. Ale kdo nám může dát jistotu? Bůh sám. – Kdyby všichni lidé na zemi měli souhlasit ve svém svědectví o autoritě Svatého písma – kdyby všechny koncily, které kdy zasedaly, všichni učitelé, kteří kdy učili, všichni otcové, kteří kdy psali, byli přízniví dogmatu o plné inspiraci – kdyby všechny církve, kdyby všechny denominace v křesťanstvu byly zajedno v pravdě, že Bible je skutečně Boží slovo – krátce: kdybychom měli všechnu lidskou autoritu, která vůbec může být ve vztahu k čistotě Božího slova, byla by zcela nedostatečná jako základ jistoty; a kdyby naše víra byla založena na této autoritě, byla by naprosto bezcenná. Jen Bůh sám nám může dát jistotu, že On mluvil ve Svém Slově. A budiž požehnáno Jeho jméno, když On ji dává, pak všechny argumenty, všechny uštěpačné poznámky, všechny šikany, všechno zpochybňování od nevěrců, starých i novodobých, jsou jako pěna na vodě, kouř z komína nebo prach na podlaze. Skutečný věřící je zavrhne jako bezcenné smetí a spočine ve svatém klidu v onom nesrovnatelném zjevení, které nám náš Bůh milostivě dal.

Pro čtenáře je naprosto důležité, aby měl jasno a jistotu v této vážné otázce, jestliže má být pozvednut nad vliv nevěry na jedné straně a pověry na druhé straně. – Nevěra se nám snaží namluvit, že Bůh nám nedal knihu – zjevení Svých myšlenek – a že je nemůže dát. – Pověra se nám snaží říkat, že i když nám Bůh dal zjevení, přesto nemůžeme o něm být ujištěni bez lidské autority, ani mu rozumět bez lidského výkladu. Nuže, je dobré vidět, že obojím jsme zbavováni vzácného dobrodiní Svatého písma. A to je přesně ďáblův cíl. Chce nás oloupit o Boží slovo. A může toho dosáhnout stejně účinně skrze zdánlivé nedůvěřování sobě, které pokorně a uctivě vzhlíží k autoritě moudrých a učených lidí, jako skrze smělou nevěru, která odvážně zavrhuje každou autoritu, lidskou i božskou.

Vezměte si takovýto případ: Otec píše dopis svému synovi v Kantonu – dopis plný lásky a něžnosti otcovského srdce. Vypráví mu o svých plánech a opatřeních, říká mu o všem, co si myslí, že bude zajímat synovo srdce – vše, co jen láska otcova srdce může mít na mysli. Syn volá na poštovní úřad v Kantonu a ptá se, zda tam není nějaký dopis od jeho otce. Jeden úředník mu řekne, že tam není žádný dopis, že jeho otec nepsal a nemůže psát – vůbec nemůže sdělovat své myšlenky pomocí takového prostředku, že to je jen pošetilost, myslet si něco takového. Jiný úředník vystoupí a řekne: Ano, je tu pro vás dopis, ale vy mu nijak nemůžete rozumět. Je pro vás naprosto bez užitku, může vám jen uškodit, protože vy jste naprosto neschopný ho správně číst. Musíte nechat ten dopis v našich rukou a my vám vysvětlíme ty jeho části, které pro vás uznáme za vhodné. Ten první z těch dvou úředníků představuje nevěru, druhý pověru. Oba dva stejně připraví syna o vytoužený dopis – vzácné sdělení srdce jeho otce. Ale můžeme se ptát, jaká bude jeho odpověď těmto nehodným úředníkům. Můžeme si být jisti, že bude velmi krátká a věcná. Prvnímu řekne: Vím, že můj otec mi může dopisem sdělovat své myšlenky, a on to udělal. Druhému řekne: Vím, že otec mi umí dát porozumět svým myšlenkám lépe než vy. Oběma řekne, a to se smělou a pevnou rozhodností: Ihned mi dejte dopis od mého otce. Je adresován mně, a žádný člověk nemá právo mi ho zadržovat.

Úvod

Tak by se také křesťan prostého srdce měl postavit proti nestoudnosti nevěry a nevědomosti pověry – dvěma zvláštním nástrojům ďábla v našich dnech k odstranění vzácného Božího slova. „Můj Otec mi sdělil Své myšlenky a může mi dát porozumění Svým sdělením.“ – „Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté.“ (2. Tim. 3,16) – „Kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou.“ (Řím. 15,4) Vzácné a překrásné zjevení, nádherná odpověď každému Božímu nepříteli, ať už je to rozumář nebo ritualista.

Nepokoušíme se předkládat čtenáři nějakou omluvu za tento zdlouhavý úvod k Páté Mojžíšově knize. Jsme ve skutečnosti jen velmi vděční za příležitost přednést své slabé svědectví o velké pravdě božské inspirace svatých Písem. Cítíme, že to je naše svatá povinnost, jako i jistě naše velká výsada, abychom každému, k němuž máme přístup, zdůraznili obrovskou důležitost – ba absolutní nezbytnost naprosto nekompromisního rozhodnutí v této věci. Musíme se za každou cenu věrně držet božské autority, a proto absolutní nadřazenosti a všedostatečnosti Božího slova ve všech dobách, na všech místech a ke všem účelům. Musíme se držet toho, že Písma, poněvadž byla daná Bohem, jsou úplná v tom nejvyšším a nejplnějším slova smyslu; že nepotřebují žádnou lidskou autoritu, aby je akreditovala, ani žádný lidský hlas, aby je učinil dostupným. Ona mluví sama za sebe a své pověření nesou v sobě. Vše, co my máme dělat, je věřit a poslouchat, nikoli rozumovat nebo diskutovat. Bůh mluvil: naší věcí je slyšet, a bez omezení s uctivostí poslouchat.

Úvod

Toto je velká vůdčí myšlenka prostupující celou Pátou Mojžíšovu knihu, jak uvidíme v průběhu našeho uvažování. A nikdy v historii Boží Církve nebyla doba, kdy by bylo více zapotřebí zdůrazňovat lidskému vědomí nutnost bezpodmínečné poslušnosti Božího slova. Žel, je to jen málo pociťováno. Zdá se, že vyznávající křesťané se z větší části domnívají, že mají právo myslet sami – následovat svůj vlastní rozum, svůj vlastní soud nebo své svědomí. Nevěří, že Bible je Boží a univerzální průvodce. Myslí si, že tu je velmi mnoho věcí, ve kterých je nám ponecháno, abychom si sami volili. Proto tu je nesčetně sekt, stran, vyznání víry a názorových škol. Kdyby lidský názor měl být dovolen, pak samozřejmě jeden člověk má stejné právo myslet, jako je má druhý člověk. A tak se stalo, že vyznávající církev se stala příslovečnou svými rozděleními.

A co je svrchovaným lékem na tuto velmi rozšířenou nemoc? Zde je: Absolutní a úplná poddanost autoritě Svatého písma. Neznamená to, že člověk má jít k Písmu, aby si potvrdil svůj názor a svůj pohled, ale jde k Písmu, aby získal Boží myšlenky ohledně všeho a aby se celou svou mravní bytostí sklonil před Boží autoritou. Toto je ta jedna naléhavá potřeba dne, ve kterém žijeme – uctivá poddanost svrchované autoritě Božího slova ve všech věcech. Bezpochyby tu bude různost v naší míře chápání, přijímání a oceňování Písma. Ale co je zvláštní naléhavá potřeba u všech křesťanů, je stav duše, onen postoj srdce, vyjádřený vzácnými slovy žalmisty: „V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (Žalm 119,11) Můžeme si být jisti, že to je milé Božímu srdci. „I však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha, a třese se před slovem mým.“ (Izaiáš 66,2)

Zde leží pravé tajemství mravní bezpečnosti. Naše známost Písma může být velmi omezená, ale je-li uctivost před ním hluboká, budeme uchráněni od tisíce omylů – od tisíce léček. A pak tu bude stálý růst. Budeme růst ve známosti Boha, Krista a psaného Slova. Budeme se zalíbením čerpat z těch živých a nevyčerpatelných hloubek Svatého písma a procházet těmi zelenými pastvami, které nekonečná milost tak volně otevřela před Kristovým stádem. Tak bude život z Boha sycen a posilován. Boží slovo se bude duši stávat stále vzácnějším a my budeme mocnou službou Ducha Svatého vedeni do hloubky, plnosti, majestátu a mravní slávy Svatého písma. Budeme naprosto osvobozeni od vyčerpávajících vlivů pouhých teologických systémů, vysokých, nízkých či umírněných – a to je požehnané vysvobození! Budeme schopni říci přívržencům všech škol duchovenstva pod sluncem, že prvky pravdy, které snad mají ve svých systémech, máme my v božské dokonalosti v Božím slově: nepokroucené a neohýbané, aby se hodily do nějakého systému, ale na jejich pravém místě v širokém okruhu božského zjevení, které má svůj věčný střed v požehnané Osobě našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Úvod