4. Mojžíšova 35

vodní řádky této velmi zajímavé kapitoly před nás staví milostivé opatření, které Hospodin učinil pro Své služebníky Levíty. Každé z pokolení Izraele mělo výsadu – ba povinnost – dát podle své schopnosti Levítům určitý počet měst s jejich předměstími. „I bude všech měst, která dáte Levítům, čtyřicet osm měst i s podměstími jejich. Těch pak měst, která dáte z vladařství synů Izraelských, od těch, kteří více mají, více vezmete, a od těch, kteří méně mají, méně vezmete; jedno každé pokolení vedle velikosti dědictví, jímž vládnouti budou, dá z měst svých Levítům.“ (4. M. 35,7.8)

Kapitola 35

Služebníci Pána byli cele uvrženi na Něho ohledně svého podílu. Neměli žádné dědictví nebo vlastnictví kromě v Něm. Požehnané dědictví! Požehnaný podíl! Dle úsudku víry není nic lepšího. Blažení jsou všichni ti, kdo mohou skutečně říci Pánu: Ty jsi „částka dílu mého a kalicha mého“ (Žalm 16,5). Bůh se staral o Své závislé služebníky a dovolil celému shromáždění Izraele, aby okoušelo posvěcenou výsadu – neboť tou to skutečně bylo – aby byli spolupracovníky s Ním při starání se o ty, kdo se dobrovolně oddali Jeho dílu a opustili vše ostatní.

Tak tedy se učíme, že z dvanácti pokolení Izraele mělo být Levítům dáno čtyřicet osm měst s jejich předměstími. A z nich opět Levítové měli výsadu dát šest měst, aby byla útočištná pro ubohého, který zabil člověka nechtě. Velmi milé opatření – milé ve svém původu, milé ve svém předmětu!

Tři útočištná města ležela na východní straně Jordánu a tři na západní straně. Ať už Ruben a Gád učinili nebo neučinili správně, když se usadili na východ od významné hranice, Bůh ve Svém milosrdenství nechtěl nechat toho, kdo zabil, bez útočiště před mstitelem krve. Naopak, jak to Jemu odpovídá, nařídil, aby ta města, která byla určena za milostivé opatření pro toho, kdo zabil nechtě, byla tak situovaná, aby útočiště bylo blízko po ruce všude, kde ho bylo zapotřebí. Vždy bylo město v dosahu pro každého, kdo mohl být vystaven meči mstitele krve. To je hodné našeho Boha. Jestliže se stalo, že někdo, kdo zabil, upadl do rukou mstitele krve, nebylo to pro nedostatek dosažitelného útočiště, ale protože ho nedokázal využít. Každé nutné opatření bylo učiněno. Města byla vyjmenována a dobře stanovena a veřejně známá. Vše bylo učiněno tak prostým a jednoduchým a tak snadným, jak jen možno. Takový je Boží milostivý způsob.

Není pochyb o tom, že ten, kdo zabil, byl odpovědný vynaložit všechnu svoji energii k tomu, aby dosáhl zasvěcené místo; a bezpochyby to učinil. Není nikterak pravděpodobné, že by někdo byl tak slepý nebo tak pošetilý, že by s chladnou lhostejností složil ruce a řekl. „Mám-li uniknout, uniknu. Má snaha není zapotřebí. Jestliže není mým osudem uniknout, nemohu uniknout a má snaha není k ničemu.“ Nedovedeme si představit někoho, kdo zabil, který by užil takovou bláznivou řeč nebo se provinil takovouto slepou pošetilostí. Věděl až příliš dobře, že když mstitel na něho bude moci položit ruku, všechny takové názory nebudou mít žádnou cenu. Byla jen jedna věc, kterou bylo nutné udělat, a to utéci pro záchranu svého života – uniknout hrozícímu soudu – nalézt bezpečné bydlení uvnitř bran útočištného města. Když se tam dostal, mohl svobodně vydechnout. Nic zlého se mu tam nemohlo stát. Ve chvíli, kdy překročil práh brány, byl bezpečný tak, jak ho takovým mohlo učinit Boží opatření. Kdyby mu byl na území města zkřiven vlas, bylo by to jen zneuctěním a pohanou Božího ustanovení. Je pravda, že se musel zdržovat uvnitř. Neměl se odvážit vyjít z brány. Uvnitř byl dokonale bezpečný. Vně byl zcela vystaven nebezpečí. Nemohl dokonce ani navštívit své přátele. Byl vyhnancem z domu svého otce. Byl vězeň naděje. Vzdálen od domova, kam jej táhlo jeho srdce, čekal na smrt nejvyššího kněze, která ho měla dokonale osvobodit a ještě jednou obnovit v jeho dědictví a lidu.

Věříme, že toto krásné ustanovení má zvláštní vztah k Izraeli. Izraelité zabili Knížete života. Ale otázka zní: Jak se na ně dívá Bůh? Jako na vraha nebo jako na toho, kdo zabil? V prvním případě tu není žádné útočiště – žádná naděje. Žádný vrah nemohl být chráněn uvnitř útočištného města. Zde je zákon toho případu, jak je uveden v Jozue 20: „I mluvil Hospodin k Jozue, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim: Oddejte z těch měst vašich města útočištná, o nichž jsem mluvil vám skrze Mojžíše, aby tam utekl vražedník, který by zabil člověka nechtě a z nevědomí. I budou vám útočiště před přítelem zabitého. A když by utekl do jednoho z těch měst, stane u vrat v bráně města a oznámí starším města při svou; i přijmou ho do města k sobě a dají mu místo i bydliti bude u nich. Když by jej pak honil přítel toho zabitého, nevydají vražedníka v ruce jeho; neboť nechtě udeřil bližního svého, neměv ho prvé v nenávisti. A bydliti bude v městě tom, dokud nestane před shromážděním k soudu, až do smrti kněze velikého, který by byl toho času; nebo tehdáž navrátí se vražedník a přijde do města svého a do domu svého, do města, odkud utekl.“ (Jozue 20,1-6)

Kapitola 35

Ale vůči vrahovi byl zákon tvrdý a neoblomný: „Smrtí umře vražedník takový. Přítel zabitého zabije vražedníka toho; kdykoli ho dostane, on sám zabije ho.“ (4. M. 35,18.19)

S Izraelem tedy bude z Boží obdivuhodné milosti jednáno jako s tím, kdo zabil, a nikoli jako s vrahem. „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Tato mocná slova vystoupila k uchu a k srdci Boha Izraele. Byla slyšena a byla na ně dána odpověď. A nemáme si ani myslet, že se odpověď vyčerpala jejím použitím ve dni Letnic. Ne, ta stále trvá a její účinnost bude ilustrována v budoucí historii domu Izraele. Ten lid je nyní v Božím opatrování. Je vyhnancem ze země a z domu svých otců. Ale přichází doba, kdy bude obnoven ve své zemi. Ne smrtí nejvyššího kněze – buď velebeno Jeho nesmrtelné jméno! – On nemůže nikdy zemřít – ale opustí Své přítomné postavení a vyjde v novém charakteru jako Královský Kněz, aby usedl na Svůj trůn. Pak se vyhnanec vrátí do svého dlouho ztraceného domova a do svého propadlého dědictví. Ale ne dříve než tehdy, jinak by to znamenalo nedbat na skutečnost, že zabili Knížete života, což by bylo nemožné. Ten, kdo zabil, musí zůstat mimo své vlastnictví až do určeného času. Ale nemá s ním být jednáno jako s vrahem, protože to učinil nevědomky. „Milosrdenství jsem došel,“ – říká apoštol Pavel, když mluví jako obraz Izraele, „neboť jsem to z neznámosti činil v nevěře.“ (1. Tim. 1,13) – „A nyní, bratři,“ říká Petr, „vím, že jste to z nevědomí učinili, jako i knížata vaše.“ (Sk. 3,17)

Kapitola 35

Tato místa spolu s vzácnou přímluvou toho Zabitého, velmi jasným způsobem staví Izrael do postavení toho, kdo zabil, a ne do postavení vraha. Bůh opatřil útočiště a úkryt pro Svůj velmi milovaný lid a v náležitý čas se tento vrátí do svých dlouho ztracených obydlí, do země, kterou Hospodin dal jako dar Abrahamovi, Svému příteli, navěky.

To je, jak věříme, správný výklad nařízení o útočištném městě. Kdybychom se na ně měli dívat jako na mající vztah k případu hříšníka, který se utíká ke Kristu, mohlo by to být jen velmi výjimečným způsobem, poněvadž bychom viděli na všech stranách spíše body opaku, než body podobnosti. Neboť předně ten, kdo zabil, nebyl v útočištném městě zbaven soudu, jak se učíme z Jozue 20,6. Ale pro věřícího v Ježíše není a nemůže být žádný soud z toho nejprostšího důvodu, že Kristus nesl soud místo něho.

Také tu byla možnost, že ten, kdo zabil, upadl do rukou mstitele, pokud se odvážil vyjít z bran města. Věřící v Ježíše nemůže nikdy zahynout. Je tak bezpečný jako Spasitel sám.

A nakonec pokud jde o toho, kdo zabil, to byla věc časné bezpečnosti a života v tomto světě. Pokud jde o věřícího v Pána Ježíše, je to věc věčného spasení a věčného života v budoucím světě. Vskutku, téměř v každé podrobnosti tu je spíše nápadný rozdíl než podobnost.

Jeden velký bod tu je společný pro obojí, a tím je vystavení bezprostředně hrozícímu nebezpečí a naléhavá potřeba útočiště. Bylo by pošetilým bláznovstvím na straně toho, který zabil, aby prodléval nebo byť na chvíli váhal, dokud se nenalézal bezpečně usazen v útočištném městě. A jistě to je ještě větší bláznovství, pošetilost nejvyššího druhu na straně hříšníka, když prodlévá nebo váhá přijít ke Kristu. Mstitel se možná nedokázal zmocnit toho, který zabil, i když nebyl ve městě; ale soud musí zachvátit hříšníka, který není v Kristu. Není možné uniknout, i kdyby byl mezi duší a Kristem jen tenoučký lístek zlata. Jaká vážná myšlenka! Kéž najde svou náležitou váhu v srdci čtenáře, který je ještě ve svých hříších! Kéž takový nenajde odpočinku – ani chvilku pokoje – dokud se neuteče a nevztáhne ruku k naději, která je před něho postavena v evangeliu. Soud hrozí – jistý, vážný soud. A ten nejen může, ale musí přijít na všechny, kteří jsou mimo Krista.

Ó neobrácený, nepřemýšlející, bezstarostný čtenáři – jestliže tato kniha padne do rukou takového – slyš varující hlas! Spěchej utéci pro zachování života! Neotálej, snažně tě prosíme! Odklad je šílenství. Každá chvilka je drahá. Neznáš hodinu, ve které můžeš být sražen a určen pro místo, ve kterém tě nemůže navštívit jediný paprsek naděje, ba ani nejslabší záblesk – místo věčné noci, věčných běd, věčného trápení – místo neumírajícího červa a neuhasitelného plamene. Milý příteli, dovol, abychom tě v těchto závěrečných řádcích naší knihy naléhavě poprosili, abys šel nyní, tak jak jsi, k Ježíšovi, jenž stojí s otevřenou náručí a milujícím srdcem, připraven přijmout tě, ukrýt, zachránit a požehnat podle vší lásky Svého srdce a dokonalé účinnosti Svého jména a Své oběti. Kéž Bůh Duch Svatý tě Svou neodolatelnou mocí vede k tomu, abys teď právě přišel! „Pojďte ke mně,“ říká milující Pán a Spasitel, „všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“. Vzácná slova! Kéž padnou s božskou mocí na mnohé unavené srdce.

Kapitola 35

Zde končíme své úvahy o této vzácné části Boží knihy.^²³ A když tak činíme, jsme pod hlubokým dojmem pocitu o hloubce a bohatství dolu, ke kterému jsme se snažili vést čtenáře, a také o krajní slabosti a chudobě myšlenek, které jsme byli schopni nabídnout. Ale naše důvěra je v živého Boha, jenž skrze Svého Ducha Svatého chce vést srdce a mysl křesťanského čtenáře do požitku Své vlastní vzácné pravdy, a tak ho stále více uschopňovat pro Svou službu v těchto posledních zlých dnech, aby jméno našeho Pána Ježíše Krista bylo učiněno velikým a Jeho pravda udržována v živé síle. Kéž to Bůh ve Svém přehojném milosrdenství dá pro Ježíše Krista.

C. H. M.

Kapitola 35