P
rvní z těchto kapitol nám podává obdivuhodně přesný popis putování Božího lidu pouští. Je nemožné ji číst, aniž bychom byli hluboce pohnuti Boží něžnou láskou a péčí, jež se tak výrazně ukazovaly po celou cestu. Jaká to myšlenka, že se Mu líbilo zachovat takový záznam o cestě Svého ubohého lidu od chvíle, kdy vyšel z Egypta, dokud nepřekročil Jordán – ze země smrti a tmy do země oplývající mlékem a medem. On znal, „že jdeš přes poušť velikou tuto; již čtyřicet let Hospodin Bůh tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku“ (5. M. 2,7). Šel před nimi každý krok cesty. Přecházel přes každou zastávku v poušti. Ve všech jejich souženích měl On soužení. Staral se o ně jako něžná chůva. Nedovolil, aby během těchto čtyřiceti let jejich šaty zvetšely, aby jejich nohy otekly. A zde znovu jde celou cestou, po které je Jeho ruka vedla, a přitom pečlivě zaznamenává každou další část oné podivuhodné pouti a každé místo v poušti, na kterém se zastavili. Jaká to cesta! Jaký společník na cestě!
Je to velmi utěšující pro srdce unaveného poutníka, když je ujištěn o tom, že každý úsek jeho cesty je vyznačen Boží nekonečnou láskou a neomylnou moudrostí. On vede Svůj lid správnou cestou domů k Sobě. A v jejich údělu není ani jedna okolnost, či ani jedna složka v jejich kalichu, která by nebyla pečlivě nařízena Jím a nebyla v přímém vztahu k jejich přítomnému užitku a jejich věčné blaženosti. Nechť jen je naší starostí chodit den za dnem s Ním v prosté důvěře, uvrhovat všechnu svoji péči na Něho a ponechávat sebe i všechny své starosti zcela v Jeho rukou. To je pravý zdroj pokoje a požehnání v průběhu celé cesty. A potom, když naše putování pouští skončí – když poslední úsek pouště bude za námi, On nás vezme domů, abychom byli provždy u Něho.
Kapitola 33-34
Kapitola 33-34
S radostí nevýmluvnou tam při pohledu zpět
zřít budemʼ dávné boje, obavy, plno běd –
kdy chránila Tvá ruka od našich nepřátel
a vysušila slzy, jenžsʼ v tvářích našich zřel.
Pak uchvácena, srdce budou tam žárem plát,
až projdemʼ tu dávnou cestu ještě jedenkrát.
Tu duše naše uzří v chválách a úžasu
Tvé milosti velikost, bohatství a krásu.
34. kapitola nám udává hranice dědictví, jak byly nakresleny Hospodinovou rukou. Táž ruka, která vedla jejich putování, zde stanovuje meze jejich přebývání. Žel, že si nikdy nepřivlastnili zemi tak, jak byla Bohem dána. On jim dal celou zemi, a dal ji provždy. Oni si vzali jen část, a to jen na nějakou dobu. Ale veleben buď Bůh, blíží se chvíle, kdy Abrahamovo símě vejde do plného a věčného vlastnictví onoho krásného dědictví, z něhož jsou pro přítomnou dobu vyloučeni. Hospodin jistě naplní všechna Svá zaslíbení a uvede Svůj lid do všech požehnání, která jim jsou zajištěna věčnou smlouvou – tou smlouvou, která byla stvrzena krví Beránka. Ani to nejmenší nebude chybět ze všeho toho, co On řekl. Jeho zaslíbení jsou všechna Ano a Amen v Kristu Ježíši, jenž je tentýž včera, dnes i navěky. Buď všechna chvála našemu Bohu!
Kapitola 33-34
Kapitola 33-34