4. Mojžíšova 32

kutečnosti, zaznamenané v této kapitole, daly podnět k velkým diskusím. Názory ohledně jednání těch dvou a půl pokolení jsou různé. Udělali to dobře nebo chybně, když si zvolili dědictví na straně Jordánu k poušti? To je ta otázka. Bylo jejich jednání v té věci výrazem síly nebo slabosti? Jak si máme v této věci utvořit správný úsudek?

V prvé řadě: Kde byl vlastní podíl Izraele – jeho Bohem určené dědictví? Zcela jistě na druhé straně Jordánu, v zemi Kanán. Nuže, neměla by tato skutečnost stačit? Mohlo by skutečně upřímné srdce – srdce, které smýšlelo a cítilo a soudilo v souladu s Bohem – zastávat myšlenku, že si vybere jiný díl, než který Bůh přidělil a určil? To je nemožné. Proto tedy nemusíme jít dále, abychom získali Boží úsudek o tomto předmětu. Byl to ze strany Rubena a Gáda a polovice pokolení Manasses omyl, chyba a nedosažení božského cíle, když si zvolili nějakou hranici ještě před Jordánem. Ve svém jednání byli ovládáni světskými a sobeckými úvahami – viděním svých očí – tělesnými pohnutkami. Uzřeli „zemi Jazer a zemi Galád“ a ocenili ji zcela podle svých vlastních zájmů, bez jakéhokoli vztahu k Božímu úsudku a k Boží vůli. Kdyby prostě hleděli k Bohu, otázka usazení se před řekou Jordánem by nikdy nevyvstala.

Avšak když lidé nejsou prostí a upřímného srdce, dostávají se do okolností, které dávají vzniknout všemožným otázkám. Je to veliká věc, když jsme Boží milostí uschopněni jednat a kráčet cestou tak jednoznačně, že nemůže vzniknout žádná otázka. Je naší svatou a šťastnou výsadou chovat se tak, aby žádná komplikace nikdy nevznikla. Tajemstvím toho je chodit s Bohem, a tak nechávat své jednání cele ovládat Jeho slovem.

Kapitola 32

Že však Ruben a Gád nebyli takto ovládáni, je zjevné z celé historie. Byli to polovičatí lidé; lidé se smíšenými zásadami; lidé na okraji, kteří hledali své vlastní věci a ne Boží věci. Kdyby tyto přitahovaly jejich srdce, nic by je nesvedlo k tomu, aby zaujali své postavení mimo správné hranice.

Je velmi zřejmé, že Mojžíš neměl žádné sympatie s jejich návrhem. Soud nad jeho jednáním způsobil, že nemohl přejít Jordán. Jeho srdce bylo v zaslíbené zemi a on toužil tam osobně jít. Jak potom mohl schválit jednání mužů, kteří byli nejen připraveni, ale i skutečně žádostivi bydlet někde jinde? Víra nemůže nikdy být spokojena s něčím menším, než je pravé postavení a podíl Božího lidu. Prosté oko může jen vidět – věřící srdce si může jen přát – dědictví dané Bohem.

Mojžíš proto ihned odsoudil návrh Rubena a Gáda. Je pravda, že později zmírnil svůj soud a dal svůj souhlas. Jejich slib, že přejdou Jordán se zbrojí před svými bratry, způsobil u Mojžíše jistý druh souhlasu. Vypadalo to jako neobyčejný projev nezištnosti a síly, když chtěli ponechat na místě ty, které milovali, jen proto, aby bojovali za své bratry. Ale kde ty své milované ponechali? Nechali je před Božím cílem. Oloupili je o místo a podíl v té pravé zemi zaslíbení – v zemi dědictví, o kterém Bůh mluvil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. A proč to? Jen proto, aby měli dobré pastviny pro svůj dobytek. Kvůli takovému předmětu dvě a půl pokolení opustila své místo v pravých hranicích Božího Izraele.

Nyní se podívejme na následky takového způsobu jednání. Nechť se čtenář obrátí k Jozue 22. Tam máme první smutný výsledek obojakého jednání Rubena a Gáda. Nutně musejí postavit oltář – „oltář velký ku podivení“ (10. verš), aby je v budoucím času jejich bratři nezapřeli. Co to vše dokazuje? Dokazuje to, že zaujetí postavení na této straně Jordánu bylo naprosto špatné. A všimni si jen účinku na celé shromáždění – znepokojivého, rozrušujícího účinku tohoto oltáře. Nejprve rozpaky, oltář budil dojem skutečné vzpoury. „Uslyševše, pravím, synové Izraelští, sešlo se všecko množství jejich do Sílo, aby táhli proti nim k boji. I poslali synové Izraelští k synům Rubenovým a k synům Gádovým a k polovici pokolení Manassesova^²¹ do země Galád Fínesa, syna Eleazara kněze, a deset knížat s ním, po jednom knížeti z každého domu otcovského, ze všech pokolení Izraelských. (Každý pak z nich byl přední v domě otců svých v tisících Izraele.) Ti přišli k synům Rubenovým a k synům Gádovým a k polovici pokolení Manassesova do země Galád a mluvili s nimi, řkouce: Toto praví všecko shromáždění Hospodinovo [Nepatřilo k němu také těch dvě a půl pokolení?]: Jaké jest to přestoupení, jímž jste přestoupili proti Bohu Izraelskému, odvrátivše se dnes, abyste nešli za Hospodinem, vzdělavše sobě oltář, abyste se protivili dnes Hospodinu? Ještě-li se nám malá zdá nepravost modly Fegor, od níž nejsme očištěni až do dnes, pročež byla rána v shromáždění Hospodinovu, že vy přes to odvracujete se dnes, abyste nešli za Hospodinem? I stane se, poněvadž vy dnes odporujete Hospodinu, že on zítra na všecko shromáždění Izraelské rozhněvá se. Jestliže jest nečistá země vladařství vašeho, přejděte do země vladařství Hospodinova, v níž přebývá stánek Hospodinův, a dědictví vezměte mezi námi; toliko proti Hospodinu se nepostavujte a nebuďte odporní nám, stavějíce sobě oltář mimo oltář Hospodina Boha našeho.“ (Jozue 22,12-19)

Kapitola 32

Nuže, celé toto vážné nedorozumění, všechen ten zmatek a poplach, vše bylo výsledkem pochybení na straně Rubena a Gáda. Je pravda, že to umějí vysvětlit a uspokojit své bratry vzhledem k oltáři. Ale nebyl by potřebný žádný oltář, nebylo by nutné žádné vysvětlování, nebyla by tu příčina k rozčilení, kdyby bývali nezaujali takové dvojaké postavení.

Tady byla příčina všeho zla. A pro křesťanského čtenáře je důležité, aby pojal tento bod s jasností a vyvodil z něho velkou praktickou lekci, kterou se má učit. Sotva může někdo s přemýšlivou duchovní myslí, jež plně zvažuje všechny stránky případu, pochybovat o tom, že ta dvě a půl pokolení učinila chybu, když se zastavila před Jordánem, a tam zaujala své stanoviště. To se jeví být nepopiratelné už na základě toho, co jsme viděli. A kdybychom potřebovali nějaký další důkaz, je nám dán skutečností, že tato pokolení byla první, která upadla do rukou nepřítele. (Viz 1. Královskou 22,3.)

Ale možná že se čtenář cítí nakloněn se zeptat: „Co to vše má říci nám? Má tato část historie pro nás nějaké naučení?“ Zajisté. Zní v našich uších hluboce vážnými tóny: „Dej pozor, aby ses nespokojil s něčím menším, než je tvé vlastní postavení – tvůj vlastní podíl – abys nebyl spokojen s věcmi, které patří k tomuto světu – abys nezaujal nějaké postavení nedosahující smrti a vzkříšení – toho pravého duchovního Jordánu.“^²²

Kapitola 32

Takové je, jak tomu rozumíme, učení této části naší knihy. Je to velká věc, jsme-li nerozděleného srdce, rozhodní a jednoznační v zaujímání svého postavení pro Krista. Boží věci a Kristovu svědectví je činěna vážná škoda těmi, kteří vyznávají, že jsou křesťané, ale popírají své nebeské povolání a charakter a jednají, jako kdyby byli občany tohoto světa. To je mocný nástroj v rukou Satana. Nerozhodný, polovičatý křesťan je méně vyrovnaný a důsledný než naprosto světský křesťan nebo nevěřící. Chybění opravdovosti u vyznavačů škodí Boží věci více než všechny formy mravní zkaženosti dohromady. Zdá se to být silným tvrzením, ale je to pravda. Křesťanští vyznavači, kteří jsou jen lidmi na okraji nebo osoby se smíšenými zásadami či pochybným chováním, jsou ti lidé, kteří nejvážněji škodí té požehnané věci a podporují plány nepřítele Krista. Co právě nyní potřebujeme, jsou lidé s celým srdcem, jdoucí přímo a upřímně vydávající svědectví o Ježíši Kristu – lidé, kteří jasně vyhlašují, že hledají vlast – vážní lidé, cizí tomuto světu.

To jsou lidé pro přítomné těžké období. Co může být žalostnějšího, smutnějšího a skličujícího, než nalézat takové, kteří mají vysoké vyznání, hlasitě mluví o smrti a vzkříšení, kteří se chlubí svými vznešenými naukami a nebeskými výsadami, ale jejich chození a cesty je usvědčují ze lži? Milují svět a věci světa. Milují peníze a horlivě se snaží uchvátit a nahromadit jich tolik, kolik jen mohou.

Milý věřící čtenáři, chtějme vidět tyto věci. Chtějme se upřímně soudit jako v samé Boží přítomnosti a odvrhovat od sebe vše, ať to je cokoli, co působí jako překážka úplného oddání se v duchu, duši a těle Tomu, jenž nás miloval a dal Sebe samého za nás. Kéž bychom se, mluvíme-li řečí 22. kapitoly Jozue, chovali tak, abychom nepotřebovali oltář „veliký na podivení“, ani nic, čím bychom vyhlašovali, kam patříme, kde se klaníme, čí jsme a komu sloužíme. Tak bude u nás vše průhledné a nepochybné, naše svědectví bude zřetelné a zvuk naší trubky bude jistý. I náš pokoj bude téci jako řeka (Iz. 66,12) a směr našeho chození a povahy bude k chvále Toho, jehož jméno je nad námi vzýváno. Kéž Pán pozvedne srdce Svého lidu v tomto dni ošklivé lhostejnosti, vlažnosti a lehkovážného vyznání k opravdovějšímu oddání se, pravému zasvěcení věci Krista a neochvějné víře v živého Boha! Nechce se k nám čtenář připojit v modlitbě za toto vše?

Kapitola 32