T
ento krátký oddíl má význam dispenzační (týkající se Božího způsobu jednání s člověkem, Boží domácnosti – p. p.). Vztahuje se speciálně k Izraeli a pojednává o otázce slibů a závazků. Muž a žena stáli ve vztahu k tomuto předmětu význačně rozdílně. „Jestliže by muž slib aneb přísahu učinil Hospodinu, zavazuje duši svou, nezruší slova svého; podle všeho, co vyšlo z úst jeho, učiní.“ (4. M. 30,3)
Jinak tomu bylo ve vztahu k ženě. „Když by pak osoba ženského pohlaví učinila slib Hospodinu a závazkem zavázala se v domě otce svého v mladosti své, a slyše otec její slib a závazek její, jímž zavázala duši svou, mlčel by k tomu: tedy stálé budou všechny sliby její i každý závazek, jímž zavázala se, stálý bude. Jestliže by pak to zrušil otec její toho dne, když slyšel všecky ty sliby a závazky její, jimiž zavázala duši svou, nebudou stálí; a Hospodin odpustí jí, neboť otec její to zrušil.“ (4. M. 30,4-6) Totéž platilo v případě vdané ženy. Její manžel mohl sliby a závazky buď potvrdit, nebo zrušit.
Kapitola 30
Kapitola 30
Takový byl zákon vzhledem k slibům. Pro muže nebylo ulehčení. Byl povinen jednat podle všeho toho, co vyšlo z jeho úst. Ať podnikl cokoli, byl slavnostně a nezvratně povinen to dodržet. Nebyla zde žádná zadní dvířka, jak se říká – žádná možnost úniku.
Nuže víme, kdo v dokonalé milosti zaujal toto postavení a dobrovolně se zavázal vykonat Boží vůli, ať je jakákoli. Známe Toho, jenž říká: „Sliby své Hospodinu splním, teď přede vším lidem jeho.“ (Žalm 116,14) „Člověk Kristus Ježíš“, jenž když na sebe vzal sliby, dokonale je splnil k slávě Boha a k věčnému požehnání Svého lidu. Pro Něho nebylo úniku. Slyšíme Ho v hluboké úzkosti Jeho duše v Getsemanské zahradě volat: „Je-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento.“ Ale nebylo to možné. Vzal na sebe dílo spasení člověka a musel projít hlubokými a temnými vodami smrti, soudu a hněvu a dokonale nést všechny následky lidského stavu. Měl křest, kterým měl být křtěn, a ten Jej stísňoval, dokud se nevykonal. Jinými slovy: Musel zemřít, aby skrze smrt mohl otevřít zavřená stavidla a dovolit mocné záplavě božské a věčné lásky plynout k Jeho lidu. Všechna chvála a velebení buď Jeho nesrovnatelnému jménu po všechny časy.
Tolik o muži a o jeho slibech a závazcích. V případě ženy, buď jako dcery, nebo manželky, tu máme národ Izrael, a to ve dvou způsobech, totiž pod vládou a pod milostí. Když je na něho pohlíženo z hlediska vlády, pak Hospodin, jenž je zároveň Otec i Manžel, k ní mlčel, takže jejím slibům a závazkům je dovoleno, aby trvaly. A až do tohoto dne trpí pod následky a musí pociťovat sílu oněch slov: „Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, neplnil.“ (Kazatel 5,5)
Kapitola 30
Kapitola 30
Když ale je na druhé straně viděn z hlediska milosti, Otec a Manžel vše vzal na sebe, takže jí bude odpuštěno a v budoucnosti bude přivedena do plnosti požehnání ne na základě splnění vykonaných slibů a závazků, ale na základě svrchované milosti a milosrdenství skrze krev věčné smlouvy. Jak vzácné je nacházet všude Krista! On je středem a základem, začátkem i koncem všech Božích cest. Kéž je naše srdce vždy Jím naplněno! Kéž naše rty a životy mluví o Jeho chvále! Kéž, puzeni Jeho láskou, žijeme k Jeho slávě po všechny své dny na zemi, a potom půjdeme domů, abychom s Ním byli provždy a nikdy už nevycházeli ven!
Podali jsme to, o čem věříme, že je první myšlenkou této kapitoly. Žádným způsobem nezpochybňujeme, že to druhotně může být použito i na jednotlivce. A dále velmi vděčně uznáváme, že to bylo napsáno, stejně jako všechna Písma, k našemu naučení. Pro oddaného křesťana musí vždy být rozkoší studovat všechny Boží cesty, ať v milosti nebo ve vládě – Jeho cesty s Izraelem – Jeho cesty s Církví – Jeho cesty se vším. Kéž taková studia provádíme s rozšířeným srdcem a osvíceným porozuměním!