4. Mojžíšova 28-29

yto dvě kapitoly je třeba číst společně. Tvoří zvláštní oddíl naší knihy, který je velmi zajímavý a poučný. První verše 28. kapitoly nám podávají zhuštěný obsah celého oddílu: „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Přikaž synům Izraelským a rci jim: Obětí mých, chleba mého v obětech mých ohnivých u vůni spokojující mne, nezanedbávejte mi přinášeti v čas k tomu vyměřený.“ (4. M. 28,1-2)

Kapitola 28-29

V těchto slovech je čtenáři opatřen klíč, kterým může odemknout celou tuto část 4. Mojžíšovy knihy. Je to tak zřetelné a jednoduché, jak jen to je možné. „Obětí Mých“, „chleba Mého“, „obětí Mých ohnivých“, „vůně spokojující Mne“. Vše je silně vyznačeno. Můžeme se zde bez námahy učit, že velkou vůdčí myšlenkou je Kristus pro Boha. Není to tedy Kristus, vycházející vstříc naší potřebě – ačkoli to jistě velmi požehnaně činí, jako spíše Kristus jako potrava a rozkoš pro Boží srdce. To je Boží chléb – vskutku obdivuhodný výraz, o kterém málo přemýšlíme a málo mu rozumíme. Je smutnou skutečností, že jsme nakloněni hledět na Krista pouze jako na zajišťujícího naše spasení, jako na Toho, skrze něhož nám bylo odpuštěno a jímž jsme zachráněni od pekla, jako na prostředek, jímž k nám plyne všechno požehnání. On tím vším je, navěky buď chváleno Jeho jméno. On je Původce věčného spasení pro všechny ty, kteří Ho poslouchají. Nesl naše hříchy na Svém vlastním těle na dřevě. Zemřel, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Zachraňuje nás od našich hříchů, od jejich přítomné moci a od jejich budoucích následků.

To vše je pravda. A v důsledku toho v obou těch kapitolách, které leží otevřené před námi, i v každé zvláštní jejich části, máme uvedenu oběť za hřích. (Viz 4. M. 28,15.22.30; 29,5.11.16.19.22.25.28.31.34.38.) Třináctkrát je tu zmínka o oběti za hřích ke smíření; a přesto vše zůstává pravdou a je zřejmé, že hřích ani oběť smíření za hřích nikterak nejsou tím velkým hlavním předmětem. Ve verších, které jsme pro čtenáře citovali, není o tom zmínka, ačkoli tyto verše jasně podávají souhrn obsahu těch dvou kapitol. Ani o tom není zmínka, dokud nedojdeme k patnáctému verši.

Je třeba říkat, že oběť za hřích je podstatně důležitá, poněvadž se jedná o člověka a člověk je hříšník? Bylo by nemožné pojednávat o předmětu blížení se člověka k Bohu, o jeho velebení a jeho obecenství, aniž by byla uvedena Kristova smírčí smrt jako nutný základ. To z plného srdce vyznáváme s největší radostí. Tajemství Kristovy vzácné oběti bude po věčné věky tvořit zdroj radosti naší duše.

Budeme ve svém smýšlení považováni za sociniány^²⁰, jestliže prohlašujeme, že v Kristu a v Jeho drahé smrti je něco, co jde dále než k našim hříchům a uspokojení našich potřeb? Nemyslíme. Může někdo číst 4. Mojžíšovu 28 a 29 a nevidět to? Podívej se na prostou skutečnost, která by byla nápadná i dítěti. V celém oddílu je sedmdesát jedna veršů a z nich se třináct zmiňuje o oběti za hřích. Zbylých padesát osm se zabývá oběťmi libé vůně.

Krátce řečeno tedy, je zde zvláštním tématem Boží zalíbení v Kristu. Ráno a večer, den za dnem, týden za týdnem, od jednoho nového měsíce k druhému, od začátku roku až do jeho konce to je Kristus ve Své líbezné vůni a vzácnosti před Bohem. Je pravda – Bohu a Ježíši Kristu, Jeho Synu, za to buď dík – že za naše hříchy je učiněno smíření, jsou odsouzeny a provždy odstraněny – naše přestoupení jsou odpuštěna a naše vina je smazána. Ale nadto a mimo to je Boží srdce syceno, osvěžováno a má rozkoš v Kristu. Co byl ten beránek ráno a večer? Byla to oběť za hřích nebo zápalná oběť? Slyš odpověď Božími vlastními slovy: „Díš tedy jim: Tato jest oběť ohnivá, kterou obětovati budete Hospodinu: Beránky roční bez poskvrny dva, každého dne v oběť zápalnou ustavičně. Beránka jednoho obětovati budeš ráno a beránka druhého obětovati budeš k večeru. Desátý také díl míry efi mouky bělné v oběť suchou, zadělané olejem nejčistším, čtvrtou částkou míry hin. Ta jest oběť zápalná ustavičná, která obětována jest na hoře Sinai u vůni příjemnou v oběť ohnivou Hospodinu.“ (4. M. 28,3-6)

Kapitola 28-29

A opět: co byli ti dva beránci pro sobotu? Oběť za hřích nebo zápalná oběť? „Ta bude oběť zápalná sobotní každého dne sobotního.“ Měla být dvojnásobná, protože sobota byla předobrazem odpočinku, který zůstává pro Boží lid, kdy tu bude dvojnásobné ocenění Krista. Ale charakter oběti je jak jen možno jasný. Byl to Kristus pro Boha. To je zvláštní rys zápalné oběti. Oběť za hřích je Kristus ve vztahu k nám. V ní jde o ošklivost hříchu, zatím co v zápalné oběti jde o vzácnost a výtečnost Krista.

Tak také na začátku jejich měsíců (28,11), ve svátek Fáze a nekvašených chlebů (28,16-25), ve svátek prvotin (28,26-31), ve svátek trubek (29,1-6), ve svátek stánků (29,7-38). Slovem, v celém rozsahu svátků je vůdčí myšlenkou Kristus jako příjemná vůně. Oběť za hřích nikdy nechybí. Ale oběti libé vůně zaujímají přední místo, jak je zřejmé i velmi povrchnímu čtenáři. Nemyslíme, že je možné, aby někdo četl tento pozoruhodný oddíl Písma a nevšiml si rozdílu mezi místem oběti za hřích a místem zápalné oběti. O první se mluví jen jako o „kozlu jednom“, zatím co druhá před nás přichází ve formě „beránků ročních čtrnácti“, „volků mladých třinácti“, a tak podobně. Takové je to velké místo, které mají oběti příjemné vůně v tomto oddílu Písma.

Kapitola 28-29

Ale proč u toho prodléváme? Proč na to klademe důraz? Prostě proto, abychom křesťanskému čtenáři ukázali pravý charakter velebení, které Bůh hledá a v němž má zalíbení. Bůh má zalíbení v Kristu. A naší ustavičnou snahou by mělo být předkládat Bohu to, v čem On má zalíbení. Kristus by vždy měl být obsahem našeho klanění. Bude jím v té míře, jak jsme vedeni Božím Duchem. Jak často, žel, tomu je jinak a srdce o tom může vyprávět. Jak ve shromáždění, tak i v soukromí, jak často je tón nízký a duch je otupělý a těžký. Zaměstnáváme se sami sebou místo Kristem. A Duch Svatý, místo aby mohl konat Své vlastní dílo, kterým je brát Kristovy věci a ukazovat nám je, je nucen zaměstnávat nás v sebeodsuzování námi samými, protože naše cesty nebyly správné.

Nad tím vším musíme být hluboce zarmouceni. Vyžaduje to naši vážnou pozornost jak jako shromáždění, tak i jako jednotlivců – v našich veřejných shromážděních i v našich soukromých modlitbách. Proč je tón našich veřejných shromáždění často tak nízký? Proč taková slabost, taková vyprahlost, taková roztržitost? Proč jsou písně a modlitby tak málo tím, čím by měly být? Proč tu je tak málo toho, co skutečně zaslouží být nazváno velebením? Proč takový neklid a bezcílná aktivita? Proč je v našem středu tak málo toho, co osvěžuje Boží srdce, tak málo toho, o čem On skutečně může mluvit jako o „mém chlebu v obětech mých ohnivých u vůni spokojující mne“? Zaměstnáváme se sebou a tím, co nás obklopuje – svými potřebami, svou slabostí, svými zkouškami a těžkostmi. A ponecháváme Boha bez chleba Jeho oběti. Ve skutečnosti Ho olupujeme o to, co Mu patří a po čem Jeho milující srdce touží.

Znamená to, že můžeme nedbat na své zkoušky, své těžkosti a potřeby? Nikoli. Ale smíme je přenechat Jemu. On nám říká, abychom uvrhli všechnu svoji starost na Něho s milou a uklidňující jistotou, že On se o nás stará. Zve nás, abychom uvrhli na Něho svá břemena v jistotě, že On nás podepře. On na nás myslí. Není to dost? Neměli bychom se dostatečně oprostit od sebe samých, když se shromažďujeme v Jeho přítomnosti, abychom Mu předkládali něco mimo našich vlastních věcí? On se o nás postaral. On pro nás vše dobře učinil. O naše hříchy a naše starosti bylo božsky postaráno. A zcela jistě nemůžeme myslet, že takové věci jsou potravou Boží oběti. On je učinil Svou starostí, buď velebeno Jeho jméno; ale nemůžeme říkat, že jsou Jeho potravou.

Křesťanský čtenáři, neměli bychom přemýšlet o těchto věcech? Přemýšlet o nich jak ve vztahu ke shromáždění, tak i k soukromí? Neboť některé poznámky se vztahují jak k jednomu, tak i k druhému. Neměli bychom pěstovat takový stav duše, který by nám umožňoval přinášet Bohu to, co On s radostí nazve „Můj chléb“? Pravda je, že potřebujeme plnější a navyklejší zaměstnávání se srdce s Kristem jako s příjemnou vůní pro Boha. Ne že bychom si měli méně cenit oběti za hřích. To buď daleko. Ale pamatujme, že tu je v našem drahém Pánu Ježíši Kristu něco více než odpuštění našich hříchů a spasení našich duší. Co vyjadřuje zápalná oběť, suchá oběť a mokrá oběť? Krista jako příjemnou vůni, Krista – potravu Boží oběti, radost Jeho srdce. Je třeba říkat, že to je jeden a tentýž Kristus? Je třeba zdůrazňovat, že to je On, který byl za nás učiněn zlořečením, jenž je příjemnou vůní pro Boha? To jistě uzná každý křesťan. Ale nejsme nakloněni k tomu, abychom omezovali své myšlenky o Kristu na to, co On udělal pro nás, a tak jakoby vylučovali to, čím je pro Boha? Nad tím se musíme rmoutit a odsuzovat se – to se musíme snažit napravit. A myslíme si, že pečlivé studium 4. Mojžíšovy 28 a 29 se ukáže být velmi výtečným nápravným prostředkem. Kéž si je Bůh skrze Svého Ducha užije k tomuto účelu!

Kapitola 28-29

Poněvadž jsme v našich „Poznámkách k 3. Mojžíšově knize“ nabídli čtenáři to, co nám Bůh dal za světlo o obětech a svátcích, necítíme se vedeni prodlévat u nich zde. Tu knihu si čtenář může obstarat u vydavatele a v kapitolách 1-8 a v kapitole 33 najde, co ho může zajímat, a pomoci mu ve vztahu k předmětům, o nichž pojednávají ty dvě kapitoly, o kterých jsme právě uvažovali.