4. Mojžíšova 27

hování Salfadových dcer, jak je zaznamenáno na začátku této kapitoly, je v nápadném a krásném protikladu k nevěře, o které jsme právě psali. Ony zcela jistě nepatřily ke generaci těch, kteří jsou vždy hotovi opustit božskou půdu, snižovat standard a vzdávat se výsad udělených božskou milostí. Nikoli, těchto pět šlechetných žen nemělo žádnou náklonnost k takovým věcem. Z milosti byly rozhodnuté položit nohu víry na vysokou půdu a se svatou, a přece smělou rozhodností si přivlastnit to, co Bůh dal. Přečtěme si tu osvěžující zprávu:

„Tehdy přistoupily dcery Salfada, syna Heferova, syna Galád, syna Machir, syna Manasse z pokolení Manasse, syna Jozefova. Tato pak jsou jména dcer jeho: Mahla, Noa, Hegla, Melcha a Tersa. A postavily se před Mojžíšem a před Eleazarem knězem i před knížaty a vším množstvím u dveří stánku úmluvy a řekly: Otec náš umřel na poušti, který však nebyl ze spolku těch, kteří se srotili proti Hospodinu v rotě Chóre; nebo pro hřích svůj umřel, synů žádných nemaje. Což vyhlazeno býti má jméno otce našeho z čeledi jeho proto, že neměl syna? Dej nám dědictví mezi bratřími otce našeho.“ (4. M. 27,1-4)

Kapitola 27

To je neobvykle krásné. Srdci to činí radost, když čte takováto slova v době, jako je dnešní, kdy si tak málo vážíme vlastního postavení a podílu Božího lidu a kdy tak mnozí jsou spokojeni, že jdou ze dne na den a z roku na rok, aniž by se starali nebo vůbec ptali na věci, které jim jsou volně dány od Boha. Nic není smutnějšího, než vidět bezstarostnost, krajní lhostejnost, s níž mnoho vyznávajících křesťanů nakládá s tak velmi důležitými otázkami, jako je postavení, chození a naděje věřícího a Boží Církve. Není vůbec naším úmyslem pojednávat o těchto věcech zde. Učinili jsme to vícekrát v jiných knihách ze série „Poznámky“. Pouze si přejeme vést čtenářovu pozornost ke skutečnosti, že to je zároveň hřích proti bohatým milosrdenstvím, kterých se nám dostalo, a zneucťování Pána, když projevujeme ducha lhostejnosti ve vztahu k některému bodu božského zjevení, týkajícího se postavení a podílu Církve nebo jednotlivého věřícího. Jestliže se Bohu v Jeho rozhojnilé milosti zalíbilo udělit nám jako křesťanům vzácné výsady, neměli bychom se vážně snažit poznat, jaké to jsou výsady? Neměli bychom se snažit přivlastnit si je v bezelstné prostotě víry? Je to hodné jednání vůči Bohu a Jeho zjevení, když jsme lhostejní k tomu, zda jsme služebníci nebo synové – zda v nás přebývá Duch Svatý či nikoli – zda jsme pod zákonem nebo pod milostí – zda je naše povolání nebeské nebo zemské?

Jistě nikoli. Je-li nějaká věc v Písmu jasnější než jiné, je to ta, že Bůh má zalíbení v těch, kteří si cení a radují se z opatření Jeho lásky – v těch, kteří nalézají svoji radost v Něm. Inspirovaná kniha je plná svědectví o této věci. Podívejme se na případ, který nyní máme před sebou v naší kapitole. Zde byly ty Josefovy dcery – neboť tak je musíme nazvat – oloupeny o svého otce – bezmocné a opuštěné, díváme-li se na ně z přirozeného hlediska. Smrt přerušila zjevné pouto, které je spojovalo s dědictvím Božího lidu. Co teď? Spokojily se s tím, že věc vzdaly – že založily ruce v chladné lhostejnosti? Nebylo to pro ně ničím, zda mají nebo nemají místo a díl s Božím Izraelem? Ach nikoli, čtenáři, tyto vzácné ženy vykazují něco naprosto jiného, než je takový postoj – a my uděláme dobře, když o tom budeme přemýšlet a napodobovat to – něco, co, jak máme smělost říci, osvěžilo Boží srdce. Byly si jisté, že pro ně je v zemi zaslíbení podíl, o který je ani smrt, ani cokoli, co se stalo na poušti, nemůže připravit. „Což vyhlazeno býti má jméno otce našeho z čeledi jeho proto, že neměl syna?“ Mohla smrt – mohlo chybění mužského potomka – mohlo vůbec něco zrušit Boží dobrotivost? To je nemožné. „Dej nám dědictví mezi bratřími otce našeho.“

Kapitola 27

Vznešená slova, která stoupala přímo k trůnu a srdci Boha Izraele. Bylo to velmi mocné svědectví vydané před ušima celého shromáždění. Mojžíš byl překvapen. Zde bylo něco mimo oblast vydavatele zákona. Mojžíš byl služebník, a to požehnaný a poctěný služebník. Ale v průběhu této podivuhodné 4. Mojžíšovy knihy, této knihy pouště, stále znovu vyvstávají otázky, s kterými si neví rady, jako byli například znečištění muži v 9. kapitole a Salfadovy dcery v oddílu, který máme před sebou.

„I vznesl tu věc Mojžíš na Hospodina. Kterýž odpověděl Mojžíšovi, řka: Dobře mluví dcery Salfad. Dej jim bez odporu právo dědictví mezi bratřími otce jejich a přenes dědictví otce jejich na ně.“ (4. M. 27,5-7)

To bylo slavné vítězství v přítomnosti celého shromáždění. Smělá a prostá víra vždy bude odměněna. Oslavuje Boha a Bůh ji poctí. Je třeba, abychom procházeli jednu část Božího slova za druhou, abychom to dokázali? Je třeba, abychom se obrátili k Abrahamovi, Anně, Deboře, Ráb, Rut v době Starého zákona, nebo k Marii, Alžbětě, setníkovi a syrofenické ženě v novozákonní době? Kamkoli se obrátíme, učíme se té stejné velké praktické pravdě, že Bůh má libost ve smělé a prosté víře – víře, která se bezelstně chápe všeho a pevně drží vše, co On dal – která jasně odmítá, i tváří v tvář přirozené slabosti a smrti, vzdát se byť nejmenší částky Bohem daného dědictví. Co na tom, že Salfadovy kosti tlely v prachu pouště, co na tom, že tu není mužský potomek, aby zachoval jeho jméno? Víra se mohla povznést nad všechny tyto věci a počítat s Boží věrností, že On uskuteční to, co Jeho slovo zaslíbilo.

„Dobře mluví dcery Salfad.“ Činí tak vždy. Jejich slova jsou slova víry, a jako taková jsou v Božím úsudku vždy správná. Je to hrozná věc omezovat „Svatého Izraelského“. Jemu se líbí, když Mu důvěřujeme a necháváme Ho jednat. Pro víru je naprosto nemožné překročit svůj účet v Boží bance. Bůh nemohl zklamat víru, jako nemohl zapřít sám Sebe. Nikdy nemůže víře říci: „Chybně jsi počítala, zaujala jsi příliš vysoké – příliš smělé stanovisko; jdi níže a sniž svá očekávání. Ach nikoli, jediná věc na celém tomto světě, která skutečně činí Božímu srdci rozkoš a osvěžuje je, je víra, která Mu prostě důvěřuje. A my si můžeme být jisti tím, že víra, která Mu umí důvěřovat, je také víra, která Ho umí milovat, sloužit Mu a oslavovat Ho.

Kapitola 27

Proto také jsme hluboce zavázáni Salfadovým dcerám. Učí nás lekci neocenitelné hodnoty. A více než to, jejich jednání dalo příležitost k ukázání nové pravdy, která měla tvořit základ božského pravidla pro všechny budoucí generace. Hospodin přikázal Mojžíšovi, řka: „Když by kdo umřel, nemaje syna, tedy přenesete dědictví jeho na dceru jeho.“ (4. M. 27,8)

Zde máme stanovenu velkou zásadu ve vztahu k otázce dědictví, o které bychom, řečeno po lidsku, nic neslyšeli, kdyby tu nebyla víra a věrné jednání těchto pozoruhodných žen. Kdyby ty naslouchaly hlasu bázlivosti a nevěry – kdyby odmítly vystoupit před celé shromáždění a hájit nároky víry, pak nejenže by ztratily své vlastní dědictví a požehnání, ale všechny budoucí dcery Izraele by v témž postavení byly podobně připraveny o své dědictví. Zatímco naopak jednáním ve vzácné energii víry zachovaly své dědictví, obdržely požehnání, dostaly od Boha svědectví, jejich jména září na stránkách inspirace a jejich jednání poskytlo skrze Boží autoritu směrodatné naučení pro všechny budoucí generace.

Tolik o nádherných výsledcích víry. Avšak potom musíme pamatovat, že tu je mravní nebezpečí, vznikající právě z hodnosti a vyvýšenosti, kterou víra dává těm, kdo jsou z milosti uschopněni ji projevovat. A proti tomuto nebezpečí musíme být bděle na stráži. Je to důrazně ilustrováno v další historii Salfadových dcer, jak je zaznamenaná v poslední kapitole naší knihy: „Přistoupili pak starší z čeledi synů Galád, syna Machir, syna Manassesova z čeledi synů Josefových, a mluvili před Mojžíšem a před knížaty předními ze synů Izraelských a řekli: Tobě, pánu mému, přikázal Hospodin, abys losem dal zemi v dědictví synům Izraelským; přikázáno jest také pánu mému od Hospodina, aby dal dědictví Salfada, bratra našeho, dcerám jeho. Které, jestliže někomu z pokolení synů Izraelských, kromě z pokolení svého, dány budou za manželky, odejde dědictví jejich od dědictví otců našich a přidáno bude k dědictví pokolení toho, do kterého by se vdaly, a tak z losu dědictví našeho ubude. A když budou míti synové Izraelští léto milostivé, připojeno bude dědictví jejich k dědictví pokolení toho, do kterého by se vdaly, a tak od dědictví pokolení otců našich odtrženo bude dědictví jejich. Tedy přikázal Mojžíš synům Izraelským podle řeči Hospodinovy, řka: Dobře pokolení synů Josefových mluví.“ (4. M. 36,1-5)

Kapitola 27

„Otcové“ Josefova domu musí být slyšeni stejně jako „dcery“. Víra „dcer“ byla velmi milá. Ale bylo tu právě nebezpečí, že ve vyvýšení, do kterého je víra pozvedla, zapomenou na práva ostatních a přenesou mezníky, které střežily dědictví jejich otců. Na to bylo třeba myslet a učinit pro to opatření. Bylo přirozené předpokládat, že Salfadovy dcery se vdají. A kromě toho bylo možné, že vytvoří spojení mimo hranice svého pokolení, a tak v milostivém létu – této urovnávající instituci – místo urovnání dojde ke zmatení a k trvalé mezeře v Manassesovu dědictví. To se nemělo stát, a proto je velmi patrná moudrost těchto starých otců. Musíme být chráněni na všech stranách, aby neporušenost víry a svědectví mohly být náležitě udržovány. Nemáme přicházet s těmito věcmi se vztyčenou rukou a silnou vůlí, i když máme takovou silnou víru, ale vždy máme být hotovi poddat se upravující moci a celé Boží pravdě.

„To jest, co přikázal Hospodin o dcerách Salfadových, řka: Za koho se jim líbiti bude, nechť se vdají, však v čeledi domu otce svého ať se vdávají, aby nebylo přenášeno dědictví synů Izraelských z pokolení na pokolení; nebo synové Izraelští jeden každý přidržeti se bude dědictví pokolení otců svých. A každá dcera z pokolení synů Izraelských, která by měla dědictví, za někoho z čeledi pokolení otce svého vdá se, aby vládli synové Izraelští jeden každý dědictvím otců svých, aby nebylo přenášeno vladařství z jednoho pokolení na druhé pokolení, ale jeden každý z pokolení synů Izraelských dědictví svého přidržeti se bude. Jako přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak učinily dcery Salfadovy. Nebo Mahla, Tersa a Hegla, Melcha a Noa, dcery Salfad, vdaly se za syny strýců svých. Do čeledi synů Manasse, syna Josefova, vdaly se a zůstalo dědictví jejich při pokolení čeledi otce jejich.“ (4. M. 36,6-12)

Tak bylo vše uspořádáno. Aktivity víry jsou ovládány Boží pravdou a nároky jednotlivce jsou uvedeny do souladu s pravdivými zájmy všech, zatím co současně je Boží sláva tak plně zachována, že v době milostivého léta místo zmatku ve vymezení vlastnictví v Izraeli je zajištěna neporušenost dědictví v souladu s tím, jak je Bůh přidělil.

Nic nemůže být poučnější než tato celá historie Salfadových dcer. Kéž bychom z ní skutečně vzali užitek!

Závěrečný odstavec naší kapitoly je plný hluboké vážnosti. Boží jednání ve vládě je před našima očima ukázáno způsobem, který velmi působí na srdce. „Řekl také Hospodin Mojžíšovi: Vstup na horu tuto Abarim a spatř zemi, kterou jsem dal synům Izraelským. A když spatříš ji, připojen budeš k lidu svému i ty, jako připojen jest Aron bratr tvůj, poněvadž jste odporovali řeči mé na poušti Tsin při odporování všeho množství, kde jste mne měli posvětiti při vodách před očima jejich. To jsou ty vody sváru v Kádes na poušti Tsin.“ (4. M. 27,12-14)

Kapitola 27

Mojžíš nesmí přejít Jordán. Nejenže nemůže oficiálně převést lid, ale nemůže vejít ani sám. Takové bylo ustanovení Boží vlády. Ale na druhé straně vidíme neobyčejným leskem zářit milost ve skutečnosti, že Mojžíš je Boží vlastní rukou veden na vrchol Fazgy, a odtud vidí zemi zaslíbení ve vší její vznešenosti nejen tak, jak ji později Izrael vlastnil, ale jak ji Bůh původně dal.

Nuže, toto bylo ovoce milosti a plněji se ukazuje v závěru 5. Mojžíšovy knihy, kde je nám také řečeno, že Bůh pochoval Svého drahého služebníka. To je obdivuhodné. Vskutku se nic nevyrovná historii svatých Božích. Nebudeme tento předmět probírat zde, poněvadž jsme to už učinili jinde.^¹⁹ Ale je pln hlubokého významu. Mojžíš promluvil nemoudře svými rty, a proto mu bylo zakázáno přejít Jordán. To byl Bůh ve vládě. Ale Mojžíš byl vzat na horu Fazga, aby tam v Hospodinově společnosti obdržel plný pohled na dědictví; a tam Hospodin připravil Svému služebníkovi hrob a pohřbil ho v něm. To byl Bůh v milosti – nádherné, nesrovnatelné milosti! – milosti, která vždy působila, aby ze sžírajícího vyšel pokrm a ze silného sladkost. Jak vzácné je být předměty takové milosti! Kéž se naše duše z ní stále více radují, z té věčné studnice, odkud vyvěrá, a z potrubí, jímž plyne!

Tento oddíl uzavřeme krátkou zmínkou o milé nezištnosti Mojžíše ve věci ustanovení následníka. Tento požehnaný Boží muž byl vždy charakterizován výtečným duchem vzdání se sebe – touto vzácnou a obdivuhodnou milostí. Nikdy ho nenajdeme hledajícího svých věcí. Naopak stále znovu, vždy když mu okolnosti poskytovaly možnost vybudovat si vlastní pověst a bohatství, velmi jasně dokázal, že Boží sláva a dobro Jeho lidu tak zaměstnávaly a naplňovaly jeho srdce, že tam nebylo místo pro jedinou sobeckou úvahu.

Tak tomu je v závěrečném výjevu naší kapitoly. Když Mojžíš slyší, že nemá přejít Jordán, pak místo aby se zabýval lítostí nad sebou, myslí jen na zájmy shromáždění. „I řekl Mojžíš Hospodinu, řka: Opatřiž Hospodin Bůh duchů, Bůh všelikého těla, shromáždění toto mužem hodným, který by vycházel před nimi a který by vcházel před nimi, který by vyvodil a zase uvodil je, aby nebylo shromáždění Hospodinovo jako ovce, které nemají pastýře.“ (4. M. 27,15-16)

Kapitola 27

Jaká nezištnost zde dýchá! Jak příjemné to muselo být srdci Toho, jenž tak miloval Svůj lid a staral se o něj! Jestliže o potřebu Izraele bylo postaráno, Mojžíš byl spokojen. Jestliže jen dílo bylo konáno, nestaral se o to, kdo je koná. Pokud šlo o něho, jeho zájmy a jeho úděl, mohl klidně vše ponechat v Boží ruce. On se o něho postará, ale jeho milující srdce mělo starost o Boží milovaný lid. A ve chvíli, kdy vidí, že Jozue je ustanoven jako jeho vůdce, je připraven odejít a provždy odpočinout. Požehnaný služebník! Šťastný muž! Kéž by alespoň někteří mezi námi byli v nějakém malém stupni charakterizováni jeho výtečným duchem sebezapírání a žárlivou starostí o Boží slávu a o dobro Jeho lidu. Avšak žel, musíme s prohlubujícím se důrazem opakovat apoštolova slova: „Všichni zajisté svých věcí hledají a ne těch, které jsou Krista Ježíše.“ (Fil. 2,21) Ó Pane, povzbuď srdce nás všech, abychom toužili po svém vážnějším zasvěcení v duchu, duši a těle Tvé požehnané službě! Kéž bychom se vpravdě učili žít ne sobě, ale Tomu, jenž za nás zemřel – jenž přišel z nebe na zem kvůli našim hříchům; a jenž odešel zpět ze země do nebe kvůli našim slabostem; a jenž opět přijde pro naše věčné spasení a slávu.