T
yto tři kapitoly tvoří zvláštní oddíl naší knihy – vskutku obdivuhodný oddíl, oplývající bohatými a různými naučeními. V něm máme předně představeného lakotného proroka a za druhé vznešená proroctví. V Balámově případě je něco zvláště hrozného. Zjevně miloval peníze – žel, v našich dnech to není nezvyklá láska. Balákovo zlato a stříbro se ukázalo být velmi svůdnou návnadou pro tohoto špatného muže – návnadou příliš svůdnou, než aby jí vzdoroval. Satan znal svého muže i cenu, za kterou mohl být získán.
Kdyby Balámovo srdce bylo ve správném vztahu k Bohu, udělal by s Balákovým vzkazem krátký proces. Vskutku by ho to nestálo ani chvíli zvažování, aby mohl poslat odpověď. Ale Balámovo srdce bylo ve zlém stavu a my ho v 22. kapitole vidíme ve smutném stavu člověka zmítaného sobě odporujícími pocity. Jeho srdce bylo nakloněno k tomu, aby šel, protože bylo žádostivé stříbra a zlata. Ale současně tu byl jakýsi druh zřetele na Boha – zdání nábožnosti navlečené jako plášť k zakrytí jeho chamtivých způsobů. Toužil po penězích, ale přál si získat je nábožným způsobem. Ubohý muž! Velice ubohý! Jeho jméno je na stránkách inspirace jako vyjádření velmi temného a hrozného stavu dolů směřující historie člověka. „Běda jim, neboť cestou Kainovou odešli a poblouzením Balámovy mzdy se vylili a odporováním Chóre zahynuli.“ (Judy 11) I Petr představuje Baláma jako význačnou postavu v jednom z velmi temných obrazů padlého lidstva – jako vzor, podle kterého jsou formovány některé z nejšpatnějších charakterů. Mluví o takových, kteří jdou, „majíce oči plné cizoložstva a bez přestání hřešící, přeluzujíce duše neustavičné, srdce majíce vycvičená v lakomství, synové zlořečenství. Kteří opustivše cestu přímou, zbloudili, následujíce cesty Balámovy, syna Bozorova, který mzdu nepravosti zamiloval. Ale měl, od koho by pokárán byl pro svůj výstupek. Nebo jhu poddaná oslice němá, člověčím hlasem promluvivši, zbránila nemoudrosti proroka.“ (2. Petra 2,14-16)
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Tyto oddíly jsou vážně rozhodující, pokud jde o pravý charakter a ducha Balámova. Jeho srdce bylo upřeno na peníze – „zamiloval mzdu nepravosti“ – a jeho příběh byl psán perem Ducha Svatého jako hrozné varování všem vyznavačům, aby se varovali chamtivosti, která je modlářstvím. Nebudeme déle prodlévat u tohoto smutného příběhu. Čtenář se může na nějakou chvíli zastavit a podívat se na obraz představený ve 4. Mojžíšově 22. Může studovat dvě hlavní postavy: lstivého krále a hrabivého, svévolného proroka. A nepochybujeme, že od studia povstane s prohloubeným pocitem o zlu chamtivosti, velkém mravním nebezpečí obrácení náklonností srdce k bohatstvím světa, a o hluboké blaženosti toho, když máme před očima Boží bázeň.
Nyní budeme zvažovat ona nádherná proroctví, vyslovená Balámem za přítomnosti Baláka, moábského krále.
Je hluboce zajímavé být svědkem výjevů, které se odehrávaly na výsostech modly Bál, vidět tu velkou otázku, o kterou šlo, naslouchat mluvícím, být vpuštěn za scénu při takové závažné příležitosti. Jak málo Izrael věděl nebo myslel na to, co se dělo mezi Hospodinem a nepřítelem. Je možné, že ve svých stanech reptali právě ve chvíli, kdy Bůh ústy hrabivého proroka zvěstoval jejich dokonalost. Balák by si přál, aby Izrael byl proklet. Ale Bůh buď veleben, On nedovolí žádnému, aby zlořečil Jeho lidu. Snad s nimi musí jednat v tajnosti o mnohých věcech. Ale nechce strpět, aby jiný proti nim pohnul jazykem. Snad je musí ukázat jim samým; ale nedovolí cizímu, aby je odhaloval.
To je velmi důležitý bod. Velká otázka nyní není tolik, co nepřítel myslí o Božím lidu nebo co si oni myslí o sobě nebo co myslí jeden o druhém. Skutečně nejdůležitější otázkou je, co si o nich myslí Bůh. Ten přesně ví o všem, co se jich týká; vše, čím jsou, co udělali, vše, co je v nich. Každý stojí zcela zjeven před Jeho vše pronikajícím okem. Nejhlubší tajnosti srdce, povahy a života, to vše Mu je známé. Ani andělé, ani lidé nebo ďábel nás neznají tak, jak nás zná Bůh. Bůh nás zná dokonale, a s Ním máme co činit. A s vítěznou mluvou apoštola můžeme říci: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ (Řím. 8,31) Bůh nás vidí, myslí na nás, mluví o nás, jedná vůči nám podle toho, co z nás On sám učinil a co pro nás způsobil – podle dokonalosti Svého vlastního díla. Jiní by mohli najít mnoho chyb, ale pokud jde o naše postavení, Bůh nás vidí jen v Kristově vzácnosti, jsme v Něm dokonalí. Když se Bůh dívá na Svůj lid, vidí v nich Své vlastní dílo. A je to ke slávě Jeho svatého jména a k chvále Jeho spasení, že nemůže být viděna ani poskvrnka na těch, kteří jsou Jeho – na těch, které ve svrchované milosti učinil Svými. Jeho charakter, Jeho jméno, Jeho sláva a dokonalost Jeho díla, to vše je zahrnuto v postavení těch, s nimiž se spojil.
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Proto tedy ve chvíli, kdy nějaký nepřítel nebo žalobce vystoupí na scénu, Hospodin se postaví dopředu, aby přijal žalobu a odpověděl na ni. A Jeho odpověď je vždy založena nikoli na tom, čím je Jeho lid sám v sobě, ale na tom, čím On jej učinil v dokonalosti Svého vlastního díla. Jeho sláva je s ním spojena, a když je obhajuje, podržuje Svou vlastní slávu. Staví se mezi ně a každý žalující jazyk. Jeho sláva vyžaduje, aby byli představeni ve vší příjemnosti, kterou na ně vložil. Jestliže nepřítel přichází, aby zlořečil a žaloval, Hospodin mu odpovídá vylitím proudu Svého věčného uspokojení v těch, které pro Sebe vyvolil a které učinil vhodnými, aby provždy byli v Jeho přítomnosti.
To vše je působivě ilustrováno ve třetí kapitole proroka Zachariáše. Tam se také nepřítel objevuje, aby se protivil představiteli Božího lidu. Jak mu Bůh odpovídá? Prostě očištěním, oblečením a korunováním toho, jehož by Satan rád proklel a obžaloval, takže Satan nemůže říci ani slovo. Je provždy umlčen. Špinavé šaty jsou pryč a ten, jenž byl jako ohořelá větev, se stává knězem s čepicí – ten, jenž byl vhodný jen pro plameny pekla, je nyní učiněn schopným procházet se v nádvořích Pána.
Tak také když se obrátíme k Písni písní, vidíme tutéž věc. Tam je Ženich, když hledí na nevěstu, jí prohlašuje: „Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poskvrny.“ (Píseň 4,7) Když ona o sobě mluví, může jen zvolat: „Jsem černá.“ (Píseň 1,5) Tak i v Janu 13,10 Pán Ježíš hledí na Své učedníky a říká o nich: „Čisti jste,“ ačkoli za několik hodin po tom jeden z nich bude s kletbou a přísahou říkat, že Ho nezná. Tak veliký je rozdíl mezi tím, co jsme sami v sobě, a tím, čím jsme v Kristu – mezi naším postavením a naším možným stavem.
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Měla by nás tato slavná pravda o dokonalosti našeho postavení učinit bezstarostnými ohledně našeho praktického stavu? Taková obludná myšlenka buď vzdálena! Nikoli, známost našeho absolutně pevného a dokonalého postavení v Kristu je právě ta věc, kterou Duch Boží používá, aby zvýšil standard praxe. Slyšme ta mocná slova z pera inspirovaného apoštola: „Proto povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kde Kristus na pravici Boží sedí. O svrchní věci pečujte, ne o zemské. Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu. Když se pak ukáže Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě. Proto mrtvěte údy své zemské…“ (Kol. 3,1-5) Nikdy nesmíme měřit postavení stavem, ale vždy soudit stav postavením. Snižovat postavení kvůli stavu znamená dát smrtelnou ránu všemu postupu v praktickém křesťanství.
Výše uvedená pravda je velice mocně zobrazena v Balámových čtyřech podobenstvích. Po lidsku řečeno, nikdy bychom neměli takový slavný pohled na Izrael, jak je viděn ve „vidění Všemohoucího“ – „s vrchu skal“ – jedním, „který… otevřené má oči“, kdyby se Balák nesnažil jim zlořečit. Hospodin, velebeno buď Jeho jméno, může velmi rychle otevřít oči člověka ohledně pravého stavu věcí ve vztahu k postavení Svého lidu a Svému úsudku o něm. Nárokuje si výsadu ukázat Své myšlenky o něm. Balák a Balám se „všemi knížaty Moábskými“ se mohou shromáždit, aby slyšeli, jak je Izraeli zlořečeno a je jím pohrdáno. Mohou „udělat sedm oltářů“ a „obětovat volka a skopce na každém oltáři“. Balákovo stříbro a zlato se může lesknout před žádostivým zrakem falešného proroka. Ale ani všechny moci země a pekla, lidí a ďáblů, spojené v jejich temném a hrozném šiku, nemohou vyvolat ani jedno dchnutí zlořečení nebo žaloby proti Božímu Izraeli. Stejně tak dobře by se mohl nepřítel snažit ukázat na nějakou vadu v onom krásném stvoření, o kterém Bůh řekl, že je „velmi dobré“, jako napadnout žalobou vykoupené Páně. Ach nikoli, oni stojí ve vší kráse, kterou On na ně vložil, a vše, co je nutné, aby mohli být vidět jako takoví, je vystoupit na „vrch skal“ – mít „oči otevřené“, aby byli viděni z Jeho pohledu, abychom je viděli ve „vidění Všemohoucího“.
Když jsme se takto celkově podívali na obsah těchto pozoruhodných kapitol, krátce pohlédneme na každý z těch čtyř výroků zvlášť. V každém najdeme určitý bod – zřetelný rys v charakteru a stavu lidu, jak je viděn ve „vidění Všemohoucího“.
V prvním z Balámových obdivuhodných příměrů máme velmi jasně vyznačeno oddělení Božího lidu od všech národů. „Proč bych zlořečil, komu Bůh silný nezlořečí? A proč bych klel, koho Hospodin neproklíná? Když s vrchu skal hledím na něj, a z pahrbků spatřuji jej, aj, lid ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje. Kdo sečte prach Jákobův? A kdo počet? Kdo sečte čtvrtý díl Izraelského lidu? Ó bych já umřel smrtí spravedlivých, a dokonání mé ó by bylo jako i jeho!“ (4. M. 23,8-10)17
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Zde máme Izrael vydělený a daný zvlášť, aby byl oddělený a zvláštní lid – lid, který podle božských myšlenek o něm nemá nikdy a v žádné době, ze žádného důvodu a kvůli čemukoliv být směšován s národy nebo být počítán mezi ně. „Lid ten sám bydlí.“ To je stejně jasné i důrazné. Je to pravdivé o doslovném Abrahamově semeni a pravdivé i o všech věřících nyní. Obrovské praktické výsledky plynou z této veliké zásady. Boží lid má být oddělený k Němu. Ne na základě toho, že by byl lepší než druzí, ale prostě na základě toho, co je Bůh a jakým On chce, aby Jeho lid vždy byl. Nyní nebudeme sledovat tento bod dále, ale čtenář učiní dobře, když o něm bude důkladně uvažovat ve světle Božího slova. „Lid ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje.“ (4. M. 23,8.9)
Ale jestliže se Hospodinu v Jeho svrchované milosti zalíbilo spojit se Sebou nějaký lid, jestliže ho povolává, aby byl ve světě odděleným lidem – aby „sám bydlel“ a svítil pro Něho uprostřed těch, kteří stále ještě „sedí ve tmě a v stínu smrti“, pak jej může mít jen v takovém stavu, jaký pro Něho náleží. Musí je učinit takové, jakými je chce mít – takové, jací budou k chvále Jeho velkého a slavného jména. Proto ve druhém příměru je prorok veden k tomu, aby vyslovil nejen negativní, ale i pozitivní stav lidu. „A on vzav přísloví své, řekl: Povstaň Baláku a slyš, pozoruj mne, synu Seforův. Bůh silný není jako člověk, aby klamal, a jako syn člověka, aby se měnil. Což by řekl, zdali neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho? Hle, abych dobrořečil, přijal jsem to na sebe; nebo dobrořečil jest, a já toho neodvolám. Nepatří na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli; Hospodin Bůh jeho jest s ním a zvuk krále vítězícího v něm. Bůh silný vyvedl je z Egypta, jako silou jednorožcovou byv jim. Neboť není kouzel proti Jákobovi, ani zaklínání proti Izraelovi; již od toho času vypravováno bude o Jákobovi a Izraelovi, co učinil s ním Bůh silný [ne, co učinil Izrael]. Aj, lid jakožto silný lev povstane a jakožto lvíče vzchopí se; nepoloží se, dokud by nejedl loupeže a dokud by nevypil krve zbitých.“ (4. M. 23,18-24)
Zde se nalézáme opravdu na vznešené půdě, která je tak pevná, jako je vznešená. Toto je vpravdě „vrch skal“ – čistý vzduch a rozsáhlá oblast „pahrbků“, kde je Boží lid viděn jen ve „vidění Všemohoucího“ – viděn tak, jak On ho vidí, bez poskvrny ani vrásky ani čeho takového – všechny jeho vady jsou zraku skryty – je na něm viděna všechna Jeho půvabnost.
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
V tomto vznešeném podobenství je Izraelova blaženost a bezpečnost učiněna závislou ne na nich, ale na Hospodinově pravdě a věrnosti. „Bůh silný není jako člověk, aby klamal, a jako syn člověka, aby se měnil.“ To staví Izrael na bezpečnou půdu. Bůh nemůže sám Sebe zapřít. Je někde nějaká moc, která by Mu mohla zabránit ve splnění Jeho slova a přísahy? Jistě ne. „Dobrořečil jest, a já toho neodvolám /nemohu to zvrátit/.“ Bůh nechce, a Satan nemůže zvrátit požehnání.
Takto je vše postaveno. Je to „všelijak upevněno a ostříháno“. V předchozím podobenství jsme slyšeli, že „Bůh silný nezlořečil“. Zde slyšíme, že „dobrořečil“. To je zjevný pokrok. Jak Balák vodí peněz chtivého proroka z místa na místo, Hospodin se chápe příležitosti, aby ukazoval nové rysy krásy Svého lidu, nové body ohledně bezpečnosti jeho postavení. Tak to je nejen oddělený lid, který bydlí sám, ale je to také ospravedlněný lid, který má Hospodina svého Boha u sebe a zvuk krále mezi sebou. „Nepatří na nepravosti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli.“ Nepřítel může říci: „Pořád tam je nepravost a přestoupení.“ Ano, ale kdo může přinutit Hospodina, aby na to hleděl, když Jemu samému se zalíbilo to smazat jako hustý oblak pro Své jméno? Jestliže to uvrhl za Svá záda, kdo to může přivést před Jeho tvář? „Bůh je, který ospravedlňuje; kdo jest, který odsoudí?“ Bůh vidí Svůj lid tak úplně vysvobozený od všeho, co by mohlo být proti němu, že může Sám přebývat v jejich středu a způsobit, aby mezi nimi byl slyšet Jeho hlas.
Jistě proto můžeme zvolat: „Co učinil Bůh!“ – nikoli: „Co učinil Izrael!“ Balák s Balámem by toho našli mnoho jako příčinu k zlořečení, kdyby šlo o zlé věci učiněné Izraelem. Pán buď veleben, Jeho lid stojí na tom, co On způsobil, a ten základ je tak stálý jako Boží trůn. „Jestliže Bůh je pro nás, kdo proti nám?“ Jestliže Bůh stojí přímo mezi námi a každým nepřítelem, čeho se máme bát? Jestliže On za nás chce odpovídat žalobci, pak je jistě naším podílem dokonalý pokoj.
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Ale moábský král se stále ještě oddával naději a vytrvale se snažil dosáhnout svého cíle. A Balám bezpochyby činil totéž, neboť byli spolu spojeni proti Božímu Izraeli, a tak nám silně připomínají šelmu a falešného proroka, kteří mají ještě povstat a hrát hrůzně vážnou roli ve spojení s budoucností Izraele, jak je to představeno na stránkách knihy Zjevení.
„Vida pak Balám, že by se líbilo Hospodinu, aby dobrořečil Izraelovi, již více nešel jako prvé, jednou i po druhé, k čárům svým, [Jaké hrozné odhalení to zde je!] ale obrátil tvář svou proti poušti. A pozdvih očí svých, viděl Izraele bydlícího v staních po svých pokoleních, a byl nad ním Duch Boží. I vzav podobenství své, dí: Řekl Balám, syn Beorův, řekl muž mající otevřené oči, řekl slyšící výmluvnosti Boha silného, který vidění všemohoucího vidí, který když padne, otevřené má oči: Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli! Tak jako se potokové rozšiřují, jako zahrady vedle řeky, jako stromoví aloes, které štípil Hospodin, jako cedrové podle vod. Poteče voda z okovu jeho a símě jeho u vodách mnohých. A král jeho vyvýšen bude více než Agag a vyzdvihne se království jeho. Bůh silný vyvedl jej z Egypta, jako udatnost jednorožcova jest jemu; sežere národy protivné sobě [hrozné ohlášení pro Baláka] a kosti jich potře a střelami svými prostřílí. Složil se a ležel jako lvíče a jako lev zuřivý; kdo jej vzbudí? Kdo by požehnání dával tobě, požehnaný bude, a kdo by zlořečil, bude zlořečený.“ (4. M. 24,1-9)
„Výše a stále výše“ je jistě heslo zde. Bezpochyby můžeme zvolat „Excelsior!“, když vystupujeme na vrcholek skal a slyšíme ty nádherné výroky, které falešný prorok musí pronést. Bylo to stále lepší pro Izrael – a stále horší pro Baláka. Ten u toho musel stát a nejenom slyšet o Izraeli, že je „požehnaný“, ale o sobě slyšet, že je „zlořečený“, protože se Izraeli snaží zlořečit.
Ale zvláště si všimněme bohaté milosti, která září v tomto třetím podobenství. „Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli!“ Kdybychom šli dolů zkoumat ty stany a příbytky, pak ve „vidění člověka“ by se asi jevily „černé jako stany Cedarské“. Ale při způsobu „vidění Všemohoucího“ byly „krásné“, a když je někdo neviděl jako takové, potřeboval mít „otevřené oči“. Jestliže hledím na Boží lid „z vrchu skal“, vidím ho tak, jak ho vidí Bůh, to jest jako oděný vší krásou Krista – dokonalý v Něm – přijatý v tom Milovaném. To mi umožní jít dále s ním, chodit s ním, mít s ním společnost, pozvedat se nad jeho nedokonalosti a chyby, poskvrny a pochybení, selhání a nedostatky.18 Jestliže se na něj nebudu dívat z této vyvýšené – z této božské úrovně, mohu si být jist, že své oči obrátím k nějaké malé vadě nebo něčemu podobnému, a to naprosto zmaří mé obecenství a odcizí mé náklonnosti.
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
V případě Izraele hned v další kapitole uvidíme, do jakého hrozného zla upadl. Změnilo to Hospodinův úsudek? Jistě ne. „Bůh silný není jako člověk,… aby se měnil.“ Soudil je a trestal za jejich zlo, protože On je svatý a nikdy nemůže schvalovat u Svého lidu nic, co stojí proti Jeho přirozenosti. Ale nikdy nemohl zvrátit Svůj úsudek ohledně nich. Věděl o nich všechno. Věděl, co byli a co budou dělat. A přece řekl: „Nepatřím na nepravosti v Jákobovi, aniž hledím na přestoupení v Izraeli.“ – „Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji, Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli!“ Znamenalo to zlehčování zla? Ta sama myšlenka by byla rouháním. Mohl je provádět kázní kvůli jejich hříchům, ale ve chvíli, kdy přijde nepřítel, aby zlořečil nebo žaloval, stojí před Svým lidem a říká: „Nevidím nepravost,“ – „Jak krásné jsou jejich stany!“
Čtenáři, myslíš si, že takový pohled na božskou milost bude posilovat ducha antinomianismu (zlehčování zákona)? Taková myšlenka buď daleko! Můžeme být ujištěni, že nikdy nejsme dále od oblasti toho hrozného zla, než když dýcháme čistou a svatou atmosféru „vrchu skal“ – oné vznešené půdy, odkud je Boží lid vidět ne takový, jaký je sám v sobě, ale jaký je v Kristu – ne podle myšlenek člověka, ale podle Božích myšlenek. A dále můžeme říci, že jediný pravý a účinný způsob, jak zvýšit standard mravního chování, je zůstávat ve víře v tuto velmi vzácnou a uklidňující pravdu, že Bůh nás vidí dokonalé v Kristu.
Ale ještě jednou se musíme podívat na náš třetí příměr. Nejenže stany Izraele jsou viděny, že jsou krásné v očích Hospodina, ale lid sám je nám představen jako zůstávající pevně u těch starých pramenů milosti a živé služby, které se nalézají v Bohu. „Tak jako se potokové rozšiřují, jako zahrady vedle řeky, jako stromoví aloes, které štípil Hospodin, jako cedrové podle vod.“ (4. M. 24,6) Jak výtečné! Jak dokonale krásné! A pomysleme jen, že za tyto vznešené výroky vděčíme bezbožnému spojení mezi Balákem a Balámem!
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
Ale je tu více než jen to. Nejen že je Izrael viděn, jak pije u těch věčných studnic pramenů milosti a spasení, ale, jak tomu vždy musí být, je viděn i jako potrubí požehnání pro druhé. „Poteče voda z okovů jeho.“ Je pevným Božím úmyslem, aby dvanáct pokolení Izraele přece ještě bylo prostředníkem bohatého požehnání pro všechny končiny země. Tomu se učíme z takových míst Písma, jako je Ezechiel 47 a Zachariáš 14, o nichž se nebudeme pokoušet nyní mluvit. Pouze se o nich zmiňujeme jako o ukázce obdivuhodné plnosti a krásy těchto slavných podobenství. Čtenář může o těchto a podobných místech Písma s užitkem uvažovat. Ale nechť se pečlivě vyvaruje neblahého systému, který je falešně nazýván zduchovňováním, ale který ve skutečnosti spočívá hlavně v používání všech zvláštních požehnání domu Izraele na vyznávající církev, zatím co tomu jsou ponechávána jen zlořečení porušeného zákona. Můžeme si být jisti, že Bůh žádný takový systém neschválí. Izrael je milován pro otce. A „darů milosti a povolání Bůh nelituje“ (Řím. 11,29).
Tento oddíl ukončíme krátkou zmínkou o posledním Balámově podobenství. Když Balák slyšel tak zářné svědectví o budoucnosti Izraele a o záhubě všech jeho nepřátel, byl nejen bolestně zklamán, ale také velmi rozhněván: „Tedy zapáliv se hněvem Balák proti Balámovi, tleskl rukama svýma a řekl Balámovi: Abys zlořečil nepřátelům mým, povolal jsem tebe, a aj, ustavičně dobrořečil jsi jim již po třikrát. Proto nyní navrať se raději k místu svému. Byl jsem řekl: Velikou ctí tě ctíti chci, a hle, Hospodin zbavil tě cti. Jemuž odpověděl Balám: Však hned poslům tvým, které jsi poslal ke mně, mluvil jsem, řka: Byť mi dal Balák plný dům svůj stříbra a zlata [přesně to, po čem jeho ubohé srdce tak žádostivě toužilo], nebudu moci přestoupiti řeči Hospodinovy, abych činil dobré neb zlé sám od sebe; co mi Hospodin oznámí, to mluviti budu. Ale však ještě já, již odcházeje k lidu svému, počkej, poradím tobě, co učiní lid ten lidu tvému v posledních dnech. Tedy vzav podobenství své, dí: Řekl Balám, syn Beorův, řekl muž mající oči otevřené, řekl slyšící výmluvnosti Boha silného, který zná naučení nejvyššího a vidění všemohoucího vidí, který když padne, otevřené má oči. Uzřím jej, ale ne nyní, pohledím na něj, ale ne zblízka [vážná skutečnost pro Baláma]. Vyjde hvězda z Jákoba a povstane berla z Izraele, která poláme knížata Moábská a zkazí všecky syny Set.“ (4. M. 24,10-17)
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24
To dává velkou úplnost předmětu těchto výroků. Zde je položen vrcholový kámen na nádhernou stavbu. To je vpravdě milost a sláva. V prvním podobenství vidíme úplné oddělení lidu. Ve druhém jeho dokonalé ospravedlnění. Ve třetím jeho mravní krásu a plodnost. A nyní ve čtvrtém stojíme na samém vrcholu pahrbků – na vysokých převisech skal, a přehlížíme širé pláně slávy ve vší jejich délce a šíři, sahající do bezmezné budoucnosti. Vidíme přikrčeného Lva z pokolení Juda, slyšíme jeho řev, vidíme ho, jak se vrhá na všechny své nepřátele a potírá je. Hvězda z Jákoba vychází, aby už nezapadla. Pravý David vystupuje na trůn Svého otce. Izrael má první místo na zemi a všichni jeho nepřátelé jsou pokryti hanbou a věčným opovržením.
Je nemožné pojmout v představách něco nádhernějšího, než jsou tyto příměry. A ty jsou tím pozoruhodnější, že přicházejí v samém závěru putování Izraelského lidu pouští, během kterého oni podali tak plný důkaz toho, co jsou – z jakého materiálu jsou – a jaké jsou jejich schopnosti a sklony. Ale Bůh byl nade vším a nic nezmění Jeho lásku. Koho miluje a tak, jak miluje, miluje až do konce. A proto spojenectví mezi „šelmou a falešným prorokem“ v obrazu se ukázalo jako neúspěšné. Izraeli bylo od Boha požehnáno a nikdo mu nezlořečil. „Potom vstav Balám, odšel a navrátil se na místo své; Balák také odšel cestou svou.“ (4. M. 24,25)
Kapitola 22-24
Kapitola 22-24