4. Mojžíšova 21

ato kapitola nám hlavně ukazuje známé a krásné nařízení o měděném hadu – onen velký obraz evangelia. „Potom hnuli se s hory Hor cestou k moři rudému, aby obešli zemi Idumejskou; i ustával lid velice na cestě. A mluvil lid proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste vyvedli nás z Egypta, abychom zemřeli na poušti? Nebo ani chleba ani vody není a duše naše chléb tento ničemný sobě již zošklivila.“ (4. M. 21,4-5)

Kapitola 21

Žel, je to stále znovu týž příběh – „reptání pouště“. Vše bylo dostatečně dobré pro uniknutí z Egypta, když na něj v rychlém sledu udeřily Boží strašné soudy. V takové chvíli měly hrnce masa, pór, cibule a česnek malou přitažlivost, když byly ve spojení s těžkými ranami, seslanými rukou Boha, proti němuž hřešili. Ale nyní jsou rány zapomenuty a vzpomíná se jen na hrnce masa. „Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti.“ (2. M. 16,3)

Jaká to řeč! Raději chtěli sedět u hrnců masa v zemi smrti a tmy, než chodit s Bohem pouští a jíst chléb z nebe. Pán sám přivedl Svoji slávu dolů do spojení s pískem pouště, poněvadž tam byli Jeho vykoupení. Sestoupil, aby snášel všechny jejich provokace – aby „snášel jejich obyčeje na poušti“. Všechna tato milost a veliké sklonění se k nim v nich jistě mohly vyvolat ducha vděčné a pokorné poddanosti. Ale ne. Hned první náznak zkoušky stačil, aby v nich vyvolal volání: „Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské!“

Avšak velmi rychle museli okusit hořké ovoce svého reptavého ducha. „Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteří jej štípali, tak že množství lidu zemřelo z Izraele.“ (4. M. 21,6) Had byl zdroj jejich nespokojenosti; a jejich stav, když byli uštknuti hady, jim zjevil pravý charakter jejich nespokojenosti. Jestliže lid Páně nechce chodit šťastně a spokojeně s Ním, musí okusit moc hada – žel, hroznou moc, ať ji zakusí jakýmkoli způsobem.

Uštknutí hada přivedlo Izraele k vědomí jejich hříchu. „Tedy přišel lid k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme, nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se Hospodinu, ať odejme od nás ty hady. I modlil se Mojžíš za lid.“ (4. M. 21,7)

Zde tedy přišla chvíle pro ukázání božské milosti. Potřeba člověka vždy byla příležitostí pro rozvinutí Boží milosti a milosrdenství. Ve chvíli, kdy Izrael dokázal říci: „Zhřešili jsme,“ tu nebyla žádná další překážka. Bůh mohl jednat, a to bylo dost. Když Izrael reptal, odpovědí byli hadi. Když Izrael vyznal, odpovědí byla Boží milost. V jednom případě byl had nástrojem jejich bídy, ve druhém byl nástrojem jejich obnovení a požehnání. „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Udělej sobě hada podobného těm ohnivým a vyzdvihni jej na žerď; a každý uštknutý, když pohledí na něj, živ bude.“ (4. M. 21,8) Právě obraz toho, co způsobilo neštěstí, byl vyzdvižen, aby se stal potrubím, jímž mohla shůry v bohaté hojnosti přitékat božská milost k ubohým, zraněným hříšníkům. Udivující a krásný předobraz Krista na kříži!

Je obecně rozšířeným omylem hledět na Pána Ježíše spíše jako na Toho, jenž odvrací Boží hněv, než jako na řečiště Jeho lásky. Že vytrpěl Boží hněv proti hříchu, je velmi vzácná pravda. Ale je tu více než to. On sestoupil na tento bídný svět, aby zemřel na zlořečeném dřevě, aby Svou smrtí otevřel srdci ubohého, vzpurného člověka věčné prameny Boží lásky. To tvoří velký rozdíl v předkládání Boží přirozenosti a charakteru hříšníkovi a má to velmi velkou důležitost. Nic nikdy nemůže přivést hříšníka zpět do stavu pravého štěstí a svatosti, jedině když je plně založen ve víře a prožitku Boží lásky. Prvním úsilím hada, když v zahradě Eden zaútočil na stvoření, bylo otřást jeho důvěrou v Boží přívětivost a lásku, a tak způsobit nespokojenost s místem, do kterého ho Bůh postavil. Pád člověka byl výsledkem – bezprostředním výsledkem jeho pochyb o Boží lásce. Obnova člověka musí plynout z jeho víry v tuto lásku. A Boží Syn sám říká: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Nuže v těsném spojení s právě uvedenými slovy náš Pán výslovně učí, že On je naplněním obrazu měděného hada. Jako Boží Syn, poslaný od Otce, byl zcela jistě darem a vyjádřením Boží lásky k hynoucímu světu. Ale také musel být povýšen na kříž ve smíření za hřích, neboť jen tak mohla božská láska vyjít vstříc potřebám umírajícího hříšníka. „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,14.15) Celá lidská rodina pocítila hadovo smrtelné uštknutí. Ale Bůh vší milosti našel lék v Tom, jenž byl povýšen na zlořečené dřevo. A nyní skrze Ducha Svatého, jenž byl seslán z nebe, volá na všechny, kdo cítí, že byli uštknuti, aby pohlédli na Ježíše a měli život a pokoj. Kristus je Božím velkým lékem a skrze Něho je hříšníkovi nabízeno plné, volné, přítomné i věčné spasení – spasení tak úplné a tak dobře založené, tak souhlasící se všemi vlastnostmi božského charakteru a všemi nároky Božího trůnu, že Satan ohledně toho nemůže vznést žádnou otázku. Vzkříšení je božským schválením díla kříže a slávy Toho, jenž na něm zemřel, takže věřící se může ve vztahu k hříchu těšit hlubokému pokoji. Bůh má zalíbení v Ježíšovi, a protože všechny věřící vidí v Něm, má zalíbení i v nich.

Kapitola 21

A budiž poznamenáno, že víra je ten nástroj, jímž se hříšník chápe spasení v Kristu. Zraněný Izraelita se prostě musel podívat a žít – podívat se ne na sebe – ne na své rány – ne na druhé kolem sebe, ale přímo a výlučně na Boží lék. Pokud odmítl nebo zanedbal na něj pohledět, nezbývalo mu nic než smrt. Byl povolán, aby upřel vážný pohled na Boží lék, který byl umístěn tak, aby ho všichni mohli vidět. Nic neprospělo podívat se kamkoli jinam, neboť slovo znělo: „Každý uštknutý, když pohledí na něj, živ bude.“ Uštknutý Izraelita byl odkázán na měděného hada, neboť měděný had byl pro něho Božím výlučným lékem. Hledět kamkoli jinam znamenalo nedostat nic; hledět na Boží opatření znamenalo obdržet život.

Kapitola 21

Tak tomu je nyní. Hříšník je volán, aby hleděl prostě na Ježíše. Není mu řečeno, aby hleděl na obřady – aby hleděl na církve – aby hleděl na lidi nebo na anděly. V žádném z nich není žádná pomoc, a proto mu není řečeno, aby hleděl na ně, ale výlučně na Ježíše, jehož smrt a vzkříšení tvoří věčný základ pokoje a naděje věřícího. Bůh ho ujišťuje, že „každý, kdo věří v něho, nezahyne, ale má život věčný“. To by mělo plně uspokojit srdce i svědomí. Bůh je uspokojen, a měli bychom být uspokojeni i my. Vznášet pochyby znamená popírat to, co Bůh sdělil. Kdyby Izraelita řekl: „Jak mám vědět, že pohled na toho měděného hada mne uzdraví?“, nebo kdyby se začal obírat velikostí a beznadějnou povahou své nemoci a přemýšlet o zjevné neužitečnosti hledění na Boží lék; zkrátka kdyby mu něco, a je jedno co to je, zabránilo pohledět na měděného hada, znamenalo by to jasné zavržení Boha a smrt by byla nevyhnutelným výsledkem.

Tak tomu je s hříšníkem: Ve chvíli, kdy obrátí pohled víry na Ježíše, jeho hříchy zmizí. Ježíšova krev se jako mocný očišťující proud vylije na jeho svědomí, smyje každou poskvrnu a zanechá ho bez poskvrny nebo vrásky nebo čehokoli takového. A to vše také v samém světle Boží svatosti, kde nemůže být trpěno ani smítko hříchu.

Ale než ukončíme své úvahy o měděném hadu, bude dobré všimnout si toho, co můžeme nazvat naprostou individuálností, která vyznačovala pohled uštknutého Izraelity na hada. Každý se musel podívat sám. Nikdo se nemohl podívat za druhého. Byla to osobní věc. Nikdo nemohl být zachráněn zprostředkovaně. Život byl v pohledu. Ale ten pohled musel být učiněn. Bylo tu zapotřebí osobního spojení – přímý styk jednotlivce s Božím lékem.

Tak tomu bylo tehdy, a tak tomu je teď. Musíme mít osobní styk s Ježíšem. Církev nás nemůže zachránit – žádné zřízení kněží nebo kazatelů či pastorů nás nemůže zachránit. Musí tu být osobní spojení se Spasitelem, jinak tu není život. „A stalo se, když uštkl had někoho a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.“ Takový byl Boží pořádek tehdy, a takový je Jeho pořádek nyní. „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí povýšen býti Syn člověka.“ Pamatujme si ta dvě slůvka. „Jako“ a „tak“, neboť se vztahují na každou podrobnost v předobrazu a v jeho naplnění. Víra je osobní věc; pokání je osobní věc; spasení je osobní věc. Nikdy na to nezapomínejme. Je pravda, že v křesťanstvu existuje spojení a obecenství; ale my musíme mít styk s Kristem pro sebe a musíme chodit s Bohem sami za sebe. Nemůžeme ani obdržet život, ani žít vírou někoho jiného. S důrazem opakujeme, že tu je naprosto osobní stránka v každém úseku křesťanova života a jeho praktického růstu.

Kapitola 21

Nebudeme déle prodlévat u známého obrazu „měděného hada“. Ale prosíme Boha, aby dal čtenáři zvažovat ho sám pro sebe a učinit přímé osobní použití vzácné pravdy, ukázané v jednom z nejpůsobivějších obrazů doby Starého zákona. Kéž je veden k tomu, aby s hlubší a duši podmaňující vírou hleděl na kříž a do hloubi své duše vpíjel tajemství, které tam je představené. Kéž se nespokojí s pouhým získáním života pohledem na ten kříž, ale ať se snaží stále více vstupovat do jeho hloubky a vzácného významu, a tak být oddaněji spojen s Tím, jenž, když nebylo jiné možnosti záchrany, dobrovolně se sám poddal, aby byl potřen na tom zlořečeném dřevě pro nás a pro naše spasení.

Své poznámky k 21. kapitole 4. Mojžíšovy knihy uzavřeme tím, že povedeme čtenářovu pozornost k veršům 16-18. „A odtud táhli do Beer; a to jest to Beer, o němž byl řekl Hospodin k Mojžíšovi: Shromažď lid a dám jim vodu. Tedy zpíval lid Izraelský písničku tuto: Vystupiž studnice, prozpěvujte o ní; studnice, kterou kopala knížata, kterou vykopali přední z lidu s vydavatelem zákona holemi svými.“

Toto je pozoruhodný oddíl, přicházející v takovou chvíli a v takovém spojení. Reptání zmlklo – lid se blíží hranici zaslíbené země – účinky hadího uštknutí přešly, a nyní bez jakékoli hole, bez jakéhokoli udeření je lid opatřen osvěžením. Co na tom, že Amorejští, Moábští a Ammonitští jsou kolem nich. Co na tom, že v cestě je Seonova moc. Bůh může otevřít studnici pro Svůj lid a dát mu píseň přes to všechno. Jaký Bůh je náš Bůh! Jak je požehnané sledovat Jeho jednání a cesty s Jeho lidem ve všech těchto situacích pouště! Kéž se Mu naučíme oddaněji důvěřovat a chodit s Ním den za dnem ve svaté a šťastné poddanosti! To je pravá cesta pokoje a požehnání.

Kapitola 21