„I
přitáhlo všecko množství synů Izraelských na poušť Tsin měsíce prvního; i pozůstal lid v Kádes, kdež umřela Maria, a tu je pochována.“ (4. M. 20,1)
Kapitola, kterou nyní máme před sebou, nám podává pozoruhodný záznam o životě a zkušenostech na poušti. Vidíme v ní Mojžíše, Božího služebníka, procházet některými velmi těžkými úseky jeho událostmi bohatého života. Nejprve umírá Marie. Ta, jejíž hlas byl slyšen uprostřed nádherných výjevů ve 2. M. 15, kdy zpívala píseň vítězství, umírá a její tělo je pohřbeno na poušti v Kádes. Bubínek je odložen. Hlas písně zmlkl v tichu smrti. Už nemůže vést tanec. Toho dne krásně zpívala. Velmi požehnaně se chopila hlavního tématu oné nádherné písně chvály zpívané na straně vzkříšení Rudého moře. Její refrén ztělesnil tu velkou ústřední pravdu vykoupení: „Zpívejte Hospodinu, poněvadž slavně zveleben jest; koně i s jezdcem uvrhl do moře.“ To byla vskutku vznešená píseň. Bylo to vhodné vyjádření oné radostné chvíle.
Kapitola 20
Kapitola 20
Avšak nyní prorokyně odchází ze scény a hlas melodie je zaměněn za hlas reptání. Život na poušti se stává nudným. Zkoušky pouště vystavují přirozenost zkoušce. Vyvodí ven, co je v srdci. Čtyřicet let námahy a práce lidi velmi změní. Skutečně se zřídka setkáváme s případem, že zeleň a svěžest duchovního života jsou zachovány, a ještě méně často zvětšeny, přes všechny etapy křesťanského života a boje. Nemělo by to být takovou vzácností. Mělo by tomu být právě naopak, poněvadž právě v jednotlivostech, v tvrdých skutečnostech naší cesty tímto světem zakoušíme, co je Bůh. Buď velebeno Jeho jméno, On používá právě ty těžkosti cesty, aby se učinil známým ve vší dobrotivosti a něžnosti lásky, která nezná změny. Jeho přívětivost a něžné milosrdenství nikdy nezklamou. Nic nemůže vyčerpat ony prameny, které jsou v živém Bohu. On bude tím, čím je, přes všechnu naši špatnost. Bůh bude Bohem, ať už se člověk ukáže být jakkoli nevěrný a chybující.
To je naše útěcha, naše radost a zdroj naší síly. Máme co činit s živým Bohem. Jaká skutečnost! Ať přijde cokoli, On se prokáže být na výši každé potřeby – bohatě dostačující pro „požadavky každé hodiny“. Jeho trpělivá milost může snášet naše četné slabosti, selhání a nedostatky. A Jeho síla se dokonale projeví v naší krajní slabosti. Jeho věrnost nikdy neselže. Jeho milosrdenství je od věků a až na věky. Přátelé chybují nebo umírají. Pouta něžného přátelství jsou v tomto studeném, nepřívětivém světě přetrhávána. Spolupracovníci opouštějí společnost. Marie a Aron umírají. Ale Bůh zůstává. Zde leží hluboké tajemství vší pravé a pevné blaženosti. Jestliže ruka a srdce živého Boha jsou s námi, nemusíme se bát. Jestliže můžeme říci: „Hospodin jest můj pastýř,“ jistě můžeme dodat: „nebudu míti nedostatku.“
Přesto jsou v poušti výjevy žalu a zkoušky a my jimi musíme procházet. Tak tomu bylo s Izraelem v kapitole, kterou máme před sebou. Byli povoláni setkat se s ostrými závany pouště a oni to činili s projevy netrpělivosti a nespokojenosti. „A když množství to nemělo vody, sešli se proti Mojžíšovi a proti Aronovi. I domlouval se lid na Mojžíše a mluvili, řkouce: Ó kdybychom i my byli zemřeli, když zemřeli bratři naši před Hospodinem! Proč jste jen uvedli shromáždění Hospodinovo na poušť tuto, abychom zde pomřeli i my i dobytek náš? A proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste uvedli nás na toto zlé místo, na němž se nerodí ani obilí, ani fíků, ani hroznů, ani jablek zrnatých, na kterém ani vody ku pití není?“ (4. M. 20,2-5)
To byla pro Mojžíšova ducha chvíle hluboké zkoušky. Nedovedeme si učinit představu o tom, co to muselo být, stát proti šesti stům tisícům reptajících a muset naslouchat jejich ostrým výpadům a slyšet, jak ho obviňují ze všech neblahých následků, které na ně přivedla jejich vlastní nevěra. To vše nebyla žádná obyčejná zkouška trpělivosti. A zcela jistě se nemusíme divit, jestliže ten drahý a poctěný služebník shledal, že ta věc je pro něho příliš mnoho. „Tedy odšel Mojžíš s Aronem od tváře shromáždění ke dveřím stánku úmluvy a padli na tváři své; i ukázala se sláva Hospodinova nad nimi.“ (4. M. 20,6)
Je hluboce dojímavé vidět Mojžíše stále znovu ležet na tváři před Bohem. Byl to sladký oddech, když mohl uniknout hlučícímu zástupu a odebrat se k tomu Jedinému, jehož zdroje pomoci jsou schopné řešit takovou situaci. „Padli na tváři své; i ukázala se sláva Hospodinova nad nimi.“ Zdá se, že v této situaci se nepokoušeli nějak odpovědět lidu. „Odešel Mojžíš s Aronem od tváře shromáždění“ a uvrhli se na živého Boha. Nebylo možné udělat něco lepšího. Kdo jiný než Bůh vší milosti mohl stačit na deset tisíc potřeb života v poušti? Správně to Mojžíš řekl na samém začátku: „Jestliže tvá přítomnost nepůjde s námi, nevyváděj nás odsud.“ (2. M. 33,15 – přel.) Jistě to bylo správné a moudré, když se takto vyjádřil. Boží přítomnost byla jedinou odpovědí na potřeby takového shromáždění. Ale ta přítomnost byla odpovědí dostačující pro vše. Boží pokladnice je naprosto nevyčerpatelná. Nikdy nemůže zklamat důvěřující srdce. Pamatujme si to. Bůh má zalíbení v tom, když Ho užíváme. Nikdy se neunaví službou potřebám Svého lidu. Kdybychom toto vždy uchovávali v paměti myšlenek svého srdce, bylo by méně slyšet tóny netrpělivosti nebo nespokojenosti, zato více milou řeč vděčnosti a chvály. Ale jak jsme měli často příležitost poznamenat, život v poušti vyzkouší každého. Prokáže, co v nás je. A díky Bohu, ukáže, co je v Něm pro nás.
Kapitola 20
Kapitola 20
„A mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka. Vezmi hůl a shromáždíce všecko množství, ty i Aron bratr tvůj, mluvte ke skále této před očima jejich a vydá vodu svou. I vyvedeš jim vodu ze skály a dáš nápoj všemu množství i dobytku jejich. Tedy vzal Mojžíš hůl před tváří Hospodinovou, jak rozkázal jemu. I svolali Mojžíš s Aronem všecko množství před skálu a řekl jim: Slyšte nyní, ó reptáci: zdali ze skály této vyvedeme vám vodu. I pozdvihl Mojžíš ruky své a udeřil v skálu holí svou po dvakrát; i vyšly vody hojné a pilo všecko množství i dobytek jejich.“ (4. M. 20,7-11)
Dva předměty v předcházející citaci vyžadují čtenářovu pozornost, totiž: „skála“ a „hůl“. Obojí představují duši velmi požehnaně Krista, ale ze dvou různých pohledů. V 1. Korintským 10,4 čteme: „Pili zajisté z duchovní skály, která za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.“ To je jasné a určité. Neponechává to místo pro činnost představivosti. „Ta skála byl Kristus“ – Kristus, udeřený pro nás.
Potom pokud jde o „hůl“, musíme mít na paměti, že to nebyla Mojžíšova hůl – hůl autority – hůl moci. To by nebylo přiměřené pro situaci, kterou máme před sebou. Ta vykonala své dílo. Udeřila skálu jednou, a to bylo dost. Tomu se učíme z 2. M. 17,5-6, kde čteme: „Jdi před lidem, pojma s sebou některé ze starších Izraelských; hůl také svou, kterou jsi udeřil ve vodu, vezmi do ruky své (viz 2. M. 7,20) a jdi. Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu a vyjdou z ní vody, které bude píti lid. I učinil tak Mojžíš před očima starších Izraelských.“
Zde máme předobraz Krista zbitého pro nás Boží rukou v soudu. Čtenář si všimne výrazu: „Hůl také svou, kterou jsi udeřil ve vodu.“ Proč vodu? Proč je zde zmínka o tomto zvláštním úderu holí? 2. Mojžíšova 7,20 nám dává odpověď: „A zdvihna /Mojžíš/ hůl, udeřil ve vodu, která byla v řece, před očima Faraonovýma a před očima služebníků jeho; i obráceny jsou všecky vody, které byly v řece, v krev.“ Hůl, která obrátila vodu v krev, měla udeřit „skálu, která byla Kristus“, aby pro nás mohly proudit vody života a občerstvení.
Kapitola 20
Kapitola 20
Nuže, k tomuto udeření mohlo dojít jen jednou. Nikdy nemělo být opakováno. „Víme, že Kristus, vzkříšený z mrtvých, už neumírá; smrt už nad ním nepanuje. Neboť co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu; co ale žije, žije Bohu.“ (Řím. 6,9-10) „Nyní však byl zjeven jednou při dokonání věků k odstranění hříchu skrze svou oběť…, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých.“ (Židům 9,26.28) „Neboť Kristus přece jednou trpěl za naše hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1. Petra 3,18)
Smrt Krista nemůže být opakována, a proto to Mojžíš učinil špatně, když dvakrát udeřil svojí holí – špatně, když vůbec udeřil. Bylo mu přikázáno, aby vzal „hůl“ – Aronovu hůl – kněžskou hůl, a aby mluvil ke skále. Smírčí dílo je vykonáno, a nyní náš velký Nejvyšší Kněz vešel do nebes, aby se tam zjevoval v Boží přítomnosti pro nás, aby k nám plynuly proudy duchovního občerstvení na základě vykonaného vykoupení a ve spojení s Kristovou kněžskou službou, jejímž výtečným znázorněním je Aronova pučící hůl.
Kapitola 20
Kapitola 20
Proto to byla Mojžíšova vážná chyba, že udeřil skálu podruhé – chyba, že vůbec v té věci užil svou hůl. Kdyby byl udeřil Aronovou holí, jak snadno porozumíme, znamenalo by to zničit její krásné květy. Ve spojení s holí kněžství – holí milosti – by bývalo stačilo jen slovo. Mojžíš chybil, když toto neviděl – selhal v oslavení Boha. Promluvil nemoudře svými rty, a v důsledku toho mu bylo zakázáno přejít Jordán. Jeho hůl nemohla lid převést – neboť co mohla pouhá autorita udělat s reptajícím zástupem – a jemu samému nebylo dovoleno, aby přešel, poněvadž neposvětil Hospodina v očích shromáždění.
Ale Hospodin se postaral o Svou vlastní slávu. Posvětil sám Sebe před lidem; a shromáždění Páně přes své vzpurné reptání a přes Mojžíšovou vážnou chybu a selhání dostalo proudící vodu z udeřené skály.
Ani to nebylo vše. Milost triumfovala nejenom tím, že dala pít reptajícím zástupům Izraele, ale velice jasně září i ve vztahu k Mojžíšovi samému, jak to můžeme vidět ve 34. kapitole 5. Mojžíšovy knihy. Byla to milost, jež přivedla Mojžíše na vrchol hory Fazga a ukázala mu odtud zemi Kanán. Milost vedla Hospodina k tomu, aby pro Svého služebníka opatřil hrob a pohřbil ho v něm. Bylo lepší vidět zemi Kanán v Boží společnosti, než do ní vejít ve společnosti Izraele. A přece nesmíme zapomenout, že Mojžíšovi bylo zbráněno vejít do země kvůli nemoudrému mluvení. Bůh ve Své vládě nepustil Mojžíše do Kanánu. Bůh ve Své milosti přivedl Mojžíše na horu Fazga. Tyto dvě skutečnosti v Mojžíšově životě velmi názorně ilustrují rozdíl mezi milostí a vládou – což je předmět hlubokého významu a velké praktické ceny. Milost odpouští a žehná. Ale vláda jde svým během. Pamatujme na to vždy. „Cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žíti.“ (Gal. 6,7) Tato zásada probíhá všemi Božími cestami ve vládě a nic nemůže být vážnějšího; nicméně „milost vládne skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ (Řím. 5,21). Buď všechna chvála Tomu, jenž je zároveň zdrojem i potrubím této milosti!
Ve verších 14-22 naší kapitoly máme vyjednávání mezi Mojžíšem a králem Edom. Je poučné a zajímavé všimnout si způsobu jednání každého z nich a porovnat to se zprávou danou v 1. Mojžíšově 32 a 33. Ezau měl vážnou nenávist proti Jákobovi. A ačkoli na základě přímého Božího zásahu mu nebylo dovoleno dotknout se vlasu hlavy svého bratra, přece na druhé straně Izrael nesmí zasahovat do vlastnictví Ezaua. Jákob vypudil Ezaua a Izrael nesmí obtěžovat Edoma. „A lidu přikaž, řka. Půjdete přes pomezí bratří svých synů Ezau, kteří bydlí v Seir. Ačkoli budou se vás báti, hleďte však pilně, abyste jich nedráždili; nebo nedám vám ze země jejich ani šlépěje nožné, protože v dědictví Ezau dal jsem horu Seir. Pokrmů koupíte od nich za peníze a jísti budete, i vody také ku pití za peníze od nich jednati budete.“ (5. M. 2,4-6) Tak vidíme, že tentýž Bůh, jenž v 1. Mojžíšově knize nechtěl dovolit Ezau, aby se dotkl Jákoba, nechce nyní ve 4. Mojžíšově 20 dovolit Izraeli, aby se dotkl Edoma.
Kapitola 20
Kapitola 20
Závěrečný odstavec 20. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy je hluboce dojemný. Nebudeme ho citovat, ale čtenář by si ho měl přečíst a pečlivě porovnat s výjevem ve 2. Mojžíšově knize 4,1-17. Mojžíš považoval Aronovu společnost za nezbytnou. Ale později jej shledal být bolestivým trnem ve svém boku. A zde je vyzván, aby ho svlékl z jeho roucha a viděl, jak je připojen ke svým otcům. To vše je velmi varovné, ať se na to podíváme z kterékoli strany. Ať pokud jde o Mojžíše, nebo o Arona. Už jsme poukázali na tuto poučnou část příběhu, a proto u toho nyní nebudeme prodlévat. Kéž dobrotivý Pán vryje její vážné poučení hluboce do desek našich srdcí!