4. Mojžíšova 19

yní před námi leží jeden z nejdůležitějších oddílů 4. Mojžíšovy knihy. Předkládá našemu zvážení hluboce zajímavé a poučné nařízení o „červené jalovici“. Přemýšlivý student Písma bude přirozeně nakloněn k tomu, aby se zeptal, proč máme tento předobraz ve 4. Mojžíšově knize a nikoli ve 3. Mojžíšově knize. V prvních sedmi kapitolách 3. Mojžíšovy knihy máme velmi podrobné vyložení učení o oběti, a přece tam není ani zmínka o červené jalovici. Proč tomu tak je? Čemu se máme učit ze skutečnosti, že toto krásné nařízení je předloženo ve 4. Mojžíšově knize a nikde jinde? Věříme, že nám poskytuje další pozoruhodnou ilustraci zvláštního charakteru naší knihy. Červená jalovice je především předobraz z pouště. Bylo to Boží opatření pro poskvrny na cestě a je předobrazem smrti Krista pro očištění od hříchu, aby vyšel vstříc naší potřebě, když procházíme poskvrňujícím světem směrem domů k věčnému odpočinku nahoře. Je to velmi poučný obraz a ukazuje nám velmi vzácnou a potřebnou pravdu. Kéž se Duchu Svatému, jenž zapsal tento záznam, milostivě líbí ji vysvětlit a použít na naše duše!

Kapitola 19

„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi a k Aronovi, řka: Toto jest ustanovení zákona, které přikázal Hospodin, řka: Mluv k synům Izraelským, ať vezmouce, přivedou k tobě jalovici červenou bez vady, na níž by nebylo poskvrny a na kterou by ještě jho nebylo kladeno.“ (4. M. 19,1-2)

Když hledíme na Pána Ježíše očima víry, tu Ho vidíme nejen jako neposkvrněného v Jeho svaté Osobě, ale také jako Toho, jenž nikdy nenesl jho hříchu. Duch Svatý je vždy horlivým strážcem Osoby Krista a se zalíbením Ho představuje duši ve vší Jeho výtečnosti a vzácnosti. Proto každý předobraz a každý stín, určený k Jeho ukázání, vykazuje tutéž pečlivou starost. Tak jsme u červené jalovice učeni, že náš požehnaný Spasitel, pokud jde o Jeho lidskou přirozenost, byl nejen vnitřně a podstatně čistý a bez poskvrny, ale že pokud jde o Jeho narození a vztahy, stál dokonale čistý od každé známky a stopy hříchu. Žádné jho hříchu nikdy nepřišlo na Jeho svatou šíji. Když mluví o „Mém jhu“ (Mat. 11,29), bylo to jho úplného poddání se Otcově vůli ve všech věcech. To bylo jediné jho, které On kdy nesl. A toto jho nebylo nikdy ani na chvíli sejmuto během celého Jeho neposkvrněného a dokonalého života – od jeslí, kde ležel jako bezmocné děťátko, až ke kříži, kde dokonal jako oběť.

Ale nenesl žádné jho hříchu. Nechť tomu je jasně rozuměno. Šel ke kříži, aby pykal za naše hříchy, aby vykonal základní dílo pro naše dokonalé očištění od všeho hříchu. Ale učinil to jako Ten, jenž nikdy, v žádné chvíli Svého požehnaného života nenesl jho hříchu. On byl „bez hříchu“. A jako takový byl dokonale schopný k vykonání velkého a slavného díla smíření. Myslet si o Něm, že nesl jho hříchu ve Svém životě, by znamenalo myslet si o Něm, že byl nevhodný k odčinění hříchu Svou smrtí. „Na níž by nebylo poskvrny a na kterou by ještě jho nebylo kladeno.“ Oba výrazy jsou Duchem Svatým užity k vyjádření dokonalosti našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jenž byl nejenom vnitřně bez poskvrny, ale také zevně svobodný od každé stopy hříchu. Ani ve Své Osobě, ani ve Svých vztazích žádným způsobem nepodléhal nárokům hříchu nebo smrti. On – velebeno buď vždy Jeho jméno – vešel do skutečnosti našich okolností a stavu; ale v Něm nebyl hřích a na Něm nebylo jho hříchu.

Kapitola 19

„A dáte ji Eleazarovi knězi, který vyvede ji ven ze stanů a rozkáže ji zabíti před sebou.“ (4. M. 19,3)

V knězi a v oběti máme spojený předobraz Osoby Krista. On byl zároveň Obětí i Knězem. Ale do Svých kněžských funkcí vstoupil, teprve když Jeho dílo jako oběti bylo dokonáno. To vysvětluje výraz v poslední větě třetího verše: „rozkáže ji zabíti před sebou“. Kristova smrt byla dokonána na zemi, a proto nemohla být představena jako čin kněžství. Nebe, nikoli země, je sférou Jeho kněžské služby. Apoštol v Epištole Židům výslovně prohlašuje jako výsledek propracovaného a udivujícího důkazu, že „takového máme nejvyššího kněze, který se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích, služebník jsa svatyně a pravého toho stánku, který Pán vzdělal a ne člověk. Všeliký zajisté nejvyšší kněz k obětování darů a oběti bývá ustanoven, a proto potřebí bylo, aby i tento měl, co by obětoval. Neboť kdyby byl na zemi, aniž by knězem byl, když by zůstávali ti kněží, kteří obětují dary podle zákona.“ (Židům 8,1-4) – „Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení, ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ – „Neboť nevšel Kristus do svatyně rukou udělané, která by nesla obraz pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás.“ (Židům 9,11.12.24) „Ale tento, jednu oběť obětovav za hříchy, vždycky sedí na pravici Boží.“ (Židům 10,12)

Ze všech těchto míst, uvedených do spojení se 4. M. 19,3, se učíme dvěma věcem, totiž že Kristova smrt není představena jako vlastní, obvyklé dílo kněžství; a dále, že nebe, nikoli země, je sféra Jeho kněžské služby. V těchto výrocích není nic nového, jiní je vícekrát vyslovili. Ale je důležité všimnout si všeho, co může ilustrovat božskou dokonalost a přesnost Svatého písma. Je hluboce zajímavé najít pravdu, která září jasně na stránkách Nového zákona, zahalenou v nějakém nařízení nebo obřadu doby Starého zákona. Takové objevy jsou rozumnému čtenáři Slova vždy vítané. Pravda je bezpochyby táž, kdekoli ji nalezneme; ale když před námi vyvstane jasná jako poledne v Písmech Nového zákona a je božsky nastíněna ve Starém zákoně, nejenom máme pravdu utvrzenou, ale je tak znázorněna a posílena jednotnost knihy.

Ale nesmíme bez povšimnutí přejít místo, kde byla vykonána smrt oběti. „Vyvede ji ven ze stanů.“ Jak už bylo poznamenáno, kněz a oběť jsou totožné a tvoří spojený předobraz Krista; ale je dodáno: „a ať ji zabijí před ním“, prostě proto, že smrt Krista nemohla být představována jako čin kněžství. Jaká obdivuhodná přesnost! A přece to není divné, neboť co jiného bychom měli očekávat v knize, jejíž každý řádek je od Boha samého? Kdyby bylo řečeno: „Zabije ji,“ potom 4. M. 19 by byla v rozporu s Epištolou Židům. Ale nikoli, soulad celé knihy září mezi jejími nejjasnějšími slávami. Kéž bychom měli milost poznávat ho a cenit si ho!

Ježíš tedy trpěl za branou. „Proto i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ (Židům 13,12) Zaujal místo vně, a odtud k nám zaznívá Jeho hlas. Slyšíme ho? Rozumíme mu? Neměli bychom vážněji zvažovat místo, kde Ježíš zemřel? Máme odpočívat v uspokojení, když sklízíme výsledky Kristovy smrti, a nehledat společenství s Ním v Jeho zavržení? Bůh nás ochraňuj! „Vyjděme tedy k němu ven za tábor, pohanění jeho nesouce.“^¹⁶ V těchto slovech je nesmírná moc. Mají probudit celou naši mravní bytost, abychom hledali úplnější ztotožnění se zavrženým Spasitelem. Budeme hledět na Něho venku, a sami sklízet dobrodiní Jeho smrti a zůstávat uvnitř? Budeme hledat domov a místo a jméno a podíl v tom světě, z něhož náš Pán a Mistr je vyvržen? Budeme se snažit postupovat ve světě, který nemohl snést toho Požehnaného, jemuž vděčíme za své přítomné i věčné štěstí? Budeme toužit po cti, postavení a bohatství tam, kde náš Mistr nalezl jen jesle, kříž a vypůjčený hrob? Kéž řeč našeho srdce je: „Pryč s takovou myšlenkou!“ A kéž řeč našeho života je: „Pryč s takovou věcí!“ Kéž skrze Boží milost dáme srdečnější odpověď na volání Ducha: „Vyjděte!“

Kapitola 19

Křesťanský čtenáři, nikdy nezapomínejme, že když hledíme na smrt Krista, vidíme dvě věci, totiž smrt oběti a smrt mučedníka – oběti za hřích a mučedníka pro spravedlnost – oběti pod Boží rukou, mučedníka pod rukou člověka. On trpěl za hřích, abychom my nikdy nemuseli trpět. Buď provždy velebeno Jeho jméno! Ale potom, Jeho mučednická utrpení, Jeho utrpení pro spravedlnost a pod rukou člověka, ta můžeme znát. „Neboť vám jest to z milosti dáno pro Krista, abyste netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli.“ (Fil. 1,29) Je to výslovně dar, když nám je dovoleno, abychom trpěli s Kristem. Ceníme si toho?

Když hledíme na smrt Krista, jak je zobrazena nařízením o červené jalovici, vidíme nejen úplné odstranění hříchu, ale také soud tohoto přítomného zlého světa. „Který se sám vydal za naše hříchy, aby nás vyňal z přítomného zlého věku (světa), podle vůle našeho Boha a Otce.“ (Gal. 1,4) Zde jsou ty dvě věci Bohem spojeny. A my je jistě nikdy nemáme rozdělovat. Máme zde odsouzení hříchu, kořenu a větve; a odsouzení tohoto světa. První má dát dokonalý klid zkoušenému svědomí, zatím co druhé by mělo osvobodit srdce od svůdného vlivu světa v jeho mnoha formách. Jedno očišťuje svědomí od pocitu viny; druhé přerušuje pouto, které k sobě váže srdce a svět.

Často se setkáváme s vážnými dušemi, které byly přivedeny pod usvědčující a probuzující moc Ducha Svatého, ale které ještě pro uvolnění svého zneklidněného svědomí nepoznaly plnou cenu smírčí smrti Krista, odstraňující provždy všechny jejich hříchy a přivádějící je blízko k Bohu bez poskvrny na duši nebo ostnu ve svědomí. Je-li toto současný stav čtenářův, je třeba, aby zvážil první větu právě citovaného verše. „Který se sám vydal za naše hříchy.“ To je požehnaný výrok pro zneklidněnou duši. Urovnává celou otázku hříchu. Jestliže je pravda, že Kristus vydal sám sebe za mé hříchy, co zbývá pro mne, než se radovat ze vzácné skutečnosti, že všechny mé hříchy jsou pryč? Ten, jenž zaujal mé místo, jenž byl obtížen mými hříchy, jenž trpěl místo mne, je nyní na Boží pravici, korunovaný slávou a ctí. To postačuje. Mé hříchy provždy odešly. Kdyby neodešly, Kristus by nemohl být tam, kde nyní je. Koruna slávy, která zdobí nyní Jeho požehnanou hlavu, je důkazem, že za mé hříchy bylo učiněno dokonalé smíření, a proto je mým podílem dokonalý pokoj – pokoj tak dokonalý, jakým jej jen může učinit Kristovo dílo.

Kapitola 19

Ale potom nikdy nezapomínejme, že totéž dílo, které navždy odstranilo naše hříchy, nás vysvobodilo od tohoto přítomného zlého světa. Ty dvě věci jdou spolu. Kristus mne nejen osvobodil od následků mých hříchů, ale také od přítomné moci hříchu a od nároků a vlivů té věci, kterou Písmo nazývá „svět“. To vše ale plněji uvidíme, když pokročíme v naší kapitole.

„A vezma Eleazar kněz krve její na prst svůj, kropiti bude jí naproti stánku úmluvy sedmkrát.“ (4. M. 19,4) Zde máme pevný základ všeho skutečného očištění. Víme, že v předobrazu, který máme před sebou, to je jen věc, jak nám říká inspirovaný apoštol, posvěcení „k očištění těla“ (Židům 9,13). Ale my musíme hledět za předobraz k jeho naplnění – za stín k podstatě. V sedminásobném kropení krví červené jalovice před stánkem shromáždění máme obraz dokonalého předložení Kristovy krve Bohu jako jediného základu místa setkávání mezi Bohem a svědomím. Počet „sedm“, jak už bylo často poznamenáno, je vyjádřením dokonalosti. A v obrazu před sebou vidíme dokonalost pojící se k smrti Krista jako smíření za hřích, představenou Bohu a Jím přijatou. Vše spočívá na tomto božském základu. Krev byla vylita a předložena svatému Bohu jako dokonalé smíření za hřích. Když toto je prostě přijato vírou, musí to ulevit svědomí od jakéhokoli pocitu viny a všeho strachu z odsouzení. Před Bohem není nic, kromě dokonalosti Kristova smírčího díla. Hřích byl odsouzen a naše hříchy odstraněny. Věřit tomu znamená získat dokonalé odpočinutí svědomí.

A nechť si zde čtenář pečlivě všimne, že v celé této obzvláště zajímavé kapitole už není další zmínka o kropení krví. To je přesně v souladu s učením Epištoly Židům 9 a 10. Je to jen další ilustrace božského souladu Bible. Poněvadž Kristova oběť je božsky dokonalá, nepotřebuje být opakována. Její účinnost je božská a věčná. „Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení, ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl. Neboť jestliže krev býků a kozlů a popel jalovice, pokropující poskvrněných, posvěcuje k očištění těla, čím více krev Kristova, který skrze Ducha věčného samého sebe obětoval neposkvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (Žid. 9,11-14) Všimni si síly těchto dvou slov: „jednou“ a „věčné“. Viz, jak vyjadřují úplnost božské účinnosti Kristovy oběti. Krev byla vylita jednou provždy. Myslet na nějaké opakování toho velkého díla by znamenalo popírat jeho věčnou a naprosto dostatečnou hodnotu a snižovat je na úroveň krve býků a kozlů.

Kapitola 19

Ale dále: „Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto. Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás zjevoval před Boží tváří. Také ne, aby častokrát obětoval sám sebe, jako velekněz každoročně vchází do svatyně s cizí krví, neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však byl zjeven jednou při dokonání věků k odstranění hříchu skrze svou oběť.“ (Židům 9,23-26) Hřích tedy byl odstraněn. Nemůže být odstraněn, a zároveň být na svědomí věřícího. To je jasné. Buď musí být připuštěno, že hříchy věřícího jsou vymazány a jeho svědomí je dokonale očištěno, nebo Kristus musí stále znovu umírat. Ale to nejen není potřebné, ale naprosto ne na místě, neboť jak apoštol dále říká: „A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby nesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají.“ (Židům 9,27.28)

Je něco podivuhodného v pečlivé trpělivosti, s jakou Duch Svatý probírá celý předmět. Vysvětluje, ilustruje a zdůrazňuje to velké učení o úplnosti oběti takovým způsobem, aby duši přesvědčil a sejmul ze svědomí jeho těžké břemeno. Taková je ta veliká Boží milost, že nejen pro nás vykonala dílo věčného vykoupení, ale velmi trpělivě a horlivě zdůvodňuje a probírá a dokazuje celou věc, tak aby neponechala ani nejmenší důvod pro nějakou námitku. Slyšme Jeho další mocné důvody a kéž je Duch použije v moci na srdce úzkostlivého čtenáře!

„Zákon zajisté, maje stín budoucího dobrého a ne sám obraz těch věcí, jednostejnými oběťmi, které po všecka léta obětují, nikdy nemůže přistupujících dokonalých učiniti. Sic jinak zdali by již nepřestaly obětovány býti, protože by již neměli žádného svědomí z hříchů ti, kteří obětují, jsouce jednou očištěni? Ale při těch obětech připomínání hříchů děje se každého roku. Neboť možné není, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ (Židům 10,1-4) Ale to, co krev býků nemohla nikdy učinit, učinila provždy Ježíšova krev. To je ten celý rozdíl. Všechna krev, která kdy tekla kolem oltářů Izraele – miliony obětí, obětovaných podle požadavků mojžíšovského rituálu – nemohly vymazat ani jednu poskvrnu ze svědomí nebo ospravedlnit Boha, který nenávidí hřích, když přijme hříšníka. „Není možné, aby krev býků a kozlů shladila hříchy.“ – „Proto vcházeje na svět, dí: Oběti a daru nechtěl jsi, ale tělo jsi mi způsobil. Zápalných obětí, ani obětí za hřích jsi neoblíbil. Tehdy řekl jsem: Aj, jdu (jako v knihách psáno jest o mně), abych činil, ó Bože, vůli tvou. To první ruší, aby to druhé ustanovil. V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou.“ (Židům 10,5-10) Všimni si rozdílu. Bůh neměl žádné zalíbení v nekonečně se opakujících obětech pod zákonem. Nelíbily se Mu. Nechávaly naprosto nevykonané to, co měl ve Svém milujícím srdci k vykonání pro Svůj lid, totiž zbavit ho naprosto těžkého břemene hříchu a přivést ho k Sobě v dokonalém pokoji svědomí a svobodě srdce. To učinil Ježíš jednou obětí Svého požehnaného těla. Naplnil Boží vůli. A budiž velebeno Jeho jméno, nemusí Své dílo stále opakovat. My se můžeme zdráhat věřit, že dílo je vykonané – odmítnout svěřit své duše jeho účinnosti – vejít do odpočinutí, které má dát – těšit se ze svaté svobody ducha, kterou chce dát; ale dílo tu stojí ve své vlastní nehynoucí ceně; a stojí tu také důkazy Ducha ohledně toho díla v jejich vlastní nesporné síle a jasnosti. A ani Satanovo temné našeptávání, ani naše nevěřící uvažování se nikdy nemůže dotknout ani jedné z těch věcí. Mohou, a žel také to činí, našim duším bránit v požitku pravdy. Ale pravda sama zůstává stále táž.

Kapitola 19

„Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. On však přinesl jednu oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží a nadále jen čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou. Neboť jednou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.“ (Žid. 10,11-14) Náleží krvi Krista, aby dala věčnou dokonalost; a my smíme jistě dodat, že díky jí naše duše okouší tuto dokonalost. Nikdo si nikdy nemá představovat, že činí poctu dílu Krista nebo svědectví Ducha ohledně toho díla, když odmítá přijmout ono dokonalé odpuštění hříchů, které mu je hlásáno skrze krev kříže. Není žádnou známkou pravé zbožnosti nebo čistého náboženství, když se popírá to, co Boží milost pro nás učinila v Kristu a co nám záznam věčného Ducha předložil na stránkách inspirace.

Kapitola 19

Křesťanský čtenáři, úzkostný tazateli, nezdá se to být zvláštní, že když Boží slovo představuje našemu zraku Krista, sedícího na Boží pravici v moci dokonaného vykoupení, že bychom na tom prakticky neměli být nikterak lépe než ti, kteří měli pouze lidského kněze, jenž každý den stál, sloužil a obětoval stejné oběti? Máme božského Kněze, který se provždy posadil. Oni měli pouze lidského kněze, který se nikdy ve svém úředním postavení nemohl posadit. A ještě snad nejsme v stavu své mysli, v chápání duše, ve skutečném stavu svědomí v žádném ohledu na tom lépe než oni? Je možné, aby s dokonalým dílem, na kterém mohou spočinout, naše duše nikdy nepoznaly dokonalý odpočinek? Duch Svatý, jak jsme viděli v různých citacích vzatých z Epištoly Židům, neponechal nic nevyřčeného, aby uspokojil naše duše ohledně otázky úplného odstranění hříchu drahou krví Krista. Proč potom by ses neměl v této chvíli plně těšit ustálenému pokoji svědomí? Cožpak Kristova krev neudělala pro tebe nic více než krev býka pro židovského velebitele?

Může se však stát, že čtenář je nakloněn říci v odpověď na všechno, co jsme se mu snažili zdůraznit: „Ani v nejmenším nepochybuji o účinnosti Ježíšovy krve. Věřím, že očišťuje od všeho hříchu. Věřím úplně, že všichni, kdo se prostě s důvěrou obracejí k té krvi, jsou dokonale bezpeční a budou věčně šťastní. Moje potíž vůbec nespočívá zde. To, co mne zneklidňuje, není účinnost krve, v niž plně věřím, ale můj osobní zájem o tuto krev, o kterém nemám dostatečné svědectví. To je tajemství všech mých potíží. Učení o krvi je jasné jako sluneční paprsek. Ale otázka mého zájmu o ni je zahalena v beznadějné temnotě.“

Kapitola 19

Nuže, je-li toto vyjádření čtenářových pocitů o tomto závažném předmětu, pak to jen dokazuje nutnost, aby hluboce zvážil čtvrtý verš devatenácté kapitoly 4. Mojžíšovy knihy. Tam uvidí, že pravý základ všeho očištění je nalezen v tom, že krev smíření je předložena Bohu a Jím přijata. To je velmi vzácná pravda, ale málo je chápána. Je to věc veškeré závažnosti, aby opravdu znepokojená duše měla jasný pohled na předmět smíření. Pro nás všechny je tak přirozené, že se zabýváme svými myšlenkami a pocity ohledně Kristovy krve, místo abychom se zabývali krví samou a Božími myšlenkami o ní. Jestliže krev byla předložena Bohu, jestliže On ji přijal, jestliže se Sám oslavil odstraněním hříchu, potom co jiného zůstává pro božsky pocvičené svědomí, než najít dokonalé odpočinutí v tom, co vyhovělo všem Božím nárokům, co je v souhlasu s Jeho vlastnostmi a položilo základy onoho obdivuhodného místa, na kterém se může setkat Bůh, jenž nenávidí hřích, s ubohým, hříchem zničeným hříšníkem? Proč vyzvedat otázku mého zájmu o Kristovu krev, jako kdyby to dílo nebylo úplné bez čehokoli mého, ať je to cokoli: můj zájem, mé pocity, má zkušenost, mé ocenění, mé přivlastnění, mé cokoli? Proč nespočinout jedině v Kristu? Ale v té chvíli, kdy se srdce začne obírat otázkou svého vlastního zájmu – v té chvíli je oko odvráceno od onoho božského předmětu, který Boží slovo a Duch Svatý předkládají – a výsledkem musí být duchovní temnota a zmatení. A místo toho, aby se duše radovala z Kristova dokonalého díla, je soužena hleděním na vlastní ubohé, nedokonalé pocity.

„Vykonáno je dílo smíření,

Kapitola 19

již byla vylita krev oběti;

Ježíš se teď do nebe odebral,

aby věc Svého lidu zastával.

Je tam co Veliký Nejvyšší Kněz,

by jejich jména na hrudi Své nes‘.

Bůh buď veleben, zde máme trvalý základ „očištění od hříchů“ a dokonalého pokoje pro svědomí. „Dílo smíření je vykonáno.“ Vše je skončeno. Velký Protiobraz červené jalovice byl zabit. Sám se vydal na smrt, pod hněv a soud spravedlivého Boha, aby všichni, kdo prostě obrátí svou důvěru k Němu, mohli v nejhlubším nitru své duše znát božské očištění a dokonalý pokoj. Naše svědomí není očištěno našimi vlastními myšlenkami o krvi, ale krví samou. Na tom musíme trvat. Bůh sám pro nás vytvořil nárok, a tento nárok je jen v krvi samé. Jaký hluboký pokoj způsobí Ježíšova krev v každé zarmoucené duši, která se jednoduše spolehne na její věčnou působnost! Proč však, mohli bychom se ptát, je toto požehnané učení o krvi tak málo chápáno a oceňováno? Proč lidé stále hledí na něco jiného nebo k tomu přiměšují něco jiného? Kéž Duch Svatý vede úzkostného čtenáře, pokud čte tyto řádky, aby opřel své srdce a svědomí o smiřující oběť Božího Beránka.

Když jsme se takto snažili představit čtenáři vzácnou pravdu, ukázanou ve smrti červené jalovice, požádáme ho nyní, aby na chvíli uvažoval o spálení jalovice. Hleděli jsme na krev, pohleďme nyní na popel. V krvi máme obětní smrt Krista jako jediné očištění od hříchu. V popelu máme připomínku té smrti použitou na srdce Duchem skrze Slovo, aby odejmul každou poskvrnu získanou naším každodenním chozením. To dává tomuto velmi zajímavému předobrazu velkou úplnost a krásu. Bůh učinil opatření nejen pro minulé hříchy, ale také pro přítomná poskvrnění, takže před Ním můžeme být vždy v ceně a vážnosti Kristova dokonalého díla. Chce, abychom vstupovali do síní Jeho svatyně, do Jeho svaté přítomnosti „celí čistí“. A nejen že nás chce On sám takto vidět, ale buď provždy velebeno Jeho jméno, chce nás tam mít v našem nejvnitřnějším vědomí. Chce nám skrze Svého Ducha a Své Slovo dát hluboký pocit o čistotě v Jeho očích, tak aby proud našeho obecenství s Ním mohl plynout nerušeně a bez překážky. „Jestliže ale chodíme ve světle, jako on je ve světle, obecenství máme mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1. J. 1,7 – přel.) Ale jestliže pochybíme v chození ve světle – jestliže zapomeneme a ve své zapomnětlivosti se dotkneme nečisté věci, jak může být naše obecenství obnoveno? Jen odstraněním poskvrny. A jak toho máme docílit? Použitím vzácné pravdy o smrti Krista na naše srdce a svědomí. Duch Svatý vyvolá sebeodsouzení a přivede nám na paměť vzácnou pravdu, že Kristus trpěl smrt za tu poskvrnu, kterou jsme si tak snadno a lhostejně přivodili. Ne novým pokropením krví Krista – to je věc v Písmu neznámá, ale připomenutím Jeho smrti zkroušenému srdci skrze službu Ducha Svatého.

„Potom spálí tu jalovici před očima jeho… A vezma kněz dřeva cedrového, yzopu a červce dvakrát barveného, uvrhne to vše do ohně, v kterém ta jalovice hoří… Popel pak té jalovice spálené smete muž čistý a vysype jej vně za stany na místě čistém, aby byl všechněm synům Izraelským chován k vodě očištění, která bude k očištění za hřích.“ (4. M. 19,5-9)

Božím úmyslem je, aby Jeho děti byly očištěny od vší nepravosti a aby chodily v oddělení od tohoto přítomného zlého světa, kde vše je smrt a poskvrnění. Toto oddělení je prováděno působením Slova na srdce skrze moc Ducha Svatého. „Který se sám vydal za naše hříchy, aby nás vyňal z přítomného zlého věku (světa), podle vůle našeho Boha a Otce.“ (Gal. 1,4) A opět: „Očekávajíce té blahoslavené naděje a zjevení slávy velikého Boha a spasitele našeho Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Titovi 2,13.14)

Kapitola 19

Je pozoruhodné, jak ustavičně Duch Boží představuje v úzkém spojení plné odpočinutí svědomí od jakéhokoli pocitu viny a vysvobození srdce od mravního vlivu tohoto přítomného zlého světa. Nyní by, milý křesťanský čtenáři, mělo být naší starostí, abychom udržovali neporušenost tohoto spojení. Je samozřejmé, že to můžeme činit jen skrze milostivé působení Ducha Svatého. Ale měli bychom se vážně snažit porozumět a prakticky udržovat požehnané spojení mezi smrtí Krista jako smíření za hřích a smrtí Krista jako mravní síly k oddělení od tohoto světa. Mnozí z Božího lidu nejdou nikdy za to první, pokud vůbec k tomu dospějí. Mnozí se zdají být naprosto spokojení s vědomím odpuštění hříchů skrze smírčí dílo Krista, zatímco současně neuskutečňují to, že v moci smrti Krista a ve svém ztotožnění se s Ním v této smrti jsou mrtvi pro svět.

Nuže, když stojíme a hledíme na spálení červené jalovice ve 4. Mojžíšově 19 – když zkoumáme tu mystickou hromadu popela, co shledáme? Jako odpověď může být řečeno: „Nalézáme tam své hříchy.“ Vskutku, díky Bohu a Synu Jeho lásky, skutečně nalézáme své hříchy, své nepravosti, svá přestoupení, své temně rudé viny všechny obrácené v popel. Ale není tam nic více? Nemůžeme, když to pečlivě zkoumáme, objevit více? Bezpochyby. Nalézáme tam přirozenost v každém postavení její existence – od nejvyššího do nejnižšího bodu její historie. Nadto tam nalézáme všechnu slávu tohoto světa. Cedr a yzop představují přirozenost v jejích nejširších mezích. A když udávají krajnosti, zahrnují vše, co leží mezi tím. Šalomoun „vypsal též i o stromech, počna od cedru, který jest na Libánu, až do mechu (yzopu), který roste na zdi.“ (1. Král. 4,33)

„Šarlat“ (kral: „červec dvakrát barvený“) je těmi, kdo pečlivě zkoumali Písmo v této věci, považován za symbol vyjadřující lidskou nádheru, světskou velikost, slávu tohoto světa, slávu člověka. Proto také ve spálení jalovice vidíme konec vší světské velikosti, lidské slávy, a naprosté dání stranou těla se vším, co k němu patří. To činí spálení jalovice tak hluboce významným. Nastiňuje to velmi málo známou pravdu, a když známou, tu ochotně zapomínanou – pravdu, kterou ztělesňují tato památná apoštolova slova: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ (Gal. 6,14)

Kapitola 19

My všichni jsme příliš nakloněni tomu, abychom přijímali kříž jako základ úniku od všech důsledků našich hříchů a základ plného přijetí u Boha. Zároveň jej ale odmítáme jako základ úplného oddělení od světa. Buď Bohu chvála, je pravda, že kříž je pevným základem našeho vysvobození od viny a následného odsouzení. Ale on je více než to. Provždy nás oddělil od všeho, co náleží k tomuto světu, jímž procházíme. Všechny mé hříchy jsou odstraněny? Ano, veleben buď Bůh vší milosti! Podle čeho? Podle dokonalosti Kristovy smírčí oběti, jak ji Bůh sám oceňuje. Nuže, přesně taková je míra našeho vysvobození z tohoto přítomného zlého světa – od jeho způsobů, zásad, zvyků a principů. Věřící nemá absolutně nic společného s tímto světem tou mírou, jak si přivlastňuje ducha a moc kříže Pána Ježíše Krista. Ten kříž ho odcizil všemu zde dole a učinil ho poutníkem a cizincem v tomto světě. Opravdu oddané srdce vidí temný stín kříže, jak se rýsuje nad vším leskem a třpytem, nádherou a způsoby tohoto světa. Pavel to viděl, a ten pohled způsobil, že považoval tento svět v jeho nejvyšším pohledu, v jeho nejpřitažlivějších formách, v jeho nejzářivějších slávách za smetí.

Takové bylo ocenění od toho, jenž byl vychován u Gamalielových nohou. „Svět je mi ukřižován,“ řekl, „a já světu.“ Takový byl Pavel a takový by měl být každý křesťan – cizincem na zemi, občanem nebe, a to nejen v citech a teorii, ale ve skutečnosti. Neboť stejně jistě, jako naše vysvobození od pekla je více než jen pouhý sentiment nebo teorie, tak jistě tomu je s naším oddělením od tohoto přítomného zlého věku. Jedno je stejně tak jisté a skutečné jako druhé.

Jestliže mé srdce miluje Ježíše, nebudu hledat místo, podíl nebo jméno tam, kde On našel jen kříž zločince. Toto je, milý čtenáři, prostý způsob, jak na věc pohlížet. Skutečně miluješ Krista? Bylo tvé srdce dotčeno a přitaženo Jeho obdivuhodnou láskou k tobě? Je-li tomu tak, pak pamatuj, že On byl tímto světem zavržen. Ano, Ježíš byl a stále je vyvržencem z tohoto světa. Nic se nezměnilo. Svět je stále světem. A mějme na paměti, že jedním ze Satanových zvláštních úskoků je, že vede ty, kteří od Krista přijali spasení, k tomu, aby odmítali být s Ním ztotožněni v Jeho zavržení – aby brali užitek z díla smíření na kříži, ale zůstávali pohodlně ve světě, který je poskvrněn vinou z přibití Krista na kříž. Jinými slovy: Vede lidi, aby mysleli a říkali, že pohoršení kříže přestalo; že svět v devatenáctém století je naprosto jiný než svět v prvním století; že kdyby Pán Ježíš byl na zemi nyní, setkal by se s naprosto jiným jednáním, než bylo to, kterého se Mu dostalo tehdy; že nyní to není pohanský svět, nýbrž křesťanský, a to tvoří podstatný rozdíl; že nyní je pro křesťana naprosto správné přijmout občanství v tomto světě, mít jméno a místo a podíl zde, poněvadž to vůbec není tento svět, který přibil Božího Syna na zlořečené dřevo Golgoty.

Cítíme nyní, že musíme všem, kdo čtou tyto řádky, zdůraznit, že toto je ve skutečnosti lež úhlavního nepřítele duší. Svět se nezměnil. Mohl změnit svůj oděv, ale nezměnil svoji přirozenost, svého ducha, své zásady. Nenávidí Ježíše tak srdečně, jako když bylo slyšet volání: „Pryč, pryč s ním! Ukřižuj ho!“ Nedošlo k žádné skutečné změně. Jestliže jen zkusíme svět pomocí téhož velkého testu, shledáme, že to je tentýž zlý, Boha nenávidící, Krista zavrhující svět, jakým byl vždy. A jaký je to test? Ukřižovaný Kristus. Kéž se tato vážná pravda vryje do našich srdcí! Kéž si uvědomíme a zjevujeme jeho utvářející moc! Kéž nás úplněji odděluje od všeho, co patří ke světu! Kéž jsme uschopněni plněji rozumět pravdě, která je představena popelem červené jalovice! Potom bude naše oddělení od světa a naše zasvěcení Kristu intenzívnější a skutečnější. Kéž Pán ve Své nesmírné dobrotivosti dá, aby tomu tak bylo se vším Jeho lidem v těchto dnech prázdného, světského a polovičatého vyznání!

Kapitola 19

Nyní na chvíli zvažujme, jak měl být popel používán.

„Kdo by se dotkl těla kteréhokoli mrtvého člověka, nečistý bude za sedm dní. Takový očišťovati se bude tou vodou dne třetího a dne sedmého, i bude čistý; neočistí-li se pak dne třetího a dne sedmého, nebude čistý. Kdo by koli, dotkna se těla mrtvého člověka, který umřel, neočistil se, příbytku Hospodinova poskvrnil. Proto vyhlazena bude duše ta z Izraele, neboť vodou očišťování není pokropen; nečistý bude a nečistota jeho zůstává na něm.“ (4. M. 19,11-13)

Je to vážná věc mít co činit s Bohem – chodit s Ním den za dnem uprostřed poskvrněného a poskvrňujícího světa. On nemůže snášet žádnou nečistotu na těch, s nimiž ráčí chodit a v nichž přebývá. Může odpouštět a vymazávat; může uzdravovat, očišťovat a obnovovat; ale nemůže snášet neodsouzené zlo nebo trpět je na Svém lidu. Bylo by to popřením Jeho jména a přirozenosti, kdyby tak měl činit. I když to je hluboce vážné, je to vskutku požehnané. Je naší radostí mít co činit s Tím, jehož přítomnost vyžaduje a zajišťuje svatost. Procházíme světem, ve kterém jsme obklopeni znečišťujícími vlivy. Ke znečištění nyní sice nedochází dotykem „mrtvého, kostí nebo hrobu“. Tyto věci, jak víme, jsou obrazy mravních a duchovních věcí, u nichž jsme každý den a každou hodinu v nebezpečí, že s nimi přijdeme do styku. Nepochybujeme, že ti, kteří mají mnoho co činit s věcmi tohoto světa, si jsou bolestně vědomi nesmírných obtíží, aby unikli s neznečištěnýma rukama. Proto je tak potřeba svatá snaha ve všech našich zvycích a spojeních, abychom se neposkvrnili a nepřerušili své společenství s Bohem. Musí nás mít ve stavu, který je Jeho hodný. „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“

Kapitola 19

Avšak vážný čtenář, jehož celá duše touží po svatosti, se snad dychtivě zeptá: „Co tedy máme dělat, jestliže je pravda, že jsme tak na všech stranách obklopeni znečišťujícími vlivy, a jestliže jsme tak nakloněni se jimi znečistit? A dále, je-li nemožné mít obecenství s Bohem s nečistýma rukama a odsuzujícím svědomím, co máme dělat?“ Především tedy, řekli bychom, buď bdělý. Mnoho a vážně očekávej na Boha. On je věrný a milostivý – je to Bůh, jenž slyší modlitby a odpovídá na ně – štědrý Dárce, který nevyčítá. On „hojnější dává milost“ (Jak. 4,6). To je vyloženě prázdný šek, který víra může vyplnit na jakoukoli částku. Je skutečným úmyslem tvé duše jít kupředu, postupovat v životě z Boha, růst v osobní svatosti? Pak dej pozor, abys nepokračoval ani hodinu ve styku s něčím, co špiní tvé ruce a zraňuje tvé svědomí, zarmucuje Ducha Svatého a maří tvé obecenství. Buď rozhodný s celým srdcem. Vzdej se ihned nečisté věci, ať to je cokoli: zvyk, spojení nebo cokoli jiného. Ať to stojí, co to stojí, vzdej se toho. Opusť to, ať to přinese jakoukoli ztrátu. Žádný světský zisk, žádná světská výhoda nemůže vynahradit ztrátu čistého svědomí, neodsuzujícího srdce a světla tváře tvého Otce. Jsi o tom přesvědčen? Pak hledej milost, abys své přesvědčení vykonal.

Ale dále může být vznesena otázka: „Co je třeba udělat, když ke znečištění skutečně došlo? Jak má být odstraněno?“ Slyš odpověď v obrazné řeči 4. Mojžíšovy knihy 19: „A vezmou pro nečistého popela z jalovice spálené za hřích a nalejí na něj vody živé do nádoby. Potom vezme člověk čistý yzopu a omočí jej v té vodě a pokropí stanu i všeho nádobí i lidí, kteří by tu byli, tolikéž toho, který dotkl se kosti aneb zabitého aneb mrtvého aneb hrobu. Pokropí tedy čistý nečistého v den třetí a v den sedmý; a když jej očistí dne sedmého, vypere šaty své a umyje se vodou a čistý bude u večer.“ (4. M. 19,17-19)

Kapitola 19

Čtenář si všimne, že ve dvanáctém a osmnáctém verši je představena dvojnásobná činnost. Je tu činnost třetího dne a činnost v sedmý den. Obě jsou podstatně nutné k odejmutí ceremoniálního poskvrnění způsobeného stykem s různými formami smrti, které jsou vyjmenovány výše. Nuže, co znázorňovala tato dvojnásobná činnost? Co jí odpovídá v naší duchovní historii? Věříme, že toto: Když se z nedostatku bdělosti a duchovní energie dotkneme nečisté věci a znečistíme se, může se stát, že to nevíme. Ale Bůh o tom ví vše. Stará se o nás, má o nás péči. Ne jako hněvivý soudce nebo přísný karatel, buď za to velebeno Jeho jméno, ale jako milující otec, který nikdy nepřipočte nic nám, protože to vše bylo už dávno přičteno Tomu, jenž zemřel na našem místě. Ale ačkoli nám to nikdy nepřičte, chce, abychom to hluboce a pronikavě pocítili. Chce být věrným karatelem té nečisté věci. A On může vše tím silněji kárat prostě proto, že nám to nikdy nepřipočte. Duch Svatý nám přivádí náš hřích na paměť, a to působí nevýslovnou úzkost srdce. Tato úzkost může trvat nějakou dobu. Mohou to být okamžiky, dny, měsíce nebo roky. Jednou jsem se setkal s mladým křesťanem, jenž byl učiněn tři roky nešťastným proto, že šel s několika světskými přáteli na výlet. Tato usvědčující činnost Ducha Svatého, jak věříme, je nastíněna činností třetího dne. Nejprve nám hřích připomene. A potom nám milostivě skrze psané Slovo připomene cenu smrti Krista jako prostředku, který už jednal s poskvrněním, jež jsme si tak snadno přivodili. To odpovídá činnosti sedmého dne – odnímá to poskvrnění a obnovuje naše obecenství.

A budiž pečlivě připomenuto, že se nemůžeme znečištění zbavit žádným jiným způsobem. Můžeme se snažit zapomenout, přejít to, ránu zahojit povrchně, zmenšovat věc, nechávat čas, aby ji vymazal z naší paměti. To nikdy nepomůže a je to velmi nebezpečné. Je málo věcí, které jsou zhoubnější, než zahrávání si se svědomím nebo s požadavky svatosti. A je to stejně pošetilé, jako to je nebezpečné. Neboť Bůh ve Své milosti učinil plné opatření k odstranění nečistoty, kterou Jeho svatost zjistí a odsuzuje. Ale nečistota musí být odstraněna, jinak obecenství není možné. „Neumyji-li tebe, nebudeš mít dílu se mnou.“ (Jan 13,8) Přerušení obecenství věřícího odpovídá vyhlazení z prostřed shromáždění Izraele. Křesťan nikdy nemůže být odřezán od Krista. Ale jeho obecenství může být přerušeno jedinou hříšnou myšlenkou, a ta hříšná myšlenka musí být odsouzena a vyznána a znečištění, které způsobila, odstraněno, dříve než může být obnoveno obecenství. Je dobré mít to na paměti. Je to vážná věc zahrávat si s hříchem. Můžeme být ujištěni, že není možné mít obecenství s Bohem a chodit v poskvrnění. Myslet si to, znamená rouhat se samému jménu, přirozenosti, trůnu a majestátu Božímu. Nikoli, milý čtenáři, musíme si udržovat čisté svědomí a zachovávat Boží svatost, jinak velmi brzy ztroskotáme ve víře a naprosto se zhroutíme. Kéž nás Pán udržuje, abychom chodili jemně a citlivě, bděle a s modlitbou, dokud neodložíme své tělo hříchu a smrti a nevejdeme do onoho jasného a požehnaného světa nahoře, kde hřích, smrt a poskvrnění jsou neznámé.

Kapitola 19

Když studujeme nařízení a ceremonie Levítského zřízení, nic není nápadnějšího, než žárlivá péče, s níž Bůh Izraele bděl nad Svým lidem, aby byli zachováni od každého poskvrňujícího vlivu. Ve dne i v noci, bdící i spící, doma i venku, v lůnu rodiny i při osamělém chození bylo Jeho oko upřeno na ně. Měl péči o jejich potravu, jejich oděv, jejich domácí zvyklosti a způsoby. Starostlivě je poučoval o tom, co mohou a co nemohou jíst, co mohou a co nemohou nosit. Dokonce vyjádřil jasně Své myšlenky ohledně dotýkání se a nakládání s věcmi. Krátce řečeno, obklopil je bohatě postačující ohradou, která, kdyby jen na ni dbali, vzdorovala vší záplavě poskvrn, jimž byli na všech stranách vystaveni.

Z toho všeho můžeme vyčíst jasným písmem Boží svatost. Ale rovněž můžeme stejně jasně vyčíst Boží milost. Jestliže božská svatost nemohla trpět na lidu znečištění, božská milost učinila hojné opatření pro jeho odstranění. Toto opatření je ukázáno v naší kapitole dvěma formami, totiž krví smíření a vodou oddělení. Vzácné opatření! Opatření ilustrující zároveň Boží svatost i milost. Kdybychom neznali bohaté opatření božské milosti, vysoké požadavky božské svatosti by nás naprosto přemohly. Ale když jsme ujištěni o tom prvním, můžeme se srdečně radovat z toho druhého. Mohli bychom si snad přát vidět standard božské svatosti snížený byť jen o šíři vlasu? Taková myšlenka buď od nás vzdálena. Jak bychom si to mohli nebo proč bychom si to měli přát, když božská milost učinila plné opatření pro to, co božská svatost požaduje? Izraelita za staré doby se mohl hrozit, když slyšel taková slova jako: „Kdo by se dotkl těla kteréhokoli mrtvého člověka, nečistý bude za sedm dní.“ A opět: „Kdo by koli, dotkna se těla mrtvého člověka, který umřel, neočistil se, příbytku Hospodinova poskvrnil. Proto vyhlazena bude duše ta z Izraele.“ Taková slova skutečně mohou způsobit hrůzu v jeho srdci. Může být veden ke zvolání: „Co mám dělat? Jak vůbec mohu jít dále? Zdá se být naprosto nemožné, abych unikl poskvrnění.“ Ale co potom popel spálené jalovice? Co voda oddělení? Co tyto věci znamenají? Vyjadřují vzpomínku na obětní smrt Krista, použitou na srdce v moci Ducha Božího. „Takový očišťovati se bude tou vodou dne třetího a dne sedmého, i bude čistý; neočistí-li se pak dne třetího a dne sedmého, nebude čistý.“ Jestliže si přivodíme znečištění, byť to bylo z nedbalosti, pak to znečištění musí být odstraněno, aby obecenství mohlo být obnoveno. Ale nemůžeme se poskvrny zbavit žádnou svou snahou. Může to být jen užitím Božího milostivého opatření, totiž vody očištění. Izraelita už svými snahami nemohl odstranit znečištění způsobené dotknutím se mrtvého těla více, než předtím mohl zlomit faraonovo jho a osvobodit se od biče faraonových dozorců.

Kapitola 19

A nechť si čtenář všimne, že to nebyla otázka obětování nové oběti, ani nového použití krve. Má zvláštní důležitost jasně to vidět a rozumět tomu. Smrt Krista nemůže být opakována. „Víme, že Kristus, vzkříšený z mrtvých, už neumírá; smrt už nad ním nepanuje. Neboť co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu; co ale žije, žije Bohu.“ (Řím. 6,9-10) Z Boží milosti stojíme v plné hodnotě a ceně smrti Krista. Ale poněvadž jsme ze všech stran obklopeni pokušeními a nástrahami; poněvadž v sobě máme takové schopnosti a sklony; a dále vzhledem k tomu, že máme mocného protivníka, jenž je vždy připraven nám položit nástrahu a vést nás pryč ze stezky pravdy a čistoty, nemohli bychom ani chvilinku jít dále, kdyby tu nebyl milostivý způsob, kterým náš Bůh učinil opatření pro všechny naše potřeby ve vzácné smrti a vše přemáhající přímluvě našeho Pána Ježíše Krista. Nejenže krev Ježíše Krista smyla všechny naše hříchy a smířila nás se svatým Bohem, ale „Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“. A On „dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ, aby se za ně přimlouval“. Vždy je v Boží přítomnosti pro nás. Představuje nás tam a udržuje nás v božské neporušenosti místa a vztahu, do kterého nás Jeho smírčí smrt uvedla. Naše věc nemůže být v rukou takového Zástupce nikdy ztracena. On by musel přestat žít, dříve než by nejslabší z Jeho svatých mohl zahynout. Jsme ztotožněni s Ním a On s námi.

Nuže, křesťanský čtenáři, jaký by měl být praktický účinek veškeré této milosti na naše srdce a na náš život? Když přemýšlíme o smrti a o spálení – o krvi a o popelu – o smírčí oběti a o přimlouvajícím se Knězi a Zástupci, jaký vliv by to mělo mít na naši duši? Mělo by nás to vést k tomu, že budeme o hříchu smýšlet lehkovážně? Mělo by to způsobit, že budeme chodit nedbale a lhostejně? Mělo by to způsobit, že se staneme lehkomyslnými a pošetilými ve svých cestách? Žel, srdce dokáže takto smýšlet. Můžeme být jisti, že člověk, který si z bohatých opatření božské milosti může brát záminku pro nevážnost v chození nebo lehkomyslnost ducha, ví velmi málo, pokud vůbec ví něco, o pravé povaze a vlastním vlivu milosti a jejích opatření. Můžeme si na chvíli představit, že popel jalovice nebo voda očištění by měly ten účinek, že by Izraelitu učinily bezstarostným v jeho chození? Zajisté nikoli. Naopak, právě ta skutečnost, že proti znečištění byla z Boží dobrotivosti učiněna taková pečlivá opatření, by ho vedla k tomu, aby cítil, jak vážná věc to je znečistit se. Alespoň toto by byl správný účinek opatření božské milosti. Hromada popele složená na čistém místě vydávala dvojí svědectví: Svědčila o Boží dobrotivosti a svědčila o ošklivosti hříchu. Vyhlašovala, že Bůh nemůže strpět nečistotu na Svém lidu. Ale rovněž vyhlašovala, že dal opatření pro jeho odstranění. Je zcela nemožné, aby požehnané učení o vykropené krvi, o popelu a o vodě očištění bylo pochopeno a prožíváno bez toho, že by vyvolalo svatý odpor před hříchem ve všech jeho poskvrňujících formách. A můžeme dále tvrdit, že nikdo, kdo někdy pocítil úzkost poskvrněného svědomí, by se nemohl lehkovážně znečistit. Čisté svědomí je příliš vzácný poklad, než abychom se s ním rozloučili, a poskvrněné svědomí je příliš těžké břemeno, než abychom si je lehkovážně nakládali. Ale buď veleben Bůh vší milosti, On Svým dokonalým způsobem vyšel vstříc vší naší potřebě. A vyšel jí také vstříc ne proto, aby nás učinil bezstarostnými, ale aby nás učinil bdělými. „Moje děti, toto vám píšu, abyste nehřešily. A jestliže někdo zhřešil – máme zástupce /přímluvce, správce, zastánce/ u Otce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. A on je smíření za naše hříchy, ne ale pouze za ty naše, nýbrž také za celý svět.“ (1. J. 2,1-2 – přel.)

Kapitola 19

Ale musíme tento oddíl dovést k závěru, a tu je pouze třeba dodat slovo o závěrečných verších naší kapitoly. „I bude jim to za ustanovení věčné. Kdo by pak tou vodou očišťování kropil, vypere roucha svá, a kdo by se dotkl vody očišťování, nečistý bude až do večera. Čehokoli dotkl by se nečistý, nečisté bude; člověk také, který by se dotkl toho, nečistý bude až do večera.“ (4. M. 19,21.22) V 18. verši jsme učeni, že bylo zapotřebí čisté osoby, aby pokropila nečistého. A v 21. verši se učíme, že sama činnost pokropení druhého znečišťuje.

Když tyto dvě skutečnosti spojíme, učíme se tomu, co kdosi jiný řekl: „Že každý, kdo má co činit s hříchem druhého, byť to bylo i cestou povinnosti, aby ho očistil, je znečištěn; ne sice tak jako provinilá osoba, ale nemůžeme se dotknout hříchu, aniž bychom byli poskvrněni.“ A také se učíme, že abych mohl vést druhého v požitek očišťující moci Kristova díla, musím já sám být v požitku toho očišťujícího díla. Je dobré si to zapamatovat. Ti, kteří používali vodu oddělení na druhé, museli tu vodu užít pro sebe. Kéž tomu naše duše porozumí! Kéž vždy zůstáváme v pocitu dokonalé čistoty, do které nás uvádí Kristova smrt a ve které nás Jeho kněžské dílo udržuje! Ale ach, nikdy nezapomínejme, že styk se zlem znečišťuje. Tak tomu bylo v mojžíšovském zřízení, a tak tomu je nyní.

Kapitola 19