T
yto dvě kapitoly tvoří zvláštní oddíl, ve kterém máme představen zdroj, odpovědnosti a výsady kněžství. Kněžství je Boží instituce. „Tuto čest si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž ten, kdo je povolán Bohem, jako byl Aron.“ (Žid. 5,4 – přel.) To je výstižným způsobem ukázáno v 17. kapitole: „Tedy mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a vezmi od nich po jednom prutu /jedné holi/ z každého domu otců, totiž ode všech knížat jejich vedle domů otců jich, dvanáct prutů /dvanáct holí/, a jednoho každého jméno napíšeš na prutu /holi/ jeho. Jméno pak Aronovo napíšeš na prutu /holi/ Léví; nebo jeden každý prut /každá hůl/ bude místo jednoho předního z domu otců jejich. I necháš jich v stánku úmluvy před svědectvím, kde přicházím k vám. I stane se, že koho vyvolím, toho prut /hůl/ zkvetne; a tak spokojím a svedu ze sebe reptání synů Izraelských, kterým reptají na vás. Ty věci když mluvil Mojžíš k synům Izraelským, dali jemu všecka jejich knížata pruty /hole/ své, jedno každé kníže prut /hůl/ z domu otce svého, totiž prutů /holí/ dvanácte, prut /hůl/ pak Aronův byl též mezi pruty /holemi/ jejich.“ (1. M. 17,1-6)
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Jaká nesrovnatelně velká moudrost září z tohoto opatření! Jak úplně je věc vzata z rukou člověka a položena tam, kam jedině patří, totiž do rukou živého Boha! Neměl to být člověk, ustanovující sám sebe, ani člověk ustanovující svého druha, ale Bůh, ustanovující člověka dle Svého vlastního výběru. Slovem, věc měla být s konečnou platností urovnána Bohem samým, tak aby všechno reptání bylo umlčeno a nikdo už nemohl obviňovat Božího nejvyššího kněze, že na sebe bere příliš mnoho. Lidská vůle neměla vůbec nic společného s touto vážnou záležitostí. Dvanáct holí, všechny ve stejném stavu, bylo položeno před Pána; člověk se vzdálil a nechal Boha, aby jednal. Nebylo zde místo, příležitost ani možnost pro lidské konání. V hlubokém ústraní svatyně, daleko od všeho lidského přemýšlení, byla velká otázka kněžství urovnána božským rozhodnutím. A když byla takto urovnána, nemohla být znovu nastolena.
„I zanechal Mojžíš prutů před Hospodinem v stánku svědectví. Nazejtří pak přišel Mojžíš do stánku svědectví, a aj, vyrostl prut Aronův z domu Léví a vypustiv ze sebe pupence, zkvetl a vydal mandly zralé.“ (4. M. 17,7-8) Působivý a krásný obraz Toho, jenž „prokázán je jako Boží Syn v moci skrze vstání z mrtvých“! Těch dvanáct holí bylo stejně bez života. Ale Bůh, živý Bůh, vstoupil na jeviště a mocí sobě vlastní vložil život do Aronovy hole a ukázal ji, jak nese vzácné ovoce vzkříšení.
Kdo by tomu chtěl odporovat? Rozumář se může opovržlivě usmívat a klást tisíce otázek. Víra hledí na tu hůl nesoucí ovoce a vidí v ní milý obraz nového stvoření, ve kterém jsou všechny věci z Boha. Nevěra se může přít na základě zdánlivé nemožnosti, aby suchá hůl vypučela, vykvetla a přinesla ovoce v průběhu jedné noci. Ale komu se to jeví nemožným? Nevěřícímu – rozumáři – pochybovači. A proč? Protože vždy vylučují Boha. Pamatujme si to. Nevěra vždy vylučuje Boha. Uvažuje a činí závěry v půlnoční temnotě. V celé sféře, v níž nevěra působí, není ani jeden paprsek pravého světla. Vylučuje jediný zdroj světla a ponechává duši zahalenou do stínů a hluboké tmy.
Mladý čtenář učiní dobře, když se zde zastaví a hluboce zváží tuto vážnou skutečnost. Nechť klidně a vážně uvažuje o tomto zvláštním rysu nevěry – racionalismu – nebo skepticismu. Začíná, pokračuje a končí vylučováním Boha. K tajemství Aronovy pučící, kvetoucí a ovoce přinášející hole se blíží s bezbožným, smělým: „Jakže?“ To je velký argument nevěry. Může položit deset tisíc otázek, ale nikdy ani jednu nevyřeší. Naučí tě, jak pochybovat, ale nikdy ne věřit. Povede tě k pochybnostem o všem, ale nedá ti nic, čemu bys mohl věřit.
Taková je, milý čtenáři, nevěra. Pochází od Satana, jenž vždy byl, je a bude velkým působcem otázek. Kdekoli narazíte na Satana, vždy ho najdete, jak vzbuzuje otázky. Plní srdce všemi druhy „kdyby“ a „jak“ a noří duši do husté tmy. Jestliže dokáže vzbudit jednu otázku, dosáhl svého. Ale je naprosto bezmocný u prosté duše, která jen věří, že BŮH JE, a že BŮH MLUVIL. Zde je vznešená odpověď víry na otázky nevěřícího – její božské řešení všech nesnází nevěřícího. Víra vždy uvádí právě Toho, jehož nevěra vždy vylučuje. Přemýšlí s Bohem, nevěra myslí bez Něho.
Proto bychom chtěli křesťanskému čtenáři, a zvláště mladému křesťanovi, říci, aby nikdy nepřipouštěl otázky, když Bůh mluvil. Jestliže to učiníš, bude tě Satan mít ve chvilce pod svýma nohama. Tvoje jediná bezpečnost před ním je v té neporazitelné, nesmrtelné větě: „Psáno jest.“ Nikdy nepomůže přít se s ním na základě zkušeností, citů nebo pozorování. Musí to být zcela a výlučně na základě toho, že Bůh je a že Bůh mluvil. Satan si s tímto závažným argumentem neporadí. Ten je nepřemožitelný. Vše ostatní dokáže rozbít na kusy; ale toto ho zmátne a uvede na útěk.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Velmi pozoruhodně to je ilustrováno v pokušení našeho Pána. Nepřítel se k tomu Požehnanému přiblížil podle svého obvyklého způsobu s otázkou: „Jsi-li Syn Boží…“ Jak mu Pán odpověděl? Řekl: „Vím, že jsem Boží Syn – obdržel jsem svědectví z otevřených nebes a od sestupujícího a pomazujícího Ducha – cítím a věřím a uvědomuji si, že jsem Boží Syn?“ Nikoli. To nebyl Jeho způsob, jak odpovědět na pokušení. Jak tedy? „Psáno jest.“ Taková byla třikrát opakovaná odpověď poslušného a závislého Člověka. A taková musí být odpověď každého, kdo chce přemoci pokušitele.
Tak jestliže se někdo zeptá ve vztahu k Aronově pučící holi: „Jak taková věc může být? Je to proti zákonům přírody. A jak může Bůh překračovat ustanovené zásady přírodní filozofie?“ Odpověď víry je vznešeně prostá. Bůh může dělat, jak se Jemu líbí. Ten, jenž povolal světy v existenci, může způsobit, aby hůl ve chvíli vypučela, vykvetla a přinesla ovoce. Uveď do věci Boha, a vše je prosté a jednoduché, jak jen může být. Vynech Boha, a vše je ponořeno do beznadějného zmatení. Pokus svazovat – říkáme to s uctivostí – všemohoucího Stvořitele rozsáhlého vesmíru určitými zákony přírody nebo nějakými zásadami přírodní filozofie, není nic jiného, než bezbožné rouhání. Je to téměř ještě horší, než zcela popírat Jeho existenci. Je těžké říci, kdo je horší, zda ateista, jenž říká, že Bůh není, anebo racionalista, který si myslí, že Bůh nemůže dělat, jak se Mu zlíbí.
Cítíme, jak je velmi důležité, abychom byli schopni vidět skutečné kořeny všech pěkně vypadajících teorií, které v přítomné době kolují. Mysl člověka pilně vytváří systémy, činí závěry a přemýšlí takovým způsobem, aby prakticky zcela vyloučila svědectví Svatého Písma a Boha samého z Jeho stvoření. Naši mladí musejí být před tím vážně varováni. Musejí být vyučováni nesmírnému rozdílu mezi skutečnostmi vědy a závěry vědců. Skutečnost je skutečnost, kdekoli se s ní setkáte; ať v geologii, astronomii nebo v jiném oboru vědy. Ale lidské úvahy, závěry a systémy jsou něco zcela jiného. Nuže, Písmo se nikdy nedotkne skutečností vědy. Ale rozumování vědců jsou ustavičně v rozporu s Písmem. Běda takovým lidem! A když tomu je tak, musíme s jasným rozhodnutím taková rozumování zcela odmítnout a s apoštolem zvolat: „Ať je Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář.“ (Řím. 3,4)
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Rádi bychom prodleli u tohoto bodu, i když to je odbočení, neboť hluboce cítíme jeho vážnost. Ale musíme se nyní spokojit s vážným upozorněním čtenáře na nutnost dávat Svatému Písmu nejvyšší místo v jeho srdci a myšlení. S absolutní poddaností se musíme sklánět před autoritou ne lidského: „Tak praví Církev.“ – „Tak praví otcové.“ – „Tak mluví učitelé.“ – ale božského: „Tak praví Pán“ – „Je napsáno.“ To je jediné bezpečí před stoupající záplavou nevěry, která hrozí smést základy nábožné mysli a cítění napříč křesťanstvem. Nikdo neunikne kromě těch, kteří jsou vyučováni a ovládáni Slovem Pána. Kéž Bůh zvětší jejich počet.
Nyní budeme pokračovat v naší kapitole:
„I vynesl Mojžíš ty pruty od tváře Hospodinovy ke všechněm synům Izraelským; a uzřevše je, vzali jeden každý prut svůj. Řekl pak Hospodin Mojžíšovi: Dones zase prut Aronův před svědectví, aby chován byl na znamení proti buřičům zpurným, a tak přítrž učiníš reptání jejich na mne, aby nezemřeli. I učinil tak Mojžíš; jak byl přikázal jemu Hospodin, tak učinil.“ (4. M. 17,9-11)
Tak byla věc božským způsobem urovnána. Kněžství je založeno na oné vzácné Boží milosti, která vyvodí život ze smrti. To je pramen kněžství. Nijak nemohlo být užitečné pro člověka, aby vzal některou z těch jedenácti mrtvých holí a učinil ji odznakem kněžského úřadu. Žádná lidská autorita pod sluncem nemohla vlít život do mrtvé hole nebo učinit tu hůl potrubím požehnání pro duši. A tak tomu bylo se všemi jedenácti holemi dohromady. Nebyl tam ani jeden pupenec nebo květ na žádné z nich. Ale tam, kde bylo vzácné svědectví o oživující moci – osvěžující stopy božského života a požehnání – vzácné ovoce působivé milosti – tam, a jen tam měl být nalezen zdroj té kněžské služby, která mohla nést nejen potřebný, ale i reptavý a vzpurný lid pouští.
A zde se přirozeně můžeme zeptat: „A co Mojžíšova hůl? Proč ta nebyla mezi těmi dvanácti?“ Důvod je požehnaně prostý. Mojžíšova hůl byla vyjádřením moci a autority. Aronova hůl byla milým vyjádřením té milosti, která oživuje mrtvé a povolává ty věci, které nejsou, jako kdyby byly. Nuže, pouhá moc nebo autorita nemůže vést shromáždění pouští. Moc by mohla zdeptat vzbouřence; autorita by mohla udeřit na hříšníky; ale jen milosrdenství a milost mohou prospět shromáždění potřebných, bezmocných, hříšných mužů, žen a dětí. Milost, která mohla vyvést mandle z mrtvé hole, mohla vést Izrael pouští. Jen ve spojení s Aronovou pučící holí mohl Hospodin říci: „Přítrž učiníš reptání jejich na mne, aby nezemřeli.“ Hůl autority mohla odstranit reptající; ale hůl milosti mohla odejmout reptání.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Čtenář se může ve spojení s předmětem Aronovy hole s užitkem a zájmem obrátit k místu na začátku 9. kapitoly Epištoly Židům. Když apoštol mluví o truhle smlouvy, říká: „V níž byl zlatý džbán obsahující mannu, Aronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy.“ (Židům 9,4) To bylo na poušti. Hůl a manna byla opatření božské milosti pro cestu Izraele po poušti a pro potřeby pouště. V 1. Královské 8,9 čteme: „Nic nebylo v truhle kromě dvou tabulí kamenných, které tam složil Mojžíš na Orébě, když všel Hospodin v smlouvu se syny Izraelskými, a oni šli ze země Egyptské.“ Cesta pouští byla za nimi, sláva Šalomounových dnů vysílala své paprsky na zem, a proto pučící hůl a vědro manny jsou vynechány a nezbývá nic než Boží zákon, který je základem Jeho spravedlivé vlády uprostřed Jeho lidu.
Nuže, v tom máme ukázánu nejen božskou přesnost Písma jako celku, ale také zvláštní charakter a předmět 4. Mojžíšovy knihy. Aronova hůl byla v truhle po dobu její cesty pouští. Vzácná skutečnost! Nechť se čtenář snaží přivlastnit si její hluboký a požehnaný význam. Ať zváží rozdíl mezi Mojžíšovou holí a holí Aronovou. Tu první jsme viděli, jak koná své charakteristické dílo v jiných dnech a uprostřed jiných okolností. Viděli jsme, jak Egyptská země se chvěje pod těžkými údery té hole. Rána za ranou dopadaly na zem zasvěcenou zkáze v odpověď na tu vztaženou hůl. Viděli jsme vody moře, jak se rozdělily v odpověď té holi. Krátce řečeno, Mojžíšova hůl byla hůl moci, hůl autority. Ale ta nemohla utišit reptání dětí Izraele, ani provést lid pouští. To mohla jen milost. A v pučící Aronově holi máme vyjádření čisté milosti – volné, svrchované milosti.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Nic nemůže být působivějšího, nic krásnějšího. Ta suchá hůl byla vhodným obrazem stavu Izraele a jistě i stavu každého z nás od přirozenosti. Nebyla tu šťáva, život ani síla. Jistě bychom mohli říci: „Co dobrého z ní kdy může vzejít?“ Vůbec nic, kdyby nevstoupila milost a neukázala svou oživující moc. Tak tomu bylo s Izraelem na poušti. A tak tomu je s námi nyní. Jak měli být vedeni den za dnem? Jak měli být podepíráni ve vší své slabosti a potřebách? Jak měli být snášeni se všemi svými hříchy a pošetilostí? Odpověď je nalezena v Aronově rozkvétající holi. Jestliže suchá, mrtvá hůl byla vyjádřením neplodného a bezcenného stavu přirozenosti, pupeny, květy a ovoce vyjadřují onu živou a život dávající milost a sílu Boha, na níž byla založena kněžská služba, která jediná mohla nést shromáždění skrze poušť. Jen milost sama mohla odpovědět na deset tisíc potřeb vojenského zástupu. Síla nemohla stačit. Autorita nemohla mít úspěch. Jen kněžství mohlo dát to, co bylo potřebí. A toto kněžství bylo ustanoveno na základě té působivé milosti, která mohla vyvést ovoce ze suché hole.
Tak tomu bylo u kněžství za staré doby, a tak tomu je u kněžské služby nyní. Všechna služba v Boží Církvi je ovocem božské milosti – darem Krista, Hlavy Církve. Není žádný jiný zdroj služby. Počínaje apoštoly až k nejnižším darům, vše přichází od Krista. Velká základní zásada vší služby je ztělesněna Pavlovými slovy ke Galatským, v nichž o sobě mluví jako o apoštolovi „ne od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který jej vzkřísil z mrtvých“ (Gal. 1,1).
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Poznamenejme, že zde máme vznešený zdroj, z něhož vyvěrá všechna služba. V žádné podobě nebo formě není od člověka, ani skrze člověka. Člověk může vzít suché hole a dát jim tvar a podobu podle své vlastní vůle; může je ordinovat a ustanovovat a nazvat je některými vysoce znějícími oficiálními tituly. Ale k čemu to? Jsou to jen suché, mrtvé hole. Můžeme právem říci: „Kde je nějaké ovoce? Kde je nějaký květ? Ba kde je byť jediný pupen?“ I jeden pupen postačí k dokázání, že tu je něco z Boha. Ale když tu není, nemůže tu být živá služba v Boží Církvi. Jen dar od Krista samého činí z člověka služebníka. Bez toho je to prázdná domýšlivost, když se někdo sám ustanovuje nebo je ustanoven druhými, aby sloužil.
Uznává čtenář zcela tuto velkou zásadu? Je jeho duši jasná jako sluneční paprsek? Má nějakou těžkost v tom, aby jí dbal? Jestliže ano, prosíme ho, aby se snažil oprostit svou mysl od všech dříve přijatých myšlenek, ať jsou z kteréhokoli zdroje. Nechť se vznese nad mlhavou nejistotu tradičního náboženství. Ať si vezme Nový zákon jako v bezprostřední Boží přítomnosti a studuje dvanáctou a čtrnáctou kapitolu 1. Korintským a také Efezským 4,7-12. V těchto oddílech najde ukázán celý předmět služby; a odtud se naučí, že všechna pravá služba, ať apoštolů, proroků, učitelů, pastýřů nebo evangelistů, je od Boha – vše plyne dolů od Krista, vyvýšené Hlavy Církve. Jestliže člověk nevlastní dar od Krista, není služebníkem. Každý úd těla má nějakou práci, kterou má konat. Vzdělání těla je působeno správným působením všech údů, ať jsou viditelné nebo skryté, „čestné“ nebo „méně čestné“. Krátce řečeno: Všechna služba je od Boha a ne od člověka; je skrze Boha a ne skrze člověka. V Písmu není nic takového, jako je lidsky zřízená služba. Vše je od Boha.
Nesmíme zaměňovat dary pro službu s úřadem nebo místní správou. Nalézáme apoštoly nebo jejich vyslance, jak zřizují starší a ustanovují diakony; ale to bylo zcela rozdílné od darů ke službě. Oni starší a diakoni mohli mít a vykonávat nějaký zvláštní dar v těle. Ale apoštolové je nezřídili k vykonávání takového daru, nýbrž pouze k tomu, aby plnili místní pověření. Duchovní dar byl od Hlavy Církve a byl naprosto nezávislý na místním pověření.
Je zcela nutné, abychom měli jasno ohledně rozdílu mezi darem a místním úřadem. V celé vyznávající církvi je krajní zmatení ohledně těch dvou věcí a důsledkem je, že službě není rozuměno. Údy Kristova těla nerozumějí svému místu nebo svým funkcím. Lidské zvolení nebo lidská autorita v té či oné podobě se považují za podstatné k vykonávání služby v Církvi. Ale v Písmu skutečně nic takového není. Kdyby bylo, není nic snadnějšího, než to předložit. Žádáme čtenáře, aby našel jeden řádek v celém Novém zákoně, kde povolání člověkem, ustanovení od lidí nebo lidská autorita mají něco společného s vykonáváním služby v jejím plném rozsahu. Směle tvrdíme, že tam nic takového není.12 Bůh buď veleben, služba v Jeho Církvi není „od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha, Otce, který jej vzkřísil z mrtvých“ (Gal. 1,1). „Bůh zřídil údy, jeden každý z nich v těle, tak jak chtěl.“ (1. Kor. 12,18) „Ale každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto praví: Vystoupiv do výše, vedl jaté zajatce a dal dary lidem… A on dal jedny jako apoštoly, jiné jako proroky, jiné jako evangelisty, jiné jako pastýře a učitele, k dokonání svatých k dílu služby, ke vzdělání těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a k poznání Syna Božího, k dospělému muži, k míře plného vzrůstu plnosti Krista.“ (Ef. 4,7-13 – přel.)
Zde jsou všechny stupně darů služby, od apoštolů až k evangelistům a pastýřům, postaveny na jeden a týž základ. Všechny jsou darovány Hlavou Církve. A když byly uděleny, činí vlastníky ihned odpovědnými Hlavě v nebi a údům na zemi. Myšlenka, že nějaký vlastník skutečného daru od Boha má čekat na lidskou autoritu, je velkou urážkou Božího Majestátu, jako kdyby Aron šel s kvetoucí holí v ruce, aby byl ordinován ke kněžství některým ze svých druhů. Aron to věděl lépe. Byl povolán Bohem, a to pro něho bylo naprosto dost. A tak nyní všichni, kdo vlastní božský dar, jsou Bohem povoláni ke službě a nepotřebují už nic, jen mají vykonávat svou službu a vzdělávat svůj dar.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Potřebujeme dodávat, že je marné, aby lidé ustanovovali někoho za služebníka, pokud nevlastní dar? Nějaký člověk se může domnívat, že má dar, a přitom to může být jen marná představa jeho vlastní mysli. Je to stejně tak špatné, ne-li horší, když nějaký člověk jde, aby pracoval v síle své vlastní představivosti, než když jiný jde v síle neoprávněné autority svých druhů. Oč bojujeme, je toto: Služba je od Boha, pokud jde o její zdroj, moc a odpovědnost. Nemyslíme, že toto tvrzení bude zpochybňováno někým, kdo je ochoten být vyučován výlučně Písmem. Každý služebník, ať je jeho dar jakýkoliv, má být ve své míře schopen říci: „Bůh mne postavil do té služby.“ Ale řekne-li tato slova člověk, který nemá žádný dar, pak je to horší než bezcenné. Boží lid může snadno poznat, kde je skutečný duchovní dar. Jistě tu bude znatelná moc. Ale domýšlí-li se lidé, že mají dar nebo moc, aniž by tomu tak bylo, pak se jejich pošetilost brzy všem zjeví. Všichni domýšlivci jistě dříve nebo později najdou svou skutečnou úroveň.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Tolik o službě a kněžství. Zdroj obojího je božský. Pravý základ obojího je v pučící holi. Nechť to každý má na paměti. Aron mohl říci: „Bůh mne postavil do kněžství.“ A když byl vyzván, aby podal důkaz, mohl ukázat na svou hůl, která nesla ovoce. Pavel mohl říci: „Bůh mne povolal do služby.“ A když byl vyzván, aby podal důkaz, mohl ukázat na tisíce živých pečetí svého díla. Tak tomu v zásadě musí být vždy, ať je míra jakákoli. Služba nesmí být pouze ve slovu nebo jazyku; ale ve skutku a v pravdě. Bůh nechce uznávat řeč, ale moc.
Ale dříve než se obrátíme od tohoto předmětu, považujeme za velmi potřebné zdůraznit čtenáři důležitost rozlišování mezi službou a kněžstvím. Hřích Chóre spočíval v tom, že nebyl spokojen s tím, že je služebníkem, toužil být knězem. A hřích křesťanstva je téhož charakteru. Místo aby dovolilo službě spočinout na jejím vlastním novozákonním základu, aby ukázala své vlastní charakteristiky a vykonávala své funkce, je vyvýšena do kněžství, kněžské kasty, jejíž členové jsou odlišeni od svých bratrů svým způsobem odívání a určitými tituly. Pro takové věci není v Novém zákoně žádný základ. Podle jasného učení té požehnané knihy jsou všichni věřící kněžími. Tak u Petra čteme: „Vy však [nikoli jen apoštolové, ale všichni věřící] jste rod vyvolený, královské kněžstvo.“ (1. Petra 2,9) A stejně tak ve Zjevení: „Který nás miloval a umyl nás od hříchů našich krví svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému.“ (Zj. 1,5.6) A když sledujeme pravdu ukázanou v předcházejících oddílech, nalézáme apoštola Pavla, jak skrze Ducha Svatého napomíná hebrejské věřící, aby přistoupili a se smělostí vešli do svatyně svatých (Židům 10,19-22). A dále říká: „Skrze něho tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.“ (Židům 13,15.16)
Jak obdivuhodné se to muselo jevit židovským svatým – kteří byli vychováni uprostřed institucí mojžíšovského zřízení, když byli napomínání, aby vešli na místo, ke kterému se sama nejvyšší funkce v Izraeli mohla přiblížit jen jednou v roce, a to jen na chvíli! A když jim potom bylo řečeno, že mají obětovat oběť, že mají vykonávat ty zvláštní funkce kněžství. To vše bylo obdivuhodné. Ale tak tomu je, jestliže máme být vyučováni Písmem a ne přikázáními, učeními a tradicemi lidí. Všichni křesťané jsou kněží. Všichni nejsou apoštolové, učitelé, pastýři nebo evangelisté; ale všichni jsou kněží. Ten nejslabší úd Církve byl tak knězem, jako Petr, Pavel, Jakub a Jan. Nemluvíme o schopnosti nebo duchovní moci, ale o postavení, které všichni zaujímají v moci Kristovy krve. V Novém zákoně nenajdeme zvláštní třídu lidí, zvláštní privilegovanou kastu, uvedenou do vyššího nebo nižšího postavení, než jsou jejich bratři. Všechno to je jasně proti křesťanství – smělé překročení všech směrnic Božího slova a zvláštního učení našeho požehnaného Pána a Mistra.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Nechť se nikdo nedomnívá, že tyto věci jsou nedůležité. Zdaleka ne. Dotýkají se samých základů křesťanství. Je jen třeba, abychom otevřeli oči a podívali se kolem sebe, abychom viděli praktické výsledky tohoto směšování služby a kněžství. A můžeme být ujištěni, že se rychle blíží chvíle, kdy tyto výsledky na sebe vezmou mnohem strašnější charakter a přivolají velmi těžké soudy od živého Boha. Ještě jsme neviděli protiobraz „odporování Chóre“; ale brzy bude zjeven. Vážně varujeme křesťanského čtenáře, aby si dal pozor na to, aby nedával své schválení vážnému bludu směšování dvou věcí, které jsou tak rozdílné jako služba a kněžství. Napomínáme ho, aby zvažoval celý tento předmět ve světle Písma. Rádi bychom, aby se podřídil autoritě Božího slova a opustil vše, co na něm není založeno. Je jedno, co to je. Může to být stářím poctěná instituce, účelné uspořádání, pěkná ceremonie podepřená tradicí a podporovaná tisíci nejlepšími lidmi. Na tom nezáleží. Jestliže věc nemá základ ve Svatém Písmu, je to blud a zlo a ďáblova léčka na polapení duší a vede nás pryč od jednoduchosti, která je v Kristu. Například jsme-li učeni, že v Boží Církvi je kněžská kasta, třída lidí, kteří jsou světější, vyvýšenější, bližší Bohu než jejich bratři – než obyčejní křesťané. Co je to jiného než znovu oživlé židovství, spojené s křesťanskými formami? A jaký jiný to může mít výsledek, než oloupení Božích dětí o jejich vlastní výsady, vzdálení jich od Boha a uvedení do otroctví?
Teď nebudeme dále sledovat tento předmět. Věříme, že bylo řečeno dost, aby to vedlo přemýšlivého čtenáře v dalším samostatném uvažování. Jen k tomu dodáváme, a to se zvláštním důrazem, aby v něm pokračoval jen ve světle Písma. Ať se rozhodne, skrze Boží milost, že odloží vše, co nespočívá na pevném a posvěceném základě psaného Slova. Jen tak může být zachován od každé formy bludu a veden ke zdravému závěru v této velmi důležité a zajímavé otázce.
Závěrečné řádky 17. kapitoly nám podávají pozoruhodný obraz toho, jak rychle lidská mysl přechází od jednoho extrému k druhému: „Tedy mluvili synové Izraelští k Mojžíšovi, řkouce: Hle, již mřeme, mizíme a všichni my hyneme. Kdokoli blízko přistupuje k příbytku Hospodinovu, umírá. Všichni-li smrtí zhyneme?“ (4. M. 17,12-13) V předcházející kapitole vidíme smělou domýšlivost v samé přítomnosti Hospodinova majestátu, kde měla být jen hluboká pokora. Zde, v přítomnosti božské milosti a jejích opatření, pozorujeme zákonický strach a nedůvěru. Tak tomu je vždy. Pouhá přirozenost nerozumí ani svatosti, ani milosti. V jedné chvíli slyšíme slova jako: „Všechno zajisté množství toto, všichni tito svatí jsou,“ (4. M. 16,3) a v příští chvíli: „Hle, již mřeme, mizíme a všichni my hyneme.“ Tělesná mysl je vždy domýšlivá tam, kde by se měla sklonit, a je nedůvěřivá tam, kde by měla důvěřovat.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Nicméně se to vše z Boží dobrotivosti stává příležitostí k tomu, aby nám Bůh zjevil plným a požehnaným způsobem svaté odpovědnosti a vzácné výsady kněžství. Jak milostivé – jak Bohu přiměřené to je, že obrací chyby lidu v příležitosti, aby mu dal hlubší naučení týkající se Svých cest! Jeho výsadou je, budiž požehnáno Jeho jméno, vyvádět dobré ze zlého; působit, aby ze sžírajícího vyšel pokrm a ze silného sladkost. Tak „odporování Chóre“ dává příležitost k hojnému naučení, obsaženému v Aronově holi; a závěrečné řádky 17. kapitoly vyvolávají podrobný popis funkcí Aronova kněžství. K tomu nyní povedeme čtenářovu pozornost:
„A proto řekl Hospodin Aronovi: Ty a synové tvoji i dům otce tvého s tebou ponesete nepravost svatyně; ty také i synové tvoji s tebou ponesete nepravost kněžství svého. Bratry také své, pokolení Léví, čeleď otce svého připoj k sobě, ať jsou při tobě a posluhují tobě; ty pak a synové tvoji s tebou před stánkem svědectví sloužiti budete. A pilně ostříhati budou rozkázání tvého, bedlivi jsouce při všem stánku; avšak ať k nádobám svatyně a k oltáři nepřistupují, aby nezemřeli i oni i vy. A přidržeti se budou tebe, pilně ostříhajíce stánku úmluvy při všech službách jeho; a cizí žádný nepřistupuj k vám. Proto pilně ostříhejte svatyně i služby oltáře, ať nepřichází více zuřivá prchlivost na syny Izraelské. Poněvadž jsem já vybral bratry vaše Levíty ze synů Izraelských vám, za dar dané Hospodinu, aby konali službu při stánku úmluvy. Ty pak a synové tvoji s tebou ostříhati budete kněžství svého při všech věcech přináležejících k oltáři, a které jsou za oponou, a sloužiti budete. Úřad kněžství vašeho darem jsem vám dal, proto přistoupil-li by kdo cizí, umře.“ (4. M. 18,1-7)
Zde máme Boží odpověď na otázku vznesenou dětmi Izraele: „Všichni-li smrtí zhyneme?“ – „Nikoli,“ říká Bůh vší milosti a milosrdenství. A proč ne? Protože „Aron a jeho synové s ním budou ostříhat svatyně i služby oltáře, ať nepřichází více zuřivá prchlivost na syny Izraelské“. Tak je lid vyučován, že právě v tom kněžství, kterým bylo tak opovrhováno a proti němu mluveno, mají nalézt svou bezpečnost.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Ale musíme si zvláště všimnout toho, že Aronovi synové a dům jeho otce jsou připojeni k němu v jeho vysokých a svatých výsadách a odpovědnostech. Levítové byli Aronovi dáni jako dar, aby konali službu stánku shromáždění. Měli sloužit pod Aronem, hlavou kněžského domu. To nás učí krásné lekci, kterou křesťané v přítomné době velmi potřebují. My všichni musíme pamatovat na to, že služba, aby byla rozumná a příjemná, musí být konána v poddanosti kněžské autoritě a kněžskému vedení: „Bratry také své, pokolení Léví, čeleď otce svého připoj k sobě, ať jsou při tobě a posluhují tobě.“ To vtiskává svůj zvláštní charakter celému okruhu Levítské služby. Celé pokolení dělníků bylo připojeno k nejvyššímu knězi a jemu poddáno. Vše bylo pod jeho bezprostřední kontrolou a vedením. Tak to musí být i nyní ve vztahu ke všem Božím pracovníkům. Všechna křesťanská služba musí být konána v obecenství s naším velkým Nejvyšším knězem a ve svaté poddanosti Jeho autoritě. Jinak nemá žádnou cenu. Může být udělána velká práce, může zde být velká aktivita; ale jestliže Kristus není bezprostředním předmětem srdce, jestliže Jeho vedení a autorita nejsou plně přijímány, práce musí být marná.
Ale na druhé straně ten nejmenší skutek služby, nejobyčejnější dílo konané pod zrakem Krista, učiněné v přímém vztahu k Němu, má v Božím ocenění svoji cenu a zcela jistě obdrží svou náležitou odměnu. To je skutečně povzbuzující a utěšující pro srdce každého vážného pracovníka. Levítové museli pracovat pod Aronem. Křesťané musejí pracovat pod Kristem. Jsme odpovědni Jemu. Je to velmi dobré a velmi krásné, když chodíme ve společnosti našich drahých spolupracovníků a jsme poddáni jeden druhému v bázni Páně. Nic není vzdálenějšího našim myšlenkám, než pěstovat nebo podporovat ducha povýšené nezávislosti, anebo stav duše, který by bránil naší opravdové a srdečné spolupráci s našimi bratřími v každém dobrém díle. Všichni Levítové měli být ve své práci „připojeni k Aronovi“, a proto měli být připojeni jeden k druhému. Proto měli pracovat společně. Jestliže by se některý Levíta obrátil ke svým bratřím zády, obrátil by se zády k Aronovi. Můžeme si představit Levítu, který by se urazil o něco v chování svých druhů a řekl: „Nemohu dále jít se svými bratry. Musím jít sám. Mohu sloužit Bohu a pracovat pod Aronem, ale musím se držet vzdálen od svých bratří, poněvadž shledávám nemožným být s nimi zajedno ohledně způsobu práce.“ Ale snadno můžeme prohlédnout klam toho všeho. Neboť kdyby si Levíta přisvojil takový způsob jednání, nepřineslo by to nic než zmatení. Všichni byli povoláni, aby pracovali společně, jakkoli jejich práce mohla být rozdílná.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Ale vždy musíme pamatovat, že jejich práce byla různá, a kromě toho, že každý byl povolán, aby pracoval pod Aronem. Byla tu odpovědnost jednotlivce spojená s velmi harmonickým jednáním celku. Jistě si přejeme, abychom vším možným způsobem podporovali jednotu v jednání; ale to nikdy nemá neoprávněně působit na oblast osobní služby nebo se vměšovat do přímého vztahu jednotlivého dělníka k jeho Pánu. Boží Církev poskytuje velmi rozsáhlou základnu pro dělníky Pána. Je na ní velký prostor pro všechny druhy pracovníků. Nesmíme se pokoušet přivádět všechny na stejnou úroveň nebo omezovat různé směry činnosti Kristových služebníků tím, že bychom je chtěli vtěsnat do určitých starých kolejí, které jsme si vytvořili. To nikdy nebude dobré. My všichni se musíme snažit spojovat tu nejsrdečnější jednomyslnost s tou největší možnou růzností v jednání. Obojí bude zdravým způsobem podporováno, když všichni budeme mít na paměti, že jsme povoláni společně sloužit pod Kristem.
Zde leží to velké tajemství: Společně, pod Kristem! Kéž bychom to měli na mysli! Pomůže nám to rozeznávat a cenit si způsobu práce u druhých, i když se liší od našeho. A na druhé straně nás to ochrání, abychom nepřeceňovali vlastní úsek služby, poněvadž uvidíme, že jsme všichni jen spolupracovníci na témž velkém poli a že ten velký předmět, který má Mistr na srdci, může být dosažen, jen když každý pracovník sleduje svou vlastní linii práce a sleduje ji ve šťastném společenství se všemi.
Zhoubná tendence některých myslí je, že snižují každý směr služby kromě toho jejich. Toho je třeba pečlivě se vyvarovat. Kdyby všichni jednali v témže směru, kde by byla ta milá rozmanitost, která charakterizuje dílo Pána a dělníky ve světě? Ani to není pouze otázka zaměření práce, ale ve skutečnosti zvláštního stylu každého dělníka. Můžete najít dva evangelisty, z nichž oba se vyznačují intenzivní touhou zachraňovat duše a každý z nich v podstatě káže stejnou pravdu. A přece tu může být velmi velká rozdílnost ve způsobu, jakým se každý z nich snaží dosáhnout téhož cíle. Měli bychom na to být připraveni. Ve skutečnosti bychom to měli očekávat. A totéž platí ve vztahu ke každému jinému odvětví křesťanské služby. Silně bychom pochybovali o půdě, na které se nalézá křesťanské shromáždění, pokud tam není umožněn velký prostor pro každé odvětví a způsob křesťanské služby – pro každé zaměření práce, která může být konána v odpovědnosti jednotlivce vůči velké Hlavě kněžského domu. Neměli bychom dělat nic, co nemůžeme konat pod Kristem a ve společenství s Ním. A vše, co může být konáno ve společenství s Kristem, může být jistě konáno ve společenství s těmi, kdo s Ním chodí.
Tolik o zvláštním způsobu, jímž jsou v naší kapitole uvedeni Levítové ve spojení s Aronem a jeho syny. K těmto nyní na nějakou chvíli obrátíme svoji pozornost a budeme přemýšlet o bohatém opatření, které v Boží dobrotivosti pro ně bylo učiněno, stejně jako o slavnostně vážných funkcích, které na ně v jejich kněžském postavení připadaly.
„Mluvil také Hospodin k Aronovi: Aj, já dal jsem tobě k ostříhání oběti své, které se vzhůru pozdvihují; všecko také, což se posvěcuje od synů Izraelských, tobě jsem dal pro pomazání i synům tvým ustanovením věčným. Toto bude tvé z věcí posvěcených, které nepřicházejí na oheň: Všeliká oběť jejich, buď suchá oběť jejich, nebo oběť za hřích jejich, aneb oběť za provinění jejich, které mi dávati budou, svatosvaté tobě bude to i synům tvým. Ve svatyni budeš je jísti, každý pohlaví mužského bude je jísti; svaté bude tobě.“ (4. M. 18,8-10)
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Zde máme předobraz Božího lidu, když se na něj díváme z jiného pohledu. Zde jsou představeni ne jako dělníci, ale jako velebitelé; ne jako Levítové, ale jako kněží. Všichni věřící – všichni křesťané – všechny Boží děti jsou kněží. Podle učení Nového zákona není na zemi kněz, kromě toho smyslu, že všichni věřící jsou kněží. Zvláštní kněžská kasta – určitá třída lidí postavená stranou jako kněží je nejen věcí v křesťanství neznámou, ale naprosto nepřátelskou jeho duchu a zásadám. O tomto předmětu jsme se už zmínili a citovali jsme různé oddíly Písma, které se k tomu vztahují. Máme velikého Nejvyššího kněze, který prošel nebesy, neboť kdyby byl na zemi, nebyl by knězem. (Srovnej s Žid. 4,14 a 8,4.) – „Náš Pán pochází z Judy, o kterémžto pokolení nic ze strany kněžství nemluvil Mojžíš.“ (Žid. 7,14) Proto tedy obětující kněz na zemi je přímým popřením pravdy Písma a naprostým dáním stranou slavné skutečnosti, na níž je křesťanství založeno, totiž dokonaného vykoupení. Jestliže je zde nyní nějaká potřeba kněze, aby obětoval za hříchy, pak zcela jistě není vykoupení dokonanou skutečností. Ale Písmo na stu místech prohlašuje, že je dokonáno, a proto už nepotřebujeme oběť za hřích. „Ale Kristus přišed, nejvyšší kněz budoucího dobrého, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukou udělaný, to jest ne tohoto stavení, ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všed jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ (Žid. 9,11.12) Tak i v 10. kapitole Židům čteme: „Jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří jsou posvěcováni.“ (verš 14) A opět: „Na hříchy jejich i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kde pak jest odpuštění jich, není více oběti za hřích.“ (verše 17 a 18)
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
To upravuje tu velkou otázku ohledně kněžství a oběti za hřích. Křesťané nemohou mít ve vztahu k tomu více jasna a rozhodnosti. Leží to u samého základu pravého křesťanství a vyžaduje to hlubokou a vážnou pozornost všech, kdo touží chodit v jasném světle plného spasení a zaujímat pravé křesťanské postavení. Je zde silná tendence směrem k židovství – mocná snaha naroubovat křesťanské formy na židovský kmen. To není nic nového, ale právě nyní se zdá být nepřítel zvláště činný.
Tam, kde duše nemají jasno, nejsou upevněné, nejsou duchovní; kde je zákonictví, tělesnost a světáctví, tam najdete touhu po lidmi ustanoveném kněžství. Není ani nesnadné vidět, proč tomu tak je. Jestliže člověk sám není ve vhodném stavu, aby se blížil Bohu, bude to pro něho úleva, když bude moci použít někoho, aby se blížil za něho. A zcela jistě žádný, kdo neví, že jsou jeho hříchy odpuštěné – kdo nemá dokonale očištěné svědomí – kdo je v temném, pochybujícím, zákonickém stavu duše – není ve vhodném stavu, aby se blížil svatému Bohu. Abychom mohli směle přicházet do svatyně svatých, musíme vědět, co pro nás způsobila Kristova krev; musíme vědět, že my sami jsme učiněni Bohu kněžími a že v moci smírčí Kristovy smrti jsme přivedeni k Bohu tak blízko, že není možné, aby jakákoli třída lidí vstupovala mezi nás a Boha. „Který nás miloval a umyl nás od hříchů našich krví svou, a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému.“ (Zj. 1,5.6) „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý národ, lid k vlastnictví, abyste zvěstovali ctnosti toho, který vás povolal ze tmy k svému předivnému světlu.“ (1. Petra 2,9) A opět: „I vy sami jste jako živé kameny budováni, duchovní dům, v kněžstvo svaté, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.“ (1. Petra 2,5) „Skrze něho tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.“ (Židům 13,15.16)
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Zde máme dvě velké větve duchovní oběti, kterou jako kněží máme výsadu obětovat, totiž chválit Boha a činit dobře lidem. I ten nejmladší, nejméně zkušený, nejméně vzdělaný křesťan je schopen rozumět těmto věcem. Kdo je v celé Boží rodině – v celé kněžské domácnosti našeho božského Nejvyššího kněze, jenž nemůže svým srdcem říci: „Veleben buď Pán!“ A kdo nemůže svou rukou učinit dobře svému bližnímu? A toto je kněžské velebení a kněžská služba – obecné velebení a služba všech pravých křesťanů. Je pravda, že míra duchovní moci může být různá; ale všechny Boží děti jsou ustanovenými kněžími, jeden stejně jako druhý.
Nyní je nám v osmnácté kapitole 4. Mojžíšovy knihy předloženo plné oznámení opatření učiněného pro Arona a jeho dům; a v tomto opatření máme předobraz duchovního podílu křesťanského kněžství. A jistě nemůžeme ten záznam číst, aniž bychom viděli, jaký královský podíl nám patří. „Všeliká oběť jejich, buď suchá oběť jejich, nebo oběť za hřích jejich, anebo oběť za provinění jejich, které mi dávati budou, svatosvaté tobě bude to i synům tvým. V svatyni budeš je jísti, každý pohlaví mužského bude je jísti; svaté bude tobě.“ (4. M. 18,9.10)
Vyžaduje to velkou míru duchovních schopností, abychom mohli pochopit hloubku významu tohoto obdivuhodného oddílu. Jíst oběť za hřích nebo oběť za přestoupení v obraze znamená učinit hřích někoho jiného nebo přestoupení někoho jiného svým vlastním. To je velmi svaté dílo. Ne každý se v duchu umí ztotožnit s hříchem svého bratra. Netřeba říkat, že učinit to jako usmíření je pro nás naprosto vyloučené. Byl zde jen Jeden, kdo to mohl učinit. A On – velebeno buď vždy Jeho jméno – to dokonale učinil.
Ale je tu taková věc, jako učinit hřích mého bratra mým vlastním hříchem a nést ho v duchu před Boha, jako kdyby to byl můj vlastní hřích. To je nastíněno jedením oběti za hřích Aronovými syny na svatém místě. To činili jen synové. „Každý pohlaví mužského bude je jísti.“13 To byl nejvyšší způsob kněžské služby. „V místě nejsvětějším budeš ji jíst.“ Potřebujeme být velmi blízko Krista, abychom pochopili duchovní význam a použití toho všeho. Je to obdivuhodně požehnané a svaté cvičení. A může být známé jen v bezprostřední Boží přítomnosti. Jak málo z toho známe, může dosvědčit naše srdce. Když bratr zhřešil, je naší tendencí posadit se na soudnou stolici nad ním; zaujmout místo přísného soudce, hledět na jeho hřích jako na něco, s čím my nemáme vůbec nic společného. To znamená smutně zklamat ve svých kněžských funkcích. Znamená to odmítat jíst oběť za hřích na nejsvětějším místě. Je to velmi vzácné ovoce milosti, když jsme schopni ztotožnit se s bloudícím bratrem tak, že jeho hřích učiníme svým vlastním – abychom ho v duchu přednesli před Boha. Toto je velmi vysoký řád kněžské služby a vyžaduje velkou míru ducha a mysli Kristovy. Jen duchovní může do tohoto všeho vstoupit; a žel, jak nemnozí z nás jsou skutečně duchovní! „Bratři, kdyby byl někdo i zachvácen nějakým přestoupením, vy duchovní, napravte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si pozor sám na sebe, abys i ty nebyl pokoušen. Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův.“ (Gal. 6,1.2) Kéž nám Pán dá milost, abychom naplnili tento požehnaný „zákon“! Jak jiné to je než všechno v nás! Jak to kárá naši tvrdost a sobectví! Kéž bychom se v tomto i ve všem ostatním více podobali Kristu!
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Ale byl tu jiný druh kněžské výsady, ne tak vysoký jako ten, o němž jsme uvažovali. „Tvá tedy bude oběť darů jejich, která vzhůru pozdvižena bývá; každou také oběť synů Izraelských, která sem i tam obracena bývá, tobě jsem dal a synům tvým, i dcerám tvým s tebou ustanovením věčným. Každý, kdo jest čistý v domě tvém, bude je jísti.“ (4. M. 18,11)
Aronovy dcery neměly jíst z obětí za hřích ani z obětí za vinu (za přestoupení). Bylo o ně postaráno v souhlasu s nejzazší mezí jejich schopnosti. Ale byly tu určité funkce, které nemohly plnit – určité výsady, které ležely mimo jejich okruh – určité odpovědnosti, pro ně příliš těžké, než aby je unesly. Je mnohem snazší mít společnost s druhým v předkládání děkovné oběti, než učinit jeho hřích svým vlastním. Tato věc vyžaduje míru kněžské síly, která má svůj předobraz v Aronových „synech“, ne v jeho „dcerách“. Musíme být připraveni pro tyto různé míry mezi členy kněžské domácnosti. My všichni, Bůh buď za to veleben, jsme na stejném základě; všichni máme tentýž nárok; všichni jsme v témž vztahu. Ale naše schopnosti se mohou lišit. A i když bychom všichni měli stát o nejvyšší standard kněžské služby a nejvyšší míru kněžské schopnosti, přece nemá žádný užitek, chceme-li si osobovat něco, co nemáme.
V 11. verši jsme však jasně vyučováni jedné věci, a ta je, že musíme být „čistí“, abychom mohli požívat jakoukoli kněžskou výsadu nebo jíst nějakou kněžskou potravu – čistí skrze drahou Kristovu krev použitou na naše svědomí – čistí použitím Slova skrze Ducha na naše zvyky, spojení a cesty. Jsme-li takto čistí, ať už je naše schopnost jakákoli, je nejbohatším způsobem postaráno o naše duše skrze vzácnou Boží milost. Slyšme tato slova: „Vše, co předního jest z oleje a co nejlepšího jest vína a obilí, prvotiny těch věcí, které dají Hospodinu, dal jsem tobě. Prvotiny všech věcí, které rostly v zemi jejich, ty přinesou Hospodinu, a tvé budou. Každý, kdo jest čistý v domě tvém, jísti je bude.“ (4. M. 18,12.13)14
Zde máme vpravdě knížecí podíl určený těm, kdo jsou Bohu učiněni kněžími. Měli mít to nejlepší a to nejprvnější ze všeho, co přinesla Hospodinova země. Bylo tam „víno, které dává radost lidskému srdci, takže se tvář olejem leskne, i chléb, jenž posilňuje lidské srdce.“ (Žalm 104,15 – ČSP).
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Jaký máme v tom všem obraz našeho podílu v Kristu! Oliva, hrozny a nejjemnější mouka byly vytlačovány a drceny, aby sytily a rozradostňovaly Boží kněze. A velebený Protiobraz všech těchto věcí byl v nekonečné milosti drcen a tlačen ve smrti, aby Svým tělem a krví mohl dát Své domácnosti život, sílu a radost. On, to vzácné pšeničné zrno, padl do země a zemřel, abychom my mohli žít. A šťáva živého vinného kmene byla vytlačena, aby naplnila ten kalich spasení, z něhož pijeme nyní a budeme pít vždy v přítomnosti našeho Boha.
Co proto zbývá? Co chceme kromě zvýšené schopnosti těšit se z plnosti a požehnání našeho podílu v ukřižovaném, vzkříšeném a oslaveném Spasiteli? Jistě můžeme říci: „Máme vše a máme hojnost.“ Bůh nám dal vše, co nám jen mohl dát – to nejlepší, co měl. Dal nám Svůj vlastní podíl. Pozval nás, abychom se posadili s Ním ve svatém, šťastném společenství, a sytili se tučným teletem. On způsobil, aby naše uši slyšely a aby naše srdce v nějakém malém stupni zakoušela to, co znamenají slova: „Jezme a radujme se.“ (Lukáš 15,23)
Jak obdivuhodná je myšlenka, že nic nemohlo uspokojit Boží srdce a mysl, než shromáždit Svůj lid kolem Sebe a sytit ho tím, v čem On sám má zalíbení! „Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1. J. 1,5) Co více mohla i Boží láska pro nás udělat než to? A pro koho to udělala? Pro ty, kteří byli mrtví v přestoupeních a hříších – pro cizí, nepřátele, provinilé buřiče – pro pohanské psy – pro ty, kteří byli od Něho daleko, neměli žádnou naději a byli bez Boha na světě – pro ty, kteří, kdybychom měli to, co zasluhujeme, by nyní hořeli ve věčných plamenech pekla. Jak obdivuhodná milost! Jaké veliké hloubky svrchovaného milosrdenství! A musíme dodat: Jaká božsky vzácná smiřující oběť, která přivedla ubohé, vlastním působením zničené, provinilé, peklo si zasluhující hříšníky do takové nevýslovné blaženosti! – která nás vytrhla jako hořící větev z věčných plamenů a učinila z nás Bohu kněze! – aby odejmula naše „špinavé šaty“ a očistila nás, oblékla a korunovala v Jeho přítomnosti a k Jeho chvále! Kéž bychom Ho chválili! Kéž naše srdce a život Jej oslavují! Kéž se umíme těšit ze svého kněžského místa a podílu a dobře nosit svoji čepici (mitru)! Nemůžeme dělat nic lepšího, než oslavovat Boha – nic vyššího, než Mu skrze Ježíše Krista předkládat ovoce našich rtů, vzdávajících díky Jeho jménu. To bude naše věčné zaměstnání v onom jasném a požehnaném světě, ke kterému spěcháme a kde brzy budeme, abychom věčně přebývali s Ním, jenž nás miloval a dal sám Sebe za nás – s naším velebeným Spasitelem Bohem – abychom už odtud nikdy neodešli.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Ve verších 14-19 naší kapitoly máme naučení ohledně „prvorozeného z lidí a ze zvířat“. Všimneme si, že člověk je postaven na úroveň nečistých zvířat. Obojí muselo být vykoupeno. Nečisté zvíře nebylo pro Boha vhodné. A tak tomu je s člověkem, pokud nebyl vykoupen krví. Čistý živočich nemusel být vykoupen. Byl pro Boží užití vhodný a byl dán jako potrava pro celou kněžskou domácnost – jak pro syny, tak i pro dcery. V tom máme předobraz Krista, v němž Bůh může nalézt Své dokonalé zalíbení – plnou radost Svého srdce – jediný předmět v celém rozsáhlém vesmíru, ve kterém mohl najít dokonalý odpočinek a uspokojení. A – jaká to je vzácná myšlenka – On Jej dal nám, Své kněžské domácnosti, aby byl naší potravou, naším světlem, naší radostí a naším vším provždy.15
Čtenář si v této kapitole i jinde všimne, že každý nový předmět je uveden slovy: „A mluvil Hospodin k Mojžíšovi“ nebo „k Aronovi“. Tak jsme ve verších 20-32 učeni, že kněží a Levítové – Boží velebitelé a pracovníci, neměli mít dědictví mezi dětmi Izraele, ale měli být zcela uvrženi na Boha samého, že jim opatří vše, co potřebují. To je velmi požehnané postavení. Nic nemůže být krásnějšího než obraz zde představený. Děti Izraele měly přinášet své oběti a klást je u Hospodinových nohou, a On ve Své nekonečné milosti přikázal Svým dělníkům, aby vzali tyto vzácné oběti – ovoce oddanosti Jeho lidu – a sytili se jimi s vděčným srdcem v Jeho vlastní požehnané přítomnosti. Tak se okruh požehnání uzavřel. Bůh posloužil všem potřebám Svého lidu. Jeho lid se těšil výsadě mít bohaté ovoce Jeho štědrosti s kněžími a Levíty; a těm bylo dovoleno okoušet vzácnou a výtečnou radost, že mohli zpět dávat Bohu z toho, co od Něho připlynulo k nim.
To vše je božské. Je to udivující obraz toho, co bychom měli hledat v Boží Církvi nyní. Jak jsme už poznamenali, Boží lid je v této knize ukázán ve třech různých fázích, totiž jako bojovníci, dělníci a velebitelé. A ve všech třech jsou viděni v postoji absolutní závislosti na živém Bohu. V našich bojích, v naší práci a v našem velebení jsme uvrženi na Boha. Vzácná skutečnost. „Všechny naše zdroje jsou v Něm.“ Co více chceme? Obrátíme se k člověku nebo k tomuto světu, abychom získali odpočinek nebo zdroje? Bůh nás ochraň! Nikoli, ale nechť naším velkým předmětem je dokazovat – v celé naší historii, v každé části našeho charakteru a v každém okruhu našeho díla – že Bůh je dost pro naše srdce.
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18
Je skutečně žalostné nalézat Boží lid a Kristovy služebníky, jak hledají podporu u světa a třesou se při pomyšlení, že jim ta pomoc bude zadržena. Jen si představme Boží Církev v Pavlových dnech, že by se spoléhala na římskou vládu, aby obdržela podporu pro své biskupy, učitele a evangelisty. Ach nikoli, milý čtenáři. Církev ve všech svých potřebách vzhlížela ke své božské Hlavě v nebesích a k Božímu Duchu na zemi. Proč by tomu mělo nyní být jinak? Svět je stále svět. A Církev není svět a neměla by hledat zlato a stříbro světa. Bůh se chce starat o Svůj lid a o Své služebníky, pokud jen Mu chtějí důvěřovat. Můžeme si být jisti, že Boží dar je pro Církev daleko lepší než dar vlády – pro ocenění duchovní myslí tu není žádné srovnání.
Kéž všichni Boží svatí a všichni Kristovi služebníci na každém místě vážně přiloží svá srdce ke zvažování těchto věcí! A kéž bychom měli milost k praktickému vyznání před tváří bezbožného, Krista prázdného, nevěřícího světa, že živý Bůh je bohatě postačující pro naši každou potřebu, a to nejen když procházíme tímto úzkým průchodem času, ale také pro nezměrný oceán věčnosti. Kéž nám to Bůh dá kvůli Kristu!
Kapitola 17-18
Kapitola 17-18