K
apitola, u níž jsme právě prodlévali, může být, s výjimkou krátkého odstavce věnovaného rušiteli soboty, nazvána odkloněním se od historie života Izraele v poušti. Hledí kupředu k budoucnosti, kdy přes všechen svůj hřích a pošetilost, reptání a vzpouru, bude Izrael vlastnit zemi Kanán a obětovat oběti spravedlnosti a písně chvály Bohu svého spasení. Ukazuje, jak se Hospodin povznáší daleko nad nevěru a neposlušnost, pýchu a svévoli, ukázané v kapitolách 13 a 14, a hledí kupředu na plné a konečné naplnění Své vlastní věčné rady a ke splnění Svého zaslíbení Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.
Ale v 16. kapitole se opět navazuje na příběh pouště – ten smutný a pokořující příběh, pokud jde o člověka, ale jasný a požehnaný příběh Boží nevyčerpatelné trpělivosti a bezmezné milosti. To jsou dvě velké lekce pouště. Učíme se, co je člověk, a učíme se, co je Bůh. Ty dvě věci leží na stránkách 4. Mojžíšovy knihy jedna vedle druhé. Tak ve 14. kapitole máme člověka a jeho cesty. V 15. kapitole máme Boha a Jeho cesty. A nyní, v 16. kapitole, která leží před námi, se vracíme zase k člověku a jeho cestám. Kéž bychom si z těchto dvou lekcí vzali mnohé hluboké a pevné naučení.
„Chóre pak syn Izarův, syna Kahat z pokolení Léví, vytrhl se z jiných, tolikéž Dátan a Abiron, synové Eliabovi, také Hon, syn Feletův, ze synů Rubenových, a povstali proti Mojžíšovi, i jiných mužů ze synů Izraelských dvě stě a padesáte, knížata shromáždění, kteří svoláváni byli do rady, muži slovutní. A sebravše se proti Mojžíšovi a proti Aronovi, řekli jim: Příliš to již na vás; všecko zajisté množství toto, všichni tito svatí jsou a uprostřed nich jest Hospodin. Pročež se tedy vyzdvihujete nad shromážděním Hospodinovým?“
Kapitola 16
Kapitola 16
(4. M. 16,1-3)
Zde tedy přicházíme k vážnému příběhu, o kterém Duch Svatý skrze apoštola Judu mluví jako o „odporování Chóre“. Vzpoura je připsána Chóre, poněvadž on v ní byl náboženským vůdcem. Zdá se, že měl dostatečný vliv, aby kolem sebe shromáždil velký počet vlivných mužů: „knížata shromáždění a muže slovutné“. Krátce řečeno, byla to nebezpečná a vážná vzpoura. A učiníme dobře, když se blíže podíváme na její zdroj a mravní znaky.
Vždy je to velice kritická chvíle v historii nějakého shromáždění, když se v něm ukáže duch nespokojenosti, neboť není-li proti němu jednáno správným způsobem, jistě přijdou ty nejhorší následky. V každém shromáždění jsou prvky, na něž je možné působit. A je jen potřebí, aby povstal neklidný, panovačný duch a působil na takové prvky, aby oheň, který doutnal potají, rozdmýchal do sžírajícího plamene. Jsou stovky a tisíce takových, kteří jsou ochotni shromáždit se kolem korouhve vzpoury, když jednou byla vztyčena, kteří však nemají ani sílu, ani odvahu ji vztyčit sami. Ne každého chce Satan použít jako nástroj v takovém díle. Potřebuje bystrého, chytrého, energického člověka – člověka s mravní sílou, jenž má vliv na mysli svých druhů a železnou vůli k provedení svých plánů. Satan bezpochyby mnoho z toho vloží do lidí, které užívá pro své ďábelské podniky. Každopádně je skutečností, že velcí vůdci při všech hnutích vzpoury byli obecně muži vynikajícího ducha, schopní podle své vůle vést a ovládat kolísavý zástup, na který působí, podobně jako na moře působí každý bouřlivý vítr, který zavane. Takoví muži předně vědí, jak roznítit vášně lidu, a na druhém místě, když jsou rozbouřeny, jak jimi vládnout. Jejich nejmocnějším nástrojem – pákou, kterou nejúčinněji mohou pozvednout masy – je nějaká otázka týkající se jejich svobody a jejich práv. Jestliže jen dokážou přesvědčit lidi, že jejich svoboda je omezována a že jejich práva jsou dotčena, s jistotou shromáždí kolem sebe velký počet neklidných duchů a nadělají mnoho zlého.
Tak tomu bylo ve věci Chóre a jeho pomocníků. Snažili se vyvolat dojem, že Mojžíš a Aron panují nad svými bratry a omezují jejich práva a výsady jako členů svatého shromáždění, ve kterém, dle jejich soudu, byli všichni na téže úrovni a každý má stejné právo být činný jako druhý.
„Příliš to již na vás /=Berete na sebe příliš mnoho/.“ Taková byla jejich obžaloba toho, jenž byl „nejtišší ze všech lidí, kteří byli na tváři země“. Ale co si Mojžíš vzal na sebe? Jistě i velmi zběžný pohled zpět na historii tohoto drahého a poctěného služebníka by dostačil k tomu, aby přesvědčil každého nestranného člověka, že pokud jde o braní na sebe hodnosti a odpovědnosti, se vždy ukázal jen příliš hotovým vyhnout se jim, když mu byly nabízeny, a klesat pod nimi, když na něho byly vloženy. Proto tedy každý, kdo mohl obžalovat Mojžíše, že je na sebe bere, se jen sám ukázal být naprosto nevědomým ohledně skutečného ducha a charakteru toho muže. Jistěže ten, který mohl říci Jozuemu: „Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všechen lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!“ (4. M. 11,29), byl stěží nakloněn brát na sebe příliš.
Kapitola 16
Kapitola 16
Ale jestliže na druhé straně Bůh povolá muže do popředí – jestliže ho připraví pro dílo – jestliže naplní a uzpůsobí nádobu pro zvláštní službu – jestliže určí člověku jeho postavení – k jakému užitku může být pro kohokoli, aby se přel s božským darem a božským určením? Vpravdě nic nemůže být převrácenějšího. „Člověk si nemůže vzít nic, není-li mu to dáno z nebe.“ (Jan 3,27) A proto se to musí ukázat být horším než neužitečným, když se někdo domýšlí, že něco je nebo něco má, neboť každá taková domýšlivost se nakonec musí ukázat jako prázdná. Lidé dříve nebo později najdou svou úroveň; a nic neobstojí, než to, co je od Boha.
Chóre a jeho spolek proto brojili proti Bohu a ne proti Mojžíšovi a Aronovi. Ti dva byli povoláni Bohem, aby zaujímali určité postavení a aby dělali určité dílo, a běda by jim bylo, kdyby odmítali. Nebyli to oni, kteří dychtili po tom postavení nebo si přisvojili dílo. Byli určeni Bohem. To mělo tu věc vyřešit. A vyřešilo by ji pro všechny, kromě nepokojných rebelů, kteří byli zaměstnáni sami sebou a kteří se snažili podrazit pravé Boží služebníky, aby se sami vyvýšili. Tak tomu je vždy s působci vzpoury nebo nespokojenosti. Jejich skutečným předmětem je udělat sebe někým. Mluví hlasitě a velmi krásně o obecných právech a výsadách Božího lidu, ale ve skutečnosti dychtí po postavení, pro které nejsou žádným způsobem uschopněni, a po výsadách, na které nemají žádné právo.
Kapitola 16
Kapitola 16
Ve skutečnosti je věc tak jednoduchá, jak je to jen možné. Nedal snad Bůh člověku jeho místo, aby je vyplňoval – jeho práci, aby ji konal? Kdo by to chtěl zpochybňovat? Nuže, nechť každý zná své místo a vyplňuje je – zná svou práci a dělá ji. Je to nejnesmyslnější věc na světě, když někdo se pokouší zaujímat postavení nebo dělat práci někoho jiného. K tomu jsme byli velmi zřetelně vedeni, když jsme uvažovali o 3. a 4. kapitole této knihy. To musí vždy platit. Chóre měl svou práci a Mojžíš měl svou práci. Proč by měl jeden závidět druhému? Bylo by stejně nerozumné osočovat slunce, měsíc a hvězdy, že na sebe berou příliš mnoho, když svítí ve svých určených sférách, jako osočovat obdařeného Kristova služebníka proto, že se snaží dostát své odpovědnosti, kterou na něho zcela jistě obdarování klade. Ona světla slouží na místě, které jim bylo určeno rukou všemohoucího Stvořitele. A dokud Kristovi služebníci dělají totéž, znamená to neprávem je osočovat, když se jim říká, že toho na sebe berou příliš mnoho.
Nuže, tato zásada má nesmírnou důležitost v každém shromáždění, ať velkém nebo malém – za všech okolností, kde křesťané jsou povoláni, aby pracovali společně. Je omyl předpokládat, že všechny údy Kristova těla jsou povolány na přední místa; anebo že každý úd si může vybrat své místo v těle. Je to zcela a úplně věcí božského určení.
To je jasné učení 1. Kor. 12: „Neboť tělo není jeden úd, ale mnohé. Dí-li noha: Poněvadž nejsem rukou, nejsem z těla, zdali proto není z těla? A dí-li ucho: Když nejsem oko, nejsem z těla, zdali proto není z těla? Jestliže všecko tělo jest oko, kde pak sluch? Pakli všechno sluch, kde čich? Ale zřídil Bůh údy, jeden každý z nich v těle tak, jak chtěl.“ (verše 14-18)
Kapitola 16
Kapitola 16
Zde leží pravý a jediný zdroj služby v Boží Církvi – v těle Krista. „Bůh zřídil údy.“ Není to tak, že jeden člověk ustanovuje druhého; a ještě méně je to člověk ustanovující sám sebe. Je to buď Boží ustanovení, nebo nic, ba horší než nic, smělé uchvacování Božích práv.
Když nyní hledíme na předmět ve světle onoho nádherného obrazu z 1. Kor. 12, jaký smysl by mělo, kdyby nohy obviňovaly ruce nebo kdyby uši obviňovaly oči z toho, že na sebe berou příliš mnoho? Nebyl by takový názor krajně pošetilý? Je pravda, že ty údy zaujímají v těle přední místo. Ale proč tak činí? Protože „Bůh je tam postavil tak, jak se to Jemu líbilo“. A co dělají na tom předním místě? Dělají dílo, které jim Bůh dal, aby je dělaly. A za jakým účelem? Pro dobro celého těla. Není ani jeden úd, jakkoli skrytý, který by neměl skutečný užitek z náležitě vykonávané funkce údu v přednostním postavení. A na druhé straně je na předním místě postavený úd dlužníkem náležitě vykonávaných funkcí údu skrytého. Nechť jen oči ztratí svou moc vidění, a každý úd to pocítí. Nechť je tu vada ve fungování nejobyčejnějšího údu, a nejvíce ctěný úd bude trpět.
Proto se nejedná o to, brát na sebe mnoho nebo málo, ale o konání našeho určeného díla a vyplňování našeho určeného místa. Jen účinným působením všech údů podle míry každého z nich je podporováno vzdělávání celého těla. Jestliže tato velká pravda není uchopena a prováděna, vzdělání je bráněno, místo aby bylo podporováno. Duch Svatý je uhašován a zarmucován. Jsou popírána svrchovaná práva Krista a Bohu není dávána čest. Každý křesťan je odpovědný za to, aby jednal dle této božské zásady a aby vydával svědectví proti všemu, co ji prakticky popírá. Skutečnost zkázy vyznávající církve není žádným důvodem pro opouštění Boží pravdy, ani neomlouvá její popírání. Křesťan je vždy povinen poddat se Božím zjeveným myšlenkám. Vymlouvat se na okolnosti pro omluvu zlého konání nebo zanedbávání Boží pravdy je prostě nedbání na Boží autoritu a činění Boha původcem naší neposlušnosti.
Ale nemůžeme sledovat tento předmět dále. Jen jsme se o něm zmínili ve spojení s naší kapitolou, v níž nyní musíme postoupit. Je to bezpochyby nejvážnější stránka historie Izraele v poušti.
Chóre a jeho společnost museli velmi rychle poznat pošetilost a hřích své vzpoury. Naprosto chybili, když se odvážili postavit proti věrným služebníkům živého Boha. Pokud jde o Mojžíše, muže, proti kterému se shromáždili, ten když slyšel jejich buřičská slova, „padl na tvář svou“. To byl velmi dobrý způsob, jak se postavit buřičům. Viděli jsme tohoto milovaného Božího služebníka, jak padl na svou tvář, když měl být na nohou (2. M. 14). Ale zde to byla ta nejlepší a nejjistější věc, kterou mohl udělat. Nikdy není k velkému užitku, když se přeme s neklidnými a nespokojenými lidmi. Je daleko lepší ponechat je rukám Pána, neboť ve skutečnosti jsou v rozporu s Ním. Jestliže Bůh nějakého člověka postaví do určitého postavení a dá mu určitou práci, aby ji konal, a jeho druhové považují za správné přít se s ním prostě kvůli tomu, že tu práci koná a zastává své postavení, pak je jejich spor ve skutečnosti sporem s Bohem, jenž ho umí urovnat, a učiní to Svým vlastním způsobem. Jistota toho dává služebníku Pána svatý klid a mravní vyvýšenost ve chvílích, kdy proti němu povstávají závistiví a nezkrotní duchové. Asi není možné, aby někdo zastával význačné místo ve službě nebo byl význačně Bohem užit, aniž by se někdy nemusel setkat s útoky některých radikálních a nespokojených lidí, kteří nemohou snést pohled na někoho, kdo je více ctěn než oni sami. Ale správný způsob, jak v tom jednat, je zaujmout místo naprostého pokoření a nicoty a dovolit vlně nespokojenosti, aby se převalila.
„To když uslyšel Mojžíš, padl na tvář svou. A mluvil k Chóre a ke vší rotě jeho, řka: ráno ukáže Hospodin, kdo jsou jeho a kdo jest svatý, i kdo před něj předstupovati má; nebo kohožkoli vyvolil, tomu rozkáže přistoupiti k sobě. Toto učiňte: Vezměte sobě kadidelnice, ty Chóre i všecko shromáždění tvé. A naklaďte do nich uhlí a vložte na ně kadidla před Hospodinem zítra; i stane se, že kohožkoli vyvolí Hospodin, ten bude svatý. Příliš to již na vás, synové Léví.“ (4. M. 16,4-7)
Kapitola 16
Kapitola 16
Tak byla věc vložena do správných rukou. Mojžíš dává výsadní místo svrchovaným právům Hospodina. „Hospodin ukáže“ a „Hospodin vyvolí“. Není tu ani slůvko o něm nebo o Aronovi. Celá věc závisí na Hospodinově volbě a Hospodinově určení. Dvě stě padesát rebelů je přivedeno tváří v tvář živému Bohu. Jsou povoláni do Jeho přítomnosti s kadidelnicemi ve svých rukou, aby celá věc mohla být důkladně prošetřena a definitivně urovnána před velkým tribunálem, proti kterému nemůže být odvolání. Je zjevné, že by nebylo k ničemu, kdyby se Mojžíš a Aron sami pokoušeli rozsoudit, poněvadž v té věci byli obžalovanými. Ale Mojžíš je ochoten k tomu, aby všechny strany byly povolány do Boží přítomnosti, aby tam jejich věc byla souzena a rozhodnuta.
To byla pravá pokora a pravá moudrost. Když lidé hledají nějaké místo, je vždy dobré nechat jim ho k uspokojení jejich srdce; neboť zcela jistě právě to místo, o které se pošetile snažili, bude jevištěm jejich porážky a žalostného zahanbení. Někdy můžete vidět muže, závidějící druhým v určité sféře služby a toužící zaujímat tuto sféru sami. Nechte je to zkusit. Jistě nakonec ztroskotají a vrátí se pokryti hanbou a zahanbením tváře. Pán zcela jistě všechny takové zahanbí. Nemá smysl, aby se o to pokoušel člověk. A proto je vždy nejlepší pro ty, kteří se snad stanou předměty závistivých útoků, aby jen padli na své tváře před Bohem a nechali Ho, aby s nespokojenci věc urovnal. Je velmi smutné, když se takové výjevy vyskytují v historii Božího lidu. Ale vyskytovaly se, vyskytují se a budou se vyskytovat znovu a znovu. A my jsme ujištěni, že ten nejlepší způsob je nechat lidi neklidného, domýšlivého a nespokojeného ducha běžet v celé délce jejich možností, a potom jistě budou zastaveni. Znamená to ve skutečnosti nechat je v Boží ruce, jenž zcela jistě s nimi bude jednat Svým dokonalým způsobem.
„I řekl Mojžíš k Chóre: Slyšte, prosím, synové Léví, zdali málo vám to jest, že vás oddělil Bůh Izraelský ode všeho množství Izraelského a rozkázal vám přistupovati k sobě, abyste vykonávali službu příbytku Hospodinova a abyste stáli před shromážděním a sloužili jim, a vzal tě sobě a všecky bratři tvé syny Léví s tebou, a že ještě přes to i kněžství hledáte? Protož věz, že ty a všichni tvoji jste ti, kteří se rotíte proti Hospodinu; neboť Aron co jest, že jste reptali proti němu?“ (4. M. 16,8-11)
Kapitola 16
Kapitola 16
Zde jsme vedeni k samému kořenu tohoto hrozného spiknutí. Vidíme muže, který je způsobil, a předmět, ke kterému směřovalo. Mojžíš se obrací na Chóre a obviňuje ho, že dychtí po kněžství. Nechť si toho čtenář pozorně všimne. Je důležité, aby měl tento bod jasně před svou myslí podle učení Písma. Musí vidět, co Chóre byl – jaké bylo jeho dílo – a jaký byl předmět jeho neklidné domýšlivosti. Musí vidět všechny tyto věci, jestliže chce rozumět pravé síle a významu výrazu užitého Judou: „Odporování Chóre.“
Co tedy byl Chóre? Byl to Levíta, a jako takový byl oprávněn sloužit a učit: „Vyučovati budou soudům tvým Jákoba a zákonu tvému Izraele.“ (5. M. 33,10) „Vás oddělil Bůh Izraelský ode všeho množství Izraelského a rozkázal vám přistupovati k sobě, abyste vykonávali službu příbytku Hospodinova a abyste stáli před shromážděním a sloužili jim.“ Takový byl Chóre a taková byla oblast jeho díla. Po čem toužil? Po kněžství. „Přesto i kněžství hledáte?“
Nuže, zběžnému pozorovateli se snad nezdálo, že by Chóre hledal něco sám pro sebe. Zdálo se, že bojuje za práva celého shromáždění. Ale Mojžíš skrze Ducha Božího demaskuje toho muže a ukazuje, že pod pěknou záminkou, že se zastává obecných práv shromáždění, troufale pro sebe hledá kněžství. Je dobré si toho všimnout. Velmi všeobecný jev je, že ti, kteří hlasitě mluví o svobodě, právech a výsadách Božího lidu, ve skutečnosti hledají vlastní vyvýšení a výhody. Nejsou spokojeni s tím, že konají své vlastní dílo a hledají jim nenáležející místo. Není to vždy zjevné. Ale Bůh to jistě dříve nebo později zjeví, neboť „on všecky stezky váží“ (Přísloví 5,21). Nic nemůže být bezcennějšího, než hledat místo pro sebe. Je jisté, že to skončí ve zklamání a zahanbení. Velkou věcí pro každého je, aby byl nalezen, jak zastává své určené místo a koná svou stanovenou práci; a čím pokorněji, tišeji a skromněji, tím lépe.
Kapitola 16
Kapitola 16
Ale Chóre se nenaučil této jednoduché, ale zdravé zásadě. Nebyl spokojen se svým, Bohem určeným místem a službou, ale dychtil po něčem, co mu vůbec nenáleželo. Chtěl být knězem. Jeho hřích byl hříchem vzpoury proti Božímu nejvyššímu knězi. To bylo „odporování Chóre“.
Je důležité uchopit tuto skutečnost v historii Chóre. Všeobecně není chápána, a proto jsou z tohoto hříchu dnes obviňováni ti, kteří se snaží vykonávat nějaký dar, který jim byl dán Hlavou Církve. Ale chvíle klidného zvažování předmětu ve světle Písma by zcela stačila k tomu, aby ukázala, jak krajně neopodstatněné je takové obvinění. Vezmi si například muže, jemuž Kristus zjevně dal dar evangelisty. Máme si o něm myslet, že se provinil hříchem Chóre, protože ve vykonávání božského daru a z Božího pověření jde a káže evangelium? Má kázat, nebo nemá kázat? Je božský dar – Boží povolání – dostatečný? Jedná jako vzpurný, když káže evangelium?
Tak tomu je, i pokud jde o pastýře a učitele. Je vinen hříchem Chóre proto, že vykonává zvláštní dar, který mu dala Hlava Církve? Neučiní snad Kristův dar člověka služebníkem? Je zapotřebí něčeho více? Není jasné každé nepředpojaté mysli – každému, kdo je ochoten být vyučován Písmem – že vlastnictví božsky uděleného daru činí člověka služebníkem, aniž by bylo potřebí něčeho dále? A není rovněž jasné, že i kdyby člověk měl vše ostatní, co je možné mít, a přitom by neměl dar od Hlavy Církve, že není služebníkem? Přiznáváme, že nechápeme, jak tyto jasné směrnice mohou být zpochybňovány.
Připomínáme, že mluvíme o zvláštních darech pro službu v Církvi. Není pochyb o tom, že každý úd v těle Krista má plnit nějakou službu, má něco dělat. Tomu rozumí každý dobře poučený křesťan. A kromě toho je jasné, že ke vzdělání těla dochází nejen skrze nějaké zvláštní výsadní dary, ale účinným působením všech údů na jejich příslušných místech, jak to čteme v Epištole Efezským: „Nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista. Z něho celé tělo spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části, bere výživu pro svůj růst ke svému vybudování v lásce.“ (Ef. 4,15.16)
To vše je tak jasné, jak jen to Písmo může učinit. Ale pokud jde o zvláštní dary, jako je evangelista, pastýř, prorok nebo učitel, ty musí být obdrženy od Krista samého. A jejich vlastnictví činí člověka služebníkem bez čehokoli dalšího. Na druhé straně všechno vzdělání a všechna lidská autorita pod sluncem nemohou člověka učinit evangelistou, pastýřem ani učitelem, pokud nemá dar od Hlavy Církve.
Tolik pokud jde o službu v Boží Církvi. Věříme, že bylo řečeno dost, aby čtenáři bylo dokázáno, že je to skutečně velmi vážná chyba, jsou-li lidé obviňováni z hrozného hříchu Chóre proto, že vykonávají ony dary, které jim byly dány nejvyšší Hlavou Církve. Ve skutečnosti by bylo hříchem, kdyby je nevykonávali.
Ale je velký věcný rozdíl mezi službou a kněžstvím. Chóre netoužil po tom, aby byl služebníkem, neboť tím byl. Chtěl být knězem, kterým nemohl být. Kněžství bylo dáno Aronovi a jeho rodině. A pro každého jiného, ať to byl kdokoli, bylo opovážlivou domýšlivostí pokoušet se obětovat oběť nebo vykonávat kteroukoli jinou kněžskou funkci. Aron byl předobrazem našeho Nejvyššího Kněze, který vešel do nebe – Ježíše, Syna Božího. Nebe je sféra Jeho služby. „Kdyby byl na zemi, ani by nebyl knězem.“ (Žid. 8,4) „Náš Pán pochází z Judy, o kterémžto pokolení nic ze strany kněžství nemluvil Mojžíš.“ (Žid. 7,14) Na zemi nyní nejsou kněží, kromě ve smyslu, že všichni věřící jsou kněžími. Tak čteme v 1. Petra 2,9: „Vy ale jste vyvolený rod, královské kněžstvo.“ Každý křesťan je kněz v tomto smyslu slova. Nejslabší svatý v Boží Církvi je stejně tak kněz, jako byl Pavel. Není to věc schopnosti nebo duchovní síly, ale prostě postavení. Všichni věřící jsou kněžími a jsou povoláni, aby obětovali duchovní oběti podle Židům 13,15.16: „Skrze něho tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí.“
Kapitola 16
Kapitola 16
To je křesťanské kněžství. A nechť si čtenář dobře všimne toho, že snažit se o nějakou jinou formu kněžství, než je tato – brát na sebe nějaké jiné kněžské funkce – vytvářet určitou kněžskou třídu – kněžskou kastu – oddělovat nějaký počet lidí, aby jednali ve prospěch svých bližních – nebo konali pro ně kněžskou službu před Bohem – že to v principu je hřích Chóre. Mluvíme jen o principu, nikoli o osobách. Zárodek toho hříchu je velmi jasný. V budoucnu tu bude plně rozvinuté ovoce.
Čtenář nemůže být dosti prostý v chápání celého tohoto předmětu. Můžeme vpravdě říci, že v dnešní době má základní důležitost. Ať jej jen zkoumá ve světle Svatého Písma. Tradice nepomůže. Církevní historie také ne. Musí to být Boží slovo samotné. Ve světle toho Slova ať jsou kladeny a zodpovídány dotazy: „Koho je možné spravedlivě obvinit z hříchu Chóre? Jsou to ti, kteří se snaží vykonávat ty dary, které Hlava Církve udělila, anebo ti, kteří si osobují kněžský úřad a dílo, které náleží jen Kristu samému?“ To je velmi závažná otázka. Kéž je zvažována v klidu v Boží přítomnosti a kéž hledáme milost, abychom byli věrní Jemu, jenž je nejen náš milostivý Spasitel, ale také náš svrchovaný Pán!
Zbytek kapitoly předkládá velmi vážný obraz Božího soudu, vykonaného nad Chóre a jeho spolkem. Pán velmi rychle vyřídil otázku, vznesenou těmi vzpurnými muži. Už sama zpráva o tom je velmi hrozná. Jaká musela teprve být skutečnost? Země otevřela svá ústa a pohltila tři hlavní původce vzpoury; a Hospodinův oheň vyšel a strávil dvě stě a padesát mužů, kteří se odvážili obětovat kadidlo.
„Tedy řekl Mojžíš: Po tomto poznáte, že Hospodin poslal mne, abych činil všecky skutky tyto, a že nic o své újmě nečiním: Jestliže tak jako jiní lidé mrou, zemrou i tito, a navštívením obecným všechněm lidem jestliže navštíveni budou, neposlal mne Hospodin. Pakli něco nového učiní Hospodin a země, otevra ústa svá, pozře je se vším, co mají, a sestoupí-li zaživa do pekla, tedy poznáte, že jsou popouzeli muži ti Hospodina.“ (4. M. 16,28-30)
Kapitola 16
Kapitola 16
Mojžíš to v těchto slovech činí věcí prostě mezi Hospodinem a vzbouřenci. Může se odvolat na Boha a ponechat vše v Jeho rukou. To je pravé tajemství mravní síly. Člověk, který nehledá nic svého – neusiluje o žádný předmět, jen o Boží slávu – může s důvěrou čekat na vyústění věcí. Ale pro to musí být oko prosté, srdce upřímné, úmysl čistý. Nepomůže něčím se dělat nebo něco předstírat. Jestliže Bůh jde soudit, zcela jistě zjeví všechnu přetvářku. Tyto věci nemohou mít žádné místo, když země otevírá svá ústa a Hospodinův oheň sžírá vše kolem. Velmi dobře se to chvástá a chlubí a mluví se velká nadutá slova, když vše je v klidu. Ale když na jeviště vstoupí Bůh v hrozném soudu, vzhled věcí se rychle změní.
„I stalo se, když přestal mluviti slov těch, že rozestoupila se země pod nimi. A otevřevši země ústa svá, pozřela je i domy jejich i všecky lidi, kteří byli s Chóre, i všechen statek jejich. A tak sestoupili oni se vším, co měli, zaživa do pekla a přikryla je země; i zahynuli z prostředku shromáždění. Všichni pak Izraelští, kteří byli vůkol nich, utíkali, slyšíce křik jejich; neboť řekli: Utecme, aby i nás nesehltila země.“ (4. M. 16,31-34)
Vskutku „je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Žid. 10,31). „Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně a hrozný nade všecky vůkol něho.“ (Žalm 89,8) „Náš Bůh je oheň stravující.“ (Žid. 12,29) Oč mnohem lepší by bylo pro Chóre, kdyby zůstal spokojen se svou Levítskou službou, která byla velmi vysokého řádu. Jeho dílem jako Kahatského bylo nosit některé z nejvzácnějších nádob svatyně. Ale on dychtil po kněžství a upadl do jámy.
Kapitola 16
Kapitola 16
Ani to ještě nebylo všechno. Sotva se za rebely zavřela země, „vyšel také oheň od Hospodina a spálil těch dvě stě a padesáte mužů, kteří kadili.“ To vše byl hrozný výjev – exemplární a duši podmaňující ukázání božského soudu nad lidskou pýchou a domýšlivostí. Pro člověka je marné vyvyšovat se proti Bohu, neboť Ten se staví proti pyšnému, ale dává milost pokornému. Jaká je to vrcholná pošetilost, když červ z prachu se pozdvihuje proti všemohoucímu Bohu! Ubohý člověk! Je ještě daleko pošetilejší než mol, který se žene proti plamenu, jenž ho stráví.
Kéž bychom jen chodili pokorně s Bohem a byli spokojeni s Jeho vůlí! Kéž bychom byli spokojeni s velmi nízkým místečkem a konali skromnou práci! To je pravá důstojnost a pravé štěstí! Dá-li nám Bůh zametat přechod na silnici, zametejme ho jako před Jeho zraky a k Jeho chvále. Ten velký a naprosto podstatný bod je být nalezeni, jak děláme právě to dílo, které nám On dává k činění, a zaujímáme právě to místo, které On nám určuje. Kdyby se Chóre a jeho spolek tomuto naučili, jejich pronikavý křik by nikdy nevystrašil srdce jejich bratří. Ale ne, oni chtěli něčím být, zatím co nebyli ničím, a proto šli do jámy. Pýcha a zkáza jsou v Boží mravní vládě spolu nerozlučně spojeny. Tato zásada platí, i když míra se může měnit. Nikdy na to nezapomínejme. Chtějme povstat od studia 16. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy s hlubším pocitem o ceně pokorného a zlomeného ducha. Žijeme v časech, kdy člověk se žene vzhůru a kupředu. „Excelsior“ (= „Výše!“ – p. p.) je velmi populární heslo právě teď. Dbejme dobře na způsob, jakým je vykládáme a používáme. „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen.“ (Luk. 14,11) Máme-li být ovládáni pravidlem Božího království, shledáme, že jediná cesta jít vzhůru je jít dolů. Ten, jenž nyní zaujímá to nejvyšší místo v nebi, je Ten, jenž dobrovolně zaujal nejnižší místo na zemi. (Viz Fil. 2,5-11.)
Zde je příklad pro nás křesťany. A zde je také božský protijed proti pýše a neklidné domýšlivosti lidí tohoto světa. Nic není smutnějšího, než být svědky neklidného, dopředu se tlačícího, sobě důvěřujícího ducha a jednání u těch, kdo vyznávají, že jsou následovníky Toho, jenž byl tichý a pokorný srdcem. Je to v tak ostrém rozporu s duchem a naučeními křesťanství a je to jistý průvodní zjev nepoddaného stavu duše. Je naprosto nemožné, aby se někdo vyžíval v chlubném, domýšlivém a sebevědomém duchu, pokud se někdy skutečně zkoušel v Boží přítomnosti. Nejjistějším lékem proti pýše a samolibosti je být mnoho o samotě s Bohem. Kéž více poznáváme skutečnost tohoto v hloubi své duše. Kéž nás Pán udržuje skutečně pokornými, abychom se na všech svých cestách prostě opírali o Něho a byli velmi malí ve svých vlastních očích!
Kapitola 16
Kapitola 16
Závěrečný odstavec naší kapitoly velmi důrazným způsobem ukazuje nepolepšitelné zlo našeho přirozeného srdce. Rádi bychom doufali, že po působivých výjevech, které se staly v přítomnosti shromáždění, se ono naučí hlubokým a trvalým lekcím. Když viděli, jak zem otevřela svá ústa – když slyšeli srdcervoucí křik vzbouřenců ve chvíli, kdy sestupovali do jámy – když viděli oheň od Hospodina, jak vychází a v mžiku spaluje dvě stě a padesát knížat shromáždění – když byli svědky takových ukázek Božího soudu – takového projevu božské moci a majestátu – předpokládali bychom, že lidé nadále budou chodit tiše a pokorně a že hlasy nespokojenosti a vzpoury už nebudou v jejich stanech slyšet.
Ale žel, člověk není schopen nechat se poučit. Tělo je naprosto nevyléčitelné. Této pravdě se učíme v každém oddílu a na každé stránce Boží knihy. To je ilustrováno závěrečnými řádky naší kapitoly: „Nazejtří pak.“ Pomysli jen! Nebylo to za rok nebo za měsíc nebo i jen za týden po hrozných scénách, které jsme měli před sebou, ale „nazejtří pak reptalo všecko množství synů Izraelských [už ne pouze několik opovážlivých duchů] na Mojžíše a na Arona, řkouce: Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova. I stalo se, když se opět sbíral lid proti Mojžíšovi a proti Aronovi, že se ohlédli k stánku úmluvy, a aj, přikryl jej oblak a ukázala se sláva Hospodinova. Přišel také Mojžíš s Aronem před stánek úmluvy. I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vyjděte z prostředku množství tohoto, a zahladím je v okamžení.“ (4. M. 16,41-45)
Kapitola 16
Kapitola 16
Zde je další příležitost pro Mojžíše. Celé shromáždění je opět ohroženo okamžitým zkažením. Vše se zdá beznadějným. Vypadá to, že Boží dlouhoshovívavost je u konce a že meč soudu má dopadnout na celé shromáždění. Ale nyní se ukazuje, že právě v kněžství, kterým rebelové pohrdali, leží pro lid jediná naděje a že právě ti muži, které obvinili, že zabili lid Páně, jsou nástroji k záchraně jejich života: „I padli na tváři své. Tedy řekl Mojžíš Aronovi: Vezma kadidelnici, dej do ní uhlí z oltáře a vlož kadidla a běž rychle k množství a očisť je; neboť vyšla prchlivost od tváři Hospodinovy a již rána se začala. I vzav Aron kadidelnici, jak rozkázal Mojžíš, běžel doprostřed shromáždění, (a aj, rána již se byla začala v lidu) a zakadiv, očistil lid. A stál mezi mrtvými a živými; i zastavena jest rána.“ (4. M. 16,46-48)
Zde je velmi názorně ukázáno, že nic než kněžství – a právě to kněžství, kterým tak opovrhovali – nemohlo zasáhnout ve prospěch vzpurného a tvrdošíjného lidu. V tomto závěrečném odstavci je něco nevýslovně požehnaného. Tam stojí Aron, Boží nejvyšší kněz, mezi mrtvými a živými, a z jeho kadidelnice vystupuje před Boha oblak kadidla – dojímavý obraz Toho, jenž je větší než Aron, jenž když učinil plné a dokonalé smíření za hříchy Svého lidu, je vždy před Bohem ve vší libé vůni Své Osoby a díla. Jen kněžství mohlo provést lid pouští. Bylo bohatým a přiměřeným opatřením božské milosti. Lid vděčil za své uchování od spravedlivých následků svého vzpurného reptání přímluvě. Kdyby s nimi bylo jednáno pouze na základě spravedlnosti, vše, co mohlo být řečeno, bylo: „Zahladím je v okamžení.“
To je řeč čisté a neoblomné spravedlnosti. Okamžité zkažení je dílo spravedlnosti. Plné a konečné zachování je slavné a význačně charakteristické dílo božské milosti – milosti vládnoucí skrze spravedlnost. Kdyby Bůh jednal s lidem v pouhé spravedlnosti, Jeho jméno by nebylo ukázáno, poněvadž v Jeho jménu je více než jen spravedlnost. Je v něm láska, milosrdenství, dobrotivost, přívětivost, dlouhoshovívání, hluboké a nepřestávající slitování. Ale žádná z těchto věcí by nemohla být viděna, kdyby lid byl v okamžení spálen, a tak by jméno Hospodinovo nebylo vyhlášeno nebo oslaveno. „Pro jméno své poshovím s prchlivostí svou a pro chválu svou poukrotím hněvu proti tobě, abych tě nevyplenil.…Pro sebe, pro sebe učiním to. Neboť jak by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám.“ (Izaiáš 48,9.11)
Jak dobré je pro nás, že Bůh vůči nám a pro nás jedná pro slávu Svého vlastního jména! Jak je také obdivuhodné, že Jeho sláva má nejplněji svítit – ba může být viděna jen v rozsáhlém plánu, který Jeho vlastní srdce připravilo, v kterém se zjevil jako „spravedlivý Bůh a Spasitel“. Vzácný titul pro ubohého, ztraceného hříšníka! V něm je zahrnuto vše, co takový jen může potřebovat pro čas i pro věčnost. Vychází mu vstříc v hloubce jeho potřeby jako provinilého, peklo zasluhujícího člověka, nese ho všemi různými potřebami, zkouškami a trápeními pouště; a nakonec ho vede do onoho jasného a požehnaného místa nahoře, kam hřích a bolest nikdy nemohou přijít.
Kapitola 16
Kapitola 16