4. Mojžíšova 15

lova, jimiž naše kapitola začíná, jsou překvapující, zvlášť když jsou brána ve spojení s obsahem 14. kapitoly. Tam se vše zdálo být temné a beznadějné. Mojžíš musel lidu říci: „Nevstupujte, neboť Hospodin není uprostřed vás, abyste nebyli poraženi od nepřátel vašich.“ (4. M. 14,42) A opět jim Pán řekl: „Živ jsem já, praví Hospodin, že vám učiním tak, jak jste mluvili v uši mé: Na poušti této padnou mrtvá těla vaše,…nevejdete, pravím, vy do země, o které, zdvihna ruku svou, přisáhl jsem, že vás osadím v ní.… Těla pak vaše mrtvá padnou na poušti této.“ (4. M. 14,28-30.32)

Kapitola 15

Tolik, pokud jde o 14. kapitolu. Ale jakmile otevřeme oddíl, který máme před sebou, tu jako by se nic nestalo a jakoby vše bylo tak klidné, tak jasné a tak jisté, jak Bůh to mohl učinit, a my čteme takováto slova: „Mluvil opět Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim: Když vejdete do země přebývání vašich, kterou já dám vám…“ Je to jeden z nejpozoruhodnějších oddílů v celé této velmi podivuhodné knize. Vskutku, není oddíl více charakteristický nejen ve 4. Mojžíšově knize, ale i v celé Boží knize. Když čteme slavnostně vážný rozsudek: „Nevejdete, pravím, do země,“ jaké je jasné naučení, které k nám z toho vyznívá? Je to lekce o naprosté bezcennosti člověka, které jsme tak pomalí se naučit: „Všeliké tělo je tráva.“

A když na druhé straně čteme takováto slova: „Když vejdete do země přebývání vašich, kterou já dám vám,“ jaké je to vzácné naučení, které nám dávají? Jistě toto: Že spasení je od Hospodina. V jednom se dovídáme o lidském selhání, v druhém o Boží věrnosti. Díváme-li se na stránku člověka té věci, rozsudek zní: „Jistě nevejdete do země.“ Ale když hledíme na Boží stránku věci, můžeme věc obrátit a říci: „Jistě vejdete.“

Tak to je nyní ve výjevu před námi, a tak to je v celém svazku inspirace od začátku až do konce. Člověk chybuje, ale Bůh je věrný. Člověk vše lehkomyslně ztrácí, ale Bůh vše napravuje. „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha.“ (Luk. 18,27) Potřebujeme procházet inspirovaný kánon, abychom toto ilustrovali a dokázali? Potřebujeme odkazovat čtenáře na příběh Adama v ráji? Nebo na příběh Noé po potopě? Na historii Izraele v poušti? Izraele v zemi? Izraele pod zákonem, Izraele pod obřady 3. Mojžíšovy knihy? Máme se zabývat zprávami o selhání člověka v prorockém, kněžském a královském postavení? Máme ukazovat na zkázu vyznávající církve jako odpovědné nádoby na zemi? Cožpak člověk nezklamal vždy a ve všem? Žel, tak to je.

To je jedna stránka obrazu – ta temná a pokořující stránka. Ale Bůh buď veleben, je tu také jasná a povzbuzující stránka. Je-li tu: „Jistě nevejdete,“ pak tu je také: „Jistě vejdete.“ A proč? Protože na scénu vstoupil Kristus, a v Něm je vše nepochybně zajištěno k Boží slávě a k věčnému požehnání člověka. Je to věčný Boží úmysl, aby „v Kristu uvedl vše pod jednu hlavu“ (Ef. 1,10). Není ani jedna věc, v níž první člověk zklamal a kterou druhý Člověk nenapraví. Vše je v Kristu postaveno na nový základ. On je Hlava nového stvoření, Dědic všech zaslíbení ohledně země, učiněných Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Je Dědic všech zaslíbení, učiněných Davidovi ohledně trůnu. Na Jeho ramenou bude vláda. On ponese slávu. On je Prorok, Kněz a Král. Slovem, Kristus nahradí vše, co Adam ztratil, a uvede mnohem více, než Adam kdy měl. Proto když hledíme na prvního Adama a jeho konání, kdykoli a jakkoli se podíváme, rozsudek zní: „Nevejdete.“ Nezůstanete v ráji – neudržíte si vládu – nezdědíte zaslíbení – nevejdete do země – nebudete zaujímat trůn – nevejdete do království.

Ale když se na druhé straně díváme na posledního Adama a na Jeho konání, pak kdekoli a jakkoli se podíváme, vše musí být slavně obráceno. „Ne“ musí být provždy vypuštěno z věty, neboť v Kristu Ježíši „všechna Boží zaslíbení… jsou ‚ano‘ a ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás“. Není žádné „ne“ ve věci, když je dotčen Kristus. Všechno je „ano“ – všechno je božsky uspořádáno a ustanoveno. A protože tomu je tak, Bůh na to klade Svou pečeť, totiž pečeť Svého Ducha, kterého nyní všichni věřící mají. „Neboť Boží Syn, Ježíš Kristus, který byl mezi vámi skrze nás kázán – mnou a Silvánem a Timoteem – nebyl ‚ano‘ i ‚ne‘, ale bylo v něm ‚ano‘. Neboť všechna Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm je ‚ano‘ a v něm je ‚amen‘ k slávě Bohu skrze nás. Ten, kdo nás ale s vámi upevňuje v Kristu a pomazal nás, je Bůh, který nás také zapečetil a dal závdavek Ducha do našich srdcí.“ (2. Kor. 1,19-22)

Tak musejí být úvodní řádky 15. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy čteny ve světle celé Boží knihy. Souhlasí to s celou historií Božích cest s člověkem v tomto světě. Izrael ztratil všechny nároky na zemi. Nezasloužili si nic lepšího, než aby jejich mrtvá těla padla na poušti. A přece velká a vzácná Boží milost je taková, že jim mohla mluvit o jejich příchodu do země a dávat jim naučení ohledně jejich cest a jednání v ní.

Kapitola 15

Nic nemůže být požehnanější a více povzbuzující. Bůh se pozvedá nad všechnu lidskou zkázu a hřích. Je naprosto nemožné, aby byť jen jedno Boží zaslíbení pochybilo ve svém naplnění. Mohlo se snad stát, aby jednání Abrahamova semene na poušti zmařilo Boží věčný úmysl anebo zabránilo naplnění absolutního a bezpodmínečného zaslíbení učiněného otcům? To je nemožné. A proto kdyby generace, která vyšla z Egypta, odmítla jít do Kanánu, Hospodin by vzbudil z kamenů símě, kterému by Své zaslíbení uskutečnil. To nám pomůže vysvětlit úvodní větu naší kapitoly, která přichází s tak pozoruhodnou silou a krásou po pokořujících scénách 14. kapitoly. Po této kapitole se zdá, že slunce Izraele zapadá mezi temné a hněvivé mraky. Ale na začátku naší kapitoly vychází s čistým jasem, zjevuje a utvrzuje tu velkou pravdu, že „darů svých a povolání Bůh nelituje“ (Řím. 11,29). Bůh nikdy nelituje Svého povolání nebo Svého daru. A proto i kdyby nevěřící generace reptala a vzpouzela se deset tisíckrát více, On uskuteční vše, co zaslíbil.

Zde je božské místo odpočinku pro víru za všech dob – jistý a bezpečný přístav pro duši uprostřed trosek všech lidských plánů a podnikání. V rukou člověka se vše rozpadá na kusy. Ale Bůh v Kristu zůstává. Nechť je člověk opět a opět uveden do činnosti za nejpříznivějších okolností, je jisté, že naprosto ztroskotá. Ale Bůh postavil Krista ve vzkříšení, a všichni, kteří v Něho věří, jsou postaveni na zcela nový základ, jsou uvedeni do spojení se vzkříšenou a oslavenou Hlavou, a tam stojí provždy. Toto obdivuhodné spojení nemůže být nikdy zrušeno. Vše je zajištěno na základě, kterého se žádná moc země nebo pekla nikdy nemůže dotknout.

Pověz, čtenáři, rozuměl jsi použití toho všeho na sebe? Poznal jsi ve světle Boží přítomnosti, že jsi skutečně udělal bankrot, že jsi ztroskotal ve všem, že nemáš ani jedinou omluvu? Byl jsi veden k tomu, abys na sebe osobně použil ty dvě věty, o nichž jsme mluvili, totiž: „Jistě nevejdeš,“ a: „Jistě vejdeš.“? Už jsi poznal sílu těchto slov: „Z tebe jest zhouba tvá, ó Izraeli, ježto ve mně všecka pomoc tvá.“ (Ozeáš 13,9)? Slovem: Přišel jsi k Ježíši jako ztracený, provinilý hříšník, který se sám zničil, a nalezl jsi v Něm vykoupení, odpuštění a pokoj?

Kapitola 15

Zastav se, milý příteli, a vážně tyto věci zvažuj. Nikdy nemůžeme ztratit ze zřetele tu vážnou skutečnost, že máme učinit něco více, než napsat „Poznámky k 4. Mojžíšově knize“. Musíme brát v úvahu duši čtenáře. Máme velmi vážnou odpovědnost vůči němu nebo ní; a proto se čas od času cítíme puzeni na chvíli se odvrátit od stránky, o níž právě uvažujeme, abychom se obrátili k srdci a svědomí čtenáře a snažně ho se vší vážností prosili, aby, pokud je ještě neobrácený, nerozhodnutý, dal tuto knížku stranou a své srdce vážně upnul k té velké otázce ohledně svého současného stavu a věčného údělu. Ve srovnání s tím všechny ostatní otázky nabývají krajní bezvýznamnosti. Čím jsou všechny plány a podnikání, které začínají, pokračují a končí v čase, když je srovnáme s věčností a spasením tvé duše, která nikdy nezemře? Jsou jako malý prášek na váze. „Co prospěje člověku, by všechen svět získal a své duši škodu učinil?“ Kdybys měl bohatství jako Rothschild, finanční král – kdybys stál na nejvyšším vrcholku literární slávy nebo politických ambicí – kdyby tvé jméno bylo ozdobeno všemi poctami, které mohou udělit univerzity tohoto světa – kdyby tvé čelo bylo ověnčeno vavříny a tvá hruď pokryta medailemi ze sta vítězství – jaký užitek bys z toho měl? Musíš to vše opustit – musíš projít úzkým klenutím času do bezmezného oceánu věčnosti. Lidé s knížecím bohatstvím, lidé s literární slávou, muži, kteří vládli svou intelektuální mocí ve Sněmovně lordů a v Dolní sněmovně, čímž ovládli tisíce lidí, takže v úžasu viseli na jejich rtech, dosáhli nejvyššího bodu námořního, vojenského a soudního vyznamenání – odešli do věčnosti. A hrozná otázka ohledně takových je: „Kde je duše?“

Milý čtenáři, prosíme tě skrze ty nejzávažnější důvody, které mohou vůbec působit na duši člověka, neodvracej se od tohoto předmětu, dokud nepřijdeš ke správnému závěru. Skrze Boží velkou lásku – skrze kříž a utrpení Krista – skrze mocné svědectví Božího Ducha Svatého – skrze hroznou vážnost nikdy nekončící věčnosti – skrze nevýslovnou cenu tvé nesmrtelné duše – skrze všechny radosti nebe – skrze všechny hrůzy pekla – skrze těchto sedm vážných důvodů tě v této chvíli snažně prosíme, abys přišel k Ježíšovi. Neodkládej, nerozmýšlej, nehloubej, ale pojď teď, právě takový, jaký jsi, se všemi svými hříchy, se vší svou bídou, s celým svým promarněným životem, s hrozným seznamem milosrdenství, jimiž jsi pohrdl, zneužitými výhodami, zanedbanými příležitostmi – pojď k Ježíši, jenž stojí s otevřenou náručí a milujícím srdcem hotov, aby tě přijal. Ukazuje na rány, které svědčí o skutečnosti Jeho smírčí smrti na kříži a říkají ti, abys Mu důvěřoval, a ujišťují tě, že nikdy nebudeš zahanben. Kéž Boží Duch použije tuto výzvu na tvé srdce v této chvíli a nedá ti odpočinout, dokud se neobrátíš ke Kristu a nebudeš spasen, smířen s Bohem a zapečetěn Svatým Duchem zaslíbení!

Kapitola 15

Nyní se na chvíli vrátíme k naší kapitole.

Nic nemůže být krásnějšího, než obraz, který je zde ukázán. Máme zde sliby a dobrovolné oběti, oběti spravedlnosti a víno království, vše založené na svrchované milosti, která září už v samém prvním verši. Je to hezký vzorek, krásné nastínění budoucího stavu Izraele. Připomíná nám to nádherná vidění, která uzavírají knihu proroka Ezechiele. Nevěra, reptání, vzpoura, to vše je za námi a vše je zapomenuto. Bůh se uchyluje ke Svým věčným radám a odtud hledí kupředu k času, kdy Jeho lid bude obětovat oběť ve spravedlnosti a plnit své sliby Jemu, a radost Jeho království bude provždy plnit jejich srdce (verše 3-13).

Ale v této kapitole je jeden velmi nápadný rys, a sice místo, které se dostává „cizinci (příchozímu)“. Je to velmi charakteristické: „Tak bude-li u vás i příchozí, aneb kdokoli mezi vámi v pronárodech vašich, a bude obětovati oběť ohnivou vůně spokojující Hospodina, jak vy se přitom chováte, tak i on chovati se bude. V shromáždění tomto ustanovení jednostejné buď vám i příchozímu, který by u vás byl, ustanovení věčné v pronárodech vašich; jako vy, tak příchozí bude před Hospodinem. Zákon jednostejný a pořádek jednostejný bude vám i příchozímu, který by u vás byl.“ (4. M. 15,14-16)

Kapitola 15

Jaké je to místo pro cizince! Jaká lekce pro Izrael! Jaké ustavičné svědectví jejich oblíbeného Mojžíše, jímž se chlubili, je na této stránce! Cizinec je postaven na stejnou půdu jako Izrael! „Jako vy, tak i příchozí bude,“ a to „před Hospodinem.“ Ve 2. Mojžíšově 12,48 čteme: „Jestliže by pak cizozemec bydlil s tebou pohostinu a slaviti by chtěl Fáze Hospodinu, prvé obřezán bude každý pohlaví mužského; a tehdy přistoupí k slavení jeho.“ Ale ve 4. M. 15 není o obřízce vůbec žádná zmínka. A proč? Snad proto, že takový bod by mohl někdy být opomenut? Nikoli, ale věříme, že vynechání zde je významuplné. Izrael se o vše připravil. Vzpurná generace musela být dána stranou a odříznuta. Ale Boží věčný úmysl milosti musí stát a všechna Jeho zaslíbení musí být naplněna. Všechen Izrael bude spasen. Budou vlastnit zem. Budou obětovat čisté oběti, plnit své sliby a okoušet radost království. Na jakém základě? Na základě svrchované milosti. Nuže, na stejném základě bude uveden „cizinec (příchozí)“. A nejen uveden, ale: „Jako vy, tak i příchozí bude před Hospodinem.“

Chce se Žid proti tomu vzpírat? Nechť jde a studuje 4. Mojžíšovu 13 a 14. A když do své duše vpil tu velmi zdravou lekci, pak nechť zvažuje 15. kapitolu. A jsme si jisti, že se nebude snažit vytlačovat „cizince (příchozího)“ z to-ho postavení, neboť bude připraven sám vyznat, že je jen dlužníkem pouze milosti, a uznat, že táž milost, která dosáhla jeho, může dosáhnout cizince, a bude se radovat, že může jít ve společnosti s tím příchozím, aby pil ze studnice spasení, která je otevřena svrchovanou milostí Boha Jákobova.

Nepřipomíná nám učení této části naší knihy onu hlubokou část pravdy o Božích domácnostech v Římanům 9-11, zvláště v jejím nádherném závěru? „Neboť darů milosti a povolání Bůh nelituje. Neboť jako vy jste kdysi Bohu nevěřili, nyní ale jste přišli pod omilostnění skrze jejich nevěru, tak také tito nyní ve vaše omilostnění nevěřili [to jest milosrdenství, ukázané pohanům], aby také oni přišli pod omilostnění [tj. přišli na půdu milosrdenství jako cizinec – příchozí]. Neboť Bůh všechny společně uzavřel v nevěru, aby všechny omilostnil [Židy i pohany – Izraele i cizince]. Ó hlubokosti bohatství, jakož i moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty. Neboť kdo poznal mysl Pána, nebo kdo byl jeho rádcem? Anebo kdo mu předem dal a bude mu odplaceno? Neboť od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci; jemu buď sláva na věčnost! Amen.“ (Řím. 11,29-36)

Od 22. do 31. verše naší kapitoly máme naučení týkající se hříchů nevědomosti a hříchů svévolnosti. Je to velmi vážný a důležitý rozdíl. Pro hříchy v nevědomosti jsou v Boží dobrotě a milosrdenství učiněna bohatá opatření. V této části kapitoly je smrt Krista ukázána ve svých dvou velkých hlediscích: jako zápalná oběť a jako oběť za hřích, tj. ve svém pohledu směrem k Bohu a ve svém pohledu k nám. A máme zde také všechnu vzácnost, líbeznou vůni a radost z Jeho dokonalého života jako člověka v tomto světě, předobrazenou suchou a mokrou obětí. V zápalné oběti vidíme vykoupení, vykonané podle míry Kristovy oddanosti Bohu a Božího zalíbení v Něm. V oběti za hřích vidíme vykoupení, vykonané podle míry potřeb hříšníka a ošklivosti hříchu v Božích očích. Ty dvě oběti dohromady představují smírčí smrt Krista ve vší její plnosti. Potom v suché oběti (oběti pokrmů) máme Kristův dokonalý život a skutečnost Jeho lidské přirozenosti, zjevené ve všech podrobnostech Jeho cesty a služby v tomto světě, zatímco mokrá oběť (oběť nápojů) je předobrazem Jeho úplného oddání se Bohu.

O bohatém a obdivuhodném naučení, které podávají různé třídy obětí představených v tomto oddílu, se nepokoušíme nyní pojednávat. Čtenáře, jenž si přeje studovat předmět plněji, odkazujeme na knížku „Poznámky k 3. Mojžíšově knize“. Zde pouze velmi krátce konstatujeme, co považujeme za nejdůležitější u každé oběti. Jít do podrobností by znamenalo pouze opakování toho, co už bylo napsáno.

Kapitola 15

Jen bychom chtěli dodat, že Boží nároky vyžadují, aby byly zvažovány i hříchy z nevědomosti. Mohli bychom se cítit nakloněni k tomu, abychom řekli, nebo alespoň si mysleli, že takové hříchy by měly být přecházeny. Bůh takto nesmýšlí. Jeho svatost nesmí být omezena na standard našeho poznání. Milost učinila opatření pro hříchy z nevědomosti; ale svatost vyžaduje, aby takové hříchy byly odsouzeny a vyznány. Každé věrné srdce bude Boha za to chválit. Neboť co by se s námi stalo, kdyby opatření božské milosti nebyla rovnocenná s nároky božské svatosti? A rovnocenná by zcela jistě nemohla být, kdyby nešla za rámec našeho poznání.

A přece, zatímco to vše je všeobecně plně přiznáváno, často je velmi bolestné slyšet vyznávající křesťany, jak omlouvají nevědomost a ospravedlňují svou nevěrnost a chyby na základě nevědomosti. Ale v takových případech může být velmi často vznesena otázka, proč jsme nevědomí vzhledem k nějakému bodu chování nebo k nárokům Krista na nás. Předpokládejme, že před námi je otázka vyžadující posouzení a určité jednání. My předstíráme nevědomost. Je to správné? Má to nějakou cenu? Zbaví nás to naší odpovědnosti? Dovolí Bůh, abychom se vyhnuli té otázce takovým způsobem? Nikoli, čtenáři, můžeme si být jisti, že to tak nebude. Proč jsme nevědomí? Vynaložili jsme všechnu svou energii, použili jsme všechny dostupné prostředky, všechnu svou snahu, jen abychom se dostali ke kořenu věci a dosáhli správného závěru? Pamatujme, že nároky pravdy a svatosti toto vše od nás vyžadují. Ani my bychom neměli být spokojeni s něčím menším. Musíme přiznat, že kdyby to byla otázka nějakou mírou zahrnující naše zájmy, naše jméno, naši pověst, náš majetek, jistě bychom nenechali kámen na kameni, abychom se plně seznámili se všemi skutečnostmi toho případu. V takových věcech bychom se nehájili nevědomostí. Jestliže tu mohla být informace, měli bychom ji. Až do krajnosti bychom znali vše, co se toho týká, všechna pro a proti, takže bychom si ve věci mohli vytvořit zdravý úsudek.

Kapitola 15

Není tomu tak, čtenáři? Nuže, proč bychom se měli vymlouvat na nevědomost, když jde o nároky Krista? Neukazuje to, že zatím co jsme rychlí, vážní, energičtí a hbití, když se to dotýká nás, jsme lhostejní, loudaví, pomalí, když jde o Krista? Žel, je to zřejmá a pokořující pravda. Kéž bychom ji pociťovali a kořili se kvůli ní. Kéž Duch Boží nás učiní vážnějšími ve věcech týkajících se našeho Pána Ježíše Krista! Kéž vlastní Já a jeho zájmy klesají a kéž Kristus a Jeho zájmy v našem ocenění rostou každým dnem. A kéž si alespoň ze srdce uvědomíme svou svatou odpovědnost přistupovat s vážností ke každé otázce, v níž je byť vzdáleně zahrnuta sláva našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Neodvažujme se něco říkat, myslet, nebo jednat tak, jako kdybychom si mysleli, že něco, co se týká Jeho, nám je lhostejné. Bůh ve Svém milosrdenství to nedopouštěj! Chtějme vše, co se týká pouze nás, považovat za poměrně nepodstatné, ale nároky Krista nechť mají nejvyšší důležitost.

Tolik jsme řekli o předmětu nevědomosti ve smyslu naší odpovědnosti vůči Boží pravdě a duši čtenáře. Cítíme jeho nesmírnou praktickou důležitost. Věříme, že velmi často se vymlouváme na nevědomost tam, kde by pravdivějším výrazem, který bychom měli užít, byla lhostejnost. To je velmi smutné. Vskutku, jestliže náš Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti učinil bohatá opatření pro naše hříchy z nevědomosti, není to žádným důvodem pro to, abychom se chladně zaštiťovali záminkou nevědomosti, když tu je hojnost informací v našem dosahu, jen kdybychom vyvinuli energii, abychom je užili.

Možná že bychom neprodlévali tak dlouho u tohoto bodu, kdybychom v duši nenabývali stále více sílícího přesvědčení, že jsme ve své historii jako křesťanů dosáhli vážné chvíle. Nechceme sýčkovat. S takovou věcí nemáme žádný soucit. Věříme, že naší výsadou je být naplněni radostnou důvěřivostí a mít svá srdce chráněná Božím pokojem, který převyšuje všeliký rozum. „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy.“ (2. Tim. 1,7)

Kapitola 15

Ale je nemožné zavírat oči před burcující skutečností, že nároky Krista – cena pravdy – autorita Svatého Písma, jsou stále více dávány stranou – každý den, každý týden, každý rok. Věříme, že se blížíme chvíli, kdy tu bude tolerance pro všechno, kromě Boží pravdy. Sluší se nám proto dobře dbát na to, aby Boží slovo mělo své náležité místo v srdci a aby svědomí bylo ve všech věcech ovládáno jeho svatou autoritou. Jemné svědomí je velmi vzácný poklad, který s sebou nosíme den za dnem – svědomí, které vždy dává pravdivou odpověď na působení Božího slova – které se sklání bez pochybování před jeho jasnými výroky. Je-li svědomí v tomto jemném stavu, je tu vždy regulující síla, jíž je možné působit na praktický život a charakter. Svědomí může být přirovnáno k regulátoru hodin. Může se stát, že ručičky hodin zabloudí. Ale dokud regulátor má moc nad perem, je tu vždy prostředek pro korigování ručiček. Jestliže tato moc zmizí, celé hodinky musejí být rozebrány na součástky. Tak tomu je se svědomím. Dokud má dotyk s Písmem, jak je používáno Duchem Svatým, je tu vždy bezpečná a jistá regulující moc. Ale stane-li se lenivým, zatvrzelým nebo převráceným, jestliže odmítá dát pravdivou odpověď na: „Takto praví Hospodin,“ je tu malá nebo žádná naděje. Pak se případ stává podobným tomu, o kterém mluví naše kapitola: „Člověk pak, který by z pychu svévolně zhřešil, tak doma zrozený, jako příchozí, takový potupil velice Hospodina; proto vyhlazen bude z prostředku lidu svého. Neboť slovem Hospodinovým pohrdl a přikázání jeho za nic sobě položil; proto konečně vyhlazen bude člověk ten a nepravost jeho zůstane na něm.“ (4. M. 15,30.31)

Kapitola 15

To není hřích z nevědomosti, ale troufalý, svévolný hřích, pro který nezbývá nic, než Boží plný soud. „Vzpoura jest takový hřích jako věštění a svévole jako bezbožnost a modlářství.“ (1. Sam. 15,23 – přel.) Toto jsou závažná slova pro dobu, jako je přítomná, kdy lidská vůle se rozvíjí sama s neobyčejnou silou. Prosazovat svoji vůli se považuje za lidské. Ale Písmo učí přímý opak. Dva velké prvky lidské dokonalosti – nebo dokonalého lidství – jsou tyto: závislost a poslušnost. Tou mírou, jak se od nich někdo odklání, odklání se od pravého ducha a postoje člověka. Proto když obrátíme své oči k Tomu, jenž byl dokonalý Člověk – k Člověku Kristu Ježíši, vidíme tyto dva velké charakterové rysy dokonale seřízené a dokonale rozvinuté od začátku až do konce. Tento Požehnaný nikdy ani na chvíli nevybočil z postoje dokonalé závislosti a absolutní poslušnosti. Dokazování a ilustrování této skutečnosti by nás provedlo celým vyprávěním Evangelií. Ale vezmi výjev pokušení a najdeš tam vzorek celého toho požehnaného života. Jeho neměnná odpověď pokušiteli zněla: „Psáno jest.“ Žádné rozvahy, žádná argumentace, žádné otázky. Žil Božím slovem. Porazil Satana pevným zachováváním toho jediného správného postoje člověka – závislosti a poslušnosti. Uměl záviset na Bohu a chtěl být Jeho poslušný. Co mohl Satan dělat v takovém případě? Absolutně nic.

Nuže tedy, toto je náš příklad. My, protože máme život Krista, jsme povoláni, abychom žili v navyklé závislosti a poslušnosti. To je chození v Duchu. To je bezpečná a šťastná stezka křesťana. Nezávislost a neposlušnost jdou spolu. Jsou naprosto nekřesťanské a neodpovídají postavení člověka. Tyto dvě věci nalézáme v prvním člověku, jako dva opaky nalézáme ve Druhém. Adam v zahradě se snažil být nezávislým, nebyl spokojen s tím, že je člověkem a má zůstávat v tom jediném správném místě a duchu člověka, a stal se neposlušným. Sleduj to, kde chceš – před potopou, po potopě; bez zákona, pod zákonem; pohan, Žid, Turek nebo křesťan dle jména; rozeber si to, jak chceš podrobně – a uvidíš, že se to rozloží na tyto dvě složky – nezávislost a neposlušnost. A když dospěješ k závěru historie člověka v tomto světě, když se na něho podíváš v oné poslední smutné sféře, ve které se má objevit, jakého jej vidíš? V jakém charakteru se objevuje? Jako král, který „bude činit podle své vůle“ a jako bezbožník (Dan. 11,36).

Kéž bychom měli milost, abychom správně zvažovali tyto věci. Pěstujme pokorného a poslušného ducha. Bůh řekl: „I však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha a třese se před slovem mým.“ (Izaiáš 66,2) Kéž by tato slova hluboko pronikla do našich uší a do našeho srdce a nechť ustavičným vzdechem naší duše je: „Zdržuj, Pane, služebníka svého od domýšlivých hříchů a nechť nemají nad ním vládu.“^¹¹

Dříve než uzavřeme tento oddíl, zbývá nám zmínit se o případu rušitele soboty a o ustanovení o „modré šňůrce“.

„Stalo se pak, když synové Izraelští byli na poušti, že nalezli jednoho, jak sbírá dříví v den sobotní. A ti, kteří ho nalezli sbírajícího dříví, přivedli jej k Mojžíšovi a k Aronovi i ke všemu množství. I dali jej do vězení; neboť ještě nebylo jim oznámeno, co by s ním mělo činěno býti. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Smrtí ať umře člověk ten; nechť ho bez milosti ukamenuje všecko množství vně za stany. A proto vyvedli jej všecko množství ven za stany a uházeli ho kamením, až umřel, jakož rozkázal Hospodin.“ (4. M. 15,32-36)

Kapitola 15

To byl jistě svévolný hřích – byl to vzdor vůči velmi jasnému Božímu příkazu. To je zvláštní znak svévolného hříchu a ponechává ho naprosto bez omluvy. Nevědomost nemůže být brána jako omluva tváří v tvář Božímu příkazu.

Ale může vzniknout otázka, proč ho museli dát do vězení? Protože ačkoli příkaz byl jasný, přece jeho porušení nebylo předpokládáno, ani nebyl stanoven trest. Po lidsku řečeno, Hospodin nepředpokládal takovou pošetilost na straně člověka, jako je přerušení Jeho odpočinku, a proto neučinil formální opatření pro takový případ. Nemusíme říkat, že Bůh zná konec od začátku. Ale ve věci, kterou máme před sebou, úmyslně ponechal ten případ bez rozhodnutí, dokud to okolnost nevyžadovala. Ale žel, okolnost si to vyžádala, neboť člověk je schopný všeho. Nemá srdce pro Boží odpočinek. Zaněcování ohně v sobotu bylo nejen jasným porušením zákona, ale svědčilo o naprostém odcizení od myšlenek Zákonodárce, poněvadž uvádělo do dne odpočinku to, co je vhodným symbolem soudu. Oheň je symbol soudu, a tak byl naprosto v nesouladu s odpočinutím soboty. Nezbývalo proto, než navštívit rušitele soboty soudem, neboť „co člověk rozsívá, to bude i žíti“.

„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim, ať sobě dělají třepení široké na podolcích oděvů svých všichni rodové jejich a ať dávají nad třepením šňůrku modrou. A to budete mít za premování, na něžto hledíce, rozpomínati se budete na všecka přikázání Hospodinova, abyste je činili, a nepustíte se po žádosti srdce svého a po očích svých, jichžto následujíce, smilnili byste, ale abyste pamatovali a činili všecka přikázání má a byli svatí Bohu svému. Já jsem Hospodin Bůh váš, který jsem vyvedl vás ze země Egyptské, abych vám byl za Boha: Já Hospodin Bůh váš.“ (4. M. 15,37-41)

Bůh Izraele chtěl Svůj lid udržovat v ustavičném připomínání si Jeho svatých přikázání. Proto to krásné ustanovení o „modré šňůrce“, které bylo určeno k tomu, aby bylo nebeskou památkou připojenou na samý okraj jejich šatů, tak aby Boží slovo vždy bylo drženo v paměti myšlenek jejich srdce. Kdykoli Izraelita pohlédl na modrou šňůrku, měl myslet na Hospodina a srdečně poslouchat všechny Jeho ustanovení.

Kapitola 15

To byl velký praktický úmysl „modré šňůrky“. Ale když se obrátíme k Matouši 23,5, poznáváme smutné užití toho Božího ustanovení člověkem: „Všecky pak své skutky činí, aby byli viděni od lidí. Rozšiřují zajisté nápisy své a veliké dělají podolky plášťů svých.“ A tak právě ta věc, která byla ustanovena za tím účelem, aby pamatovali na Hospodina a aby pokorně poslouchali Jeho drahé Slovo, byla obrácena v příležitost k vyvýšení sebe a k náboženské pýše. Místo aby mysleli na Boha a na Jeho slovo, mysleli na sebe a na místo, které zaujímali v ocenění svých bližních. „Všechny pak své skutky činí, aby byli viděni od lidí.“ Ani myšlenka na Boha. Duch původního ustanovení byl úplně ztracen, zatímco vnější forma byla udržována se sobeckými úmysly. Nemůžeme vidět něco podobného kolem sebe a mezi námi? Mysleme na to – mysleme na to hluboce a vážně. Dbejme na to, abychom neobraceli nebeskou památku na pozemský odznak a to, co mělo vést k pokorné poslušnosti, na příležitost k vyvýšení sebe.

Kapitola 15