„T
edy pozdvihše se všecko množství, křičeli, a plakal lid v tu noc.“ Může nás to udivovat? Co jiného je možné čekat od lidu, který nemá před svýma očima nic jiného, než mocné obry, vysoké hradby a velká města? Co jiného než slzy a vzdechy mohlo vycházet od shromáždění, které se na sebe dívalo jako na kobylky v přítomnosti takových nepřekonatelných těžkostí a které nemělo žádný pocit o Boží moci, která by je mohla tím vším pronést? Celé shromáždění bylo vydáno absolutní vládě nevěry. Byli obklopeni temnými a studenými mraky nevěry. Bůh byl vyloučen. Nebyl tu ani jeden paprsek světla, aby ozařoval tmu, kterou se obklopili. Zabývali se sami sebou a svými těžkostmi místo Bohem a Jeho zdroji pomoci. Co jiného proto mohli dělat, než pozvednout hlas v pláči a naříkání?
Kapitola 14
Kapitola 14
Jaký protiklad mezi tímto výjevem a začátkem 15. kapitoly 2. Mojžíšovy knihy! Tam byly jejich oči obráceny jen na Hospodina, a proto mohli zpívat píseň vítězství: „Ty ve svém milosrdenství jsi vyvedl tento lid, který jsi vykoupil; svou silou jsi ho vedl k svému svatému příbytku. Uslyší lidé a budou se bát, bolest zachvátí obyvatele Filistinské.“ (2. M. 15,13.14 – přel.) Místo toho se bál Izrael a zachvátila ho bolest.
„Tedy zkormoucena budou knížata Idumejská, silné Moábské podejme strach, rozplynou se všichni obyvatelé Kananejští. Připadne na ně strach a lekání.“ (2. M. 15,15.16) Krátce řečeno, je to naprosté převrácení obrazu. Bolest, třesení a strach se zmocňují Izraele místo jeho nepřátel. A proč? Protože Ten, jenž naplňoval jejich zraky ve 2. M. 15, je ve 4. M. 14 naprosto vyloučen. To tvoří ten rozdíl. V jednom případě převládá víra, ve druhém nevěra. „Připadne na ně strach a lekání pro velikost ramene tvého; mlčeti budou jako kámen, dokud nepřejde lid tvůj, ó Hospodine, dokud nepřejde lid ten, kteréhožs sobě dobyl. Uvedeš je a štípíš je na hoře dědictví svého, na místě, které jsi k příbytku svému připravil, Hospodine, v svatyni, kterou utvrdí ruce tvé, Pane. Hospodin kralovati bude na věky věků.“ (2. M. 15,16-18)
Jak tyto vítězné zpěvy kontrastují s křikem a naříkáním nevěry ve 4. M. 14! Ve 2. M. 15 není ani slovíčko o synech Enakových, vysokých zdech a kobylkách. Ne, ne, vše je Hospodin, Jeho pravice, Jeho mocné rámě, Jeho síla, Jeho dědictví, Jeho příbytek, Jeho jednání ve prospěch Jeho vykoupeného lidu. A potom, když je zmínka o obyvatelích Kanánu, jsou to jen myšlenky o jejich bolesti, hrůze, třesení a rozplynutí.
Když ale na druhé straně přijdeme k 4. M. 14, vše je obráceně. Synové Enakovi vystupují do popředí. Čnějící zdi, obrovská města s hrozivými baštami plní zrak lidu a my neslyšíme ani slovo o všemohoucím Vysvoboditeli. Na jedné straně jsou těžkosti, na druhé straně jsou kobylky. A jsme nuceni zvolat: „Je to možné, aby triumfální zpěváci od Rudého moře se stali nevěřícími, plačícími lidmi v Kádes?“
Žel, je tomu tak. A my se učíme hluboké a svaté lekci. Když procházíme kolem těchto výjevů pouště, ustavičně se musíme vracet k oněm slovům, která nám říkají, že „tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás a jsou zapsány pro naše napomenutí, na které přišlo skončení věku“ (1. Kor. 10,11). Nejsme i my, podobně jako Izrael, nakloněni spíše hledět na těžkosti, které nás obklopují, než na toho Požehnaného, jenž na sebe vzal to, aby nás jimi všemi provedl a bezpečně nás přivedl do svého vlastního věčného království? Proč jsme někdy tak skleslí? Proč naříkáme? Proč jsou v našem středu slyšet slova nespokojenosti a netrpělivosti spíše, než písně chvály a děkování? Prostě proto, že dovolujeme, aby okolnosti vylučovaly Boha, místo abychom měli Boha za dokonalé přikrytí svých očí a dokonalý předmět pro svá srdce.
Kapitola 14
Kapitola 14
A dále se ptejme, proč to je, že tak smutně selháváme v zastávání svého postavení nebeských lidí, v přivlastňování si toho, co nám patří jako křesťanům, v kladení své nohy na ono duchovní a nebeské dědictví, které pro nás Kristus získal a do kterého jako náš Předchůdce vstoupil? Jaká odpověď musí být dána na tyto dotazy? Jen jedno slovo – Nevěra!
Ohledně Izraele je hlasem inspirace prohlášeno, že „nemohli vejít /do Kanánu/ pro nevěru“ (Žid. 3,19). Tak tomu je s námi. Nevstupujeme do svého nebeského dědictví – nepřivlastňujeme si prakticky svůj pravý a vlastní podíl – nechodíme den za dnem jako nebeský lid, který nemá na zemi místo, jméno, podíl, který nemá nic společného s tímto světem kromě toho, že prochází jako poutníci a cizinci, kteří vstupují do šlépějí Toho, jenž šel před nimi a zaujal Své místo v nebesích. A proč takto selháváme? Pro nevěru. Víra není činná, a proto věci, které se vidí, mají větší moc nad naším srdcem, než věci, které se nevidí. Kéž Duch Svatý posílí naši víru a dává sílu naší duši a vede nás vzhůru a kupředu, takže nebudeme o nebeském životě jen mluvit, ale budeme ho žít k chvále Toho, jenž nás ve Své nekonečné milosti k němu povolal.
„A reptali proti Mojžíšovi i proti Aronovi všichni synové Izraelští a řeklo k nim všecko množství: Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské, anebo na této poušti, ó bychom byli zemřeli! A proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše i dítky naše aby byly v loupež? Není-li nám lépe navrátiti se zase do Egypta? I řekli jeden druhému: Ustanovme sobě vůdce a navraťme se do Egypta.“ (4. M. 14,2-4)
V historii Izraele na poušti jsou dvě smutná období, kdy se ukázala nevěra. Jedno je u Orébu, druhé v Kádes. U Orébu si udělali tele a řekli: „Tito jsou bohové tvoji, Izraeli, kteří tě vyvedli ze země Egyptské.“ V Kádes navrhli ustanovit vůdce, aby je vedl zpět do Egypta. To první je pověra nevěry, to druhé je vědomá nezávislost nevěry. A zcela jistě se nemusíme divit, jestliže ti, kteří si mysleli, že tele je vyvedlo z Egypta, budou hledat vůdce, aby je vedl nazpět. Ubohá lidská mysl je zmítána jako míč z jednoho z těchto bolestivých druhů zla do druhého. Není žádný zdroj pomoci, kromě toho, který víra najde v živém Bohu. V případě Izraele byl Bůh ztracen ze zřetele. Bylo to buď tele, nebo vůdce. Buď smrt na poušti, nebo návrat do Egypta. Kálef stojí v jasném protikladu k tomu všemu. Pro něho tu nebyla ani smrt na poušti, ani návrat do Egypta, ale hojné vejití do zaslíbené země za neproniknutelným Hospodinovým štítem.
Kapitola 14
Kapitola 14
„Jozue pak, syn Nun, a Kálef, syn Jefonův, z těch, kteří byli shlédli zemi, roztrhli roucha svá a mluvili ke všemu množství synů Izraelských, řkouce: Země, kterou jsme prošli a vyšetřili, jest země velmi velice dobrá. Bude-li Hospodin laskav na nás, uvede nás do země té a dá ji nám, a to zemi takovou, která oplývá mlékem a medem. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, ani se bojte lidu země té, nebo jako chléb náš jsou. Odešla od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojte se jich. Tedy mluvilo všecko množství, aby je kamením uházeli.“ (4. M. 14,6-10)
A proč měli být kamenováni? Proto, že lhali? Kvůli rouhání nebo činění zlého? Nikoli. Pro své smělé a vážné svědectví pravdě. Byli vysláni, aby prozkoumali zemi a přinesli o ní pravdivou zprávu. Udělali to, a proto „mluvilo všecko množství, aby je kamením uházeli“. Lidé neměli rádi pravdu tehdy a nemají ji rádi ani dnes. Pravda není nikdy populární. V tomto světě ani v lidském srdci pro ni není místo. Budou přijímány lži a bludy všeho druhu, ale pravda nikdy. Jozue a Kálef museli ve svých dnech čelit tomu, co zakusili všichni praví svědkové za všech věků a co musejí očekávat všichni, totiž protivenství a nenávist zástupu svých bližních. Šest set tisíc hlasů se zvedlo proti dvěma mužům, kteří prostě říkali pravdu a důvěřovali Bohu. Tak tomu bylo, tak tomu je a tak tomu bude až do té slavné chvíle, kdy „země naplněna bude známostí Hospodina, tak jako vodami moře naplněno jest“ (Izaiáš 11,9).
Kapitola 14
Kapitola 14
Ale jak je důležité být schopni jako Jozue a Kálef vydávat plné, jasné a nekompromisní svědectví Boží pravdě! Jak důležité je držet pravdu ohledně dílu a dědictví svatých! Je tu takový sklon kazit pravdu – mařit ji – vzdávat se jí – snižovat standard. Proto ta naléhavá potřeba mít pravdu v božské moci v duši, být schopni naší malou mírou říci: „Co víme, mluvíme, a co jsme viděli, svědčíme.“ (Jan 3,11) Kálef a Jozue nejen byli v zemi, ale byli v souladu s Bohem ohledně země. Dívali se na ni okem víry. Věděli, že země je podle Božího úmyslu jejich, že je hodna být považována za dar od Boha a že ji mají vlastnit skrze Boží moc. Byli to muži plní víry, plní odvahy, plní síly.
Šťastní muži! Žili ve světle božské přítomnosti, zatímco celé shromáždění bylo zahaleno do temných stínů své vlastní nevěry. Jaký protiklad! To je to, co vždy vyznačuje rozdíl dokonce i mezi Božím lidem. Vždy můžete nalézt takové, o nichž není pochyb, že jsou Božími dětmi a kteří se přece jeví jako ti, kteří nikdy nevystoupí k výši božského zjevení, pokud jde o jejich postavení a podíl jako Božích svatých. Jsou stále plni pochybností a obav. Stále jsou zahaleni mraky, stále mají před sebou tmavou stránku věcí. Dívají se na sebe nebo na okolnosti či těžkosti, v nichž žijí. Nikdy nejsou radostní a šťastní, nikdy nejsou schopni zjevovat tu radostnou důvěru a odvahu, které se sluší na křesťany a které oslavují Boha.
To vše je skutečně žalostné. Nemělo by to být. A můžeme být ujištěni, že tu je něco vážně pochybeného, něco od základu špatného. Křesťan by vždy měl být pokojný a šťastný. Vždy by měl být schopen chválit Boha, ať přijde cokoli. Jeho radost neplyne z něho nebo z něčeho, čím prochází, ta plyne od živého Boha a je vždy mimo dosah všeho pozemského vlivu. Může říci: „Můj Bůh je zdroj všech mých radostí.“ To je milá výsada i toho nejslabšího Božího dítěte. Ale zde právě tak smutně chybujeme a jsme nedostateční. Odvracíme své oči od Boha a upíráme je na sebe, na své okolnosti, na své nesnáze, na své těžkosti. Proto všechna ta tma a nespokojenost, reptání a stěžování. To vůbec není křesťanství. Je to nevěra – temná, strnulá, Boha zneucťující, srdce ubíjející nevěra. „Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy.“ (2. Tim. 1,7)
To je řeč pravého duchovního Kálefa – řeč adresovaná tomu, jehož srdce cítí tlak těžkostí a nebezpečí, které ho obklopují. Duch Boží plní duši pravého věřícího svatou smělostí. Dává mravní nadhled nad mrazivou a mlhavou atmosféru kolem a pozvedá duši do jasného slunečního svitu toho kraje, který je „bez bouří, bez boje“.
„Ale sláva Hospodinova ukázala se nad stánkem úmluvy všechněm synům Izraelským. I řekl Hospodin Mojžíšovi: I dokavad popouzeti mne bude lid ten? A dokud nebudou mi věřiti pro tak mnohá znamení, která jsem činil uprostřed nich? Raním je morem a rozeženu jej, tebe pak učiním v národ veliký a silnější, nežli jest tento.“ (4. M. 14,10-12)
Kapitola 14
Kapitola 14
Jaká to byla chvíle v Mojžíšově historii. Zde bylo něco, nač se přirozenost mohla dívat jako na životní příležitost pro sebe. Nikdy předtím a nikdy potom nemáme žádnou podobnou příležitost, v níž by pouhý člověk měl před sebou takové otevřené dveře. Nepřítel a jeho vlastní srdce mohli říci: „Teď přišel tvůj čas. Máš tu nabídku, aby ses stal hlavou a zakladatelem velkého a mocného národa – nabídku učiněnou Hospodinem samým. Tys to nehledal. Je ti předložena živým Bohem a bylo by obrovskou pošetilostí z tvé strany, kdybys ji odmítl.“
Avšak, milý čtenáři, Mojžíš nebyl sobec. Pil příliš hluboce z ducha Kristova, než aby chtěl něčím být. Neměl žádnou nesvatou domýšlivost, žádné nesvaté tužby. Přál si jen Boží slávu a dobré Jeho lidu. A aby dosáhl těchto cílů, byl připraven, z milosti, položit sebe a své zájmy na oltář.
Slyš jeho nádhernou odpověď. Místo aby se vrhl na nabídku obsaženou ve slovech: „Tebe pak učiním v národ veliký a silnější, nežli jest tento“ – místo aby se dychtivě chopil životní příležitosti a položil základ své osobní slávy a bohatství – naprosto se staví stranou a odpovídá slovy velmi vznešené nezištnosti: „I řekl Mojžíš Hospodinu: Ale uslyší to Egyptští, z jejichž prostředku vyvedl jsi lid tento v síle své, a řeknou s obyvateli země té: (neboť slyšeli, že jsi ty, ó Hospodine, byl uprostřed lidu tohoto a že jsi okem v oko spatřován byl, ó Hospodine, a oblak tvůj stál nad nimi a v sloupu oblakovém předcházel jsi je ve dne a v sloupu ohnivém v noci), když tedy zmoříš lid ten, všecky až do jednoho, mluviti budou národové, kteří slyšeli pověst o tobě, říkajíce: Proto, že nemohl Hospodin uvésti lidu toho do země, kterou jim s přísahou zaslíbil, zmordoval je na poušti.“ (4. M. 14,13-16)
Zde zaujímá Mojžíš nejvyšší stanovisko. Je zcela zaměstnán slávou Pána. Nemohl strpět myšlenku, že třpyt té slávy by měl být v očích neobřezaných národů nějak zakalen. Co na tom, že se mohl stát hlavou a zakladatelem? Co na tom, že v budoucnosti miliony by mohly na něho hledět zpět jako na svého slavného praotce? Jestliže všechna tato osobní sláva a velikost měly být získány obětí byť jediného paprsku božské slávy – co potom? Pryč s tím se vším. Nechť je Mojžíšovo jméno vymazáno provždy. To řekl ve dnech zlatého telete a byl hotov opakovat to ve dnech vůdce. Tváří v tvář pověře a nezávislosti nevěřícího národa tlouklo Mojžíšovo srdce pouze pro slávu Boha. Ta musí být zachována za každou cenu. Ať se stane, co se stane, sláva Pána musí být zachována. Mojžíš cítil, že je nemožné, aby něco bylo správné, jestliže základ nebyl položen pevně při přísném zachování slávy Boha Izraele. Myslet na to, že sám bude učiněn velkým na úkor Boha, bylo zcela nepřijatelné pro srdce tohoto požehnaného Božího muže. Nemohl strpět, aby jméno, které tak miloval, bylo v porouhání mezi národy nebo aby kdy mohlo být někým řečeno: „Hospodin nemohl.“
Kapitola 14
Kapitola 14
Ale byla tu jiná věc, která byla blízká Mojžíšovu nezištnému srdci. Myslel na lid. Miloval ho a staral se o něj. Hospodinova sláva stála bezpochyby nejvýše, ale požehnání Izraele bylo hned za tím. „Nyní tedy,“ dodává, „prosím, nechať jest zvelebena moc Páně, jakož jsi mluvil, řka: Hospodin dlouhočekající a hojný v milosrdenství, odpouštějící nepravost a přestoupení, který však z vinného nečiní nevinného, ale navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Odpusť, prosím, nepravost lidu tohoto podle velikého milosrdenství svého, tak jako jsi odpouštěl lidu tomuto, jak vyšel z Egypta až dosavad.“ (4. M. 14,17-19)
To je neobyčejně krásné. Pořádek, tón a duch celé této prosby jsou velice výtečné. Předně tu je, první a nejhlavnější ze všeho, žárlivá péče o slávu Pána. Ta musí být ohrazena ze všech stran. Ale potom, právě na tom základu, totiž na uchování božské slávy, je hledáno odpuštění pro lid. Ty dvě věci jsou v této přímluvě spolu spojeny velmi požehnaným způsobem. „Nechať jest zvelebena moc Páně.“ A za jakým účelem? Pro soud a zkažení? Nikoli. Pán je „dlouhočekající“. Jaká to myšlenka! Boží moc v dlouhočekání a odpuštění! Jak nevýslovně vzácné! Jak vnitřně blízký byl Mojžíš Božímu vlastnímu srdci a myšlenkám, když mohl mluvit takovým způsobem! A v jakém protikladu tu je k Eliášovi na hoře Oréb, když se modlí proti Izraeli! Sotva se můžeme ptát, kdo z těchto dvou ctěných mužů byl více v souladu s myšlenkami a duchem Krista. „Odpusť, prosím, nepravost lidu tohoto podle velikého milosrdenství svého.“ Tato slova byla milá Hospodinovu uchu, jenž má zalíbení v odpouštění: „I řekl Hospodin: Odpustil jsem vedle slova tvého.“ A potom dodává: „Avšak jako že jsem živ, celá země bude naplněna slávou Hospodina.“ (4. M. 14,21 – přel.)
Nechť si čtenář pozorně všimne těchto dvou výroků. Jsou absolutní a bezvýjimečné. „Odpustil jsem.“ A: „Celá země bude naplněna slávou Hospodina.“ Nic se nemůže dotknout těchto dvou velkých skutečností. Odpuštění je zajištěno a sláva přesto bude zářit přes celou zem. Žádná moc země nebo pekla, lidí nebo ďáblů, se nikdy nemůže dotknout neporušitelnosti těchto dvou vzácných výroků. Izrael se bude radovat z plného odpuštění svého Boha a celá země se přesto bude slunit v jasném svitu Jeho slávy.
Ale potom, tak jako milost, je tu i Boží vláda. Na to nesmíme nikdy zapomenout, ani ty dvě věci směšovat. Celá Boží kniha ilustruje rozlišování mezi milostí a vládou. A žádná její část asi silněji, než oddíl, který máme nyní před sebou. Milost chce odpuštění a milost naplní zem požehnanými paprsky božské slávy. Ale všimni si hrozného pohybu kol vlády, jak je ukázán v následujících spalujících slovech: „Všichni ti, kteří viděli slávu mou a znamení má, která jsem činil v Egyptě a na poušti této, a kteří pokoušeli mne již desetkrát, aniž uposlechli hlasu mého, neuzří země té, kterou jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, aniž ji kdo z těch, kteří mne popouzeli, uhlédá. Ale služebníka svého Kálefa, (neboť v něm byl jiný duch, a cele následoval mne,) uvedu jej do země, do které chodil, a símě jeho dědičně obdrží ji. Ale poněvadž Amalechitský a Kananejský bydlí v tom údolí, obraťte se zase zítra a beřte se na poušť cestou k moři Rudému.“ (4. M. 14,22-25)
Kapitola 14
Kapitola 14
To je velmi vážné. Místo aby důvěřovali Bohu a v prosté závislosti na Jeho všemohoucím rameni směle šli do země zaslíbení, provokovali Ho svou nevěrou, pohrdli tou krásnou zemí a byli nuceni obrátit se opět do té velké a hrozné pouště: „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi a Aronovi, řka: Až dokud snášeti budu množství toto zlé, které repce proti mně? Až dokud reptání synů Izraelských, kteří repcí proti mně, slyšeti budu? Rci jim: Živ jsem já, praví Hospodin, že vám učiním tak, jak jste mluvili v uši mé: Na poušti této padnou mrtvá těla vaše a všichni, kteří jste sečteni, podle všeho počtu vašeho od majících let dvaceti a výše, kteří jste reptali proti mně, nevejdete, pravím, vy do země, o které, zdvihna ruku svou, přisáhl jsem, že vás osadím v ní, jediné Kálef, syn Jefonův, a Jozue, syn Nun. Ale dítky vaše malé, o nichž jste řekli, že v loupež budou, ty uvedu, aby užívaly země té, kterou jste vy pohrdli. Těla pak vaše mrtvá padnou na poušti této. A synové vaši budou tuláci na poušti této čtyřicet let a ponesou pokutu smilství vašeho, až do konce vyhynou těla vaše na poušti. Podle počtu dnů, v nichž jste procházeli zemi tu, totiž čtyřiceti dnů, jeden každý den za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřicet let a poznáte pomstu svého odtržení se ode mne. Já Hospodin mluvil jsem, že to učiním všemu tomuto množství zlému, které se srotilo proti mně na poušti této, do konce zhynou a tu zemrou.“ (4. M. 14,26-35)
Takové tedy bylo ovoce nevěry, a takové bylo Boží jednání ve vládě s lidem, který Ho provokoval svým reptáním a tvrdostí srdce.
Je krajně důležité všimnout si zde, že v události, kterou máme před sebou, to byla nevěra, která držela Izrael mimo Kanán. Inspirovaný komentář v Epištole Židům 3,19 to staví mimo každou pochybnost: „A vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.“ Mohlo by se snad říci, že čas pro to, aby Izrael vešel do země Kanán, ještě nepřišel. Nepravost Amorejských ještě nedosáhla svého vrcholu. Ale to není důvod, proč Izrael odmítl překročit Jordán. Nevěděli nic a vůbec nemysleli na nepravost Amorejských. Písmo je tak jasné, jak jen možná: „Nemohli vejít“ – ne kvůli nepravosti Amorejských, ani kvůli tomu, že ještě nepřišel čas, ale prostě „pro nevěru“. Měli vejít. Byli odpovědni tak učinit, a byli souzeni proto, že tak neučinili. Cesta byla otevřená. Úsudek víry, jak byl pronesen věrným Kálefem, byl jasný a jednoznačný: „Jděme přece a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí.“ (4. M. 13,31) Mohli vejít v tu chvíli, jako kdykoli jindy, poněvadž Ten, jenž jim dal zemi, byl zdrojem jejich schopnosti vejít do ní a vlastnit ji.
Kapitola 14
Kapitola 14
Je dobré to vidět a hluboce zvažovat. Je určitý způsob mluvení o Božích radách, úmyslech a nařízeních – o provádění Jeho mravní vlády; a o časech a obdobích, která postavil do Své vlastní moci – který jde daleko a odstraňuje samé základy lidské odpovědnosti. Toho se musíme pečlivě vyvarovat. Vždy musíme mít na paměti, že lidská odpovědnost spočívá na tom, co je zjeveno, ne na tom, co je skryto. Izrael byl odpovědný za to, aby ihned šel a ujal se držení země. A byli souzeni za to, že tak neučinili. Jejich mrtvá těla padla na poušti, protože neměli víru, aby vešli do země.
A nemá to pro nás vážné ponaučení? Zcela jistě. Čím to je, že my křesťané tak selháváme v tom, abychom prakticky uskutečňovali své nebeské postavení? Jsme osvobozeni od soudu krví Beránka. Jsme osvobozeni od tohoto přítomného světa smrtí Krista. Ale nejdeme v duchu a ve víře přes Jordán a neujímáme se svého nebeského dědictví. Všeobecně se věří, že Jordán je obrazem smrti jako konce našeho přirozeného života v tomto světě. To je v jednom směru pravdivé. Ale proč, když Izrael konečně překročil Jordán, musel začít bojovat? Až se skutečně dostaneme do nebe, zcela jistě už nebudeme mít žádné boje. Duchové těch, kteří odešli ve víře v Krista, v nebi nebojují. Nejsou v boji v žádné formě. Jsou v odpočinku. Čekají na jitro vzkříšení; ale čekají v pokoji, ne v boji.
Proto je Jordánem nastíněno něco více než jen konec života jednotlivce v tomto světě. Musíme ho vidět jako obraz smrti Krista v jednom velkém pohledu, tak jako Rudé moře je jejím obrazem v jiném pohledu a krev velikonočního beránka také v jiném pohledu. Krev beránka chránila Izrael před Božím soudem nad Egyptem. Vody Rudého moře vysvobodily Izrael od Egypta samého a vší jeho moci. Ale Izraelité museli přejít Jordán. Museli vložit svou nohu na zem zaslíbení a uhájit tam své místo proti každému nepříteli. Museli bojovat o každou píď Kanánu.
A jaký je význam tohoto posledního? Musíme bojovat o nebe? Když nějaký křesťan zesne a jeho duch jde, aby byl s Kristem v ráji, je tu nějaká otázka boje? Je jasné, že nikoli. Čemu se tedy máme učit z překročení Jordánu a válek o Kanán? Jednoduše tomu, že Kristus zemřel. Odešel z tohoto světa. Nejenom zemřel za naše hříchy, ale přetrhal každé pouto, které nás spojovalo s tímto světem, takže jsme mrtví světu, stejně jako jsme mrtví hříchu a zákonu. V Božích očích a v úsudku víry máme tak málo společného s tímto světem jako člověk, který leží mrtvý na zemi. Jsme povoláni, abychom se považovali za mrtvé tomu všemu a za živé Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Žijeme v moci nového života, který vlastníme ve spojení se vzkříšeným Kristem. Patříme nebi. A když uskutečňujeme své postavení nebeských lidí, musíme bojovat se zlými duchy v nebeských místech – právě v té sféře, která nám náleží a z níž oni ještě nebyli vyhnáni. Jsme-li spokojeni s tím, že chodíme „podle člověka /jako lidé/“ (1. Kor. 3,3) – že žijeme jako ti, kteří patří k tomuto světu – když se zastavíme před Jordánem – jsme-li spokojeni s tím, že žijeme jako „ti, kteří přebývají na zemi“ – jestliže nesměřujeme ke svému nebeskému podílu a postavení – potom nepoznáme boje z Efezským 6,12. Teprve když budeme žít jako nebeští lidé nyní na zemi, poznáme význam tohoto boje, který je naplněním obrazu válek Izraele v Kanánu. Až se dostaneme do nebe, nebudeme muset bojovat. Ale chceme-li žít nebeským životem na zemi, snažíme-li se chovat jako ti, kteří jsou mrtví světu a živí v Tom, jenž pro nás sestoupil do studených vod Jordánu, pak jistě musíme bojovat. Satan nenechá ani jeden kámen nepohnutý, aby nám zabránil žít v moci nebeského života. A odtud pramení ten boj. Snaží se vést nás k chození jako těch, kteří mají zemské postavení, abychom byli občany tohoto světa, abychom bojovali za svá práva, abychom se starali o své postavení a vážnost, abychom prakticky zapírali tu velkou základní křesťanskou pravdu, že jsme mrtví a vzkříšení s Kristem a v Něm.
Kapitola 14
Kapitola 14
Obrátí-li se čtenář na chvíli k Efezským 6, uvidí, jak je tento zajímavý předmět předložen inspirovaným pisatelem: „Dále pak, bratři moji, posilňte se v Pánu a v moci síly jeho. Oblecte celou Boží zbroj, abyste mohli stát proti nástrahám ďábla. Náš boj není proti krvi a tělu, ale proti knížectvu, proti mocnostem, proti vládcům světa této tmy, proti duchovním mocím zla v nebeských místech. A proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste mohli odolati v den zlý a všecko vykonajíce, státi.“ (verše 10-13)
Kapitola 14
Kapitola 14
Zde máme vlastní křesťanský boj. Zde není řeč o žádostech těla, o okouzlení světem – ačkoli jistě musíme proti tomu být bdělí – ale o „nástrahách ďábla“. Ne jeho moc, která je provždy zlomena, ale ty svůdné lsti a léčky, kterými se snaží odvracet křesťany od toho, aby uskutečňovali své nebeské postavení a dědictví.
Nuže, právě ve vedení tohoto boje tak význačně klesáme. Netoužíme chopit se toho, k čemu jsme byli Kristem přivedeni. Mnozí z nás jsme spokojeni s tím, že víme, že jsme před soudem zaštítěni krví Beránka. Nechápeme se hlubokého významu Rudého moře a řeky Jordánu. Nechápeme prakticky jejich duchovní důležitost. Chodíme jako lidé, což je právě ta věc, pro kterou apoštol káral Korintské. Žijeme a jednáme, jako kdybychom patřili k tomuto světu, zatím co Písmo učí a náš křest vyjadřuje, že jsme mrtví světu tak, jako pro něj je mrtev Ježíš; a že jsme v Něm vzkříšeni vírou v působení Boha, jenž Jej vzkřísil z mrtvých (Kol. 2,12).
Kéž Duch Svatý vede naše duše do skutečnosti těchto věcí. Kéž nám takovým způsobem ukazuje vzácné ovoce té nebeské země, která je v Kristu naše, a tak nás posiluje Svou vlastní mocí na vnitřním člověku, abychom směle přešli Jordán a vložili svou nohu na duchovní Kanán. Žijeme daleko pod svými výsadami křesťanů. Dovolujeme věcem, které se vidí, aby nás olupovaly o požitek těch věcí, které se nevidí. Kéž bychom byli silnější ve víře, abychom se ujímali všeho, co nám Bůh volně dal v Kristu!
Nyní musíme pokračovat v naší historii:
„Muži pak ti, které poslal byl Mojžíš k shlédnutí země té a kteří, navrátivše se, uvedli v reptání proti němu všecko množství to haněním ošklivíce zemi, ti, řku, muži, kteří haněli zemi, ranou těžkou zemřeli před Hospodinem. Jozue pak, syn Nun, a Kálef, syn Jefonův, živi zůstali z mužů těch, kteří chodili k vyšetření země.“ (4. M. 14,36-38)
Je udivující pomyslet, že z onoho velkého shromáždění šesti set tisíc mužů, kromě žen a dětí, byli jen dva, kteří měli víru v živého Boha. Nemluvíme samozřejmě o Mojžíšovi, ale pouze o shromáždění. Celé shromáždění, kromě dvou skutečně zářných výjimek, bylo ovládáno duchem nevěry. Nedovedli důvěřovat Bohu, že je přivede do země. Ba mysleli si, že je přivedl na poušť, aby tam zemřeli. A my můžeme říci, že sklízeli v souhlasu se svou temnou nevěrou. Deset falešných svědků zemřelo „těžkou ranou“. A mnoho tisíc, kteří přijali jejich falešné svědectví, bylo vyzváno, aby se obrátili zpět do pouště, aby tam chodili sem a tam po čtyřicet let, a potom aby zemřeli a byli pochováni.
Ale Jozue a Kálef stáli na požehnané půdě víry v živého Boha – té víry, která naplňuje duši velmi radostnou důvěrou a odvahou. A o nich můžeme říci, že sklidili podle své víry. Bůh vždy ctí víru, kterou On sám vložil do duše. Je to Jeho vlastní dar a On nemůže jinak, tak to smíme s uctivostí říci, než uznat ji, kdekoli existuje. Jozue a Kálef byli uschopněni, aby v prosté síle víry odolávali obrovské vlně nevěry. Pevně se drželi své důvěry v Boha tváří v tvář každé těžkosti. A On nakonec významným způsobem poctil jejich víru, neboť zatímco mrtvá těla jejich bratrů práchnivěla v prachu pouště, jejich nohy vstupovaly na vínem porostlé kopce a do úrodných údolí země Kanán. Jedni prohlašovali, že Bůh je vyvedl, aby zemřeli na poušti, a byli vzati za slovo. Druzí prohlašovali, že Bůh je může přivést do té země, a byli vzati za slovo.
To je velmi důležitá zásada: „Podle vaší víry staň se vám.“ (Matouš 9,29) Pamatujme na to. Bůh má zalíbení ve víře. Má rád, jestliže Mu důvěřujeme. A vždy poctí ty, kteří Mu důvěřují. Naopak nevěra je pro Něho zarmucující. Uráží a zneucťuje Ho a přináší tmu na duši. Je to velmi hrozný hřích, pochybovat o živém Bohu, který nemůže lhát, a chovat pochybnosti, když On mluvil. Ďábel je původcem všech pochybujících otázek. Rád otřásá důvěru duše. Ale nemá žádnou moc proti duši, která prostě důvěřuje v Boha. Jeho ohnivé střely nemohou nikdy zasáhnout toho, kdo je skryt za štítem víry. Ale jak vzácné to je, žít životem dětské důvěry v živého Boha! To činí srdce tak šťastným a plní to ústa chválou a děkováním. Zahání to každý mrak a mlhu a osvětluje naši stezku požehnanými paprsky Otcovy tváře. Nevěra na druhé straně plní srdce všemi druhy otázek, uvrhuje nás na sebe samé, zatemňuje naši cestu a činí nás vskutku ubohými. Kálefovo srdce bylo plné radostné důvěřivosti, zatímco srdce jeho bratrů byla naplněna hořkým reptáním a nářky. Tak tomu vždy musí být. Chceme-li být šťastni, musíme se zabývat Bohem a tím, co Jej obklopuje. Chceme-li být ubohými, stačí jen se zabývat sebou a tím, co je kolem nás. Podívejme se na chvíli do první kapitoly Lukáše. Co uvrhlo Zachariáše do němého mlčení? Byla to nevěra. Co naplnilo srdce a otevřelo rty Marie a Alžběty? Víra. Zde spočívá rozdíl. Zachariáš by se byl mohl připojit k těmto zbožným ženám v jejich písních chvály, kdyby ona temná nevěra nezapečetila jeho rty ve smutném mlčení. Jaký to obraz! Jaké naučení! Kéž bychom se učili více a prostěji důvěřovat Bohu! Kéž by od nás byla vzdálena pochybující mysl! Kéž bychom uprostřed okolností naplněných nevěrou byli silní ve víře dávající slávu Bohu!
Kapitola 14
Kapitola 14
Závěrečná část naší kapitoly nás učí jiné svaté lekci – obraťme k ní s pilností svá srdce: „Tedy mluvil Mojžíš slova ta ke všechněm synům Izraelským; i plakal lid velmi. A vstavše ráno, vstoupili na vrch hory a řekli: Aj, my hotovi jsme, abychom šli k místu, o němž mluvil Hospodin, neboť jsme zhřešili. Jimž řekl Mojžíš: Proč jest to, že vy přestupujete přikázání Hospodinovo? Ježto vám to na dobré nevyjde. Nevstupujte, neboť Hospodin není uprostřed vás, abyste nebyli poraženi od nepřátel vašich. Amalechitský zajisté a Kananejský jest tu před vámi a padnete od meče, protože jste se odvrátili od následování Hospodina, aniž také Hospodin bude s vámi. Oni pak přece usilovali vstoupiti na vrch hory, ale truhla smlouvy Hospodinovy a Mojžíš nevycházeli ze stanů. Tedy sestoupili Amalechitský a Kananejský, kteří bydlili na těch horách, a porazili je a potírali je až do Horma.“ (4. M. 14,39-45)
Kapitola 14
Kapitola 14
Jak rozporuplné je lidské srdce! Když byli vyzýváni, aby hned šli v energii víry a přivlastnili si zemi, ucouvli a odmítli jít. Padli k zemi a plakali, když měli dobývat. Nadarmo je věrný Kálef ujišťoval, že Hospodin je uvede do země a vštípí je na hoře Svého dědictví – že On je mocen to udělat. Nechtěli jít, protože nedovedli důvěřovat Bohu. Ale nyní, místo aby sklonili hlavu a přijali Boží jednání ve vládě, chtěli domýšlivě v sebedůvěře jít.
Ale jak zbytečné bylo hýbat se, když živý Bůh nebyl v jejich středu! Bez Něho nemohli dělat nic. A přece, když Ho mohli mít, báli se Amalechitských. Nyní ale v domýšlivosti jim chtějí čelit bez Něho. „Aj, my hotovi jsme, abychom šli k místu, o němž mluvil Hospodin.“ To se snáze řeklo, než udělalo. Izraelita bez Boha se nemohl Amalechitskému postavit. A je velmi pozoruhodné, že když Izrael odmítl jednat v energii víry, když upadli pod moc nevěry, zneucťující Boha, Mojžíš jim ukazuje právě na ty těžkosti, o nichž oni sami předtím mluvili. Říká jim: „Amalechitský zajisté a Kananejský jest tu před vámi.“
To obsahuje velké naučení. Svou nevěrou vyloučili Boha, a proto to byla zjevně věc mezi Izraelem a Kananejskými. Víra by to učinila věcí mezi Bohem a Kananejskými. To přesně byl způsob, jak se Jozue a Kálef dívali na věc, když řekli: „Bude-li Hospodin laskav na nás, uvede nás do země té a dá ji nám, a to zemi takovou, která oplývá mlékem a medem. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, ani se bojte lidu země té, neboť jako chléb náš jsou. Odešla od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojte se jich.“ (4. M. 14, 8-9)
Zde spočívá velké tajemství. Přítomnost Pána u Jeho lidu zajišťuje vítězství nad každým nepřítelem. Ale kdyby s nimi nebyl, jsou jako voda vylitá na zem. Deset nevěřících zvědů prohlásilo, že jsou v přítomnosti obrů jako kobylky. A Mojžíš je bere za slovo a jakoby jim říká, že kobylky se nemohou měřit s obry. Jestliže na jedné straně je pravda, že „podle víry vaší staň se vám“, pak je také na druhé straně pravda, že podle vaší nevěry se vám staň.
Kapitola 14
Kapitola 14
Ale lid si o sobě mnoho myslel. Domnívali se, že jsou něco, zatímco nebyli nic. A jak bídné to je, když se domníváme, že můžeme jít ve vlastní síle! Jaká porážka a jaké zahanbení! Jaká ukázka pohrdání! Jak pokořující a rozbíjející na kousky! Tak to musí být. Oni opustili ve své nevěře Boha, a On je opustil v jejich marné domýšlivosti. Nechtěli jít s Ním ve víře, a On nechtěl jít s nimi v jejich nevěře. „Ale truhla smlouvy Hospodinovy a Mojžíš nevycházeli ze stanů.“ Izraelci šli bez Boha, a proto utekli před svými nepřáteli.
Tak tomu vždy musí být. Není k žádnému užitku předstírat sílu, ukazovat vysoké nároky, dělat, že něco jsme. Domýšlivost a předstírání jsou horší než bezcenné. Jestliže s námi není Bůh, jsme jako ranní opar. Avšak musíme se tomu naučit prakticky. Musíme být sníženi až k základu všeho, co je v nás, aby se to ukázalo jako krajně bezcenné. A ve skutečnosti to je poušť se všemi svými různými okolnostmi a svými tisíc a jednou zkouškou, co nás vede k tomuto praktickému výsledku. Tam se učíme, co je tělo. Přirozenost se zcela vyjeví ve všech svých fázích. Někdy je plná zbabělé nevěry, jindy falešné sebedůvěry. V Kádes odmítla jít, když jí bylo řečeno, aby šla; v Horma trvala na tom, že půjde, když jí bylo řečeno, aby nechodila. Takové protiklady jsou v té zlé přirozenosti, kterou si pisatel i čtenář den za dnem nosíme s sebou.
Ale je jedna zvláštní lekce, milý křesťanský čtenáři, kterou bychom se měli snažit důkladně naučit, dříve než odejdeme z Horma, a ta zní: Je velice obtížné chodit pokorně a trpělivě po cestě, kterou pro nás naše vlastní selhání učinilo nezbytnou. Nevěra Izraele, když odmítl jít do země, učinila v jednání Boží vlády potřebným, aby se obrátili a chodili po poušti čtyřicet let. Nebyli ochotni se tomu poddat. Vzpírali se tomu. Neuměli sklonit svou šíji pod to nezbytné jho.
Kapitola 14
Kapitola 14
Jak často tomu je tak s námi! Chybíme, učiníme některé špatné kroky. V důsledku toho se dostaneme do tíživých okolností. A potom, místo abychom se tiše sklonili pod Boží ruku a hledali chození s Ním v pokoře a potření ducha, stáváme se nepoddajnými a vzpurnými. Vzpouzíme se proti okolnostem, místo abychom se odsuzovali; a ve svévoli se snažíme uniknout z okolností, místo abychom je přijali jako spravedlivý a nutný důsledek svého vlastního jednání.
A opět se může stát, že ze slabosti nebo selhání tím či oním způsobem odmítneme vstoupit do postavení nebo na cestu duchovní výsady, a tím jsme ve svém běhu uvrženi zpět a dáni ve škole do nižší třídy. Potom, místo abychom se pokořili a poddali se v tichosti a pokání pod Boží ruku, myslíme si, že se můžeme sami dostat do toho postavení, a děláme, že se těšíme té výsadě a činíme si nároky na sílu, a to vše končí v pokořující porážce a zahanbení.
Tyto věci vyžadují naše hluboké zvážení. Je to velká věc, pěstovat pokorného ducha, srdce, spokojené s místem slabosti a opovržení. Bůh se staví proti pyšnému, ale dává milost pokornému. Domýšlivý duch musí být dříve nebo později snížen; a všechno prázdné předstírání musí být ukázáno. Jestliže tu není víra k přivlastnění si zaslíbené země, nezbývá, než v tichosti a pokoře chodit po poušti.
A veleben buď Bůh, budeme Ho mít s sebou na té cestě pouští, ačkoli Ho nebudeme mít a nemůžeme Ho mít u sebe na své svévolně zvolené cestě pýchy a domýšlivosti. Hospodin odmítl doprovázet Izrael na horu Amorejských; ale byl hotov v trpělivé milosti se obrátit a doprovázet je na všech jejich cestách pouští. Jestliže Izrael nechtěl vstoupit do Kanánu s Hospodinem, On chce jít zpátky do pouště s Izraelem. Nic nemůže převýšit milost, která v tom září. Kdyby s nimi bylo naloženo podle toho, co si zasloužili, asi by alespoň museli chodit pouští sami. Ale velebeno buď vždy Jeho velké jméno, On s námi nejedná podle našich hříchů, ani nám neodplácí podle našich nepravostí. Jeho myšlenky nejsou jako naše myšlenky; ani Jeho cesty nejsou jako naše cesty. Přes všechnu nevěru, nevděk a vyzývavost, které lid projevoval; přestože jejich návrat zpět do pouště byl ovocem jejich vlastního chování, přesto Hospodin ve sklánějící se milosti a trpělivé lásce se obrátil spolu s nimi, aby byl jejich putujícím doprovodem po čtyřicet dlouhých a hrozných let v poušti.
Jestliže poušť ukazuje, co je člověk, ukazuje také, co je Bůh; a dále ukazuje, co je víra, neboť Jozue a Kálef se museli vrátit s celým shromážděním svých nevěřících bratří a zůstat po čtyřicet let mimo své dědictví, ačkoli oni sami byli skrze milost zcela připraveni vejít do země. To se může jevit jako velké trápení. Přirozenost by mohla považovat za neoprávněné, že ti dva muži víry měli trpět kvůli nevěře ostatních. Ale víra si může dovolit trpělivě čekat. A kromě toho, jak by si Jozue a Kálef mohli stěžovat na prodloužené putování, když viděli, že Hospodin je připraven je sdílet s nimi? To bylo nemožné. Byli připraveni čekat na Boží čas; neboť víra nikdy nespěchá. Víra služebníků mohla být jistě podepřena milostí Mistra.
Kapitola 14
Kapitola 14