4. Mojžíšova 13

„I

mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Pošli sobě muže, kteří by spatřili zemi Kananejskou, kterou já dám synům Izraelským; jednoho muže z každého pokolení otců jejich vyšlete, ty, kteří by byli přednější mezi nimi. Poslal je tedy Mojžíš z pouště Fáran, jakž byl rozkázal Hospodin.“ (4. M. 13,1/2/-3/4/)^¹⁰

Abychom mohli plně porozumět předcházejícímu příkazu, musíme se podívat na vztah k oddílu v 5. Mojžíšově knize, kde Mojžíš, když přecházel skutečnosti podivuhodné historie Izraele v poušti, jim připomíná tuto důležitou a zajímavou okolnost: „Potom pak hnuvše se z Oréb, přešli jsme všecku poušť tuto velikou a hroznou, kterou jste viděli, jdouce cestou k hoře Amorejských, jako nám byl přikázal Hospodin Bůh náš, a přišli jsme až do Kádesbarne. I řekl jsem vám: Přišli jste až k hoře Amorejské, kterou Hospodin Bůh náš dává nám. Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstup a vládni jí, jako řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, ani se strachuj. Vy pak všichni přistoupili jste ke mně a řekli jste: Pošleme muže před sebou, kteří by nám shlédli zemi a oznámili by nám něco o cestě, kterou bychom vstoupiti měli, i města, do nichž bychom přijíti měli.“ (5. M 1,19-22)

Kapitola 13

Nuže zde máme mravní kořen skutečnosti, oznámené ve 4. Mojžíšově knize 13,2/3/. Je zřejmé, že Pán dal příkaz ohledně špehů kvůli mravnímu stavu lidu. Kdyby ten byl ovládán prostou vírou, jednali by podle Mojžíšových slov, která povzbuzují duši: „Ej, dal Hospodin Bůh tvůj tu zemi tobě; vstup a vládni jí, jako řekl Hospodin Bůh otců tvých tobě; neboj se, ani se strachuj.“ V této nádherné řeči není ani slovo o nějakých vyzvědačích. Na co víra potřebuje špehy, když má slovo a přítomnost živého Boha? Když Hospodin jim dal zem, pak ta musí být hodná vlastnění. A nedal ji snad? Jistěže ano. A nejenom to, ale podal také svědectví o povaze a charakteru té země těmito vroucími slovy: „Nebo Hospodin Bůh tvůj uvozuje tě do země výborné, země, v níž jsou potokové vod, studnice a propasti prýštící se po údolích i po horách, do země hojné na pšenici a ječmen, na vinice a fíky a jablka zrnatá, do země, v níž jest hojnost olivoví olej přinášejícího a medu, země, v níž bez nedostatku chléb jísti budeš, a v ničem nouze trpěti nebudeš, země, jejíž kamení jest železo a z hor jejích měď sekati budeš.“ (5. M. 8,7-9)

Nemělo toto vše Izraeli stačit? Neměli být spokojeni s Božím svědectvím? Cožpak neprozkoumal pro ně tu zem On a neřekl jim o ní všechno? A nestačilo to? Jaká byla potřeba posílat muže, aby prozkoumali zemi? Nevěděl snad Bůh o ní vše? Bylo tam „od Dan až do Bersabé“ nějaké místo, které by On dokonale neznal? Nevybral On tuto zem a nepřidělil ji ve svých věčných radách semeni Abrahama, svého přítele? Nevěděl všechno o těžkostech? A nebyl v stavu je překonat? Proč potom „všichni přistoupili ke mně a řekli: Pošleme muže před sebou, kteří by nám shlédli zemi a oznámili by nám.“?

Kapitola 13

Čtenáři, tyto otázky směřují přímo k našemu srdci. Nalézají nás a naprosto jasně ukazují, kde jsme. Nenáleží nám, abychom se posadili a chladně kritizovali cesty Izraele v poušti; abychom ukazovali na chybu zde a na úpadek tam. Musíme brát všechny tyto věci jako obrazy postavené před nás pro naše napomenutí. Jsou to signální světla, postavená přátelskou a věrnou rukou, aby nás varovala před nebezpečnými mělčinami, tekutými písky a úskalími, které leží na naší cestě a ohrožují naši bezpečnost. Můžeme si být jisti, že toto je správný způsob, jak číst každou stránku historie Izraele, chceme-li vzít užitek, který Bůh pro nás určil, když dal napsat takový záznam.

Ale možná, že čtenář by zde byl nakloněn zeptat se: „Cožpak Pán výslovně nepřikázal Mojžíšovi, aby poslal zvědy? A je-li tomu tak, co bylo špatného na tom, že je Izrael vyslal?“ Pán sice přikázal Mojžíšovi, aby vyslal zvědy ve 4. M. 13; ale byl to důsledek mravního stavu lidu, jak je ukázán v 5. M. 1. Neporozumíme tomu prvnímu, pokud to nebudeme číst ve světle toho druhého. Z 5. M. 1,22 se velmi jasně učíme, že nápad poslat zvědy má svůj původ v srdci Izraele. Bůh viděl jejich mravní stav a vydal příkaz, který s ním byl v plném souladu.

Obrátí-li se čtenář k úvodním stránkám 1. Samuelovy knihy, najde něco podobného ve věci ustanovení krále. Pán přikázal Samuelovi, aby poslechl hlas lidu a ustanovil jim krále (1. Sam. 8,22). Bylo to proto, že schvaloval jejich plán? Zcela jistě ne. Naopak, On jasně prohlásil, že to znamenalo přímé zavržení Jeho samého. Proč potom přikázal Samuelovi, aby ustanovil krále? Příkaz byl dán jako důsledek stavu Izraele. Unavili se v postavení plné závislosti na neviditelném rameni a toužili po rameni těla. Toužili být jako národy kolem nich a mít krále, který bude vycházet před nimi a vybojovávat za ně bitvy. Nuže Bůh jim dal jejich žádost a oni velmi rychle museli poznat bezcennost svého plánu. Král se ukázal jako naprosté zklamání a oni se museli naučit, že to byla zlá a hořká věc opustit živého Boha a opřít se o zlomený rákos dle vlastního výběru.

Nyní vidíme tutéž věc v záležitosti zvědů. V mysli žádného duchovně smýšlejícího člověka, jenž studuje celý předmět plánu vyslání zvědů, nemůže být pochybnost, že to bylo ovoce nevěry. Prosté srdce, které důvěřovalo Bohu, by nikdy nemyslelo na takovou věc. My máme poslat ubohého smrtelníka, aby vyzvěděl zprávy o zemi, kterou nám Bůh milostivě dal a kterou tak plně a věrně popsal? Taková myšlenka buď vzdálena. Nikoli, spíše řekněme: „To stačí, země je darem od Boha, a jako taková musí být dobrá. Jeho slovo našim srdcím postačuje. Nechceme žádné zvědy. Nevyhledáváme svědectví smrtelníka, aby potvrdil slova živého Boha. On dal, On mluvil, a to je dost.“

Kapitola 13

Ale běda! Izrael nebyl v takovém stavu, aby mohl takto mluvit. Oni chtěli poslat zvědy. Chtěli je, jejich srdce po nich toužilo: žádost po nich ležela v samé hloubi duše. Hospodin to věděl, a proto vydal takový příkaz v přímém vztahu k mravnímu stavu lidu.

Čtenář učiní dobře, když zváží tento předmět ve světle Písma. Bude muset porovnat 5. M. 1 se 4. M. 13. Je možné, že najde nesnáz v posouzení pravé povahy a mravních kořenů skutku vyslání zvědů na základě skutečnosti, že ta věc byla nakonec učiněna dle „přikázání Pána“. Ale musíme vždy mít na paměti, že skutečnost, že Pán přikazuje, aby věc byla učiněna, žádným způsobem neprokazuje, že lid měl pravdu, když to vyhledával. Vydání zákona na hoře Sinai, vyslání zvědů, ustanovení krále jsou pro to důkazy. Není pochyb o tom, že Bůh překonal všechny tyto věci ke Své vlastní slávě a ke konečnému požehnání člověka. Ale přesto nemohl být zákon považován za vyjádření Božího srdce. Ustanovení krále bylo Jeho jasným zavržením. A můžeme říci, že vyslání mužů, aby prozkoumali zemi zaslíbení, velmi jasně dokázalo, že srdce Izraele nebylo plně spokojené s Hospodinem. Celá věc byla ovocem jejich slabosti a nevěry, ačkoli byla dovolena Bohem kvůli jejich stavu a byla Jím ovládnuta v Jeho nekonečné dobrotě a neomylné moudrosti pro ukázání Jeho cest a Jeho slávy. To vše budeme vidět, když budeme sledovat historii.

„Tedy poslal je Mojžíš, aby prohlédli zemi Kananejskou, a řekl jim: Jděte tudyto při straně polední a vejděte na hory. A shlédněte, jaká jest země ta, i lid, který bydlí v ní, silný-li jest či mdlý? Málo-li jich, či mnoho? A jaká jest též země ta, v níž on bydlí, dobrá-li jest, či zlá? A jaká jsou města, v nichž přebývají, v stanech-li, či v hrazených místech? Tolikéž jaká jest země, úrodná-li, či neúrodná, jest-li na ní stromoví, či není? A buďte udatné mysli a přineste nám z ovoce té země. A byl tehdáž čas, v němžto hroznové zaměkali. Odšedše tedy, prohlédli tu zemi od pouště Tsin až do Rohob, kudy se jde do Emat. I šli stranou polední a přišli až do Hebronu, kdežto byli Achiman a Sesai a Tolmai, synové Enakovi. Hebron pak o sedm let prvé ustanoveno jest, nežli Soan, město Egyptské. Potom přišli až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem jedním jahodek plným, a nesli jej na sochoře dva; též i jablka zrnatá i fíky té země. I nazváno jest to místo Nehel Eškol, od hroznu, který tu uřezali synové Izraelští. Navrátili se pak zase, prošedše zemi, po čtyřiceti dnech. A jdouce, přišli k Mojžíšovi a k Aronovi i ke všemu množství synů Izraelských na poušti Fáran v Kádes a oznámili jim i všemu množství to, co spravili, a ukázali jim ovoce země té. A vypravujíce jim, řekli: Přišli jsme do země, do které jsi nás poslal, která v pravdě oplývá mlékem a medem, a toto jest ovoce její.“ (4. M. 13,17/18/-27/28/)

Zde tedy bylo nejplnější potvrzení všeho toho, co Pán řekl ohledně země – svědectví dvanácti mužů o skutečnosti, že země oplývá mlékem a medem – svědectví jejich vlastních smyslů o charakteru plodů země. Dále zde je vyjádřena skutečnost, že dvanáct mužů bylo v zemi, strávili tam čtyřicet dní cestou tam a zpět, pili z jejích pramenů a jedli její ovoce. A jaký by podle úsudku víry byl jasný závěr učiněný z takové skutečnosti? Prostě ten, že táž ruka, která mohla vést dvanáct mužů do země, tam mohla vést celé shromáždění.

Ale žel, lid nebyl veden vírou, nýbrž temnou, skličující nevěrou. A i zvědové sami – právě ti mužové, kteří byli posláni za účelem ujištění a potvrzení shromáždění – právě oni, se dvěma zářnými výjimkami, byli pod mocí téhož Boha zneucťujícího ducha. Krátce řečeno, celý úmysl ukázal selhání. Výsledek jen zjevil pravý stav srdce lidu. Nevěra převládala. Svědectví bylo dostatečně jasné: „Přišli jsme do země, do které jsi nás poslal, která v pravdě oplývá mlékem a medem, a toto jest ovoce její.“ Na Boží straně nechybělo věci nic. Země byla vším tím, co On řekl, zvědové sami toho byli svědky. Ale slyšme, co následuje: „Nicméně lid jest silný, který bydlí v zemi té, města také pevná jsou a veliká velmi, k tomu i syny Enakovy tam jsme viděli.“ (4. M. 13,28/29/)

Kapitola 13

Když jde o člověka a když je v činnosti nevěra, bude tu vždy „nicméně“. Nevěřící zvědové viděli těžkosti – velká města, vysoké hradby, obry. Všechny tyto věci viděli, ale vůbec neviděli Hospodina. Dívali se na věci, které se vidí, místo na věci, které se nevidí. Jejich oko nebylo upřeno na Toho, jenž je neviditelný. Města byla bezpochyby velká. Ale Bůh byl větší. Zdi byly vysoké, ale Bůh byl vyšší. Obři byli silní, avšak Bůh byl silnější.

Tak víra vždy uvažuje. Víra uvažuje od Boha k nesnázím: začíná s Ním. Nevěra naopak uvažuje od nesnází k Bohu: začíná jimi. To tvoří celý rozdíl. Neznamená to, že máme být nevnímaví vůči těžkostem; ani nemáme být bezstarostní. Ani necitelnost, ani bezstarostnost není víra. Jsou bezstarostní lidé, kteří se zdají procházet životem na principu braní věcí z lepší stránky. To není víra. Víra se dívá těžkostem přímo do tváře. Plně si uvědomuje drsnou stránku věcí. Není nevědomá, není lhostejná, není bezstarostná; – jaká tedy je? UVÁDÍ ŽIVÉHO BOHA. Hledí k Němu. Opírá se o Něho. Čerpá od Něho. Zde leží to velké tajemství její síly. Těší se z klidného a hlubokého přesvědčení, že tu nikdy nebyla zeď příliš vysoká pro všemohoucího Boha – nikdy tu nebylo příliš veliké město – nikdy příliš silný obr. Krátce řečeno, víra je ta jediná věc, která dává Bohu Jeho pravé místo. A v důsledku toho je to ta jediná věc, která pozvedá duši zcela nad vlivy vnějších okolností, ať jsou jakékoli. Kálef byl představitel této vzácné víry, když řekl: „Jděme přece, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí.“ To jsou čisté tóny oné živé víry, která oslavuje Boha a pro kterou okolnosti nejsou ničím.

Avšak žel, většina zvědů nebyla ovládána touto živou vírou více než muži, kteří je vyslali. A proto jeden věřící byl přehlušen deseti nevěřícími. „Ale muži ti, kteří chodili s ním, pravili: Nikoli nebudeme moci vstoupiti proti lidu tomu.“ Řeč nevěry byla v naprostém protikladu k řeči víry. Víra hleděla na Boha a řekla: „Zmocníme se jí.“ Nevěra hleděla na těžkosti a řekla: „Nikoli nebudeme moci.“ Tak tomu bylo, a tak tomu je. Oči víry jsou vždy upřeny na Boha, a proto nehledí na těžkosti. Oči nevěry jsou upřeny na těžkosti, a proto nevidí Boha. Víra uvádí Boha, a proto je vše jasné a snadné. Nevěra vždy vylučuje Boha, a proto je vše temné a obtížné.

„I zhaněli a zošklivili zemi shlédnutou synům Izraelským, mluvíce: Země, již jsme prošli a spatřili, jest země taková, ježto hubí obyvatele své; a všecken lid, který jsme viděli uprostřed ní, jsou muži postavy vysoké velmi. Také jsme tam viděli obry, syny Enakovy, kteří jsou větší než jiní obrové, ježto se nám zdálo, že jsme proti nim jako kobylky, a takoví jsme se i jim zdáli.“ Ani slovo o Bohu. Ten je úplně vyloučen. Kdyby na Něho mysleli – kdyby ty obry porovnali s Ním, pak by jim bylo naprosto jedno, zda oni sami jsou kobylky, anebo zda jsou lidé. Ale ve skutečnosti svou hanebnou nevěrou snížili Boha Izraele na úroveň takové kobylky.

Kapitola 13

Je velmi pozoruhodné, že kdekoli je v činnosti nevěra, vždy je charakterizovaná touto jednou skutečností, totiž že vylučuje Boha. Tak tomu bude za všech časů, na všech místech a za všech okolností. Není výjimky. Nevěra může vzít v úvahu lidské věci, může o nich uvažovat a činit z nich závěry. Ale všechna její uvažování a všechny její závěry jsou založeny na vyloučení Boha. Síla jejích argumentů závisí na Jeho vyloučení a držení Ho venku. Ale uveďte jen Boha, a všechny úvahy nevěry se rozdrobí do prachu pod vašima nohama. Jaká je tedy ve výjevu před námi odpověď víry na všechny ty námitky pronesené těmi deseti nevěrci? Její prostá, vše uspokojující odpověď, proti které nemůže být žádná námitka, je – Bůh!

Čtenáři, znáš něco ze síly a ceny této nejpožehnanější odpovědi? Znáš Boha? Naplňuje celý obzor vidění tvé duše? Je On odpovědí na tvou každou otázku? Je řešením každé tvé nesnáze? Znáš skutečnost chození s živým Bohem den za dnem? Znáš tu uklidňující moc opírání se o Něho ve všech proměnách tohoto života? Jestliže ne, dovol mi prosit tě, abys nešel ani hodinu dále ve svém současném stavu. Cesta je otevřena. Bůh se zjevil v tváři Ježíše Krista jako odpočinek, pomoc a útočiště pro každou potřebnou duši. Hleďte na Něho nyní – nyní, „pokud může nalezen býti; vzývejte ho, pokud blízko jest“ (Iz. 55,6). „Každý zajisté, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Řím. 10,13) „Všeliký, kdo věří v něj, nebude zahanben.“ (Řím. 10,11)

Kapitola 13

Ale jestliže naopak z milosti znáš Boha jako Spasitele – svého Otce, pak se snaž Ho oslavit na všech svých cestách dětskou oddanou důvěrou ve všech věcech. Dovol Mu, aby byl dokonalým přikrytím tvých očí za všech okolností, a tak přes všechny těžkosti bude tvoje duše udržovaná v dokonalém pokoji.