4. Mojžíšova 12

a krátký oddíl naší knihy, ke kterému nyní přistupujeme, se můžeme dívat ze dvou různých pohledů: V prvním je význam předobrazný, týkající se Božích domácností, ve druhém je mravní a praktický.

Ve spojení Mojžíše s „etiopskou (kušitskou) ženou“ máme předobraz toho velkého a předivného tajemství – spojení Církve s Kristem, její Hlavou. Tento předmět jsme měli před sebou při studiu 2. Mojžíšovy knihy. Ale vidíme ho zde ve zvláštním světle jako to, co vyvolává nepřátelství Arona a Marie. Svrchované působení milosti vyvolává odpor těch, kteří stojí na půdě přirozených vztahů a tělesných výsad. Z učení Nového zákona víme, že rozšíření milosti na pohany bylo to, co vždy vyvolávalo nejprudší a nejhroznější nenávist Židů. Ti to nechtěli. Nevěřili tomu, ba nechtěli o tom ani slyšet. Velmi pozoruhodná zmínka o tom je v jedenácté kapitole Římanům, kde apoštol, mluvě o pohanech, říká: „Neboť jako vy jste kdysi Bohu nevěřili, nyní ale jste přišli pod omilostnění skrze jejich nevěru, tak také tito nyní ve vaše omilostnění nevěřili, aby také oni přišli pod omilostnění.“ (Řím. 11,30.31)

To je přesně to, co máme předobrazně ukázáno v Mojžíšově příběhu. Ten se nejprve představil Izraeli, svým bratrům podle těla. Ale ti ho v nevěře zavrhli. Vyvrhli ho od sebe a nechtěli ho. To se v Boží svrchovanosti stalo příležitostí pro milost cizinci, neboť to bylo v době Mojžíšova zavržení od Izraele, kdy uzavřel tajemné a předobrazné spojení s pohanskou nevěstou. V kapitole, kterou máme před sebou, Marie a Aron mluví proti tomuto spojení. A jejich protivení se přivodí Boží soud. Marie se stává malomocnou – ubohým nečistým člověkem – vhodným předmětem milosrdenství, které k ní plyne skrze přímluvu právě toho, proti kterému mluvila.

Kapitola 12

Ten předobraz je úplný a velmi udivující. Židé nevěřili ve slavnou pravdu o milosti vůči pohanům, a proto na ně přišel hněv až do krajnosti. Ale v budoucnosti budou uvedeni na půdu prostého milosrdenství stejným způsobem, jako vešli pohané. To je velmi pokořující pro ty, kdo se snažili stát na půdě zaslíbení a národních výsad. Ale takto to je podle vlády Boží moudrosti, a právě myšlenka na to vyvolává u inspirovaného apoštola ono nádherné chvalořečení: „Ó hlubokosti bohatství, jakož i moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty! Neboť kdo poznal mysl Pána, nebo kdo byl jeho rádcem? Anebo kdo mu předem dal a bude mu odplaceno? Neboť od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci; jemu buď sláva na věčnost! Amen.“ (Řím. 11,33-36)

Tolik, pokud jde o předobrazný význam naší kapitoly. Nyní pohleďme na její mravní a praktický dosah. „A mluvila Maria i Aron proti Mojžíšovi příčinou manželky Etiopanky, kterou sobě vzal; neboť byl pojal manželku Etiopanku. A řekli: Zdali jen toliko skrze Mojžíše mluvil Hospodin? Zdaž také nemluvil skrze nás? I slyšel to Hospodin. (Byl pak Mojžíš člověk nejtišší ze všech lidí, kteří byli na tváři země.) A ihned řekl Hospodin Mojžíšovi a Aronovi i Marii: Vyjděte vy tři k stánku úmluvy. I vyšli toliko oni tři. Tedy sestoupil Hospodin v sloupu oblakovém a stál u dveří stánku. I zavolal Arona a Marie, a vyšli oba dva. Jimž řekl: Slyšte nyní slova má: Prorok, když jest mezi vámi, já Hospodin u vidění ukáži se jemu, ve snách mluviti budu s ním. Ale není takový služebník můj Mojžíš, který ve všem domě mém věrný jest. Ústy k ústům mluvím s ním, ne u vidění, ani v zavinutí, a podobnost Hospodinovu spatřuje. Pročež jste tedy neostýchali se mluviti proti služebníku mému Mojžíšovi? I roznícena jest prchlivost Hospodinova na ně, a odešel. Oblak také zdvihl se ze stánku. A aj, Maria byla malomocná, bílá jako sníh. A pohleděl Aron na Marii, a hle, byla malomocná.“ (4. M. 12,1-10)

Je to velmi vážná věc, když někdo mluví proti služebníku Pána. Můžeme být ujištěni, že Bůh s ním dříve nebo později bude jednat. V případě Marie přišel Boží soud náhle a vážně. Byla to závažná křivda, ano, byla to skutečná vzpoura mluvit proti tomu, jehož Bůh tak význačně vyvýšil a pověřil božským posláním; a který nadto právě v té věci, na kterou si stěžovali, jednal v plném souhlasu s Božími radami a poskytl tak předobraz onoho slavného tajemství, které bylo ukryto v Jeho věčné mysli, totiž spojení Krista a Církve.

Kapitola 12

V každém případě je osudnou chybou mluvit i proti nejslabšímu a nejmenšímu z Božích služebníků. Jedná-li služebník chybně – je-li na omylu, jestliže v něčem chybil – Pán sám s ním bude jednat. Ale nechť spoluslužebníci dávají pozor na to, aby se nepokoušeli brát věc do svých rukou, aby nebyli jako Marie, pletoucí se do těchto věcí ke své vlastní škodě.

Je hrozné vidět způsob, jak si lidé někdy dovolují mluvit a psát o Kristových služebnících. Je pravda, že ti k tomu mohou zavdat příčinu. Snad udělali chyby a zjevili špatného ducha a náladu. Ale my musíme vyznat, že to cítíme jako velmi hrozný hřích proti Kristu, když se zle mluví o Jeho drahých služebnících. Jistě bychom měli cítit váhu a vážnost těchto slov: „Pročež jste tedy neostýchali se mluviti proti služebníku mému?“

Kéž nám Bůh dá milost, abychom byli na stráži proti tomuto bolestnému zlu! Dbejme na to, abychom nebyli nalezeni jako konající to, co je Mu tak ošklivé, totiž abychom nemluvili proti těm, kteří jsou tak drazí Jeho srdci. Není ani jediný z Božího lidu, u něhož bychom nemohli nalézt nějaké dobré věci za předpokladu, že se díváme správným způsobem. Chtějme se zaměstnávat pouze dobrým. U toho se zastavme, snažme se to posílit a rozvinout každým možným způsobem. A na druhé straně, jestliže nemůžeme objevit ve svém bratrovi nebo spoluslužebníkovi dobrou věc, jestliže naše oko dokáže najít jen pokřivenou věc, jestliže se nám nepodařilo najít živou jiskru v popelu – vzácný drahokam mezi smetím; jestliže vidíme jen to, co pochází z pouhé přirozenosti, chtějme potom kolem našeho bratra laskavou a jemnou rukou stáhnout oponu mlčení, anebo mluvit o něm jen u trůnu milosti.

Tak také jsme-li náhodou ve společnosti takových, kteří si hoví ve zlé praxi mluvení proti lidu Páně, a nepodaří se nám změnit směr hovoru, vstaňme a opusťme to místo. Tak vydáme svědectví proti tomu, co je Kristu tak ošklivé. Nikdy neseďme a nenaslouchejme pomlouvači. Můžeme být ujištěni o tom, že koná dílo ďábla a škodí třem, totiž sobě, svému posluchači a předmětu svých kritických poznámek.

Ve způsobu, jak si Mojžíš počíná ve výjevu, který máme před sebou, je něco dokonale krásného. Skutečně se ukázal jako mírný muž nejen ve věci Eldada a Medada, ale také v náročnější zkoušce s Marií a Aronem. Když šlo o to první, pak místo aby byl žárlivý na ty, kteří byli povoláni, aby sdíleli jeho důstojnost a odpovědnost, radoval se z jejich díla a modlil se, aby všechen lid Pána okoušel stejnou svatou výsadu. A když šlo o Marii a Arona, pak místo aby choval nějaký pocit hořkosti vůči svému bratrovi a sestře, byl ihned hotov zaujmout místo přímluvce: „Tedy řekl Aron Mojžíšovi: Poslyš mne, pane můj, prosím, nevzkládej na nás té pokuty za hřích ten, jehož jsme se bláznivě dopustili a jímž jsme zhřešili. Prosím, ať není tato jako mrtvý plod, který když vychází z života matky své, polovice těla jeho zkaženého bývá. I volal Mojžíš k Hospodinu, řka: Ó Bože silný, prosím, uzdrav ji.“ (4. M. 12,11-13)

Kapitola 12

Zde z Mojžíše dýchá duch Jeho Mistra a modlí se za ty, kteří tak ostře mluvili proti němu. To bylo vítězství – vítězství pokorného muže – vítězství milosti. Muž, jenž zná své pravé místo v Boží přítomnosti, se umí povznést nad všechno zlé mluvení. Není jím zneklidněn, kromě zneklidnění kvůli těm, kdo je pronášejí. Může si dovolit odpustit to. Není nedůtklivý, zatvrzelý, ani zaujatý sám sebou. Ví, že nikdo ho nemůže ponížit více, než jak si zasluhuje. A proto jestliže někdo mluví proti němu, může mírně sklonit hlavu a přejít to, předávaje sebe a svou věc rukám Toho, jenž spravedlivě soudí a jenž jistě odmění každého člověka podle jeho skutků.

To je pravá vznešenost. Kéž bychom tomu trochu více rozuměli! Pak bychom tak rychle nevzplanuli, jestliže někdo bude považovat za správné mluvit o nás a o našem díle pohrdavě. Ba více než to: Budeme schopni pozvednout svá srdce ve vážné modlitbě za něho, a tak přivodit požehnání na něho i na svou vlastní duši.

Těch několik závěrečných řádků naší kapitoly potvrzuje předobrazný či dispenzační pohled, který jsme si odvážili přednést: „Odpověděl Hospodin Mojžíšovi: Kdyby otec její plivnul jí na tvář, zdaž by se nemusila styděti za sedm dní? Protož ať jest vyobcována ven ze stanů za sedm dní, a potom zase uvedena bude. Tedy vyloučena jest Maria ven ze stanů za sedm dní; a lid nehnul se odtud, až zase uvedena jest Maria. Potom pak bral se lid z Hazerot, a položil se na poušti Fáran.“ (4. M. 12,14-13,1) Když byla takto vyloučena z tábora, můžeme se na Marii dívat jako na obraz přítomného stavu izraelského národa, který je dán stranou v důsledku svého nesmiřitelného odporu k božské myšlence milosrdenství vůči pohanům. Avšak když „sedm dní“ přeběhne, Izrael bude obnoven na základě svrchované milosti, která mu bude projevena skrze přímluvu Krista.

Kapitola 12