4. Mojžíšova 11

ž dosud jsme se při studiu této knihy zabývali Božím způsobem organizace a péče o Jeho lid v poušti. Prošli jsme prvními deseti kapitolami a viděli jsme v nich ilustraci moudrosti, dobrotivosti a péče Hospodina, Boha Izraele. Ale nyní se dostáváme k bodu, kde se kolem nás stahují temné mraky. Až dosud jsme měli před sebou Boha a Jeho jednání. Ale nyní jsme povoláni, abychom hleděli na člověka a jeho bídné cesty. To je vždy smutné a pokořující. Člověk je tentýž všude. V Edenu, na obnovené zemi, na poušti, v zemi Kanán, v Církvi, v tisíciletém království, všude se člověk ukazuje v naprostém úpadku. Ve chvíli, kdy se pohne, padne. Tak v prvních dvou kapitolách 1. Mojžíšovy knihy vidíme Boha, jak jedná jako Stvořitel. Vše je učiněno a uspořádáno v božské dokonalosti. Člověk je postaven na scénu, aby se těšil z ovoce božské moudrosti, dobrotivosti a moci. Ale ve 3. kapitole se vše mění. Ve chvíli, kdy člověk jedná, je neposlušný a uvádí zkázu a zpuštění. Tak tomu bylo i po potopě, když země prošla hlubokým a hrozným křtem a kdy člověk na ní opět zaujímá své místo. Projevuje se a prokazuje, že místo aby byl schopen poddávat si zem a vládnout jí, nedokáže ovládat ani sám sebe (1. M. 9). Sotvaže byl Izrael vyveden z Egypta, hned si udělali zlaté tele. Jakmile bylo ustanoveno kněžství, Aronovi synové obětovali cizí oheň. Když byl Saul ustanoven králem, ukázal se jako svévolný a neposlušný.

Tak i když se obrátíme ke stránkám Nového zákona, najdeme to samé. Jakmile byla Církev zřízena a ozdobena dary Letnic, hned slyšíme smutné tóny reptání a nespokojenosti. Zkrátka historie člověka je od začátku až do konce, na všech stranách a všude, charakterizována zkázou. Není tu ani jedna výjimka, od ráje až do závěru tisíciletého království.

Kapitola 11

Je dobré zvážit tuto vážnou a důležitou skutečnost a dát jí místo v hloubi srdce. Je velmi způsobilá opravit falešné mínění ohledně skutečného charakteru a stavu člověka. Je dobré mít na mysli, že hrozný rozsudek, který vnesl hrůzu do srdce poživačného krále Babylonu, byl vlastně vynesen nad celým lidským pokolením a nad každým jednotlivým synem a dcerou padlého Adama, totiž: „Zvážen jsi na váze, a nalezen jsi lehkým.“ (Dan. 5,27) Přijal čtenář plně tento rozsudek nad sebou? To je vážná otázka. Cítíme se povinni ji zdůraznit. Pověz, čtenáři, jsi jedním z dětí Moudrosti? Ospravedlňuješ Boha a odsuzuješ sebe? Zaujal jsi své místo jako sebe zničivší, provinilý, peklo zasluhující hříšník? Jestliže ano, pak Kristus je pro tebe. Zemřel, aby odstranil hřích, aby nesl tvé mnohé hříchy. Pouze Mu důvěřuj a vše, co On je a co má, je tvé. On je tvoje moudrost, tvoje spravedlnost, tvé posvěcení a tvé vykoupení. Všichni, kteří prostě a srdečně věří v Ježíše, opustili starou půdu viny a odsouzení a jsou Bohem viděni na nové půdě věčného života a božské spravedlnosti. Jsou přijati ve vzkříšeném a vítězném Kristu. „Jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.“ (1. J. 4,17)

Chceme vážně prosit čtenáře, aby neodpočinul, dokud tato nejzávažnější otázka nebude jasně a zcela urovnána ve světle Božího slova a Boží přítomnosti. Modlíme se, aby Bůh Duch Svatý hluboce zkoušel srdce a svědomí neobráceného a nerozhodnutého čtenáře a vedl ho k nohám Spasitele.

Nyní budeme pokračovat v naší kapitole.

„I stalo se, že lid stěžoval a stýskal sobě, což se nelíbilo Hospodinu. Protož slyše to Hospodin, rozhněval se náramně a roznítil se proti nim oheň Hospodinův a spálil zadní díl vojska. Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl oheň. I nazval jméno místa toho Tabbera; neboť rozpálil se proti nim oheň Hospodinův. Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli? Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na pór, cibuli a česnek. A nyní duše naše vyprahlá nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.“ (4. M. 11,1-6)

Zde se cele ukazuje lidské srdce. Jeho chutě a jeho náklonnosti se zjevují. Lid vzdychá po Egyptské zemi a obrací žádostivé zraky zpět k jejímu ovoci a k jejím hrncům masa. Neříkají vůbec nic o ranách od dozorců, ani o dřině v cihelnách. O těchto věcech je tu naprosté mlčení. Na nic není nyní vzpomenuto kromě zdrojů, jimiž Egypt sloužil žádostem přirozenosti.

Kapitola 11

Jak často tomu je tak s námi! Když srdce jednou pozbude své svěžesti v božském životě – když nebeské věci začínají ztrácet svou chuť – když první láska upadá – když Kristus přestane být uspokojujícím a zcela vzácným podílem pro duši – když Boží slovo a modlitba ztratí svůj půvab a stanou se těžkými, tupými a mechanickými, pak oko putuje zpět ke světu, srdce následuje oko a nohy následují srdce. V takových chvílích zapomínáme, čím pro nás byl svět, když jsme ještě byli v něm a z něho. Zapomínáme, jakou námahu a otroctví, jakou bídu a degradaci jsme prožili ve službě hříchu a Satanu, a myslíme jen na požitek a pohodlí, na osvobození od těch namáhavých cvičení, konfliktů a úzkostí, které jsou na cestě Božího lidu pouští.

To vše je velmi smutné a mělo by to vést duši k hlubokému sebeodsuzování. Je hrozné, když ti, kteří se vydali, aby následovali Pána, se stávají unavenými z cesty a z Boží péče. Jak hrozně musela znít ta slova v Hospodinových uších: „A nyní duše naše vyprahlá nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.“ Ach, Izraeli, co více jsi potřeboval? Cožpak pro tebe nebeská potrava nebyla dostatečná? Cožpak jsi nemohl žít z toho, co pro tebe opatřila ruka tvého Boha?

Domníváme se, že můžeme svobodně klást takové otázky? Považovali jsme vždy naši nebeskou mannu za dostatečnou pro nás? Co znamenají ty časté otázky dávané vyznávajícími křesťany ohledně různých světských cílů a radovánek? Neslyšeli jsme i ze rtů osob, které mají velmi vysoké vyznání, taková slova jako: „Jak máme vyplnit den? Nemůžeme pořád myslet na Krista a na nebeské věci. Musíme mít trochu rekreace.“ Není to příbuzné řeči Izraele ve 4. Mojžíšově 11? Jistě ano. A jak se mluví, tak se jedná. Zjišťujeme, žel, že Kristus není dost pro srdce, a to skrze tu hmatatelnou skutečnost, že se obracíme k jiným věcem. Jak často například leží Bible zanedbávaná po celé hodiny, zatím co lehká a bezcenná literatura světa je žádostivě a dychtivě hltána. O čem svědčí ohmatané noviny a Bible téměř přikrytá prachem? Nemluví tyto věci jasnou řečí? Neznamená to opovrhovat mannou a toužit, ba žádat si pór a cibuli?

Kéž bychom měli milost k přemýšlení o těchto věcech – k vážnému přemýšlení. Kéž chceme chodit v Duchu, aby Kristus byl vždy uspokojujícím podílem našeho srdce. Kdyby Izrael v poušti chodil s Bohem, nikdy by nemohl říci: „A nyní duše naše vyprahlá nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma.“ Ta manna by pro ně vždy byla dost. A pro nás též. Jestliže skutečně chodíme s Bohem v poušti tohoto světa, naše duše bude uspokojena dílem, který On dává, a tím dílem je nebeský Kristus. Může On někdy neuspokojit? Cožpak neuspokojuje Boží srdce? Nenaplňuje celé nebe Svojí slávou? Není tématem písní andělů a předmětem věčných rad a úmyslů? Cožpak historie Jeho cest nepřesahuje věčnost?

Jakou odpověď máme dát na všechny tyto otázky? Jakou jinou, než srdečné ANO bez jakéhokoli omezení? Nuže, není potom ten Požehnaný v hlubokém tajemství Své Osoby, v mravní slávě Svých cest, v jasu a požehnání Svého charakteru – není dosti pro naše srdce? Chceme něco mimo Něho? Potřebujeme si brát noviny nebo nějaký pestrý časopis, abychom naplnili vakuum ve své duši? Potřebujeme se odvracet od Krista ke květinovým výstavám nebo koncertům?

Kapitola 11

Je škoda, že toto musíme psát. Je to velmi smutné, ale velmi potřebné. A zde klademe čtenáři přímo otázku: Shledáváš Krista jako nedostačujícího pro uspokojení tvého srdce? Máš nějaké touhy, které On plně neuspokojí? Je-li tomu tak, jsi ve velmi alarmujícím stavu duše a je třeba, aby ses ihned a zblízka podíval na tuto vážnou věc. Skloň se na svou tvář před Bohem v upřímném sebeodsouzení. Vylij Mu své srdce. Pověz Mu vše. Doznej Mu, jak jsi padl a bloudil – což jsi jistě musel učinit, když Boží Kristus pro tebe není dost. To vše učiň vskrytu se svým Bohem a nepřestaň, dokud nebudeš plně a požehnaně napraven ke společenství s Ním – k srdečnému obecenství s Ním o Synu Jeho lásky.

Ale nyní se musíme vrátit k naší kapitole. A když tak činíme, upozorňujeme čtenáře na výraz, který má pro nás závažné napomenutí: „Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští.“ Věci Krista nebo duším Jeho lidu není nic škodlivějšího než spojení s lidmi smíšených zásad. Je to mnohem nebezpečnější, než mít co činit s otevřenými a netajenými nepřáteli. Satan to ví dobře, a proto jeho ustavičnou snahou je vést lid Páně, aby se spojoval s těmi, kteří jsou jen tak napůl. Anebo na druhé straně uvést nepravé materiály – falešné vyznavače – doprostřed těch, kteří se snaží nějakou mírou sledovat stezku oddělení od světa. O tomto zvláštním charakteru zla máme více zmínek v Novém zákoně. Máme je prorocky v Evangeliích a historicky ve Skutcích a Epištolách. Tak máme koukol a kvas v Matouši 13. Potom ve Skutcích nalézáme osoby, které se připojily ke shromáždění a které byly jako „lid přimíšený“ ze 4. Mojžíšovy 11. A konečně máme od apoštolů zmínky o nepravých materiálech uvedených nepřítelem za účelem zkažení svědectví a podvrácení duší Božího lidu. Tak apoštol Pavel mluví o „falešných bratřích, kteří se vloudili“ (Gal. 2,4). Juda též mluví o tom, že „podešli někteří lidé“ (4. verš).

Z toho všeho poznáváme naléhavou potřebu bdělosti na straně Božího lidu. A nejen bdělosti, ale také absolutní závislosti na Pánu, jenž jediný jej může ochránit od vniknutí falešných materiálů a udržovat jej svobodným od styku s lidmi smíšených zásad a pochybného charakteru. Je jisté, že „přimíšený lid“ „napadne žádost náramná“ a Boží lid je v bezprostředním nebezpečí, že bude odveden od své vlastní prostoty a bude znechucen nebeskou mannou – svým pravým pokrmem. Je zapotřebí jasného rozhodnutí pro Krista; naprosté oddanosti Jemu a Jeho věci. Tam, kde je společnost věřících schopna žít v plné oddanosti srdce Kristu a vyznačuje se oddělením od tohoto přítomného světa, tam není takové nebezpečí od osob dvojího charakteru hledajících místo mezi nimi, ačkoli Satan se bude vždycky snažit mařit svědectví uvedením pokrytců. Takovým lidem je umožněno vejít, a potom svými zlými cestami přivádějí pohanu na jméno Pána. Satan velmi dobře věděl, co dělá, když vedl přimíšený lid, aby se připojil ke shromáždění Izraele. Účinek tohoto přimíšení se nezjevil hned. Lid byl vyveden vztaženou rukou. Prošli Rudým mořem a na jeho březích pozvedli píseň vítězství. Vše vypadalo jasně a slibně. Ale „přimíšený lid“ byl nicméně zde a účinek jeho přítomnosti se velmi rychle zjevil.

Kapitola 11

Tak tomu je v historii Božího lidu vždy. Ve velkých duchovních hnutích, ke kterým docházelo v průběhu času, si můžeme všimnout určitých prvků zkázy, které byly ze začátku překryty valící se vlnou milosti a síly. Ale když příliv začal mizet, pak se tyto prvky zjevily.

Kapitola 11

To je velmi vážné a vyžaduje to mnoho svaté bdělosti. Vztahuje se to na jednotlivce stejně naléhavě jako na Boží lid kolektivně. V prvních chvílích, za dnů našeho mládí, kdy nás charakterizovala horlivost a svěžest, příliv milosti stoupal tak požehnaně, že bylo dovoleno vniknout bez odsouzení mnohým věcem, které ve skutečnosti byly semeny hozenými do půdy rukou nepřítele a které ve svůj čas jistě vyklíčí a přinesou ovoce. Z toho plyne, že jak shromáždění křesťanů, tak i jednotliví křesťané by vždy měli být na stráži – vždy žárlivě dávat pozor, aby nepřítel nezískal nějakou výhodu v této věci. Kde srdce je věrné Kristu, jistě vše na konci bude dobré. Náš Bůh je tak milostivý. Stará se o nás a chrání nás od tisíce léček. Kéž se učíme důvěřovat Mu a oslavovat Ho!

Ale máme načerpat další naučení ze závažného oddílu, který máme před sebou. Nejenže musíme pozorovat úpadek na straně shromáždění Izraele, ale i Mojžíš sám je nejistý a téměř klesá pod váhou své odpovědnosti. „I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milost před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne? Zdaliž jsem já počal všechen lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterou jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich? Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo pláčí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme. Nemohu já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou. Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabij mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.“ (4. M. 11,11-15)

To je vskutku udivující řeč. Ne že bychom chtěli prodlévat u selhání a nedostatků takového drahého a oddaného služebníka, jako byl Mojžíš. Taková myšlenka buď od nás vzdálena. Nebylo by pro nás náležité, abychom komentovali jednání nebo mluvení někoho, o němž Duch Svatý prohlásil, že „byl věrný ve všem domě jeho“ (Žid. 3,2). Mojžíš, podobně jako všichni starozákonní svatí, zaujal své místo mezi „duchy spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými“ (Žid. 12,23), a každá inspirovaná zmínka o něm na stránkách Nového zákona směřuje jen k tomu, aby ho poctila a ukázala ho jako velmi vzácnou nádobu.

Kapitola 11

Ale přesto jsme povinni zvážit inspirovanou historii, kterou máme před sebou, zapsanou Mojžíšem samým. Je požehnanou pravdou, že nedostatky a chybné kroky Božího lidu v době Starého zákona nejsou na stránkách Nového zákona komentovány; ale přece jsou s věrnou přesností zaznamenány ve Starém zákoně. A proč? Není to k našemu naučení? Bezpochyby. „Neboť vše, co bylo dříve napsáno, je napsáno k našemu poučení, abychom skrze vytrvání a skrze povzbuzení Písem měli naději.“ (Řím. 15,4)

Čemu se tedy máme naučit z tohoto pozoruhodného výlevu citů, zaznamenaného ve 4. M. 11,11-15? Učíme se alespoň tomu, že právě poušť vyjeví, co je i v tom nejlepším z nás. Tam se ukáže, co je v našich srdcích. A protože 4. Mojžíšova kniha je zvláště knihou pouště, právě tam můžeme očekávat, že najdeme plně zjeveny všechny druhy selhání a nedostatků. Duch Boží věrně zaznamenává vše. Ukazuje nás lidi takové, jací jsme. A i když to byl Mojžíš, jenž „nerozvážně promluvil svými rty“, pak to skutečně neprozřetelné mluvení je zaznamenáno k našemu napomenutí a poučení. Mojžíš „byl člověk týchž pocitů jako my“. A je zcela zřejmé, že v té části jeho historie, kterou máme před sebou, jeho srdce klesá pod obrovskou váhou jeho odpovědnosti.

Možná, že někdo řekne: „Není divu, že jeho srdce klesalo.“ Není divu, jistě, neboť jeho břemeno bylo příliš těžké pro lidská ramena. Ale otázka zní: Bylo příliš těžké pro Boží ramena? Bylo tomu skutečně tak, že Mojžíš měl nést to břemeno sám? Nebyl ten živý Bůh s ním? A nebyl On dostatečný? Co záleželo na tom, zda se Bohu zalíbilo jednat skrze jednoho člověka nebo skrze deset tisíců? Všechna moc, všechna moudrost, všechna milost byly v Něm. On je zdrojem všeho požehnání a v úsudku víry nezáleží vůbec na tom, co tvoří potrubí, zda je jedno, anebo jich je tisíc a jedno.

To je krásný mravní princip pro všechny služebníky Krista. Pro všechny takové je velmi potřebné si pamatovat, že kdykoli Pán uvede člověka do postavení odpovědnosti, chce ho pro ni jak uzpůsobit, tak ho v ní i udržet. Naprosto jiná věc samozřejmě je, když člověk chce běžet neposlán na nějaké pracovní pole nebo do postavení s nesnázemi či nebezpečím. V takovém případě můžeme jistě dříve či později očekávat úplné zhroucení. Ale když Bůh povolává člověka do určitého postavení, chce ho obdařit vší potřebnou milostí, aby je mohl vykonávat. Nikdy neposílá někoho, aby bojoval na vlastní náklad. A proto vše, co máme dělat, je obracet se na Něho se všemi svými potřebami. To platí ve všech případech. Nikdy nemůžeme dojít k pádu, jestliže se jen držíme živého Boha. Nikdy nemůžeme vyprahnout, jestliže čerpáme ze studny. Naše malé prameny velmi rychle vyschnou. Ale Pán Ježíš Kristus prohlašuje: „Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra.“ (Jan 7,38)

Kapitola 11

To je velká lekce pro poušť. Nemůžeme bez ní jít dále. Kdyby jí Mojžíš plně porozuměl, nikdy by nepronesl taková slova jako: „Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto?“ Měl by oči upřeny jen na Boha. Byl by věděl, že je jen nástrojem v ruce Boha, jehož zdroje jsou neomezené. Jistě, Mojžíš nemohl zásobit to velké shromáždění potravou byť pro jeden den. Ale Hospodin mohl naplnit potřebu každé živé bytosti, a to provždy.

Věříme tomu skutečně? Nevypadá to někdy tak, jako kdybychom o tom pochybovali? Nepociťujeme to někdy tak, jako kdybychom se my měli starat místo Boha? A je se potom čemu divit, jestliže se chvějeme a kolísáme a klesáme? Mojžíš mohl vpravdě říci: „Nemohu já sám nésti všeho lidu tohoto, neboť jest to nad možnost mou.“ Jen jedno srdce mohlo snášet takovou společnost, totiž srdce toho Požehnaného, jenž, když se lopotili uprostřed cihelen Egypta, sestoupil, aby je vysvobodil, a jenž, když je vykoupil z ruky nepřítele, zaujal místo přebývání uprostřed nich. On je mohl nést, jen On sám. Jeho milující srdce a mocná ruka jediné byly schopné pro tento úkol. A kdyby byl Mojžíš v plné síle této velké pravdy, neřekl by a nemohl by říci: „Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabij mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.“

To byla jistě tmavá chvíle v historii tohoto vzácného Božího služebníka. Připomíná nám to trochu proroka Eliáše, když se položil pod jalovec a žádal Pána, aby odňal jeho život. Jak obdivuhodné je vidět tyto dva muže spolu na hoře proměnění. Velmi význačným způsobem to dokazuje, že Boží myšlenky nejsou jako naše myšlenky, ani Jeho cesty jako naše cesty. Měl pro Mojžíše a Eliáše připraveno něco lepšího, než o čem oni přemýšleli. Buď velebeno Jeho jméno, On kárá naše strachy bohatstvím Své milosti, a když naše ubohá srdce myslí na smrt a trápení, On dává život, vítězství a slávu.

Kapitola 11

Ale můžeme vidět, že když Mojžíš ustupoval z postavení těžké odpovědnosti, ve skutečnosti se vzdal místa vysoké vážnosti a svaté výsady. To se zdá být velmi zřejmé z následujícího oddílu: „Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů ze starších Izraelských, které znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy a státi budou tam s tebou. A já sestoupím a mluviti budu s tebou a vezmu z ducha, který jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš.“ (4. M. 11,16.17)

Byla tu nějaká dodatečná moc, získaná uvedením sedmdesáti mužů? Duchovní moc určitě ne, poněvadž to byl nakonec jen duch, který byl na Mojžíšovi. Je pravda, že tu bylo sedmdesát mužů místo jednoho. Ale zvětšení počtu mužů neznamenalo přírůstek duchovní moci. Ušetřilo to Mojžíšovi námahu, ale znamenalo to ztrátu důstojnosti. Nadále měl být nástrojem spolu s jinými, místo aby byl jediným nástrojem. Snad někdo řekne, že Mojžíš – poněvadž byl požehnaný služebník – si nežádal důstojnost pro sebe, ale spíše vyhledával zastíněnou, osamělou, pokornou stezku. To bezpochyby, ale to se nedotýká otázky, kterou máme před sebou. Mojžíš, jak brzy uvidíme, byl nejtišší muž na zemi. Ani nemáme v úmyslu naznačovat, že by některý člověk jednal za těchto okolností lépe. Ale musíme se snažit vzít pro sebe to velké praktické naučení, kterému naše kapitola tak důrazně učí. I ti nejlepší z lidí chybují. A zdá se být naprosto jasné, že Mojžíš v jedenácté kapitole 4. Mojžíšovy knihy nebyl v tiché vyvýšenosti víry. Zdá se, že pro tu chvíli ztratil onu rovnováhu duše, která je jistě výsledkem toho, že člověk najde svůj střed v živém Bohu. Soudíme tak nejen ze skutečnosti, že kolísal pod tíží své odpovědnosti, ale zvažme následující odstavec:

„Lidu pak díš: Posvěťte se k zítřku, a budete jísti maso; neboť jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti. Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvacet. Ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze a zoškliví se, protože jste pohrdli Hospodinem, který jest uprostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta? I řekl Mojžíš: Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc. Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo? Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, co jsem mluvil, čili nic.“ (4. M. 11,18-23)

V tom ve všem vidíme působení onoho ducha nevěry, který vždy směřuje k tomu, aby omezoval Svatého Izraelského. Cožpak všemohoucí Bůh, jemuž náleží nebe a země, Stvořitel končin země – cožpak On nemohl obstarat maso pro šest set tisíc pěších lidí? Žel, právě v tom my všichni tak smutně chybujeme. Neuvědomujeme si, tak jak bychom měli, skutečnost, že máme co činit s živým Bohem. Víra přivádí Boha na scénu, a proto absolutně nic neví o těžkostech. Ba směje se nemožnostem. V úsudku víry je Bůh velkou odpovědí na každou otázku – velkým řešením každé nesnáze. Vše přivádí do vztahu k Němu, a proto pro víru ani v nejmenším nezáleží na tom, zda tu je šest set tisíc nebo šest set milionů. Ona ví, že Bůh stačí na vše. Nalézá všechny své zdroje pomoci v Něm. Nevěra řekne. „Jak může být ta a ta věc?“ Je plná takových „Jak?“; ale víra má jednu velkou odpověď na tisíce „jak“, a tou odpovědí je – BŮH.

Kapitola 11

„Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužů ze starších lidu, postavil je vůkol stánku. I sestoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav z ducha, který byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více.“ (4. M. 11,24.25)

Pravým tajemstvím vší služby je duchovní moc. Není to lidský génius nebo lidský intelekt nebo lidská síla, ale prostě moc Ducha Božího. To byla pravda ve dnech Mojžíšových, a je to pravda nyní. „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ (Zach. 4,6) Pro všechny služebníky je dobré, aby na to pamatovali. To sytí srdce a dává to ustavičnou svěžest jejich službě. Služba, která plyne z trvalé závislosti na Duchu Svatém, se nikdy nemůže stát neplodnou. Jestliže člověk čerpá ze svých vlastních zdrojů, brzy vyprahne. Nezáleží na tom, jaké má dary nebo jak velká je jeho sečtělost či jak velká je jeho známost. Jestliže Duch Svatý není zdrojem a mocí jeho služby, musí tato služba dříve nebo později pozbýt své svěžesti a své účinnosti.

Jak důležité proto je, aby všichni, kdo slouží, ať v evangeliu nebo v Boží Církvi, se ustavičně a výlučně opírali o moc Ducha Svatého! On ví, co duše potřebují, a On to může poskytnout. Ale musí mít důvěru a být užíván. Nebude účinné, když se z části budeme opírat o sebe a z části o Ducha Božího. Kdyby tu byla nějaká důvěra v sebe, brzy se to zjeví. Musíme se skutečně dostat ke kořenu všeho, co náleží k vlastnímu já, jestliže máme být nádobami Ducha Svatého.

Kapitola 11

Neznamená to – a snad to nemusíme ani říkat – že by zde neměla být svatá píle a vážnost při studiu Božího slova a rovněž při zkoumání cvičení, zkoušek, bojů a různých těžkostí duší. Zcela naopak. Cítíme se být přesvědčeni, že čím více se, prázdni sebe samých, naprosto opíráme o mocnou sílu Ducha Svatého, tím pilněji a vážněji budeme zkoumat jak Knihu, tak i duši. Bylo by osudným omylem člověka, kdyby užíval vyznávanou závislost na Duchu jako záminku pro zanedbávání studia a přemýšlení s modlitbou. „O tom pečlivě přemýšlej; žij v tom, aby tvůj pokrok byl všem zjevný.“ (1. Tim. 4,15)

Ale potom po všem vždy pamatujme, že Duch Svatý je stále živý, nikdy nechybící pramen služby. Jen On sám může způsobit božskou čerstvost a plnost, ukázat poklady Božího slova a použít je s nebeskou mocí na současnou potřebu duše. Není to otázka přinášení nové pravdy, ale prostě předložení Slova samotného a jeho přivedení k tomu, aby působilo na mravní a duchovní stav Božího lidu. To je pravá služba. Je možné stokrát mluvit o téže části Písma k týmž lidem, a pokaždé v duchovní svěžesti sloužit Kristem jejich duším. Naopak si někdo může lámat hlavu s tím, aby nalezl nové předměty a nové způsoby pojednávání o starých tématech, a přitom v jeho službě nebude ani atom Krista nebo duchovní síly.

To je pravdivé ve vztahu k evangelistovi, stejně jako k učiteli nebo pastýři. Někdo může být povolán kázat evangelium na stejném místě po celé roky. A může být tísněn myšlenkou, že se má obracet ke stejnému posluchačstvu na stejné téma týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Snad je na rozpacích, když má nalézt něco nového – něco čerstvého – nějakou změnu. Snad si přeje, aby mohl jít jinam do jiné sféry, kde předměty, které mu jsou blízké, budou pro lidi nové. Takovému velmi pomůže, když bude mít na paměti, že velké téma evangelisty je Kristus. Síla k pojednání o tomto tématu je Duch Svatý, a ten, jemuž má být toto téma objasněno, je ubohý, ztracený hříšník. Nuže, Kristus je vždy nový. Moc Ducha je vždy svěží. Stav a věčný úděl duše jsou vždy velmi motivující. Dále je pro evangelistu dobré, když při každé další příležitosti, kdy povstává ke kázání, má na mysli to, že ti, kterým káže, jsou skutečně nevědomí o evangeliu, a proto má kázat, jako kdyby to bylo skutečně poprvé, kdy jeho posluchači slyší to poselství, a poprvé, kdy on je hlásá. Neboť, to budiž připomenuto, kázání evangelia podle Božího pojetí není suchopárné konstatování pouhého učení evangelia – určité slovní formy, pronášené znovu a znovu unavujícím stejným způsobem. Zdaleka ne. Kázat evangelium znamená ve skutečnosti ukazovat Boží srdce, Osobu a dílo Krista. A to vše v působící moci Ducha Svatého z nevyčerpatelného pokladu Svatého Písma.

Kéž všichni kazatelé mají tyto věci na mysli, a potom nebude záležet na tom, zda má být jeden kazatel nebo sedmdesát, jeden muž na témž místě po dobu padesáti let, anebo tentýž muž na padesáti různých místech za rok. Vůbec se nejedná o nové muže nebo o nová místa, ale prostě a jedině o moc Ducha Svatého, zjevující duši Krista. Tak v Mojžíšově případě, jak je zaznamenán v naší kapitole, nebyl žádný přírůstek moci. Sedmdesáti starším bylo dáno z ducha, který byl na něm. Bůh může jednat skrze jednoho muže, stejně jako skrze sedmdesát. A jestliže On nejedná, není sedmdesát více než jeden. Nejdůležitější věcí je vždy udržovat Boha před duší. To je pravé tajemství moci a svěžesti ať jde o evangelistu, učitele nebo kohokoli jiného. Může-li někdo říci: „Všechny mé zdroje jsou v Bohu“ (Žalm 87,7 – přel.), nemusí mít starosti ohledně okruhu díla nebo schopnosti je konat. Ale jestliže tomu tak není, dobře rozumíme, že člověk vzdychá po rozdělení práce a odpovědnosti. Můžeme si vzpomenout, jak na začátku 2. Mojžíšovy knihy byl Mojžíš neochotný jít do Egypta v prosté závislosti na Bohu, a jak ochotně šel ve společnosti s Aronem. Tak tomu je vždy. Máme rádi něco hmatatelného, něco, co oko může vidět a co ruka může uchopit. Shledáváme to těžkým vytrvat, jako bychom viděli Jeho, jenž je neviditelný. A přece právě ty opory, o které se opíráme, se často ukážou být nalomeným rákosem, který probodne ruku. Aron se ukázal být Mojžíšovi plodným pramenem trápení. A ti, které my ve své pošetilosti považujeme za nepostradatelné spolupracovníky, se často obrátí v pravý opak. Kéž bychom se učili opírat se s nerozděleným srdcem a s neotřesenou důvěrou o živého Boha!

Kapitola 11

Ale musíme ukončit tento oddíl, a dříve než tak učiníme, jen na chvíli pohlédneme na vskutku výtečného ducha, v němž Mojžíš jedná v nových okolnostech, do nichž se sám postavil. Jedna věc je uhnout se váze odpovědnosti a starosti, a zcela jiná věc je jednat s milostí a pravou pokorou vůči těm, kteří jsou povoláni, aby sdíleli toto břemeno s námi. Ty dvě věci jsou naprosto rozdílné a často můžeme vidět ty rozdíly působivě ilustrovány. Ve výjevu, který máme nyní před sebou, zjevuje Mojžíš onu výtečnou tichost a mírnost, které ho tak zvlášť charakterizovaly. „Byli pak zůstali ve stanech dva muži, jméno jednoho Eldad a druhého Medad, na nichž také odpočinul duch ten, neboť i oni napsáni byli, ačkoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali ve stanech. Tedy přiběhl služebník, oznámil to Mojžíšovi, řka: Eldad a Medad prorokují ve stanech. Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšův, jeden z mládenců jeho, dí k tomu: Pane můj, Mojžíši, zabraň jim. Jemuž odpověděl Mojžíš: Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všechen lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin Ducha svého na ně!“ (4. M. 11,26-29)

To je opravdu krásné. Mojžíš byl daleko vzdálen od toho nešťastného ducha závisti, který nechce nechat mluvit nikoho, než jen sebe. Byl z milosti připraven radovat se z každého projevu skutečné duchovní moci, a bylo jedno, kde nebo skrze koho. Věděl naprosto dobře, že nemůže být pravé prorokování, jedině skrze moc Ducha Božího. A kdekoli se tato moc ukazovala, kdo byl on, aby se ji měl snažit uhašovat nebo jí bránit?

Kéž by tu bylo více takového výtečného ducha! Kéž bychom ho každý z nás pěstovali! Kéž bychom měli milost radovat se bez přetvářky ze svědectví a služby všeho lidu Páně, i když na vše nehledíme stejnýma očima a když náš způsob a naše míra se mohou lišit. Nic nemůže být opovrženíhodnějšího než malicherný duch závisti a žárlivosti, který nechce dovolit člověku, aby se zajímal o kterékoli jiné dílo než o své vlastní. Můžeme být ujištěni, že kde v srdci působí duch Krista, tam bude schopnost vyjít a obejmout široké pole díla našeho požehnaného Mistra a všechny Jeho milované dělníky. Bude tu srdečná radost z vykonaného díla, a nezáleží na tom, kdo je vykonal. Člověk, jehož srdce je plné Krista, bude schopen říci – a říci to bez strojenosti: „Je-li dílo konáno – je-li oslaven Kristus – jsou-li duše zachraňovány – je-li pečováno o stádo Pána a je-li syceno, nezáleží mi na tom, kdo dílo koná.“

To je správný duch, který máme pěstovat, a je v jasném protikladu k duchu úzkoprsosti a zabývání se sebou samým, jenž se umí radovat jen z díla, ve kterém „já sám“ mám přední místo. Kéž nás Pán osvobodí od toho všeho a uschopní nás pěstovat onen stav duše, který Mojžíš vyjádřil slovy: „Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všechen lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně!“

Kapitola 11

Závěrečný odstavec naší kapitoly nám ukazuje lid v bídném a osudném požitku toho, po čem toužilo jejich srdce: „Dal jim, čeho se jim chtělo, avšak dopustil hubenost na život jejich.“ (Žalm 106,15) Dostali, po čem toužili, a shledali, že to je smrt. Chtěli mít maso a s masem přišel Boží soud. To je velmi vážné. Kéž bychom dbali na to varování! Ubohé srdce je plné marných tužeb a ošklivých žádostí. Nebeská manna nedostačuje k jeho uspokojení. Musí tu být něco jiného. Bůh nám dovoluje, abychom to měli. Ale co potom? Hubenost – vyprahlost – soud! Ó Pane, udržuj naše srdce upřené k Tobě samému v každém čase! Buď Ty tím vždy uspokojujícím podílem našich duší, když jdeme touto pouští, dokud neuvidíme Tvoji tvář ve slávě!

Kapitola 11