„I
mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka. Udělej sobě dvě trouby stříbrné. Dílem taženým uděláš je, kterýchž užívati budeš k svolání všeho množství a když by se mělo hnouti vojsko. Protož kdykoli zatroubí na ně, shromáždí se k tobě všecko množství ke dveřím stánku úmluvy. Jestliže v jednu toliko zatroubí, tedy shromáždí se k tobě knížata, přední lidu Izraelského. Pakli by s nějakým přetrubováním /poplašně/ troubili, hnou se z místa, kteří leželi k východní straně. Když by pak troubili s přetrubováním po druhé, tedy hnou se ti, kteří leželi ku poledni. S přetrubováním troubiti budou k tažení svému. Ale když byste měli svolati všecko množství, prostě bez přetrubování troubiti budete. Synové Aronovi kněží trubami těmi budou troubiti a bude vám to ustanovení věčné v pronárodech vašich. Když vyjdete na vojnu v zemi vaší proti nepříteli sužujícímu vás, s přetrubováním troubiti budete v trouby ty a budete v paměti před Hospodinem Bohem svým a zachováni budete od nepřátel svých. V den také veselí vašeho a při slavnostech svých a při začátcích měsíců vašich troubiti budete v trouby ty k obětem svým zápalným a pokojným, i budou vám na památku před Bohem vaším: Já Hospodin Bůh váš.“ (4. M. 10,1-10)
Pro čtenáře jsme citovali celý tento zajímavý oddíl, aby měl před sebou ve vlastní řeči Písma milé ustanovení o „stříbrných trubkách“. Přichází s působivou vhodností bezprostředně po instrukcích týkajících se hnutí oblaku a je pozoruhodným způsobem spojeno s celou historií Izraele, nejen minulou, ale i budoucí. Zvuk trubky je dobře známý každému obřezanému uchu. Byl sdělením Božích myšlenek v dostatečně jasné a jednoduché formě, aby mu mohl rozumět každý člen shromáždění, ať byl jakkoli vzdálen od zdroje, odkud svědectví vycházelo. Bůh měl péči o to, aby každý v tom rozsáhlém shromáždění, ať jakkoli vzdálený, slyšel stříbrné tóny trubky svědectví.
Kapitola 10
Kapitola 10
Každá trubka měla být zhotovena z jednoho kusu. Trubky sloužily k dvojímu účelu. Jinými slovy: Zdroj svědectví byl jeden, i když předmět a praktický výsledek se mohly měnit. Každý pohyb v táboře měl být výsledkem zaznění trubky. Mělo být shromáždění svoláno k radosti svátku a velebení? Stalo se tak jistým zazněním trubky. Měla být pokolení shromážděna do bitevního šiku? Stalo se to zatroubením trubky. Krátce řečeno: slavnostní shromáždění i vojsko; hudební nástroje i válečné zbraně – vše, vše bylo řízeno stříbrnou trubkou. Každý pohyb, ať slavnostní, náboženský nebo válečný, který nebyl výsledkem tohoto známého zvuku, mohl být jen ovocem neklidné a nepoddané vůle, kterou Hospodin nemohl v žádném případě trpět. Putující vojsko v poušti bylo závislé na zvuku trubky a na pohybu oblaku. Boží svědectví, které bylo sdíleno tímto zvláštním způsobem, mělo ovládat každý pohyb v tisících Izraele.
Nadto náleželo synům Arona kněze, aby troubili na trubky, neboť Boží myšlenky mohou být známé a sdělované jen v kněžské blízkosti a obecenství. Byla to vysoká a svatá výsada kněžské rodiny, která se shromažďovala kolem svatyně a Boha, tam zachytit první pohyb oblaku a sdělit to i nejvzdálenějším částem tábora. Byli odpovědni za to, aby vydávali jasný a určitý zvuk a každý člen válečného zástupu byl rovněž tak odpovědný prokazovat ochotnou a plnou poslušnost. Znamenalo by jasnou vzpouru, kdyby se někdo pokusil hýbat se bez slova příkazu nebo odmítnout se pohnout, když toto slovo bylo dáno. Všichni museli čekat na božské svědectví a chodit v jeho světle v té chvíli, kdy bylo dáno. Hýbat se bez svědectví by znamenalo hýbat se do tmy. Odmítnout se pohnout, když svědectví bylo dáno, by znamenalo zůstávat ve tmě.
Je to velmi prosté a hluboce praktické. Nemůže zde být potíž v poznání významu při použití na shromáždění v poušti. Ale pamatujme, že to vše byl předobraz. A dále, že je to napsáno k našemu naučení. Máme proto vážnou povinnost a jsme naléhavě voláni k tomu, abychom se snažili vzít a uchovat velké praktické naučení, které je obsažené v obzvlášť krásném nařízení o stříbrných trubkách. Nic nemůže být vhodnějšího pro přítomnou dobu. Učí nás to lekci, které by křesťanský čtenář měl věnovat svou nejhlubší pozornost. Ukazuje nejjasnějším možným způsobem, že Boží lid má být úplně závislý na božském svědectví a má mu být ve všech hnutích poddán. Dítě to může číst z obrazu, který máme před sebou. Pospolitost na poušti se neodvážila shromáždit se k nějakému svátku nebo náboženskému předmětu, dokud neuslyšela zvuk trubky. Ani bojovní mužové nemohli obléci svou zbroj, dokud nebyli signálem poplachu vyzváni, aby čelili neobřezanému nepříteli. Klaněli se a bojovali, cestovali a stáli v prosté poslušnosti vůči volání trubky. Žádným způsobem to nebyla věc jejich libosti nebo nelibosti, jejich myšlenek, jejich názorů nebo jejich úsudku. Byla to prostě a zcela otázka naprosté poslušnosti. Jejich každý pohyb byl závislý na Božím svědectví, jak bylo dáno kněžími ze svatyně. Píseň velebitele a volání bojovníka byly obojí prostým ovocem Božího svědectví.
Kapitola 10
Kapitola 10
Jak krásné! Jak podivuhodné! Jak poučné! A dodejme: Jak hluboce praktické! Proč o tom tak mluvíme? Protože pevně věříme, že to obsahuje potřebnou lekci pro dny, do nichž padl náš úděl. Je-li v přítomné době nějaký rys charakterističtější než který jiný, pak je to nepoddajnost božské autoritě – skutečné vzdorování pravdě, když se žádá naprostá poslušnost a oddanost. Vše jde docela dobře, dokud pravda s božskou plností a jasností ukazuje na naše odpuštění, naše přijetí, náš život, naši spravedlnost, na naši věčnou bezpečnost v Kristu. Tomu nasloucháme a působí to radost. Ale v té chvíli, kdy se pravda stává otázkou nároků a autority toho Požehnaného, jenž dal Svůj život, aby nás zachránil od plamenů pekla a uvedl nás do věčných radostí nebe, začnou všechny druhy potíží. Začínají všelijaká rozumování a vznikají otázky. Kolem duše se hromadí oblaka předsudků a zatemňují porozumění. Ostrý břit pravdy je otupován nebo odchylován tisíci způsoby. Není tu čekání na zvuk trubky. A když ten zazní tak jasně, jak jen Bůh to může učinit, není tu na výzvu odpověď. Hýbeme se, když bychom měli být tiší. A stojíme, když bychom se měli hýbat.
Čtenáři, jaký musí být výsledek? Buď vůbec žádný pohyb, anebo pohyb chybným směrem, který je horší než žádný. Je naprosto nemožné, abychom šli kupředu v božském životě, nepoddáme-li se bez výhrad slovu Pána. Můžeme být zachráněni rozhojněným Božím milosrdenstvím a v moci smírčí krve Spasitele. Ale když jsme byli Kristem zachráněni, s uspokojením odpočineme a nebudeme se v nějaké slabé míře snažit chodit s Ním a žít pro Něho? Přijmeme spasení skrze dílo, které On vykonal, a nebudeme toužit po hlubším a bližším obecenství s Ním a po úplnější poddanosti Jeho autoritě ve všech věcech? Jak by to dopadlo s Izraelem v poušti, kdyby odmítl dávat pozor na zvuk trubky? Můžeme to vidět na první pohled. Kdyby si někdy dovolili shromáždit se k nějakému náboženskému účelu nebo k slavnosti bez božsky stanovené výzvy, jaký by byl výsledek? Anebo kdyby si předsevzali, že půjdou kupředu, anebo že půjdou do války dříve, než by zazněla trubka, aby vyhlásila poplach, jak by to dopadlo? Anebo kdyby konečně odmítli hnout se, byvše povoláni zvukem trubky buď k slavnostnímu shromáždění, nebo k pochodu kupředu či k boji, jak by se jim dařilo?
Odpověď je jasná jako sluneční paprsek. Zvažme to. Má to pro nás naučení. Použijme to na svá srdce. Stříbrná trubka určovala a řídila každý pohyb Izraele ve staré době. Boží svědectví by mělo určovat a řídit všechno pro Církev nyní. Na stříbrnou trubku troubili ve staré době kněží. Nyní je Boží svědectví známé v kněžském obecenství. Křesťan nemá právo hýbat se nebo jednat mimo božské svědectví. Musí čekat na slovo svého Pána. Dokud je neobdrží, musí tiše stát. Když je obdrží, musí jít kupředu. Bůh nyní může sdělovat Své myšlenky Svému bojujícímu lidu a činí to zrovna tak jasně, jako to dělal Svému lidu za staré doby. Pravda, nyní to není zvukem trubky nebo pohybem oblaku, ale Jeho slovem a Duchem. Náš Otec nás nevede něčím, co by mělo působit na smysly, ale tím, co působí na srdce, svědomí a porozumění. Nesděluje Své myšlenky tím, co je přirozené, ale tím, co je duchovní.
Kapitola 10
Kapitola 10
Můžeme si být naprosto jisti tím, že Bůh může a chce dát našim srdcím plnou jistotu jak ohledně toho, co máme dělat, tak i ohledně toho, co nemáme dělat, kam máme jít a kam nemáme jít. Zdá se to být zvláštní, že jsme nuceni toto zdůrazňovat – musí se jevit zvláštním, že některý křesťan by o tom mohl pochybovat, a ještě méně, že by to mohl popírat. A přece tomu tak je. Jsme často na pochybách a zmateni. A jsou někteří, kdo jsou ochotni popírat, že tu je něco jako jistota ohledně podrobností denního života a jednání. To je jistě chybné. Cožpak zemský otec nemůže sdělovat své myšlenky svému dítěti o jeho chování až do nejmenších podrobností? Kdo by to chtěl popřít? A nemůže nám náš Otec sdělovat Své myšlenky, týkající se všech našich cest den za dnem? Bezpochyby může. A nechť se křesťanský čtenář nenechá oloupit o tu svatou výsadu znát myšlenky svého Otce ve vztahu ke každé okolnosti jeho denního života.
Kapitola 10
Kapitola 10
Měli bychom se byť na chvíli domnívat, že Boží Církev na tom je ve věci vedení hůře, než byl tábor na poušti? To je nemožné. Čím to pak je, že často nalézáme křesťany, kteří jsou na rozpacích ohledně svého jednání? Jistě to musí být způsobeno tím, že chybí obřezané ucho ke slyšení zvuku stříbrné trubky a poddaná vůle, která by dala odpověď na ten zvuk. Někdo však může říci, že my nemáme očekávat, že uslyšíme hlas z nebe, který nám poví, že máme udělat to nebo ono, anebo že máme jít tam nebo tam; ani že nenajdeme doslovný text Písma, aby nás vedl v malých věcech našeho každodenního života. Jak například má někdo vědět, že má navštívit určité město a zůstat tam určitý čas? Odpovídáme, že jestliže je ucho obřezané, určitě uslyšíš stříbrnou trubku. Dokud nezazní, nikdy se nehýbej. Když zazní, nikdy neprodlévej. To činí všechny věci tak jasnými, tak jednoduchými, tak bezpečnými a tak jistými. To je velký lék na pochyby, váhání a neklid. Ušetří nám to nezbytnost běhat k tomu a k onomu pro radu, jak bychom měli jednat nebo kam bychom měli jít. A kromě toho nás to naučí, že není naší věcí pokoušet se řídit jednání nebo pohyb druhých. Nechť každý má své ucho otevřené a své srdce poddané, a potom jistě bude mít všechnu jistotu, kterou mu Bůh může dát ohledně všeho jednání a pohybu, a to každý den. Náš vždy milostivý Bůh může dát jasno a rozhodnutí ohledně všeho. Nedá-li je On, nemůže je dát nikdo. Učiní-li to, pak nepotřebujeme už nikoho jiného.
Tolik o krásném předmětu stříbrné trubky, který dále nebudeme sledovat, ačkoli, jak jsme výše poznamenali, ve svém použití není omezen na Izrael v poušti, ale je spojen s celou jeho historií až do konce. Tak máme svátek trubek, troubení v milostivém létu, troubení nad jejich oběťmi – o tom o všem nebudeme pojednávat, poněvadž naším bezprostředním předmětem je pomoci čtenáři, aby uchopil tu velkou myšlenku představenou v úvodní části naší kapitoly. Kéž Duch Svatý vtiskne do našich srdcí to potřebné na-učení o „stříbrných trubkách“!
Nyní jsme ve svých úvahách o této vzácné knize dospěli ke chvíli, kdy tábor se má hnout kupředu. Vše je náležitě řízeno tím velkým regulátorem – „přikázáním Pána“. Každý muž podle svého původu a každé pokolení podle své korouhve jsou na Bohem určeném místě. Levítové jsou na svých místech, každý má dělat své jasně definované dílo. Je učiněno plné opatření pro očištění tábora od každého druhu poskvrnění. A nejen to, ale je rozvinut vznešený standard osobní svatosti a je přineseno ovoce aktivní dobročinnosti. Potom máme zlatý svícen a jeho sedm lamp, jak vydávají své čisté a vzácné světlo. Máme ohnivý a oblakový sloup. A nakonec dvojí svědectví stříbrné trubky. Krátce řečeno, putujícímu vojsku nic nechybí. Bdělé oko, mocná ruka a milující srdce se postaraly o vše, co mohlo přijít, takže shromáždění v poušti a každý jeho člen jednotlivě mohli být bohatě opatřeni.
Jen to jsme mohli očekávat. Jestliže Bůh se chce postarat o někoho nebo o nějaký národ, opatření musí být nutně dokonalé. Je naprosto nemožné, aby Bůh opomněl nějakou potřebnou věc. Zná všechno a může všechno. Nic nemůže uniknout Jeho bdělému oku. Není nic, co by Jeho všemohoucí ruka nemohla. A proto všichni ti, kteří mohou vpravdě říci: „Hospodin je můj Pastýř,“ mohou bez váhání a bez zábran dodat: „Nebudu míti nedostatku.“ Duše, která se vpravdě a skutečně opírá o rámě živého Boha, nemůže mít nikdy – a nebude mít nikdy – nedostatek v žádné dobré věci. Ubohé, pošetilé srdce si může představit tisíc nedostatků. Ale Bůh ví, co skutečně potřebujeme, a On se o VŠE postará.
Kapitola 10
Kapitola 10
Takto tedy je tábor připraven, aby se pohnul. Ale, zvláštní věc, je tu odklon od pořádku stanoveného v úvodu knihy. Truhla smlouvy, místo aby spočívala v lůnu tábora, jde na jeho samý začátek. Jinými slovy: Hospodin, místo aby zůstával ve středu shromáždění, kde by Mu bylo slouženo, ve Své obdivuhodné, neomezené milosti se sklání, aby pro Svůj lid konal dílo toho, kdo je předcházel.
Podívejme se, co vede k tomuto dojemnému ukázání milosti: „Řekl pak Mojžíš Chobabovi, synu Raguelovu Madianskému, tchánu svému: My se bereme k místu, o kterém řekl Hospodin: Dám je vám. Protož pojď s námi a dobře učiníme tobě; nebo Hospodin mnoho dobrého zaslíbil Izraelovi. Kterýž odpověděl jemu: Nepůjdu, ale k zemi své a k příbuznosti své se navrátím. I řekl Mojžíš: Neopouštěj nás přece; neboť ty jsi svědom na poušti, kde bychom se měli klásti, a budeš nám za oči.“ (4. M. 10,29-31)
Nuže, kdybychom nevěděli něco o svém vlastním srdci, o jeho sklonu opírat se o stvoření spíše než o živého Boha, mohli bychom se právě přečtenému divit. Mohli bychom být nakloněni ptát se: K čemu potřeboval Mojžíš Chobabovy oči? Cožpak Hospodin nestačil? Neznal On poušť? Dopustil by, aby bloudili? Co oblak a stříbrná trubka? Nebyly snad lepší než Chobabovy oči? Proč tedy potřeboval Mojžíš lidskou pomoc? Běda, běda! Až příliš dobře můžeme rozumět důvodu. My všichni ke své lítosti a ztrátě známe sklon srdce opírat se o něco, co naše oči mohou vidět. Neradi stojíme na půdě absolutní závislosti na Bohu pro každý krok naší cesty. Shledáváme to tvrdým opírat se o neviditelné rámě. Chobab, kterého můžeme vidět, v nás budí větší důvěru než živý Bůh, kterého nemůžeme vidět. Jdeme kupředu s útěchou a uspokojením, když máme tvář a pomoc nějakého smrtelníka, jako jsme my; ale váháme, kolísáme a chvějeme se, když jsme povoláni, abychom šli jen v holé víře v Boha.
Taková řeč se může zdát tvrdá. Ale otázka je, zda je pravdivá. Je nějaký křesťan, jenž při čtení těchto řádků ochotně nepřizná, že tomu tak je? My všichni jsme nakloněni opírat se o rámě těla, a to tváří v tvář tisíci a jednomu příkladu pošetilosti takového jednání. Nesčetněkrát jsme se přesvědčili o marnosti jakékoli důvěry ve stvoření, a přece chceme stvoření důvěřovat. Na druhé straně jsme se vždy znovu přesvědčili o skutečnosti opření se o Slovo a rámě živého Boha. Shledali jsme, že nás nikdy nenechal, nikdy nás nezklamal. Naopak vždy učinil hojně nade vše, co jsme prosili nebo mysleli. A přece jsme vždy ochotni Mu nedůvěřovat, vždy ochotni opírat se o nalomený rákos a jít k nějaké děravé cisterně.
Kapitola 10
Kapitola 10
Tak tomu je s námi. Ale veleben buď Bůh, Jeho milost vůči nám je přehojná, tak jako byla vůči Izraeli při příležitosti, o níž nyní mluvíme. Jestliže Mojžíš vzhlíží k Chobabovi, aby vedl, Hospodin chce vyučit Svého služebníka, že On sám je naprosto dostatečný jako vůdce. „A tak brali se od hory Hospodinovy cestou tří dnů a truhla smlouvy Hospodinovy předcházela je cestou tří dnů pro vyhledání místa odpočinku pro ně.“ (4. M. 10,33)
Jaká bohatá, jaká vzácná milost! Místo aby oni nacházeli místo odpočinku pro Něho, On nalézal místo odpočinku pro ně. Jaká to myšlenka! Mocný Bůh, Stvořitel končin země prochází pouští, aby vyhledával vhodné tábořiště pro lid, který byl nakloněn na každém kroku své cesty reptat a vzpouzet se proti Němu!
Takový je náš Bůh – vždy trpělivý, milostivý, mocný, svatý – vždy v důstojnosti Své milosti vyvýšený nad veškerou naší nevěru a selhání a prokazující se ve Své lásce nadřazený nad všemi překážkami, které chce naše nevěra vztyčovat. Zcela jistě dokázal Mojžíšovi a Izraeli, že On je mnohem lepším vůdcem než deset tisíc Chobabů. Není nám na tomto místě řečeno, zda Chobab šel, či nikoli. Jistě odmítl první pozvání, a druhé pravděpodobně také. Ale je nám řečeno, že Pán šel s nimi: „A oblak Hospodinův byl nad nimi ve dne, když se hýbali z ležení.“ (4. M. 10,34) Vzácná ochrana v poušti! Požehnaný, bezpečný zdroj pomoci ve všem! Šel před Svým lidem, aby mu vyhledával místo odpočinku. A když nalezl místo vyhovující jejich potřebě, zastavil se tam s nimi a rozprostřel nad nimi Své ochranné křídlo a chránil je před každým nepřítelem. „Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej a ostříhal ho jako zřítelnice oka svého. Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, bere je a nosí je na křídlech svých; tak Hospodin sám vedl jej a nebylo s ním boha cizozemců.“ (5. M. 32,10-12) „Roztáhl oblak k zastírání jich, a oheň k osvěcování noci.“ (Žalm 105,39)
Tak tedy bylo postaráno o vše podle Boží moudrosti, moci a dobrotivosti. Nebylo nic, co by chybělo, poněvadž tam byl Bůh sám. „Když pak počínali jíti s truhlou, říkával Mojžíš: Povstaniž Hospodine, a rozptýleni buďte nepřátelé tvoji, a ať utíkají před tváří tvou, kteří tě v nenávisti mají. Když pak stavěna byla, říkával: Navratiž se, Hospodine, k desíti tisícům tisíců Izraelských.“ (4. M. 10,35.36)
Kapitola 10
Kapitola 10