„M
luvil pak Hospodin k Mojžíšovi na poušti Sinai léta druhého po vyjití ze země Egyptské, měsíce prvního, řka: Slaviti budou synové Izraelští velikou noc v čas svůj vyměřený. Čtrnáctého dne měsíce toho u večer budete ji slaviti jistým časem svým, vedle všech ustanovení jejích a podle všech řádů jejích slaviti ji budete. I mluvil Mojžíš k synům Izraelským, aby slavili Fáze. Tedy slavili Fáze v měsíci prvním, čtrnáctého dne u večer na poušti Sinai; vedle všeho toho, co přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak učinili synové Izraelští.“ (4. M. 9,1-5)
Jsou tři různá postavení, v nichž nalézáme slavený tento velký svátek vykoupení, totiž v Egyptě (2. M. 12), na poušti (4. M. 9) a v zemi Kanán (Joz. 5). Vykoupení leží u základu všeho, co je spojeno s historií Božího lidu. Má být vysvobozen z otroctví, smrti a tmy Egypta? Děje se tak vykoupením. Mají být přeneseni přes všechny obtíže a nebezpečí pouště? Je to na základě vykoupení. Mají kráčet troskami hrozivých hradeb Jericha a šlapat po hrdlech kananejských králů? Je to mocí vykoupení.
Krev velikonočního beránka se setkala s Božím Izraelem uprostřed hlubokého ponížení v egyptské zemi a vysvobodila ho z ní. Setkala se s ním v hrozné poušti a pronesla jej skrze ni. Setkala se s ním při jeho vstupu do země Kanán a usadila ho v ní.
Krátce řečeno, krev beránka se setkala s lidem v Egyptě, doprovázela ho pouští a vštípila ho v Kanánu. Byl to požehnaný základ všeho Božího jednání v nich, s nimi a pro ně. Jednalo se o Boží soud proti Egyptu? Krev beránka je před ním skryla. Šlo o nesčetné a neznámé potřeby pouště? Krev beránka je plně zajistila. Byla tu záležitost hrozné moci sedmi národů Kanánu? Krev beránka byla bezpečnou a jistou zárukou úplného a slavného vítězství. Ve chvíli, kdy spatřujeme Hospodina, jak vychází, aby jednal ve prospěch Svého lidu na základě krve beránka, je vše bezpečně zajištěno od začátku až do konce. Celá ta tajemná a podivuhodná cesta z cihelen Egypta k vinnou révou pokrytým pahorkům a medem oplývajícím rovinám Palestiny, sloužila jen k ilustraci a vyjádření různého působení moci krve beránka.
Ale kapitola, která nyní je před námi, představuje Fáze zcela ze stanoviska pouště. A to vysvětlí čtenáři uvedení následující okolnosti: „I byli někteří muži, ježto se poskvrnili při mrtvém, kteří nemohli slaviti Fáze toho dne. I předstoupili před Mojžíše a Arona v ten den.“ (4. M. 9,6)
Kapitola 9
Kapitola 9
Zde byla praktická potíž – něco nenormálního, jak říkáme – něco neočekávaného, a proto byla věc předložena Mojžíšovi a Aronovi. „I předstoupili před Mojžíše“ – zástupce Božích nároků; „a Arona“ – zástupce opatření Boží milosti. Ve způsobu, jakým je učiněna zmínka o těchto dvou funkcionářích, se jeví něco zvláštního a důrazného. Ty dva prvky, jichž jsou vyjádřením, měly být podstatné v řešení takové těžkosti, jaká zde byla předložena.
„A promluvili muži ti k němu: My jsme se poskvrnili nad mrtvým. Nebude-li nám zbráněno obětovati oběti Hospodinu v jistý čas spolu se syny Izraelskými?“ (4. M. 9,7) Bylo tu plné vyznání ohledně poskvrnění. A vzniklá otázka byla tato: Mají být zbaveni svaté výsady přijít před Hospodina Jeho určeným způsobem? Nebyla zde pomoc, nějaké opatření pro takový případ?
To byla jistě hluboce vážná otázka, ale zatím na ni nebyla dána odpověď. V původním ustanovení ve 2. Mojžíšově 12 nemáme žádný takový případ předvídán, ačkoli tam máme plné znění všech obřadů a ceremonií svátku. Bylo ponecháno poušti, aby rozvinula tento nový bod. Tato těžkost se ukázala a její řešení muselo být nalezeno, až když lid skutečně šel – v reálných praktických jednotlivostech života v poušti. Proto je tento záznam uveden přiměřeně ve 4. Mojžíšově knize, knize pouště.
„I řekl jim Mojžíš: Počkejte, až uslyším, co vám učiniti rozkáže Hospodin.“ (4. M. 9,8) Jaký milý postoj! Mojžíš neměl odpověď, kterou by jim dal. Ale věděl, kdo ji má, a čekal na Něho. To byla ta nejlepší a nejmoudřejší věc, kterou Mojžíš mohl udělat. Nestavěl se, že je schopen dát odpověď. Nestyděl se říci: „Nevím.“ Se vší svou moudrostí a známostí neváhal ukázat svoji nevědomost. To je pravá známost – pravá moudrost. Pro člověka v Mojžíšově postavení to může být pokořující ukázat se před shromážděním nebo před kterýmkoli jeho členem nevědomým v nějaké otázce. Cožpak ten, jenž vyvedl lid z Egypta, jenž jej provedl Rudým mořem, jenž mluvil s Hospodinem a přijal své poslání od toho velkého „Já jsem“, mohl být nevědomý, mohl být neschopný řešit těžkosti vznikající z tak jednoduchého případu, jako byl nyní před ním? Byla to skutečně pravda, že takový člověk jako Mojžíš nevěděl, jak správně jednat ve vztahu k lidem, kteří se poskvrnili mrtvým tělem?
Jak málo je těch, kteří, ač nezaujímají tak vznešené postavení jako Mojžíš, by se nepokusili tím či oním způsobem odpovědět na takovouto otázku? Ale Mojžíš byl nejtišší muž na vší zemi. Věděl o lepší věci, než odvažovat se mluvit, když neměl co říci. Kéž bychom v této věci věrněji následovali jeho příkladu. Ochránilo by nás to před mnohým smutným předváděním se, před mnoha omyly a chybnými pokusy. Nadto by nás to vedlo k tomu, abychom byli více skuteční, více prostí, méně strojení. Jsme často tak zpozdilí, že se stydíme ukázat svoji nevědomost. Bláznivě si myslíme, že naše pověst ohledně moudrosti a vědomostí je dotčena, když proneseme tu krásnou větu, tak pěkně vyjadřující pravou mravní velikost: „Já nevím.“ To je naprostý omyl. Vždy přikládáme mnohem větší váhu a důležitost slovům člověka, který nikdy nedělá, že ví něco, co neví. Ale nejsme nikterak ochotni slyšet člověka, jenž je vždy ochoten mluvit v lehkovážné sebedůvěře. Kéž bychom vždy chodili v duchu těchto milých slov: „Počkejte, až uslyším, co vám učiniti rozkáže Hospodin.“
Kapitola 9
Kapitola 9
„Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci: Kdo by koli byl poskvrněný nad mrtvým anebo byl by na cestě daleké, buď z vás, nebo z potomků vašich, bude slaviti Fáze Hospodinu. Měsíce druhého, čtrnáctého dne u večer slaviti budou je, s chleby nekvašenými a s bylinami hořkými jísti je budou.“ (4. M. 9,9-11)
To jsou dvě veliké základní pravdy vyjádřené ve Fáze, totiž vykoupení a jednota Božího lidu. Tyto pravdy jsou nezměnitelné. Nic je nikdy nemůže odstranit. Může tu být selhání a nevěrnost v různých formách. Ale tyto slavné pravdy o věčném vykoupení a dokonalé jednotě Božího lidu zůstávají ve vší své síle a ceně. Proto to působivé nařízení, jež tak živě nastiňovalo ty pravdy, mělo stálou platnost. Okolnosti je neměly zkřížit. Smrt nebo vzdálenost je neměly přerušit. „Kdo by koli byl poskvrněný nad mrtvým anebo byl by na cestě daleké, buď z vás, nebo z potomků vašich, bude slaviti Fáze Hospodinu.“ Tak naléhavé to vskutku bylo, aby každý člen shromáždění slavil tento svátek, že v 9. kapitole 4. Mojžíšovy knihy bylo učiněno zvláštní opatření pro ty, kteří nebyli v stavu držet ho podle jeho náležitého pořádku. Takoví ho měli držet „měsíce druhého, čtrnáctého dne“. To bylo opatření milosti pro všechny případy nevyhnutelného poskvrnění nebo vzdálenosti.
Obrátí-li se čtenář ke 2. Paralipomenon 30, uvidí, že Ezechiáš a shromáždění v jeho dnech využili tohoto milostivého opatření: „I sešlo se do Jeruzaléma lidu mnoho, aby drželi slavnost přesnic měsíce druhého, shromáždění velmi veliké… Potom pak obětovali beránka velikonočního, čtrnáctého dne měsíce druhého.“ (verše 13 a 15)
Kapitola 9
Kapitola 9
Boží milost může vycházet vstříc naší největší myslitelné slabosti, jen když tu slabost cítíme a vyznáme7. Ale nechť tato velmi vzácná a utěšující pravda nevede k tomu, abychom si pohrávali s hříchem nebo s poskvrněním. Ačkoli milost dovolila druhý měsíc místo prvního, neučinila to z toho důvodu, aby dovolila nějakou uvolněnost týkající se obřadů a ustanovení svátku. „Nekvašený chléb a hořké byliny“ musely vždy mít své místo. Nic z oběti nemělo zbýt až do jitra, ani neměla být jediná kost zlomena. Bůh nemůže dovolit jakékoli snížení standardu pravdy nebo svatosti. Člověk se pro slabost, selhání nebo sílu okolností může zpozdit, ale nesmí snižovat měřítko. Milost dovolila to první, svatost zakazuje to druhé. A jestliže si někdo dělal představy o milosti takové, že se obejde bez svatosti, byl vyhlazen ze shromáždění.
Nemá nám to co říci? Jistě ano. Když procházíme stránkami této vzácné 4. Mojžíšovy knihy, musíme pamatovat na to, že věci, které se staly Izraeli, jsou pro nás předobrazy, a že proto je ihned naší povinností a naší výsadou zkoumat tyto obrazy a snažit se porozumět svatému naučení, které nám jsou od Boha určeny poskytnout.
Kapitola 9
Kapitola 9
Čemu se tedy máme naučit z ustanovení ohledně Fáze ve druhém měsíci? Proč bylo Izraeli tak zvlášť nařízeno, aby neopominul ani jediný obřad nebo ceremonii této zvláštní příležitosti? Proč v této deváté kapitole 4. Mojžíšovy knihy jsou směrnice pro druhý měsíc mnohem podrobnější než směrnice pro první měsíc? Jistě to není proto, že nařízení by byla v jednom případě důležitější než v druhém, neboť jeho důležitost byla dle Božího soudu vždy táž. Ani to není proto, že by byl byť stín rozdílu v pořádku v jednotlivých případech, neboť ten byl také vždy týž. Přesto však musí být čtenáři, jenž zvažuje naši kapitolu, nápadné, že tam, kde se mluví o slavení slavnosti Fáze v prvním měsíci, prostě čteme slova: „Vedle všech ustanovení jejích a podle všech řádů jejích slaviti ji budete.“ Ale když na druhé straně je zmíněn druhý měsíc, máme velmi podrobné líčení těch ustanovení a řádů: „S chleby nekvašenými a s bylinami hořkými jísti je budou…; vedle všelikého ustanovení Fáze budou je slaviti.“ (Porovnej verš 3 s verši 11 a 12.)
Ptáme se: Čemu nás tento jasný fakt učí? Věříme, že nás učí velmi jasně, že nikdy nemáme v Božích věcech snižovat standard kvůli selhání a slabosti v Božím lidu. Spíše se z téhož důvodu máme snažit udržovat standard ve vší jeho božské neporušenosti. Jistě tu bude hluboký pocit selhání – čím hlubší, tím lépe; ale Boží pravdy se nemáme vzdávat. Vždy můžeme s důvěrou počítat se zdroji Boží milosti, když se budeme snažit s pevným rozhodnutím udržovat standard Boží pravdy.
Kapitola 9
Kapitola 9
Snažme se to vždy držet v paměti myšlenek našeho srdce. Jsme na jedné straně v nebezpečí, že zapomeneme na skutečnost, že přišel úpadek – ano, velký úpadek, nevěrnost a hřích. A na druhé straně jsme v nebezpečí, že při pohledu na ten úpadek zapomeneme na neklamnou Boží věrnost, která trvá přes to všechno. Vyznávající církev zklamala a stala se dokonalou troskou. A nejen to, ale my sami jako jednotlivci jsme zklamali a napomohli zkáze. To vše bychom měli cítit – hluboce cítit – cítit ustavičně. Vždy bychom měli před Bohem ve svém duchu nést hluboké a srdce podmaňující vědomí o tom, jak nedobře a jak hanebně jsme si počínali v Božím domě. K našemu selhání by nesmírně přispívalo, kdybychom někdy měli zapomenout, že jsme zklamali. Náleží nám hluboká pokora a zkroušenost ducha při vzpomínce na to všechno. A tyto vnitřní pocity a cvičení se jistě projeví v pokorném chození a chování v prostředí, kde se pohybujeme.
„Ale však pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Zná Pán ty, kteří jsou jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdo jmenuje jméno Krista.“ (2. Tim. 2,19) Zde je zdroj pomoci pro věrného při pohledu na zkázu v křesťanstvu. Bůh nikdy nezklame, nikdy se nezmění. A my máme prostě odstoupit od nepravosti a přimknout se k Němu. Máme činit to, co je správné, a konat to s pílí a výsledky přenechat Jemu.
Chtěli bychom vážně prosit čtenáře, aby předcházejícímu sledu myšlenek věnoval celou svoji pozornost. Chtěli bychom, aby se na chvíli zastavil a s modlitbou uvažoval o tom celém předmětu. Jsme přesvědčeni, že jeho náležité zvážení v jeho obou stránkách nám velmi pomůže, abychom volili své kroky uprostřed obklopující zkázy. Vědomí o stavu církve a o naší osobní nevěrnosti nás bude udržovat pokornými, zatím co vědomí Božího neměnného standardu a Jeho neměnící se věrnosti nás oddělí od zla kolem nás a bude nás udržovat pevné na stezce oddělení. Obojí společně nás ochrání od prázdné domýšlivosti na jedné straně a od uvolněnosti a lhostejnosti na druhé straně. Máme před svou duší stále mít skutečnost, že jsme selhali, a přece máme pevně držet velkou pravdu, že Bůh je věrný.
Jsou to především naučení pro poušť – naučení pro naše dny – naučení pro nás. Jsou podána velmi působivě inspirovaným zápisem o Fáze ve druhém měsíci – zápisem zvláštním pro 4. Mojžíšovu knihu – velkou knihu pouště. Právě v poušti se lidské selhání tak plně ukazuje. A v poušti jsou ukázány nekonečné zdroje Boží milosti. Avšak dovolte, abychom se ještě jednou vrátili k tvrzení – a kéž by bylo velkým písmem vryto do našich srdcí – že nejbohatší opatření Boží milosti a milosrdenství nedávají žádné oprávnění pro snižování standardu Boží pravdy. A kdyby někdo bral poskvrnění nebo vzdálenost za omluvu pro to, že neslavil Fáze nebo že je slavil jinak, než to Bůh přikázal, zcela jistě by byl vyhlazen ze shromáždění. A tak tomu je s námi, jestliže souhlasíme se vzdáním se některé Boží pravdy kvůli tomu, že nastal úpadek – jestliže se v holé nevěře srdce vzdáme Božího standardu a opustíme Boží půdu – jestliže bereme stav věcí kolem sebe za záminku pro otřesení autority Boží pravdy nad svědomím nebo jejího utvářejícího vlivu na naše chození a charakter – je velmi zjevné, že naše obecenství je přerušeno.8
Rádi bychom sledovali tuto velkou praktickou linii pravdy trochu dále, ale musíme se zdržet a uzavřít tuto část našeho předmětu citováním zbytku tohoto pouštního záznamu týkajícího se Fáze.
„Ale člověk ten, který by byl čistý a nebyl na cestě, avšak by zanedbal slaviti Fáze, vyhlazena bude duše ta z lidu svého; neboť oběti Hospodinu neobětoval v jistý čas její; hřích svůj ponese člověk ten. Jestliže by s vámi bydlil příchozí a slavil by Fáze Hospodinu, vedle ustanovení Fáze a vedle řádu jeho bude je slaviti. Ustanovení jednostejné bude vám, tak příchozímu jako obyvateli v zemi.“ (4. M. 9,13.14)
Svévolné zanedbání slavení Fáze by u Izraelity dokazovalo naprosté chybění ocenění dobrodiní a požehnání plynoucích z jeho vykoupení a vysvobození z egyptské země. Čím hlouběji si někdo uvědomoval božskou skutečnost toho, co bylo vykonáno oné památné noci, v níž shromáždění Izraele našlo útočiště a odpočinek pod záštitou krve, tím vroucněji toužil po „čtrnáctém dni měsíce prvního“, aby mohl mít příležitost k připomenutí si oné slavné události. A jestliže něco mělo bránit v užití nařízení v „prvním měsíci“, tím raději a vděčněji je užije ve „druhém měsíci“. Ale člověk, jenž dokázal být spokojen, když rok co rok neslavil Fáze, jen dokazoval, že jeho srdce je daleko od Boha Izraele. Bylo by horší než prázdné, kdyby někdo mluvil o tom, že miluje Boha svých otců, a o tom, jak se těší z požehnání vykoupení, když rok po roce zanedbával právě to nařízení, které Bůh stanovil, aby vyjadřovalo ono vykoupení.
Kapitola 9
Kapitola 9
A nemůžeme to do jisté míry použít na sebe ve vztahu k večeři Páně? Bezpochyby můžeme, a to s velkým užitkem. Mezi Fáze a večeří Páně je toto spojení: Fáze byl předobraz, večeře je památka smrti Krista. Tak v 1. Korintským 5 čteme: „Kristus, náš velikonoční Beránek /pascha – Fáze/ byl za nás obětován.“ Tato věta tvoří spojení. Fáze byla vzpomínka na vykoupení Izraele z otroctví Egypta a večeře Páně je vzpomínka na vykoupení Církve z těžšího a temnějšího otroctví hříchu a Satanu. Proto jako každý pravý a věrný Izraelita jistě slavil Fáze v určeném čase podle všech jeho obřadů a ceremonií, tak každý pravý a věrný křesťan bude slavit večeři Páně v jejím určeném čase a podle všech jejích zásad stanovených v Novém zákoně. Kdyby nějaký Izraelita zanedbal slavit Fáze, byť i jen při jedné příležitosti, byl by vyťat ze shromáždění. Takové zanedbání nemělo být ve shromáždění za starých časů tolerováno. Bylo okamžitě navštíveno Boží nelibostí.
A tváří v tvář této vážné skutečnosti se můžeme zeptat: Cožpak to nyní není nic – není to nikterak závažná věc pro křesťany, když týden za týdnem a měsíc za měsícem zanedbávají večeři svého Pána? Máme se domnívat, že Ten, jenž ve 4. M. 9 prohlásil, že kdo by zanedbal Fáze, bude vyťat, si nevšímá toho, kdo zanedbává stůl Páně? Tomu nemůžeme věřit ani na chvíli. Neboť ačkoli to není otázka vytětí z Boží Církve, těla Krista, máme proto být nedbalí? Zdaleka ne. Spíše by to mělo mít ten účinek, že nás to povzbudí k větší píli ve slavení tohoto nejvzácnějšího svátku, kdy „smrt Páně zvěstujeme, dokud nepřijde“.
Pro zbožného Izraelitu se nic nevyrovnalo slavení Fáze, poněvadž to byla památka na jeho vykoupení. A pro zbožného křesťana se nic nevyrovná večeři Páně, poněvadž to je památka a vzpomínka na jeho vykoupení a na smrt jeho Pána. Ze všech úkonů, jichž je křesťan snad účasten, není nic vzácnějšího, nic význačnějšího, nic, co dojemněji a vážněji přivádí Krista před jeho srdce, než večeře Páně. Může zpívat o smrti Pána, může se o ní modlit, může o ní číst a může o ní slyšet. Ale jen ve večeři ji „zvěstuje“. „A vzav chléb a díky činiv, lámal a dal jim, řka: To jest tělo mé, které se za vás dává. To čiňte na mou památku. Tak i kalich, když bylo po večeři, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá.“ (Luk. 22,19.20)
Kapitola 9
Kapitola 9
Zde máme ustanovení slavnosti. A obrátíme-li se ke Skutkům apoštolů, čteme, že „první den po sobotě … se učedníci sešli k lámání chleba.“ (Sk. 20,7)
Tady máme slavení slavnosti. A nakonec, když se obrátíme k Epištolám, čteme: „Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společnost krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společnost těla Kristova? Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme, všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Kor. 10,16.17) A opět: „Já zajisté přijal jsem od Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, které je za vás. To čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete na mou památku. Neboť kolikrát byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1. Kor. 11,23-26)
Kapitola 9
Kapitola 9
Zde máme slavnost vysvětlenou. A nemůžeme říci, že v ustanovení, slavení a vysvětlení máme trojnásobný provázek, který se nesnadno přetrhne, aby spojil naše duše s tímto vzácným svátkem?
Jak to tedy přijde, že tváří v tvář vší této svaté autoritě by tu někdo z Božího lidu měl zanedbávat stůl Páně? Anebo když se podíváme z jiného pohledu, jak to, že některé z Kristových údů mohou být uspokojeny tím, že po celé týdny a měsíce, a někteří po všechny své dny jdou bez toho, aby si připomínali svého Pána způsobem, který On přímo a jasně ustanovil? Zjišťujeme, že někteří vyznávající křesťané se na tento předmět dívají ve světle návratu k židovským nařízením a považují ho za jakoby sestoupení dolů z vysoké úrovně Církve. Dívají se na večeři Páně a na křest jako na vnitřní duchovní tajemství, a když trváme na doslovném zachovávání těchto ustanovení, považují to za odklon od pravé duchovnosti.
Na to na všechno velmi prostě odpovídáme, že Bůh je moudřejší, než jsme my. Jestliže Pán Ježíš ustanovil večeři, jestliže Bůh Duch Svatý vedl první Církev, aby ji slavila, a jestliže nám ji také vysvětlil, kdo jsme my, abychom vytvářeli své vlastní myšlenky rozporné s Božími? Večeře Páně by bezpochyby měla být vnitřním duchovním tajemstvím pro všechny, kteří se jí účastní. Ale je také vnější, doslovnou, hmatatelnou věcí. Je tam skutečný chléb a skutečné víno – skutečné jedení a skutečné pití. Jestliže to někdo popírá, může se stejnou silou popírat, že tam jsou shromážděni skuteční lidé. Nemáme právo vysvětlovat Písmo takovým způsobem. Naší šťastnou a svatou povinností je poddat se Písmu, zcela a bez výhrad se sklonit před jeho božskou autoritou.
Kapitola 9
Kapitola 9
Není to však pouze otázka podrobení se autoritě Písma. Je to tak, zcela jistě, jak jsme bohatě dokázali několika citacemi z Božího slova. A je to plně dostačující pro každou zbožnou mysl. Ale je tu více než to. Je tu taková věc, jako je odpověď lásky v srdci křesťana, opětující lásku Kristova srdce. Cožpak to není nic? Neměli bychom se snažit v nějaké míře vycházet vstříc lásce takového srdce? Jestliže náš požehnaný a velebeníhodný Pán skutečně ustanovil chléb a víno ve večeři jako památku Svého těla a vylité krve, jestliže nařídil, abychom jedli z toho chleba a pili z toho kalicha na Jeho památku, neměli bychom v moci opětující lásky vyhovět touze Jeho milujícího srdce? Žádný vážný křesťan to jistě nezpochybní. Vždy by to měla být radost našeho srdce shromažďovat se u stolu našeho milujícího Pána a vzpomínat na Něho způsobem, který On určil – zvěstovat Jeho smrt, dokud nepřijde. Je to jen obdivuhodné myslet na to, že On hledá místo ve vzpomínce takových srdcí, jako jsou naše. Avšak tak tomu je. A bylo by to skutečně smutné, kdybychom z jakéhokoli důvodu a kvůli kterékoli příčině měli zanedbávat právě tu slavnost, s níž On spojil Své drahé jméno.
Zde ovšem není místo pro to, abychom se podrobně zabývali výkladem ustanovení večeře Páně. To jsme se snažili učinit jinde. Zde jsme se zvláště snažili zdůraznit křesťanskému čtenáři obrovskou důležitost a hluboký význam ustanovení, jak je to viděno v tom dvojnásobném zdůvodnění: kvůli poddání se autoritě Písma a jako odpověď na lásku Krista samého. A kromě toho bychom chtěli působit na každého, kdo čte tyto řádky, aby cítil vážnost zanedbávání jedení večeře Páně podle Písma. Můžeme být ujištěni o tom, že je to nebezpečná půda, jestliže se někdo pokouší dávat stranou toto jasné ustanovení našeho Pána a Mistra. Svědčí to o naprosto špatném stavu duše. Dokazuje to, že svědomí není poddáno autoritě Slova a srdce není v pravém souznění s láskou Krista. Chtějme proto být starostliví, abychom čestně setrvávali v plnění naší svaté odpovědnosti vůči stolu Pána – abychom neopomíjeli slavit tu slavnost – abychom ji slavili podle pořádku stanoveného Bohem, Duchem Svatým.
Tolik o Fáze v poušti a působivých naučeních, které dává našim duším.
Kapitola 9
Kapitola 9
Nyní se několik okamžiků zdržíme u závěrečné části naší kapitoly, která je vpravdě tak charakteristická jako kterákoli část knihy. V ní budeme hledět na početný zástup mužů, žen a dětí, cestujících bezcestnou pouští – procházejících hroznou pouští bez kompasu či lidského vůdce.
Jaká to myšlenka a jaký to pohled! Byly tu miliony lidí pohybujících se bez znalosti cesty, po které mají jít, jsouce plně závislí na Bohu, aby je vedl a sytil a dával jim vše ostatní; naprosto bezmocný putující zástup. Nemohli vytvářet žádné plány pro zítřek. Když se utábořili, nevěděli, kdy budou mít jít dále. A když byli na pochodu, nevěděli, kdy anebo kde se mají zastavit. Jejich život byl životem závislosti v každý den a v každou hodinu. Ohledně vedení museli vzhlížet vzhůru. Jejich pohyb byl řízen koly Hospodinova vozu.
Byla to skutečně obdivuhodná podívaná. Přečtěme si zápis o ní a pijme do svých duší jeho nebeské učení.
„Toho pak dne, v kterém vyzdvižen jest příbytek, přikryl oblak příbytek a stál nad stánkem svědectví; u večer pak bývalo nad příbytkem na pohledění jako oheň až do jitra. Tak bývalo ustavičně, oblak přikrýval jej ve dne, záře pak ohnivá v noci. A když se zdvihl oblak od stánku, hned také hýbali se synové Izraelští; a na kterém místě pozůstal oblak, tu také kladli se synové Izraelští. K rozkazu Hospodinovu hýbali se synové Izraelští; a na kterém místě pozůstal oblak, tu také kladli se synové Izraelští. K rozkazu Hospodinovu hýbali se synové Izraelští a k rozkazu Hospodinovu kladli se; po všecky dny, dokud zůstával oblak nad příbytkem, i oni leželi. Když pak trval oblak nad příbytkem po mnohé dny, tedy drželi synové Izraelští stráž Hospodinovu a netáhli odtud. A když oblak byl nad příbytkem po nemnohé dny, k rozkazu Hospodinovu kladli se a k rozkazu Hospodinovu hýbali se. Kdykoli byl oblak od večera až do jitra a v jitře se vznesl, hned i oni šli; buď že trval přes den a noc, (jak kdy vznášel se oblak, tak oni táhli,) buď že za dva dni anebo za měsíc anebo za rok prodléval oblak nad příbytkem, zůstávaje nad ním, synové Izraelští také leželi a nehnuli se; když pak on vznášel se, též i oni táhli. K rozkazu Hospodinovu kladli se a k rozkazu Hospodinovu hýbali se, stráž Hospodinovu držíce podle rozkazu jeho skrze Mojžíše.“ (4. M. 9,15-23)
Nebylo by možné vymyslet krásnější obraz úplné závislosti a poddanosti vůči Božímu vedení, než jaký je představen v předchozím odstavci. V té „velké a hrozné poušti“ nebyl ani otisk šlépěje, ani orientační značení. Bylo proto beze smyslu ohlížet se po vedení od těch, kdo tam šli před nimi. Byli zcela odkázáni na Boha pro každý krok cesty. Byli v postavení ustavičného očekávání na Něho. To by pro nepoddanou mysl – nezlomenou vůli – bylo nesnesitelné. Ale pro duši, která zná Boha, miluje Ho a nalézá v Něm svou rozkoš, nemohlo být nic s hlubším požehnáním.
Kapitola 9
Kapitola 9
Zde spočívá skutečná podstata celé věci. Známe Boha, milujeme Ho a důvěřujeme Mu? Jestliže ano, pak se srdce bude radovat z úplné závislosti na Něm. Jestliže ne, pak taková závislost bude nesnesitelná. Neznovuzrozený člověk si rád namýšlí, že je nezávislý – rád si představuje, že je svobodný – rád věří, že může dělat, co chce, jít, kam chce, říkat, co chce. Žel, je to jen klam. Člověk není svobodný. Je otrokem Satana. Teď tomu je dobře šest tisíc let od chvíle, kdy se prodal do rukou toho velkého duchovního otrokáře, jenž ho od té doby stále držel a drží ho ještě dnes. Ano, Satan drží přirozeného člověka – neobráceného člověka, jenž nečiní pokání, v hrozném otroctví. Spoutal ho na rukou a na nohou řetězy a pouty, které nejsou vidět ve svém pravém charakteru, neboť je umně přikryl pozlátkem. Satan vládne nad člověkem pomocí jeho žádostí, jeho vášní a jeho radostí. Vytváří v srdci žádosti, a potom je uspokojuje věcmi, které jsou ve světě, a člověk si marnivě představuje, že je svobodný, poněvadž může uspokojovat svá přání. Ale je to smutný klam. A dříve nebo později bude jako takový shledán. Neexistuje svoboda kromě té, kterou Kristus osvobozuje Svůj lid. On říká: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ A opět: „Jestliže vás Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.“ (Jan 8,32.36)
Zde je pravá svoboda. Je to svoboda, kterou nová přirozenost nachází v chození v Duchu a v konání těch věcí, které se líbí Božím očím. Služba Pánu je dokonalá svoboda. Ale tato svoboda ve všech svých částech zahrnuje naprostou závislost na živém Bohu. Tak tomu bylo u toho jediného pravého a dokonalého Služebníka, jenž kdy vstoupil na tuto zem. Byl vždy závislý. Každý pohyb, každý skutek, každé slovo – vše, co dělal nebo co nekonal – vše bylo ovocem nejúplnější závislosti na Bohu a poddanosti Jemu. Hýbal se, když Bůh chtěl, aby se hýbal, stál, když Bůh chtěl, aby stál. Mluvil, když Bůh chtěl, aby mluvil, a mlčel, když Bůh chtěl, aby mlčel.
Takový byl Ježíš, když žil na tomto světě. A my jsme účastníci jeho přirozenosti – Jeho života; a jako takoví, v nichž přebývá Jeho Duch, jsme povoláni, abychom chodili v Jeho šlépějích a žili životem prosté závislosti na Bohu, a to den za dnem. Na konci naší kapitoly máme vykreslen krásný obraz tohoto života závislosti v jedné jeho zvláštní fázi. Boží Izrael – tábor v poušti – onen putující zástup – následoval pohyb oblaku. Aby byli vedeni, museli vzhlížet nahoru. To je vlastní dílo člověka. Byl učiněn, aby obracel svůj obličej nahoru, v protikladu k zvířeti, které je utvořeno, aby hledělo dolů9. Izrael nemohl dělat vlastní plány. Nikdy nemohli říci: „Zítra se vypravíme tam a tam.“ Byli zcela závislí na pohybu oblaku.
Kapitola 9
Kapitola 9
Tak tomu bylo s Izraelem, a tak by tomu mělo být s námi. Procházíme bezcestnou pouští – mravní pustinou. Není tu absolutně žádná cesta. Nevěděli bychom, jak kráčet nebo kam jít, kdyby tu nebyla ta velice vzácná, velmi hluboká a obsažná věta, která přišla z úst našeho požehnaného Pána: „Já jsem ta cesta.“ Zde je božské, neomylné vedení. Máme Ho následovat: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) To je živé vedení. Není to jednání podle litery určitých pravidel a ustanovení. Je to následování žijícího Krista, chození tak, jak On chodil, jednání, jak On jednal, napodobování Jeho příkladu ve všech věcech. To je křesťanský pohyb – křesťanské jednání. Znamená to mít oči upřené na Ježíše a majíce Jeho rysy, podobu a způsob Jeho charakteru vtisknuté na své nové přirozenosti, vyjadřovat či reprodukovat je ve svém každodenním životě a cestách.
Jistě to bude zahrnovat naprosté vzdání se naší vlastní vůle, našich plánů, našeho vlastního řízení. Musíme následovat oblak. Musíme vždy čekat – čekat jen na Boha. Nemůžeme říkat: „Zítra nebo příští týden půjdeme tam a tam a budeme dělat to a to.“ Veškerý náš pohyb musí být postaven pod řídící moc oné přikazující věty – námi, žel, často snadno napsané nebo vyslovené: „Bude-li Pán chtít!“ ( Srv. s Jak. 4,13.15.)
Kéž bychom tomu všemu jen lépe rozuměli! Kéž bychom dokonaleji znali význam Božího vedení! Jak často si marně představujeme a s důvěrou tvrdíme, že oblak se pohybuje právě tím směrem, který se hodí nasměrování našich sklonů. Chceme udělat určitou věc nebo určitý pohyb a snažíme se přesvědčit sebe samé, že naše vůle je Boží vůle. A tak místo abychom byli Bohem vedeni, klameme sami sebe. Naše vůle není zlomena, a proto nemůžeme být správně vedeni, neboť skutečné tajemství správného vedení – vedení Bohem – znamená mít svou vlastní vůli naprosto poddanou. „Působí to, aby tiší chodili v soudu, a vyučuje tiché cestě své.“ (Žalm 25,9) Ale zvažme napomenutí: „Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteří rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevříti musíš, aby tobě neškodili.“ (Žalm 32,9) Je-li náš obličej obrácen nahoru, abychom zachytili pohyb Božího „oka“, nebudeme potřebovat „uzdu a udidla“. Ale zde máme přesně to, v čem tak smutně selháváme. Nežijeme dostatečně blízko Boha, abychom rozeznávali pohyb Jeho oka. Vlastní vůle je v činnosti. Chceme jít vlastní cestou, a proto jsme ponecháni, abychom sklízeli její hořké ovoce. Tak tomu bylo s Jonášem. Bylo mu řečeno, aby šel do Ninive, ale on chtěl jít do Tarsu. A okolnosti se zdály být příznivé. Prozřetelnost se zdála ukazovat ve směru jeho vůle. Ale běda! Měl najít své místo v břichu velké ryby, ba v „břiše šeolu“ samého, kde „lekno otočilo se kolem jeho hlavy“ (Jonáš 2,3.6). Tam poznal hořkost vlastní cesty. V hloubce moře měl být učen pravému významu „uzdy a udidel“, protože nechtěl následovat jemnějšího vedení okem.
Kapitola 9
Kapitola 9
Ale náš Bůh je tak milostivý, tak jemný, tak trpělivý! Chce nás učit a povede Své ubohé, slabé a bloudící děti. Nešetří námahu při jednání s námi. Zabývá se námi ustavičně, abychom byli uchráněni od svých vlastních cest, které jsou plné trní a ostnů, a abychom chodili po Jeho cestách, které jsou milé a pokojné.
Na tomto světě není nic požehnanějšího, než vést život v navyklé závislosti na Bohu. Záviset na Něm v každém okamžiku, čekat na Něho a přimykat se k Němu. Mít všechny své zdroje v Něm. To je pravé tajemství pokoje a svaté nezávislosti na stvoření. Duše, která skutečně může říci: „Všechny mé zdroje jsou v Tobě“ (Žalm 87,7), je povýšena nad jakékoli spoléhání na stvoření, lidské naděje a zemská očekávání. Ne že by Bůh neužíval stvoření tisíci způsoby, aby nám sloužilo. To vůbec nemáme na mysli. On stvoření užívá, ale jestliže my se opíráme o stvoření, místo abychom se opírali o Něho, velmi brzy naše duše pocítí hubenost a vyprahlost. Je veliký rozdíl mezi tím, když Bůh používá stvoření, aby nám žehnal, a tím, když my se opíráme o stvoření, abychom Jeho vyloučili. V jednom případě je nám požehnáno a On je oslaven, v druhém jsme zklamáni a Jemu není dána patřičná čest.
Je dobré, když duše velmi hluboce a vážně zváží tento rozdíl. Myslíme, že je stále přehlížený. Velmi často si představujeme, že se opíráme o Boha a vzhlížíme k Němu, zatímco ve skutečnosti, pokud bychom se jen čestně podívali ke kořenům věcí a sami se odsuzovali v Boží bezprostřední přítomnosti, bychom shledali hrozně velké množství kvasu důvěry ve stvoření. Jak často mluvíme o tom, že žijeme vírou a důvěřujeme jen Bohu, zatímco v téže chvíli, kdybychom se jen podívali do hloubky svého srdce, bychom tam nalezli velkou míru závislosti na okolnostech, ohledů na nedůležité věci, apod.
Kapitola 9
Kapitola 9
Křesťanský čtenáři, dobře toho dbejme. Hleďme na to s očima upřenýma jen na živého Boha a ne na člověka, jehož dech je v jeho chřípích. Čekejme na Něho – čekejme trpělivě – čekejme ustavičně. Jestliže jsme u něčeho na rozpacích, obracejme se přímo a prostě na Něho. Nevíme, jakou cestou se dát, kam se obrátit, jaký krok máme učinit? Pamatujme, že On řekl: „Já jsem ta cesta.“ Chtějme Ho následovat. On nám vše učiní jasným a jistým. Jestliže Ho následujeme, nemůže tu být žádná temnota, zmatenost, žádná nejistota; neboť On řekl, a my jsme zavázáni věřit: „Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě.“ (Jan 8,12) Proto tedy jsme-li ve tmě, je jisté, že Ho nenásledujeme. Žádná temnota se nikdy nemůže usadit na požehnané cestě, po které Bůh vede ty, kdo se s upřímným okem snaží následovat Ježíše.
Ale někteří, jejichž oči se dívají na tyto řádky, snad řeknou, anebo alespoň jsou nakloněni říci: „Nuže, po tom po všem jsem zmaten ohledně své cesty. Skutečně nevím, na jakou cestu se obrátit, anebo jaké kroky učinit.“ Je-li to, čtenáři, tvoje řeč, pak se tě pouze zeptáme: „Následuješ Ježíše? Jestliže ano, nemůžeš být zmaten. Následuješ oblak? Jestliže ano, pak tvá cesta je tak jasná, jak ji jen Bůh může učinit.“ Zde leží kořen celé záležitosti. Zmatení nebo nejistota jsou velmi často ovocem působení vlastní vůle. Jsme nakloněni dělat něco, co Bůh vůbec nechce, abychom dělali – jít někam, kam Bůh nechce, abychom šli. Modlíme se za to a nedostáváme odpověď. Znovu a znovu se modlíme a nedostáváme odpověď. Proč to? Kvůli té prosté skutečnosti, že Bůh chce, abychom byli tiší – abychom se zastavili – abychom prostě zůstali tam, kde jsme. Proto místo abychom horečnatě přemýšleli a znepokojovali svou duši ohledně toho, co máme dělat, chtějme prostě čekat na Boha.
To je tajemství pokoje a klidné vznešenosti. Kdyby si Izraelita v poušti vzal do hlavy, že půjde někam nezávisle na Hospodinu, kdyby se rozhodl, že půjde, když oblak byl v klidu, anebo že se zastaví, když se oblak hýbal, snadno se domyslíme, jaký by byl výsledek. A tak tomu bude vždy i s námi. Jestliže se hýbeme, když máme odpočívat, anebo odpočíváme, když bychom se měli hýbat, pak nebudeme při sobě mít Boží přítomnost. „K rozkazu Hospodinovu kladli se a k rozkazu Hospodinovu hýbali se.“ Byli ustavičně udržováni v očekávání na Boha, v tom nejpožehnanějším postavení, které kdo kdy může zaujímat. Ale musí být zaujímáno, dříve než může být okoušena jeho blaženost. Je to skutečnost, která má být známá, ne pouze teorie, o které se může mluvit. Kéž bychom ji okoušeli po celou svou cestu!
Kapitola 9
Kapitola 9