4. Mojžíšova 8

„I

mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka. Mluv k Aronovi a rci jemu: Když rozsvěcovati budeš lampy, ven ze svícnu sedm lamp svítiti má. I učinil Aron tak; ven ze svícnu světlo od sebe dávající rozsvítil lampy jeho, jakož přikázal Hospodin Mojžíšovi. Bylo pak dílo svícnu takové: Z taženého zlata byl všechen, až i sloupec jeho i květové jeho z taženého zlata byli; podle podobenství toho, které ukázal Hospodin Mojžíšovi, tak udělal svícen.“ (4. M. 8,1-4)

Při čtení výše uvedeného oddílu si čtenářovu pozornost vyžádají dvě věci: předně postavení, které obraz zlatého svícnu zaujímá, a za druhé naučení, které poskytuje.

Je nemálo pozoruhodné, že svícen je jediná část z nářadí stánku, která je na tomto místě uvedena. Nemáme tu nic o zlatém oltáři, nic o zlatém stolu. Je před námi jen svícen, a to ne ve svém přikrytí modří nebo jezevčími kůžemi, jako to máme ve 4. kapitole, kde je viděn, tak jako ostatní, ve svém cestovním oděvu. Tady je viděn rozsvícený, nepřikrytý. Přichází mezi oběťmi knížat a zasvěcením Levítů a rozlévá své tajemné světlo podle přikázání Pána. Není možné se v poušti obejít bez světla, a proto zlatý svícen musí být zbaven svého přikrytí a musí mu být dovoleno svítit jako svědectví o Bohu. A mějme vždy na paměti, že toto je velký předmět všeho, ať to je oběť našeho majetku jako v případě knížat, nebo zasvěcení naší osoby jako v případě Levítů. Jen ve světle svatyně může být viděna pravá hodnota čehokoli a kohokoli.

Kapitola 8

Proto mravní pořádek celé této části naší knihy je jímavý a krásný; je vskutku božsky dokonalý. Když jsme v 7. kapitole četli podrobné líčení štědrosti knížat, mohli bychom ve vlastní moudrosti předpokládat, že další věcí na řadě bude zasvěcení Levítů, a tak budou představeny v nepřerušeném spojení „naše osoby a oběti“. Ale nikoli. Duch Boží mezi to vkládá světlo svatyně, abychom v něm poznali pravý účel vší štědrosti a služby na poušti.

Nespočívá v tom milá mravní přiměřenost? Může si duchovní čtenář toho nepovšimnout? Proč zde nemáme zlatý oltář s jeho oblakem kadidla? Proč ne čistý stůl se dvanácti chleby? Protože ani jedna z těchto věcí nemá ani nejmenší mravní spojení s tím, co předchází, nebo s tím, co potom následuje. Ale zlatý svícen stojí ve spojení s obojím, poněvadž nám ukazuje, že všechna štědrost a všechno dílo musejí být spatřovány ve světle svatyně, aby byla zjištěna jejich skutečná hodnota. To je velká lekce pouště, a té jsme zde vyučováni tak požehnaně, jak nás předobraz může učit. Při našem postupu 4. Mojžíšovou knihou jsme právě četli vylíčení srdečné štědrosti vůdců shromáždění při příležitosti posvěcení oltáře. A nyní máme číst záznam o zasvěcení Levítů. Avšak mezi jedním a druhým vkládá inspirovaný písař přestávku, aby dal na obojí zasvítit světlo svatyně.

To je Boží pořádek. A my máme plnou smělost říci, že to je jedna z deseti tisíců ilustrací, které jsou rozptýleny po povrchu Písma, směřujících k ukázání božské dokonalosti Písma jako celku i každé z jeho knih, oddílů a odstavců. A my máme radost – velkou radost, že můžeme ukázat tyto vzácné ilustrace našemu čtenáři, když kolem nich procházíme v jeho společnosti. Domníváme se, že mu tím prokazujeme dobrou službu a současně přinášíme náš skromný díl chvály té vzácné knize, kterou náš Otec milostivě pro nás napsal. Dobře víme, že nepotřebuje naše slabé svědectví, ani svědectví pera nebo úst nějakého člověka. Ale je naší radostí podat to svědectví tváří v tvář různým, ale marným útokům proti její inspiraci. Pravý zdroj a charakter všech takových útoků bude tím více zjevný, jak se stále více budeme hluboce, živě a ze zkušenosti seznamovat s nekonečnými hloubkami a božskými dokonalostmi knihy. A odtud pramení, že vnitřní důkazy Svatého Písma – jeho mocný účinek na nás samé, neméně než jeho vnitřní mravní slávy – jeho schopnost soudit samé kořeny charakteru a jednání, stejně jako jeho obdivuhodná struktura ve všech jeho částech – jsou nejmocnějšími důkazy při obraně jeho božského původu. Kniha, která mne ukazuje mně samému – která mi mluví o všem, co je v mém srdci – která obnažuje nejhlubší mravní zdroje mé povahy – která mne naprosto soudí a současně mi zjevuje Toho, jenž uspokojuje každou moji potřebu – taková kniha si nese s sebou vlastní pověřovací listiny. Nežádá si, ani nepotřebuje doporučení od člověka. Nemá žádnou potřebu být v jeho přízni a nemá hrůzu z jeho hněvu. Často nám přišlo na mysl, že kdybychom měli přemýšlet o Bibli, tak jako žena od studnice v Sichar přemýšlela o našem Pánu, došli bychom k tak správnému závěru o ní, jako ta žena došla ohledně Něho. „Pojďte,“ řekla tato prostá a šťastně přemýšlející žena, „vizte člověka, který pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“ Nemůžeme my se stejnou silou uvažování říci: „Pojďte, vizte knihu, která mi pověděla vše, co jsem kdy dělal. Není to ale Slovo Boží?“ Ano, jistě je. A nejen tak, ale můžeme to jistě tvrdit, poněvadž Boží kniha nám nejenom říká vše, co jsme kdy dělali, ale vše, co myslíme, a vše, co říkáme, i vše, co jsme. (Viz Římanům 3,10-18; Matouš 15,19.)

Kapitola 8

Ale pohrdáme snad proto vnějšími svědectvími? Toho jsme dalecí. Těšíme se z nich. Ceníme si každého důkazu a každého svědectví směřujícího k posílení základů důvěry srdce v božskou inspiraci Svatého Písma. A jistě máme hojnost takového materiálu. Vlastní historie knihy samé se všemi jejími pozoruhodnými skutečnostmi poskytuje přítok, který zvedá hladinu důkazů. Historie sestavení Písma; historie jeho zachování; historie jeho překladů z jazyka do jazyka; historie jejího rozšíření po celém světě – slovem: celá historie, „převyšující bajku, a přece pravdivá“, tvoří mocný argument na obranu jejího božského původu. Vezmi například tu jednu udivující skutečnost, že byla chovaná přes tisíc let v opatrování těch, kteří by ji rádi určili, kdyby mohli, k věčnému zapomenutí. Není to výmluvná skutečnost? Je, a je mnoho takových skutečností v podivuhodné historii této nesrovnatelné a nedocenitelné knihy.

Kapitola 8

Ale když jsme dovolili prostor tak široký, jak si může kdo přát, pro uvedení ceny vnějších svědectví, vracíme se s neotřeseným přesvědčením ke svému tvrzení, že vnitřní svědectví – důkazy, které je možné vzít z knihy samé – tvoří tak mocnou obranu, že může být postavena k zadržení vzedmuté vlny pochyb a nevěreckého odporu.

Ale dále už nebudeme sledovat tyto myšlenky, ke kterým jsme byli přivedeni, když jsme hleděli na pozoruhodné místo přidělené zlatému svícnu ve 4. Mojžíšově knize. Cítili jsme se puzeni tolik říci na svědectví o naší vzácné Bibli, a když jsme to pověděli, vrátíme se k naší kapitole a budeme se snažit přijmout naučení obsažené v jejím úvodním odstavci:

„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: mluv k Aronovi a rci jemu. Když rozsvěcovati budeš lampy, ven ze svícnu /nebo: „přímo před svícnem“; nebo: „proti svícnu“/ sedm lamp svítiti má.“ Těch „sedm lamp“ vyjadřuje světlo Ducha ve svědectví. Byly spojeny s taženým prutem svícnu, jenž je obrazem Krista, který ve Své Osobě a díle je základem díla Ducha v Církvi. Vše závisí na Kristu. Každý paprsek světla v Církvi, v jednotlivém věřícím nebo v Izraeli v budoucnosti, vše plyne od Krista.

A to není vše, čemu se učíme z našeho předobrazu. „Ven ze svícnu sedm lamp svítiti má.“ Kdybychom oblékli tento obraz do novozákonního jazyka, citovali bychom slova našeho Pána, když říká: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, který jest v nebesích.“ (Mat. 5,16) Kdekoli svítí pravé světlo Ducha, vždy bude vydávat jasné svědectví o Kristu. Nepovede pozornost k sobě, ale k Němu. A to je způsob, jak oslavit Boha. „Těch sedm lamp bude svítit naproti svícnu.“

To je velká praktická pravda pro všechny křesťany. Nejkrásnějším svědectvím, které může být dáno pravému duchovnímu dílu, je, že přímo směřuje k vyvýšení Krista. Jestliže se hledá pozornost pro dílo nebo dělníka, světlo se stává mdlé a Služebník svatyně musí užít kleštiček. Rozsvěcování lamp spadalo do Aronovy činnosti. A on je také udržoval v pořádku. Jinými slovy: Světlo, které jsme jako křesťané odpovědni vydávat, je nejen založené na Kristu, ale je také Jím udržované, minutu za minutou, po celou noc. Mimo Něho nemůžeme dělat nic. Zlatý prut svícnu podepíral lampy. Kněžská ruka dodávala olej a používala kleštičky. Vše bylo v Kristu, od Krista a skrze Krista.

Kapitola 8

Ba ještě více. Vše je pro Krista. Kdekoli v poušti tohoto světa zasvítilo světlo Ducha – pravé světlo svatyně – předmětem toho světla bylo jméno Ježíš. Cokoli je činěno skrze Ducha Svatého, cokoli je řečeno, cokoli bylo napsáno, mělo za svůj předmět slávu toho Požehnaného. A s důvěrou můžeme říci, že co nemá tento směr – tento účel, není z Ducha Svatého, ať už to je cokoli. Může tu být vykonaná obrovská práce, dosaženo mnoho zdánlivých výsledků, množství věcí vypočítaných k přitažení lidské pozornosti a k vyvolání lidského potlesku, a přece tu nemusí být ani paprsek světla zlatého svícnu. A proč? Protože se hledá pozornost pro dílo nebo pro ty, kteří se ho účastní. Člověk a jeho konání a mluvení jsou vyvyšováni místo Krista. Světlo nebylo vyvoláno olejem, který dodává ruka Nejvyššího kněze. A důsledkem je falešné světlo. Je to světlo, které nesvítí proti svícnu, ale proti jménu a konání nějakého ubohého smrtelníka.

To vše je velmi vážné a žádá si naši plnou pozornost. Vždy tu je krajní nebezpečí, když člověk nebo jeho dílo se stává nápadným, pozoruhodným. Můžeme si být jisti, že Satan dosahuje svého úmyslu, když je pozornost přitahována k něčemu jinému než k Pánu Ježíši samotnému. Dílo může být začato s největší možnou jednoduchostí, ale z nedostatku svaté bdělosti a duchovnosti na straně pracovníka se může stát, že on sám nebo výsledky jeho díla přitahují všeobecnou pozornost a on upadne do ďáblovy léčky. Velkým a ustavičným předmětem Satana je zneucťovat Pána Ježíše. A když to může udělat pomocí toho, co vypadá jako křesťanská služba, dosáhl pro tu chvíli tím většího vítězství. Proti dílu jako takovému nemá námitky za předpokladu, že může dílo oddělit od jména Ježíš. Pokud může, tak se vždy chce připlést do díla. Sám se chce objevovat mezi Kristovými služebníky, tak jako se kdysi ukazoval mezi Božími syny. Ale jeho úmysl je vždy tentýž: zneuctít Pána. Dovolil dívce ve Skutcích 16, aby vydávala svědectví Kristovým služebníkům a říkala: „Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteří zvěstují nám cestu spasení.“ (Sk. 16,17) Ale bylo to prostě proto, aby těmto služebníkům byla položena léčka a aby jejich dílo bylo zmařeno. Ale byl poražen, poněvadž světlo, které vyzařovalo z Pavla a Síly, bylo pravé světlo svatyně, a to svítilo jen pro Krista. Nehledali jméno sami pro sebe. A protože ta dívka vydávala svědectví o nich a ne o jejich Mistrovi, odmítli to svědectví a zvolili raději trpět pro svého Mistra, než být vyvyšováni na Jeho úkor.

To je krásný příklad pro všechny pracovníky Pána. A jestliže se na okamžik obrátíme ke Skutkům 3, najdeme jinou velmi působivou ilustraci. Tam světlo svatyně svítilo v uzdravení chromého muže, a když byla, nehledána, pozornost upoutána k pracovníkům, vidíme Petra a Jana, jak ihned se svatou horlivostí ustupují za svého slavného Mistra a dávají všechnu chválu Jemu. „A když se ten uzdravený přidržel Petra a Jana, sběhl se k nim všechen lid do síňce, která se nazývá Šalomounova, předěšen jsa. To viděv Petr, promluvil k lidu: Muži Izraelští, co se divíte tomuto? Anebo co na nás tak pilně hledíte, jako bychom my svou vlastní mocí aneb nábožností učinili to, aby tento chodil? Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil svého služebníka JEŽÍŠE.“ (Sk. 3,11-13 – přel.)

Zde máme skutečně „sedm lamp svítících naproti svícnu“; anebo jinými slovy: sedmeronásobné či dokonalé ukázání světla Ducha v jasném svědectví o jménu Ježíš. „Co,“ říkají tyto věrné nádoby světla Ducha, „na nás tak pilně hledíte?“ Tady nebylo potřebí užít kleštiček, neboť světlo bylo nezkalené. To byla bezpochyby příležitost, kterou mohli apoštolové užít ve svůj prospěch, kdyby k tomu měli sklon. Byla to chvíle, kdy mohli obklopit svá jména září slávy. Mohli se povznést k vrcholu věhlasu a přitáhnout na sebe vážnost a udivené uctívání, ne-li klanění tisíců. Ale kdyby tak učinili, oloupili by svého Mistra, zfalšovali svědectví, zarmoutili Ducha Svatého a přitáhli na sebe spravedlivý soud Toho, jenž nechce dát Svou slávu jinému.

Kapitola 8

Ale ne. Těch sedm lamp svítilo v té zvláštní chvíli v Jeruzalémě jasně. Ten pravý svícen byl tehdy právě v Šalomounově síni a ne v chrámě. Alespoň těch sedm lamp tam bylo a konalo velmi požehnaně své určené dílo. Tito poctění služebníci nehledali slávu pro sebe. Ba okamžitě vynaložili všechnu svou energii na to, aby odvrátili udivené pohledy zástupu od sebe a upřeli je na Toho, jenž jedině toho byl hodný a jenž, ačkoli odešel do nebes, stále působil skrze Svého Ducha na zemi.

Mnoho dalších ilustrací by mohlo být vzato ze stránek Skutků apoštolů. Ale výše uvedená postačí, aby do našich srdcí vtiskla tu velikou praktickou lekci, jíž se učíme ve zlatém svícnu se sedmi lampami. Právě v této chvíli cítíme velkou potřebu té lekce. Vždy tu je nebezpečí, že dílo a dělník budou více předmětem než Mistr. Buďme na stráži proti tomu. Je to smutné zlo. Zarmucuje Ducha Svatého, jenž vždy pracuje k tomu, aby vyvýšil jméno Ježíš. Je to urážející pro Otce, jenž stále chce, aby v našich uších a hluboko v našich srdcích zaznívala slova, slyšená z otevřeného nebe na hoře proměnění: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.“ (Mat. 17,5) Je to v přímém a jasném nepřátelství ke smýšlení nebe, kde každé oko je upřeno na Ježíše, každé srdce se zaměstnává Ježíšem a kde věčné, všeobecné a jednohlasné volání bude znít: „Ty jsi hoden.“

Přemýšlejme o tom všem – hluboce a vždy. Jen tak se budeme moci vyvarovat všeho, co má příchuť vyvyšování člověka – nás samých – našeho vlastního konání a mluvení a myšlení, nebo se tomu blíží. Kéž my všichni vážněji hledáme tu tichou, zastíněnou, nenápadnou cestu, kde příklad tichého a pokorného Ježíše nás vždy chce vést, abychom po ní šli a sloužili. Slovem, chtějme tak zůstávat v Kristu, abychom od Něho den za dnem, okamžik za okamžikem dostávali ten čistý olej, aby naše světlo mohlo svítit, aniž bychom na to mysleli, k Jeho chvále, v němž jediném máme VŠECHNO, a mimo něhož nemůžeme učinit absolutně NIC.

Zbytek osmé kapitoly obsahuje záznam o ceremoniálu spojeném se svěcením Levítů, o kterém jsme se už zmínili v našich poznámkách o kapitolách 3 a 4.

Kapitola 8