4. Mojžíšova 7

oto je nejdelší kapitola v celé 4. Mojžíšově knize. Obsahuje podrobný popis jmen dvanácti knížat shromáždění a jejich obětí při příležitosti vyzdvižení stánku:

Kapitola 7

„I stalo se toho dne, když dokonal Mojžíš a vyzdvihl příbytek a pomazal i posvětil ho se všemi nádobami jeho, také i oltáře a všeho nádobí jeho pomazal a posvětil, že přistupujíce knížata Izraelská, přední v domech otců svých, (ti byli knížata pokolení, postavení nad sečtenými). Obětovali dar svůj před Hospodinem, šest vozů přikrytých a dvanácte volů. Dvé knížat dalo jeden vůz a jeden každý jednoho vola, i obětovali to před příbytkem. I řekl Hospodin Mojžíšovi, řka: Vezmi ty věci od nich, ať jsou ku potřebě při službě stánku úmluvy, a dej je Levítům, každé čeledi podle přisluhování jejího. Vzav tedy Mojžíš ty vozy i voly, dal je Levítům. Dva vozy a čtyři voly dal synům Gersonovým vedle přisluhování jejich. Čtyři pak vozy a osm volů dal synům Merari vedle přisluhování jejich, kteří byli pod správou Itamara, syna Aronova, kněze. Synům pak Kahat nic nedal; neboť přisluhování svatyně k nim přináleželo a na ramenou nositi měli.“ (4. M. 7,1-9)

Když jsme uvažovali o kapitolách 3 a 4, všimli jsme si, že synové Kahat měli výsadu nosit to, co bylo nejvzácnější z nástrojů a příslušenství svatyně. Proto nedostali nic z oběti knížat. Jejich vysokou a svatou službou bylo nosit na svých ramenou, a ne užívat vozy a voly. Čím blíže zkoumáme ty věci, které byly svěřeny opatrování a péči Kahatských, tím více vidíme, že předobrazně vyjadřují hlubší a plnější zjevení Boha v Kristu. Gersonitští a Meraritští měli naopak co činit s těmi věcmi, které byly více vnější. Jejich práce byla hrubší a těžší, a proto byli opatřeni potřebnou pomocí, kterou jim dala k dispozici štědrost knížat. Kahatští nepotřebovali ve své vznešené službě pomoc vozů a volů. Jejich vlastní ramena měla nést vzácné břemeno.

„Obětovala tedy knížata ku posvěcování oltáře v ten den, když pomazán byl; obětovala, pravím, dar svůj před oltářem. Řekl pak Hospodin Mojžíšovi: Jedno kníže v jeden den, druhé kníže v druhý den, pořád obětovati budou dar svůj ku posvěcení oltáře.“ (4. M. 7,10-11)

Když by neduchovní čtenář očima přeběhl tuto neobvykle dlouhou kapitolu, mohl by se cítit veden k otázce, proč je v inspirovaném dokumentu zabráno tolik místa tím, co mohlo být podáno v rámci malého počtu řádků. Kdyby člověk podával popis transakce oněch dvanácti dnů, se vší pravděpodobností by velmi krátce shrnul vše do jednoho konstatování a řekl by nám, že každý z dvanácti knížat obětoval takové a takové věci.

Avšak to by nebylo přiměřené Božím myšlenkám. Boží myšlenky nejsou jako naše myšlenky, ani Jeho cesty jako naše cesty. Nic Ho nemohlo uspokojit, než jen nejplnější a nejpodrobnější výčet jmen všech mužů, pokolení, která reprezentovali, a obětí, které přinesli Boží svatyni. Proto tato dlouhá kapitola o osmdesáti devíti verších. Každé jméno září svou zvláštností. Každá oběť je podrobně popsána a náležitě oceněna. Jména a oběti nejsou uvedeny bez ladu a skladu. To by neodpovídalo našemu Bohu. On může jednat jen Svým způsobem ve všem, co dělá, mluvit dle Svého způsobu, ať cokoli řekne. Lidé mohou s chvatem a bezstarostně přecházet přes dary a oběti, ale Bůh nemůže, nikdy tak nečiní a nikdy tak nebude činit. Má zalíbení v tom, že zaznamenává každý čin služby, každý malý láskyplný dar. Nikdy nezapomene ani na tu nejmenší věc. A nejenže na ni nezapomene On sám, ale dává si zvláštní námahu, aby miliony lidí mohly číst ten záznam. Jak málo si těch dvanáct knížat asi představovalo, že jejich jména a jejich oběti budou takto zapsány a století po století budou čteny nesčetnými generacemi! A přece tomu tak bylo, neboť Bůh to tak chtěl mít. On chce mluvit o tom, co se může jevit jako únavná podrobnost, ba chcete-li, jako totožné opakování, raději, než aby opomenul jedno jediné jméno některého ze Svých služebníků nebo jednu položku jejich díla.

Takto v kapitole, kterou máme před sebou, „každé kníže“ dostává svůj určený den pro předložení své oběti a své vymezené místo na věčné stránce inspirace, do které je Bohem Duchem Svatým vepsán úplný záznam o jeho darech.

Kapitola 7

Tak to je podle Boha. A nemůžeme říci, že tato sedmá kapitola 4. Mojžíšovy knihy je jedním ze vzorků stránek knihy věčnosti, na které Boží prst vyryl jména Svých služebníků a záznam o jejich díle? My tomu věříme. A jestliže se čtenář chce obrátit k dvacáté třetí kapitole 2. Samuelovy knihy a k šestnácté kapitole Epištoly Římanům, najde dvě podobné stránky. V té první máme jména a činy Davidových hrdinů, v té druhé jména a skutky Pavlových přátel v Římě. V obou máme ilustraci toho, co, jak jsme přesvědčeni, je pravda o všech Božích svatých a služebnících Krista, a to od prvního až do posledního. Každý z nich má své zvláštní místo v tom dokumentu a každý má své místo v Mistrově srdci. A všichni budou v budoucnu zjeveni. Mezi Davidovými mocnými muži máme „první tři“ – „tři“ a „třicet“. Ani jeden ze „třiceti“ nikdy nedosáhl místa mezi těmi „třemi“, ani který z těch „tří“ kdy dosáhl k těm „prvním třem“.

Ani to není vše. Každý čin je věrně zaznamenán a je nám přesně ukázána jeho podstata a způsob. Máme jméno muže, co dělal a jak to dělal. Vše je zaznamenáno s horlivou péčí a přesností neomylným a nestranným perem Ducha Svatého.

Kapitola 7

Tak také když se obrátíme k té pozoruhodné vzorkové stránce v Epištole Římanům 16, máme tam vše o Foibě – co byla a co dělala a jaký měla pevný základ, na kterém mohl spočinout její nárok na pochopení a pomoc od shromáždění v Římě. Pak máme Prišku a Akvilu – žena je uvedena jako první – a jak nasadili své vlastní hrdlo pro život požehnaného apoštola a sklidili jeho dík a díky všech církví pohanů. Dále máme „Epéneta, mého milovaného,“ a „Marii“, která pro věřící nejen pracovala, ale „mnoho pracovala“. Nevyjadřovalo by to myšlenky Ducha nebo Kristova srdce, kdyby pouze řekl, že Epénetus byl „milovaný“ nebo že Marie „pracovala“. Ne, ty malé přídavky „můj“ a „mnoho“ byly nutné, aby vyjádřily přesný stav každého.

Ale nemůžeme se o tom dále šířit, a tak jen povedeme pozornost čtenáře ke 12. verši. Proč inspirovaný pisatel neumísťuje „Tryfénu a Tryfózu“ a „Persidu, milovanou,“ pod jednu hlavičku? Proč jim nepřiřazuje jednu a tu samou pozici? Důvod je dokonale krásný: protože mohl o těch prvních říci pouze, že „pracují v Pánu“, zatím co se u Persidy náleželo dodat, že „mnoho pracovala v Pánu“. Může být něco více rozlišené? Máme tu opět ty „tři“ – „první tři“ – a těch „třicet“. Není tu neladné promíchávání jmen a služeb, není tu spěch a žádná nepřesnost. Je nám řečeno, kdo každý z nich byl a co dělal. Každý dostává své vlastní místo a dostává svůj zasloužený podíl chvály.

A všimněme si, že to je jen stránka jako ukázka z knihy věčnosti. Jak vážné, a přece, jak povzbuzující! Není ani jeden skutek služby, který učiníme pro našeho Pána, který nebude zanesen v Jeho knize. A nejen podstata skutku, ale i způsob jeho vykonání, neboť i Bůh oceňuje způsob, jako to děláme i my. Miluje radostného dárce a radostného pracovníka, protože to je přesně to, co je On sám. Bylo to příjemné Jeho srdci, když viděl záplavu štědrosti plynoucí kolem Jeho svatyně od představitelů dvanácti pokolení. Bylo to příjemné pro Jeho srdce, když zaznamenával jednání Davidových hrdinů ve dni jeho zavržení. Bylo příjemné Jeho srdci, když mohl sledovat oddanou stezku Prisky a Akvily a Foiby v pozdějším dnu. A můžeme dodat, že je příjemné pro Jeho srdce v dnešním dni, kdy tu je tolik vlažnosti a prázdného vyznání, když tu a tam vidí srdce opravdově milující Pána, a oddaného dělníka na Své vinici.

Kéž Boží Duch povzbudí naše srdce k úplnější oddanosti! Kéž nás Kristova láska nutí, abychom stále více žili ne sami sobě, ale Tomu, jenž nás miloval a umyl nás od našich hříchů Svou drahou krví a učinil nás vším, čím jsme anebo čím máme naději kdy být.

Kapitola 7