„I
mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim: Muž neb žena, když se oddělí, činíce slib nazareův, aby se oddali Hospodinu, od vína i nápoje opojného zdrží se, octa vinného a octa z nápoje opojného nebude píti, ani co vytlačeného z hroznů, zelených hroznů ani suchých nebude jísti. Po všecky dny nazarejství svého nebude jísti žádné věci pocházející z vinného kmene, od zrnka až do šupiny. Po všecky dny slibu nazarejství svého břitva nevejde na hlavu jeho, dokud by se nevyplnili dnové, v nichž se oddělil Hospodinu. Svatý bude a nechá růsti vlasů hlavy své. Po všecky dny, v nichž se oddělí Hospodinu, k tělu mrtvému nevejde. Nad otcem svým aneb nad matkou svou, nad bratrem svým aneb nad sestrou svou, kdyby zemřeli, nebude se poskvrňovati; nebo posvěcení Boha jeho jest na hlavě jeho. Po všecky dny nazarejství svého svatý bude Hospodinu.“ (4. M. 6,1-8)
Ustanovení o nazarejství je plné významu a praktického naučení. Vidíme v něm případ, kdy se někdo velmi zvláštním způsobem oddělil od věcí, které, ač vůbec nejsou samy o sobě hříšné, přesto směřují k rušení onoho intenzívního zasvěcení srdce, které je vyjádřeno v pravém nazarejství.
Kapitola 6
Kapitola 6
Nazarejský nesměl především pít víno. Ovoce vinné révy mu bylo zakázanou věcí v každé podobě. Nuže víme, že víno je vhodným symbolem pozemské radosti – vyjádřením společenského požitku, kterému je lidské srdce tak velmi nakloněno. Toho se nazarejský v poušti měl zdržovat. U něho to bylo míněno doslovně. Neměl podněcovat přirozenost užíváním silného nápoje. Po všechny dny svého oddělení byl povolán k tomu, aby zachovával přísnou zdrženlivost od vína.
Takový byl obraz, a nám je to zapsáno k našemu naučení – napsáno též v této obdivuhodné 4. Mojžíšově knize, která je tak bohatá na lekce pouště. Je to jen to, co jsme mohli očekávat. Působivé ustanovení o nazarejství má své náležité místo ve 4. Mojžíšově knize. Je v dokonalém souladu s charakterem knihy, která, jak už bylo poznamenáno, obsahuje vše to, co zvláště náleží k životu v poušti.
Ptejme se tedy na povahu lekce, které nás učí nazareova zdrženlivost od všeho, co patří k vínu, a to od zrnka až do slupky.
Na tomto světě byl jen jeden pravý a dokonalý Nazarej – jen jeden, jenž od začátku až do konce udržoval naprosté oddělení od pouhé zemské radosti. Od chvíle, kdy počal Své veřejné dílo, se držel stranou všeho, co bylo z tohoto světa. Jeho srdce bylo upřeno k Bohu a k Jeho dílu s oddaností, jíž nic nemohlo otřást. Žádným nárokům země nebo přirozenosti nebylo nikdy ani na chvíli dovoleno, aby přišly mezi Jeho srdce a dílo, které přišel konat. „Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce?“ (Luk. 2,49) A opět: „Co mně a tobě, ženo?“ (Jan 2,7) Takovými slovy se ten pravý Nazarej snažil upravit nároky přirozenosti. Měl dělat jednu věc, a pro tu se dokonale oddělil. Jeho oko bylo prosté a Jeho srdce nerozdělené. To vidíme od začátku až do konce. Svým učedníkům mohl říci: „Já mám jíst pokrm, který vy neznáte.“ A když oni, protože neznali hluboký význam Jeho slov, řekli: „Nepřinesl mu někdo něco k jídlu?“, odpověděl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Jan 4,32-34) Tak také v závěru Jeho cesty zde dole, když vzal do ruky kalich velikonoční večeře, slyšíme slova: „Vezměte tento a dělte jej mezi sebou. Neboť vám pravím, že nebudu pít z plodu vinného kmene, dokud nepřijde Boží království.“ (Lukáš 22,17.18)
Tak vidíme, jak si ten dokonalý Nazarej vždy počínal. Nemohl mít radost ze země, radost z izraelského národa. Doba pro to nepřišla, a proto se odděloval od všeho, co mohla nalézt pouhá lidská náklonnost ve spojení s těmi Jeho, aby se oddal tomu jednomu velkému předmětu, který vždy byl před Jeho myslí. Přijde doba, kdy On se jako Mesiáš bude radovat ze Svého lidu a ze země. Ale dokud tato požehnaná chvíle nepřijde, stojí stranou jako pravý Nazarej a Jeho lid je spojen s Ním. „Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa. Posvěť je skrze pravdu: Tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak také já jsem je poslal do světa; a já sám sebe posvěcuji za ně, aby i oni byli posvěceni skrze pravdu.“ (Jan 17,16-19)
Kapitola 6
Kapitola 6
Křesťanský čtenáři, chtějme hluboce zvažovat tento první velký rys charakteru nazarea. Je důležité, abychom se v jeho světle věrně sami zkoumali. Je to opravdu velmi vážná myšlenka, jak dalece my jako křesťané skutečně vstupujeme do významu a moci tohoto intenzivního oddělení od všeho vzrušení přirozenosti a od pouhé světské radosti. Snad řeknete: „Co je na tom zlého, když si dopřeji trochu zábavy nebo rekreace? Jistě nejsme povoláni, abychom žili jako mniši. Cožpak nám Bůh nedal bohatě všechny věci k požívání? A když jsme na světě, cožpak není správné, abychom si ho užívali?“
Na to odpovídáme: Nejde tu o to, zda to nebo ono je zlé. Obecně nebylo nic špatného na víně, nic špatného na vinné révě samé. Ale věc spočívá v tom, že jestliže někdo chtěl být nazarejem, jestliže toužil po tomto svatém oddělení pro Pána, pak se musel zcela zdržet od užívání vína nebo silného nápoje. Druzí mohli pít víno, ale nazarej se ho nesměl dotknout.
Nuže, otázka pro nás zní: Snažíme se být nazareji? Toužíme po plném oddělení a oddání se tělem, duší a duchem Bohu? Je-li tomu tak, musíme stát stranou všech těchto věcí, v nichž nalézá svůj požitek pouhá přirozenost. Kolem toho se točí celá otázka. Ta zcela jistě nezní: „Máme být mnichy?“, ale: „Chceme být nazareji?“Je touhou našeho srdce být s naším Pánem stranou od pouhé zemské radosti – být odděleni k Bohu od těchto věcí, které ač absolutně nejsou samy o sobě hříšné, přesto směřují k tomu, aby bránily plnému zasvěcení srdce, což je pravé tajemství všeho duchovního nazarejství? Není si křesťanský čtenář vědom toho, že tu je ve skutečnosti mnoho takových věcí? Neuvědomuje si, že tu jsou nesčetné věci, které mají rozptylující a oslabující vliv na jeho ducha, a přece kdyby byly přezkoušeny standardem obvyklé morálky, mohly by projít jako neškodné?
Ale musíme mít na paměti, že Boží nazareové neměří věci žádným takovým standardem. Jejich standardem není obvyklá morálka. Dívají se na věci z Božího a nebeského stanoviska, a proto nemohou trpět, aby jako neškodné prošlo něco, co se nějakým způsobem kříží s vysokým tónem zasvěcení Bohu, po kterém jejich duše vroucně touží.
Kapitola 6
Kapitola 6
Kéž máme milost zvažovat tyto věci a bdít proti každému poskvrňujícímu vlivu. Každý musí dbát na to, co by v jeho případě působilo jako víno nebo silný nápoj. Může to vypadat jako maličkost. Ale můžeme být ujištěni, že maličkostí není nic, co přerušuje proud obecenství naší duše s Bohem a co nás okrádá o tu svatou důvěrnost, z které máme výsadu se vždy těšit.
Ale byla tu jiná věc, která vyznačovala nazareje. Neměl si holit svou hlavu. „Po všecky dny slibu nazarejství svého břitva nevejde na hlavu jeho, dokud by se nevyplnili dnové, v nichž se oddělil Hospodinu. Svatý bude a nechá růsti vlasů hlavy své.“ (4. M. 6,5)
V 1. Korintským 11,14 se učíme, že to je považováno za ztrátu vážnosti, když muž má dlouhé vlasy: „Neučí vás sama příroda, že nosí-li muž dlouhé vlasy, je mu to k necti?“ Z toho se učíme, že toužíme-li skutečně žít životem oddělení pro Boha, musíme být připraveni vzdát se i své přirozené váženosti. To činil náš Pán Ježíš Kristus dokonale. Učinil sám Sebe bez vážnosti. Ve všem se vzdal Svých práv. „Já pak červ jsem a ne člověk.“ (Žalm 22,7) Naprosto sám Sebe vyprázdnil a zaujal to nejnižší místo. Zanedbával Sebe, zatím co se staral o druhé. Slovem: Jeho nazarejství bylo dokonalé v tomto, jakož i ve všem ostatním.
Nuže, to je právě ta věc, kterou tak neochotně děláme. Od přirozenosti se zastáváme své vážnosti a snažíme se hájit svá práva. Je považováno za mužné, když tak činíme. Ale ten dokonalý Člověk to nikdy nedělal. A jestliže si přejeme být nazareji, nebudeme to dělat ani my. Musíme se vzdát své přirozené váženosti a odříct se radostí země, jestliže chceme vstoupit na cestu úplného oddělení pro Boha v tomto světě. V budoucnosti to oboje bude na místě, ale ne teď.
Budiž poznamenáno, že otázka zde opět nespočívá v tom, zda věc je správná nebo špatná. Jako obecné pravidlo platilo, že je správné, když si muž stříhá vlasy. Ale nebylo správné, ba bylo dokonce naprosto špatné, když to dělal nazarej. To byl celý rozdíl. Byla zcela správná věc, když obyčejný muž se stříhal a pil víno. Ale nazarej nebyl obyčejný muž. Byl člověk, který byl oddělen od všeho, co bylo obvyklé, aby šel svou zvláštní cestou. A užít břitvu nebo ochutnat víno by znamenalo naprosté vzdání se té zvláštní cesty. Proto jestliže se někdo ptá: „Cožpak není správné těšit se z radostí země a udržovat důstojnost přirozenosti?“, my odpovíme: „Je to docela správné, jestliže máme chodit jako lidé, ale naprosto špatné, ba absolutně osudné, jestliže chceme chodit jako nazareové.“
Kapitola 6
Kapitola 6
To věc úžasně zjednodušuje. Odpovídá to na tisíc otázek a řeší tisíc nesnází. Nemá žádný smysl hnidopišsky řešit, zda nějaká zvláštní věc je či není škodlivá. Otázka zní: Jaký je náš skutečný úmysl a předmět? Chceme pouze jít dále jako lidé, anebo toužíme žít jako praví nazareové? Podle řeči 1. Kor. 3,3 jsou výrazy „chodit podle člověka“ a „být tělesní“ synonyma. Ovládá nás skutečně takováto řeč? Pijeme z ducha a dýcháme atmosféru takového místa Písma? Anebo jsme ovládáni duchem a principy světa, který je bez Boha a bez Krista? Je bez užitku trávit čas zvažováním otázek, které by nikdy nevyvstaly, kdyby naše duše byly ve správném stavu a rozpoložení. Není pochyb o tom, že je zcela správné, zcela přirozené a dokonale na místě, když lidé tohoto světa se těší ze všeho, co jim svět nabízí, a když se vší svou mocí dožadují svých práv a své hodnosti. Bylo by dětinské to zpochybňovat. Ale na druhé straně to, co je správné a přirozené a vhodné pro lidi tohoto světa, je špatné, nepřirozené a nevhodné pro Boží nazareje. Tak věci stojí, máme-li být ovládáni prostou Boží pravdou. Z 6. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy se učíme, že jestliže nazarej pil víno nebo oholil své vlasy, poskvrnil hlavu svého posvěcení. Nic nám to neříká, nemá to pro nás žádné poučení? Jistě ano. Učí nás to, že jestliže si naše duše přeje jít cestou srdečného zasvěcení se Bohu, musíme se zdržovat radostí země a vzdávat se hodností a práv přirozenosti. Tak tomu musí být, když vidíme, že Bůh a svět, tělo a Duch nejdou a nemohou jít spolu. Přijde doba, když tomu bude jinak. Ale právě nyní všichni, kteří chtějí žít Bohu a chodit Duchem, musejí žít odděleni od světa a umrtvovat své tělo. Kéž nás Bůh ve Svém velkém milosrdenství uschopní tak činit.
Ještě je třeba si všimnout jedné další známky nazareje. Neměl se dotýkat mrtvého těla: „Po všecky dny, v nichž se oddělí Hospodinu, k tělu mrtvému nevejde. Nad otcem svým aneb nad matkou svou, nad bratrem svým aneb nad sestrou svou, kdyby zemřeli, nebude se poskvrňovat; neboť posvěcení Boha jeho jest na hlavě jeho.“ (4. M. 6,6.7)
Tak vidíme, že ať pil víno, stříhal si vlasy nebo se dotkl mrtvého těla, účinek byl tentýž. Každá z těchto tří věcí znamenala poskvrnění hlavy nazareova posvěcení. Proto je jasné, že pro nazareje bylo poskvrňující pít víno či si oholit hlavu stejně tak, jako dotknout se mrtvého těla. Je dobře, když to vidíme. Jsme nakloněni k tomu, abychom dělali rozdíly, které ani na chvíli neobstojí ve světle Boží přítomnosti. Když jednou Boží posvěcení spočinulo na něčí hlavě, tato velká a důležitá skutečnost se stala standardem a zkušebním kamenem vší morálky. Postavila jednotlivce na novou a zcela zvláštní půdu a dala mu povinnost dívat se na všechno z nového a zvláštního hlediska. Už se neměl ptát, co se na něho sluší jako na člověka, ale co se na něho sluší jako na nazareje. Proto jestliže jeho nejdražší přítel ležel mrtev po jeho boku, neměl se ho dotýkat. Byl povolán, aby se držel stranou od poskvrňujícího vlivu smrti, a to vše kvůli tomu, že „posvěcení Boha jeho jest na hlavě jeho“.
Kapitola 6
Kapitola 6
Nuže, v celém tomto předmětu nazarejství je potřebné, aby čtenář velmi jasně rozuměl, že to v žádném případě není otázkou spasení duše nebo věčného života či dokonalé bezpečnosti věřícího v Kristu. Jestliže toto není jasně viděno, může to vést mysl do zmatku a tmy. V křesťanství jsou dvě velká pouta, která, ačkoli se velmi důvěrně dotýkají, jsou dokonale rozdílná, totiž pouto věčného života a pouto osobního obecenství. To první nemůže být ničím rozlomeno. Druhé může být rozlomeno ve chvilce váhou peříčka. A k tomu druhému patří učení o nazarejství.
V osobě nazareje vidíme obraz člověka, jenž se vydává na nějakou zvláštní cestu oddanosti nebo zasvěcení Kristu. Moc k vytrvání na této cestě spočívá ve skrytém obecenství s Bohem, takže je-li obecenství přerušeno, síla je pryč. To činí věc zvláště vážnou. Je tu velmi velké nebezpečí, že se budeme pokoušet jít po cestě dále, aniž by zde bylo to, co tvoří zdroj síly pro tuto cestu. To je velmi nešťastné a vyžaduje to krajní bdělost. Krátce jsme pohlédli na různé věci, které směřují k tomu, aby přerušily nazarejské obecenství. Ale bylo by pro nás naprosto nemožné našimi slovy vyjádřit mravní účinek jakéhokoli pokusu udržovat zdání nazarejství, když vnitřní skutečnost odešla. To je krajně nebezpečné. Nekonečně lepší je vyznat své pochybení a zaujmout své skutečné místo, než udržovat falešné zdání. Bůh chce mít skutečnost; a my můžeme být ubezpečeni, že dříve nebo později bude naše slabost a pošetilost zjevena všem. Je velmi žalostné a pokořující, když nazarej, který „byl čistší než sníh“ se stal „temnějším než černost“ (Pláč 4,7.8). Ale je daleko horší, když ti, kteří se stali tak černými, udržují zdání, že jsou bílí.
Podívejme se na vážný případ Samsona, jak je nám představen v šestnácté kapitole Soudců. Ten ve slabé chvíli zradil své tajemství a ztratil svou sílu – ztratil ji, ačkoli to nevěděl. Ale nepřítel to brzy věděl. Brzy bylo všem zjevné, že nazarej poskvrnil hlavu svého posvěcení. „Když tedy trápila jej slovy svými každého dne a obtěžovala jej, umdlena jest duše jeho, jako by již měl umříti. I otevřel jí cele srdce své a řekl jí: Břitva nevešla nikdy na hlavu mou, neboť nazarejský Boží jsem od života matky své. Kdybych oholen byl, odešla by ode mne síla má a zemdlel bych a byl jako jiný člověk.“ (Soudců 16,16.17)
Kapitola 6
Kapitola 6
Zde, žel, bylo prozrazeno hluboké a svaté tajemství vší jeho síly. Až do té chvíle byla jeho stezka stezkou síly a vítězství prostě proto, že to byla stezka svatého nazarejství. Ale klín Dalily se ukázal být příliš mnoho pro Samsonovo srdce, a to, co tisíc Filistinských nedokázalo, bylo vykonáno svůdným vlivem jedné ženy. Samson padl ze vznešené výše nazareje dolů na úroveň obyčejného člověka.
„Viduci pak Dalila, že by cele otevřel jí srdce své, poslala a zavolala knížat Filistinských těmi slovy: Pojďte ještě jednou, neboť otevřel mi cele srdce své. Tedy přišli knížata Filistinská k ní, nesouce stříbro v rukou svých. I uspala ho na klíně svém [Běda, běda, jaký osudný spánek pro Božího nazareje!] a povolala holiče, i dala oholiti sedm pramenů vlasů hlavy jeho. I počala jím strkati, když odešla od něho síla jeho. A řekla: Filistinští na tě, Samsone. Procítiv pak ze sna svého, řekl: Vyjdu jako i prvé a probiji se skrze ně. Nevěděl však, že Hospodin odstoupil od něho. Tedy javše ho Filistinští, vyloupili mu oči a dovedše ho do Gázy, svázali jej dvěma řetězy železnými. I mlel v domě vězňů.“ (Soudců 16,18-21)
Ach, čtenáři, jaký to obraz! Jak vážný! Jak napomínající! Jaký smutný pohled na Samsona, když vyšel, aby se probil „jako i prvé“! Žel, ono „jako“ nebylo na místě, neboť se mohl bít, ale už to nebylo „jako i prvé“, protože síla odešla. Pán od něho odstoupil a silný nazarej se stal slepým vězněm. A místo vítězství nad Filistinskými musel mlít v jejich věznici. Tak mnoho kvůli poddání se pouhé přirozenosti. Samson už nikdy nezískal svobodu. Z Božího milosrdenství mu bylo dovoleno, aby získal ještě jedno vítězství nad neobřezanými; ale to vítězství ho stálo život. Boží nazareové se musí udržovat čistí, nebo ztratí svou sílu. V jejich případě jsou čistota a síla neoddělitelné. Nemohou jít kupředu bez vnitřní svatosti. Proto ta nezbytná potřeba, aby vždy byli na stráži proti různým věcem, které směřují k tomu, aby odvedly srdce, rozptýlily mysl a snížily tón duchovnosti. Mějme vždy před svou duší ona slova z naší kapitoly: „Po všecky dny nazarejství svého svatý bude Hospodinu.“ Svatost je velká a nezbytná charakteristika všech dnů nazarejství, takže když je svatost ztracena, nazarejství je u konce.
Můžeme se zeptat: Co se má dělat potom? Oddíl Písma před námi dává odpověď: – „Umřel-li by pak kdo blízko něho náhlou smrtí a poskvrnil-li by hlavy v nazarejství jeho, oholí hlavu svou v den očišťování svého; dne sedmého oholí ji. A dne osmého přinese dvě hrdličky anebo dvě holoubátka knězi ke dveřím stánku úmluvy. I bude kněz obětovati jedno za hřích a druhé v zápalnou oběť a očistí jej od toho, čímž zhřešil nad mrtvým, a posvětí hlavy jeho v ten den. A oddělí Hospodinu dny nazarejství svého a přinese beránka ročního za provinění a dnové první přijdou v nic; neboť poskvrněno jest nazarejství jeho.“ (4. M. 6,9-12)
Kapitola 6
Kapitola 6
Zde máme smíření v jeho dvou velkých hlediscích jako jediný základ, na kterém mohl být nazarej obnoven k obecenství. Přivodil si znečištění, a toto znečištění mohlo být odstraněno jen krví oběti. Dotyk s mrtvým tělem můžeme považovat za velmi malichernou záležitost, a zvláště za takových okolností. Mohlo by se říci: „Jak se mohl vyvarovat dotyku, když ten člověk náhle klesl mrtev po jeho boku?“ Na to vše je prostá a zároveň vážná odpověď. Boží nazareové musejí udržovat osobní čistotu. A kromě toho standard, jímž se jejich čistota má řídit, není lidský, ale božský. Pouhý dotyk smrti stačil k přerušení pouta obecenství. A kdyby si nazarej dovolil jít dále, jako kdyby se nic nestalo, nedbal by na Boží přikázání a přivedl by na sebe těžký soud.
Ale Bůh buď veleben, milost tu učinila opatření. Byla tu zápalná oběť – před-obraz smrti Krista v jejím vztahu k Bohu. Byla tu oběť za hřích – předobraz téže smrti v jejím působení vůči nám. A byla tu oběť za vinu (za přestoupení) – předobraz smrti Krista nejen v jejím použití na kořen či princip hříchu v přirozenosti, ale také na skutečně učiněný hřích. Krátce řečeno, bylo zapotřebí plné ceny smrti Krista k odstranění poskvrnění způsobeného prostým dotekem mrtvého těla. To ukazuje na zvláštní vážnost. Hřích je hroznou věcí v Božích očích – velmi ošklivou. Pouhá jedna hříšná myšlenka, hříšný pohled, hříšné slovo stačí, aby na duši přivodily těžký mrak, který před našimi zraky skrývá světlo Boží tváře a noří nás do hlubokého trápení a bídy.
Mějme se tedy na pozoru před tím, abychom lehkovážně zacházeli s hříchem. Mějme na paměti, že dříve, než jedna poskvrna viny hříchu – i ta nej-menší – mohla být odstraněna, velebený Pán Ježíš Kristus musel projít nevýslovnými hrůzami Golgoty. To hluboce hořké zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ je ta jediná věc, která nám může dát trochu správný pojem o tom, co je hřích. A do toho hlubokého volání nemůže nikdy proniknout žádný smrtelník ani anděl. Ale ačkoli nikdy nemůžeme změřit tajemné hloubky Kristových utrpení, měli bychom se alespoň snažit více si zvyknout přemýšlet o Jeho kříži a utrpení, a tímto způsobem dosáhnout hlubšího pohledu na ošklivost hříchu v Božích očích. Jestliže hřích byl skutečně tak hrozný, tak ošklivý pro svatého Boha, že byl nucen odvrátit světlo Své tváře od toho Požehnaného, jenž přebýval v Jeho lůnu od věčnosti; jestliže Ho musel opustit, protože nesl hřích na Svém těle na dřevě, jaký potom musí hřích být?
Kapitola 6
Kapitola 6
Čtenáři, chtějme vážně zvažovat tyto věci. Kéž vždy mají místo hluboko v našich srdcích, která se tak snadno dají svést k hříchu! Jak povrchně myslíme často na to, co stálo Pána Ježíše vše, nejen život, ale to, co je lepší a dražší než život, totiž světlo Boží tváře. Kéž máme mnohem hlubší pocit o ošklivosti hříchu! Kéž vytrvaleji bdíme nad pouhým hnutím oka špatným směrem, neboť si můžeme být jisti, že srdce bude následovat oko a nohy budou následovat srdce, a tak se obrátíme pryč od Pána, ztratíme pocit o Jeho přítomnosti a Jeho lásce a staneme se ubohými, anebo když ne ubohými, pak – což je mnohem horší – mrtvými, chladnými a zatvrzelými – „zatvrzeni oklamáním hříchu“.
Kéž nás Bůh ve Svém nekonečném milosrdenství zachová od pádu! Kéž máme milost k tomu, abychom s větší horlivostí byli na stráži proti všemu, ať je to cokoli, co by mohlo poskvrnit hlavu našeho posvěcení! Je to vážná věc, ztratit obecenství. A je velmi nebezpečná věc pokoušet se pokračovat ve službě Pánu s poskvrněným svědomím. Je pravda, že milost odpouští a napravuje, ale nikdy znovu nezískáme to, co jsme ztratili. To je vyjádřeno s vážným důrazem v oddílu Písma, který máme před sebou: „A oddělí Hospodinu dny nazarejství svého a přinese beránka ročního za provinění, a dnové první přijdou v nic; neboť poskvrněno jest nazarejství jeho.“ (4. M. 6,12)
To je v našem předmětu bod plný naučení a napomenutí pro naše duše. Když nazarej byl jakýmkoli způsobem poskvrněn, byť i dotekem mrtvého těla, musel začít znovu. Nejen byly ztraceny nebo propadly dny jeho po-skvrnění, ale skutečně všechny dny jeho předcházejícího nazarejství. Vše přišlo vniveč, a to z toho prostého důvodu, že se dotkl mrtvého těla.
Čemu nás to učí? Učí nás to alespoň tomu, že když se o vlas odkloníme od úzké stezky obecenství a dostaneme se pryč od Pána, musíme se vrátit právě k tomu bodu, z něhož jsme vyšli, a začít znovu. V Písmu máme mnoho takových příkladů. A bude naší moudrostí, když o nich budeme uvažovat a když také zvážíme praktickou pravdu, kterou znázorňují.
Vezmi případ Abrahama, když sestoupil do Egypta, jak je to zaznamenáno v 1. Mojžíšově knize 12. To byl naprosto zřejmý odklon od jeho správné cesty. A jaký byl důsledek? Ty dny byly ztraceny nebo propadly a on se musel vrátit k bodu, odkud se odklonil, a začít znovu. Tak v 1. Mojžíšově 12,8 čteme: „A odtud podal se k hoře, která leží na východ od Bethel, kdežto rozbil stan svůj, tak že mu Bethel byl na západ, Hai pak na východ; i vzdělal tam oltář Hospodinu a vzýval jméno Hospodinovo.“ Potom, po jeho návratu z egyptské země, čteme: „A šel cestami svými od poledne až do Bethel, až k místu tomu, kde prvé byl stánek jeho, mezi Bethel a Hai. K místu oltáře, který tam byl prvé vzdělal, kdežto vzýval Abram jméno Hospodinovo.“ (1. Mojžíšova 13,3.4) Všechen čas strávený v Egyptě byl k ničemu. Nebyl tam ani oltář, ani velebení, ani obecenství. A Abraham se musel vrátit zpět k tomu bodu, ve kterém se uhnul, a začít znovu.
Kapitola 6
Kapitola 6
Tak tomu je v každém případě. A to vysvětluje uboze pomalý pokrok, který někteří z nás děláme v našem praktickém životě. Chybujeme, odvracíme se, dostáváme se pryč od Pána, jsme ponořeni do duchovní tmy. A potom nás dosáhne Jeho hlas lásky v obnovující moci a přivádí nás zpět k bodu, od kterého jsme zbloudili. Naše duše jsou obnovené, ale ztratili jsme čas a utrpěli jsme nevyčíslitelnou ztrátu. To je velmi vážné a mělo by nás to vést k chození se svatou bdělostí a opatrností, tak abychom se na své cestě nemuseli vracet a neztráceli to, co nikdy nemůže být získáno zpět. Je pravda, že naše bloudění, klopýtání a naše selhávání nám dávají nahlédnout do našich vlastních srdcí, učí nás nedůvěřovat sobě a ukazují nezměrnou a neproměnnou milost našeho Boha. To vše je naprosto pravda. Ale vždy je tu mnohem vyšší cesta poznávání sebe a Boha, než blouděním, klopýtáním a padáním. Naše Já ve všech hrozných hloubkách tohoto slova by mělo být souzeno ve svatém světle Boží přítomnosti. A tam by také naše duše měly růst v poznání Boha, jak se On sám zjevuje skrze Ducha Svatého ve tváři Ježíše Krista a na vzácných stránkách Svatého Písma. To je jistě výtečnější způsob poznávání jak sebe samých, tak i Boha. A to je také moc všeho pravého nazarejského oddělení. Duše, která ze zvyku žije v Boží svatyni, nebo jinými slovy: která chodí v nepřerušeném obecenství s Bohem, bude mít správný pojem o tom, co je přirozenost ve všech jejích fázích, i když se tomu nenaučí skrze smutné zkušenosti. A nejen to, ale bude mít hlubší a správnější pojem o tom, co je Bůh sám v Sobě a čím je pro všechny, kteří v Něho důvěřují. Je to bídná práce poznávat se skrze zkušenost. Můžeme si být jisti, že správná cesta, jak se tomu naučit, je v obecenství. A když jsme se tomu tak naučili, nebudeme charakterizováni ustavičným dlením u své osobní špatnosti, ale spíše se budeme zaměstnávat tím, co je naprosto mimo nás a nad námi, totiž výtečností poznání Krista Ježíše, našeho Pána.
V této závěrečné části budeme pro čtenáře citovat ustanovení „zákona nazareova“: „V ten den, když se vyplní čas nazarejství jeho, přijde ke dveřím stánku úmluvy. A bude obětovati oběť svou Hospodinu, beránka ročního bez poskvrny jednoho v oběť zápalnou a ovci jednu roční bez poskvrny v oběť za hřích a skopce jednoho bez poskvrny v oběť pokojnou. A koš chlebů přesných, koláče z mouky bělné olejem zadělané a pokruty nekvašené, olejem pomazané, s oběťmi jejími suchými i mokrými. Kteréžto věci obětovati bude kněz před Hospodinem, a učiní oběť za hřích jeho, i zápalnou oběť jeho. Skopce také obětovati bude v oběť pokojnou Hospodinu spolu s košem chlebů přesných; tolikéž obětovati bude kněz i oběť suchou i mokrou jeho. Tedy oholí nazareus u dveří stánku úmluvy hlavu nazarejství svého, a vezma vlasy z hlavy nazarejství svého, vloží je na oheň, který jest pod obětí pokojnou. Potom vezme kněz plece vařené ze skopce toho a jeden koláč přesný z koše a pokrutu nekvašenou jednu a dá v ruce nazarejského, když by oholeno bylo nazarejství jeho. I bude obraceti kněz ty věci sem i tam v oběť obracení před Hospodinem; a ta věc svatá přináležeti bude knězi mimo hrudí obracení, i plece pozdvižení. A již potom nazareus bude moci víno píti. Ten jest zákon nazarea, který slib učinil, a jeho oběť Hospodinu za oddělení jeho, kromě toho, což by více učiniti mohl. Vedle slibu svého, který učinil, tak učiní podle zákona oddělení svého.“ (4. M. 6,13-21)
Kapitola 6
Kapitola 6
Tento podivuhodný „zákon“ nás vede dopředu k něčemu budoucímu, kdy se ukáže plný výsledek Kristova dokonalého díla; a kdy On jako Mesiáš Izraele na závěr Svého nazarejského oddělení okusí radost ze Svého milovaného lidu a z této země. Pak přijde pro Nazarea čas, aby pil víno. Od všeho toho se sám oddělil pro dokonání onoho velkého díla, které je tak plně vyjádřeno ve všech svých pohledech a ve všem svém dosahu ve výše uvedeném „zákonu“. Je oddělen od národa a oddělen od tohoto světa v pravé moci nazarejství, jak to řekl Svým učedníkům oné památné noci: „Nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinné révy, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nový v království Otce svého.“ (Mat. 26,29)
Ale přichází jasný den, kdy Hospodin – Mesiáš se bude radovat z Jeruzaléma a bude se radovat ze Svého lidu. Proroci od Izaiáše až do Malachiáše jsou plni nejvroucnějších a duši povznášejících zmínek o tomto jasném a požehnání plném dnu. Citovat oddíly by doslovně naplnilo celou knihu. Ale pokud se čtenář obrátí k závěrečné části Izaiášova proroctví, najde vzorek toho, o čem se zmiňujeme. A podobné oddíly najde i v knihách různých jiných proroků.
Nesmíme se pokoušet citovat, ale chtěli bychom varovat čtenáře před nebezpečím, že bude zaveden neinspirovanými nadpisy připojenými (v některých překladech) k těm nádherným pasážím, které se vztahují k budoucnosti Izraele, jako například: „Požehnání evangelia“ – „Rozšíření Církve“. Tyto výrazy směřují k zavedení mnoha zbožných čtenářů, kteří jsou nakloněni mít za to, že nadpisy jsou tak inspirované jako text. Anebo pokud ne inspirované, pak že alespoň obsahují správné udání toho, co text vyjadřuje. Skutečnost je, že od začátku až do konce proroků není ani slabika o Církvi. Že Církev může nalézt velmi vzácné poučení, světlo, útěchu a vzdělání z této velké části inspirovaného svazku, je požehnanou pravdou. Ale bude to činit právě tou mírou, jak je vyučováním Ducha uschopněna rozeznávat skutečný obor a předmět této části Boží knihy. Mít byť na okamžik za to, že můžeme brát útěchu a užitek jen z toho, co se výlučně a především vztahuje na nás, by znamenalo zaujmout úzký, ne-li sobecký pohled na věci. Cožpak se nemůžeme učit z 3. Mojžíšovy knihy? A přece, kdo by chtěl tvrdit, že tato část se vztahuje na Církev?
Kapitola 6
Kapitola 6
Nikoli, čtenáři. Můžeš být ujištěn, že klidné, nepředpojaté studium „zákona a proroků“ s modlitbou tě přesvědčí, že velkým tématem obou dvou je Boží vláda nad světem v bezprostředním spojení s Izraelem. Je pravda, že v „Mojžíšovi a prorocích“ jsou věci, týkající se Pána samého. To je jasné z Lukáše 24,27. Ale je to o Něm v Jeho vládě nad tímto světem a nad Izraelem zvlášť. Jestliže jasně neuchopíme tuto skutečnost, budeme studovat Starý zákon s malým porozuměním a užitkem.
Snad se to některým z našich čtenářů zdá být příliš silným tvrzením, že v prorocích a vůbec ve Starém zákoně není nic o Církvi jako takové. Ale některé výroky z inspirovaného pera apoštola Pavla vyřeší celou otázku pro každého, kdo je skutečně ochoten poddat se autoritě Svatého Písma. Tak v Římanům 16,25.26 čteme: „Tomu ale, který je mocen vás upevnit podle mého evangelia a kázání o Ježíši Kristu, podle zjevení tajemství, které po věčné časy bylo zamlčeno, nyní ale bylo zjeveno a skrze prorocká Písma, podle poručení věčného Boha, oznámeno k poslušnosti víry všem národům.“
Kapitola 6
Kapitola 6
Také v Epištole Efezským 3,1-10 čteme: „Z toho důvodu já Pavel, vězeň Krista Ježíše pro vás pohany, pokud jste totiž slyšeli o správě Boží milosti, jež ve vztahu k vám mně je dána, že mi bylo ve zjevení oznámeno tajemství – jak jsem o něm předem krátce napsal, z čehož můžete při čtení poznat, že rozumím tajemství Kristovu – které v jiných pokoleních nebylo synům lidským oznámeno tak, jak nyní bylo Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům5: že ti z národů jsou spoludědicové a údy téhož těla a spoluúčastníci toho zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium,… a objasnil všem, jaká je správa toho tajemství, jež od věků bylo ukryté v Bohu, jenž všechno stvořil; aby nyní knížectvím a mocnostem v nebeských místech byla skrze církev oznámena rozmanitá Boží moudrost.“
Ale není možné, abychom dále sledovali tento hluboce zajímavý předmět o Církvi. Jen jsme se o výše uvedených místech Písma zmínili, abychom upevnili čtenářovu mysl ohledně skutečnosti, že učení o Církvi, jak bylo učeno Pavlem, nemá nikde místo na stránkách Starého zákona, a proto když čte proroky a setká se se slovy „Izrael“, „Jeruzalém“, „Sion“, nemá používat tyto výrazy na Boží Církev, poněvadž patří doslovně národu Izraeli, semeni Abrahama, zemi Kanán a městu Jeruzalému6. Bůh myslí to, co říká. A proto nesmíme podporovat nic, co hraničí s lehkovážným a neuctivým způsobem zacházení s Božím slovem, nebo to tak vypadá. Když Duch mluví o Jeruzalému, myslí Jeruzalém; jestliže myslí na Církev, pak to tak řekne. Neodvážili bychom se jednat s úctyhodným lidským dokumentem tak, jako jednáme s inspirovanou knihou. Máme za to, že člověk nejen ví, co chce říci, ale že říká, co myslí. A je-li tomu tak ve vztahu k ubohému a klesajícímu smrtelníkovi, čím více tomu tak je ve vztahu k jedinému moudrému a živému Bohu, jenž nemůže lhát?
Ale musíme tento oddíl skončit a ponechat čtenářovi, aby sám uvažoval o ustanovení o nazareovi, které je tak bohaté na svaté naučení pro srdce. Přejeme mu, aby zvláštním způsobem zvážil skutečnost, že Duch Svatý nám dal plné znění zákona o nazarejství ve 4. Mojžíšově knize – v knize pouště. A nejen to, ale nechť pečlivě zváží ustanovení samo. Nechť se snaží rozumět, proč nazarej neměl pít víno, proč si neměl stříhat vlasy a proč se neměl dotýkat mrtvého těla. Nechť přemýšlí o těchto třech věcech a snaží se získat naučení, jež je v nich obsaženo. Ať se ptá sám sebe: Toužím skutečně být nazarejem – chodit po úzké cestě oddělení pro Boha? A jestliže ano, jsem připraven vzdát se všech těch věcí, které směřují k poskvrně, k odvrácení, a které jsou překážkou pro Boží nazareje? A nakonec nechť má na paměti, že přijde čas, kdy „nazarej bude moci pít víno“; jinými slovy: kdy už nebude třeba být na stráži proti různým formám zla uvnitř i okolo. Vše bude čisté. Náklonnosti budou moci plynout bez kontroly, šaty vlát kolem nás bez opásání, nebude tu už žádné zlo, od něhož by bylo třeba se oddělit, a proto tu nebude nutnost oddělovat se. Slovem: Budou tu „nová nebesa a nová země, v nichž přebývá spravedlnost“. Kéž nás Bůh ve Svém nekonečném milosrdenství zachová až do té požehnané chvíle v opravdovém zasvěcení srdce Jemu samému.
Kapitola 6
Kapitola 6
Čtenář pozoruje, že jsme zde dosáhli závěru jedné velmi zřetelné části naší knihy. Tábor je náležitě uspořádán, každý bojovník je postaven na své místo (4. M. 1 a 2), každý dělník je postaven ke svému vlastnímu dílu (4. M. 3 a 4) a shromáždění je očištěno od poskvrnění (4. M. 5). To vše je velmi zřetelné. Pořádek je úchvatně krásný. Máme před sebou nejen očištěný a dobře uspořádaný tábor, ale také charakter zasvěcení Bohu, které je nemožné předčít, poněvadž to je to, co ve své dokonalosti je spatřováno jen v životě našeho požehnaného Pána Ježíše Krista samého. Když jsme dosáhli tohoto vysokého bodu, nezbývá nic, než aby Hospodin vyslovil Své požehnání celému shromáždění, a tak v závěru 6. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy máme požehnání. A jistě můžeme říci, že to je pravé královské požehnání. Přečteme si je a budeme o něm uvažovat.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k Aronovi a synům jeho a rci: Takto budete požehnání dávati synům Izraelským, mluvíce k nim: Požehnej tobě Hospodin a ostříhej tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj. I budou vzývati jméno mé nad syny Izraelskými a já jim žehnati budu.“ (4. M. 6,22-27)
Toto bohaté požehnání plyne prostřednictvím kněžství. Aron a jeho synové jsou pověřeni, aby pronášeli toto vzácné požehnání. Božímu shromáždění má být od Něho ustavičně žehnáno a Jím má být udržováno. Vždy se má vyhřívat ve slunečním svitu Jeho milostivé tváře. Jeho pokoj má plynout jako řeka. Hospodinovo jméno má být nad ním vzýváno. Vždy tu je, aby žehnal.
Kapitola 6
Kapitola 6
Jaké opatření! Kéž by se ho byl Izrael chopil a žil v jeho moci! Ale oni to neučinili. Rychle se odklonili, jak uvidíme. Vyměnili světlo Boží tváře za temnotu hory Sinai. Opustili půdu milosti a postavili se pod zákon. Místo aby byli spokojeni se svým podílem v Bohu svých otců, byli žádostivi jiných věcí. (Srovnej Žalmy 105 a 106.) Místo pořádku, čistoty a oddělení pro Boha, kterými naše kniha začíná, máme nepořádek, poskvrnu a oddání se modlářství.
Ale veleben buď Bůh, blíží se ta chvíle, ve které to vzácné požehnání ze 4. Mojžíšovy 6 dojde svého plného použití; kdy dvanáct pokolení Izraele se seřadí kolem nehynoucí korouhve „Hospodin tu /přebývá/ (Jehova-šamah)“ (Ezechiel 48,35); kdy budou očištěni od všech svých poskvrn a zasvěceni Bohu v moci pravého nazarejství. Tyto věci jsou ukázány plným a jasným způsobem na stránkách proroků. Všechna tato inspirovaná svědectví bez jediného rušivého hlasu svědčí o slavné budoucnosti, která stojí před skutečným Izraelem. Ukazují dopředu na dobu, kdy těžké mraky, které se stáhly a stále jsou nad národním horizontem, budou zahnány jasnými paprsky „Slunce spravedlnosti“, kdy Izrael se bude těšit z bezmračného dne požehnání a slávy pod vinnými kmeny a fíkovníky té země, kterou Bůh dal za věčné vlastnictví Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.
Pokud popíráme to, co bylo právě řečeno, můžeme stejně tak dobře vyříznout velkou část Starého zákona a nemalou část Nového, neboť v obou Duch Svatý velmi jasně a jednoznačně svědčí o této vzácné skutečnosti, totiž o milosrdenství, spasení a požehnání pro Jákobovo símě. Neváháme vyhlásit své přesvědčení, že kdo toto nevidí, nemůže rozumět prorokům. Před Božím milovaným, byť nyní zavrženým národem, leží jasná budoucnost. Dejme pozor, jak nakládáme s touto skutečností. Je to velmi vážná věc, pokoušet se nějakým způsobem protivit pravdivému a správnému použití Božího slova. Jestliže se Bůh zaručil, že požehná izraelskému národu, dejme pozor, abychom se nesnažili nutit proud požehnání téci jiným kanálem. Je to vážná věc lehkovážně nakládat s vyhlášeným Božím úmyslem. On prohlásil, že Jeho úmyslem je dát zemi Kanán ve věčné dědictví Jákobovu semeni. A kdyby toto bylo zpochybněno, nevíme, jak bychom mohli pevně držet neporušenost kterékoli části Božího slova. Jestliže si dovolíme nenáležitě nakládat s velkou částí inspirovaného kánonu – a zcela jistě je nenáležité, jestliže se snažíme odklonit ji od jejího pravého předmětu – pak jakou bezpečnost máme ve vztahu k použití Písma vůbec? Jestliže Bůh nemyslí, co říká, když mluví o Izraeli a o zemi Kanán, jak můžeme vědět, že myslí, co říká, když mluví o Církvi a jejím nebeském podílu v Kristu? Kdyby Žid byl oloupen o svou slavnou budoucnost, jakou jistotu má ohledně ní křesťan?
Kapitola 6
Kapitola 6
Čtenáři, pamatujme, že „všechna [ne pouze některá z nich] Boží zaslíbení, kolik jich jen je, v něm jsou Ano a v něm jsou Amen“. A když se radujeme z použití těchto vzácných výroků na sebe, nesnažme se popírat jejich použití na druhé. Plně věříme, že děti Izraele se ještě budou radovat z plné záplavy požehnání představeného v závěrečném oddílu 4. Mojžíšovy 6. A až do té doby je Boží Církev povolána, aby měla účast na svých zvláštních požehnáních. Má výsadu ustavičně znát Boží přítomnost u sebe a ve svém středu – přebývat ve světle Jeho tváře – pít z řeky pokoje – den za dnem dostávat požehnání a být udržována Tím, jenž nikdy nedříme ani nespí. Ale nikdy nezapomínejme – ano, hluboce a ustavičně pamatujme – že praktický pocit a zkušenost požitku těchto nesmírných požehnání a výsad budou přímo úměrné míře, jakou se Církev snaží udržovat pořádek, čistotu a nazarejské oddělení, k čemuž je povolána jako místo Božího přebývání – tělo Krista – obydlí Ducha Svatého.
Kéž tyto věci vstoupí hluboko do našich srdcí a vykonávají tam svůj posvěcující vliv na celý náš život a charakter!
Kapitola 6
Kapitola 6