4. Mojžíšova 5

„I

mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka: Přikaž synům Izraelským, ať vyženou ze stanů každého malomocného a každého trpícího tok semene, i každého nad mrtvým poskvrněného. I muže i ženu vyženete, ven za tábor vyženete je, aby neposkvrňovali tábory těch, mezi nimiž já přebývám. I učinili tak synové Izraelští, a vyhnali je ven za tábor. Jakož byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi, tak učinili synové Izraelští.“ (4. M. 5,1-4)

Zde máme málo slovy ukázanou velkou základní zásadu, na níž je založena kázeň shromáždění – můžeme říci zásadu krajní důležitosti, ačkoli žel, je jí tak málo rozuměno a dbáno. Boží přítomnost uprostřed Jeho lidu vyžadovala svatost z jejich strany. „Aby neposkvrňovali tábory těch, mezi nimiž já přebývám.“ Místo, kde přebývá ten Svatý, musí být svaté. To je jasná a nutná pravda.

Už jsme poznamenali, že vykoupení bylo základem Božího přebývání uprostřed Jeho lidu. Ale musíme pamatovat, že kázeň byla podstatnou věcí, aby mohlo mezi nimi pokračovat. Nemohl bydlet tam, kde zlo bylo uváženě a zjevně trpěno. Buď velebeno Jeho jméno, On může snášet a snáší slabost a nevědomost. Ale Jeho oči jsou příliš čisté, než aby hleděl na zlé, a nemůže hledět na nepravost. Zlo nemůže být s Ním, ani On nemůže mít společenství se zlem. To by znamenalo popření samé Jeho přirozenosti. A On sám Sebe zapřít nemůže.

Naproti tomu může být řečeno: „Cožpak Bůh, Duch Svatý, nepřebývá v jednotlivém věřícím, a přece je v něm mnoho zlého?“ Duch Svatý vskutku bydlí ve věřícím na základě dokonaného vykoupení. Je tam ne jako schválení toho, co je z přirozenosti, ale jako pečeť toho, co je z Krista. A Jeho přítomnost a obecenství jsou okoušeny právě tou mírou, jak zlo v nás je ze zvyku odsuzováno. Chce někdo tvrdit, že můžeme uskutečňovat přebývání Ducha a těšit se z toho, když dáváme místo své zkaženosti a povolujeme žádostem těla a smyslů? Taková bezbožná myšlenka buď vzdálena! Nikoli, musíme se sami soudit a odkládat vše, co je neslučitelné se svatostí Toho, jenž v nás přebývá. Náš „starý člověk“ není vůbec uznáván. Před Bohem neexistuje. Byl naprosto odsouzen v kříži Krista. Žel, že cítíme jeho působení a musíme se nad tím rmoutit a kvůli tomu se odsuzovat. Ale Bůh nás vidí v Kristu – v Duchu – v novém stvoření. A kromě toho Duch Svatý přebývá v těle věřícího na základě Kristovy krve. A toto přebývání vyžaduje odsuzování zla v každém způsobu a formě.

Kapitola 5

Tak tomu je také ve vztahu ke shromáždění. Není pochybností o tom, že tam je zlo – zlo v každém jednotlivci, a proto je zlo v celém těle. Ale musí být souzeno. A je-li souzeno, není mu dovoleno působit, je anulováno. Co bychom řekli o vyznávajícím křesťanovi, který by zastával to, že není vážně odpovědný, aby soudil zlé v sobě a ve svých cestách? A jestliže je špatné zaujetí takového stanoviska pro jednotlivce, nemusí to být tím horší pro shromáždění? Nechápeme, jak toto může být zpochybňováno.

Jaký by byl výsledek, kdyby Izrael odmítl poslechnout rozhodný „příkaz“ na začátku naší kapitoly? Předpokládejme, že by řekli: „My nejsme odpovědni za to, abychom soudili zlo. A nemyslíme si, že se sluší na takové ubohé, chybující, bloudící smrtelníky, jako jsme my, aby někoho soudili. Tito lidé, trpící malomocenstvím, tokem a tak dále, jsou Izraelité zrovna tak, jako jimi jsme my, a mají dobrý nárok na všechna požehnání a výsady tábora, jako máme my. Proto si myslíme, že by nebylo správné, abychom je vyháněli.“

Nuže, ptáme se, jak Bůh odpoví na takovouto námitku? Pokud se čtenář bude chtít na chvíli obrátit k Jozue 7, najde slavnostně vážnou odpověď, jaká jen může být dána. Ať se přiblíží a pozorně si prohlédne onu „hromadu kamení velikou“ v údolí Achor. Ať si přečte nápis na ní. Jaký nápis? „Bůh i v shromáždění svatých strašlivý jest náramně, a hrozný nade všecky vůkol něho.“ (Žalm 89,8) „Bůh náš jest oheň spalující.“ (Židům 12,29) Jaký je význam toho všeho? Chtějme slyšet a zvažovat. Žádost počala v srdci člena shromáždění a porodila hřích. Co potom? Zahrnovalo to celé shromáždění? Ano, jistě, to je vážná pravda. „Zhřešil Izrael (nikoli pouze Achan), tak že smlouvu mou přestoupili, kterou jsem jim přikázal; neboť jsou i vzali z věcí proklatých, k tomu i ukradli, také i zatajili, nad to i odložili mezi nádobí svá. Proto nebudou moci synové Izraelští ostáti před nepřáteli svými, utíkati budou před nepřáteli svými, neboť poskvrnili se věcí proklatou. Nebudu více s vámi, leč vyhladíte prokletí to z prostředku svého.“ (Jozue 7,11.12)

To je zvlášť vážné a působivé. Jistě to hlasitě mluví našim uším a dává to svatou lekci našemu srdci. Jak nás vyprávění informuje, v celém táboře Izraele byly stovky tisíců nevědomých o skutečnosti Achanova hříchu, stejně jako se nevědomým ukázal i Jozue. A přece slovo zní: „Zhřešil Izrael …, neboť jsou i vzali z věcí proklatých, k tomu i ukradli, také i zatajili.“ Jak to bylo? Shromáždění bylo jedno. Boží přítomnost uprostřed shromáždění z nich učinila jedno, tak jedno, že hřích každého byl hříchem všech. „Maličko kvasu všecko těsto nakvašuje.“ Lidský rozum může proti tomu vznášet námitky, jako je vznáší proti všemu, co leží mimo jeho úzký obzor. Ale Bůh to říká, a to je pro věřící mysl dost. Nesluší se nám ptát se: „Proč? Jak? Kterak?“ Boží svědectví vše urovnává a my máme jen věřit a poslechnout. Nám stačí znát skutečnost, že Boží přítomnost vyžaduje svatost, čistotu a souzení zla. Mějme to na paměti. Není to na principu zavrhovaném každou pokornou myslí: „Nepřistupuj ke mně, neboť světější jsem nežli ty.“ (Izaiáš 65,5) Nikoli, to je zcela na základě toho, co je Bůh. „Svatí buďte, neboť já svatý jsem.“ (3. M. 11,44) Bůh nemohl dát podporu Své svaté přítomnosti neodsouzenému zlu. Jakže? Dát vítězství nad Hai s Achanem v táboře? To bylo nemožné! Vítězství za takových okolností by bylo zneuctěním Boha, tou skutečně nejhorší věcí, která by se mohla Izraeli přihodit. To nemohlo být. Izrael musí být proveden kázní. Musejí být pokořeni a zlomeni. Musejí být přivedeni dolů do údolí Achor – do místa zármutku, neboť pouze tam mohou být otevřeny „dveře naděje“ (Ozeáš 2,15), když zlo vniklo dovnitř.

Kapitola 5

Nechť čtenář nechápe špatně tuto velkou praktickou zásadu. Bojíme se, že mnohými z Božího lidu je jí velmi chybně rozuměno. Je mnoho takových, kteří si snad myslí, že nikdy nemůže být správné pro ty, kteří jsou zachráněni skrze milost a kteří jsou sami význačnými pomníky milosrdenství, aby vykonávali kázeň v jakékoli formě nebo na jakémkoli základě. Pro takové se Matouš 7,1 jeví jako naprosté zavržení myšlenky, že bychom měli soudit. Říkají: Cožpak nám náš Pán výslovně neřekl, abychom nesoudili? Nejsou to Jeho vlastní slova: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“? Bezpochyby že jsou. Ale co tato slova znamenají? Znamenají, že nemáme soudit učení a způsob života takových, kteří přicházejí, aby s námi byli v křesťanském obecenství? Dávají nějakou podporu myšlence, že nezáleží na tom, co člověk drží nebo co učí anebo co dělá, a že ho máme přijmout? Může toto být moc a význam slov našeho Pána? Kdo by mohl, byť na okamžik, připustit něco tak obludného? Copak nám náš Pán v té samé kapitole neříká: „Pilně se varujte falešných proroků?“ (verš 15) Ale jak se máme někoho vyvarovat, jestliže nemáme soudit? Jestliže soud nemá být prováděn v žádném případě, proč se nám říká, abychom se varovali?

Křesťanský čtenáři, pravda je tak prostá, jak je to jen možné. Boží shromáždění je odpovědné u dveří soudit učení a mravy všech, kdo si žádají vstoupit. Nemáme soudit pohnutky, ale máme soudit cesty. V páté kapitole 1. Korintským jsme přímo vyučováni inspirovaným apoštolem, že máme soudit všechny, kdo zaujímají místo uvnitř shromáždění. „Neboť proč já mám i ty, kteří jsou vně, souditi? Nesoudíte snad vy ty, kteří jsou uvnitř? Ale ty, kdo jsou vně, soudí Bůh. Vyvrzte toho zlého ze svého středu.“ (1. Kor. 5,12.13)

Kapitola 5

To je velmi jasné. Nemáme soudit ty, kteří jsou „vně“; ale máme soudit ty, kteří jsou „uvnitř“. To znamená ty, kteří se staví na půdu křesťanů – že patří k Božímu shromáždění – ti všichni spadají do okruhu soudu. V té chvíli, kdy člověk vstoupí do shromáždění, zaujímá místo ve sféře, kde se vykonává kázeň nad vším, co odporuje svatosti Toho, který tam přebývá.

A ať se čtenář ani na chvíli nedomnívá, že jednota těla je dotčena, když je v domě udržována kázeň. To by byl velmi vážný omyl. A přece je, žel, velmi obvyklý. Často slýcháme říkat o těch, kteří se správně snaží udržovat kázeň v Božím domě, že trhají Kristovo tělo. Sotva může být nějaký větší omyl. Skutečnost je, že to první je naše vážná povinnost; to druhé je naprostá nemožnost. Kázeň v Božím domě musí být vykonávána, ale jednota Kristova těla nikdy nemůže být zrušena.

Někdy také slyšíme lidi mluvit o odřezání údů Kristova těla. I to je omyl. Ani jeden úd Kristova těla nemůže nikdy být zrušen. Každý úd byl dán do těla na své místo Duchem Svatým podle věčného Božího úmyslu a na základě Kristova vykonaného díla smíření. A žádná moc lidská ani ďábelská nikdy nemůže oddělit jediný úd od těla. Všechny jsou neodlučitelně spojeny v dokonalou jednotu a jsou tam udržovány božskou mocí. Jednota Boží Církve může být přirovnána k řetězu roztaženému přes řeku. Vidíte ho na každé straně, ale uprostřed je ponořen. A jestliže byste měli soudit podle toho, co vidíte svýma očima, mohli byste se domnívat, že uprostřed je řetěz přerušen. Tak tomu je s Boží Církví. Byla vidět jednotná na začátku. Bude vidět jako jedna v budoucnosti. A v Božích očích je jedna nyní, ačkoli pro smrtelné oko ta jednota není vidět.

Je velmi důležité, aby křesťanský čtenář měl zcela jasno v této velké otázce ohledně Církve. Nepřítel se snažil všemi prostředky své moci házet písek do očí Božího drahého lidu, aby neviděl pravdu v této věci. Na jedné straně máme jednotu, jíž se chlubí římský katolicismus, a na druhé straně žalostná rozdělení v protestantismu. Řím poukazuje s vítěznou tváří na četné sekty protestantů. A protestanti podobně ukazují na četné bludy, zkaženost a klamy římského učení. A tak ten, kdo vážně hledá pravdu, neví, kam se obrátit nebo co si myslet, zatím co na druhé straně bezstarostní, lhostejní, pohodlní a svět milující lidé jsou jen příliš hotovi brát vše, co kolem sebe vidí, za záminku, aby odvrhli každou vážnou myšlenku a starost o božské věci. A i když někdy, tak jako Pilát, se lehkomyslně zeptají: „Co je pravda?“, tu podobně jako on se obrátí na podpatku a nechtějí čekat na odpověď.

Kapitola 5

Nuže, jsme pevně přesvědčeni, že pravé tajemství celé věci – velké řešení nesnáze – skutečné odpočinutí pro srdce Bohem milovaných svatých bude nalezeno v pravdě o nerozlučné jednotě Boží Církve, Kristova těla na zemi. Tato pravda nemá být pouze držena jako učení, ale má být vyznávána, udržována a prováděna za každou cenu. Je to velká utvářející pravda pro duši a obsahuje v sobě jedinou odpověď na jedné straně na jednotu, jíž se chlubí Řím, i na rozdělení v protestantismu na druhé straně. Uschopní nás vydávat svědectví protestantismu, že jsme nalezli jednotu, a římskému katolicismu, že jsme nalezli jednotu Ducha.

Může však být namítáno, že to je čistá utopie snažit se držet takovou myšlenku za přítomného stavu věcí. Vše je v takové zkáze a zmatení, že jsme podobni množství dětí, které ztratily cestu v lese a snaží se, jak mohou, najít cestu domů; některé ve velkých skupinách, některé ve skupinách po dvou nebo po třech, a některé zcela samotné.

To se může jevit zcela přijatelným. A nepochybujeme, že to v přítomné době má u mnoha z lidu Páně velkou váhu. Ale v úsudku víry nemá takový způsob předkládání věci žádnou váhu, a to z toho jednoduchého důvodu, že naprosto nejdůležitější otázkou pro víru je toto: „Je jednota Církve lidskou teorií nebo božskou skutečností?“ Zcela jistě božskou skutečností, poněvadž je psáno: „Je jedno tělo a jeden Duch.“ Jestliže popíráme, že tu je „jedno tělo“, se stejnou silou můžeme popírat, že je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech“, poněvadž to vše leží vedle sebe na téže stránce inspirace, a jestliže zrušíme jedno, rušíme vše.

A nejsme vzhledem k tomuto předmětu ani omezeni na ojedinělý oddíl Písma; ačkoli i kdybychom měli jen jeden, bylo by to plně postačující. Ale máme více než jeden. Slyšme následující: „Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společnost krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společnost těla Kristova? Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Kor. 10,16.17) Přečti si také 1. Kor. 12,12-27, kde je celý předmět ukázán a použit.

Kapitola 5

Je tedy zřejmé, že Boží slovo velmi jasně a plně stanoví pravdu o nerozlučné jednotě Kristova těla. A nadto stejně jasně a plně ukazuje pravdu o kázni v Božím domě. Ale všimněme si, že vlastní provádění kázně nebude nikdy na újmu jednoty těla. Ty dvě věci jsou naprosto slučitelné. Máme se domnívat, že když apoštol přikazuje církvi v Korintu, aby ze sebe vyvrhli „toho zlého“, že byla dotčena jednota těla? Jistě ne. A přece, nebyl snad ten člověk údem na těle Krista? Skutečně byl, neboť ho nacházíme ve 2. epištole napraveného. Kázeň Božího domu vykonala své dílo při údu Kristova těla, a ten, jenž zbloudil, byl přiveden zpět. Takový byl účel jednání shromáždění.

To vše může napomoci osvětlit mysl čtenáře ohledně hluboce důležitého předmětu přijetí ke stolu Páně a vyloučení od něho. Zdá se, že v myslích mnoha křesťanů je značný zmatek týkající se těchto věcí. Jsou někteří, kteří se domnívají, že je-li někdo křesťanem, nemá mu být z žádného důvodu odpíráno místo u stolu Pána. Případ v 1. Kor. 5 je naprosto dostačující, aby tuto otázku upravil. Je zřejmé, že ten muž nebyl vyvržen kvůli tomu, že by nebyl křesťanem. Jak víme, přes své selhání a hřích byl Boží dítě. A přece shromáždění v Korintu dostalo příkaz, aby ho vyvrhlo, a kdyby to neučinili, přivedli by Boží soud na celé shromáždění. Ve shromáždění je Boží přítomnost, a proto musí být zlo souzeno.

A tak ať se podíváme do páté kapitoly 4. Mojžíšovy knihy nebo do páté kapitoly 1. Korintským, učíme se téže vážné pravdě, totiž, že „domu Božímu náleží svatost na věky“. A dále se učíme, že kázeň musí být udržována u Božího vlastního lidu, a nikoli u těch, kteří jsou venku. Neboť co čteme v počátečních řádcích 5. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy? Bylo dětem Izraele přikázáno, aby ven z tábora vyvrhli každého, kdo nebyl Izraelita, každého, kdo nebyl obřezán, každého, kdo nemohl ukázat svůj původ nepřerušeně od Abrahama? Bylo toto důvodem pro vyloučení z tábora? Vůbec ne. Koho tedy měli vyvrhnout? „Každého malomocného“ – to jest každého, v němž bylo dovoleno hříchu, aby působil. „Každého trpícího tok“ – to jest každého, od koho vycházel poskvrňující vliv. A „každého při mrtvém poskvrněného“. To byli ti, kteří měli být odděleni od tábora v poušti, a jsou předobrazem těch, kteří mají být odděleni od shromáždění nyní.

A mohli bychom se ptát, proč se žádalo toto oddělení? Bylo to proto, aby byla udržena dobrá pověst a ctihodnost lidu? Nic takového. Proč tedy? „Aby neposkvrňovali tábory těch, mezi nimiž já přebývám.“ A tak tomu je nyní. Nesoudíme a nevyvrhujeme zlé učení proto, abychom udrželi svou pravověrnost. Ani nesoudíme a nevyvrhujeme mravní zlo proto, abychom podrželi svoji dobrou pověst a ctihodnost. Jediným důvodem soudu a vyloučení je toto: „Tvému domu přísluší svatost, Hospodine, až na věky.“ Bůh přebývá uprostřed Svého lidu. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni k mému jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ „Zdali nevíte, že chrám Boží jste a Duch Boží ve vás přebývá?“ (1. Kor. 3,16). A opět: „A tak tedy již nejste cizinci a bez občanství, nýbrž jste spoluobčané svatých a domácí Boží, vystaveni na základu apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Ježíš Kristus, ve kterém celá stavba, dobře spojená, roste ve svatý chrám v Pánu, v němž jste i vy spolu budováni v příbytek Boží v Duchu.“ (Ef. 2,19-22)

Kapitola 5

Ale čtenář snad cítí potřebu položit například takovouto otázku: Jak je možné nalézt čistou a dokonalou církev? Není – nebude – nemusí být v každém shromáždění nějaké zlo i přes intenzívní pastýřskou bdělost a společnou věrnost? Jak potom může být udržen tento vysoký standard čistoty? Beze vší pochyby je ve shromáždění zlo, poněvadž hřích je v každém jeho členu. Ale nesmí mu být dovolováno působení, nesmí být trpěn, musí být souzen a potlačován. Není to přítomnost zla, která poskvrňuje, ale je to dovolování a trpění zla. Tak tomu je s Církví v jejím korporativním charakteru i s jednotlivci v jejich individuálním charakteru. „Kdybychom se sami soudili, nebyli bychom souzeni.“ (1. Kor. 11,31) Proto by jakkoli velké zlo nemělo vést nikoho k tomu, aby se oddělil od Boží Církve. Ale jestliže shromáždění odmítne svou vážnou odpovědnost, aby soudilo zlo, a to jak v učení, tak i mravní, už vůbec není na půdě Boží Církve a tvou vážnou povinností se stane oddělit se od něho. Dokud je shromáždění na půdě Boží Církve, ať už je jakkoli slabé a malé co do počtu, oddělit se od něho znamená roztržku. Ale jestliže shromáždění není na Božím základu – a to zcela jistě není, jestliže odmítne svou povinnost soudit zlo – pak roztržkou je pokračovat ve spojení s ním.

Ale nepovede to k rozmnožení ustavičných rozdělení? Zcela jistě ne. Může to směřovat k rozbití pouhých lidských spojení. Ale to není roztržka, ale naprostý opak, poněvadž taková spojení, i když jsou velká, mocná a zdánlivě užitečná, jasně odporují jednotě Kristova těla, Boží Církve.

Kapitola 5

Přemýšlivého čtenáře překvapí, že Duch Boží na všech stranách vede pozornost k velké otázce Církve. Lidé začínají vidět, že v tomto předmětu je mnohem více než pouhá představa jednotlivé mysli nebo dogma nějaké skupiny. Otázka: „Co je Církev?“ se klade na mnohá srdce a žádá si odpověď. A jaké je to milosrdenství, že můžeme dát odpověď, která je tak jasná, tak zřetelná a tak autoritativní, jak ji může dát Boží hlas, hlas Svatého Písma. Není to nevýslovná výsada, když jsme na všech stranách napadáni nároky církví: „zemské církve“, „státní církve“, „svobodné církve“ atd., že se můžeme odvolat na pravou Církev živého Boha, tělo Krista? Jistě si jí velmi ceníme; a jsme pevně přesvědčeni, že jenom zde je božské řešení těžkostí tisíců z Božího lidu.

Ale kde takovou Církev nalézt? Není to beznadějný podnik, začít ji hledat uprostřed zkázy a zmatení kolem nás? Bůh buď veleben, nikoli! Neboť ačkoli nevidíme všechny členy Církve shromážděné pospolu, přece je naší výsadou a svatou povinností znát a zaujímat půdu Boží Církve a žádnou jinou. A jak máme tuto půdu rozeznat? Věříme, že první krok k rozeznání pravého základu Boží Církve je stát stranou všeho, co se tomu protiví. Nesmíme očekávat, že objevíme to, co je pravdivé, když naše mysli jsou zahaleny tím, co je chybné. Boží pořádek je: „Odstup od zlého; uč se činit dobré.“ Bůh nám nedává světlo na dva kroky současně. Proto ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme na špatné půdě, je naší povinností ji opustit a čekat na Boha pro další světlo, které nám zcela jistě dá.

Ale musíme pokračovat v naší kapitole:

„Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským: Muž aneb žena, když učiní nějaký hřích lidský, dopouštěje se výstupku proti Hospodinu, a byla by vinna duše ta: Tedy vyzná hřích svůj, který učinil, navrátí pak to, čím vinen byl, cele a pátý díl přidá nad to a dá tomu, proti komu zavinil. A neměl-li by muž ten přítele, jemuž by nahradil tu škodu, pokuta dána buď Hospodinu a knězi, mimo skopce očištění, jímž očištěn býti má.“ (4. M. 5,5-8)

O učení o oběti za vinu jsme uvažovali v našich „Poznámkách k 3. Mojžíšově knize“ v 5. kapitole. A k nim musíme odkázat našeho čtenáře, poněvadž nemáme v úmyslu brát mu i sobě čas tím, že budeme mluvit o všech bodech, o nichž jsme už uvažovali. Zde se pouze zmíníme o velmi důležité otázce vyznání a náhrady. Nejenom je pravda, že jak Bůh, tak i člověk získali skrze tu velkou oběť za vinu, danou na kříži Golgoty, ale z předcházející citace se učíme, že když bylo učiněno přestoupení, Bůh hledal vyznání a náhradu. Upřímnost vyznání byla dosvědčena náhradou. Pro Žida, který přestoupil proti svému bratrovi, nebylo dostačující říci: „Je mi líto.“ Měl nahradit věc, ve které přestoupil, a přidat nad to ještě pětinu. Nuže, ačkoli my nejsme pod zákonem, přece z jeho ustanovení můžeme získat mnohé naučení. Ačkoli nejsme pod vychovatelem, můžeme se od něho naučit dobrým lekcím. Jestliže jsme se tedy proti někomu provinili, nestačí, abychom vyznali svůj hřích Bohu a našemu bratrovi; musíme nahradit. Jsme voláni k tomu, abychom podali praktický důkaz o skutečnosti, že jsme se odsoudili kvůli té věci, v níž jsme se provinili.

Kapitola 5

Máme pochyby o tom, zda je to cítěno tak, jak to má být. Bojíme se, že tu ve vztahu k hříchu a pochybení vládne povrchní, lehkomyslný, pohodlný způsob, který skutečně musí velmi zarmucovat Ducha Božího. Spokojujeme se s pouhým vyznáním rtů bez hlubokého, v srdci cítěného pocitu o zlu hříchu v Božích očích. Věc sama není souzena ve svých mravních kořenech, a v důsledku tohoto pohrávání si s hříchem se srdce zatvrzuje a svědomí ztrácí svou jemnost. To je velmi vážné. Víme jen o málo věcech, které jsou vzácnější než citlivé svědomí. Nemáme na mysli úzkostlivé svědomí, které je ovládáno vlastními představami, ani chorobné svědomí, které je ovládáno svými vlastními obavami. Obojí jsou obtížnými hosty pro každého, kdo je má. Máme však na mysli jemné svědomí, které je ve všech věcech ovládáno Božím slovem a které se vždy odvolává na Jeho autoritu. Tento zdravý stav svědomí je neocenitelným pokladem. Řídí všechno, bere na vědomí i nejmenší věc spojenou s naším denním životem a zvyky – naším způsobem oblékání – s našimi domy – s naším nábytkem – naším stolem – s celým naším chováním, duchem a stylem – se způsobem vedení našeho obchodu, nebo jestliže naším údělem je sloužit druhým, se způsobem, jakým vykonáváme službu, ať je jakákoli. Krátce řečeno, vše spadá pod zdravý mravní vliv jemného svědomí. „Proto,“ říká apoštol, „i já sám se snažím mít vždy bezúhonné svědomí před Bohem i lidmi.“ (Sk. 24,16)

To je něco, po čem bychom měli toužit. Je něco mravně krásného a přitažlivého v tomto cvičení se toho největšího a nejvíce obdařeného Kristova služebníka. Ten se všemi svými skvělými dary, se všemi svými obdivuhodnými mocemi, se vším svým hlubokým náhledem do Božích cest a rad, se vším, o čem mluvil a čím se mohl chlubit, se všemi obdivuhodnými zjeveními, která mu byla učiněna ve třetím nebi; slovem: ten nejvíce poctěný z apoštolů a výsadami obdařených svatých se se svatou pílí snažil udržovat vždy svědomí bez urážky vůči Bohu i lidem. A jestliže v nestřežené chvíli pronesl ukvapená slova, jako to učinil Ananiášovi, nejvyššímu knězi, byl v té samé chvíli hotov vyznat a nahradit, takže ukvapené prohlášení: „Bůh tě bude bít, ty obílená stěno,“ bylo vzato zpět a místo toho dáno Boží slovo: „Vládci svého lidu nebudeš zlořečit.“

Kapitola 5

Nuže, nemyslíme, že Pavel by mohl té noci odpočinout s čistým svědomím, kdyby nevzal zpět svá slova. Jestliže jsme udělali nebo řekli něco, co je špatné, musí tu být vyznání. A jestliže nedojde k vyznání, pak naše obecenství musí být jistě přerušeno. Obecenství je mravní nemožností, jestliže na svědomí leží nevyznaný hřích. Můžeme o tom mluvit, ale je to pouhý klam. Jestliže chceme chodit s Bohem, musíme udržovat svědomí čisté. Není nic, čeho bychom se měli více bát, než mravní necitlivosti, pošpiněného svědomí, otupělého mravního cítění, které může dovolit všechny druhy věcí, aby přešly bez odsouzení, které se může dopustit hříchu, přejít ho a chladně říci: „Co jsem udělal zlého?“

Čtenáři, chtějme být se svatou bdělostí na stráži před tím vším. Snažme se pěstovat jemné svědomí. Bude to od nás vyžadovat to, co od Pavla, totiž „cvičení“. Ale je to požehnané cvičení a vydá velmi vzácné ovoce. Nedomnívej se, že v tomto cvičení je něco, co má příchuť zákonictví. Nikoli, je to naprosto křesťanské. Ve skutečnosti se díváme na ona Pavlova vznešená slova jako na samo ztělesnění ve zhutnělé formě vší křesťanské praxe. „Mít vždy bezúhonné svědomí před Bohem i lidmi.“ (Sk. 24,16) To obsahuje vše.

Ale žel, jak málo ze zvyku zvažujeme Boží nároky nebo nároky lidí kolem sebe! Jak málo naše svědomí dosahuje této úrovně! Nároky všeho druhu jsou zanedbávány, a my to necítíme. Není tu pokora ani zármutek před Pánem. Dopouštíme se přestoupení v tisíci věcech, a přece tu není ani vyznání, ani náhrada. Pomíjejí se věci, které by měly být odsouzeny, vyznány a odloženy. Je tu hřích v našich svatých věcech. Je tu lehkovážnost a lhostejnost ducha ve shromáždění a u stolu Pána. Olupujeme Boha různými způsoby. Máme své vlastní myšlenky, mluvíme svá slova, děláme to, co se nám líbí. A co to je jiného než olupování Boha, když uvážíme, že nejsme sami svoji, ale jsme koupeni za cenu?

Nuže, nemůžeme jinak, než myslet, že toto vše musí smutně bránit našemu duchovnímu růstu. Zarmucuje to Ducha Božího a brání to milostivé službě Krista našim duším, jíž jedině můžeme růst v Něho. Z různých míst Božího slova víme, jak velmi si cení jemného ducha a pokorného srdce. „Však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha a třese se před slovem mým.“ (Izaiáš 66,2) U takového může Bůh přebývat. Ale s tvrdostí a necitlivostí, chladností a lhostejností nemůže mít žádné společenství. Chtějme se tedy cvičit, abychom vždy měli čisté a neodsuzující svědomí jak před Bohem, tak i před lidmi kolem sebe.

Kapitola 5

Třetí a poslední oddíl naší kapitoly, který není třeba, abychom citovali, nám podává hluboce vážné naučení, ať už se na něj díváme z dispenzačního^³ nebo z mravního hlediska. Obsahuje záznam nařízení určeného ke zkoušce vyvolané žárlivostí. Jeho místo zde je pozoruhodné. V prvním oddílu máme společné odsouzení zla. Ve druhém máme osobní sebeodsuzování, vyznání a náhradu. A ve třetím se učíme, že Bůh nemůže snášet ani pouhé podezření ze zla.

Nuže, plně věříme, že toto velmi působivé nařízení se z dispenzačního hlediska týká vztahu mezi Hospodinem a Izraelem. Proroci mnoho mluví o chování Izraele jako ženy a o Hospodinově žárlivosti následkem toho. Nebudeme se pokoušet citovat ta místa, ale čtenář je najde na stránkách Jeremiáše a Ezechiele. Izrael nemohl obstát ve zkoumající zkoušce hořkou vodou. Jeho nevěrnost byla zjevena. Porušil své sliby. Uchýlil se od svého Manžela, Svatého Izraelského, jehož prudká žárlivost byla vylita na nevěrný národ. On je žárlivý Bůh a nemůže snášet myšlenku, že srdce, na které si činí nárok jako na náležející Jemu, by mělo být dáno jinému.

Tak vidíme, že toto nařízení pro zkoušku horlivostí v sobě nese velmi jasně pečeť božského charakteru. V něm Bůh velmi plně vchází do myšlenek a citů uraženého manžela či toho, kdo byť i jen má podezření na oklamání. Pouhé podezření je naprosto nesnesitelné, a tam, kde se zmocní srdce, musí být věc prozkoumána až do základu. Ta, která je v podezření, musí podstoupit proces tak zkoumající povahy, že jen věrná může obstát. Pokud tu byla nějaká stopa viny, hořká voda bude zkoumat až do samé hlubiny duše a vyvede ji na světlo. Pro provinilou nebylo úniku. A my můžeme říci, že právě skutečnost, že tu nebylo úniku pro provinilou, jen činila osvědčení nevinné vítěznějším. Ten samý proces, který vyhlásil vinu provinilé, zjevil nevinu věrné. Čím je zkoumání přísnější, tím je vítanější tomu, kdo si je vědom své čistoty. Kdyby tu byla možnost, aby provinilá unikla kvůli nedostatku ve způsobu zkoušky, působilo by to jen proti nevinné. Ale ten proces byl od Boha, a proto byl dokonalý. Proto když podezřelá žena jím prošla bez újmy, byla její věrnost dokonale zjevena a byla obnovena plná důvěra.

Kapitola 5

Jaká milost to tedy je, že máme takový dokonalý způsob urovnání všech podezřelých případů! Podezření je smrtící ranou vší milující důvěrnosti a Bůh je nechce mít uprostřed Svého shromáždění. On nejenom chce, aby Jeho lid kolektivně soudil zlo a individuálně každý sám sebe, ale tam, kde je byť i jen podezření ze zla a není o tom svědectví, On sám vynalezl metodu zkoušky, která dokonale přivede pravdu na světlo. Provinilá musela pít smrt a shledala, že to je soud.^⁴ Věrná pila smrt a shledala to být vítězstvím.

Kapitola 5