J
aký krásný to byl pohled na tábor Izraele v té rozsáhlé, bezútěšné poušti. Jaký pohled pro anděly, lidi i démony! Boží oko na něm vždy spočívalo. Tam byla Jeho přítomnost. Přebýval uprostřed Svého bojujícího lidu. Tam nalezl Svůj příbytek. Nenašel, ani nemohl nalézt Své přebývání uprostřed nádhery Egypta, Asýrie nebo Babylonu. Tyto národy bezpochyby nabízely mnohé, co bylo přitažlivé pro oko přirozenosti. Byly u nich pěstovány vědy a umění. Civilizace dosáhla mezi těmi starými národy mnohem vyššího bodu, než my v dnešní době jsme ochotni připustit. Zjemnělost a luxus tam byly pravděpodobně v tak velkém stupni a rozsahu jako mezi těmi, kdo mají velmi vysoké nároky.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale je třeba mít na paměti, že Hospodin nebyl mezi těmito národy znám. Jeho jméno jim nikdy nebylo zjeveno. Nebydlel v jejich středu. Je pravda, že tu byly tisíce svědectví o Jeho stvořitelské moci. A kromě toho nad nimi byla Jeho nadřazená prozřetelnost. Dával jim déšť a úrodné časy, naplňoval jejich srdce pokrmem a radostí. Den za dnem a rok po roce je zahrnoval požehnáními a dobrými dary Své štědré ruky. Jeho déšť zúrodňoval jejich pole, Jeho sluneční paprsky činily radost jejich srdci. Ale oni Ho neznali a nestarali se o Něho. Tam nebylo Jeho přebývání. Ani jeden z oněch národů nemohl říci: „Síla má a píseň jest Hospodin, neboť vysvobodil mne. On jest Bůh můj silný, proto stánek /obydlí/ vzdělám jemu; on jest Bůh otce mého, protož vyvyšovati ho budu.“ (2. M. 15,2)
Hospodin nalezl Svůj příbytek uprostřed Svého vykoupeného lidu a nikde jinde. Vykoupení je nutným základem Božího přebývání mezi lidmi. Kromě vykoupení se mohla Boží přítomnost pro člověka ukázat jen jako zničující; ale když došlo k vykoupení, tato přítomnost zajišťuje člověku nejvyšší výsady a nejjasnější slávu.
Bůh bydlel uprostřed Svého lidu Izraele. Sestoupil z nebe nejenom proto, aby jej vykoupil z egyptské země, nýbrž aby byl jejich cestujícím průvodcem pouští. Jaká to myšlenka! Nejvyšší Bůh zaujme Svůj příbytek na písku pouště a v samém středu Svého vykoupeného shromáždění! Vskutku, v celém širokém světě nebylo nic takového jako zde. Bylo tu vojsko šesti set tisíc mužů kromě žen a dětí v pusté poušti, kde nebyl ani lísteček trávy, ani kapka vody – žádný viditelný zdroj existence. Jak měli být syceni? Byl tam Bůh! Jak měli být udržováni v pořádku? Byl tam Bůh! Jak měli najít cestu v bezútěšné poušti, kde nebyly cesty? Byl tam Bůh!
Jedním slovem, Boží přítomnost zajišťovala vše. Nevěra mohla říci: „Cože? Tři miliony lidí mají být syceny ze vzduchu? Kdo měl na starosti zásobování? Byly zde stovky vojenských skladů? Kde byla zavazadla? Kdo měl opatřovat oděv?“ Odpovědět může jen víra, a její odpověď je prostá, krátká a rozhodná: „Byl tam Bůh!“ A to bylo naprosto dostačující. V této jedné větě je obsaženo vše. V počtech víry je Bůh jedinou význačnou položkou, a když máte Jeho, můžete přidat číslic, kolik chcete. Jestliže všechny vaše zdroje jsou v živém Bohu, přestává to být otázkou vaší potřeby a obrací se to v otázku Jeho dostatečnosti.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Co bylo šest set tisíc pěších mužů pro všemohoucího Boha? Co pro Něho byly různé potřeby jejich žen a dětí? Podle lidského ocenění se mohou tyto věci zdát přemáhající. Anglie právě vyslala deset tisíc vojáků do Habeše.1 Ale pomysli jen na obrovské výdaje a práci. Mysli na počet transportů nutných pro dodávání zásob a dalších potřeb té malé armády. Ale představ si armádu, rozsahem šedesátinásobnou, spolu s ženami a dětmi. Udělej si představu o tomto velkém vojsku, když se vydává na pochod, který se měl rozšířit na dobu čtyřiceti let, „pouští velikou a hroznou“, v níž nebylo ani obilí, ani tráva, ani prameny vod. Jak měli být udržováni naživu? Neměli s sebou zásoby – neuzavřeli smlouvy se spřátelenými národy, že budou dodávat zásoby – nebyly vyslány žádné transporty, aby se s nimi setkaly v určitých bodech na jejich cestě – krátce řečeno: ani jeden viditelný zdroj dodávek – nic, co by přirozenost mohla považovat za jsoucí k dispozici.
To vše je hodné zvážení. Ale musíme to zvažovat v Boží přítomnosti. Nemá vůbec žádnou cenu užít rozum, sednout si a snažit se vyřešit tento veliký problém lidskými výpočty. Ne, čtenáři. Jen víra ho může vyřešit, a nadto jen Slovem živého Boha. Zde spočívá vzácné řešení. Uveď do věci Boha a nebudeš potřebovat další činitele, abys získal odpověď. Vynechej Ho, a čím více napneš svůj rozum a čím hlubší budou tvé výpočty, tím beznadějnější musí být tvá zmatenost.
Takto víra řeší tu otázku. Bůh byl uprostřed Svého lidu. Byl tam ve vší plnosti Své milosti a milosrdenství – byl tam se Svou dokonalou známostí potřeb Svého lidu a obtíží jejich cesty – byl tam ve Své všemohoucí síle a s nezměrnými zdroji pomoci, aby vyšel vstříc těmto těžkostem a tišil tyto potřeby. A tak plně vstoupil do všech těchto věcí, že v závěru jejich dlouhého putování pouští se mohl obracet k jejich srdcím následujícími dojemnými slovy: „Neboť Hospodin Bůh tvůj požehnal tobě při všeliké práci rukou tvých a zná, že jdeš přes poušť velikou tuto; již čtyřiceti let Hospodin Bůh tvůj byl s tebou, aniž jsi měl v čem nedostatku.“ (5. M. 2,7) A opět: „Roucho tvé nezvetšelo na tobě a noha tvá se neodhnětla již od čtyřiceti let.“ (5. M. 8,4)
Nuže, ve všech těchto věcech byl tábor Izraele předobraz – živý, výstižný předobraz. Předobraz čeho? Předobraz Boží Církve, procházející tímto světem. Svědectví Písma je v tomto bodě tak zřetelné, že neponechává místo ani potřebu pro působení představivosti. „Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás a jsou zapsány pro naše napomenutí, na které přišlo skončení věku.“ (1. Kor. 10,11)
Proto se smíme přiblížit a s velkým zájmem hledět na obdivuhodnou podívanou a snažit se nabrat vzácná naučení, která tak vynikajícím způsobem podává. A jaká to jsou naučení! Kdo je schopen je náležitě ocenit? Podívej se na tajemný tábor v poušti, skládající se, jak jsme řekli, z válečníků, dělníků a velebitelů! Jaké oddělení od všech národů světa! Jaká krajní bezmocnost! Jak je vystaven nebezpečím! Jaká absolutní závislost na Bohu! Neměli nic – nemohli nic – nic nemohli vědět. Neměli ani kousek potravy, ani kapku vody, ale den za dnem to dostávali bezprostředně z Boží ruky. Když se večer ukládali k odpočinku, nebyla tu ani částečka zásob pro zítřek. Nebyl tu sklad, komora, žádný viditelný zdroj dodávek, nic, s čím by přirozenost mohla počítat.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale byl tam Bůh, a to dle úsudku víry bylo zcela dost. Byli naprosto odkázáni na Boha. To je ta velká skutečnost. Víra neuznává nic za skutečné, nic za pevné, nic za pravé, než jen pravého, živého, věčného Boha. Přirozenost mohla vrhat toužebný pohled na sýpky Egypta a vidět tam něco hmatatelného, něco obsažného. Víra vzhlíží k nebi a nachází tam všechny své zdroje.
Tak tomu bylo s táborem v poušti, a tak tomu je s Církví ve světě. Nebyla tam jediná nezbytnost, jediná nečekaná věc, ani jakákoli potřeba jiného druhu, pro kterou by božská přítomnost nebyla naprosto dostatečnou odpovědí. Národy neobřezaných mohly hledět a divit se. Snad v údivu slepé nevěry se mohly tázat, jak může být takové vojsko vyživováno, oblékáno a udržováno v pořádku. Zcela jistě neměli oči, aby viděli, jak tyto věci mohou být činěny. Neznali Hospodina, Pána, Boha Hebrejců. A proto říkat jim, co On má v úmyslu činit pro to velké shromáždění, by znamenalo jim zbytečně něco vyprávět.
A tak tomu je nyní ve vztahu k Božímu shromáždění v tomto světě, který může být pravdivě nazván mravní pouští. Když se na ně díváme z Božího hlediska, toto shromáždění není ze světa. Je v naprostém oddělení. Je úplně mimo svět, tak jako tábor Izraele byl mimo Egypt. Vody Rudého moře se valily mezi táborem a Egyptem. A hlubší a temnější vody smrti Krista se valí mezi Boží Církví a tímto přítomným zlým světem. Je nemožné učinit si úplnější představu o oddělení. „Nejsou ze světa,“ říká náš Pán Ježíš Kristus, „jako já nejsem ze světa.“ (Jan 17,14)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
A potom, pokud jde o naprostou závislost: Co může být závislejšího než Boží Církev v tomto světě? Nemá nic sama ze sebe. Je postavena doprostřed mravní pouště, hrozné pouště, velké, bezútěšné pouště, v níž doslovně není nic, z čeho může žít. Není tu ani kapka vody, ani kousek vhodné potravy pro Boží Církev, a to ve světě v celém jeho rozsahu.
Tak tomu je také ohledně toho, že je vystavena všem druhům nepřátelských vlivů. To vystavení jim nemůže být větší. Není tu ani jediný přátelský vliv. Vše je proti ní. Ona je uprostřed tohoto světa jako exotická rostlinka náležející cizímu klimatu a je umístěna do sféry, kde půda i atmosféra jsou jí nepřiměřené.
Taková je Boží Církev ve světě – oddělená – závislá – bezbranná věc, naprosto odkázaná na živého Boha. Když se na ni díváme jako na uskutečnění předobrazu tábora na poušti, má to dát velkou živost, sílu a jas našim myšlenkám o Církvi. A není to žádným způsobem něco blouznivého nebo nepřirozeného, když se na ni takto díváme. 1. Kor. 10,11 to jasně spojuje. Máme plné oprávnění říci, že to, co tábor Izraele byl doslovně, to je Církev mravně a duchovně. A dále, že to, co byla poušť doslovně Izraeli, tím je svět mravně a duchovně pro Boží Církev. Poušť byla pro Izrael sférou námahy a nebezpečí, nikoli zásob nebo požitků. A svět je pro Církev sférou námahy a nebezpečí, ne jejích zásob nebo jejích požitků.
Je dobré uchopit tuto skutečnost ve vší její mravní síle. Boží shromáždění ve světě, tak jako „shromáždění v poušti“, je naprosto odkázáno na živého Boha. Mluvíme, to si pamatujme, z božského stanoviska – o tom, co je Církev v Božích očích. Když se na ni díváme z lidského hlediska – když ji vidíme takovou, jaká je, v jejím skutečném praktickém stavu, je to, žel, zcela jiná věc. Nyní se zabýváme pouze normální, pravou, božskou myšlenkou o Božím shromáždění v tomto světě.
A nesmí být ani na chvíli zapomenuto, že tak skutečně, jako za staré doby byl tábor v poušti – shromáždění v poušti – tak skutečně je Boží Církev, tělo Krista, ve světě nyní. Národy světa bezpochyby věděly málo o onom shromáždění a ještě méně se o ně za starých časů staraly; ale to neoslabovalo tu velkou živou skutečnost, ani se jí to nedotýkalo. Tak nyní lidé světa málo vědí a ještě méně se starají o Boží shromáždění – tělo Krista; ale to se žádným způsobem nedotýká té velké živé pravdy, že tu ve světě existuje taková věc, a že tu vždy byla od chvíle, kdy Duch Svatý sestoupil v den Letnic. Je pravda, že shromáždění za staré doby mělo své těžkosti, své boje, svá trápení, svá pokušení, sváry, neshody – své vnitřní otřesy – své nesčetné a rozmanité potíže, které stále vyžadovaly rozličné zdroje pomoci, které byly v Bohu – vzácné služby proroka, kněze a krále, které Bůh opatřil. Neboť jak víme, Mojžíš byl jako „král v Ješurunu“ a jako prorok vzbuzený Bohem; a byl tam Aron, aby vykonával kněžské funkce.
Ale přes všechny tyto věci, které jsme jmenovali – přes slabost, selhání, hřích, vzpouru, svár – přece tu byla pozoruhodná skutečnost, již museli vzít na vědomí lidé, ďáblové a andělé, totiž velké shromáždění, čítající něco kolem tří milionů lidí (podle obvyklého způsobu počítání) cestujících pouští, naprosto závislých na neviditelném rameni, vedených a obstarávaných věčným Bohem, jehož oči se ani na moment neodvracely od toho tajemného předobrazného vojska. Ano, On bydlel v jejich středu a nikdy je neopustil ve vší jejich nevěře, jejich zapomnětlivosti, jejich nevděčnosti a vzpouře. Bůh tam byl, aby je sytil a vedl, aby je střežil a udržoval dnem i nocí. Sytil je chlebem z nebe, den za dnem; a vyvedl jim vodu z tvrdé skály.
To jistě byla úžasná skutečnost – hluboké tajemství. Bůh měl shromáždění v poušti – mimo národy kolem, oddělené pro Sebe. Národy světa snad nic nevěděly, o nic se nestaraly, vůbec nepřemýšlely o tomto shromáždění. Je jisté, že poušť neskýtala nic z potravy nebo osvěžení. Byli tam hadi a škorpioni – byly tam léčky a nebezpečí – vyprahlost, bída a zpuštění. Ale bylo tam ono obdivuhodné shromáždění, udržované způsobem, který děsil a mátl lidský rozum.
A pamatuj, čtenáři, že toto byl předobraz. Předobraz čeho? Předobraz něčeho, co existuje už více než osmnáct století. Existuje to stále a bude to existovat až do chvíle, kdy Pán Kristus povstane ze Svého přítomného postavení a sestoupí do vzduchu. Jedním slovem, je to předobraz Boží Církve ve světě. Jak je důležité znát tuto skutečnost! Jak je to smutné, že byla puštěna ze zřetele! Jak málo jí je rozuměno i nyní! A přece každý křesťan je vážně odpovědný, aby ji uznával a prakticky uskutečňoval. Není možné tomu uniknout. Je pravda, že tu v tomto světě je v tuto chvíli něco, co odpovídá táboru v poušti? Ano, vskutku; je tu skutečně Církev v poušti. Je tu shromáždění, které prochází tímto světem, jako doslovně procházel Izrael skutečnou pouští. A nadto je svět mravně a duchovně Církvi tím, čím byla poušť doslovně a prakticky Izraeli za staré doby. Izrael nenalezl v poušti prameny. A Boží Církev by neměla nacházet zdroje ve světě. Jestliže to činí, prokazuje nevěru vůči svému Pánu. Izrael nebyl původem z pouště, ale procházel jí; a Boží Církev není ze světa, ale prochází jím.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Jestliže to čtenář zcela přijme, ukáže mu to místo úplného oddělení, jež náleží Boží Církvi jako celku a každému jejímu údu. Církev, tak jak ji vidí Bůh, se tak naprosto odlišuje od tohoto přítomného světa, jako se tábor Izraele odlišoval od okolní pouště. Je tak málo společného mezi Církví a světem, jak bylo mezi Izraelem a pískem pouště. Nejkrásnější atrakce a okouzlující krásy světa jsou Boží Církvi tím, čím byli hadi a škorpioni a deset tisíc dalších nebezpečí pouště Izraeli.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Takové je božské pojetí Církve; a tímto pojetím se nyní zabýváme. Žel, jak jiné je to, co si samo říká Církev! Ale my bychom chtěli, aby se čtenář nyní zabýval tou prvou věcí. Chceme, aby se sám vírou postavil na Boží stanovisko a odtud se díval na Církev. Jen když to takto učiní, může mít jakýsi správný pojem o tom, co je Církev, nebo o své vlastní osobní odpovědnosti vzhledem k ní. Bůh má Církev ve světě. Je tu nyní na zemi tělo, ve kterém přebývá Bůh Duch, a které je spojeno s Kristem – Hlavou. Tato Církev – toto tělo – se skládá ze všech těch, kdo skutečně věří v Božího Syna a kdo jsou spojeni velkou skutečností přítomnosti Ducha Svatého.
A budiž poznamenáno, že toto není věc názoru – nějaká věc, kterou můžeme vzít nebo nechat ležet podle libosti. Je to božská skutečnost. Je to velká pravda, ať chceme slyšet, nebo to chceme pominout. Církev je existující věc a my, jsme-li věřící, k ní patříme. Nemůžeme se tomu vyhnout. Nemůžeme to zamítnout. Jsme nyní ve vztahu – pokřtěni do ní skrze Ducha Svatého. To je tak skutečná a pozitivní věc, jako je narození dítěte do rodiny. K narození došlo, je utvořena příbuznost a my ji jen musíme uznat a chodit v pocitu o tom den za dnem. V té chvíli, kdy se duše narodí znovu – narodí se shůry a je zapečetěna Duchem Svatým – je začleněna do Kristova těla. Už se na sebe nemůže dívat jako na osamoceného jedince – jako na nezávislého člověka – izolovanou částečku. Je údem těla, tak jako ruka nebo noha jsou údy lidského těla. Je údem těla a nemůže, skutečně a pravdivě, být údem něčeho jiného. Jak může být má paže údem těla někoho jiného? A na témž principu se můžeme ptát: Jak může být úd Kristova těla údem nějakého jiného těla?
Jaká slavná pravda to je vzhledem k Boží Církvi – naplnění předobrazu tábora v poušti, „shromáždění v poušti“! Jaká skutečnost, jíž máme být ovládáni! Boží Církev tu je, uprostřed vší zkázy a ztroskotání, svárů a neshod, zmatků a rozdělení, sekt a stran. To je jistě velmi vzácná pravda. A nejenom to je velmi vzácné, je to také velmi praktické a utvářející. Jsme tak zavázáni vírou uznávat tuto Církev ve světě, jako Izraelita byl vázán viděním uznávat tábor v poušti. Byl tu jeden tábor, jedno shromáždění, a pravý Izraelita k němu náležel. Je tu jedna Církev – jedno tělo, a pravý křesťan k němu patří.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale jak je toto tělo organizováno? Duchem Svatým, jak je napsáno: „Skrze jednoho Ducha jsme my všichni pokřtěni v jedno tělo.“ (1. Kor. 12,13) Jak je udržováno? Svou živou Hlavou skrze Ducha a Slovo, jak je psáno: „Žádný nikdy těla svého neměl v nenávisti, ale krmí a chová je, jako i Pán církev.“ (Ef. 5,29) Není to dost? Není Kristus dostatečný? Nepostačuje Duch Svatý? Potřebujeme ještě něco více, než jsou ty různé moci, které jsou obsaženy ve jménu Ježíš? Nejsou dary Věčného Ducha naprosto dostačitelné pro růst a zachovávání Boží Církve? Nezajišťuje skutečnost Boží přítomnosti v Církvi vše, co Církev může vůbec potřebovat? Není to postačitelné „pro požadavky každé hodiny“? Víra říká, a říká to s důrazem a rozhodností: „Ano!“ Nevěra – lidský rozum, říká: „Ne, my potřebujeme ještě mnoho dalších věcí.“ Jaká je naše krátká odpověď? Prostě tato: „Jestliže Bůh nepostačuje, nevíme, kam bychom se měli obrátit. Nestačí-li jméno Ježíš, nevíme, co dělat. Jestliže Duch Svatý nemůže postačit našim potřebám v obecenství, ve službě a ve velebení, nevíme, co říci.“
Ale může být řečeno: „Věci už nejsou takové, jaké byly v době apoštolů. Vyznávající církev zklamala; letniční dary přestaly; zářné dny první lásky Církve pominuly. Proto musíme ve své síle přijmout ty nejlepší prostředky pro organizaci a zachování našich církví.“ Na to vše odpovídáme: „Bůh nezklamal. Kristus, Hlava Církve, nezklamal. Duch Svatý nezklamal. Ani písmenko Božího slova nezklamalo.“ To je pravý základ víry. „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky.“ On řekl: „Aj, já s vámi jsem.“ Jak dlouho? Ve dnech první lásky? Po dobu apoštolů? Dokud Církev bude věrnou? Nikoli: „Aj, já s vámi jsem po všecky dny až do skonání věku.“ (Mat. 28,20) Tak také v dřívější chvíli, když v celém kánonu Písem byla Církev poprvé takto nazvána, máme ona památná slova: „Na té skále (Synu živého Boha) vzdělám církev svou a brány pekla nepřemohou ji.“ (Mat. 16,18)
Nuže, otázka zní: „Je ta Církev v této chvíli na zemi?“ Zcela jistě. Že Církev je nyní na této zemi, to je tak pravdivé, jako tu byl tábor v poušti za starých časů. Ano, tak jistě, jako Bůh byl v onom táboru, aby vycházel vstříc každé potřebě, tak jistě je nyní v Církvi, aby přikazoval a řídil vše, jak čteme: „Jste spolu vzděláváni v příbytek Boží v Duchu.“ (Ef. 2,22) To je naprosto dostačující. Vše, co potřebujeme, je uchopit se prostou vírou této velké skutečnosti. Jméno Ježíš je tak postačitelné pro všechny potřeby Boží Církve, jako je postačitelné pro spasení duše. Jedno je tak pravdivé jako druhé. „Kde dva nebo tři jsou shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20) Přestala to být pravda? A jestliže ne, není pak Kristova přítomnost zcela dost pro Jeho Církev? Je třeba, abychom se sami dali do plánování a vypracovávání záležitostí v církvi? Ne více než ve věci spasení našich duší. Co říkáme hříšníkovi? Důvěřuj Kristu. Co říkáme vykoupenému? Důvěřuj Kristu. Co říkáme shromáždění svatých, ať jich je málo nebo mnoho? Důvěřujte v Krista. Je tu něco, co On nemůže zařídit? „Je pro Něho nějaká věc příliš nesnadná?“ Jsou Jeho poklady darů a milosti vyčerpány? Cožpak On nemůže dávat dary pro službu? Cožpak nemůže dát evangelisty, pastýře a učitele? Nemůže dokonale vyjít vstříc všem rozmanitým potřebám Své Církve v poušti? Jestliže ne, kde jsme my? Co budeme dělat? Kam se obrátíme? Co mělo dělat shromáždění ve staré době? Hledět na Hospodina. Ve všech věcech? Ano, ve všem: ohledně potravy, vody, oděvu, vedení, ochrany – ohledně všeho. Všechny jejich zdroje byly v Něm. Musíme se my obracet na někoho jiného? Nikdy. Náš Pán Ježíš Kristus je plně postačující přes všechna naše selhání a zkázu, naše hříchy a nevěrnosti. On seslal Ducha Svatého, požehnaného Utěšitele, aby přebýval s Jeho lidem a v něm – aby je zformoval v jedno tělo a spojil je s jejich živou Hlavou v nebi. On je moc jednoty, společenství, služby a velebení. Neopustil nás a nikdy nás neopustí. Jen Mu důvěřujme, užívejme Ho a dávejme Mu prostor k jednání. Vyvarujme se pečlivě všeho, co by mohlo vést k tomu, že bychom Ho uhašovali, činili Mu překážky nebo Ho zarmucovali. Uznávejme Ho v Jeho vlastním místě ve shromáždění a předávejme se ve všech věcech Jeho vedení a autoritě.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Jsme přesvědčeni, že zde leží pravé tajemství moci a požehnání. Popíráme zkázu? Jak bychom mohli? Žel, ta se ukazuje jako skutečnost příliš hmatatelná a do očí bijící, než abychom ji mohli popřít. Snažíme se popřít svůj podíl na zkáze – svou pošetilost a hřích? Kéž Bůh dá, abychom ho cítili hlouběji! Opustíme Jeho, studnici živých vod, a budeme si kopat cisterny, které nedrží vodu? Odvrátíme se od Skály věků a budeme se opírat o nalomenou třtinu své vynalézavosti? Bůh nás ochraň! Spíše buď řečí našich srdcí, když myslíme na jméno Ježíš:
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
„Spasení je nalezeno v tomto jménu,
vyléčení pro můj zármutek a žal;
uzdravující balzám pro každou ránu.
Všechno, co jen potřebuji, to je tam.“
Ale nechť si čtenář nemyslí, že bychom chtěli byť i jen málo podporovat církevní domýšlivost. Takovou věc si zcela ošklivíme. Hledíme na ni jako na naprosto zavržení hodnou. Věříme, že nemůžeme zaujmout dostatečně nízké místo. Nízké místo a pokorný duch jsou to jediné, co nám sluší při pohledu na náš společný hřích a hanbu. Vše, co se snažíme zachovávat, je všedostatečnost jména Ježíš pro všechny potřeby Boží Církve za všech dob a za všech okolností. V apoštolské době byla všechna moc v tom jménu. A proč ne nyní? Došlo k nějaké změně u toho slavného jména? Ne, veleben buď Bůh! Nuže, pak ono je dostatečné pro nás v tuto chvíli a vše, co potřebujeme, je plně mu důvěřovat a ukazovat, že takto důvěřujeme, naprostým vyloučením každého jiného základu důvěry, a vycházet se smělým rozhodnutím k tomu nesrovnatelnému a vzácnému jménu. On, velebeno buď Jeho jméno, sestoupil k tomu nejmenšímu shromáždění – k tomu nejmenšímu množství, poněvadž řekl: „Kde dva nebo tři jsou shromážděni k mému jménu, tu jsem já uprostřed nich.“ Platí to stále? Ztratilo to snad svou moc? Už to neplatí? Kde to bylo odvoláno?
Křesťanský čtenáři, vyzýváme tě každým důvodem, který může mít nějakou váhu pro tvé srdce, abys dal srdečný souhlas a schválení této věčné pravdě, totiž všedostatečnosti jména Pána Ježíše Krista pro Boží shromáždění v každém možném stavu, v němž se může nalézat, po celou dobu své historie.2 Vyzýváme tě, abys to nejen držel jako správnou teorii, ale abys to prakticky vyznával, a potom zcela jistě okusíš hlubokou blaženost přítomnosti Ježíše na místě vně – blaženost, která musí být okoušena, aby byla známá; ale když byla jednou skutečně zakoušena, nemůže být nikdy zapomenuta nebo kvůli něčemu jinému odložena.
Ale nemáme v úmyslu dále pokračovat v předcházejícím sledu myšlenek nebo psát takový dlouhý úvod k oddílu naší knihy, který je před námi otevřen, a k němuž nyní chceme obrátit čtenářovu zvláštní pozornost.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Když se pozorně díváme na „shromáždění na poušti“ (Sk. 7,38), shledáváme, že se skládá ze tří rozdílných prvků, totiž z bojovníků, dělníků a velebitelů. Byl tu národ bojovníků, pokolení dělníků a rodina velebitelů nebo kněží. Nejprve jsme hleděli na ty první z nich a viděli jsme každého z nich podle jeho „původu“, jak zaujímá své místo u své „korouhve“ podle přímého Hospodinova ustanovení. A nyní se nějakou chvíli zdržíme u druhého oddělení a uvidíme každého z nich u jeho díla a služby podle téhož ustanovení. Uvažovali jsme o bojovnících, nyní se obrátíme k dělníkům.
Levítové se zřetelně odlišovali od všech ostatních pokolení a byli povoláni ke zcela zvláštnímu místu a službě. Tak o nich čteme: „Levítové pak vedle pokolení otců svých nejsou počítáni mezi ně. Neboť byl mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Pokolení Levítského nebudeš počítati a nepřičteš jich k synům Izraelským, ale ustanovíš Levíty nad příbytkem svědectví a nade vším nádobím jeho a nade všemi věcmi, které přináležejí k němu. Oni nositi budou příbytek i všecka nádobí jeho, oni přisluhovati budou jemu, a vůkol příbytku klásti se budou. Když se pak z místa bude míti hýbati příbytek, složí jej Levítové; a když se bude klásti příbytek, vyzdvihnou jej Levítové. Kdož by koli cizí přistoupil, umře. I budou se klásti synové Izraelští, jeden každý v ležení svém, a jeden každý pod praporcem svým a po houfech svých. Levítové pak klásti se budou vůkol příbytku svědectví, aby nepřišlo rozhněvání mé na shromáždění synů Izraelských; i budou Levítové držeti stráž u příbytku svědectví.“ (4. M. 1,47-53) A dále čteme: „Levítové pak nejsou počítáni mezi syny Izraelské, jakož přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ (4. M. 2,33)
Ale proč Levítové? Proč bylo toto pokolení zvlášť odlišeno od všech ostatních a postaveno stranou pro tak svatou a vyvýšenou službu? Byla tu u nich nějaká zvláštní svatost nebo dobrota, které by vysvětlovaly to, že jsou tak vyznamenáni? Jistě ne v povaze ani v praxi, jak můžeme vidět z následujících slov: „Simeon a Léví bratři, nástrojové násilí jejich zbraně. Do tajné rady jejich nevcházej duše má, k shromáždění jejich nepřipojuj se, slávo má; neboť v prchlivosti své zbili muže, a svévolně ochromili býka. Zlořečená prchlivost jejich, neboť byla krutá; i hněv jejich, neboť je krutý. Rozdělím je v Jákobovi a rozptýlím je v Izraeli.“ (1. M. 49,5-7 část přel.)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Takový byl Léví svou přirozeností a praxí své svévole, prchlivý a krutý. Jak je pozoruhodné, že takový měl být vydělen a přiveden k místu tak vysoké a svaté výsady. Jistě můžeme říci: Byla to milost od začátku až do konce. To je způsob milosti, aby vyzvedla ty nejhorší případy. Sklání se do nejnižších hloubek a shromažďuje odtud své nejskvělejší trofeje. „Věrná je ta řeč a zaslouží si plného přijetí, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky, z nichž já jsem první.“ (1. Tim. 1,15) „Mně, nejmenšímu ze všech svatých, byla dána tato milost, abych mezi národy zvěstoval Kristovo nevystižitelné bohatství.“ (Ef. 3,8)
Ale jaká je to pozoruhodná řeč: „Do tajné rady jejich nevcházej duše má, k shromáždění jejich nepřipojuj se, slávo má.“ Boží oči jsou čisté, než aby mohl hledět na zlé, a nemůže patřit na nepravost. Bůh nemohl přijít do Lévího tajemství, ani být spojen s jeho shromážděním. To bylo nemožné. Bůh nemohl mít nic společného se svévolí, prchlivostí a krutostí. A přece mohl přivést Lévího do Svého tajemství a spojit ho se Svým shromážděním. Mohl ho vzít z jeho příbytku, ve kterém byly nástroje krutosti, a přivést ho do stánku, aby se zaměstnával svatými nástroji a nádobami, které tam byly. To byla svobodná, svrchovaná milost. A v ní musí být hledán základ vší Lévího požehnané a vznešené služby. Pokud se týkalo jeho osobně, byla tu nezměrná vzdálenost mezi ním a svatým Bohem – propast, kterou žádné lidské umění nemohlo přemostit. Svatý Bůh nemohl mít nic společného se svévolnou prchlivostí a krutostí. Ale Bůh milosti mohl mít něco s Lévím. Mohl takového navštívit ve svrchované milosti a pozvednout ho z hloubky jeho mravní degradace a přivést ho na místo blízkosti vůči Sobě.
A jaký je rozdíl mezi postavením Lévího v přirozenosti a jeho postavením skrze milost! Mezi nástroji krutosti a nádobami svatyně! Mezi Lévím v 1. Mojžíšově 34 a Lévím ve 4. Mojžíšově 3 a 4!
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale podívejme se na Boží způsob jednání s Lévím – na základ, na kterém byl přiveden do takového místa požehnání. Když to činíme, bude pro nás potřebné odvolat se na 8. kapitolu naší knihy, a tam jsme uvedeni do tajemství celé záležitosti. Uvidíme, že tam nebylo a nemohlo být schváleno nic, co náleželo k Lévímu, žádné schválení kterékoli z jeho cest; a přece tam bylo velmi dokonalé ukázání milosti – milosti vládnoucí skrze spravedlnost. Mluvíme o předobrazu a jeho významu. Činíme to s pohledem na výrok, o němž jsme se již zmínili: „Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás.“ (1. Kor. 10) Není tu otázka, jak dalece Levítové rozuměli těmto věcem. To vůbec není důležité. Nemáme se ptát: Co Levítové viděli v Božím jednání s nimi?, nýbrž: Čemu se my učíme?
„Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vezmi Levíty z prostředku synů Izraelských a očisť je. Tímto pak způsobem očišťovati je budeš: Pokropíš jich vodou očištění; oholí všecko tělo své, a vyperou roucha svá, a očištěni budou.“ (4. M. 8,5-7)
Zde máme v předobrazu jediný božský princip očišťování. Je to použití smrti na přirozenost a na všechny její zvyky. Je to Boží slovo živým způsobem uplatněné na srdce a na svědomí. Nic nemohlo být výraznější než to dvojí jednání, představené ve výše uvedeném oddílu. Mojžíš je měl pokropit vodou očišťování; a potom si měli oholit vlasy a vyprat šaty. Je to velmi krásné a přesné. Mojžíš, jako představující Boží nároky, očišťuje Levíty podle těchto nároků; a oni, když byli očištěni, jsou schopni vzít ostrou břitvu na všechno, co bylo pouhým výrůstkem přirozenosti, a vyprat své šaty, což předobraznou formu vyjadřuje očištění jejich zvyků podle Božího slova. Toto byl Boží způsob, jak jednat se vším, co patřilo k Lévího přirozenému stavu svévole, prchlivosti a krutosti. Čistá voda a ostrá břitva byly povolány k činnosti – praní a holení mělo pokračovat, dokud Léví nebyl schopný se blížit k nádobám svatyně.
Tak tomu je v každém případě. Mezi Božími pracovníky není a nemůže být trpěna přirozenost. Nikdy nedošlo k osudnějšímu omylu, než pokoušet se postavit přirozenost do služby Bohu. Nezáleží na tom, jak se snažíte ji zlepšit nebo omezovat. Není zapotřebí zlepšení, smysl má jen smrt. Pro čtenáře má krajní důležitost, aby se s jasností a silou chopil této velké praktické pravdy.
Člověk byl zvážen na váze a byl nalezen lehkým. Byla k němu přiložena olovnice a byl shledán křivým. Nemá vůbec žádný smysl snažit se reformovat. Nic nebude účinné, kromě vody a břitvy. Bůh uzavřel historii člověka. Přivedl ji ke konci ve smrti Krista. První velkou skutečností, kterou Duch Svatý uplatňuje na lidské svědomí, je, že Bůh vyslovil vážný rozsudek nad lidskou přirozeností a že tento rozsudek musí pro sebe přijmout každý osobně. Není to věcí názoru nebo citu. Někdo může říci: „Nevidím nebo necítím, že jsem tak špatný, jak si to vykládáš.“ Odpovídáme: To se té věci nedotkne ani v nejmenším. Bůh nad námi vyhlásil svůj odsudek, a první povinností člověka je s tím souhlasit a sklonit se před tím. K čemu by bylo pro Lévího dobré, kdyby řekl, že nesouhlasí s tím, co o něm řeklo Boží slovo? Změnilo by to, mohlo by to změnit stav věcí ohledně něho? Žádným způsobem. Božský záznam zůstal tentýž, ať to Léví cítil nebo ne. Ale je jasné, že prvním krokem na cestě moudrosti bylo sklonit se pod váhu tohoto výroku.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Vše je vyjádřeno v předobrazu „vody“ a „břitvy“ – „praní“ a „holení“. Nic nemohlo být významnější nebo důraznější. Tyto činnosti vyjadřují slavnostně vážnou pravdu o rozsudku smrti nad přirozeností a o provedení soudu nad vším, co přirozenost působí.
A položme si otázku, jaký je význam počátečního aktu křesťanství – aktu křtu? Nevyjadřuje požehnanou skutečnost, že „náš starý člověk“ – naše padlá přirozenost – je naprosto postavena stranou a že jsme uvedeni do naprosto nového postavení? Jistěže ano. A jak užíváme břitvu? Důsledným sebeodsuzováním den za dnem. Přísným odmítnutím všeho, co vyrostlo z přirozenosti. To je správná cesta pro všechny Boží dělníky na poušti. Když se podíváme na jednání Lévího v Sichem v 1. M. 34 a na to, co je o něm napsáno v 1. M. 49, můžeme se ptát: Jak by mohl takový kdy smět nosit nádoby svatyně? Odpověď zní: Milost září v povolání Lévího; a svatost září v Lévího očišťování. Byl povolán, aby pracoval, podle bohatství božské milosti; ale byl pro práci uzpůsoben podle nároků božské svatosti.
Tak to musí být se všemi Božími dělníky. Jsme naprosto přesvědčeni o tom, že jsme tak vhodní pro Boží dílo, jak je přirozenost přivedena pod moc kříže a ostré břitvy sebeodsuzování. Vlastní vůle nikdy nemůže být užitečná ve službě Bohu. Ta musí být dána stranou, jestliže chceme znát, co je pravá služba. Je tu, žel, velmi mnoho takového, co se vydává za službu, ale co bude, je-li to ve světle božské přítomnosti, spatřeno jen jako ovoce neklidné vůle. To je velmi vážné a vyžaduje to naši vážnou pozornost. Nemůžeme být příliš přísní ve vykonávání censury nad sebou v této věci. Srdce je tak oklamávající, že můžeme být vedeni k tomu, abychom se domnívali, že konáme dílo Pána, zatím co ve skutečnosti se jen líbíme sami sobě. Ale vstoupíme-li na stezku pravé služby, musíme se snažit být stále více oproštěni od přirozenosti. Svévolný Léví musí projít předobrazným procesem mytí a holení, dříve než může být použit ve vznešené službě, která mu byla přidělena přímým ustanovením Boha Izraele.
Ale než přistoupíme k podrobnému zkoumání díla a služby Levítů, musíme se na chvíli podívat na výjev ve 2. M. 32, kde hrají velmi význačnou a velmi pozoruhodnou roli. Máme na mysli, jak čtenář ihned pozná, zlaté tele. V době Mojžíšovy nepřítomnosti lid tak úplně ztratil ze zřetele Boha a Jeho nároky, že si postavil slité tele a skláněl se před ním. Tento hrozný čin vyžadoval odpovídající soud. „A vida Mojžíš lid obnažený, že obnažil jej Aron ku potupě před nepřáteli, kteří povstati měli proti nim, stoje v bráně táboru, řekl: Kdo je pro Hospodina, přistup ke mně. I shromáždili se k němu všichni synové Léví. Jimž řekl: Tak praví Hospodin Bůh Izraelský: Připaš jeden každý meč svůj k boku svému; přejděte sem i tam od brány táboru k bráně, a zabij jeden každý bratra svého, a každý přítele svého i bližního svého. I učinili synové Léví podle řeči Mojžíšovy, a padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce mužů. Neboť řekl byl Mojžíš: Posvěťte dnes rukou svých Hospodinu, jeden každý na synu svém a na bratru svém, aby vám dal dnes požehnání.“ (2. M. 32,25-29)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
To byla chvíle zkoušky. Nemohlo to být jinak, když tato velká otázka byla vložena na srdce a na svědomí: „Kdo je pro Hospodina?“ Nic nemohlo být více zpytující. Otázka nezněla: „Kdo je ochoten pracovat?“ Nikoli. Byla to mnohem hlubší a zkoumavější otázka. Nebylo to: Kdo chce jít sem nebo tam – dělat to nebo ono? Může toho být velmi mnoho, co lze dělat nebo kam lze jít, a přesto to může být jen impulzem nezlomené vůle, která působíc na náboženskou přirozenost, dala jí zdání oddanosti a zbožnosti vypočítané k oklamání sebe a druhých.
Ale „být pro Pána“ zahrnuje vzdání se vlastní vůle – ano, vzdání se sama sebe, a to je to podstatné pro pravého služebníka – skutečného dělníka. Saul z Tarsu byl na této půdě, když zvolal: „Pane, co chceš, abych činil?“ Jaká to slova od svévolného, prchlivého a krutého pronásledovatele Boží Církve!
„Kdo je pro Pána?“ Čtenáři, jsi to ty? Zkoumej a viz. Zkus se pečlivě. Pamatuj, otázka vůbec nezní: „Co děláš?“ Nikoli, ta jde mnohem hlouběji. Jsi-li na straně Pána, jsi připraven ke všemu. Jsi připraven tiše stát nebo připraven jít kupředu. Jsi připraven jít napravo nebo nalevo; připraven být aktivní a připraven být tichý; připraven stát na nohou a připraven ležet na zádech. Ta velká otázka je totiž poddat se nárokům druhého, a tím druhým je Pán.
Toto je obrovská věc. Vskutku neznáme v přítomné chvíli nic důležitějšího než tuto zkoumající otázku: „Kdo je pro Pána?“ Žijeme ve dnech velké svévole. Člověk se vyvyšuje ve své svobodě. A to se velmi zřetelně ukazuje v náboženských záležitostech. Stejně jako tomu bylo v izraelském táboře ve dnech třicáté druhé kapitoly 2. Mojžíšovy knihy – ve dnech zlatého telete. Mojžíš byl z dohledu a lidská vůle se dala do díla. Rycí nástroj byl v činnosti. A co bylo výsledkem? Slité tele. A když se Mojžíš vrátil, našel lid v modlářství a nahotě. Pak zazněla ta vážná a zkoumající otázka. „Kdo je pro Pána?“ To vytříbilo věci, či spíše postavilo lid na zkoušku. Nyní tomu není jinak. Lidská vůle je nezkrocená, a to i ve věcech náboženství. Člověk se chlubí svými právy, svobodou své vůle, svobodou svého soudu. Je tu popření toho, že Kristus je Pán; a proto se na nás sluší, abychom to dobře prohlédli a dbali na to, abychom se skutečně stavěli na stranu Pána proti sobě samým; abychom byli v postoji prosté poddanosti Jeho autoritě. Potom se nebudeme zabývat množstvím nebo charakterem své služby. Budeme mít jeden předmět: abychom činili vůli našeho Pána.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Nuže, jednat takto podle Pána může často dávat našemu okruhu působení zdání úzkoprsosti; ale s tím nemáme nic společného. Jestliže pán řekne svému služebníkovi, aby stál v hale a nehýbal se, dokud nezazní zvonek, jaká je služebníkova povinnost? Je jasné, že má tiše stát. Nemá se hýbat ze svého postavení nebo postoje, ani když jeho spoluslužebníci ho plísní pro jeho zdánlivou nečinnost a říkají, že je k ničemu. Může odpočívat s ujištěním, že jeho pán to schválí a ospravedlní ho. To je dosti pro pravého služebníka, jehož přáním vždy bude ani ne tak udělat mnoho, ale dělat vůli svého Pána.
Krátce řečeno: Otázkou pro tábor Izraele ve dnech zlatého telete a otázkou pro Církev v těchto dnech lidské vůle je: „Kdo je pro Pána?“ Závažná otázka! Nezní: Kdo je na straně nábožnosti, lidumilnosti nebo mravní reformy? Může tu být množství takových věcí, a přece vůle bude naprosto nezlomena. Nezapomínejme na to; spíše bychom měli říci: ustavičně to mějme na paměti. Můžeme být velmi horliví v podpoře různých projektů lidumilnosti, náboženství a mravní reformy, a přitom sloužit sobě a sytit vlastní vůli. To je velmi vážná a důležitá úvaha; a nám se sluší věnovat jí vážnou pozornost. Procházíme dobou, v níž lidská vůle je hýčkána s nezvyklou pílí. Věříme s jistotou, že pravý lék pro toto zlé bude obsažen v závažné otázce: „Kdo je pro Pána?“ V této otázce je nesmírná praktická síla. Být skutečně na straně Pána znamená být připraven pro vše, k čemu On nás vidí za vhodné povolat, ať je to cokoli. Jestliže je duše přivedena k tomu, aby skutečně v pravdě řekla: „Pane, co chceš, abych činil?“ a: „Mluv, neboť slyší služebník tvůj,“ pak jsme připraveni pro vše. Proto v případě Levítů byli tito povoláni, aby „zabil jeden každý bratra svého, a každý přítele svého i bližního svého“. Bylo to hrozné dílo pro tělo a krev. Ale ta chvíle to vyžadovala. Boží nároky byly otevřeně a hrubě zneuctěny. Lidská vynalézavost byla u díla a udělala zlaté tele. Boží sláva byla proměněna do podobnosti zvířete, které žere trávu. A proto všichni, kteří byli na straně Pána, byli povoláni, aby připásali meč. Přirozenost snad řekne: „Ne, buďme jemní a šlechetní a milostiví. Více dokážeme přívětivostí než přísností. Není k ničemu dobré zraňovat lidi. Mnohem více síly je v lásce než v tvrdosti. Milujme jedni druhé.“ Tak by mohla přirozenost dávat své podněty – tak by mohla rozumovat a přít se. Ale příkaz byl jasný a rozhodný: „Připaš jeden každý meč svůj k boku svému.“ Meč byla ta jediná věc, když tam bylo zlaté tele. Mluvit v takové chvíli o lásce by znamenalo házet přes palubu spravedlivé nároky Boha Izraele. Patří k pravému duchu poslušnosti vykonávat tu službu, která náleží k okolnostem. Není věcí služebníka, aby rozumoval, má prostě dělat, k čemu je vyzýván. Vznášet dotazy nebo námitky znamená opouštět své místo služebníka. Může se to zdát velmi hrozné, muset zabít bratra, druha nebo souseda. Ale slovo Pána přikazovalo. Neponechávalo prostor k úniku. A Levítové z milosti ukázali plnou a ochotnou poslušnost. „I učinili synové Léví podle řeči Mojžíšovy.“
To je jedině správná cesta pro ty, kdo chtějí být Božími dělníky a Kristovými služebníky v tomto světě, kde má nadvládu vlastní vůle. Je nesmírně důležité mít pravdu o tom, že Kristus je Pán, hluboce vrytou v srdci. To je jediný regulátor chození a chování. Řeší to tisíce otázek. Je-li srdce poddáno autoritě Krista, je připravené pro vše, k čemu nás On povolává, ať je to tiše stát nebo jít kupředu, dělat málo nebo mnoho, být aktivními nebo pasivními. Pro poslušné srdce otázka vůbec nezní: „Co dělám?“ nebo: „Kam jdu?“ Ta zní: „Dělám to, co je vůle mého Pána?“
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
To byl základ, na kterém stál Léví. A všimni si božského komentáře ohledně toho, jak je podán v Malachiášovi: „Neboť víte, že jsem poslal k vám přikázání to, aby byla stálá smlouva s Léví, praví Hospodin zástupů. Smlouva má byla s ním života a pokoje, a dal jsem jemu to pro bázeň; neboť se bál mne, a před mým jménem se třásl. Zákon pravdy byl v ústech jeho, a nepravost nebyla nalezena ve rtech jeho, v pokoji a upřímosti chodil se mnou a mnohé odvrátil od nepravosti.“ (Mal. 2,4-6) Všimni si také požehnání proneseného Mojžíšovými rty: „O Léví také řekl: Thumim tvé a urim tvé bylo, Pane, při muži svatém tvém, kterého jsi zkusil v Massah, a který podle tebe měl nesnáz při vodách Meribah. Který řekl otci svému a matce své: Neohlédám se na vás; a bratří svých neznal, a o synech svých nevěděl; neboť ostříhají výmluvností tvých, a smlouvu tvou zachovávají. Vyučovati budou soudům tvým Jákoba, a zákonu tvému Izraele, a klásti budou kadidlo před tváří tvou a oběť zápalnou na oltáři tvém. Požehnej, Hospodine zdatnosti jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě. Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteří ho nenávidí, aby nepovstali.“ (5. M. 33,8-11)
Mohlo by se jevit neoprávněně tvrdé a přísné u Lévího, že neviděl své rodiče a neznal nebo neuznával své bratry. Ale Boží nároky jsou svrchované. A náš Pán Ježíš prohlásil tato vážná slova: „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ (Luk. 14,26)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
To jsou jasná slova a dovolují nám poznat tajemství toho, co leží u základu každé pravé služby. Ať si nikdo nepředstavuje, že máme být bez přirozené lásky. To buď od nás daleko. Kdyby tomu tak bylo, spojovalo by nás to mravně s odpadnutím posledních dnů (viz 2. Tim. 3,3). Ale když je nárokům přirozené lásky dovoleno stát v cestě naší plné, srdečné službě Kristu, a když takzvaná láska k našim bratřím obdrží vyšší místo než věrnost Kristu, pak nejsme vhodní pro Jeho službu a nejsme hodni jména Jeho služebníků. Pečlivě si všimněme toho, že to, co tvořilo mravní základ Lévího nároku na to, aby byl zaměstnán ve službě Pána, byla skutečnost, že neviděl své rodiče, neuznával své bratry, ani neznal své děti. Slovem, byl schopen dát nároky přirozenosti kompletně stranou a nárokům Hospodina dát ve svém srdci nejvyšší místo. Opakujeme, že toto je jediný pravý základ služebníkova charakteru.
Toto je velmi důležitá úvaha a vyžaduje velmi vážnou pozornost křesťanského čtenáře. Snad tu je velmi mnoho něčeho, co vypadá jako služba – mnoho aktivity, chození sem a tam, konání a mluvení – a přitom tu nemusí být ani částečka pravé Levítské služby, ba může se stát, že v Božím ocenění tu je jen neklidná činnost vůle. „Cožpak,“ řekne snad někdo, „se může vůle sama vrhnout do služby Bohu – ve věcech náboženství?“
Žel, že může a dělá to. A velmi často je zdánlivá energie a plodnost v díle a službě úměrná energii vůle. To je velmi vážné. Žádá si to velmi tvrdé sebeodsuzování ve světle Boží přítomnosti. Pravá služba nespočívá ve velké aktivitě, ale v hluboké poddanosti vůli našeho Pána. A kde toto je, tam bude ochota snížit nároky rodičů, bratrů a dětí, aby byla vykonána vůle Toho, kterého uznáváme za Pána. Jistě, máme milovat své rodiče, své bratry a své děti. Neznamená to, že je máme milovat méně, ale máme více milovat Krista. On a Jeho nároky musí vždy mít svrchované místo v srdci, jestliže chceme být skutečnými dělníky pro Boha, pravými služebníky Krista, skutečnými Levity v poušti. Toto vyznačovalo jednání Lévího při příležitosti, o níž mluvíme. Byly zpochybněny Boží nároky, a proto nároky přirozenosti neměly být pro tu chvíli udržovány. Rodiče, bratři a děti, ať už jsou tito jakkoli drazí, neměli stát v cestě, když sláva Boha Izraele byla zaměněna za podobnost zvířete, které žere trávu.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
V tom spočívá celá věc ve vší své závažnosti a velikosti. Pouta přirozených vztahů se všemi nároky, povinnostmi a odpovědností, které vyvstávají z takových pout, budou vždy mít své vlastní místo, svou vlastní vážnost u těch, jejichž srdce a mysli a svědomí byly přivedeny pod vyrovnávající moc Boží pravdy. Nic než to, co skutečně náleží Bohu a Jeho Kristu, by nikdy nemělo být trpěno, aby se dotýkalo těch práv, která jsou založena na přirozené příbuznosti. To je velmi potřebná a zdravá úvaha, kterou bychom zvláště měli vštěpovat mladému křesťanskému čtenáři. Vždy musíme být na stráži proti duchu svévole a samolibosti, který není nikdy tak nebezpečný, jako když se obléká do roucha náboženské služby a takzvaného díla. Je nám zapotřebí být si skutečně jisti, že jsme přímo a prostě vedeni Božími nároky, když nedbáme na nároky příbuznosti. V případě Lévího byla věc jasná jako slunce, a proto byl v té chvíli na místě „meč“ soudu, nikoli polibek lásky. Tak také v naší historii jsou chvíle, v nichž by to bylo otevřenou neposlušností vůči našemu Pánu, kdybychom na chvilku poslechli hlasu přirozených vztahů.
Výše uvedené poznámky pomohou čtenáři porozumět jednání Levítů ve 2. M. 32 a slovům Pána v Lukáši 14,26. Kéž nás Boží Duch uschopní uvědomovat si a ukazovat vyrovnávající moc pravdy!
Nyní se na chvíli zdržíme u posvěcení Levítů ve 4. Mojžíšově 8, abychom měli celý předmět před svou myslí. Je to vskutku téma plné naučení pro všechny, kdo si přejí být Božími dělníky.
Po ceremoniálním aktu „mytí“ a „holení“, o kterém jsme se již zmínili, čteme: „Potom vezmou volka mladého a oběť suchou z mouky bělné, olejem skropené; a druhého volka mladého vezmeš k oběti za hřích. Tedy přistoupiti rozkážeš Levítům před stánek úmluvy a shromáždíš všecko množství synů Izraelských. Postavíš Levíty před Hospodinem, a vloží synové Izraelští ruce své na Levíty. A obětovati bude Aron Levíty v oběť před Hospodinem od synů Izraelských, aby vykonávali službu Hospodinovu. Levítové pak vloží ruce své na hlavy těch volků; a obětovati budeš jednoho za hřích a druhého v oběť zápalnou Hospodinu k očištění Levítů.“ (4. M. 8,8-12)
Zde před sebou máme v předobrazu představeny dva velké pohledy na smrt Krista. Oběť za hřích přináší jeden; zápalná oběť poskytuje druhý. Do podrobností těchto obětí zde nepůjdeme, poněvadž jsme se o to snažili v počátečních kapitolách našich „Poznámek k 3. Mojžíšově knize“. Zde pouze poznamenáme, že v oběti za hřích vidíme Krista, jak nese hřích na svém vlastním těle na dřevě a snáší Boží hněv proti hříchu. V zápalné oběti vidíme Krista, jak oslavuje Boha právě ve věci smíření za hřích. Smíření je učiněno v obojím. Ale v tom prvním je to smíření podle hloubky hříšníkovy potřeby, ve druhém je to smíření podle míry Kristovy oddanosti Bohu. V jednom vidíme ošklivost hříchu, v onom vzácnost Krista. Asi nemusíme poznamenávat, že to je táž smírčí smrt Krista, ale představená ze dvou odlišných hledisek.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Levítové položili své ruce jak na oběť za hřích, tak i na zápalnou oběť. A tento akt vložení rukou vyjadřoval prostou skutečnost ztotožnění. Ale jak rozdílný je výsledek v obou případech! Když Levíta položil své ruce na hlavu oběti za hřích, zahrnovalo to přenesení všech jeho hříchů, vší jeho viny za všechnu prchlivost, krutost a svévoli na oběť. Když naproti tomu položil své ruce na hlavu zápalné oběti, obsahovalo to přenesení vší příjemnosti oběti, všech jejích dokonalostí na Levítu. Mluvíme přirozeně o tom, co vyjadřoval před-obraz. Nesnažíme se zjišťovat, jak Levíta dokázal porozumět těmto věcem. Pouze se snažíme ukázat význam ceremoniálního obrazu. A jistě žádný obraz nemůže být názornější než vložení rukou, ať na ně hledíme v případě oběti za hřích nebo v případě zápalné oběti. Učení toho všeho je obsaženo ve velmi závažném oddílu v závěru 2. Kor. 5: „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ – „A postavíš Levíty před Aronem a před syny jeho a obětovati je budeš v oběť Hospodinu. I oddělíš Levíty z prostředku synů Izraelských, aby moji byli Levítové. Potom pak přijdou Levítové, aby přisluhovali při stánku úmluvy, když bys očistil je a obětoval v oběť. Neboť vlastně dáni jsou mi z prostředku synů Izraelských za všecky otvírající život, za prvorozené ze všech synů Izraelských vzal jsem je sobě. Neboť mé jest všecko prvorozené mezi syny Izraelskými, tak z lidí jako ze zvířat; od toho dne, jak jsem pobil všecko prvorozené v zemi Egyptské, posvětil jsem jich sobě. Vzal jsem pak Levíty za všecky prvorozené synů Izraelských. A dal jsem Levíty darem Aronovi i synům jeho z prostředku synů Izraelských, aby konali službu místo synů Izraelských při stánku úmluvy a očišťovali od hříchů syny Izraelské; a tak nepřijde na syny Izraelské rána, která by přišla, kdyby přistupovali synové Izraelští k svatyni. I učinili Mojžíš a Aron i všecko množství synů Izraelských při Levítech všecko to, co přikázal Hospodin Mojžíšovi o Levítech; tak s nimi učinili synové Izraelští.“ (4. M. 8,13-20)
Jak silně nám tu jsou předcházejícími řádky připomenuta slova našeho Pána v Janu 17,6-10: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli, a mně jsi je dal, a zachovali tvé slovo. Nyní poznali, že vše, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim, a oni je přijali a opravdu poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Prosím za ně; neprosím za svět, nýbrž za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji (a všechno, co je mé, je tvé, a co je tvé, mé), a jsem v nich oslaven.“
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Levítové byli oddělený lid – Boží zvláštní vlastnictví. Zaujímali místo všech prvorozených v Izraeli – těch, kteří byli zachráněni od meče zhoubce krví beránka. Podle předobrazu byli mrtvým a vzkříšeným lidem, postaveným stranou Bohu a Jím daným jako dar Aronovi, nejvyššímu knězi, aby konal službu stánku. Jaké místo pro svévolného, prchlivého a krutého Lévího. Jaký triumf milosti! Jaká ilustrace účinnosti krve smíření a vody očištění! Svou přirozeností i praxí byli daleko od Boha. Ale „krev“ smíření a „voda“ očištění a „břitva“ sebeodsuzování vykonaly své požehnané dílo, a proto byli Levítové v stavu být dáni jako dar Aronovi a jeho synům, aby s nimi byli spojeni ve svatých službách stánku shromáždění.
V tom všem byli Levítové působivým předobrazem věřících Božího lidu v dnešní době. Ti byli pozvednuti z hloubek svého zkažení a úpadku jako hříšníků. Byli umyti drahou krví Krista, očištěni použitím Slova a povoláni k přísnému a navyklému vykonávání sebeodsuzování. Tak jsou schopni oné svaté služby, ke které jsou povoláni. Bůh jim dal Svého Syna, aby mohli být Jeho dělníky v tomto světě. „Tvoji byli, a mně jsi je dal.“ Jak obdivuhodné to je, když myslíme na to, že takto může být mluveno o takových, jako jsme my; když myslíme na to, že jsme Božím vlastnictvím a Božím darem Jeho Synu! Jistě můžeme říci, že to převyšuje všechny lidské myšlenky. Nejenže jsme zachráněni od pekla, což je pravda. Nejenže je nám odpuštěno, jsme ospravedlněni a přijati. To vše je pravda. Ale jsme povoláni k vysokému a svatému dílu, abychom tímto světem nesli Jméno, svědectví a slávu našeho Pána Ježíše Krista. To je naše dílo jako pravých Levítů. Jako váleční muži jsme povoláni bojovat; jako kněží máme výsadu se klanět; ale jako Levítové jsme odpovědni sloužit, a naší službou je nést tímto jevištěm hrozné pouště naplnění obrazu stánku, který byl obrazem Krista. To je naše jasná linie služby. K tomu jsme povoláni – k tomu jsme postaveni stranou.
Čtenář si, jak nepochybujeme, se zájmem všimne skutečnosti, že ve 4. Mojžíšově knize, a jenom zde, jsou nám podány všechny vzácné a hluboce naučné podrobnosti týkající se Levítů. V tom máme znovu ukázán charakter naší knihy. Ze stanoviska pouště dostaneme plný a správný pohled na Boží dělníky, stejně jako na Boží bojovníky.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
A nyní zkoumejme po nějakou dobu službu Levítů, jak je podrobně ukázaná ve 4. M. 3 a 4: „Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Rozkaž přistoupiti pokolení Léví, a postav je před Aronem knězem, aby mu přisluhovali, a drželi stráž jeho i stráž všeho množství před stánkem úmluvy k vykonávání služby příbytku, též aby ostříhali všeho nádobí stánku úmluvy a drželi stráž synů Izraelských a konali služby příbytku. Dáš tedy Levíty Aronovi i synům jeho; vlastně dáni jsou mu oni ze synů Izraelských.“ (4. M. 3,5-9)
Levítové představovali celé shromáždění Izraele a jednali za ně. To se ukazuje ve skutečnosti, že děti Izraele vložily své ruce na hlavy Levítů, stejně jako Levítové vložili své ruce na hlavy obětí. (Viz kap. 8,10.)
Akt vložení rukou vyjadřoval ztotožnění, takže podle toho Levítové podávají jasný pohled na Boží lid v poušti. Představují nám jej jako společnost opravdových dělníků, a to, všimněme si, ne pouhých přelétavých pracovníků, běhajících sem a tam, kdy každý dělá, co je v jeho očích považováno za dobré. Nic takového. Jestliže bojovníci museli ukázat svůj původ a museli se přidržet své korouhve, tak Levítové měli svůj střed, kolem něhož se shromažďovali, a svou práci, kterou měli konat. Vše bylo tak jasné, zřetelné a definované, jak to mohl udělat Bůh. A nadto vše bylo pod bezprostřední autoritou a vedením nejvyššího kněze.
Pro všechny, kdo chtějí být pravými Levíty, správnými dělníky, rozumnými služebníky, je velice potřebné, aby se vší vážností zvážili tento bod. Levítská služba musela být řízena ustanoveními kněze. V Levítské službě nebylo více místo pro konání vlastní vůle, než v postavení bojovníků. Vše bylo od Boha stanoveno. A to byla podstatná milost pro všechny, jejichž srdce bylo ve správném stavu. Pro toho, jehož vůle nebyla zlomena, se to asi zdálo být těžkostí a nudným úkolem muset zaujímat stále stejné postavení nebo působit v stále stejném díle. Takový snad touží po něčem novém – nějaké rozmanitosti ve své práci. Ale naopak tam, kde vůle byla poddána a srdce ve správném stavu, každý řekne: „Moje cesta je dokonale jasná; chci jen poslouchat.“ To je vždy jednáním pravého služebníka. Tak tomu bylo především u Toho, jenž byl jediným dokonalým služebníkem, který kdy chodil po této zemi. Mohl říci: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 6,38) A opět: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo.“ (Jan 4,34)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale je zde jiná skutečnost, která si vyžaduje naší pozornost ve vztahu k Levítům, a tou je, že jejich služba platila výlučně stánku a jeho příslušenství. Neměli dělat nic jiného. Položit svou ruku na něco jiného znamenalo pro Levítu zapření jeho povolání, opuštění Bohem určeného díla a podceňování Božích příkazů.
Přesně tak tomu je nyní s křesťany. Jejich výlučným zaměstnáním – jejich velkým dílem – jejich pohlcující službou je Kristus a Jeho věci. Nemají dělat nic jiného. Myslet nebo položit ruku na něco mimo to znamená pro křesťana zapírání jeho povolání, opuštění jeho Bohem určeného díla a nedbání na Boží příkazy. Pravý Levíta za staré doby mohl říci: „Pro mne život znamená stánek.“ A pravý křesťan nyní může říci: „Žít pro mne znamená Kristus.“ Velkou otázkou v každé věci, která před křesťanem snad vyvstane, je toto: „Mohu s tím spojit Krista?“ Ne-li, nemám s tím mít nic společného.
To je správný způsob, jak se dívat na věci. Není to otázka, zda to či ono je správné. Nikoli. Je to pouze otázka toho, jak daleko se to dotýká jména a slávy Krista. To podivuhodně všechno zjednoduší. Odpovídá to na tisíc otázek, řeší to tisíc nesnází a činí to stezku pravého a vážného křesťana jasnou jako sluneční paprsek. Levíta neměl potíže, pokud šlo o jeho dílo. Vše pro něho bylo stanoveno s božskou jasností. Břemeno, které každý měl nést, a práce, kterou každý měl dělat, vše bylo stanoveno s jasností, která neponechávala místo pro nějaké pochybnosti. Každý muž mohl znát svou práci a konat ji. A dodejme k tomu, že práce byla konána tím, že každý vykonal svou vlastní zvláštní funkci. Nebylo to běhání sem a tam, dělání toho neb onoho, ale každý muž se trvale přidržel svého zvláštního povolání. Tak byla náležitě konána služba stánku.
Je dobré mít to na paměti. My křesťané jsme velmi nakloněni tomu, abychom jeden na druhého naráželi. A také to budeme dělat, jestliže nebudeme každý konat svou božsky určenou práci. Říkáme „božsky určenou“ a chceme na to položit důraz. Nemáme právo vybírat si svou práci. Jestliže Pán někoho učinil evangelistou, jiného učitelem, jiného pastýřem a jiného tím, kdo napomíná, jak má být práce konána? Jistě ne tak, že se evangelista bude snažit vyučovat a učitel napomínat, anebo ten, kdo není uschopněn ani pro jedno, se bude snažit dělat obojí. Nikoli, práce je konána tím, že každý vykonává svůj od Boha daný dar. Není pochyb o tom, že se může Pánu líbit obdarovat jednotlivce různými dary. Ale to se ani v nejmenším nedotýká zásady, o níž právě mluvíme, která prostě znamená, že každý z nás je odpovědný za to, aby věděl, jaká je jeho práce, a konal ji. Je-li toto ztraceno ze zřetele, dostaneme se do beznadějného zmatku. Bůh má Své lamače kamene, Své kameníky a Své zedníky. Dílo pokračuje, když každý muž koná pilně svoji práci. Kdyby všichni byli dělníky v lomu, kde by byli kameníci? Kdyby všichni otesávali kameny, kde by byli zedníci? Největší možná škoda je věci Krista a Božímu dílu ve světě činěna, když člověk si přisvojuje to, co má konat druhý, nebo se snaží napodobit dar někoho druhého. To je závažný omyl, před kterým bychom chtěli čtenáře vážně varovat. Nic nemůže být nesmyslnějšího. Bůh se nikdy neopakuje. Ani dvě tváře nejsou stejné, ani dva listy v lese nejsou stejné, dvě stébla trávy nejsou stejná. Proč by se měl někdo snažit o pracovní dráhu někoho jiného nebo toužit po jiném daru? Nechť je každý spokojen, že je právě tím, čím ho Mistr učinil. To je tajemství skutečného pokoje a růstu.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
To vše je živě ilustrováno v inspirovaném záznamu týkajícím se služby tří různých tříd Levítů, který nyní budeme pro čtenáře citovat. Konec konců nemůže být nic srovnáváno se skutečným jazykem Svatého Písma.
„Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi na poušti Sinai, řka: Sečti syny Léví vedle domů otců jejich, po čeledech jejich, každého pohlaví mužského; od stáří jednoho měsíce a výše počítati budeš je. I sečtl je Mojžíš podle řeči Hospodinovy, jak rozkázáno mu bylo. I byli synové Léví ze jména tito: Gerson, Kahat a Merari. Tato pak jsou jména synů Gersonových po čeledech jejich: Lebni a Semei. A synové Kahat po čeledech svých: Amram a Izar, Hebron a Uziel. Synové pak Merari po čeledech svých: Moholi a Musi. Ty jsou čeledi Léví vedle domů otců svých. Od Gersona čeleď Lebnitská a čeleď Semejská. Ty jsou čeledi Gersonovy. A načteno jich v počtu všech pohlaví mužského od stáří jednoho měsíce a výše sedm tisíců a pět set. Čeledi Gersonovy za příbytkem klásti se budou k straně západní. Kníže pak domu otce Gersonitských bude Eliazaf, syn Laelův. A k opatrování synům Gersonovým při stánku úmluvy náležeti bude příbytek i stánek, přikrytí jeho i zastření dveří stánku úmluvy, a závěsy k síni, i zavěšení dveří síně, která jest před příbytkem a při oltáři vůkol, i provazové jeho ke všeliké potřebě jeho.“ (4. M. 3,14-26)
A opět čteme: „Mluvil opět Hospodin k Mojžíšovi, řka: Sečti také syny Gersonovy po domech otců jich a po čeledech jejich. Od třicetiletých a výše až do padesátiletých sečteš je, kteří by způsobni jsouce k boji, mohli konati službu při stánku úmluvy. Tato pak bude práce čeledí Gersonových v službě a nošení: Nositi budou čalouny příbytku a stánek úmluvy s přikrytím jeho, a přikrytí z kůží jezevčích, které svrchu na něm jest, a zastření dveří stánku úmluvy, a závěsy nádvoří, které jest při stanu a při oltáři vůkol, a provazy jeho a všecky nádoby přisluhování jejich a čehožkoli užívají při službě své. Vedle rozkazu Aronova a synů jeho konati budou všecky služby své synové Gersonovi při všech pracech svých a svěříte jim k ostříhání všecka břemena jejich. To jest práce čeledi synů Gersonových v stánku úmluvy, a Itamar, syn Arona kněze, stráž nad nimi držeti bude.“ (4. M. 4,21-28)
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Tolik o Gersonovi a jeho práci. Ten měl se svým bratrem Merari nosit „příbytek“, zatímco Kahat byl povolán, aby nosil „svatyni“, jak čteme v 10. kapitole: „Složen jest také i příbytek, a šli synové Gersonovi a synové Merari, nesouce příbytek.… Šli také i Kahatští, nesouce svatyni; onino /tj. Gersonitští a Meraritští/ pak vyzdvihovali příbytek, až i tito přišli.“ (4. M. 10,17.21) Mezi Gersonem a Merari bylo ve službě silné mravní pouto, ačkoli jejich práce byla úplně odlišná, jak uvidíme z dalšího oddílu.
„Syny také Merari po čeledech jejich a domech otců jejich sečteš. Od třicetiletých a výše až do padesátiletých sečteš všecky, kteří by způsobni jsouce k boji, mohli konati službu při stánku úmluvy. Tato pak bude povinnost práce jejich, nad všecku službu jejich při stánku úmluvy: Desky příbytku a svlaky jeho, i sloupy s podstavky jeho nositi, sloupy také vůkol síně s podstavky jejich, kolíky a provazy jejich, se všechněmi potřebami, i se vším přisluhováním jejich. A ze jména vyčtete nádoby svěřené jim k ostříhání. Ta bude práce čeledí synů Merari při všech službách jejich při stánku úmluvy, pod správou Itamara, syna Arona kněze.“ (4. M. 4,29-33)
To vše bylo jasné a zřetelné. Gerson neměl dělat nic s deskami a kolíky a Merari neměl nic dělat se závěsy a přikrytím. A přece byli úzce spojeni, protože byli na sobě vzájemně závislí. „Desky a podstavky“ by byly k ničemu bez „čalounů“ a čalouny by nebyly k ničemu bez desek a podstavců. A pokud jde o „kolíky“, ačkoli jsou zdánlivě nevýznamné, kdo může ocenit jejich důležitost při udržování věcí pohromadě a podpoře viditelné jednoty celku? Tak vše společně působilo k jednomu společnému cíli, a toho cíle bylo dosaženo, když se každý přidržel svého zvláštního určení. Kdyby si Gersonita vzal do hlavy, že opustí „závěsy“ a obrátí se ke „kolíkům“, zanechal by své vlastní dílo nevykonané a křížil by se s prací Merarity. To by nikdy nefungovalo. Uvrhlo by to všechno do beznadějného zmatení; zatím co při dodržování božského pravidla bylo vše udržováno v nejvýtečnějším pořádku.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Muselo být dokonale krásné pozorovat Boží dělníky v poušti. Každý byl na svém místě a každý se pohyboval v božsky určené sféře. Proto ve chvíli, kdy se oblak pozvedl a byl vydán rozkaz k odchodu, každý muž věděl, co má dělat, a obrátil se k tomu a k ničemu jinému. Žádný člověk neměl právo myslet podle sebe. Hospodin myslel za všechny. Levítové prohlásili, že „jsou pro Hospodina“; poddali se Jeho autoritě. A tato skutečnost je u základu všeho jejich díla a služby v poušti. Díváme-li se na to v tomto světle, je považováno za naprosto lhostejné, zda někdo měl nosit kolík, závěs nebo zlatý svícen. Velkou otázkou pro každého bylo prostě: „Je toto mé dílo? Je to to, co mi dal Pán, abych činil?“
To řešilo vše. Kdyby to bylo ponecháno lidskému přemýšlení, pak jeden má rád to, druhý ono a třetí má rád něco jiného. Jak by potom mohl být kdy stánek nesen přes celou poušť anebo postaven na svém místě? To by bylo nemožné! Mohla tu být jen jedna nejvyšší autorita, totiž Hospodin sám. Ten se staral o vše a všichni se museli poddat Jemu. Nebylo zde místo pro nějaké projevy lidské vůle. To bylo velké milosrdenství. Zabránilo to množství sporů a zmatků. Je nutné, aby tu byla poddanost – musí tu být zlomená vůle – musí tu být srdečné poddání se božské autoritě, jinak to skončí jako v knize Soudců: „Každý, což se mu vidělo, to činil.“ Merarita by mohl říci, nebo si myslet, kdyby to neřekl: „Cožpak já mám nejlepší část svého života na zemi – své nejlepší dny, dny mé síly – strávit tím, že budu dávat pozor na několik kolíků? Cožpak to je účel, proč jsem se narodil? Nemám před sebou mít něco vyššího jako předmět svého života? Má toto být mým zaměstnáním od třiceti do padesáti let?“
Na takové otázky byla dvojí odpověď. Předně bylo pro Meraritu postačující vědět, že Hospodin mu určil jeho práci. To bylo dostatečné, aby to dodalo vážnost tomu, co přirozenost může považovat za nejmenší a nejubožejší věc. Nezáleží na tom, co děláme, jen když vždy děláme své božsky stanovené dílo. Některý člověk může sledovat to, co lidé kolem něho budou považovat za zářnou kariéru; může trávit svou energii, svůj čas, svůj talent, své bohatství ve sledování toho, co lidé tohoto světa považují za velké a slavné, a přitom se celý jeho život může ukázat jako nádherná bublina. Ale na druhé straně člověk, jenž prostě koná Boží vůli, ať je jakákoli, člověk, který vykonává příkazy svého Pána, ať mu tyto příkazy přikazují cokoli – je člověk, jehož stezka je osvětlena paprsky božského schválení, a na jeho dílo bude vzpomenuto, když nejnádhernější projekty dětí tohoto světa upadnou do věčného zapomenutí.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale vedle mravní ceny, která se vždy pojí k tomu, když děláme to, co nám je řečeno, abychom dělali, tu byla také zvláštní hodnost náležející k dílu Merarity, i když tím dílem bylo jen opatrování několika „kolíků“ nebo „podstavců“. Vše, co je spojené se stánkem, mělo velmi hluboký význam a nejvyšší cenu. Nebylo nic v celém světě, co by mohlo být srovnáváno se stanem postaveným přes desky se vším tajemným, co k němu náleželo. Bylo svatou hodností a výsadou, když někomu bylo dovoleno dotýkat se nejmenšího kolíku, jenž tvořil část onoho obdivuhodného stánku v poušti. Bylo mnohem slavnější být Meraritou, který dával pozor na kolíky stánku, než třímat žezlo Egypta nebo Asýrie. Je pravda, že ten Merarita se v souhlasu s významem svého jména mohl jevit jako ubohý „zarmoucený“, pracující člověk. Ale jeho práce byla spojená s místem přebývání Nejvyššího Boha, který vlastní nebe a zemi. Jeho ruce jednaly s věcmi, které byly vzorky věcí v nebesích. Každý kolík, každý podstavec, každý závěs a každé přikrytí byly stínem dobrých budoucích věcí – nastínění Krista.
Nechceme tvrdit, že ten ubohý pracující Merarita nebo Gersonita rozuměli těmto věcem. To není žádným způsobem našim úmyslem. My jim rozumíme. Naší výsadou je přivádět všechny tyto věci – stánek a jeho tajemné nářadí – do jasného světla Nového zákona, a tam ve všem číst Krista.
Když se proto nesnažíme mluvit o míře porozumění, kterou měli Levítové, každý ve své práci, tu zároveň s důvěrou můžeme říci, že to byla velmi vzácná výsada, když jim bylo dovoleno dotýkat se a nakládat a nést pouští zemské stíny nebeských skutečností. Nadto bylo zvláštním milosrdenstvím mít autoritu onoho: „Takto praví Hospodin“ pro všechno, k čemu přiložili svou ruku. Kdo může ocenit takové milosrdenství – takovou výsadu? Každý člen toho vzácného pokolení dělníků měl svou zvláštní linii věcí vyznačenou Boží rukou a kontrolovanou Božím knězem. Nebylo to, že by každý dělal, co by se mu líbilo, ani že by někdo běžel ve stopách druhého, ale že všichni se skláněli před Boží autoritou a dělali přesně to, co jim bylo řečeno, aby dělali. To bylo tajemství pořádku mezi těmi osmi tisíci pěti sty osmdesáti dělníky (4. M. 4,48). A můžeme říci se vší možnou důvěrou, že to je jediné skutečné tajemství pořádku stále. Proč máme tak mnoho zmatení ve vyznávající církvi? Proč je tu tolik sporných myšlenek, pocitů a názorů? Proč takové vzájemné třenice? Proč takové křížení cesty druhého? Prostě z nedostatku úplného a absolutního poddání se Božímu slovu. Naše vůle je v činnosti. Volíme vlastní cesty, místo abychom dovolili Bohu, aby je pro nás vybral. Chybí nám onen postoj a stav duše, ve kterém všechny lidské myšlenky, naše vlastní mezi nimi, budou sníženy na místo, které jim skutečně patří; a Boží myšlenky budou vyvýšeny k plné a naprosté vládě.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Toto je, jak se cítíme být přesvědčeni, velké přání – naléhavá potřeba dnů, do nichž padl náš úděl. Lidská vůle na všech stranách získává nadřazenost. Vystupuje jako mocná záplava a odnáší ony staré zábrany, které ji do jisté míry držely v mezích. Mnoho ctěných institucí staré doby se v této době vzdává před ženoucím se proudem. Mnohá budova, jejíž základy, jak jsme se domnívali, byly položeny hluboko v půdě zbožných náklonností lidí, se hroutí pod údery beranidla hlasu lidu. „Roztrhejme svazky jejich a zavrzme od sebe provazy jejich.“ (Žalm 2,3)
Toto je hlavní duch věku. Jaká je protilátka? Poddanost! Poddanost čemu? Poddanost tomu, co se nazývá autorita církve? Hlasu tradice? Přikázáním a učením lidí? Nikoli, veleben buď Bůh, není to ani jedna z těchto věcí, ani všechny dohromady. Tedy poddanost čemu? Hlasu živého Boha, hlasu Svatého Písma. To je velký lék proti svévoli na jedné straně a poddanosti lidské autoritě na druhé straně. „Musíme poslouchat.“ To je odpověď svévoli. „Musíme poslouchat Boha.“ To je odpověď na pouhé sklánění se před lidskou autoritou. Vidíme tyto dva prvky všude kolem sebe. Ten první, svévole, se mění v nevěru. Ten druhý, poddanost člověku, se proměňuje v pověru. Ty dva proudy chtějí vládnout nad celým civilizovaným světem. Strhnou všechny kromě těch, kteří jsou božsky vyučeni, aby mluvili a cítili a jednali podle oné neproměnné zásady: „Více sluší poslouchati Boha než lidi.“
Gersonitovi v poušti toto umožňovalo, aby se staral o ty hrubé, nepřitažlivě vypadající „jezevčí kůže“; a umožňovalo to Meraritovi, aby se staral o ty zdánlivě nevýznamné „kolíky“. A nyní to umožňuje křesťanovi, aby se obracel k té zvláštní službě, ke které jeho Pán snad vidí za vhodné jej povolat. Co na tom, že pro lidské oči se to může zdát hrubé a nepřitažlivé, nízké a nevýznamné! Nám stačí, že náš Pán nám přidělil naše místo a dal nám naši práci. A tato naše práce má přímý vztah k Osobě a slávě Toho, jenž je nejznamenitější mezi deseti tisíci jiných a všechen jest přežádostivý. I my se snad musíme omezit na naplnění obrazu hrubé a nevzhledné jezevčí kůže nebo nevýznamného kolíku. Ale pamatujme, že cokoli má vztah ke Kristu – k Jeho jménu – k Jeho Osobě – k Jeho věci ve světě, je pro Boha nevýslovně drahé. Může to být v lidském ocenění velmi malé. Ale co z toho? Musíme hledět na věci z Božího hlediska, musíme je měřit Jeho standardem, a tím je Kristus. Bůh vše poměřuje Kristem. Co má byť i jen velmi malý vztah ke Kristu, to je v Božím ocenění zajímavé a důležité, zatímco nejnádhernější díla, nejgigantičtější plány, nejvíce udivující podniky lidí tohoto světa pominou jako ranní oblak a jitřní rosa. Člověk činí svým středem, svým předmětem a svým standardem vlastní já. Cení si věcí podle míry, kterou vyvyšují jeho a podporují jeho zájmy. Dokonce i takzvané náboženství je používané k tomu, aby bylo podstavcem, na němž by vyvýšil sám sebe. Zkrátka vše je využíváno jako kapitál pro něho a užíváno jako reflektor, který má vrhat světlo a přivádět pozornost na ten jeden předmět. Tak tu je velká propast mezi Božími a lidskými myšlenkami. A okraje té propasti jsou od sebe tak vzdálené, jako Kristus a vlastní já člověka. Vše, co patří ke Kristu, má věčný význam a váhu. Vše, co náleží k vlastnímu já, pomine a bude zapomenuto. Proto nejosudnějším omylem, do kterého nějaký člověk může upadnout, je, že svým předmětem učiní vlastní já. To musí končit ve věčném zklamání. Ale na druhé straně tou nejmoudřejší, nejbezpečnější věcí, kterou kdo může udělat, je učinit Krista svým jedním předmětem, který ho plně zaměstnává. To musí nepochybně končit ve věčné blaženosti a slávě.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Milý čtenáři, zastav se zde na chvíli a nech promlouvat své vlastní srdce a svědomí. Zdá se nám, že v tomto bodě máme svatou odpovědnost ve vztahu ke tvé duši. Píšeme tyto řádky v osamocení v našem pokoji v Bristolu, a ty je možná čteš v osamocení svého pokoje na Novém Zélandu, v Austrálii nebo na jiném vzdáleném místě. Chtěli bychom proto mít na paměti, že naším předmětem není napsat knihu, ani pouze vyložit Písmo. Toužíme být užiti Bohem v požehnaném díle jednání s tvou duší. Dovol nám proto, abychom ti položili tuto vážnou a směrovanou otázku: Co je tvým předmětem? Je to Kristus nebo tvé Já? Buď upřímný vůči sobě před tím Nejvyšším a Vševidoucím, Zpytatelem srdcí. Proveď nad sebou přísný soud jako ve světle božské přítomnosti. Nebuď oklamán žádným pozlátkem nebo falešnou barvou. Bůh vidí pod povrch věcí a chce, abys činil totéž. Představuje ti Krista v protikladu ke všemu ostatnímu. Přijal jsi Ho? Je On tvou moudrostí, tvou spravedlností, tvým posvěcením a tvým vykoupením? Můžeš bez váhání říci: „Milý můj je můj a já jeho?“ Zkoumej a viz. Je to zcela urovnaný bod, hluboko dole – v samé hloubi tvé duše? Je-li tomu tak, činíš Krista svým výlučným předmětem? Měříš všechno Jím?
Ach, milý příteli, to jsou zkoumající otázky. Buď ujištěn, že ti je neklademe, aniž bychom cítili jejich ostří a sílu sami pro sebe. Jakože je Bůh náš svědek, cítíme, byť i jen ve velmi malém stupni, jejich váhu a závažnost. Jsme hluboce a plně přesvědčeni, že neobstojí nic, kromě toho, co je ve spojení s Kristem. A nadto že i ta nejmenší věc, která se vztahuje, byť i vzdáleně, k Němu, má rozhodný význam v soudu nebe. Kdyby nám bylo dovoleno, abychom o tom vzbudili pocit v některém srdci, anebo abychom prohloubili pocit tam, kde už byl vzbuzen, budeme cítit, že jsme tuto knihu nepsali nadarmo.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Nyní, než uzavřeme tento dlouhý oddíl, se musíme na chvíli podívat na Kahatské a jejich dílo.
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi a k Aronovi, řka: Sečti sumu synů Kahat z prostředku synů Léví po čeledech jejich a po domech otců jejich. Od třicetiletých a výše až do padesátiletých, kteří by způsobni jsouce k boji, mohli práci vésti při stánku úmluvy. Tato pak bude práce synů Kahat při stánku úmluvy svatyně svatých: Když by se měla vojska hnouti z místa, přijde Aron se syny svými a sejmou oponu zastření a přikryjí ní truhlu svědectví. A na to dají přikrytí z koží jezevčích a přistřou svrchu rouchem ze samého postavce modrého a provlekou sochory její. Na stůl pak chlebů předložení prostrou roucho z postavce modrého a dají na něj mísy a kadidelnice a koflíky a přikryvadla k přikrývání; a chléb ustavičně na něm bude. A prostrou na to roucho z červce dvakrát barveného a přikryjí to přistřením z koží jezevčích a provlekou sochory jeho. Vezmou také roucho z postavce modrého a přikryjí svícen světla a lampy jeho i utěradla jeho i nádoby k oharkům jeho a všecky nádoby k oleji jeho, jichž při něm užívají. A obvinou jej se všechněmi nádobami jeho přikrytím z koží jezevčích a vloží na sochory. Na oltář pak zlatý prostrou roucho z postavce modrého a přikryjí jej přikrytím z koží jezevčích a provlekou sochory. Vezmou i všecky nádoby k službě, jimiž přisluhovali v svatyni, a zavinouce do roucha z postavce modrého, přikryjí je přikrytím z koží jezevčích a vloží na sochory. Vyprázdní i popel z oltáře, a prostrou na něj roucho šarlatové. A vloží svrchu všecko nádobí jeho, jímž přisluhují na něm, nádoby k uhlí, vidličky, pometla, kotlíky a všecko nádobí oltáře, a přistrouce jej přikrytím z koží jezevčích, uvlekou sochory jeho. A když to vykoná Aron se syny svými a přikryje svatyni i všecka nádobí její a již by se měla hýbati vojska, tedy přijdou synové Kahat, aby nesli; ale nedotknou se svatyně, aby nezemřeli. Ta jest práce synů Kahat při stánku úmluvy.“ (4. M. 4,1-15)
Zde vidíme, jaká vzácná tajemství byla svěřena péči Kahatských. Truhla, zlatý stůl, zlatý svícen, zlatý oltář a oltář zápalné oběti – vše to byly stíny dobrých budoucích věcí – vzorky věcí v nebi – obrazy pravých – předobrazy na Krista, Jeho Osobu, Jeho dílo a Jeho úřady – jak jsme se snažili načrtnout v našich „Poznámkách k 2. Mojžíšově knize“ (kapitoly 24-30). Zde jsou představeny v poušti, a smím-li použít toho výrazu, ve svém cestovním obleku. S výjimkou truhly smlouvy představovaly všechny tyto věci lidskému oku jeden neměnný vzhled, totiž hrubé přikrytí jezevčími kůžemi. U truhly byl ten rozdíl, že nad jezevčími kůžemi bylo „roucho ze samého postavce modrého“, které nepochybně vyjadřuje cele nebeský charakter Pána Ježíše Krista v Jeho vlastní božské Osobě. To, co v Něm bylo podstatně nebeské, leželo na samém povrchu Jeho požehnaného života zde dole. On byl vždy cele nebeský člověk – „Pán z nebe“. Pod přikrytím z modrého postavce byly jezevčí kůže, na které může být pohlíženo jako na vyjádření toho, co chrání před vším zlem. Truhla byla jedinou věcí, která byla přikryta tímto zvláštním způsobem.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Pokud jde o „stůl chlebů předložení“, který je předobrazem našeho Pána Ježíše Krista v Jeho spojení se dvanácti pokoleními Izraele, bylo tu nejprve „roucho z postavce modrého“, potom „roucho z červce dvakrát barveného (šarlatu či karmínu – p. p.)“, a přes všechno jezevčí kůže. Jinými slovy: bylo tu to, co je podstatou nebeské; potom to, co vyjadřuje lidskou nádheru; a nade vším to, co chrání před zlem. Je Božím úmyslem, aby dvanáct pokolení Izraele byla přednostní na zemi – aby v nich byl ukázán nejvyšší typ lidské nádhery. Odtud vhodnost „šarlatu“, přikrývajícího stůl chlebů předložení. Dvanáct bochníků zjevně ukazuje na dvanáct pokolení. A pokud jde o šarlatovou barvu, čtenář se jen musí podívat do Písma, aby viděl, že vyjadřuje to, co člověk považuje za nádherné.
Přikrytí zlatého svícnu a zlatého oltáře byla stejná, totiž nejprve nebeské přikrytí, a potom jezevčí kůže. Ve svícnu vidíme našeho Pána ve spojení s dílem Ducha Svatého ve světle a svědectví. Zlatý oltář nám ukazuje Krista a vzácnost Jeho přímluvy – vzácnou vůni a cenu toho, čím je před Bohem. Obojí, když procházelo pískem pouště, bylo zahaleno v to, co je nebeské, a bylo chráněno přikrytím jezevčími kůžemi.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Konečně ve vztahu k měděnému oltáři pozorujeme jasný rozdíl. Byl přikryt „purpurem“ místo „modří“ nebo „šarlatem“. Proč to? Bezpochyby proto, že měděný oltář byl předobrazem Krista jako Toho, jenž „trpěl za hříchy“ a jenž proto ponese žezlo království. „Purpur“ je královská barva. Ten, jenž trpěl v tomto světě, bude vládnout. Ten, jenž nesl korunu z trní, ponese korunu slávy. Odtud mravní vhodnost „purpurového“ přikrytí měděného oltáře – neboť na tomto oltáři byla přinesena ta oběť. Víme, že v Písmu není nic, co by nemělo svůj božský význam. A je naší výsadou, jakož i povinností, abychom se snažili poznat význam všeho, co náš Bůh milostivě dal napsat pro naše naučení. Toho, jak věříme, může být dosaženo jen pokorným, trpělivým vyčkáváním s modlitbou na Něho. Ten, jenž napsal knihu, dokonale zná dosah a předmět knihy jako celku, i každé části knihy zvlášť. To bude mít účinek kontroly neposvěcených vzletů představivosti. Jen Duch Boží sám může Písmo otevřít naším duším. „Bůh je Svým vlastním vykladačem“ ve zjevení, stejně jako v prozřetelnosti. A čím více se opíráme o Něho v pravém oproštění od sebe samých, tím hlubší budeme mít náhled jak do Jeho Slova, tak i do Jeho cest.
Proto bychom chtěli křesťanskému čtenáři říci: Vezmi prvních patnáct veršů 4. kapitoly 4. Mojžíšovy knihy a čti je v Boží přítomnosti. Pros Ho, aby ti vysvětlil význam každé věty – význam truhly a proč byla přikryta „rouchem ze samého postavce modrého“. A stejně tak s celým zbytkem. Odvážili jsme se – doufáme, že s pokornou myslí – ukázat význam, ale vážně si přejeme, abys ho pro sebe obdržel přímo od Boha a nepřijal ho jen od člověka. Vyznáváme, že se hrozně bojíme představivosti. A nevíme o tom, že bychom se někdy posadili, abychom psali o Svatém Písmu s hlubším pocitem ohledně toho, že nikdo, než jen Duch Svatý, je nemůže skutečně vysvětlit.
Potom řekneš: „Proč tedy vůbec sedět a psát?“ Nuže, je to s nadějí, že nám bude dovoleno, byť slabým způsobem, pomoci vážnému studentovi Písma, aby si všiml vzácných a výtečných drahokamů, které leží rozptýleny na inspirované stránce, tak aby si je mohl pro sebe vzít. Tisíce čtenářů mohou číst znovu a znovu čtvrtou kapitolu 4. Mojžíšovy knihy a ani si nevšimnout skutečnosti, že truhla smlouvy byla jedinou částí tajemného nářadí stánku, která neukazovala jezevčí kůži. A jestliže se nechopíme prosté skutečnosti, jak můžeme vidět její význam? Tak také pokud jde o měděný oltář: kolik čtenářů si nevšimlo, že jediný byl zahalen „purpurem“?
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Nuže, můžeme si být jisti, že obě tyto skutečnosti mají plný duchovní význam. Truhla byla nejvyšším zjevením Boha, a proto můžeme rozumět, proč má na první pohled ukazovat to, co je čistě nebeské. Měděný oltář byl místem, kde byl souzen hřích – je předobrazným ukázáním Krista v Jeho díle jako Nositele hříchu – vyjadřuje to nejvzdálenější místo, ke kterému pro nás došel; a přece ten měděný oltář byl jedinou věcí, která byla zahalena královským přikrytím. Může být něco výtečnějšího než učení zde? Jaká nekonečná moudrost je ve všech těchto rozdílnostech! Truhla nás vede k nejvyššímu bodu v nebi. Měděný oltář nás vede k nejnižšímu bodu na zemi. Stály na nejkrajnějších místech ve stánku. V truhle vidíme Toho, jenž oslavil zákon. V oltáři vidíme Toho, jenž byl učiněn hříchem. V jednom bylo viděno na první pohled to, co bylo nebeské, a teprve když jste se podívali hlouběji, viděli jste jezevčí kůži; a ještě hlouběji tajemnou oponu, předobraz Kristova těla. Ale v tom druhém byla první věc, kterou jste viděli, jezevčí kůže, a hlouběji uvnitř královské přikrytí. Vidíme Krista v obojím, i když v různém pohledu. V truhle máme Krista vyhlašujícího Boží slávu. V měděném oltáři máme Krista, vycházejícího vstříc hříšníkově potřebě. Jaká požehnaná kombinace pro nás!
Ale dále si čtenář všiml, že v celku tohoto obdivuhodného oddílu, k němuž jsme vedli jeho pozornost, není žádná zmínka o jednom určitém kusu zařízení, který známe z 2. Mojžíšovy knihy 30 a z jiných částí Písma a který zaujímal ve stánku velmi důležité místo! Máme na mysli měděné umyvadlo. Proč je vynecháno ve 4. Mojžíšově knize 4? Je více než pravděpodobné, že některý z bystrookých racionalistů zde najde to, co chtějí prohlásit za chybu – vadu – rozpor. Ale je tomu tak? Ne, díky Bohu! Zbožný křesťanský student ví zcela dobře, že takové věci jsou naprosto neslučitelné s Boží knihou. Ví a vyznává to, i když snad není schopen vysvětlit nepřítomnost té anebo přítomnost oné zvláštní věci v některém daném oddílu. Ale právě tak dalece, jak jsme z Boží milosti uschopněni vidět duchovní důvod věcí, vždy shledáme, že tam, kde racionalista vidí nebo se domnívá vidět chyby, zbožný student vidí zářící drahokamy.
Tak tomu je, jak nepochybujeme, i ve vztahu k vynechání měděného umyvadla ze seznamu ve 4. M. 4. Je to jen jedna z deseti tisíců ilustrací krásy a dokonalosti inspirovaného svazku.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Ale čtenář se může zeptat: „Proč je umyvadlo opomenuto?“ Důvod může být nalezen ve dvojí skutečnosti: z čeho bylo umyvadlo uděláno, a pro co bylo uděláno. O této dvojí skutečnosti jsme se zmínili ve 2. Mojžíšově knize. Umyvadlo bylo vyhotoveno ze zrcadel žen, které byly shromážděny u dveří stánku shromáždění (2. M. 38). To byl jeho materiál. A pokud se týká jeho předmětu, bylo určeno jako prostředek očišťování pro člověka. Nuže, ve všech těchto věcech, které tvořily zvláštní břemeno a pověření Kahatských, vidíme jen různá zjevení Boha v Kristu, od truhly ve svatyni svatých, až k měděnému oltáři na nádvoří stánku. A poněvadž umyvadlo nebylo zjevením Boha, ale očištěním pro člověka, nenalézá se v opatrování Kahatských.
Ale nyní musíme čtenáře opustit, aby přemýšlel sám o tomto velmi hlubokém oddílu naší knihy (kapitoly 3 a 4). Je ve skutečnosti nevyčerpatelný. Mohli bychom pokračovat a šířeji o něm mluvit, až bychom naplnili svazky místo stránek, a potom bychom se cítili, jako kdybychom pouze pronikli povrchem dolu, jehož hloubka nemůže být vyzkoumána – jehož poklady nemohou nikdy být vyčerpány. Které lidské pero může vyvést obdivuhodná naučení obsažená v inspirovaném záznamu o pokolení Léví? Kdo se může pokusit odkrýt onu svrchovanou milost, která září ze skutečnosti, že ten svévolný Léví jako první odpověděl na to duši pronikající zvolání: „Kdo je pro Hospodina?“ Kdo může správně mluvit o tom bohatém, oplývajícím, rozlišujícím milosrdenství, ilustrovaném skutečností, že těm, jejichž ruce byly zmazány krví, má být dovoleno nakládat s nádobami svatyně; a že ti, do jejichž shromáždění Duch Boží nemohl vejít, mají být přivedeni do samého lůna Božího shromáždění, a tam se zaměstnávat tím, co Jemu bylo tak drahé?
A potom ona tři oddělení dělníků: Merarité, Gersonité a Kahatité! Jaké naučení je zde! Jaký předobraz různých údů těla – Boží Církve – v jejich rozmanité službě! Jaká hloubka tajemné moudrosti je v tom všem! Znamená to užít příliš silných slov – je to příliš, když řekneme, že v této chvíli na nás nedoléhá nic tak silně, jako pocit krajní slabosti a chudoby toho všeho, co jsme předložili o jedné ze skutečně nejbohatších částí inspirovaného svazku? Přece však jsme vedli čtenáře k dolu nekonečné hloubky a bohatství obsahu, a musíme ho opustit, aby do něho pronikl s milostivou pomocí Toho, jemuž důl patří a jenž jediný je schopen rozvinout jeho bohatství. Vše, co člověk může napsat nebo říci o kterékoli části Božího slova, může přinejlepším být jen uvádějící. Mluvit o vyčerpávajícím by znamenalo zlehčovat svatý kánon. Kéž vstupujeme na to svaté místo s nohama, z nichž je zuta obuv, a jsme jako takoví, kteří zkoumají v chrámu a jejichž zkoumání je provoněno duchem velebení.
Kapitola 3-4
Kapitola 3-4
Konec formuláře