4. Mojžíšova 1-2

yní začínáme studium čtvrtého velkého oddílu Pentateuchu, či Pěti Mojžíšových knih; a shledáme hlavní charakteristiky této knihy stejně tak ostře vyznačené jako v každé ze tří knih, jimž jsme už věnovali svou pozornost. V 1. Mojžíšově knize máme po zprávě o stvoření, potopě a rozptýlení v Bábel Boží vyvolení Abrahamova semene. Ve 2. Mojžíšově knize máme vykoupení. Třetí kniha nám podává kněžské velebení a obecenství. Ve 4. Mojžíšově knize máme procházení pouští a války pouště. Takové jsou hlavní předměty těchto velmi vzácných oddílů inspirace, a přitom, jak lze očekávat, je vedle toho uvedeno mnoho jiných bodů hlubokého významu. Pán ve Svém velkém milosrdenství nás vedl studiem 1., 2. a 3. Mojžíšovy knihy; a smíme na Něho s důvěrou spoléhat, že nás provede 4. Mojžíšovou knihou. Kéž Jeho Duch vede myšlenky a řídí pero, aby nemohla být napsána ani jedna věta, která by nebyla přísně ve shodě s Jeho svatými myšlenkami! Kéž každá stránka a každý odstavec nesou otisk Jeho schválení a vedou zároveň k Jeho oslavení a k trvalému užitku pro čtenáře.

„Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi na poušti Sinai, v stánku úmluvy (setkávání – p. p.), prvního dne měsíce druhého, léta druhého po vyjití jejich ze země Egyptské, řka: Sečtěte sumu všeho množství synů Izraelských po čeledích jejich, a po domech otců jejich, vedle počtu jmen každého pohlaví mužského po hlavách jejich, od dvacítiletých a výše všecky, kteří by mohli jít k boji v Izraeli, sečtěte je po houfech jejich, ty a Aron.“ (4. M. 1,1-3)

Kapitola 1-2

Zde se najednou nalézáme „na poušti“, kde mají být sečteni jen ti, kdo jsou schopni „vyjít k boji“. To je silně zdůrazněno. V 1. Mojžíšově knize bylo símě Izraele v bedrech jejich otce Abrahama. Ve 2. Mojžíšově knize byli v cihelnách Egypta. Ve 3. Mojžíšově knize byli shromážděni okolo stánku úmluvy. Ve 4. Mojžíšově knize jsou viděni v poušti. Potom opět, v plném souladu s výše řečeným a jako potvrzení toho, slyšíme v 1. Mojžíšově knize Boží volání ve vyvolení; ve 2. Mojžíšově knize hledíme na krev beránka ve vykoupení; ve 3. Mojžíšově knize jsme téměř cele zaměstnáni velebením a službou svatyně. Ale teprve když jsme otevřeli 4. Mojžíšovu knihu, čteme o válečnících, o armádách, o korouhvích, o táborech a trubkách vyhlašujících poplach.

To vše je velmi charakteristické a vyznačuje to knihu, kterou nyní začínáme, jako knihu zvláštního významu, ceny a důležitosti pro křesťana. Každá kniha Bible, každý oddíl inspirovaného kánonu má své vlastní odlišné místo a předmět. Každá má své vlastní uplatnění určené jí jejím božským Autorem. Nesmíme ani na chvilku dát místo myšlence na zavedení nějakého porovnávání vnitřní hodnoty, významu a důležitosti. Vše je božské, a proto dokonalé. Křesťanský čtenář tomu plně a srdečně věří. Uctivě klade svou pečeť na pravdu plné inspirace Svatého Písma – všech Písem, a Pentateuchu mezi ostatními. Ani se nemá nechat byť o vlas zviklat smělými a bezbožnými útoky nevěřících starověku, středověku či současnými. Nevěřící a racionalisté se mohou pohybovat ve svých neposvěcených úvahách. Mohou zjevovat své nepřátelství proti knize a jejímu Autorovi; ale zbožný křesťan přesto všechno spočívá v prosté a šťastné víře, že „všeliké písmo od Boha jest vdechnuté“.

Ale zatím co musíme naprosto zavrhnout myšlenku na nějaké srovnávání týkající se autority a ceny, můžeme s velkým užitkem srovnávat obsah, záměr a účel různých knih Bible. A čím hlouběji o těchto věcech uvažujeme, tím více jsme překvapeni výtečnou krásou, nekonečnou moudrostí a obdivuhodnou přesností knihy jako celku i každé její jednotlivé části. Inspirovaný pisatel se nikdy neuchyluje od přímého předmětu knihy, ať je ten předmět jakýkoli. Nikdy v nějaké knize Bible nenajdete něco, co by nebylo v nejdokonalejším souladu s hlavním záměrem té knihy. Dokazování a ilustrace tohoto tvrzení by nás vedly celým kánonem Svatého Písma, a proto se o to nebudeme pokoušet. Rozumný křesťan nepotřebuje důkaz, jakkoli pro něho může být ilustrace zajímavá. Staví se na velkou skutečnost, že kniha jako celek i ve všech svých částech je od Boha; a Jeho srdce odpočívá v závěru, že v celku a v každé z těch částí není ani nejmenší písmenko, které by nebylo hodné božského Autora.

Slyš následující slova z pera toho, jenž se o sobě vyjadřuje jako o „hluboce přesvědčeném o božské inspiraci Písem daných nám od Boha a ubezpečeném v tomto přesvědčení denními a vzrůstajícími objevy jejich plnosti, hloubky a dokonalosti, stále více si z milosti vědomý obdivuhodné dokonalosti částí a vzácné souvislosti celku.“ – „Písma,“ říká pisatel, „mají živý zdroj a živá moc pronikla jejich sestavení: odtud jejich nekonečnost významu a nemožnost oddělení kterékoli jedné části od jejího spojení s celkem, protože jeden Bůh je živým středem, z něhož vše plyne; jeden Kristus je živým středem, kolem kterého krouží všechna jejich pravda a ke kterému se vztahuje, byť v různé slávě; a jeden Duch, božská míza, která vede svoji sílu od jejího zdroje v Bohu k nejjemnějším větvím vše sjednocující pravdy, svědčící o slávě, milosti a pravdě Toho, jehož Bůh ukazuje jako předmět a střed a hlavu všeho, co je s Ním ve spojení, Toho, jenž je Bůh nade všecky, požehnaný na věky. Čím více – když začneme od posledních listů a větví tohoto zjevení Božích myšlenek, jimiž jsme byli uchváceni, když jsme byli od Něho daleko – sledujeme je vzhůru směrem ke středu, a odtud hledíme opět dolů směrem k jejich rozsahu a rozmanitosti, tím více poznáváme jejich nekonečnost a svou vlastní slabost chápání. Učíme se, Bůh buď za to veleben, že láska, která je jejich zdrojem, se nalézá v neporušené dokonalosti a plném ukázání těch jejich projevů, které dosáhly k nám i v našem ztraceném stavu. Tentýž dokonalý Bůh lásky je v celém Písmu. Ale objevování božské moudrosti v radách, v nichž se Bůh sám ukázal, nám vždy zůstává jako předmět hledání, ve kterém každý nový objev tím, že zvětšuje naše duchovní poznání, nám jen stále jasněji ukazuje nekonečnost celku a způsob, kterým převyšuje všechny naše myšlenky.“

Kapitola 1-2

Je skutečně osvěžující přepisovat takové řádky z pera někoho, jenž hluboce studoval Písmo po čtyřicet let. Mají nevýslovnou cenu ve chvíli, když tak mnozí jsou hotovi znevažovat tu svatou knihu. Ne že bychom byli nějakým způsobem závislí na lidském svědectví, když si vytváříme své závěry o božském původu Bible, neboť tyto závěry spočívají na základu, který poskytuje Bible sama. Boží slovo, stejně jako Jeho dílo, mluví samo za sebe. Nese své pověřovací listiny s sebou. Mluví k srdci. Sahá až dolů k velkým mravním kořenům naší bytosti. Proniká nejvnitřnějšími komůrkami duše. Ukazuje nám, co jsme. Mluví k nám tak, jak nemůže mluvit žádná jiná kniha. A tak jako žena v Sichar dospěla k závěru, že Ježíš musí být Kristus, protože jí řekl všechny věci, které kdy činila, tak my můžeme říci ve vztahu k Bibli: Říká nám vše, co jsme kdy činili. Není ona Boží slovo? Není pochyb o tom, že jen poučováním Ducha můžeme rozeznávat a oceňovat svědectví a pověření, jimiž se nám Svaté písmo představuje. Ale přesto ono samo mluví za sebe a nepotřebuje lidské svědectví, aby je učinilo cenným pro duši. Stejně jako bychom neměli myslet na to, abychom měli svou víru v Bibli založenou na lidském svědectví v její prospěch, tak bychom neměli být otřeseni svědectvím člověka proti ní.

Za všech dob, ale zvláště v době, jako je dnešní, má krajní důležitost mít srdce a mysl upevněny ve velké pravdě o božské autoritě Svatého písma – o jeho plné inspiraci – o jeho naprosté dostatečnosti ke všem účelům pro všechny lidi za všech dob. Mezi lidmi působí dva velké nepřátelské vlivy, totiž nevěra na jedné straně, a pověra na druhé straně. Nevěra popírá, že Bůh k nám mluvil ve Svém Slově. Pověra připouští, že mluvil, ale popírá, že my můžeme rozumět tomu, co On říká, s výjimkou vysvětlení od církve.

Kapitola 1-2

Nuže, zatím co se velmi mnozí s odporem odvracejí od bezbožnosti a smělosti nevěry, přesto nevidí, že pověra je stejně tak úplně připravuje o Písmo. Neboť dovolte otázku: V čem spočívá rozdíl mezi popíráním, že Bůh mluvil, a popíráním toho, že můžeme rozumět tomu, co říká? Nejsme v obou případech oloupeni o Boží slovo? Bezpochyby. Jestliže mi Bůh nemůže dát porozumět tomu, co říká – jestliže mi nemůže dát ujištění, že On sám mluví, nejsem na tom o nic lépe, než kdyby vůbec nemluvil. Není-li Boží slovo bez lidského výkladu dostačující, pak to nemůže být vůbec Boží slovo. To, co není dostačující, není Boží slovo. Musíme připustit jednu ze dvou věcí: Totiž, že buď Bůh vůbec nemluvil, anebo mluvil-li, Jeho Slovo je dokonalé. Není tu neutrální půda ve vztahu k této věci. Dal nám Bůh zjevení? Nevěra řekne: „Nikoli.“ Pověra poví: „Ano, ale nemůžeš tomu rozumět bez lidské autority.“ Tak jsme v jednom jako v druhém případě oloupeni o poklad nekonečné ceny Božího vlastního drahého Slova; a tak také nevěra a pověra, ač si navenek nejsou podobné, se setkávají v jednom bodě, že nás připravují o božské zjevení.

Ale Bůh buď veleben, neboť nám dal zjevení. Mluvil a Jeho Slovo je schopné dosahovat srdce a také porozumění. Bůh je mocen dát jistotu, že to je On, kdo mluví, a že nepotřebujeme žádnou lidskou autoritu, aby zasahovala. Nepotřebujeme blikavou svítilnu, aby nám umožnila vidět, že slunce svítí. Paprsky toho slavného světla jsou naprosto dostačující i bez tohoto ubohého přídavku. Vše, co potřebujeme, je stát ve světle slunce a budeme přesvědčeni, že slunce svítí. Jestliže se uchýlíme pod podloubí nebo do tunelu, nebudeme cítit jeho vliv. A stejně tak tomu je vzhledem k Písmu, stavíme-li se pod ochlazující a zatemňující vlivy pověry nebo nevěry, nezakusíme jemnou a osvětlující moc onoho božského zjevení.

Kapitola 1-2

Když jsme takto promluvili o božské knize jako o celku, přistoupíme nyní k uvažování o obsahu části, která leží otevřená před námi. V 1. kapitole máme prohlášení o „původu“ a ve 2. kapitole o „korouhvi“. „Vzal tedy Mojžíš a Aron muže ty, kteří jmenováni byli, a shromáždili všecko množství prvního dne měsíce druhého, kteří se přiznávali k rodům svým po čeledech svých, po domech otců svých a vedle počtu jmen od dvacetiletých a výše po osobách svých. Jakož byl přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak sčetl je na poušti Sinai.“ (4. M. 1,17-19)

Nemá nám to co říci? Nedává to našemu porozumění velké duchovní na-učení? Jistě ano. V prvé řadě to vnukává čtenáři tuto důležitou otázku: „Mohu přiznat svůj původ?“ Je tu velká obava, že stovky, ne-li tisíce vyznávajících křesťanů jsou naprosto neschopné to učinit. Nemohou s jasností a rozhodností říci: „ Nyní jsme děti Boží.“ (1. J. 3,2) „Vy všichni jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše.“ „Jestliže ale jste Kristovi, tu jste símě Abrahamovo a podle zaslíbení dědicové.“ (Gal. 3,26.29) „Neboť kteříž koli jsou vedeni Duchem Božím, ti jsou synové Boží. Ten Duch sám svědčí s naším duchem, že jsme děti Boží.“ (Řím. 8,14.16)

To je křesťanův „původ“ a je jeho výsadou ho „přiznat“. Je narozen shůry, narozen znovu z vody a z Ducha, tj. skrze Slovo a Ducha Svatého. (Pozorně porovnej s místy: Jan 3,5; Jak. 1,18; 1. Pet. 1,23; Ef. 5,26.) Věřící sleduje svůj původ až k vzkříšenému Kristu ve slávě. To je rodopis křesťana. Pokud jde o náš přirozený původ, jestliže ho sledujeme k jeho zdroji, a pak ho čestně přiznáme, musíme vidět a připustit, že pocházíme ze zkaženého kmene. Naše rodina je padlá rodina. Naše statky jsou ztraceny. I naše krev je po-skvrněna. Jsme nenapravitelně zničeni. Nikdy už nemůžeme znovu získat své původní postavení – svůj původní stav, a dědictví, které k němu patřilo, je nenávratně ztraceno. Někdo může sledovat svůj rodokmen přes vznešené lidi, knížata nebo krále; ale má-li plně „přiznat svůj původ“, může se zastavit až u padlé, zkažené, vyvržené hlavy. Chceme-li vědět, jaká věc skutečně je, musíme jít k jejímu zdroji. Takto Bůh hledí na věci a posuzuje je, a my musíme myslet s Ním, chceme-li myslet správně. Jeho soud o lidech a věcech musí být vždy nadřazený. Lidský soud je jen pomíjivý, trvá jen den. A proto podle ocenění víry, ocenění zdravého myšlení, je to malá věc být souzen lidským soudem (1. Kor. 4,3). Jak malá! Kéž bychom hlouběji pociťovali, jak malá věc to je být souzen lidským soudem, anebo jak to je napsáno v poznámce, lidským dnem. Kéž bychom ze zvyku chodili v pocitu, jak malá to je věc! Dodalo by nám to klidné povznesení a svatou důstojnost, která nás pozvedne nad vliv jeviště, jímž procházíme. Co znamená hodnost v tomto životě? Jakou důležitost můžeme přikládat původu, který, je-li čestně sledován a věrně přiznán, je odvozen od zkaženého kmene? Člověk může být na svůj rod pyšný jen tehdy, zastaví-li se dříve než u svého skutečného původu: „v nepravosti zplozen a v hříchu počat“. Takový je původ člověka, takové je jeho narození. Kdo by chtěl pyšně myslet na takové narození – na takový původ? Snad jen ten, jehož mysl oslepil bůh tohoto světa.

Kapitola 1-2

Jak jiné to je u křesťana! Jeho původ je nebeský. Jeho rodopisný strom má své kořeny v půdě nového stvoření. Smrt nikdy nepřeruší linii, poněvadž ta je vytvářena ve vzkříšení. Nemůžeme být příliš prostí, pokud se tohoto týká. Je krajně důležité, aby čtenář měl naprosto jasno v tomto základním bodě. Snadno můžeme vidět v této první kapitole 4. Mojžíšovy knihy, jak podstatné to bylo, aby každý člen shromáždění Izraele byl schopen přiznat svůj původ. Nejistota v tomto bodě by se ukázala nešťastnou. Způsobila by beznadějné zmatení. Sotva si dovedeme představit nějakého Izraelitu, jenž by byl povolán, aby přiznal svůj původ, a vyjádřil by se pochybným způsobem, jaký si dnes přisvojilo mnoho křesťanů. Nedovedeme si představit, že by řekl: „Nuže, nejsem si zcela jistý. Někdy se těším nadějí, že jsem z Izraele, ale jindy jsem plný obav, že vůbec nepatřím ke shromáždění Pána. Jsem zcela v nejistotě a ve tmě.“ Dovedeme rozumět takové řeči? Jistě ne. Mnohem méně bychom si dovedli představit někoho, kdo by držel pošetilý názor, že až do dne soudu si nikdo nemůže být jist, zda je či není pravým Izraelitou.

Kapitola 1-2

Můžeme si být jisti, že všechny takové myšlenky, úvahy – všechny pochybnosti, obavy a otázky byly pro mysl Izraelity cizí. Každý člen shromáždění byl povolán, aby vyhlásil svůj původ, dříve než zaujal své místo v šiku jako muž schopný boje. Každý byl schopen říci tak jako Saul z Tarsu: „Obřezán osmého dne, z rodu izraelského…“ (Fil. 3,5) Vše bylo stanovené a jasné, a tak to bylo nezbytné, jestliže skutečně měli jít pouští a bojovat v ní.

Nyní se můžeme oprávněně ptát: „Jestliže Žid si mohl být jistý svým původem, proč by si jím neměl být jistý křesťan?“ Čtenáři, zvaž tuto otázku, a jestliže patříš k té velké třídě lidí, kteří nikdy nedokážou přijít k požehnané jistotě o své nebeské linii, svém duchovním narození, velmi tě prosíme, aby ses zastavil a společně uvažoval s námi o tomto závažném bodě. Možná že jsi nakloněn říci: „Jak si mohu být jist, že jsem skutečným a pravým Božím dítětem, údem Krista, narozen ze Slova a z Ducha Božího? Dal bych mnoho za to, kdybych si mohl být jistý ohledně této vážné otázky.“

Nuže, velmi vážně bychom si přáli pomoci ti v této věci. Zvláštním předmětem, který máme před sebou, když píšeme tyto „Poznámky“, je pomoci úzkostlivým duším tím, že odpovíme, tak jak nás Pán k tomu uschopní, na jejich otázky, vyřešíme jejich těžkosti a odklidíme z jejich cesty kameny úrazu.

Předně ukažme jeden zvláštní rys, který patří všem Božím dětem bez výjimky. Je to velmi prostý, ale velmi požehnaný znak. Jestliže ho v nějakém stupni nemáme, je velmi jisté, že nejsme z nebeského rodu. Avšak jestliže ho vlastníme, je právě tak jisté, že z něho jsme, a proto můžeme bez jakékoli těžkosti nebo zábran „přiznat svůj původ“. Nuže, jaký je to znak? Co je charakteristikou této velké rodiny? Náš Pán Ježíš Kristus dává odpověď. Říká nám, že „moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi“ (Luk. 7,35; Mat. 11,19). Všechny děti Moudrosti ode dnů Abela až do přítomné chvíle se vyznačovaly tímto velkým rodinným znakem. Není zde ani jedna výjimka. Všechny Boží děti – všichni synové moudrosti vždy v nějakém stupni zjevovali tento mravní rys – ospravedlňovali Boha.

Nechť to čtenář zváží. Možná, že shledá nesnadným porozumět, co je míněno ospravedlňováním Boha. Ale věříme, že jeden či dva oddíly ze Svatého Písma to objasní. V Lukáši 7 čteme, že „všechen lid, který ho slyšel, i celníci, uznali Boha za spravedlivého tím, že se dali pokřtít Janovým křtem. Farizeové a zákoníci odmítli Boží radu pro sebe, když se nedali od něho pokřtít“ (verše 29 a 30). Zde máme dva rody ukázány jakoby tváří v tvář. Celníci ospravedlňovali Boha a odsuzovali sami sebe. Farizeové ospravedlňovali sebe a odsuzovali Boha. Jedni se podrobili Janovu křtu – křtu pokání. Druzí odmítli křest – odmítli činit pokání – odmítli se pokořit a odsoudit se.

Zde máme dvě velké třídy, na které se dělí celá lidská rodina ode dnů Abela a Kaina až do dnešního dne; a zde také máme ten nejjednodušší možný test, kterým můžeme zkusit svůj „původ“. Zaujali jsme místo sebeodsouzení? Sklonili jsme se před Bohem v pravé lítosti? To je ospravedlňování Boha. Ty dvě věci jdou spolu – ano, jsou jedno a to samé. Člověk, který odsuzuje sám sebe, ospravedlňuje Boha. A člověk, který ospravedlňuje Boha, odsuzuje sebe. Na druhé straně člověk, který ospravedlňuje sebe, odsuzuje Boha. A člověk, který odsuzuje Boha, ospravedlňuje sebe.

Tak tomu je v každém případě. A všimněme si, že v té chvíli, kdy my zaujmeme postoj pokání a sebeodsouzení, Bůh zaujme postoj Ospravedlňujícího. Bůh vždy ospravedlňuje ty, kteří se sami odsuzují. Všechny Jeho děti Ho ospravedlňují a On ospravedlňuje všechny Své děti. Ve chvíli, kdy David řekl: „Zhřešil jsem Hospodinu,“ odpověď zní: „Hospodin přenesl hřích tvůj.“ Božské odpuštění následuje s velikou rychlostí po lidském vyznání.

Kapitola 1-2

Z toho vyplývá, že nemůže být nic pošetilejšího, než když se někdo sám ospravedlňuje. Neboť Bůh musí být ospravedlněn ve Svých slovech a zvítězit, když je souzen. (Srovnej s Žalmem 51,6; Řím. 3,4.) Bůh musí mít na konci rozhodující slovo, a potom všechno sebeospravedlňování bude viděno ve správném světle. Nejmoudřejší věcí je proto odsoudit se sám. To je to, co dělají všechny děti Moudrosti. Nic není více charakterizující pro pravé členy rodiny Moudrosti než zvyk a duch sebeodsuzování. Zatím co na druhé straně nic tolik nevyznačuje ty, kteří nejsou z této rodiny, než duch ospravedlňování sebe samých.

Tyto věci jsou hodné naší vážné pozornosti. Přirozenost chce dávat vinu komukoli a čemukoli, jen ne sobě. Ale kde působí milost, tam je vždy ochota odsoudit se sám a zaujmout nízké místo. To je pravé tajemství požehnání a pokoje. Všechny Boží děti stály na této požehnané půdě, ukazovaly tento milý mravní rys a dosáhly tohoto velkého výsledku. Nemůžeme najít ani jednu výjimku v celé historii šťastné rodiny Moudrosti. A můžeme bezpečně říci, že jestliže čtenář byl veden k tomu, aby si vpravdě a skutečně přiznal, že je ztracený – aby odsoudil sám sebe – aby zaujal místo pravého pokání – že potom je zcela jistě jedním z dětí Moudrosti, a proto může se smělostí a s rozhodností „přiznat (vyhlásit) svůj původ“.

Zdůrazňujeme tento bod hned na začátku. Je nemožné pro kohokoli, aby rozeznal svou „korouhev“ a shromáždil se kolem ní, pokud nemůže přiznat svůj „původ“. Krátce řečeno, je nemožné zaujmout správné postavení na poušti, dokud tu je nějaká nejistota ohledně této velké otázky. Jak mohl nějaký Izraelita ve staré době zaujmout své místo ve shromáždění – jak mohl stát v šiku – jak mohl očekávat, že bude postupovat kupředu v poušti, jestliže nemohl jasně přiznat svůj původ? To bylo nemožné. Stejně tomu je nyní s křesťany. Pokrok v životě na poušti – úspěch v duchovním boji je vyloučen, jestliže tu je nějaká nejistota ohledně duchovního původu. Musíme být schopni říci: „Víme, že jsme přešli ze smrti do života.“ (1. J. 3,14) „Víme, že jsme z Boha.“ (1. J. 5,19) „Uvěřili jsme a poznali jsme.“ (Jan 6,69) – dříve než tu může být nějaký skutečný pokrok v životě a chození křesťana.

Čtenáři, pověz, můžeš vyhlásit svůj původ? Je to pro tebe naprosto vyřešená věc? Máš o tom jasno v hloubi své duše? Jestliže jsi zcela sám s Bohem, je to dokonale urovnaná otázka mezi tebou a Jím? Zkoumej a ujisti se. Nejednej s tou věcí lehkovážně. Nestavěj jen na pouhém vyznání. Neříkej: „Jsem členem té a té církve. Přijímám večeři Páně. Držím takové a takové učení. Byl jsem vychován v náboženství. Žiji slušným životem. Nikomu nedělám nic zlého. Čtu Bibli a modlím se. Mám ve svém domě rodinnou pobožnost. Dávám štědře na věci dobročinnosti a náboženství.“ Všechno to může o tobě být naprostá pravda, a přece nemusíš mít ani jediný puls života z Boha, jediný paprsek božského světla. Ani jedna z těchto věcí, ani všechny dohromady nemohou být přijaty jako přiznání duchovního původu. Musí tu být svědectví Ducha, že jsi Boží dítě, a toto svědectví vždy doprovází prostá víra v Pána Ježíše Krista. „Kdo věří v Syna Božího, má svědectví sám v sobě.“(1. J. 5,10) V žádném případě to neznamená hledět do vlastního srdce a hledat tam důkazy. Neznamená to stavět na náladách, citech a zkušenostech. Nic takového. Jde o dětskou víru v Krista. Znamená to mít věčný život v Božím Synu. Je to nehynoucí záznam Ducha Svatého. Znamená to vzít Boha za slovo. „Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života.“ (J. 5,24)

Kapitola 1-2

Toto je jediný správný způsob přiznání tvého původu. A buď si jist, že musíš být schopen ho přiznat, dříve než můžeš „jít k boji“. Tím nechceme říci, že nemůžeš bez toho být spasen. Bůh nám pomoz, abychom neřekli něco takového. Věříme, že jsou stovky takových z pravého duchovního Izraele, kteří nejsou schopni přiznat svůj původ. Ale ptáme se: Jsou takoví schopni jít do boje? Jsou to silní váleční mužové? Vůbec ne. Nemohou ani poznat, co to je skutečný konflikt. Naopak, lidé této třídy mylně pokládají své pochybnosti a obavy, svá temná a zamračená období za pravý křesťanský boj. To je velmi vážný omyl. Ale žel, je velmi obvyklý. Stále nacházíme nízký, temný, zákonický stav duše hájený na půdě křesťanského boje, zatímco podle Nového zákona je skutečný křesťanský boj veden v území, kde pochybnosti a obavy jsou neznámé. Teprve když stojíme v jasném denním světle Božího plného spasení – spasení ve vzkříšeném Kristu – můžeme skutečně vstoupit do boje, který nám jako křesťanům je vlastní. Máme snad byť na chvíli mít za to, že naše zákonní boje, naše provinilá nevěra, naše zdráhání poddat se Boží spravedlnosti, naše otázky a úvahy mohou být považovány za křesťanský boj? V žádném případě. Všechny tyto věci musejí být považovány za konflikt s Bohem. Přitom křesťanský boj je veden se Satanem. „Náš boj není proti krvi a tělu, ale proti knížectvu, proti mocnostem, proti vládcům světa této tmy, proti duchovním mocím zla v nebeských místech.“ (Ef. 6,12)

To je křesťanský boj. Ale může být tento boj veden těmi, kdo ustavičně pochybují, zda jsou nebo nejsou křesťané? Tomu nevěříme. Můžeme si představit nějakého Izraelitu v boji s Amalechem na poušti nebo s Kananejcem v zemi zaslíbení, který přitom není schopen „přiznat svůj původ“ nebo poznat svou „korouhev“? To je nemyslitelná věc. Ne, nikoli. Každý člen shromáždění, který byl schopen jít do boje, měl dokonale jasno a byl přesvědčen ohledně těchto dvou bodů. A jistě by nemohl vytáhnout, kdyby tomu tak nebylo.

Kapitola 1-2

A když mluvíme o důležitém předmětu křesťanského boje, bude dobře upozornit křesťanského čtenáře na tři oddíly Nového zákona, v nichž máme představeny tři různé charaktery konfliktu, totiž Řím. 7,7-24; Gal. 5,17; Ef. 6,10-17. Jestliže se čtenář bude chtít na chvíli obrátit k uvedeným místům Písma, budeme se snažit ukázat pravý charakter každého z nich.

V Římanům 7,7-24 máme boj probuzené duše, ale ne vysvobozené – znovuzrozené duše pod zákonem. Důkazem, který zde máme před sebou, jsou výroky jako tyto: „ale vykonávám to, co nechci“ – „já, který chci vykonávat to správné“ – „mám zalíbení v Božím zákonu podle vnitřního člověka“. Jen znovuzrozená duše takto může mluvit. Nechtění zlého, vůle činit dobré, vnitřní zalíbení v Božím zákonu – všechny tyto věci jsou jasnými známkami nového života – vzácného ovoce nového narození. Žádný neobrácený člověk by nemohl pravdivě užít tato slova.

Na druhé straně to jsou důkazy toho, že v tomto místě Písma máme před sebou duši ne plně osvobozenou, ne v radosti poznaného vysvobození, ne v plném vědomí vítězství, ne v ujištění o vlastnictví duchovní moci. Jasné důkazy toho všeho máme například ve slovech: „tělesný, prodán pod hřích“ – „ne to, co chci, činím, nýbrž to, co nenávidím, to vykonávám“ – „Já bídný člověk! Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?“ Nuže víme, že křesťan není „tělesný“, ale duchovní. Není „prodán pod hřích“, ale je vykoupen z jeho moci. Není „bídný člověk“, který touží po záchraně, ale šťastný člověk, který ví, že je osvobozen. Není bezmocný otrok, neschopný dělat správné věci a vždy nucený dělat zlé. Je to svobodný člověk, obdařený mocí v Duchu Svatém a schopný říci: „Všechno mohu v tom, který mne posiluje.“ (Fil. 4,13)

Nemůžeme se zde pokoušet o plný výklad tohoto velmi důležitého místa Písma. Pouze nabízíme několik myšlenek, které mohou pomoci čtenáři, aby pochopil jeho dosah a důležitost. Jsme si plně vědomi toho, že mnoho křesťanů se liší ve výkladu této kapitoly. Někteří popírají, že představuje cvičení probuzené duše. Jiní tvrdí, že vyjadřuje zkušenosti vlastní křesťanovi. Ani jeden z těchto výkladů nemůžeme přijmout. Věříme, že našim zrakům ukazuje zkoušky skutečně znovuzrozené duše, ale duše, která nebyla osvobozena známostí svého spojení se vzkříšeným Kristem a mocí Ducha Svatého. Sta křesťanů jsou skutečně pod touto sedmou kapitolou Římanům. Ale jejich vlastní místo je v osmé kapitole. Pokud se týká jejich zkušeností, jsou pod zákonem. Nevědí o sobě, že jsou zapečetěni Duchem Svatým. Nevlastní plné vítězství ve vzkříšeném a oslaveném Kristu. Mají pochybnosti a obavy a jsou vždy nakloněni zvolat: „Já bídný člověk! Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?“ Ale cožpak křesťan není vysvobozen? Cožpak není zachráněn? Cožpak není přijat v tom Milovaném? Není snad zapečetěn oním Duchem Svatým zaslíbení? Není spojen s Kristem? Nemá toto všechno znát, těšit se z toho a vyznávat to? Bezpochyby. Nuže, pak už není, pokud se týká jeho postavení, v sedmé kapitole Římanům. Jeho výsadou je zpívat píseň vítězství na nebeské straně prázdného Ježíšova hrobu a chodit ve svaté svobodě, kterou Kristus Svůj lid osvobozuje. Sedmá kapitola Římanům není vůbec svoboda, ale otroctví, kromě samého závěru, kde duše je schopna říci: „Děkuji Bohu.“ Bezpochyby může být velmi užitečným cvičením projít vším tím, co zde je podrobně popsáno s takovou obdivuhodnou živostí a mocí. Kromě toho musíme říci, že mnohem více dáváme přednost tomu, být čestně v sedmé kapitole Římanům, než být klamně v osmé kapitole. Ale to vše ponechává naprosto nedotčenou otázku ohledně správného použití této hluboce zajímavé částí Písma.

Kapitola 1-2

Nyní se na chvíli podíváme na konflikt v Gal. 5,17. Budeme tento oddíl citovat: „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu; tyto věci ale stojí proti sobě, abyste nedělali to, co chcete.“ Tento oddíl je často citován jako vysvětlení ustavičných porážek, zatím co ve skutečnosti obsahuje tajemství ustavičného vítězství. V 16. verši čteme: „Říkám ale: Choďte v Duchu a žádost těla nevykonáte.“ To činí vše tak jasným. Přítomnost Ducha Svatého zajišťuje sílu. Jsme ujišťováni, že Bůh je silnější než „tělo“, a proto kde je v konfliktu On, je vítězství zajištěno. A buď pečlivě vzato v potaz, že Gal. 5,17 nemluví o konfliktu mezi dvěma přirozenostmi, staré a nové, ale mezi Duchem Svatým a tělem. To je důvod, proč je dodáno: „Abyste nedělali to, co chcete.“ Kdyby v nás nepřebýval Duch Svatý, jistě bychom naplnili žádost těla. Ale protože On je v nás, aby vedl boj, už nejsme nuceni dělat zlé, ale jsme uschopněni dělat správné věci.

Nuže, to přesně vyznačuje rozdíl mezi Řím. 7,14.15 a Gal. 5,17. V tom prvním máme novou přirozenost, ale ne sílu přebývajícího Ducha. V tom druhém máme nejen novou přirozenost, ale také moc Ducha Svatého. Stále musíme mít na mysli, že nová přirozenost ve věřícím je závislá. Je závislá na Duchu, pokud jde o sílu, a na Slovu, pokud jde o vedení. Ale je jasné, že tam, kde je Bůh Duch Svatý, tam musí být síla. Může být zarmucován a mohou Mu být kladeny zábrany. Ale Gal. 5,16 jasně učí, že chodíme-li v Duchu, budeme mít zajištěno ustavičné vítězství nad tělem. Proto by skutečně bylo velmi vážným omylem citovat Gal. 5,17 jako důvod pro nízké a tělesné chození. Učení tohoto místa je určeno k tomu, aby dalo vzniknout opaku.

Kapitola 1-2

A nyní slovo k Ef. 6,10-17. Zde máme konflikt mezi křesťanem a zlými duchy v nebeských místech. Církev patří nebi a stále by měla zachovávat nebeské chození a jednání. Naším ustavičným cílem by mělo být zachovávání našeho nebeského postavení – abychom kladli svou nohu pevně na své nebeské dědictví a drželi ji tam. Tomu se ďábel snaží zabránit vším možným způsobem, a proto tu je boj. Proto také tu je „celá Boží zbroj“, pomocí níž jedině můžeme obstát proti našemu mocnému duchovnímu nepříteli.

Není naším úmyslem prodlévat u zbroje, poněvadž jsme pouze vedli čtenářovu pozornost k výše uvedeným třem místům Písma, aby měl předmět konfliktu – boje, ve všech jeho fázích před svojí myslí ve spojení s řádky ve 4. Mojžíšově knize. Nic nemůže být zajímavějšího; nic nemůže předčít důležitost toho, abychom měli jasno ohledně pravé povahy a důvodu křesťanského boje. Jestliže vyjdeme, abychom bojovali, a nebudeme vědět, o čem ten boj je, a budeme ve stavu nejistoty, zda náš „původ“ je v pořádku, mnoho toho proti nepříteli nepořídíme.

Kapitola 1-2

Ale jak už bylo poznamenáno, byla tu ještě jiná věc, stejně tak důležitá pro bojovníka jako jasné přiznání jeho původu, a tou bylo jasné rozeznání jeho korouhve. Ty dvě věci byly podstatné pro procházení pouští a boje v ní. Nadto byly neoddělitelné. Jestliže někdo neznal svůj původ, nemohl rozeznat svou korouhev, a tak by vše bylo ponořeno do beznadějného zmatku. Místo aby drželi šik a šli stále vpřed, pletli by se jeden druhému a šlapali jeden po druhém. Každý musel znát své místo a zachovávat je – musel znát svou korouhev a zůstávat u ní. Tak se hýbali kupředu společně. Takovým způsobem bylo dosahováno pokroku, bylo konáno dílo a veden boj. Benjaminský měl své místo a Efraimský měl svoje a neměl druhému ani vadit, ani mu křížit cestu. Tak tomu bylo se všemi pokoleními v táboře Božího Izraele. Každý měl svůj původ a každý měl své místo. A ani jedno, ani druhé nebylo podle jejich vlastních myšlenek. Vše bylo od Boha. On dal původ a On určil korouhev. Ani nebylo třeba srovnávat se s druhým, ani tu nebyl důvod k žárlivosti jednoho vůči druhému. Každý měl vyplňovat své místo a konat svou práci; a bylo tam dost práce a dost místa pro všechny. Byla tu největší možná rozmanitost, a přece nejdokonalejší jednota. „Synové Izraelští klásti se budou jeden každý pod korouhví svou, při praporci domu otců svých.“ (4. M. 2,2) „I učinili synové Izraelští všecko, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, tak rozbíjeli stany při korouhvích svých, a tak táhli jeden každý po čeledech svých a po domech otců svých.“ (4. M. 2,34)

Takto se v táboře ve staré době, stejně jako v Církvi nyní, učíme, že „Bůh není Bůh nepořádku“. Nic nemohlo být výtečněji uspořádáno než ta čtyři ležení, každé o třech pokoleních, tvořící dokonalý čtverec, kde každá strana čtverce ukazovala zvláštní korouhev. „Synové Izraelští klásti se budou jeden každý pod korouhví svou, při praporci domu otců svých; vůkol stánku úmluvy opodál klásti se budou.“ Bůh izraelského vojska věděl, jak velet Svým vojskům. Bylo by velkým omylem myslet si, že Boží bojovníci nebyli řízeni podle nejdokonalejšího systému vojenské taktiky. Můžeme se chlubit svým pokrokem v umění a vědě a můžeme se domnívat, že vojsko Izraele představovalo obraz hrubého nepořádku a divokého zmatku ve srovnání s tím, co můžeme vidět v současné době. Ale to by byla lichá domněnka. Můžeme být ujištěni, že tábor Izraele byl spořádán a zařízen nejdokonalejším způsobem z toho nejprostšího a nejpádnějšího ze všech důvodů, totiž proto, že byl řízen a vybaven Boží rukou. Jakmile si můžeme být jisti, že něco činí Bůh, můžeme s největší důvěrou soudit, že to je uděláno dokonale.

Kapitola 1-2

To je velmi prostý, ale velmi požehnaný princip. Nebude samozřejmě uspokojovat nevěřícího a pochybovače. Ovšem co by je uspokojilo? Oblastí a hlavní činností pochybovače je, aby o všem pochyboval, aby ničemu nevěřil. Měří všechno svým vlastním standardem a zavrhuje vše, co se neshoduje s jeho vlastními názory. Stanoví s obdivuhodným klidem své vlastní předpoklady, a potom pokračuje, aby činil své vlastní závěry. Ale jestliže jeho předpoklady jsou chybné, závěry musejí být rovněž chybné. A neproměnným průvodním znakem předpokladů všech skeptiků, racionalistů a nevěřících je, že vždy vynechávají Boha; a proto všechny jejich závěry musejí být osudně chybné. Na druhé straně pokorný věřící začíná s tímto velkým prvním principem, že Bůh je. A nejenom že je, ale že má co činit se všemi Svými stvořeními, že se zajímá o záležitosti lidí a zabývá se jimi.

Jaká je to útěcha pro křesťana! Ale nevěra to vše nechce dovolit. Uvádět do něčeho Boha znamená převracet všechny úvahy skeptika, neboť ty jsou založeny na naprostém vyloučení Boha.

Ale my nepíšeme, abychom čelili nevěřícím, nýbrž pro vzdělání věřících. A přece je občas dobré upozornit na naprostou prohnilost celého systému nevěry. A jistě žádným jiným způsobem to nemůže být jasněji a důrazněji ukázáno, než skutečností, že zcela spočívá na vyloučení Boha. Když tuto skutečnost uchopíme, celý systém se rozdrobí v prach u našich nohou. Jestliže věříme, že Bůh je, pak jistě na vše musí být pohlíženo ve vztahu k Němu. Musíme se na všechno dívat z Jeho hlediska. A to není ještě všechno. Jestliže věříme, že Bůh je, pak musíme vidět, že člověk Ho nemůže posuzovat. Bůh musí být soudcem ohledně správného a špatného, toho, co je a co není Jeho hodné. To platí i ve vztahu k Božímu slovu: Jestliže je pravda, že Bůh je a že k nám mluvil, dal nám zjevení, pak jistě toto zjevení nemá být posuzováno lidským rozumem. Je nad a mimo každý takový soud. Jen pomyslete na poměřování Božího slova pravidly lidských výpočtů! A přece právě to bylo činěno v našich dnech s požehnanou 4. Mojžíšovou knihou, jíž se nyní zabýváme a v níž budeme pokračovat s ponecháním nevěry a jejích výpočtů stranou.

Cítíme, že je velmi potřebné, abychom v našich poznámkách a úvahách o této knize, stejně jako o každé jiné knize, připomínali dvě věci: předně knihu, za druhé duši: knihu a její obsah; duši a její potřeby. Je tu nebezpečí, že se budeme tak zaměstnávat s knihou, že zapomeneme na duši. A na druhé straně tu je nebezpečí, že budeme tak plně zaujati tím druhým, že na to první zapomeneme. Obojí tu musí být. A můžeme říci, že to, co tvoří účinnou službu, ať písemnou nebo ústní, je správné vyvážení těchto dvou věcí. Jsou někteří služebníci, kteří studují Slovo velmi pilně a snad i velmi hluboce. Jsou dobře zběhlí v biblické známosti; hluboce pili ze studnice inspirace. To vše má krajní důležitost, má to velmi vysokou cenu. Služba bez toho by byla neplodnou. Jestliže někdo pilně a s modlitbou nestuduje Bibli, bude mít málo toho, co by dal svým posluchačům; v každém případě málo toho, co je hodné podržení. Takoví služebníci slovem musejí kopat sami pro sebe, a „kopat hluboko“.

Ale pak musí být brána v úvahu duše – cítěn její stav a vycházeno vstříc jejím potřebám. Jestliže je toto puštěno ze zřetele, službě bude chybět ostrost, pronikavost a síla. Bude neúčinná a neplodná. Krátce řečeno, ty dvě věci musejí být kombinovány a správně vyváženy. Ten, kdo pouze studuje knihu, nebude praktický. Ten, kdo pouze studuje duši, bude nevystrojený. Ten, kdo náležitě studuje obojí, bude dobrým služebníkem Ježíše Krista.

Kapitola 1-2

Nuže, přejeme si, abychom ve své míře tímto byli čtenáři. A proto když v jeho společnosti procházíme tuto obdivuhodnou knihu, která leží otevřená před námi, chceme se nejen snažit ukázat její mravní krásy a odkrýt její svatá naučení, ale cítíme se také vázáni povinností příležitostně položit otázku jemu nebo jí ohledně toho, jak dalece jsou tato naučení přijata a ony krásy oceněny. Věříme, že čtenář proti tomu nebude nic namítat, a proto dříve, než uzavřeme tento první oddíl, chtěli bychom se ho zeptat na dvě nebo tři věci, které se oddílu týkají.

Předně tedy, milý příteli: Máš jasno a jsi upevněn ohledně svého „původu“? Je to skončená věc, že jsi na straně Pána? Udělej to, prosíme tě, nenech tuto velkou otázku nevyřešenou. Ptali jsme se na to předtím a ptáme se opět. Víš – můžeš přiznat svůj duchovní původ? Pro Božího bojovníka to je ta první věc. Nemá žádný smysl myslet na vstup do bojujícího vojska, dokud nejsi upevněn v tomto bodě. Neříkáme, že člověk nemůže být bez toho spasen. Ta myšlenka buď vzdálena. Ale nemůže zaujmout postavení jako bojovný muž. Nemůže bojovat se světem, tělem a ďáblem, dokud je naplněn pochybnostmi a obavami ohledně toho, zda patří k pravému duchovnímu kmeni. Má-li tu být nějaký pokrok, má-li tu být ono rozhodnutí, které je tak podstatné pro duchovního bojovníka, musíme být schopni říci: „Víme, že jsme přešli ze smrti do života.“ – „Víme, že jsme z Boha.“

To je správná řeč muže bojovníka. Ani jeden z toho velkého vojska, které tábořilo „vůkol stánku úmluvy opodál“ by nerozuměl takové věci, jako je pochybnost nebo stín pochybnosti ohledně jeho vlastního původu. Bezpochyby by se usmál, kdyby se ho někdo zeptal na tento předmět. Každý z těch šesti set tisíců věděl, odkud pochází, a proto také, kde je jeho stanoviště. A tak tomu je s Božím bojujícím vojskem nyní. Každý jeho člen bude potřebovat mít naprosto jasnou důvěru týkající se jeho vztahů, jinak nebude schopný obstát v boji.

A potom pokud jde o „korouhev“. Co to je? Je to učení? Nikoli. Je to teologický systém? Nikoli. Je to církevní řád? Ne. Je to systém ustanovení, bohoslužebných úkonů nebo ceremonií? Nic takového. Boží bojovníci nebojují pod takovou korouhví. Jaká je korouhev Božího vojska? Slyšme a pamatujme si to: Je to Kristus. Toto je ta jediná Boží korouhev a jediná korouhev oněch bojovníků, kteří táboří v této poušti světa, aby vedli boj s vojsky zla a bojovali bitvy Pána. Kristus je korouhví pro všechno. Mít nějakou jinou by nás jen činilo nevhodnými pro onen duchovní boj, ke kterému jsme povoláni. Co máme jako křesťané společného se zápolením o nějaký systém teologie nebo organizaci církve? Jakou cenu mají v našem ocenění ustanovení, ceremonie nebo dodržování obřadů? Máme jít bojovat pod takovýmito korouhvemi? Bůh nás zachovej! Naší teologií je Bible. Naší církevní organizací je to jedno Tělo, utvářené přítomností Ducha Svatého a spojené s živou a vyvýšenou Hlavou v nebi. Bojovat za něco menšího, než jsou tyto věci, je naprosto pod úrovní opravdového duchovního bojovníka.

Kapitola 1-2

Žel, že tak mnozí, kdo vyznávají, že náleží k Boží církvi, zapomněli na svou vlastní korouhev a bojují pod jinou korouhví. Můžeme být ujištěni, že to přivodí slabost, falšuje svědectví a brání pokroku. Chceme-li obstát v den bitvy, nesmíme uznávat žádnou jinou korouhev, než Krista a Jeho Slovo – živé a napsané Slovo. Zde leží naše bezpečnost tváří v tvář všem našim duchovním nepřátelům. Čím více lneme ke Kristu a jen k Němu, tím budeme silnější a bezpečnější. Mít Jeho jako dokonalé přikrytí našich očí – držet se blíže Jemu – pevně po Jeho boku, to je naše velká mravní ochrana. „I budou se klásti synové Izraelští jeden každý v ležení svém a jeden každý pod praporcem svým a po houfech svých.“

Kapitola 1-2

Kéž by tomu tak bylo ve všem vojsku Boží Církve. Kéž by vše bylo dáno stranou pro Krista. Kéž by On byl dost pro naše srdce. Když sledujeme svůj „původ“ k Němu, kéž Jeho jméno je vepsáno na „korouhvi“, kolem níž táboříme v této poušti, jíž procházíme směrem k našemu věčnému odpočinku nahoře! Čtenáři, hleď, prosím, aby tu na tvé korouhvi nebylo napsáno ani písmenko kromě jména Ježíše Krista – toho jména, které je nad každé jméno a které bude ještě vyvýšeno provždy v celém Božím vesmíru.