Někdo by si snad mohl myslet, že doslovné znění 3. M. 10,9 ponechává místo pro příležitostnou shovívavost k těm věcem, jež povzbuzují přirozenou mysl, poněvadž je řečeno: „Vína a nápoje opojného nebudeš píti, ty ani synové tvoji s tebou, kdyžkoli budete míti vcházeti do stánku úmluvy…“ Na to můžeme odpovědět, že svatyně není místem, jež má křesťan navštěvovat příležitostně, nýbrž že má být jeho zvykem tam sloužit a klanět se. Je okruhem, v němž bychom měli být „živi a hýbat se i trvat“. Čím více žijeme v Boží přítomnosti, tím méně budeme umět se bez ní obejít; a žádný, kdo zná hlubokou radost z přebývání v ní, by nemohl lehce přivolit k nějaké věci, která by jej odtud vzdálila. Na celé zemi není vskutku žádný předmět, který podle úsudku duchovní mysli by se mohl vyrovnat jedné hodině obecenství s Bohem nebo je nahradit.