Byl bych rád, kdybychom si byli dobře vědomi, že předmětem v textu před námi je prostě smíření. Nepochybuji o tom, že křesťan, jenž toto čte, si je plně vědom, že pro obecenství s Bohem je nezbytně nutné vlastnit „novou přirozenost“. Potřebujeme nejenom mít právo blížit se k Bohu, ale též přirozenost, která by se z Něho mohla těšit. Duše, která „věří ve jméno jednorozeného Syna Božího“, má obojí. (Viz Jan 1,12–13; 3,36; 5,24; 20,31; 1. Jana 5,11–13.)