Mezi obětí za „knížete“ a obětí za „člověka z lidu obecného“ je tento rozdíl: v prvním případě byl obětí „samec bez poskvrny“, v druhém případě „samice bez poskvrny“. Hřích knížete měl jistě větší vliv a dosah než hřích obyčejného člověka, takže bylo zapotřebí obrazně silnějšího použití moci krve. V 5. kapitole do 13. verše nalézáme případy, které vyžadovaly stále nižšího použití oběti za hřích – případy zakletí (přísahy) nebo dotknutí se nějaké nečistoty, kde jako oběť za hřích byl dovolen „desátý díl míry efi mouky bělné“. (Viz 11–13. verš.) Jaký rozdíl při pohledu na smíření, představené u knížete „kozlem“ a u chudého člověka hrstí mouky! A přece jak u nuzného, tak i u bohatého čteme stejně: „… a budeť mu odpuštěn“.

Čtenář si všimne, že verše 1–13 páté kapitoly patří vlastně ke čtvrté kapitole, tvoří s ní celek a podávají učení o oběti za hřích ve všech jejích použitích od býčka až k hrsti mouky. Každá skupina obětí je uvedena slovy: „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi.“ Tak na příklad oběti líbezné vůně (1–3. kapitola) jsou uvedeny slovy: „Povolal pak Hospodin Mojžíše, a mluvil k němu.“ Tato slova nejsou opakována až do 1. verše 4. kapitoly, kde uvádějí oběť za hřích. Vyskytují se opět ve 14. verši 5. kapitoly, kde uvádějí oběť za vinu u provinění při věcech „posvěcených Hospodinu“; potom v 1. verši 6. kapitoly, kde uvádějí oběť za vinu při provinění proti bližnímu.

V tomto rozdělení je krásná jednoduchost a pomůže čtenáři porozumět různým skupinám obětí. Pokud jde o různé stupně v každé skupině, „býček“ (kral.: „volek“), „koza“, „pták“ nebo „hrst mouky“, zdají se být rozmanitým uplatněním téže velké pravdy.