Jak důležité, když ve výše uvedených krásných verších vidíme, že činění Boží vůle přivádí duši do takového poměru ke Kristu, o kterém Jeho bratři podle těla nic nevěděli. Jak pro ty bratry, tak pro kteréhokoli jiného platilo, že „nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího“. Marie nemohla být spasena pouhou skutečností, že byla Ježíšovou matkou. Musela osobně uvěřit v Krista stejně tak, jako každý jiný úd Adamovy padlé rodiny. Znovuzrozením musela přejít ze starého stvoření do nového stvoření. Tato požehnaná žena byla spasena tím, že skládala Ježíšova slova ve svém srdci. Beze vší pochyby byla velice „milostí obdařená“, neboť byla vyvolena, aby se stala nádobou k takové svaté službě; avšak i ona jako zahynulá hříšnice se potřebovala „veselit v Bohu Spasiteli svém“ stejně tak jako kdokoli jiný. Stojí na témž základě, je obmyta toutéž krví, oděna toutéž spravedlností a bude zpívat tutéž píseň jako všichni ostatní Boží vykoupení.

Tato prostá skutečnost jen ještě více zdůrazňuje a ostřeji ukazuje již zmíněnou pravdu, že totiž Kristovo vtělení neznamenalo, že by byl se Sebou spojil naši přirozenost. Tuto pravdu je třeba dobře zvážit. Je jasně ukázána ve 2. Kor. 5,14–17: „Láska zajisté Kristova víže nás, jakožto ty, kteříž tak soudíme, že poněvadž jeden za všecky umřel, tedyť všichni zemřeli, a že za všecky umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale Tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal. A tak my již od toho času žádného neznáme podlé těla. A ačkoli jsme znali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme. Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“