Tento závěrečný oddíl 3. Mojžíšovy knihy pojednává o „slibu“ anebo dobrovolném činu, jímž by někdo sebe nebo svůj majetek oddal Pánu. „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv synům izraelským a rci jim: Kdyby někdo slibem oddal duše své Hospodinu, podle ceny tvé (lépe: „podle ocenění tvého“) dá výplatu. Tato pak bude cena tvá:… podle lotu svatyně.“ (1–3. v.)
Nuže, v případě osoby, která oddala sebe nebo nějaké své zvíře, svůj dům anebo své pole Pánu, šlo zřejmě o způsobilost nebo o cenu toho, co bylo takto zasvěceno; proto tu byla jistá stupnice hodnocení podle věku. Mojžíš jako zástupce Božích nároků byl zodpovědný provést v každém případě ocenění podle přesné míry svatyně. Jestliže někdo činí slib, musí být zkušen podle měřítka spravedlnosti. Kromě toho máme ve všech případech dělat rozdíl mezi schopností a oprávněním. V 15. verši třicáté kapitoly 2. Mojž. knihy čteme v souvislosti s vyplacením za očištění (smíření): „Bohatý nedá více, a chudý nedá méně, než půl lotu, když dávati budou oběť pozdvižení Hospodinu k očištění duší (svých).“ Při tom očištění (smíření) byli všichni na stejné úrovni. Vždy tomu tak musí být. Vysoce i nízko postavený, bohatý stejně jako chudý, učený i nevědomý, starý nebo mladý – všichni mají jeden společný titul: „Není rozdílu.“ Všichni se nalézají na témž základu neskonalé vzácnosti Kristovy krve. Mohl tu být obrovský rozdíl co do schopnosti, ale vzhledem k oprávnění tu nebyl vůbec žádný rozdíl. Mohl tu být obrovský rozdíl co do zkušenosti, ale v oprávnění tu nebylo rozdílu. Mohl tu být nesmírný rozdíl co do známosti, daru nebo nesení ovoce, ale vzhledem k oprávnění tu nebyl vůbec žádný rozdíl. Výhonek i strom, nemluvně (v Kristu) i otec, včera obrácený člověk i zralý věřící – všichni se nalézali na stejné půdě. „Bohatý nedá více, a chudý nedá méně.“ Nemohlo být dáno nic víc a nesmělo být vzato o nic méně. Máme „plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu.“ (Žid. 10,19) To je naším oprávněním ke vstupu. Naše schopnost klanět se, když jsme vstoupili, bude ovšem záviset na naší duchovní síle. Kristus je naším oprávněním, Duch Svatý naší schopností a silou. Naše vlastní „já“ nemá nic společného ani s tím prvním, ani s druhým. Jaká to milost! Vcházíme dovnitř skrze Ježíšovu krev a radujeme se skrze Ducha Svatého ze všeho, co tam nalézáme. Ježíšova krev otevírá dveře, Duch Svatý nás provádí domem; Ježíšova krev otevírá klenotnici, Duch Svatý zjevuje její předrahý obsah. Ježíšova krev nám tu klenotnici přivlastňuje, Duch Svatý nás činí schopnými oceňovat ty vzácné a drahé klenoty.
Ale ve 27. kapitole 3. Mojžíšovy knihy jde pouze o způsobilost, schopnost anebo cenu. Mojžíš měl určité měřítko, od něhož se nesměl odchýlit; měl jisté pravidlo, od něhož nesměl uhnout. Jestliže tomu měřítku někdo vyhověl, bylo dobře, – ne-li, musel podle toho zaujmout příslušné místo.
Ale co mělo být učiněno, jestliže byl někdo neschopen povznést se na úroveň požadavků předložených zástupcem Boží spravedlnosti? Slyšme potěšující odpověď: „Pakli bude tak chudý, že by nemohl uložené výplaty dáti, tedy postaven bude před knězem, aby mu kněz uložil výplatu. Podle toho, seč bude moci býti ten, kdož slib učinil, uloží mu výplatu.“ (8. v.) Jinými slovy: jestliže se někdo pokusil naplnit požadavky spravedlnosti, musel je splnit; jestliže se však někdo cítil naprosto neschopen splnit ty požadavky, byl odkázán pouze na milost, která se ho ujala právě takového, jaký byl. Mojžíš je zástupcem požadavků spravedlnosti, zatímco kněz je představitelem předem učiněných opatření Boží milosti. Chudý člověk, jenž byl neschopen stát před Mojžíšem, se mohl uchýlit do náruče kněze. Tak tomu je vždycky. Nemůžeme-li „kopat“, můžeme aspoň „žebrat“ (Luk. 16,3); a jakmile zaujmeme místo žebráka, nejde už vůbec o to, co jsme schopni si vydělat či zasloužit, nýbrž jde jen o to, co nám Bůh chce milostivě dát.
„O Tvojí milosti chci pěti,
jež blahem mne naplňuje,
Tvé lásce chvály přinášeti,
neb tak, jak Ty, kdo miluje?“
Za jak šťastné se smíme pokládat, že jsme dlužníci milosti! Za jak šťastné, že smíme brát, vědouce, že Bůh je oslaven, když dává! Bereme-li v úvahu pouze člověka, je jistě mnohem lépe kopat než žebrat; vezmeme-li však v úvahu Boha, je tomu právě naopak.
Rád bych jen ještě dodal, že podle mého úsudku celá tato kapitola se zvláštním způsobem vztahuje na izraelský národ. Je úzce spjata s předcházejícími dvěma kapitolami. Izrael učinil „slib“ na úpatí hory Oreb, ale byl naprosto neschopen splnit požadavky zákona – byl mnohem chudší, takže „nemohl (Mojžíšem) uložené výplaty dáti“. Ale Bohu dík, že budou moci vejít do přehojných opatření Boží milosti. Až poznají, že jsou naprosto neschopni „kopat“, nebudou se „stydět žebrat“; a tudíž zakusí, jak hluboce je požehnané, že budou uvrženi na svrchovanou milost Hospodina, která se jako zlatý řetěz táhne „od věků až navěky“. Jak dobré je být chudým, jestliže poznání naší chudoby poslouží k tomu, že se nám mohou otevřít nevyčerpatelné bohatství Boží milosti. Ta milost nikdy nestrpí, aby někdo měl odejít prázdný. Nikdy nemůže nikomu říci, že je příliš chudý. Je schopna plně učinit zadost i té nejhlubší potřebě člověka, a nejen to, nýbrž ona, činíc to, je tím oslavena. To platí v každém případě. Platí to pro každého jednotlivého hříšníka, a platí to též o Izraeli, který podle ocenění zákonodárce se ukázal být mnohem chudším, takže „nemohl uložené výplaty dáti“. Velikým a jediným zdrojem pro všechny je milost. Je základem našeho spasení, základem života praktické zbožnosti a základem všech nehynoucích nadějí, jež nás oživují uprostřed zkoušek a bojů tohoto světa ležícího v hříchu. Kéž bychom v sobě chovali hlubší známost milosti a vroucnější touhu po slávě!
Končíme úvahy o této obsažné a vzácné knize. Použije-li Bůh předcházejících řádků k probuzení zájmu o tento oddíl inspirovaného Písma, který byl Církví za všech dob tolik zanedbáván, nebyly psány nadarmo.
C. H. M.