K této kapitole stačí toho poznamenat nebo vyložit jenom málo. Obsahuje velice vážné a působivé svědectví o požehnáních plynoucích z poslušnosti a o hrozných následcích neposlušnosti. Kdyby byl Izrael chodil v poslušnosti, byl by nepřemožitelný. „Neboť dám pokoj v zemi, i budete spáti, a nebude, kdo by vás předěsil; vyplením i zvěř zlou ze země, a meč nebude procházeti země vaší. Nýbrž honiti budete nepřátely své, a padnou před vámi od meče. Pět vašich honiti jich bude sto, a sto vašich honiti bude deset tisíců, i padnou nepřátelé vaši před vámi od meče. Neboť obrátím tvář Svou k vám, a dám vám vzrůst, a rozmnožím vás a utvrdím smlouvu Svou s vámi. A jisti budete úrody několikaleté, a když nové přijdou, staré vyprázdníte. Vzdělám příbytek Svůj uprostřed vás, a duše Má nebude vás nenáviděti. A procházeti se budu mezi vámi, a budu Bohem vaším, a vy budete lidem Mým. Já jsem Hospodin Bůh váš, kterýž jsem vyvedl vás ze země Egyptských, abyste jim nesloužili, a polámal jsem závory jha vašeho, abyste chodili prosti.“ (6–13. v.)
Boží přítomnost by byla provždy jejich ochranou a štítem. Žádná zbraň vyrobená proti nim neměla mít úspěch. Ale z Boží přítomnosti se mohl radovat jenom poslušný lid. Hospodin nemohl Svou přítomností schvalovat nějakou neposlušnost nebo bezbožnost. Národy neobřezaných bydlící kolem Izraele mohly záviset na své statečnosti a vojenské síle, ale Izrael měl záviset jen na rameni Hospodina; a toto rámě se nikdy nemohlo vztáhnout, aby chránilo nějakou nesvatost nebo neposlušnost. Jejich silou bylo: chodit s Bohem v duchu závislosti a poslušnosti. Dokud takto chodili, byla vůkol nich zeď ohnivá, chránící je před každým nepřítelem a jakýmkoli zlem.
Ale Izrael, žel, úplně selhal. Přes vážný a hrozný obraz, jenž jim byl představen ve 14–33. verši této kapitoly, opustili Pána a sloužili cizím bohům a tak na sebe uvedli těžké soudy ukázané jim v tomto oddílku jako pohrůžka, a jejichž pouhé vypsání již stačí otřást myslí. Pod tíží těchto soudů trpí podnes. Rozptýleni a loupeni, pustošeni a jako vyvrženci, jsou tu jako pomníky Hospodinovy neoblomné pravdy a „spravedlnosti. Jsou všem národům světa zvučným a velice výmluvným kázáním o Boží mravní vládě – a je to jistě kázání, které by národům mohlo prospět, kdyby je hluboce uvážili, a jehož uvážení může podobně blahodárně prospět i našim srdcím.
Máme veliký sklon k zaměňování dvou věcí, které však Boží slovo naprosto jasně rozlišuje, a jimiž jsou: Boží vláda a Boží milost. Z takového matení pojmů vznikají rozmanitá zla. Vede to jistě k oslabování důstojnosti a vážnosti Boží vlády a také k snižování čistoty, plnosti a vyvýšenosti milosti. Je jistě pravda, že si Bůh v cestách Své vlády vyhrazuje svrchované právo jednat trpělivě, s dlouhým shovíváním a s milosrdenstvím. Ale působení těchto Jeho zvláštních vlastností ve spojení s Jeho trůnem vlády nesmí být nikdy zaměňováno s bezpodmínečnými činy svrchované milosti.
Kapitola, kterou máme právě před sebou, je svědectvím o Boží vládě, a přesto v ní nalézáme i takové věty jako: „Ale jestliže budou vyznávati nepravost svou, a nepravost otců svých vedle přestoupení svého, kterýmž přestoupili proti Mně, a maní se Mnou zacházeli, i Já také že jsem maní s nimi zacházel (lépe: „a proti Mně jednali, jako Já také jsem jednal proti nim“), a uvedl je do země nepřátel jejich; jestliže, pravím, tehdáž poníží se srdce jejich neobřezané a schválí trest nepravosti své: tedy rozpomenu se na smlouvu Svou s Jákobem, a na smlouvu Svou s Izákem i na smlouvu Svou s Abrahamem rozpomenu se; také i na tu zemi pamětliv budu. Mezi tím země jsouc jich zbavena, užije sobot svých, když zpuštěna bude pro ně. Tehdáž oni schválí trest nepravosti své, protože všelijak soudy Mými pohrdali a ustanovení Má zošklivila sobě duše jejich. Avšak i tak, kdyby v zemi nepřátel svých byli, nezavrhl bych jich a nezošklivil jich Sobě, abych je měl do konce zkaziti (= abych s nimi skoncoval – p. p.), a zrušiti smlouvu Svou s nimi; neboť Já jsem Hospodin, Bůh jejich. Ale rozpomenu se na ně pro smlouvu učiněnou s předky jejich, kteréž jsem vyvedl ze země egyptské před očima pohanů, abych jim byl za Boha: Já Hospodin.“ (40–45. v.)
Zde nalézáme Boha v soudu, který však s dlouhoshovívavým milosrdenstvím vychází ihned vstříc prvnímu, byť ještě velice slabému projevu zlomeného a kajícího se srdce. Dějiny izraelských soudců skýtají celou řadu příkladů těchto požehnaných charakterů Boží vlády. Vždy znovu a znovu se zželelo Hospodinu trápení Izraele (Soud. 10,16) a posílal jim postupně rozmanité vysvoboditele, až už nakonec nebylo žádné naděje, a spravedlivé požadavky Jeho trůnu si vyžádaly jejich vyhnání z té země, kterou byli naprosto nezpůsobilí držet.
To vše náleží k vládě. Ale Izrael bude brzy uveden do vlastnictví země Kanán na základě naprosté a neproměnné milosti, milosti, která bude provedena v Boží spravedlnosti skrze krev kříže. Nestane se to skrze skutky zákona, ani skrze ustanovení z období Božích cest s člověkem, které mělo pominout (Žid. 8,13), nýbrž skrze tu milost, která „kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, Pána našeho“. (Řím. 5,21) Proto už nikdy víc nebudou vypuzeni z jejího držení. Nikdy už je nebude obtěžovat žádný nepřítel. Budou se těšit nerušenému odpočinutí za štítem Hospodinovy přízně. Budou tu zemi držet podle věčné stálosti Boží milosti a účinnosti krve věčné smlouvy. „Izrael spasen bude spasením věčným.“ (Iz. 45,17)
Kéž nás Duch Boží stále uvádí do hlubšího chápání Boží pravdy a obdaří nás větší schopností dělat rozdíl u věcí, které se vzájemně liší, a správně rozdělovat Slovo pravdy.