Hlouběji uvažující čtenář jistě rozezná silnou vnitřní spojitost této kapitoly s předešlou. Ve 24. kapitole jsme poučováni, že Izrael je chován pro kananejskou zemi a ve 25. kapitole, že kananejská země je chována pro izraelský dům. Díváme-li se na obě kapitoly jako na jeden celek, máme před sebou svědectví o pravdě, kterou nezruší žádná moc ani země ani pekla. – „Všechen Izrael spasen bude“ a „země pak nebude prodávána napořád“. (23. v. – p. p.) První výrok ohlašuje zásadu, jež stála jako skála v oceánu rozporných výkladů, a druhý zase oznamuje skutečnost, kterou mnohé národy z neobřezaných nadarmo nechtěly znát.
Čtenář si jistě povšimne zvláštního způsobu, jak tato kapitola začíná. – „Mluvil ještě Hospodin k Mojžíšovi na hoře Sinaj.“ Hlavní část sdělení obsažených ve 3. Mojžíšově knize se vyznačuje skutečností, že vyšla „ze stánku úmluvy“. Ta sdělení se týkají zvláště služby, obecenství a klanění kněží anebo mravního stavu lidu, a vzešla tudíž, jak lze očekávat, „ze stánku úmluvy“, toho velikého ústředí všeho, co po všech stránkách náleželo ke službě kněží. Zde bylo však sdělení učiněno z naprosto odlišného místa. „Mluvil ještě Pán k Mojžíšovi na hoře Sinaj.“ Víme, že každý výrok v Písmu má svůj zvláštní význam, a právem můžeme očekávat jaksi odlišnou řadu sdělení s „hory Sinaj“ než jaká se nám ukazují „ze stánku úmluvy“. A vskutku je tomu tak. Kapitola, kterou máme nyní před sebou, pojednává o nárocích Hospodina jako Pána na všecku zemi. Nejde tu o bohoslužbu anebo o obecenství kněžského domu ani o mravní směrnice pro národ, nýbrž o Boží nároky z hlediska Jeho vlády, o Jeho právo dát určitý díl země určitému lidu, který ji měl mít jako Jemu podřízený nájemník. Slovem, není to Hospodin ve „stánku“ – místě bohoslužby, nýbrž Hospodin na „hoře Sinaj“ – místě vlády.
„Mluvil ještě Hospodin k Mojžíšovi na hoře Sinaj, řka: Mluv synům izraelským a rci jim: Když vejdete do země, kterouž Já dávám vám, odpočívati bude země, neboť sobota jest Hospodinova (lépe: „…, sobotu bude slaviti země Hospodinu.“ – p. p.) Šest let osívati budeš roli svou, a šest let obřezovati budeš vinici svou a sbírati úrody její, sedmého pak léta sobotu odpočinutí bude míti země, sobotu Hospodinu; nebudeš na poli svém síti a vinice své řezati. Což se samo od sebe zrodí obilí tvého, nebudeš toho žíti, a hroznů vinice zanechané (= neřezána) od tebe nebudeš sbírati. Rok odpočinutí bude míti země. Ale ovoce země toho odpočinutí (lépe: „Ale sobotu země“ – p. p.) budete míti ku pokrmu, ty i služebník tvůj, i děvka služebná tvé, i nádeník tvůj, i příchozí tvůj, kterýž bydlí u tebe, i dobytek tvůj, i všeliký živočich (= divoká zvěř), kterýž jest v zemi tvé, všecky úrody její budou míti ku pokrmu.“ (1–7. v. – část. přel.)
Zde máme zvláštní stránku země Páně. On chtěl, aby se radovala ze sobotního roku, a v něm měl být podán důkaz o nesmírném nadbytku, jímž chtěl požehnat všem, kdo tu zemi měli jako Jemu podřízeni nájemníci. Jak šťastní a jak vysokými výsadami obdaření to byli nájemníci! Jakou ctí pro ně bylo, že v tom držení země záviseli přímo na Hospodinu! Neplatili žádné nájemné, žádné daně – nemuseli nést žádných břemen. Právem o nich mohlo být řečeno: „Blahoslavený lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.“ (Ž. 144,15) Žel, víme, že Izrael selhal, a nikdy neměl v držení celou tu bohatou zemi, kterou mu Hospodin dal jako dar. Dal jim ji celou, a dal jim ji navěky. Oni však si z ní vzali jenom část, a to ještě jen na určitou dobu. Ale ona je zde, třebaže nájemníci jsou v současné době ze své země vyhnáni.26 „Země pak nebude prodávána napořád; neboť Má jest země, a vy jste příchozí a podruzi u Mne.“ (23. v. – přel.) Znamená to snad něco jiného, než že země Kanaán patří ve zvláštním smyslu Hospodinu a že On ji chce mít v držení prostřednictvím izraelských pokolení? Ovšemže „Páně jest země“, ale to je úplně jiná věc. V tomto případě je jasné, že Jemu se podle Jeho nevyzpytatelných plánů zalíbilo ujmout se zvláštním způsobem držení země Kanaán, určit pro ni zvláštní způsob, jak s ní mělo být zacházeno, vyznamenat ji přede všemi jinými zeměmi tím, že byla nazvána Jeho vlastní zemí, a odlišit ji od ostatních soudy, ustanoveními a pravidelně se opakujícími slavnostmi. Již pouhé uvážení toho všeho osvěcuje mysl a mocně působí na srdce. Kde slyšíme na široširém světě o zemi, která by se mohla těšit z celoročního odpočinutí – z roku nesmírných přebytků? Chytrák se může tázat, jak to bylo možné? Skeptik zase může pochybovat o tom, že tomu tak opravdu bylo, ale víra nalézá dostatečnou odpověď z Hospodinových úst: „Pakli díte: co budeme jísti léta sedmého, jestliže nebudeme síti, ani shromažďovati užitků Svých? Dám požehnání Své vám léta šestého, takže přinese úrody na tři léta. I budete síti léta osmého, a jísti úrody staré až do léta devátého; dokudž by nevzrostly úrody jeho, jísti budete staré.“ Přirozenost člověka se mohla tázat: „Kde vezmeme osivo?“ Bůh odpověděl: „Dám požehnání Své.“ Boží požehnání je mnohem lepší než setba člověka. Pán je nenechal ve Svém sobotním roce hladovět. Měli se sytit plody Jeho požehnání, protože slavili Jeho rok odpočinutí – rok, který ukazoval do budoucna na onu věčnou sobotu, zůstávající dosud Božímu lidu.
„Sečteš také sobě sedm týdnů let, totiž sedmkrát sedm let, tak aby čas sedmi týdnů let učinil tobě čtyřicet devět let. Tedy dáš troubiti trubou veselí všudy sedmého měsíce v desátý den; v den očišťování dáš troubiti trubou po vší zemi vaší.“ (8–9. v.) Je neobyčejně zajímavé všimnout si různých způsobů, jimiž bylo tisícileté odpočinutí předobrazeno v období židovské dispensace. Každý sedmý den byl sobotní den, každý sedmý rok byl sobotní rok, a každý sedmkrát sedmý rok bylo milostivé léto (rok „jobel“, v některých překladech „výroční“, „jubilejní“ rok – p. p.). Každá z těch slavností zvlášť i všechny společně ukazovaly zraku víry požehnanou vyhlídku na dobu, kdy práce a námaha přestanou, kdy už nebude třeba „potu tváře“ k uspokojení požadavků hladu, nýbrž kdy země zbohacená přehojnými proudy Boží milosti a zúrodněná vzácnými paprsky Slunce spravedlnosti bude svou hojností zaplavovat sklady a vinařské lisy Božího lidu. Jak blahý to bude čas! Jak šťastný lid! A jak vzácné, že smíme mít jistotu, že tyto věci nejsou kresbou lidské obrazotvornosti anebo výplodem vzletu fantazie, nýbrž že to jsou skutečné, podstatné pravdy Božího zjevení, k radosti víře, která je „nadějných věci podstata a důvod (lépe: „přesvědčenost o…“ – p. p.) věcí neviditelných“. (Žid. 11,1)
Zdá se, že ze všech židovských slavností mělo na duši nejpůsobivější a nejpodmanivější vliv milostivé léto. Tato slavnost byla přímo spjata s velikým dnem smíření. Právě v okamžiku, kdy byla vylita krev oběti, rozlehl se po horách i údolích kananejské země osvobozující zvuk trouby milostivého léta. Tento toužebně očekávaný tón měl probudit v hloubi mravního nitra národ, měl pohnout jeho duši v samém jejím jádře a rozlít po celé zemi zářný proud Boží nevýslovné radosti. „V den očišťování (= smíření) dáš troubiti trubou po vší zemi vaší.“ Žádný kout země neměl zůstat bez tohoto radostného tónu. Milostivé léto mělo právě tak široký dosah jako smíření, na němž bylo založeno.
„I posvětíte léta padesátého a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý ke statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde. Ten rok milostivý padesátého léta míti budete; nebudete síti, ani žíti toho, což by samo od sebe vzrostlo, ani sbírati vína opuštěných (= neřezaných) vinic léta toho. Neboť milostivé léto jest, protož za svaté je míti budete; ze všelikého pole jísti budete úrody jeho. Toho léta milostivého navrátí se jeden každý k statku svému.“ (10–13. v.) Každá třída a každý stav v národě směly pocítit posvěcující a osvěžující vliv tohoto vznešeného ustanovení. Vyhnaný se mohl vrátit, zajatý byl zbaven pout, zadlužený zproštěn dluhu, každá čeleď se otevřela, aby do svého lůna znovu přijala své dlouho pohřešované údy, každé dědictví znovu přijalo svého vyhnaného vlastníka. Ano, zvuk trouby byl vítaným a srdce jímajícím znamením pro novou svobodu zajatcům, otrokům k odvržení pout jejich útlaku, vrahovi, aby se mohl vrátit do svého domu, zkrachovanému a zchudlému, aby znovu nabyl svého dědictví, o něž se připravil. Sotvaže ten trojnásob vítaný zvuk trouby dolehl k jejich uchu, rozlil se majestátný příliv požehnání a vyslal své občerstvující vlny až do nejvzdálenějších končin Hospodinovy země, obdařené tolikerými výhodami.
„Když nějakou věc prodáš bližnímu svému, aneb koupíš něco od bližního svého, nikoli neutiskujte jeden druhého. Podle počtu let po létu milostivém koupíš od bližního svého, a podle počtu let, v kterýchž úrody bráti máš, prodá tobě. Čím více bude let, tím větší placení bude, a čím méně let, tím menší placení bude; neboť počet úrod prodá tobě. Protož nikoli neoklamávejte jeden druhého, ale boj se každý Boha svého; neboť Já jsem Hospodin Bůh váš.“ (14–17. v.) Milostivé léto připomínalo jak kupci, tak prodávajícímu, že země patří Hospodinu a neměla být prodána. „Ovoce“, – výnos z ní, mohl být prodán, ale nic více: Hospodin nikdy nemohl tu zemi odstoupit někomu jinému. Je důležité, abychom toto dobře měli na paměti, neboť nám to pomůže otevřít cestu k velice důležité pravdě. Jestliže kananejská země nesměla být prodávána, jestliže Hospodin ji prohlašuje za Své vlastnictví navěky, pro koho ji tedy chce? Kdo ji má pod Ním držet? Ti, jimž ji dal smlouvou věčnou, aby ji měli v držení, pokud bude měsíc trvat; ti ji mají vlastnit po všechna pokolení.
Na široširém světě není místa, které by se podle Božího úsudku podobalo zemi Kanaán. Tam umístil Hospodin Svůj trůn a Svou svatyni; tam stáli Jeho kněží, aby Mu ustavičně sloužili; tam bylo slyšet hlasy proroků, svědčících o přítomném úpadku, avšak i o budoucím napravení a slávě; tam započal svou dráhu Jan Křtitel, pokračoval v ní a zakončil ji jako předchůdce Mesiáše; tam se narodil ten Požehnaný z ženy; tam byl pokřtěn, tam kázal a učil, tam usilovně pracoval a zemřel; tam odtud vítězoslavně vstoupil na nebe a je po pravici Boží; tam sestoupil Bůh Duch Svatý v moci letnic; odtamtud se rozlila vše zaplavující vlna svědectví evangelia až do nejzazších končin země; tam brzy sestoupí Pán slávy a stane „na hoře Olivetské“; tam bude znovu postaven Jeho trůn a obnovena bohoslužba. Slovem: Jeho oči a Jeho srdce jsou tam ustavičně; prach té země jest Jemu vzácný. Ta země je středem všech Jeho myšlenek a působení. Jeho předsevzetím jest učinit ji věčně slavnou a radostí mnoha pokolení.
Je proto nesmírně důležité dobře si osvojit tuto zajímavou pravdu o kananejské zemi. Hospodin o ní řekl: „MÁ JEST“. Kdo Mu ji vezme? Kde se najde král nebo císař, kde nějaká moc – lidská či ďábelská, jež by tuto „zemi okrasy“ (kral.: „zem judská“ – Dan. 11,16) vyrvala z Hospodinovy všemocné ruky? Je pravda, že byla předmětem sporu, jablkem sváru národům, místem a střediskem krutých válek a krveprolití. Ale vysoko nad tím válečným hlukem a bojem národů zaznívají uchu víry s božskou jasností, plností a mocí ta slova: „Má jest ta země!“ Hospodin se té země nikdy nemůže vzdát, ani oněch „dvanácti pokolení“, skrze něž ji chce věčně vlastnit. Kéž se nad tím čtenář zamyslí a dobře to zváží; nechť se má na pozoru před jakoukoli uvolněností myšlenek nebo před nějakým mlhavým výkladem tohoto předmětu! Bůh nezavrhl Svůj lid ani tu zemi, o níž přisáhl, že jim ji dá do věčného držení. Důkazem pro tu první skutečnost je dvanáctero chlebů ve 24. kapitole 3. Mojžíšovy knihy a důkazem pro druhou skutečnost je „milostivé léto“ 25. kapitoly. Památka „dvanácti pokolení izraelských“ je přede Pánem ustavičně a rychle se blíží okamžik, kdy trouba milostivého léta zazní s palestinských hor. Potom opravdu ti porobení svrhnou se sebe potupný řetěz, jímž byli celá staletí spoutáni. Vyhnaní se pak navrátí do té utěšené domoviny, z níž byli tak dlouhý čas vypovězeni. Každý dluh bude pak smazán, každé břímě sňato, a setřena každé slza. „Neboť takto praví Hospodin: ‚Aj, Já obrátím na něj (= Jeruzalém) jako řeku pokoj, a jako potok rozvodnilý slávu národů. I budete sáti, na rukou pěstováni a na klíně rozkošně chováni budete. Jako ten, kteréhož matka jeho těší, tak Já vás těšiti budu, a tak v Jeruzalémě potěšováni budete. Uzříte zajisté a radovati se bude srdce vaše, a kosti vaše jako bylinka zkvetnou. I seznána bude ruka Hospodinova při služebnících Jeho, a prchlivost proti nepřátelům Jeho. Neboť aj, Hospodin v ohni přijde, a jako vichřice budou vozové Jeho, aby vypustil v prchlivosti hněv Svůj, a žehrání Své v plameni ohně. Hospodin, pravím, ohněm mstíti bude, a mečem Svým nad všelikým tělem: takže mnoho bude zbitých od Hospodina… Neboť Já, když skutkové a myšlení jejich přijdou, shromáždím všecky národy a jazyky. I přijdou, a uzří slávu Mou. A položím na ně znamení, a pošlu z nich, kteříž zachováni budou, k národům do Tarsu, Pul a Lud, jenž natahují lučiště, do Tubal a Javan, na ostrovy daleké, kteříž neslýchali pověsti o Mně, aniž vídali slávy Mé. I budou zvěstovati slávu Mou mezi národy. A přivedou všecky bratří vaše ze všech národů za dar Hospodinu, na koních a na vozích, a na nůších a na mezcích, a na dromedářích (= velbloudech), na horu svatosti Mé do Jeruzaléma, praví Hospodin, tak jako přinášejí synové izraelští dar v nádobě čisté do domu Hospodinova. A z těch také vezmu za kněží a za levity, praví Hospodin. Neboť jakož ta nebesa nová, a země ta nová, kterouž Já učiním, stane přede Mnou, praví Hospodin, tak stane símě vaše a jméno vaše. I stane se, že od novměsíce do novměsíce, od soboty do soboty přicházeti bude všeliké tělo, aby se klanělo přede Mnou, praví Hospodin.“ (Iz. 66,12–23)
A nyní se na chvíli podívejme na praktický účinek milostivého léta – na jeho účinek na vzájemná jednání mezi lidmi. – „Když nějakou věc prodáš bližnímu svému, aneb koupíš něco od bližního svého, nikoli neutiskujte jeden druhého. Podle počtu let po létu milostivém koupíš od bližního svého, a podle počtu let, v kterýchž úrody bráti máš, prodá tobě.“ (14–15. v.) Stupnice cen se měla řídit milostivým létem. Jestliže ta slavná událost byla již nablízku, byla cena nízká, byla-li ještě vzdálená, byla cena vysoká. Všechny lidské smlouvy o půdě byly zrušeny v okamžiku, kdy zazněl zvuk trouby milostivého léta, neboť milostivé léto navracelo vše do původního stavu.
Je v tom vzácné naučení pro nás. Jestliže v našich srdcích je stále živá naděje v návrat našeho Pána, ztratí pro nás cenu všechny pozemské věci. Neboť v mravním smyslu není možné, abychom očekávali Syna Božího s nebe, a přitom nebyli odděleni od tohoto světa. „Mírnost vaše známa buď všechněm lidem. Pán blízko.“ (Fil. 4,5) Někdo může držet tak zvané „učení o tisíciletém království“ anebo učení o „druhém příchodu“ a přitom být naprosto světským člověkem. Ale ten, kdo žije v navyklém očekávání Kristova příchodu, musí být oddělen od toho, co bude odsouzeno a zrušeno, až On přijde. Nejde tu o krátkodobost anebo nejistotu lidského života, třebaže je vskutku takový, ani tu nejde o pomíjejícnost a nedostatečný a neuspokojující charakter časných věcí, které také opravdu takové jsou. Je tu něco mnohem mocnějšího a vlivnějšího než každá z těch věcí anebo obě zároveň, a tím jest: „Pán blízko.“ Kéž by tato vzácná a posvěcující pravda působila na naše srdce a ve všem ovlivňovala naše chování!