V tomto krátkém oddílu je mnoho zajímavého pro duchovní mysl. Ve 23. kapitole jsme viděli Boží cesty s Izraelem od obětování toho pravého velikonočního Beránka až do odpočinutí a slávy tisíciletého království.
V další kapitole, kterou máme před sebou, máme dvě velké myšlenky, totiž: 1) nikdy nechybějící svědectví a památku dvanácti pokolení, udržované před Bohem mocí Ducha Svatého a účinností Kristova kněžství, a 2) odpadnutí Izraele podle těla a nad ním vykonaný Boží soud. Jasné pochopení prvního bodu nám usnadní uvažování o druhém.
„Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Přikaž synům izraelským, ať přinesou tobě oleje olivového, čistého, vytlačeného k svícení, aby lampy ustavičně rozsvěcovány byly. Před oponou svědectví v stánku úmluvy spořádá je Aron, aby, hořely od večera až do jitra před Hospodinem vždycky. Toť bude ustanovení věčné v národech (= pokoleních) vašich. Na svícen čistý rozestavovati bude lampy před Hospodinem vždycky.“ (1–4. v.) „Čistý olej“ představuje milost Ducha Svatého založenou na díle Krista, jak bylo ukázáno ve svícnu zhotoveném ze „zlata dílem taženým“. „Oliva byla lisována, aby dala olej, a zlato bylo taženo nebo „tepáno“, aby vznikl svícen. Jinými slovy: milost a světlo Ducha Svatého jsou založeny na smrti Krista a udržovány v čistotě a moci Kristovým kněžstvím. Zlatá lampa šířila své světlo posvátnými prostorami svatyně v temných nočních hodinách, když tma obklopovala národ a všichni byli v hlubokém spánku. V tom všem máme živě ukázánu Boží věrnost vůči Jeho lidu, ať byl stav tohoto navenek jakýkoli. Oni mohli být obestřeni temnotou a spánkem, avšak lampa musela hořet „vždycky“. Bylo povinností nejvyššího kněze pečovat o to, aby ustavičné světlo svědectví hořelo během únavně dlouhých nočních hodin. „Před oponou svědectví v stánku úmluvy spořádá je Aron, aby hořely od večera do jitra před Hospodinem vždycky.“ Udržování tohoto světla nebylo učiněno závislým na Izraeli. Bůh tu určil někoho, kdo se o světlo staral a ustavičně je udržoval v pořádku.
Ale v pokračování čteme: „A vezma mouky bělné, upečeš z ní dvanácte koláčů; jeden každý koláč bude ze dvou desetin efi. A rozkladeš je dvěma řady, šest v řadu jednom, na stole čistém před Hospodinem. Dáš také na každý řad kadidla čistého, aby bylo za každý chléb ten kouření (= kadění) pamětné v oběť ohnivou Hospodinu. Každého dne sobotního klásti budete je řadem před Hospodinem vždycky, berouce je od synů izraelských smlouvou věčnou. I budou Aronovi a synům jeho, kteřížto jísti budou je na místě svatém; neboť nejsvětější věc jest jim z obětí ohnivých Hospodinových právem věčným.“ (5–9. v.) U těchto chlebů není žádné zmínky o kvasu. Jsem přesvědčen, že nám představují Krista v přímém spojení s „dvanácti pokoleními izraelskými“. Byly kladeny ve svatyni před Pána na čistý stůl na dobu sedmi dnů, po nichž se stávaly potravou Aronovi a jeho synům, podávajíce tím další výstižný obraz postavení Izraele v Hospodinových očích, ať už se navenek jevil jakkoli. Těch dvanáct pokolení je před Ním ustavičně. Jejich památka se nemůže nikdy ztratit. Jsou v Božím pořádku ve svatyni, pokryté libovonným kadidlem Krista, a na čistém stole, na němž spočívají, odrážejí jasné paprsky zlaté lampy, jež září nezkaleným jasem i v těch nejtemnějších hodinách mravní noci národa.
Nuže, je dobře vědět, že se tím nevzdáváme zdravého úsudku nebo Boží pravdy na úkor nějaké vlastní fantazie, jestliže se pokoušíme takovým způsobem si vyložit ona tajuplná zařízení svatyně. V 9. kapitole ep. Židům jsme poučováni, že všechny tyto věci jsou „nebeských věcí příklady (lépe: obrazy, vzory – p. p.)“, a tamtéž v 1. verši 10. kapitoly, že to byl „stín budoucího dobrého“. Máme tedy právo věřit, že „příkladům (obrazům)“ odpovídají „nebeské věci“, a že „stínu“ odpovídá podstata nějaké skutečné věci. Slovem, jsme oprávněni věřit, že to je něco „v nebi“, co odpovídá oněm „sedmi lampám“, „čistému stolu“ a „dvanácti chlebům“. To není žádný výplod lidské představivosti, nýbrž Boží pravda, jíž se víra sytila ve všech dobách. Co znamenal Eliášův oltář na vrcholu hory Karmel, postavený ze „dvanácti kamenů“? Nebyl ničím jiným než vyjádřením jeho víry v onu pravdu, jíž těch „dvanácte chlebů“ bylo „obrazem (příkladem)“ nebo „stínem“. Eliáš věřil v nezlomnou jednotu národa udržovanou před Bohem na základě věčného trvání zaslíbení učiněného Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi bez ohledu na stav národa jevící se navenek. Člověk se mohl marně ohlížet a hledat zjevnou jednotu těch dvanácti pokolení, ale víra ji mohla vždycky spatřovat uvnitř posvěceného ohrazení svatyně a vidět tam dvanáct chlebů pokrytých čistým kadidlem, uspořádaných Božím pořádkem na čistém stole; a i když všechno kolem bylo obestřeno chmurnými půlnočními stíny, víra přesto mohla ve světle oněch sedmi zlatých lamp rozeznávat tutéž předem nastíněnou pravdu o nerozborné jednotě dvanácti izraelských pokolení.
Tak tomu bylo tehdy, a tak je tomu i nyní. Noc je temná a chmurná. V tomto nízkém světě není ani jednoho paprsku, jenž by vedl lidské oko k spatření jednoty izraelských pokolení. Jsou rozptýlena mezi národy a ztratila se lidskému zraku. Ale jejich památka před Pánem trvá. Víra toto drží, protože ví, že „všechna Boží zaslíbení jsou ano a amen v Kristu Ježíši“. (2. Kor. 1,20 – p. p.) Víra vidí skrze dokonalé světlo Ducha Svatého v té vrchní svatyni oněch dvanáct pokolení, která zůstávají ve věrné Boží paměti. Zaposlouchejme se jen do následujících vznešených slov víry: „A nyní pro naději toho zaslíbení, kteréž se stalo otcům od Boha, stojím, soudu jsa poddán, ke kterémužto (= zaslíbení) dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavičně dnem i noci (nikta kai emeran), naději má, že přijde.“ (Skut. 26,6–7) Nuže, jestliže by se byl Agrippa otázal Pavla, kde je těch dvanácte pokolení – mohl by mu je ukázat? Ne. Proč ale ne? Snad proto, že jich nebylo vidět? Ne, nýbrž proto, že Agrippa neměl zrak, aby je mohl vidět. Těch dvanácte pokolení bylo daleko za obzorem Agrippova vidění. Bylo třeba zraku víry a milostivého světla Ducha Božího, aby byl schopen rozeznat těch dvanáct chlebů uspořádaných v Boží svatyni na čistém stole. Byly tam, a Pavel je tam viděl, třebaže ona chvíle, kdy vyjádřil své vznešené přesvědčení, byla nevýslovně temná. Víra se neřídí a nedává vést věcmi, které jsou vidět. Má své stanoviště na vyvýšené skále věčného Božího slova, a v klidu a jistotě té svaté vysokosti se sytí nezměnitelným slovem Toho, jenž nemůže lhát. Nevěra se může tupě dívat kolem a ptát se: kde je těch dvanáct pokolení? anebo: jak je možné najít je a obnovit? Je nemožné odpovědět na to. Ne však proto, že by taková odpověď nemohla být dána, nýbrž protože nevěra je naprosto neschopná povznést se k tomu vznešenému stanovišti, odkud je možné vidět onu odpověď. Víra je stejně ujištěna, že památka těch dvanácti izraelských pokolení je před zrakem izraelského Boha, jako je jistá, že oněch dvanáct chlebů bylo každou sobotu kladeno na zlatý stůl. Ale kdo o tom přesvědčí pochybovače anebo nevěřícího? Kdo je schopen přesvědčit o věrohodnosti takové pravdy ty, kdo se ve všem řídí rozumem a chytrostí a nevědí nic o tom, co je to věřit v naději proti naději? Víra nalézá Boží jistoty a věčné skutečnosti tam, kde lidský rozum a chytrost nic nemohou najít. Kéž bychom jen měli hlubší víru! Kéž bychom se s větší vážností chápali každého slova, jež vyšlo z úst Páně, a kéž bychom se jím sytili stejně jednoduše a nenucené jako malé děti!
Nyní se obrátíme k druhému bodu naší kapitoly, totiž k odpadnutí Izraele podle těla a k příslušnému Božímu soudu.
„Vyšel pak syn ženy izraelské, kteréhož měla s mužem egyptským, mezi syny izraelskými, a vadili se v staních syn ženy té izraelské s mužem izraelským. I zlořečil syn ženy té izraelské a rouhal se jménu Božímu. Tedy přivedli ho k Mojžíšovi… A dali jej do vězení, až by jim bylo oznámeno, co s ním Bůh káže učiniti. Mluvil pak Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vyveď toho ruhače ven ze stanů, a nechať všickni ti, kteříž slyšeli, vloží ruce na hlavu jeho, a všecken lid ať ho ukamenuje… Tedy mluvil Mojžíš k synům izraelským ty věci. I vyvedli toho ruhače ven za stany, a kamením ho zametali. Učinili, pravím, synové izraelští podle toho, jakož přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ (10–23. v.)
Místo, které pisatel, vedený Duchem Božím, určuje tomuto příběhu, je zvláštní a zajímavé. Jsem plně přesvědčen, že nám mé ukázat opačnou stránku obrazu vykresleného ve verších, jimiž kapitola začíná. Izrael podle těla hluboce selhal a zhřešil proti Hospodinu – jméno Páně bylo v porouhání mezi pohany. Na izraelský národ připadl Boží hněv, dolehly naň Boží soudy. Ale blíží se den, kdy ten temný, hustý oblak soudu se odnese, a pak oněch dvanáct pokolení vystoupí před všechny národy, jako údivný pomník Hospodinovy věrnosti a milující laskavosti. „I díš v ten den: Oslavovati Tě budu, Hospodine, protože byv hněviv na mne, odvrátil jsi prchlivost Svou, a utěšil jsi mne. Aj Bůh silný spasení mé, doufati budu a nebudu se lekati, neboť síla má a píseň a spasení mé jest Bůh HOSPODIN. I budete vážiti vody s radostí ze studnic toho spasení, a řeknete v ten den: Oslavujte Hospodina, vzývejte jméno Jeho, známé čiňte mezi lidmi skutky Jeho, připomínejte, že vyvýšené jest jméno Jeho. Žalmy zpívejte Hospodinu, neboť veliké věci učinil; a to známé buď po vší zemi. Prokřikni a zpívej, obyvatelkyně siónská, neboť veliký jest uprostřed tebe Svatý izraelský.“ (Iz. 12) „Neboť nechci, bratří, abyste nevěděli tohoto tajemství, (abyste nebyli sami u sebe moudří), že zatvrdilost zčásti přihodila se Izraelovi, dokudž by nevešla plnost pohanů. A takť všecken Izrael spasen bude, jakož psáno jest: Přijde ze Siona vysvoboditel, a odvrátí bezbožnosti od Jákoba. A tatoť bude smlouva Má s nimi, když shladím hříchy jejich. A tak se strany evangelia jsouť nepřátelé pro vás, ale podle vyvolení jsou milí pro otce (tj. pro patriarchy izraelské, kvůli nim – p. p.). Darů zajisté Svých a povolání Bůh nelituje. Neboť jakož i vy někdy jste nebyli poslušni Boha, ale nyní milosrdenství jste došli pro jejich nevěru, tak i oni nyní neuposlechli, aby pro učiněné vám milosrdenství i oni milosrdenství dosáhli. Zavřel zajisté Bůh všecky v nevěře, aby se nade všemi smiloval. Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Jak jsou nezpytatelní soudové Jeho, a nevystižitelné cesty Jeho! Neboť kdo poznal mysl Páně? Aneb kdo Jemu radil? Nebo kdo dříve dal Jemu, a budeť mu odplaceno? Neboť z Něho, a skrze Něho, a v Něm jsou všecky věci, Jemuž sláva navěky. Amen.“ (Řím. 11,25–36 – část. přel.)
A mohla by být uvedena celá řada dalších míst na důkaz, že Izrael trpí Boží soud pro hřích, že však „darů Svých a povolání Bůh nelituje“ – že ačkoli ten rouhač byl ukamenován venku za stany, oněch dvanácte chlebů bylo stále na svém místě uvnitř svatyně. Hlasy prorocké to prohlašují a hlasy apoštolů jako ohlasem opakují tu slavnou pravdu, že „všecken Izrael spasen bude“; nikoli proto, že by byli nezhřešili, nýbrž proto, že „darů zajisté Svých a povolání Bůh nelituje“. Kéž by se proto křesťané měli opravdu na pozoru chtít něco měnit na „zaslíbeních, které se stala otcům“ (Sk. 13,32)! Neboť jestliže by ta zaslíbení byla falešným výkladem zrušena anebo nesprávně použita, muselo by to nutně oslabit naše vnitřní vědomí o neporušené celistvosti a přesnosti Písem jako celku. Jestliže by bylo možné chybným výkladem zrušit jedno místo, bylo by podobně možné zrušit také jiné místo; bylo-li by možné nejasně vyložit jeden oddíl, bylo by to možné učinit i s jiným oddílem. Takto by se však stalo, že bychom byli oloupeni o požehnanou jistotu, jež tvoří základ našeho pokoje, ve vztahu ke všemu, co Pán mluvil. Ale ještě se k tomu vrátíme, až se budeme zabývat zbývajícími kapitolami 3. Mojžíšovy knihy.