Před námi je nyní jedna z nejhlubších a nejobsáhlejších kapitol inspirovaného Písma a vyžaduje, abychom o ní uvažovali s modlitbou. Obsahuje zápis o sedmi velikých, pravidelně se opakujících slavnostech, jimiž byl rozdělen izraelský rok. Jinými slovy, podává nám dokonalý přehled Božích cest s Izraelem po celou dobu jeho historie, tolik bohaté na události.
Díváme-li se na ty slavnosti jednotlivě, shledáme, že jde o sobotu, Fáze, slavnost přesnic (nekvašených chlebů), slavnost prvotin, letnice, slavnost troubení, den smíření a slavnost stánků. Bylo jich tedy celkem osm, ač je zřejmé, že sobota má mezi nimi zcela zvláštní a na ostatních nezávislé místo. Je uvedena první, a když byl podán její popis a úplně vypsány věci, které k ní náležely, čteme pak: „Tyto jsou slavnosti Hospodinovy, shromáždění svatá, kteréž slaviti budete v časy (je)jich určité.“ (4. v.)
Takže jak si pozorný čtenář povšimne, přesněji vzato, první Izraelovou slavností bylo Fáze a sedmou slavnost stánků. Znamená to tedy, díváme-li se na ně v jejich předobrazném významu, že na prvním místě v pořadí je vykoupení a na posledním tisíciletá sláva. Velikonoční beránek (slavnost Fáze) nám předobrazně ukazuje smrt Krista (1. Kor. 5,7) a slavnost stánků obrazně znázorňuje časy „napravení všech věcí, což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech Svých svatých proroků od věků“. (Sk. 3,21)
Taková tedy byla zahajující a závěrečná slavnost izraelského roku. Dílo smíření je základem a sláva uzavírajícím vrcholovým kamenem celé úžasné stavby, přičemž mezi oběma těmi krajními body máme vzkříšení Krista (10–14. v.), shromažďování Církve (15–21. v.), probuzení Izraele k vědomí o jeho dávno již zašlé slávě (24–25. v.), jejich pokání a srdečné přijetí jejich Mesiáše (27–32. v.). A aby ani jeden rys nechyběl v tomto velikém předobrazném podání, je učiněno opatření pro pohany tím, že při zakončování žní mohli přijít a sbírat na izraelských polích (22. v.). To vše udílí celému obrazu božskou dokonalost a vzbuzuje v srdci každého milovníka Písma hluboký obdiv. Mohlo by být něco úplnějšího? Krev Beránka a na tom založená praktická svatost – vzkříšení Krista z mrtvých a Jeho nanebevstoupení – sestoupení Ducha Svatého v moci o letnicích k utváření Církve – probuzení židovského ostatku – jeho pokání a napravení – požehnání „chudého a příchozího“ – zjevení slávy – odpočinutí a požehnání království – takový je obsah této opravdu úžasné kapitoly, o niž nyní chceme zevrubněji uvažovat. Kéž nás přitom vyučuje Bůh Duch Svatý!
„Mluvil opět Hospodin Mojžíšovi, řka: Mluv k synům izraelským a rci jim: Slavnosti Hospodinovy, kteréž nazývati budete shromáždění svatá, tyto jsou slavnosti Mé. Šest dní dělati budete, dne pak sedmého sobota odpočinutí jest shromáždění svaté (bude). Žádného díla nedělejte, (neboť) jest sobota Hospodinova ve všech příbytcích vašich.“ (1–3. v.) Místo, které zde zaujímá sobota, je nejvýš zajímavé. Pán se tu chystá podat nám obraz všech cest Své milosti se Svým lidem, ale dříve než tak činí, staví před nás sobotu jako pozoruhodné vyjádření onoho odpočinutí, které dosud „zůstává lidu Božímu“. (Žid. 4,9) Byla to opravdu slavnostní věc, kterou měl Izrael zachovávat, ale zároveň to byl též předobraz toho, co se ještě stane po naplnění celého velikého a slavného díla, nastíněného v této kapitole. Ukazuje na Boží odpočinutí, do něhož již nyní duchovně mohou vcházet všichni, kdo věří, jež však, co se týče úplného a skutečného naplnění, „zůstává“ pro dobu, která je dosud v budoucnu. Nyní ještě pracujeme, ale brzy již budeme odpočívat. V určitém smyslu věřící už nyní vchází do toho odpočinutí, v jiném smyslu však pracuje, aby potom do toho odpočinutí vešel. Nalezl své odpočinutí v Kristu, pracuje, aby vešel do svého odpočinutí ve slávě. Nalezl pro svou mysl úplné odpočinutí v tom, co Kristus pro něho učinil, a jeho oko odpočívá na té věčné trvající sobotě, do níž vstoupí, až pominou všechny útrapy a boje pouště. Nemůže odpočívat na jevišti hříchu a bídy. Odpočívá v Kristu, Synu Božím, který na Sebe vzal způsob služebníka. A zatímco takto odpočívá, je povolán pracovat jako Boží spolupracovník, maje plné ujištění, že až všechna námaha skončí, bude se těšit nepřerušovanému, věčnému odpočinutí v příbytcích nepomíjejícího světla a plné blaženosti, kam nikdy nemůže vkročit práce a žal. Jak blahoslavená to vyhlídka! Kéž by každou hodinu vždy jasněji zářila před zrakem víry! Kéž bychom všichni tím vážněji a věrněji pracovali, jsouce jisti vzácným odpočinutím, jež nás očekává! Jistě, v něčem můžeme tu věčnou sobotu okoušet již předem, ale to jenom působí, že tím vroucněji toužíme po požehnané skutečnosti – po sobotě, která nikdy nebude přerušena – po tom „svatém shromáždění“, které se nikdy nerozejde. Poznali jsme již, že sobota v této kapitole zaujímá zcela zvláštní a nezávislé místo. Je to zřejmé ze způsobu řeči 4. verše, kde Pán jako by začínal něco zcela nového slovy: „Tyto jsou slavnosti Hospodinovy.“ Je to jako kdyby ponechával sobotu naprosto odlišenou od následujících sedmi slavností, třebaže ona je ve skutečnosti obrazem odpočinutí, k němuž tak požehnaným způsobem uvedené slavnosti vedou duši.
„Tyto jsou slavnosti Hospodinovy, shromáždění svatá, kteréž slaviti (lépe: provolávati, vyhlašovati) budete v časy (je)jich určité: měsíce prvního, čtrnáctého (dne) téhož měsíce u večer bude Fáze Hospodinovo.“ (4–5. v.) Zde tedy máme první ze sedmi pravidelně se opakujících slavnosti – obětování velikonočního beránka, jehož Krev uchránila Boží Izrael před mečem anděla zhoubce oné hrozné noci, kdy bylo zabito všechno prvorozené Egypta. Je to dobře známý obraz smrti Krista, a proto má v této kapitole zvláštní, Bohem dané místo. Smrt Krista je základem všeho. Není možné, abychom znali něco o odpočinutí, o svatosti nebo obecenství jinak než na základě smrti Krista. Je to obzvlášť pozoruhodné, významné a krásné, když vidíme, že ihned po vylíčení Božího odpočinutí je jako nejbližší věc uvedena krev velikonočního beránka. Je to asi tolik, jako by tím bylo řečeno: tam je odpočinutí, ale zde je tvé oprávnění k němu. Je to jistě práce, která nám dává schopnost těšit se z odpočinutí, ale je to krev, která nám na to dává nárok.
„A patnáctého dne téhož měsíce svátek přesnic (= nekvašených chlebů) bude Hospodinu; za sedm dní přesné chleby jísti budete. Dne prvního sbor svatý míti budete; žádného díla robotného nebudete dělati. Ale obětovati budete oběť ohnivou Hospodinu za sedm dní. Dne také sedmého sbor svatý bude; žádného díla robotného nebudete dělati.“ (6–8. v.) Lid je zde shromážděn kolem Hospodina v praktické svatosti založené na dokonaném vykoupení, a zatím co je takto shromážděn, libá vůně oběti vystupuje z izraelského oltáře k Izraelovu Bohu. Máme tu krásné ukázání svatosti, kterou Bůh očekává v životě Svého vykoupeného lidu. Je založena na oběti a vystupuje vzhůru v přímém spojení s líbeznou vůní Kristovy osoby. „Žádného díla robotného (= služebného) nebudete dělati. Ale obětovati budete oběť ohnivou.“ Jak ostrý je to rozdíl: služebná práce lidských rukou a sladká vůně Kristovy oběti! Praktickou svatostí Božího lidu není nějaká služebnická práce, nýbrž jejich zjevování Krista životem skrze moc Ducha Svatého. „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Filip. 1,21) Tak je to nejvýstižněji vyjádřeno. Kristus je náš život a každé projevování toho života podle Božího úsudku dýše plnou libovonností Krista. Podle lidského úsudku to může být velice nepatrná věc, ale protože to je projevování Krista, jenž je naším životem, je to Bohu nevýslovně vzácné. Vystupuje vzhůru k Bohu a nikdy nemůže být zapomenuto. „Ovoce spravedlnosti nesené skrze Ježíše Krista“ se utváří v životě věřícího a žádná moc této země ani pekla nemůže zabránit jeho líbezné vůni, vystupující k Božímu trůnu.
Je třeba, abychom hluboce zvážili rozdíl mezi Každou „služebnickou prací“ a projevováním života Krista. Ten předobraz je velice výstižný. V celém izraelském shromáždění úplně ustala práce rukou, ale vzácná vůně zápalné oběti vystupovala k Bohu. Toto měly být dva veliké charakteristické rysy slavnosti nekvašených chlebů. Práce rukou člověka se zastavila a vůně oběti vystupovala vzhůru; – a to byl předobraz života věřícího v praktické svatosti. Jaká vítězoslavná je to odpověď jak zákonickému člověku, tak popírači Zákona! Ten první je umlčen slovy: „žádného robotného díla“, a druhý je zahanben slovy: „obětovati budete oběť ohnivou“. I ta nejvznešenější díla lidských rukou jsou jen „služebnickou prací“, ale sebemenší hrozen „ovoce spravedlnosti“ je k slávě a chvále Boží. Během celého života věřícího nesmí být žádná otrocká práce – nic, co by v sobě neslo ten odporný a snižující prvek zákonictví. Má tu být jen ustavičné zjevování života Krista, působeného a osvědčovaného mocí Ducha Svatého. V celém období těch „sedmi dnů“, druhé veliké pravidelné izraelské slavnosti, se nesměl vyskytovat žádný „kvas“. Namísto toho měla být Pánu obětována sladká vůně „oběti ohnivé“. Kéž bychom plně pronikli do praktického naučení tohoto zvlášť pozoruhodného a poučného předobrazu!
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům izraelským a rci jim: Když vejdete do země, kterouž Já dávám vám, a žíti budete obilí její, tedy přinesete snopek prvotiny žně vaší ke knězi. Kterýž obraceti bude sem i tam snopek ten před Hospodinem, aby byl příjemnou obětí za vás; nazítří po sobotě obraceti jej bude kněz. Kterého dne obraceti budete snopek ten, téhož dne zabijete beránka ročního bez poskvrny v oběť zápalnou Hospodinu. Též i oběť suchou jeho, dvě desetiny mouky bělné olejem zadělané, v oběť ohnivou Hospodinu u vůni příjemnou, a mokrou oběť jeho, vína čtvrtý díl míry hin. Chleba pak, ani pražmy, ani zrní vymnutého nebudete jísti, až právě do toho dne, když obětovati budete oběť Bohu svému. Ustanovení to věčné bude v pronárodech (= v pokoleních) vašich, ve všech příbytcích vašich.“ (9–14. v.)
„Ale vstalť z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli.“ (1. Kor. 15,20) To krásné ustanovení o obětování snopku prvotin ukazovalo obrazně vzkříšení Krista, který „v závěru soboty, když již svítalo na první den“, vítězně vstal z hrobu, naplniv slavné dílo vykoupení. (Mat. 28,1) Jeho vzkříšení bylo vzkříšením z (prostřed) mrtvých, a my v tom máme jak závdavek, tak i předobraz vykoupení Jeho lidu. „Prvotiny Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi, v příchodu Jeho.“ (1. Kor. 15,23) Až přijde Kristus, Jeho lid vstane „z mrtvých (en nekron)“, tj. ti, kdo zesnuli v Ježíši; „jiní však neožijí, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let“. (Zj. 20,5) Když náš drahý Pán ihned po Svém proměnění mluvil o Svém „z mrtvých vstání“, učedníci se Ho tázali, co tím míní. (Viz Mk. 9.) Každý pravověrný Žid věřil učení o „vzkříšení mrtvých (anastasis nekron)“, ale myšlenka o „vzkříšení z mrtvých (anastasis en nekron)“ byla něčím, co učedníci nemohli pochopit, a jistě celá řada dalších učedníků od té doby pociťovala značné nesnáze vzhledem k tomuto hlubokému tajemství.
Jestliže však čtenář s modlitbou uváží a srovná 1. Kor. 15 s 1. Tes. 4,13–18, dojde vzácného poučení o této zajímavé a praktické pravdě. V souvislosti s tím se také může podívat do 11. verše 8. kapitoly ep. Římanům. – „Jestližeť pak Duch Toho, kterýž vzkřísil Ježíše z mrtvých (en nekron), ve vás přebývá, tedy Ten, kterýž vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha Jeho ve vás.“ Ze všech těchto míst je vidět, že vzkříšení Církve se stane podle naprosto stejného principu jako vzkříšení Krista. Jak Hlava, tak tělo jsou ukázány jako „z mrtvých vstalé“. Jak první snopek, tak i všechny snopky, které ještě budou následovat, tvoří vnitřně jeden celek.
Každému, kdo tento předmět pečlivě zváží ve světle Písma, bude zřejmé, že je závažný rozdíl mezi vzkříšením věřících a vzkříšením nevěřících. Vzkříšeni budou obojí, jenomže Zj. 20,5 dokazuje, že mezi oběma těmi vzkříšeními uplyne tisíc let, takže se liší jak co do principu, tak časově. Někomu v souvislosti s tím působila těžkost skutečnost, že v ev. Jana 5,28 náš Pán mluví o „hodině, v kterouž všichni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas Jeho“. Jak je to možné, táží se tací, že mezi těmi dvěma vzkříšeními bude tisíc let, když se praví, že k nim dojde v jedné „hodině“? Odpověď je naprosto jednoduchá. Ve 28. verši se mluví o oživení duší mrtvých, že se stane v „hodině“, a toto dílo trvá již více než devatenáct set let. Nuže, jestliže období téměř dvou tisíc let je představeno slovem „hodina“, lze něco namítat proti myšlence, že jeden tisíc let je vyjádřen stejným způsobem? Jistěže ne, zvláště když se výslovně uvádí, že „jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let“.
Ale poněvadž se nadto mluví o „prvním vzkříšení“, není snad jasné, že nebudou všichni oživeni najednou? Proč by se mluvilo o „prvním“, kdyby bylo pouze jedno? Někdo by sice mohl říci, že to „první vzkříšení“ se týká jen duše, ale kde je v Písmě záruka pro takové tvrzení? Vážnou skutečností je však toto: až zazní „hlas archanděla a trouby Boží“, tu vykoupení, kteří zesnuli v Ježíši, budou oživeni, aby se s Ním setkali ve vzduchu (kral.: „v povětří“). Naproti tomu ti, kdo zemřeli v bezbožnosti v kterékoli době počna Kainem, zůstanou ve svých hrobech i po dobu jednoho tisíce let požehnaného tisíciletého království. Teprve po skončení té úžasné a požehnané doby vyjdou z hrobů a postaví se před „trůnem velikým bílým“, aby tam byl každý „souzen podle skutků svých“, a od trůnu soudu uvržen do jezera hořícího ohněm. Jak hrozné!
Milý čtenáři, jak je tomu s tvou drahou duší? Viděl jsi již okem víry krev toho velikonočního Beránka prolitou proto, aby tě skryla před tou hrůznou hodinou? Viděl jsi již ten vzácný Snopek prvotin sklizený a vzatý do nebeské obilnice jako závdavek, že i ty tam budeš svým časem vzat? Toto jsou hluboce vážné otázky. Neodkládej je. Hleď, abys již nyní byl pod záštitou Ježíšovy krve. Považ, že nebudeš moci sebrat ani jeden klas na polích vykoupení, dokud jsi nespatřil ten pravý Snopek obracený sem i tam přede Pánem. „Chleba pak, ani pražmy, ani zrní vymnutého nebudete jísti, až právě do toho dne, když obětovati budete oběť Bohu svému.“ Nikdo se nesměl dotknout sklizně dříve, dokud nebyl obětován snopek prvotin, a spolu s tím snopkem oběť zápalná a oběť suchá.
„Počtete sobě také od prvního dne po sobotě, ode dne, v němž jste obětovali snopek sem i tam obracení, (plných sedm týdnů ať jest), až do prvního dne po sedmém týdnu, sečtete padesáte dní, a tehdy obětovati budete novou oběť suchou Hospodinu. Z příbytků svých přinesete chleby sem i tam obracení, dva bochníky ze dvou desetin mouky bělné budou; kvašené je upečete, prvotiny jsou Hospodinu.“ (15–17. v.) Toto je slavnost letnic – předobraz Božího lidu shromážděného Duchem Svatým a postaveného před Ním ve spojení s veškerou vzácností Krista. V slavnosti Fáze jsme viděli smrt Krista, ve snopku prvotin vzkříšení Krista a ve slavnosti letnic máme představeno sestoupení Ducha Svatého k utváření Církve. Vše je božsky dokonalé. Smrt a vzkříšení Krista se musely naplnit dříve, než mohla být utvářena Církev. Byl obětován snopek, a teprve pak byly pečeny chleby.
A dobře si všimněme: „kvašené je upečete“. Jak to, že kvašené? Protože měly obrazně představovat ty, kdo ačkoli jsou naplněni Duchem Svatým a vystrojeni Jeho dary a milostmi, přesto mají v sobě přebývající zlo. V den letnic se Církev nalézala v plné ceně Kristovy krve a byla korunována dary Ducha Svatého, ale byl tu též kvas. Moc Ducha Svatého nemohla odstranit skutečnost, že v Božím lidu přebývá zlo. Mohlo být potlačováno a skrýváno, avšak bylo tu. Tato skutečnost je v předobrazu nastíněna kvasem ve dvou chlebech a vždy znovu se ukazuje v historii Církve. Ačkoli byl v Církvi přítomen Bůh Duch Svatý, bylo tu podobně i tělo, aby Mu lhalo. Tělo je tělo a nikdy se nestane něčím jiným, než zase jen tělem. Duch Svatý nesestoupil v den letnic proto, aby naši starou přirozenost napravil anebo ji odstranil, protože je nevyléčitelně zlá, nýbrž aby pokřtil věřící v jedno tělo a aby je spojil s jejich živou Hlavou v nebesích.
Již v kapitole o pokojné oběti bylo uvedeno, že u ní byl dovolen kvas. Bůh tím ukázal, že ví o zlu ve velebiteli a bere na to zřetel. Tak je tomu také v ustanovení o „dvou chlebech“. Měly být „upečeny kvašené“ kvůli zlu v jejich protějšku.
Ale chvála budiž Bohu, který to zlo dokonale znal, že také proti němu učinil dokonalé opatření. To dává srdci hluboký pokoj a potěšení. A jistě je potěšující, máme-li ujištění, že Bůh zná při nás i tu nejhorší stránku, a nejen to, nýbrž že také vzhledem k tomu učinil opatření, a sice podle Své známosti, nejen podle naší. „A s tím chlebem obětovati budete sedm beránků ročních bez vady, a volka (= býčka) mladého jednoho, a skopce dva; oběť zápalná budou Hospodinu, s oběťmi svými suchými i mokrými, oběť ohnivá vůně spokojující Hospodina.“ (18. v.) Zde tedy máme v přímé souvislosti s kvašenými chleby obětování oběti bez vady, předobrazující tu velikou a veledůležitou pravdu, že to je Kristova dokonalost a ne naše hříšnost, jež je ustavičně před Boží tváří. Všimněme si zvláště slov: „s tím chlebem obětovati budete sedm beránků ročních bez vady“. Jak vzácná to pravda, hluboce vzácná, třebaže oděná v předobrazné roucho! Kéž by čtenář byl schopen pochopit ji, přivlastnit si ji, kéž by jí podepřel své svědomí, sytil a osvěžoval své srdce a měl v ní plnou rozkoš pro svou duši. Ne já, ale Kristus!
Ale mohla by být vznesena námitka, že sama skutečnost, že Kristus byl Beránkem bez poskvrny, nestačí svalit tíži viny z poskvrněného svědomí, – že oběť s vůní spokojující sama o sobě nemohla být nic platná provinilému hříšníkovi. Tato námitka by se mohla zdát přesvědčivá, ale náš předobraz se s ní plně vypořádává a zcela ji odstraňuje. Je ovšem úplná pravda, že zápalná oběť by byla nedostačující tam, kde šlo o „kvas“. Proto také čteme: „Zabijete také kozla jednoho (v oběť) za hřích, a dva beránky roční k oběti pokojné“. (19. v.) „Oběť za hřích“ byla odpovědí na „kvas“ v chlebech: byl zjednán „pokoj“, takže tu mohla být radost z obecenství, a vše v přímé souvislosti s „vůní spokojující“ zápalné oběti vstupovalo k Pánu.
Takto tedy byla skrze moc Ducha Svatého v den letnic ukázána Církev v plné ceně a výbornosti Krista. Třebaže má v sobě kvas staré přirozenosti, je tento kvas bez povšimnutí, protože ona božská Oběť za hřích na to dokonale odpověděla. Moc Ducha Svatého neodstranila kvas, ale krev Beránka učinila vzhledem k němu smíření. Tento rozdíl je velice zajímavý a důležitý. Dílo Ducha Svatého ve věřícím neodstraňuje zlo v jeho těle. Činí ho schopným odhalovat to zlo, odsuzovat a držet je v podmanění, avšak žádné množství duchovní síly nemůže zrušit skutečnost, že zlo tu je, třebaže – a Bohu budiž za to chvála – svědomí věřícího je v naprostém klidu, poněvadž krev naší Oběti za hřích celou tu věc navěky vyřídila. Takže namísto aby naše zlo bylo před Božím zrakem, bylo z Jeho zřetele navěky odstraněno a my jsme přijati v plné vzácnosti Krista, který se obětoval Bohu jako oběť spokojující, jež Ho ve všem dokonale oslavila, a Jeho lidu je předmětem, jimž se může navěky sytit.
Potud slavnost letnic, po níž vždy uplynula dlouhá doba, než se zase mezi izraelským lidem něco dělo. Je tu sice zmínka o „chudém a příchozím“ v tom krásném ustanovení, na jehož mravní význam jsme již poukázali. Chtěli bychom se na ně ještě podívat z časového (dispensačního) hlediska Božích cest s člověkem. „A když budete žíti obilí krajiny vaší, nesežneš všeho až do konce pole svého, a pozůstalých klasů po žni své nebudeš sbírati; chudému a příchozímu zanecháš jich: Já jsem Hospodin Bůh váš.“ (22. v.) Bylo tu učiněno opatření pro cizince a příchozího, aby mohl sbírat na izraelských polích. Měl být uveden pohan, aby měl účast na přenesmírné Boží dobrotivosti. Když byly naplněny Izraelovy sklady a lisovny vína, byly tu ještě vzácné snopky a veliké hrozny, jež měl sbírat pohan.
Jsme ovšem daleci předpokládat, že by duchovní požehnání, jimiž je Církev opatřena na nebeských místech v Kristu, byla zde ukázána v obrazu cizince paběrkujícího na Izraelových polích. Tato požehnání jsou něčím úplně novým jak semeni Abrahamovu, tak pohanovi. Není to sbírání na nivách kananejských, nýbrž jsou to rozmanité slávy nebe – slávy Krista. Církvi není požehnáno pouze skrze Krista, nýbrž také spolu s Kristem a v Kristu. Kristova nevěsta nebude vysílána sbírat jako nějaká cizinka snopky a hrozny na okrajích izraelských polí a vinic. Smí okoušet vyšší požehnání, hojnější radosti a vzácnější důstojnost, než jaké kdy poznal Izrael. Nemusí jako nějaká cizinka paběrkovat na zemi, nýbrž smí se radovat ze svého bohatého a šťastného domova v nebesích, kam patří. To je to „lepší“, co Bůh ve Své přerozmanité moudrosti a milosti pro ni „zachoval“. Bezpochyby však bude i milostivou výsadou „cizince“, že bude moci sbírat po izraelské sklizni; ale to, co má Církev, je nesrovnatelně vyšší, – vždyť bude nevěstou Izraelova Krále, spoluúčastnicí Jeho trůnu, spolupodílnicí na Jeho radostech, důstojnosti a rozmanitých druzích slávy, – ano, bude jako On a navěky s Ním. Podílem Církve jsou ony věčné příbytky v Otcovském domě v nebeských výšinách a ne nesežnuté okraje izraelských polí na této zemi. Kéž bychom to vždy měli na mysli a žili alespoň určitou měrou tak, jak se sluší na takové svaté a vznešené určení.
„Mluvil ještě Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv synům izraelským takto: Měsíce sedmého, v první den téhož měsíce, budete míti odpočinutí, památku troubení, shromáždění svaté držíce. Žádného díla robotného nebudete dělati, a budete obětovati oběť ohnivou Hospodinu.“ (23–25. v.) Zde je slovy: „mluvil Hospodin k Mojžíšovi“ uveden nový předmět. Budiž mi dovoleno krátce poznamenat, že nám skýtá zajímavou pomůcku ke správnému rozčlenění obsahu celé kapitoly. Nuže sobota, Fáze a přesnice jsou uvedeny v prvním sdělení, snopek a chleby sem i tam obracení a nesklizené okraje, polí jsou ve druhém sdělení, po němž následuje dlouhá přestávka bez zvláštního komentáře, načež prvního dne sedmého měsíce následuje vzrušující slavnost troubení. Toto ustanovení nás vede k době, která se dnes rychle blíží, kdy izraelský ostatek bude „troubiti“ na památku, připomínaje svou dávno zašlou slávu a rozněcuje se k hledání Pána.
Slavnost troubení byla úzce spjata s jinou velikou slavností, totiž s „dnem smíření“. „Desátý pak den každého měsíce sedmého den očišťování (= den smíření) jest. Shromáždění svaté míti budete a ponižovati budete životů svých, a obětovati oběť ohnivou Hospodinu. Žádného díla nebudete dělati v ten den; neboť den očišťování (= smíření) jest, k očišťování (nebo: k učinění smíření za) vás před Hospodinem Bohem vaším… Sobotu odpočinutí míti budete, když ponižovati budete duší svých, devátého dne téhož měsíce u večer; od večera až do druhého večera držeti budete sobotu svou.“ (27–32. v.) Takže od troubení uplynula doba osmi dnů a byl den smíření, s nímž je spjato ponižování duší, smíření za hřích a odpočinutí od práce. Všechny ty věci brzy dojdou svého náležitého místa ve zkušenostech židovského ostatku. „Pominula žeň, dokonalo se léto, a my nejsme vyproštěni.“ (Jer. 8,20) Tak bude znít tklivé naříkání ostatku, až se Duch Boží začne dotýkat jejich srdce a svědomí. „I obrátí zřetel ke Mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad Ním jako kvílením nad jednorozeným; hořce, pravím, plakati budou nad Ním, jako hořce pláčí nad prvorozeným. V ten den bude veliké kvílení v Jeruzalémě, jako kvílení v Adadremmon na poli (lépe: „v údolí“) Mageddo. Neboť kvíliti bude země, každá čeleď obzvláštně,…“ (Zach. 12,10–14)
Jak veliké kvílení, jaká hluboká sklíčenost a opravdová lítost tu bude, až skrze mocné působení Ducha Svatého si ostatek bude připomínat hříchy minulosti – zanedbávání soboty, přestupování zákona, kamenování proroků, probodení Božího Syna, protivení se Duchu Svatému! Všechny ty věci se pojednou vynoří v paměti osvíceného a hluboce zkoušeného svědomí a vyvolají palčivou bolest duše.
Ale krev smíření se se vším vypořádá. „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům jeruzalémským k obmytí hřícha i nečistoty.“ (Zach. 13,1) Bude jim dáno pocítit vlastní vinu a rmoutit se pro to, ale rovněž budou přivedeni k poznání účinnosti krve a naleznou dokonalý pokoj, – sobotu odpočinutí pro své duše.
Nuže, jestliže Izrael zakusí v posledních dnech takovéto výsledky, co smíme očekávat my? Jistěže SLÁVU. Až bude odstraněna „slepota“ a odňato „zastření“, až se srdce ostatku obrátí k Hospodinu, budou paprsky „Slunce spravedlnosti“ šířit zdraví, nápravu a spásnou moc na opravdu se kající, soužený, chudý lid. Podrobné probrání tohoto předmětu by si vyžádalo celou zvláštní knihu. Hluboké zkoušky a zkušenosti, boje, tříbení, těžkosti a nakonec požehnání židovského ostatku jsou dopodrobna probrány v Žalmech a Prorocích. Musíme však mít jasno o existenci toho ostatku, než můžeme oběma souborům knih správně rozumět a s užitkem je číst. Ne že bychom se i tak nemohli mnohému naučit z takovýchto částí inspirovaného Písma, neboť „všeliké Písmo je… užitečné“, ale nejjistější cestou k správnému využití kterékoli, částky Božího slova jest porozumět jejímu prvotnímu určení. Jestliže bychom vztahovali na Církev neboli nebeský útvar ta Písma, která se v přesném smyslu slova týkají židovského ostatku neboli pozemského útvaru, tu bychom se vzhledem k oběma dopustili vážných omylů. Ono se vskutku v mnohých případech stává, že existence takového útvaru, jakým je židovský ostatek, bývá naprosto neznámou věcí a že se úplně ztrácí ze zřetele pravé postavení Církve a její skutečná naděje. To jsou ovšem hrubé omyly a čtenář by se měl vytrvale snažit vystříhat se jich. Nechť si nikdo nemyslí, že jsou to jen nějaké dohady, vhodné k upoutání pozornosti zvědavce, které však nemají žádný praktický význam. Není nic mylnějšího než takováto představa. Cožpak by pro nás mohlo být bezcenné vědět, zda patříme této zemi nebo nebi? Je snad pro nás naprosto nezávazné vědět, zda budeme odpočívat v nebeských příbytcích anebo procházet zde na zemi soudy, které popisuje kniha Zjevení? Kdo by mohl připustit něco tak „nerozumného? Pravdou je, že by bylo těžké najít některou částku pravdy, jež by měla větší praktický význam, než je ta, která objasňuje rozdílnost určení pro pozemský ostatek a pro nebeskou Církev. Nebudu se zde dále tímto předmětem zabývat, ale čtenář jistě shledá, že opravdu stojí za to, aby se jím v tichu a s modlitbami zabýval. Uzavřeme tento oddíl letmým pohledem na slavnost stánků, jež byla poslední slavností židovského roku.
„Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv synům izraelským a rci: Každého patnáctého dne měsíce sedmého slavnost stánků za sedm dní bude Hospodinu… Avšak dne patnáctého toho měsíce sedmého, když byste shromáždili úrody země, světiti (lépe: slaviti) budete svátek Hospodinův za sedm dní. Dne prvního odpočinutí bude, tolikéž dne osmého bude odpočinutí. A naberouce sobě dne prvního ovoce ze stromů krásných, a ratolestí palmových, a větvoví ze stromů hustých, a vrbí od potoka, veseliti se budete před Hospodinem Bohem svým za sedm dní. A tak držeti budete ten svátek Hospodinův za sedm dní každého roku. Ustanovení to bude věčné v pronárodech (lépe: v pokoleních) vašich; každého měsíce sedmého slaviti jej budete. V staních (lépe: ve stáncích, tj. postavených z listnatých haluzí) zůstanete za sedm dní. Kdožkoli doma zrozený jest v Izraeli, v staních zůstávati budete. Aby věděli potomci vaši, že jsem choval ve staních syny izraelské, když jsem je vyvedl ze země egyptské: Já (jsem) Hospodin Bůh váš.“ (33–43 v.)
Tato slavnost nám ukazuje do budoucna na dobu Izraelovy slávy v posledních dnech a tvoří proto zvlášť půvabný a případný závěr celého pořadí slavností. Sklizeň byla svezena, všechny práce skončily, stodoly byly zcela plné a Hospodin si přál, aby Jeho pozemský lid vyjádřil svou slavností radost. Ach žel, zdá se, jako by jim jen málo záleželo na tom, pochopit, co měl Bůh na mysli při tomto tak vzácném ustanovení. Ztratili ze zřetele skutečnost, že měli být cizinci a poutníky – proto tak dlouho zanedbávali tuto slavnost. Nebyla slavena ani jednou ode dnů Jozue až do doby Nehemiáše. Bylo vyhrazeno chatrnému ostatku, jenž se navrátil z babylonského zajetí, činit to, co nebylo konáno ani za slavných dnů Šalomounovy vlády. „A tak nadělali stánků všecko shromáždění těch, jenž se vrátili ze zajetí, a bydlili v nich, (ačkoli nečinili tak synové izraelští ode dnů Jozue, syna Nun, až do dne tohoto.) I byla radost velmi veliká.“ (Neh. 8,17) Jak osvěžující to muselo být pro ty, kdo zavěsili své harfy na vrbách babylonských, když je opět nalezli ve stínu vrb Kanaánu! Bylo to sladké předokoušení té doby, na niž slavnost stánků předobrazně ukazovala, kdy napravená izraelská pokolení budou odpočívat v tisíciletých chýších, které jím věrná ruka Hospodina vzdělá v zemi, o níž On přisáhl, že ji dá navěky Abrahamovi a jeho potomstvu. Jak nesmírně blažený okamžik to bude, až se nebešťané a pozemšťané setkají, jak to bylo naznačeno v „prvním dnu“ a v „osmém dnu“ slavnosti stánků! „Nebesa… vyslyší zemi, země pak vyslyší obilí, i mošt, i olej, a ty věci vyslyší Jezreele.“ (Oz. 2,21–22)
V poslední kapitole proroctví Zachariáše je krásné místo, jež naprosto jasně svědčí o tom, že pravé slavení slavnosti stánků patří k slávě těch posledních dnů. – „I stane se, že kdožkoli pozůstane ze všech národů, kteříž by přitáhli proti Jeruzalému, přicházeti budou rok co rok klaněti se Králi Hospodinu zástupů a slaviti slavnost stánků.“ (Zach. 14,16) Jak úžasný to bude výjev! Kdo by ho chtěl oloupit o jeho zvláštní krásu výkladem, jenž je falešně nazýván „zduchovňující“? Ó ne, Jeruzalémem je míněn skutečný Jeruzalém, oněmi národy opravdové národy a slavností stánků je rozuměna jen slavnost stánků. Nebo snad v tom je něco neuvěřitelného? Jistěže nic, až na lidský rozum, jenž zavrhuje všechno, co se nalézá mimo jeho omezený rámec. Ano, slavnost stánků ještě bude slavena v zemi Kanaán a zachránění z národů se tam budou ubírat a podílet se na slavných a svatých slavnostech. Boje Jeruzaléma pak skončí; ustane hluk boje, meč i kopí budou skutečně přeměněny v nářadí mírumilovného rolnictví, – Izrael bude odpočívat pod osvěžujícím stínem svých vinných keřů a fíkovníků, a celá země se bude radovat pod vládou „Knížete pokoje“. Takováto vyhlídka je ukázána na neklamných stránkách inspirované Boží knihy. Předem to již vykreslují její předobrazy, prorokují o tom proroci, víra tomu věří a naděje se z toho již předem raduje.
Poznámka. – V závěru naší kapitoly čteme: „l oznámil Mojžíš slavnosti Hospodinovy synům izraelským.“ To byl jejich pravý charakter – původní titul. Ale v ev. dle Jana jsou nazvány „svátky židovskými“. Dávno přestaly být slavnostmi Hospodinovými. ON byl vyloučen. Židé Ho nechtěli. Proto v 7. kapitole Jana, když byl Ježíš vybídnut, aby šel k „svátku židovskému stánků“, odvětil: „čas Můj ještě nepřišel“; a když tam potom Pán přece šel, bylo to „ukrytě“, aby zaujal Své místo stranou celé té věci a volal všechny žíznivé duše, aby přišly k Němu a napily se. Je v tom vážné ponaučení. Jak rychle se zkazila Boží ustanovení v rukách člověka! Hluboce požehnané je ovšem vědět, že stačí, aby ta žíznivá duše, jež cítí prázdnotu a suchopárnost spjatou s jevištěm pouhých náboženských forem, se utekla k Ježíši a volně se napila z Jeho nevyčerpatelných zdrojů, a stala se tak nástrojem požehnání pro jiné lidi.