Tyto kapitoly objasňují podrobně Boží požadavky vůči těm, jejichž výsadou bylo, aby jako kněží přistupovali a „obětovali chléb Boha svého.“ V tomto oddílu, stejně jako i v předcházejícím, je nám ukázáno osobní jednání jako výsledek a nikoli jako příčina poměru, v němž se někdo nalézá. Toho je třeba dobře si všimnout. Aronovi synové byli Bohu kněžími na základě svého narození. Všichni bez rozdílu se nalézali v tomto poměru. Kněžství nebylo něčím, čeho by mělo být teprve dosaženo, nebo k čemu by se někdo vyvíjel – něčím, co by někdo měl a jiný nikoli. Všichni Aronovi synové byli kněžími. Narodili se do postavení kněží. Jejich schopnost rozumět svému postavení a radovat se z něho a z příslušných výsad byla naprosto jiná věc. Někdo je třeba ještě nemluvně, zatímco jiný již dosáhl stavu zralosti a síly mužného věku. Ten první jistě nebude moci ještě jíst potravu kněží, protože je dosud nemluvně, pro něž je vhodné „mléko“ a ne „hutný pokrm“. Ale byl právě tak údem kněžského domu jako muž, který již pevným krokem vstupoval do síňcí domu Páně a z oběti se sytil „hrudím sem i tam obracení“ a „plecem vzhůru pozdvižení“. (Viz Žid. 5,13–14 – p. p.)
Tomuto rozdílu lze snadno rozumět v případě Aronových synů, takže nám může posloužit ke srozumitelnému objasnění pravdy, týkající se údů toho pravého kněžského domu, jemuž je představen náš veliký Nejvyšší Kněz a k němuž patří všichni praví věřící. (Žid. 3,6) Každé Boží dítě je knězem. Je údem Kristova kněžského domu. Má možná velice malou známost, avšak jeho postavení jakožto kněze se nezakládá na jeho známosti, nýbrž na jeho životě. Jeho zkušenost může být velice chabá, avšak jeho postavení co kněze nezáleží na zkušenosti, nýbrž na životě. Jeho schopnost může být velice omezená, avšak jeho poměr co kněze nespočívá na veliké schopnosti, nýbrž na životě. Narodilo se do postavení a poměru kněze: nemusí se k tomu propracovávat. Nestalo se knězem nějakým vlastním úsilím nebo přičiněním, nýbrž skrze narození. Duchovní kněžství spolu se všemi duchovními úkony, které k tomu patří, je nezbytným důsledkem duchovního narození. Schopnost radovat se z výsad a zastávat úkony určitého postavení nesmíme zaměňovat se samým postavením: obé musíme rozlišovat. Poměr je jednou věcí, zatímco schopnost je něčím naprosto jiným.
Při pohledu na Aronovu rodinu vidíme dále, že nic nemohlo zrušit poměr mezi ním a jeho syny. Byla ovšem celá řada věcí, jež mohly oslabit plnou radost z výsad spojených s tímto poměrem. Aronův syn se třeba mohl „poskvrnit při mrtvém“, mohl se poskvrnit utvořením nějakého nesvatého svazku, mohl mít nějakou tělesnou „vadu“, mohl být „slepý aneb kulhavý“, mohl být „zakrslého růstu“. Kterákoli z takových věcí mohla velmi vážně narušit jeho radost z výsad a zastávání úkonů, které náležely k jeho poměru, jak i čteme: „Nižádný muž, kterýž by měl na sobě nějakou vadu, ze semene Arona kněze, nepřistoupí, aby obětoval oběti ohnivé Hospodinu; neboť vada na něm jest. Nepřistoupíť, aby obětoval chléb Boha svého. Chléb však Boha svého z věcí svatosvatých a z věcí svatých jísti bude. Ale za oponu nebude vcházeti a k oltáři nebude přistupovati, neboť vada jest na něm, aby neposkvrnil svatyně Mé; neboť Já jsem Hospodin, posvětitel jejich.“ (3. M. 21,21–23) Ale žádná z těchto věcí se nemohla nějak škodlivě dotknout jeho příbuzenského poměru, který byl založen na pravidlech lidské přirozenosti. I když některý Aronův syn měl trpasličí postavu, přesto i jako takový byl Aronovým synem. Jako trpaslík byl zbaven celé řady vzácných výsad a vznešených důstojenství, které přináležely ke kněžství, ale po celou tu dobu nepřestával být Aronovým synem. Nemohl se ovšem stejnou měrou anebo stejným způsobem těšit obecenství, ani nemohl zastávat tytéž vznešené úkony kněžské služby jako jiný, jenž dosáhl předepsaného mužného věku. Avšak byl údem kněžského domu a jako takový měl dovoleno „jísti chléb Boha svého“. Poměr, v němž se nalézal, byl pravý, třebaže další vývin měl tolik nedostatků.
Duchovní vyložení a uplatnění všeho toho je jednoduché a praktické. Být Božím dítětem je jedna věc, zatímco radovat se z kněžského obecenství a kněžského klanění je něco úplně jiného. To druhé, žel, může být narušeno celou řadou věcí. Dovolujeme různým okolnostem a spojením, aby na nás působily svým poskvrňujícím vlivem. Nemůžeme předpokládat, že by všichni křesťané měli tutéž vyvýšenou úroveň praktického života, tutéž hlubokou důvěrnost obecenství, tutéž zakoušenou blízkost Krista. Žel, nemají ji. Mnozí z nás pláčou nad svými duchovními vadami a nemocemi. Může to být kulhavý praktický život, nedostatečné rozeznávání anebo zastavený růst. Nebo je příčinou to, že se necháváme poskvrňovat dotykem nějakého trpěného zla, že se necháme ochromovat a vyřazovat nesvatými spojeními. Slovem, jako Aronovi synové, ačkoli rodem kněží, byli vnějšími poskvrnami a tělesnými vadami připraveni o mnoho vysokých a svatých výsad, tak i my, ačkoli jsme Bohu kněžími skrze duchovní rod, se necháváme mravními poskvrnami a duchovními chorobami okrádat o celou řadu vysokých, svatých výsad našeho postavení. Nedostatečným duchovním vývinem se připravujeme o mnohá důstojenství, jež nám patří. Nedostává se nám prostnosti oka, duchovní ráznosti a síly, oddanosti celým srdcem. Spaseni jsme, a to skrze naprostou Boží milost, na základě dokonalé Kristovy oběti. „Všichni synové Boží jsme v Kristu Ježíši skrze víru“ (srov. Gal. 3,26), jenže spasení je jedna věc a obecenství něco úplně jiného; synovství jest jedno, ale něco jiného je poslušnost.
Tyto věci by měly být pečlivě rozlišovány. Oddíl, který máme před sebou, nám tyto rozdíly ukazuje velice důrazně a jasně. Jestliže se některému z Aronových synů stalo, že měl „zlámanou nohu, aneb zlámanou ruku“, byl tím zbaven synovství? Jistěže ne. Byl zbaven svého kněžského postavení? Rovněž ne. Bylo přece jasně řečeno: „Chléb… Boha svého z věcí svatosvatých a z věcí svatých jísti bude“ (22. v.). Oč se tedy připravil svou tělesnou vadou? Byl mu zapověděn přístup k některým vyšším druhům kněžské služby a kněžského klanění. – „Ale za oponu nebude vcházeti a k oltáři nebude přistupovati“ (23. v.) To byly velice vážné ztráty, a třebaže by někdo mohl namítnout, že od mnohých z těch tělesných vad si člověk nemohl pomoci, neměnilo to nic na samé věci. Bůh nemohl mít u Svého oltáře kněze s nějakou vadou, ani na oltáři vadnou oběť. Kněz i oběť museli být dokonalí. „Nižádný muž, Kterýž by měl na sobě nějakou vadu, ze semene Arona kněze, nepřistoupí, aby obětoval oběti ohnivé Hospodinu“ (3. M. 21,21). „Což by koli mělo na sobě vadu, nebudete (toho) obětovati“ (3. M. 22,20).
My máme dokonalého kněze a dokonalou oběť v Osobě našeho drahého Pána Ježíše Krista. Když „samého Sebe obětoval neposkvrněného Bohu“, vstoupil na nebesa jako náš veliký Nejvyšší Kněz, „vždycky jsa živ k orodování“ za nás (Žid. 9,14; 7,25). Epištola Židům velice podrobně probírá oba tyto body. Živým způsobem staví proti sobě oběť a kněžství mojžíšského systému a oběť a kněžství Krista. V Kristu máme božskou dokonalost, ať už se na Něho díváme jako na Oběť anebo jako na Kněze. Nalézáme v Něm vše, co mohl požadovat Bůh, a také vše, co mohl potřebovat člověk. Kristova drahá krev odstranila všechny naše hříchy a Jeho všemohoucí přímluva nás stále uchovává v plné dokonalosti onoho místa, kam nás uvedla Jeho krev. „V Něm jsme doplněni“ (lépe: „naplněni“, v Něm jsme dosáhli Jeho plnosti; srov. Kol. 2,10 – p. p.). A jistě, my jsme tak chatrní a chybující, plni tolikerých selhání a mdlob, tak snadno bloudící a klopýtající při našem putování, že bychom nemohli obstát ani na okamžik, kdyby nebylo Toho, jenž je „vždycky živ k orodování“ za nás. Tyto věci však již byly probrány v dřívějších kapitolách tohoto svazku, takže se zde nemusíme už jimi zabývat. Někteří věřící mají určité správné pochopení o velikých základních pravdách křesťanství a určitou míru zkušeností v křesťanském životě. Ti pochopí, že ačkoli jsme „v Něm doplněni, kterýž jest Hlava všeho knížectva i mocnosti“, přece potřebujeme zde na zemi uprostřed rozmanitých slabostí, bojů a úderů od světa mocných přímluv našeho velebeníhodného a božského Nejvyššího Kněze. Věřící je „obmyt, posvěcen a ospravedlněn“ (1. Kor. 6,11), „omilostněn v tom Milovaném“. (Ef. 1,6 – p. p.) Nikdy nemůže, co se týče vlastní osoby, přijít na soud (pohleď do Ev. Jana 5,24, kde je uvedeno slovo „krísin“ a nikoli „katakrísin“ – pozn. C. H. M.; řecké „krísis“ = soud, „katakrísis“ = odsouzeni – pozn. překl.) Smrt i soud jsou již za věřícím, protože je spojen v jedno s Kristem, který tím obojím kvůli němu i namísto něho prošel. Vše to má plnou Boží platnost i pro toho nejslabšího, co do známosti nejchatrnějšího a nejnezkušenějšího z údů Boží rodiny. Ale věřící s sebou nese onu starou přirozenost, která je tak nenapravitelně zlá a nevyléčitelně zkažená, že žádná kázeň ji nemůže napravit a žádné lékařství uzdravit. Věřící bydlí v těle hříchu a smrti, je ze všech stran obklopen nepřátelskými vlivy, je mu stále čelit spojeným náporům světa, těla a ďábla. Nemohl by tedy obstát, tím méně pak činit duchovní pokroky, kdyby nebyl uchováván všemohoucí přímluvou svého velikého Nejvyššího Kněze, který nese jména Svého lidu na Svých prsou a na Svých ramenou.
Vím o tom, že mnohým bylo zatěžko uvést v soulad myšlenku o dokonalém postavení věřícího v Kristu s potřebou kněžství. „Je-li křesťan dokonalý,“ bývá namítáno, „proč ještě pak potřebuje Kněze?“ Boží slovo učí naprosto jasně oběma bodům a lze je vzájemně sloučit; každý správně poučený křesťan jim rozumí. Je jistě velice důležité, abychom jasně a přesně chápali, že mezi oběma těmi skutečnostmi je dokonalý soulad. Věřící je v Kristu dokonalý; ale sám v sobě je ubohou, chatrnou bytostí, která je schopna kdykoli klesnout. Proto je tak nevýslovně vzácné, že má po pravici Velebnosti na nebesích Jednoho, jenž se stará o všechny jeho záležitosti, – Jednoho, jenž ho ustavičně podpírá pravicí Své spravedlnosti, – jenž ho nikdy nenechá, – jenž je mocen zachovat ho až do konce, – ano, Jednoho, jenž „včera i dnes tentýž jest, i na věky“, – jenž ho chce vítězně provést napříč všemi těžkostmi a nebezpečími, jimiž je obklopen, a nakonec „postaviti před obličejem slávy Své bez úhony s veselím“ (Juda 24). Věčná chvála budiž milosti, která učinila tak rozsáhlá opatření pro jakoukoli naši potřebu v krvi té Oběti bez vady a v přímluvě našeho božského Nejvyššího Kněze!
Milý Čtenáři! Kéž je naší snahou chodit tak, abychom sebe „ostříhali neposkvrněné od světa“ (Jak. 1,27) a byli natolik vzdáleni jakéhokoli nesvatého spojení, abychom se mohli těšit těm nejvyšším výsadám a zastávat i nejvznešenější úkony našeho postavení co údů kněžského domu, jehož je Kristus Hlavou. Máme „plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu“ a „kněze velikého nad domem Božím“ (Žid. 10,19 a 21). Nikdy nás nic nebude moci oloupit o tyto výsady. Ale naše obecenství může byt narušeno, našemu velebení mohou být postaveny překážky, naše svaté úkony mohou zůstat neprovedeny. Všechny ty ceremoniální věci, před nimiž byli v sledovaném oddíle varováni Aronovi synové, mají svůj protějšek v dnešní křesťanské době. Museli být varováni před dotykem něčeho nesvatého? I my musíme být. Museli být vystříháni před nesvatým spojením? My rovněž. Museli být varováni před jakýmkoli druhem rituálního poskvrnění? Také my musíme být varováni před „všelikou poskvrnou těla i ducha“ (2. Kor. 7,1). Připravili se nějakou tělesnou vadou nebo nedokonalým přirozeným růstem o své nejvznešenější kněžské výsady? I my se o ně můžeme připravit nějakou mravní vadou nebo nedostatečným duchovním růstem.
Pokusí se někdo uvést v pochybnost praktický význam takovýchto zásad? Není snad zřejmé, že čím více si ceníme požehnání, která se pojí ke kněžskému domu, jehož údy jsme byli učiněni na základě našeho duchovního narození, tím pečlivěji se budeme vystříhat před každou věcí, jež by nás mohla o ta požehnání oloupit? Jistěže. A právě toto působí, že bedlivé uvažování o tomto oddílu je tak zvláštním způsobem prakticky prospěšné. Kéž bychom skrze působení Boha Ducha Svatého cítili plnou moc této pravdy! Potom se budeme opravdu radovat z našeho kněžského postavení a budeme moci věrně zastávat naše kněžské úkony. Budeme pak schopni „vydávati těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou“ (Řím. 12,1) a budeme schopni „obětovat Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno Jeho“ (Žid. 13,15); budeme schopni, jakožto údy toho „duchovního domu“ a „svatého kněžstva“, „obětovat duchovní oběti, vzácné Bohu skrze Ježíše Krista“, (1. Petr. 2,5) Ano, budeme moci, i když třeba jen malou měrou, již předem okoušet onen blahý čas, kdy bude od vykoupeného stvoření po všechny věky k trůnu Božímu a Beránkovu vystupovat Haleluja rozumné a vroucí chvály.